Předseda dr Staněk.

Místopředsedové: Taub, Roudnický, Stivín, Špatný, Zierhut.

Zapisovatelé: Rýpar, de Witte.

181 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři dr Dérer, dr Meissner, dr Trapl.

Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Horák.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupce Nebuška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 371. schůzi poslanecké sněmovny.

Sněmovna jest způsobilá jednati.

Prosím (Poslanci povstávají.), abyste se mnou vzpomenuli muže dobrého, jenž v neděli dne 7. dubna odešel ze života tak skromně, jak v něm pracoval. Je to poslanec Jaroš, jenž nás právě opustil.

Dvacet osm let byl členem parlamentu: od r. 1907 až do převratu poslancem říšské rady vídeňské, po převratu byl členem revolučního Národního shromáždění, pak v parlamentu voleném byl po dvě období senátorem a od voleb r. 1929 poslancem.

Sociální demokrat z prvních dob vývoje strany v Čechách, z časů Josefa Steinera a Antonína Němce, vypracoval se zprvu jako organisátor kožedělníků, vytvořil jejich organisaci a 15 let byl jejím předsedou.

V dělnickém družstevnictví založil průkopnickou Dělnickou nákupní společnost, z níž vyrostla dnešní Velkonákupní společnost družstev, a i zde byl dlouhá léta iniciativním předsedou.

Za války a těsně po ní prokázal platné služby pro zásobování obyvatelstva a pro dělnictvo i český průmysl jako člen kožařských ústředen a zásobovacích organisací.

V oboru politickém Jaroš před poslaneckým mandátem na říšské radě byl zemským tajemníkem strany, v oboru kulturním a sociálním byl stále čelným činovníkem těchto podniků strany, zejména pro péči o mládež. V samosprávě až do své smrti byl starostou obce Řež u Roztok, kde také skonal.

Běh jeho života ukazuje člověka praxe a činu. Takové bylo také jeho působení v Národním shromáždění: v revolučním předsedal výboru rozpočtovému, v senátě jako řečník a zpravodaj nejvíce zasahoval do otázek rozpočtových a sociálně-politických, najmě pojišťovacích a zaměstnaneckých, v nichž byl odborník jako vedoucí funkcionář okresní nemocenské pojišťovny pražské. V poslanecké sněmovně byl navrhovatelem a zpravodajem jmenovitě v otázkách zásobovacích a budžetních. Všude projevoval praktický smysl a snahu pomáhati slabším.

Tomuto milému a konciliantnímu spolupracovníku zachováme jistě každý milou vzpomínku, jak jste již projevili, povstavše se svých míst. (Poslanci usedají.)

podle §u 2, odst. 2 jedn. řádu udělil předseda: na dnešní den posl. dr Luschkovi, Klimentovi, Fedorovi; na tento týden posl. Rázusovi.

nemocí posl. Slušný na tento týden.

Za platnou podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu uznal předseda dodatečnou omluvu posl. Krehana na dny 4. a 5. dubna.

Posl. dr Hodina oznámil přípisem ze dne 6. dubna 1935, že vzdal se mandátu poslaneckého.

Do výboru rozpočtového vyslal klub poslanců čsl. nár. demokracie dne 5. dubna 1935 posl. Ježka za posl. Petrovického, dne 9. dubna 1935 posl. Petrovického za posl. Ježka.

Do výboru tech.-dopravního vyslal klub poslanců čsl. živn.-obchodnické strany středostavovské posl. Ostrého za posl. Al. Beneše.

Dotazy:

posl. Oehlingera ministru nár. obrany:

o používání rychlíků vojskem (č. D 1470-III),

o postavení posluchačů vysokých škol, kteří mají konati vojenskou službu (č. D 1469-III);

posl. Jaši ministru školství a nár. osvěty v záležitosti protizákonného postupu učitelky Surmové na dívčí škole ve Slavkově na Moravě (č. D 1473-III);

posl. Kaňourka a druhů ministru financí o brutálním postupu orgánů důchodkového kontrolního úřadu v Táboře vůči výměnkářce Barb. Hořejšové ve Křídě (č. D 1474-III).

