Schůze zahájena v 16 hodin 55 minut.

Přítomni:

Předseda: dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr HeIIer, dr Hruban, KIofáč.

Zapisovatelé: Johanis, Stržil.

114 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři dr Czech, dr Dérer, dr Viškovský; za ministerstvo financí odb. přednosta dr Vlasák.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Zahajuji schůzi senátu.

Oznamuji, že dal jsem dovolenou na dnešní schůzi sen. Foitovi, Janečkovi, dr KovaIikovi, Lukschovi, Votrubovi; na tento týden sen. dr Budayovi, dr SziIassymu, Trčkovi.

Dále navrhuji, aby dána byla zdravotní dovolená na dobu 3 neděl sen. Janíkovi, na dobu 14 dní sen. dr Karasovi, na dobu 3 měsíců sen. Komrsovi.

Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh můj je přijat.

Tiskem bylo rozdáno. Žádám o přečtení.

Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

Tisk 185. Zpráva ústavně-právního výboru k vládnímu návrhu zákona o železničních knihách a zástavních právech nabytých na drahách (tisk 105).

Tisk 188. Návrh sen. Kříže, Petříka a druhů na změnu některých ustanovení vládních nařízení č. 74 ze dne 24. května 1928 o náhradách pozemkové daně z důvodů živelních škod na zemědělských kulturách a č. 75 ze dne 24. května 1928 o poskytování podpor při živelních pohromách.

Tisk 189. Návrh sen. Riedla, Berkovce, Pánka, Pichla a spol. na vydání zákona, kterým se upravuje chorobinecká péče.

Tisk 190. Zpráva výboru imunitního o žádosti okresního soudu trestního v Praze ze dne 4. března 1930, č. j. Nt IV 1/30/2, za souhlas k stíhání sen. Stejskalové pro přestupek podle §u 23 zákona ze dne 17. prosince 1862, č. 6 říš. zák. ai 1863, (č. 801/30 předs.).

Tisk 191. Zpráva výboru imunitního o žádosti okresního soudu trestního v Praze ze dne 4. března 1930, č. j. Nt IV 2/30/2, za souhlas k stíhání sen. Stejskalové pro přestupek podle §u 23 zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 6 říš. zák. ai 1863 (č. 802/30 předs.).

Tisk 192. Zpráva výboru imunitního o žádosti krajského trestního soudu v Praze ze dne 15. ledna 1930, č. j. Nt XIX 3/30/1, za souhlas k stíhání sen. Stejskalové pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ 488, 491 a 493 trestního zákona a §u 1. zákona ze dne 30. května 1924, č. 124 Sb. z. a n., (č. 807/30 předs.).

Těsnopisecká zpráva o 25. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 31. března 1930.

Zápisy o 29., 30. a 31. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 4. a 8. dubna 1930.

Z cizích parlamentů r. 1930 ročník XI číslo 3—4.

Zápis o 33. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé vyložen byl podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Ježto nebyly v předepsané lhůtě žádným panem senátorem podány písemné námitky, pokládá se zápis ten za správný a bude vytištěn.

Z předsednictva přikázáno:

Výboru iniciativnímu:

Tisk 188. Návrh sen. Kříže, Petříka a druhů na změnu některých ustanovení vládních nařízení č. 74 ze dne 24. května 1928 o náhradách pozemkové daně z důvodů živelních škod na zemědělských kulturách a č. 75 ze dne 24. května 1928 o poskytování podpor při živelních pohromách.

Tisk 189. Návrh sen. Riedla, Berkovce, Pánka, Píchla a spol. na vydání zákona, kterým se upravuje chorobinecká péče.

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Budeme projednávati pořad jednání.

Prvním předmětem dnešního pořadu je:

1. Zpráva I. výboru sociálně-politického, II. výboru rozpočtového o vládnom návrhu zákona (tisk 165), ktorým sa upravujú odpočivné a zaopatrovacie platy niektorých statných a iných zamestnancov a učiteľov, ako i pozostalých po nich. Tisk 184.

Zpravodajem za výbor sociálně-politický je pan sen. dr Žiška, za výbor rozpočtový pan sen. Pánek.

Dávám slovo ke zprávo zpravodaji výboru sociálně-politického, panu sen. dr Žiškovi.