Odpověď min. financí na dotaz posl. Neumeistera č. D 1425-III.

počátkem schůze:

Zprávy tisky 2962, 2963, 2968.

Zápis o 365. schůzi posl. sněmovny, proti němuž nebylo námitek podle §u 73 jedn. řádu.

přikázány počátkem schůze rozdané návrhy tisky 2957 až 2959, 2961.

Předseda sdělil, že se předsednictvo posl. sněmovny usneslo, aby posl. Gottwaldovi a Kopeckému udělena byla veřejná důtka podle odst. 2 §u 3 jedn. řádu pro opětnou neomluvenou neúčast ve více než šesti plenárních schůzích za sebou jdoucích.

Zároveň přikázal tuto neomluvenou absenci posl. Gottwalda a Kopeckého podle odst. 3 §u 3 jedn. řádu imunitnímu výboru.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výboru rozpočtového o státním závěrečném účtu republiky Československé za rok 1933 (tisk 2733) spolu s účty státního bytového fondu a dávky z majetku (tisk 2934).

Zpravodajem jest p. posl. Remeš.

Budeme pokračovati v jednání, započatém v minulé 370. schůzi sněmovny dne 5. dubna t. r., ve které pan zpravodaj přednesl již svou zprávu.

Poněvadž jsou k této věci přihlášeni řečníci, zahájím rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji lhůtu řečnickou 30 minut. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Navržená lhůta jest schválena.

Přihlášeni jsou řečníci: na straně "proti" p. posl. dr Matoušek; na straně "pro" pp. posl. Bergmann, Adámek, Pechmanová-Klosová.

Uděluji slovo prvému řečníku "proti" p. posl. dr Matouškovi.

Posl. dr Matoušek: Vážené Národní shromáždění! Účetní závěrka je živým svědomím pro státní správu. Živým svědomím říkám proto, že na cifrách ukazuje, zda byl rozpočtový preliminář dodržen jak ohledně výdajů, tak ohledně příjmů, a nebyl-li dodržen, ukazuje nám ciferně také, proč nebyl dodržen. Může tudíž účetní závěrka býti pro nás, ale jmenovitě pro státní správu, která nese odpovědnost za hospodaření ve státě, poučením, zda se správně hospodařilo a zda snad v těch poruchách, jež vidíme ve státní účetní závěrce, nespatřuje a nemůže spatřovati určité poruchy ve státním hospodářství, nemá-li tudíž býti účetní závěrka pro státní správu také poučením, aby uvažovala, nemá-li býti státní hospodářství revidováno, a nejenom státní hospodářství, nýbrž nemá-li býti revidován celý způsob hospodaření ve státě, zda jsme se nedostali na špatnou cestu a není-li třeba revidovati linii celého našeho hospodářství.

Tímto živým svědomím, po případě poučením může býti letošní státní účetní závěrka pro státní správu tím spíš, poněvadž nejvyšší účetní kontrolní úřad rozšířil letos stať o nedoplatcích daňových tím, že vkládá do závěrečného účtu přehled o výnosu veřejných dávek v letech 1919 až 1933 a rozšiřuje rozčlenění nedoplatků a přeplatků podle let vzniku a data spotřebních daní. Můžeme proto sledovati skoro hmatatelně na cifrách účetní závěrky stav našeho hospodářství.

Nechci opakovati instruktivní, objektivní a vyčerpávající cifry, jež tady přednesl p. referent, který pečlivým způsobem právě z těchto nových částí závěrečného účtu vyvozoval trvalý pokles daní a dávek. Chtěl bych se ve svém výkladu omeziti pouze na odpovědění otázky, zdali tento pokles ve vybírání daní a dávek a ten rozpor mezi předpisem daní a učiněnou platbou nemá také důvod ve způsobu hospodaření ve státě. Nestačí podle mého názoru prostě konstatovati, že daně a dávky poklesly, musíme se jistě ptáti, proč od r. 1919, jmenovitě od r. 1929 až do roku nynějšího stále postupně klesají příjmy daní a dávek a proč je tu veliký rozpor mezi předpisem přímých daní a učiněnou platbou.

Pan referent se velmi objektivně také tázal na příčiny a hleděl na ně pokud možno objektivně odpověděti. Řekl, že někdo uvádí jako důvod přepjaté předpisy daní, jiní že uvádějí dnešní krisi a třetí liknavost daňových subjektů. Pan referent odpověděl na otázku, kde je příčina, že vlastně všecky tyto příčiny jsou správné, že někde přepjatý předpis, někde liknavost daňových subjektů, někde krise působí toto zmenšování příjmů daní a dávek. Já bych však řekl, že není to dost úplné, že je ještě jedna příčina tohoto poklesu daní a dávek. Sama účetní závěrka - ovšem trochu nesměle - naznačuje tyto důvody a říká, že pokles způsobily také zavedený odklad exekucí u zemědělců a pak nedoplatky na dani z motorových vozidel.

Jak pravím, účetní závěrka sama nesměle uvádí tyto důvody a uvádí vlastně, že příčiny poklesu výnosu daní a dávek leží také v určitých opatřeních státní správy. To, co závěrečný účet nesměle naznačuje, co pan referent neuváděl a co popíral v rozpočtovém výboru zástupce lidové strany a strany republikánské, je, že také směr dnešní hospodářské politiky je příčinou katastrofálního poklesu státních příjmů. My jsme tohoto přesvědčení byli již před rokem a proto jsme k oživení našeho hospodářského života podávali konkretní návrhy a stavěli jsme se proti chiliastické víře, jakoby devalvací všechno bylo spraveno, jako bychom se devalvací mohli dostati na pevnou silnici a vyjíti ze všech nesnází té hospodářské krise. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.) A kdyby dnešní zpytování svědomí při závěrečném účtu vedlo k tomu, že koalice bude vážně uvažovati o důsledcích své dnešní hospodářské politiky, o nutnosti změny této politiky, byl by to, myslím, největší úspěch naší oposice. Proto odpusťte, že znovu budu tvrditi, jako jsem tvrdil při debatě k samosprávné osnově, že změna dnešního režimu v oboru hospodářském je zájmem nás všech, zájmem celého národního hospodářství a jmenovitě také zájmem státních financí.

Dnešní hospodářská politika tak, jak se praktikuje, snaží se dnešní krisi odstraniti především zásahem státní správy do hospodářského procesu. Z této snahy vyrostla dokonce teorie, podle které stojíme dnes před jedním z velkých obratů v dějinách našeho hospodářství. Vykládá se, že celá dosavadní hospodářská struktura se má rázem změniti v nový, vyšší hospodářský řád. Tak zvané plánovité hospodářství směřuje dnes v pravém slova smyslu k etatisaci a na konec k socialisaci. A nejen že se tyto teorie hlásají, nýbrž praktická hospodářská politika čím dále více směřuje k sestátňování, k etatisaci, k vylučování soukromé iniciativy a přenášení podnikání na družstva. K odůvodnění těchto teorií a také hospodářské prakse se uvádí, že prý je to směr, který platí v celém světě a jemuž my, malý stát v prostředku té velké koncentrace evropské, se vymykati nemůžeme.

Nesouhlasím s tím, že by to byl směr, který by ovládal evropské národní hospodářství. Uvedu jen francouzského min. předsedu Flandina, který, když nastupoval svůj úřad, podal program hospodářský a prohlásil i při dnešní koalici tak, jak je ve Francii, že jediná spása je vrátit se k soukromému podnikání, ke svobodě v obchodování a svobodnému hospodářství, poněvadž jedno nebezpečí má v sobě každá diktatura hospodářská: vede logicky a důsledně k diktatuře politické. Přiznal, že není možné najednou a rázem odstranit všechno, co způsobila ve Francii intervence státní. Řekl, že proti intervenci státní není možno jinak pracovat než zase protiintervencí a tímto způsobem pozvolna, případ od případu, odstraňovat, co způsobila dřívější intervence; že jiné cesty není, nežli vrátit se k rozumnému svobodnému hospodářství, postupným způsobem uplatňovat volnost podnikání a soukromou iniciativu. V této víře, lépe řečeno v této obavě, kterou má Flandin, že hospodářská diktatura vede k politické diktatuře, jsme za jedno s Flandinem. Lehko může podle našeho náhledu dirigovat a řídit i státně hospodařit Mussolini, lehko může státně hospodařit Hitler, ale těžko se diriguje tam, kde vládne demokratický systém na podkladě koaličním. Diktatura v hospodářských věcech vede podle našeho názoru nutně a logicky k diktatuře politické. Vidíme to i u nás. U nás bylo zajímavé, že proti monopolu a proti devalvaci byly skoro všechny strany až na dvě, a přece se všechny podřídily, až na naši stranu, ne, že by byly přesvědčeny argumenty z těch stran, které věřily ve spásu devalvace a monopolu, nýbrž prostě proto, že chtěly zachovati dnešní koaliční systém. Je zajímavé, že právě ty strany, které dnes tolik mluví o demokracii, dokonce imicírovaly návrhy zákonů a hlasovaly pro zákony, jimiž chráníme republikánsko-demokratickou formu, tak beztrestně se oddávají plánování a dirigování hospodaření, které podle našeho přesvědčení vede nepochybně a logicky také k diktatuře politické. Nejhorší ovšem je, že u nás ta hospodářská diktatura není řízena s objektivního, vyššího hlediska, s ohledem na všechny vrstvy, s ohledem na všechny hospodářské složky ve státě, nýbrž je řízena jiným zájmem, pro určitou vrstvu, a ani ne pro celou vrstvu, nýbrž pro výsek určité vrstvy, a ne v určitém plánu, nýbrž podle toho, jak ta která složka v té které politické straně si vynutí agitačně určité opatření a zásah. A proto nelogicky a neplánovitě jednou se zasahuje do výroby bramborů, po druhé do výroby chmele, po třetí do výroby umělých tuků, po čtvrté do stanovení cen obilnin pomocí monopolu; jednou monopolisace, po druhé syndikalisace, zkrátka žádný plán. Když plán, tedy plán s vyššího, objektivního hospodářského hlediska, se zřením na všechny vrstvy a všechny zájmy všech vrstev ve státě.

Zajímavo je, že ti, kteří byli a hlasovali pro monopol, dnes již jsou rozčarováni. V jednom koaličním listě, ve "Večerním Českém slově", předešlý týden sepíše, jak ohromné výdaje budou způsobeny státu obilním a event. živočišným monopolem. Pan dr Novák dovolí, že citací tohoto koaličního listu odbudou také jeho polemiku proti mým vývodům v rozpočtovém výboru. Dotčený list píše, že ročně vydá se na stravování vojska 217 mil. Kč a na krmivo 60 mil. Kč, úhrnem 277 mil. Kč. Jen zdražením ovsa a žita působí se vojenské správě vyšší výdaj o 40 mil. Kč. Po zavedení živočišného monopolu zaplatila by vojenská správa podle dosavadních propočtů o 26 mil. Kč více než dosud. Tedy jen 66 mil. Kč stojí monopol dosud vojenskou správu. Na režii monopolu obilního ručí stát do 60 mil. Kč. List se ptá, zda tyto oběti jsou úměrné tomu, co z toho získá malý zemědělec a co na druhé straně utrpí stát a všechno konsumenstvo. Na konec se list táže, kdo zastaví toto hospodaření. Tedy to nemluví oposice, to nemluvíme my, nýbrž koaliční tisk, který byl původně pro monopol.

Myslím také, že při plánování nesprávně se soudí, že by zemědělská výroba byla spasena jen zvyšováním cen. Dr Brzorád, který je jednak teoretik, jednak praktický hospodář, zabývá se teoreticky těmito věcmi a tvrdí, že vysoké ceny zemědělce nespasí. Při dnešní oslabené konsumpční síle obyvatelstva každé zdražení masa způsobí omezení spotřeby.

Také omezení výroby při umělých tucích, myslím, se neosvědčí, jako se neosvědčilo v Německu. Při tom se zároveň omezuje průmyslová výroba umělých tuků, zvětšuje se nezaměstnanost, přesunuje se surovina z jedné továrny do druhé, z jedné továrny, kde jsou zaběhané stroje, kde jsou zkušení dělníci, do nové továrny, kde se musí stroje kupovat a kde se dělníci musejí zapracovávat do této výroby. Myslím, že i zde se musíme ptát, zda je to zrovna plánovité hospodářství, když se tímto způsobem hledí zvýšiti cena másla, pomocí omezení průmyslové výroby umělých tuků.

Na těchto příkladech bych chtěl ukázati, že v dnešní hospodářské politice nestaví se proti sobě snad starý liberalismus a plánovité hospodářství, poněvadž liberalismus, podle našeho náhledu, ve své čisté klasické formě nežije již dnes ani teoreticky ani prakticky. Vždyť již od 80 let zasahuje hospodářská politika do hospodářského života v živnostenské, zemědělské a sociální politice, kterýžto zásah za války a po válce přešel dokonce ve státní hospodaření moukou, bavlnou, v distribuci životních potřeb atd. Proto také není nejsprávnější, když se dnes tvrdí, že všechna ta dnešní krise hospodářská má svou příčinu v liberalistickém anarchismu. Bude to jednou vděčným úkolem pro hospodářského historika, aby vyšetřil, kolik na dnešní krisi má viny toto neplánovité hospodářství a kolik zbytek starého liberalismu.

My ovšem tvrdíme, jako kdysi před 30 lety řekl Bráf, že nelze v hospodářském životě tak beze všeho staré systémy odvrhovat, když vidíme, že v nich jsou zdravé mravní principy hospodářského života, ta svéodpovědnost, která nespoléhá jenom pořád na stát, na obec, na veřejné korporace, nýbrž která spoléhá také na sebe a věří, že každý je a má být strůjcem svého života sám, ne aby pořád hledal, kde jaké pomoci se mu dostane zprava nebo zleva. Máme tu pružinu hospodářského života, která jej hnala do nejvyšších výšek, nyní odvrhnout a máme si myslit, že něj aká iniciativa kolektivní nám může nahradit tuto iniciativu individuální?

Jak pravím, nejsme liberalisty starého klasického směru, ale pokládáme za chybu, když se myslí, že v hospodářském životě je možno najednou, rázem odvrhnouti všechno to staré, odhoditi všechny ty formy, které tu jsou, a nahraditi je formou novou. Je-li někde konservativismus na pravém místě, pak je to ve vývoji hospodářského života.

Je to doklad, že vývoj hospodářský nejde přímou cestou, nýbrž že se vyvíjí ve spirále. Jako dnes zastánci plánovitého hospodářství myslí, že plánovitým hospodářstvím spasí dnešní hospodářský život a uzdraví dnešní hospodářskou krisi, tak v polovici 19. století liberálové říkali: Dejte nám svobodu, dejte volnost hře sil a všechno bude spraveno, hospodářský život sám si pomůže, jen ho neomezujte! Ruce pryč od hospodářského života! Stát nechť jest policajtem a ponocným! Myslili, že tím spraví těžkosti tehdejšího života. Neměli však pravdu tehdejší liberálové, jako ji nemají zastánci plánovitého hospodářství dnes, když myslí, že plánovité hospodářství je všelékem a že přivede celé naše hospodářství ke spáse a uzdravení. (Posl. Zářecký: Máte lepší lék?) Ano, máme lepší lék. Jsme pro plánování, ale musí to býti plánování, a ne, aby se plánovalo každou chvíli podle agitačních hesel různých stran, které se vytasí jednou s tím, že je třeba zasáhnouti do výroby bramborů, po druhé, že je třeba zasáhnouti do výroby lnu, chmele a jakékoliv jiné výroby, jak toho ta která strana ve svých složkách agitačně potřebuje. Podle toho se má pak plánovati? Jsme proti takovému plánovitému hospodaření, poněvadž nás vede ke katastrofě.

Poukazujeme také, když se plánovité hospodářství neděje s mírou, že je velmi drahé. Dnes se myslí, když vyženeme všechny soukromé podnikatele a obchodníky z obchodů s obilím a dobytkem, že to bude pro stát lacinější, ale není tomu tak. "České slovo" vám dokazuje, k jakým stamilionům ztrát přijde stát, když bude tímto způsobem postupovati. Sám kol. Remeš řekl, že dnes máme o 100 tisíc daňových subjektů méně. Tvrdím, že je tomu tak proto, poněvadž jsme je vyhnali z hospodářského procesu. Budu vám obchodníci platiti daně, když jste je vyhnali a zavedli monopolní zřízení? Ne, budou mizeti. Kdo však zaplatí útraty monopolu, kdo zaplatí, co bude monopol žádati? To je nejvážnější otázka, před kterou bude stát postaven, poněvadž na konec se budeme ptáti, kdo to zaplatí. Tedy pořádné plánování, ale s vyššího hospodářského hlediska, které bude bráti zřetel ke všem vrstvám obyvatelstva a nikoliv jen k jedné nebo k výseku určité vrstvy. Dále musí býti toto vedeno v úměru k únosnosti státních financí, a ne abychom si dělali monopoly a syndikáty, aniž bychom se tázali, zdali to stát finančně unese.

Proč uvádím tyto teoretické úvahy při projednávání stát. závěrečného účtu? Těmito úvahami jsem chtěl dovoditi, že nejen dnešní krise, nejen přepjaté daňové předpisy a liknavost daňových subjektů, nýbrž i dnešní hospodářská politika zaviňuje, že příjmy na daních a dávkách proti prelimináři se stále a stále snižují a výdaje proti prelimináři stále rostou.

Chtěl jsem právě při projednávání závěrečného účtu ukázati na rozpor mezi námi, kteří jsme v oposici, a dnešní vládní koalicí. Byl to také jeden z ideových důvodů, pro který jsme opustili koalici, poněvadž jsme viděli, že se touto cestou nedostaneme do normálních hospodářských poměrů. Dnes nám cifry stát. závěrečného účtu dávají zadostiučinění. Uvážíme-li, že příští závěrečný účet ponese ještě důsledky monopolního hospodaření obilního a snad i živočišného, obáváme se, že dojde k takovému snížení příjmů z daní a dávek, že rovnováhy rozpočtové vůbec nedosáhneme.

Pan zpravodaj si stěžuje, že se při výdělkové dani ztratilo v poslední době 100 tisíc subjektů. Na to jsem již odpověděl. Tvrdím, že to není jen defraudace, nýbrž také důsledek tohoto plánovitého hospodářství nebo-li etatisace, kde zestátňujíce obchod, výrobu a přenášejíce výrobu a obchod na družstva prostě vyřazujeme určité daňové subjekty z hospodářského procesu a tím přicházíme o ty daně a ztrácíme ovšem těch 100.000 daňových subjektů z registru daňového.

Úvahy zasluhuje také tvrzení pana referenta, který vyvozuje z cifer závěrečného účtu, že všechny státní podniky, až na tabákovou režii, jsou proti prelimináři pasivní. Jestliže tento fakt nás nepoučí, že musíme v hospodářské politice obrátiti, pak už nemáme argumentu silnějšího. Jestliže všechny státní podniky stráví dvě třetiny výtěžku jednoho aktivního podniku státního, to je tabákové režie, pak již tento jediný fakt by mohl dnešní rozhodující činitele aspoň přiměti, aby začali uvažovati, je-li dnešní směr hospodářské politiky zdravý.

Souhlasíme s panem referentem, že za tím účelem, aby se řádně scházely daně, bude třeba rozmnožiti personál berních úřadů, poněvadž nejde jen o to, daně rychle předepsati, nýbrž také rychle vyříditi rekursy, které naše poplatníky nejvíce tíží. Nesouhlasím však s panem referentem, že by dnes daňové zatížení nebylo už tak silné a že bychom mohli ještě dalšími sazbami, po případě přirážkami zatížiti ještě více našeho poplatníka. Zdá se mi, že v této věci pan referent vyvozuje svoje tvrzení z faktu, který našel v závěrečném účtu, že totiž na př. daň důchodová se platí správně u těch nižších sazeb, kdežto u těch vyšších sazeb bývá defraudována; to je proto, poněvadž nižší daně důchodové jsou pravidelně vybírány srážkou, po případě se sráží státním zaměstnancům při výplatě peněz a tudíž nelze mluviti o nějakém vybírání, nýbrž právě zde se musí zachytiti resp. strhnouti státnímu zaměstnanci všechno a nemůže jíti vůbec o nějakou defraudaci. Tedy z toho vyvozovati, že by vyšší třídy výdělečné, třídy živnostenské a obchodní, mohly platiti více, myslím, že není správné. To je způsob vybírání daně, který způsobuje tento rozpor.

Když se rozhlédneme po světě, vidíme, že opravdu figurujeme mezi státy, které mají zatížení daňové největší; a také se poučíme u druhého člena naší Malé dohody, u Jugoslavie, která nezvyšuje daně, nýbrž přistupuje k tomu, aby daňová břemena snížila.

Končím své vývody. Jestliže předložený nám závěrečný účet za r. 1933, který je opravdu pečlivě a instruktivně sestaven, že může podati velmi cenné poučení o našem hospodářství soukromém i státním, způsobí, že správa státní bude aspoň uvažovati, zda je dnešní směr hospodářské politiky zdravý a do budoucnosti možný, pak můžeme vítati tento zdravý účinek státního závěrečného účtu a můžeme s ním také souhlasiti. (Potlesk čsl. nár. demokratických poslanců.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má p. posl. Bergmann.

Posl. Bergmann: Slavná sněmovno, budiž mi v úvodu mých vývodů dovoleno, abych docela stručně polemisoval s předešlým řečníkem, panem dr Matouškem. Pan dr Matoušek vyslovil se velmi pregnantně a energicky proti plánovitému hospodářství. Pan dr Matoušek plaiduje pro volnou hru sil. Domnívám se, že právě v přítomné době trpíme na následky této minulé volné hry sil, poněvadž tato volná hra sil, tak jak jsme ji dosud měli ve výrobním podnikání, nikdy nepřihlížela k důsledkům sociálním. A výsledek této volné hry sil spočíval v tom, že v době, dokud byla konjunktura, nadměrné zisky se neukládaly jako reservy pro doby hubené a pro doby zlé, nýbrž se spotřebovaly - nechci sahat do svědomí, jak - sotvaže však se dostavila trošku oslabená konjunktura, zastavily se továrny a dělníci a zaměstnanci se poslali státu na krk, aby je živil. Tato volná hra sil nebyla volnou hrou sil, nýbrž byla vlastně hotovou výrobní anarchií. A právě proti této výrobní anarchii chceme my postaviti plánovité hospodářství. Nepostupujeme snad všude tak systematicky, jak by si to představoval předešlý pan řečník, který více méně, myslím, je mluvčím našeho průmyslu. Řekl-li také současně, že by byl skutečně pro plánovité hospodářství, ale skutečně plánovité, na základě určitého plánu, tedy se ptáme, kde má náš průmysl, který má přece k disposici velmi dobře vybavenou administrativu, který si může vydržovati odborníky velmi dobře placené - a víme také, že je velmi dobře platil - určitý plán pro plánovité hospodářství? Byl-li snad kritisován obilní monopol, jistě s organisací obilní společnosti, jak ji máme, nemusíme býti všichni na 100% spokojeni, ale jeden výsledek přece jenom jsme pozorovali po zavedení obilního monopolu, t. j. že nastal následkem toho, že zemědělcova práce je rentabilní, že zemědělec má lepší příjem než měl před tím, příliv vkladů do peněžních ústavů a zotavily se také nepatrně státní finance. To je důkazem, že plánovité hospodářství nemůže se jenom tak odsuzovati, že proti dosavadní anarchii musíme postaviti plánovité hospodářství jako hradbu, která by zabránila těm sociálním zjevům, jakých jsme dosud svědky.