Zpravodaj sen. dr Žiška: Slávny senát! Vládny návrh zákona prejednal sociálno-politický výbor a vedený šľachetnou a ľudomilnou snahou, aby všetkým staropenzistom čím skorej pomohol, prijal návrh zákona vo všeobecnosti, ktorým sa upravujú odpočivné a zaopatrovacie platy niektorých štátnych a iných zamestnancov i učiteľov ako i pozostalých po nich.

Prirodzene tento návrh je dielom kompromisu, tento návrh je dielom všetkých strán, zastúpených vo vláde, a ako bolo v sociálno-politickom výbore videť, všetky strany usilovaly, aby tým úbohým staropenzistom čím väčšie výhody vymohly. Prirodzene najlepšie by vyhovovalo všetkým stranám, zastúpeným v sociálno-politickom výbore, keby tým staropenzistom úplné zrovnoprávnenie naraz sa bolo mohlo udeliť. Však bolo treba do ohľadu brať i štátne financie, bolo treba do ohľadu brať všetky štátne možnosti a tak sociálno-politický výbor musel sa uspokojiť rozdelením staropenzistov na 4 etapy, aby takto postupne ich oprávneným a spravodlivým požiadavkom vyhovené bolo.

Tento návrh zákona upravuje odpočivné trovy všetkých pragmatikálnych zamestnancov, úradníkov, dôstojníkov, profesorov, učiteľov, lekárov, kane. pomocníkov, rôznych gážistov, sriadencov, výpomocných sriadencov, potom nepriamo tiež zaopatrovacie trovy zamestnancov, ktorí nespadajú pod služobnú pragmatiku, penzistov, dráh soštátnených, župných zamestnancov, obecných a obvodných notárov, všetkým tým, ktorým platy zákonom z r. 1926 upravené boly.

Sociálno-politický výbor so súhlasom vlády na pôvodnom návrhu učinil niektoré zmeny, a to v §e 1. odst. 2 nahradzuje v poslednej vete cifru 50% cifrou 25%. Vzťahuje sa toto na tých vojenských gážistov, ktorým penzia so súhlasom ministerstva bude upravená tak, že podľa návrhu zákona odpočivné a zaopatrovacie platy o 25% budú snížené. Veľmi záležalo sociálno-politickému výboru a hlavne všetkým Slovákom v tomto výbore zastúpeným, aby odst. 2 §u 2 inou, jasnejšou a určitejšou štylizáciou bol nahradený, aby takto mohly prestať všetky pochybnosti, ktoré by mohly na Slovensku vyvolať nejaké nepokoje, že tento zákon nevzťahuje sa i na bývalých neštátnych verejných učiteľov, alebo ako sa hovorí na Slovensku, i na cirkevných učiteľov. Vieme, že tieto učitelia v minulosti veľkú národnú službu kona-li a preto by to bolo nespravedlnosťou, keby tento zákon sa nevzťahoval i na nich.

A preto sociálno-politický výbor so súhlasom vlády usniesol sa na tejto štylizácii zákona: ťDo doby zmíněné v § 1, odst. 2. učitelského zákona č. 104/1926 Sb. z. a n. platí pro učitele tam zmíněných ostatních verejných škôl obecných a občanských ustanovení předchozího odstavce obdobně.Ť

K tomuto novému štylizovaniu zástupca vlády prehlásil vo schôdzi sociálno-politického výboru, že pod toto ustanovenie nesporne spadajú učitelia neštátnych verejných ľudových a občianskych škôl na Slovensku a v Podkarp. Rusi.

Ďalej v §e 10, odst. 1 bola tiež prevedená istá zmena, ktorá znamená pre staropenzistov veľký zisk, totižto asi 12 miliónov nákladu a k tomu teda úmerný zisk staropenzistom tým, že do prvej etapy boli položení ti staropenzisti, ktorí sa narodili 1865. roku. A potom tak ďalej postupne hradia sa roky. Miesto 1864 1865 rok 65ý hradí sa 66ým atď., postupne ako je to navrhované v tom novom prepracovanom návrhu. (Hlas: Zatím by hladem umřeli!) Zatiaľ neumrú. Je prirodzené, že niektorý zomre, do akejkoľvek kategórie by sme ho dali, ale predsa i tu sa javí sociálny a spravodlivý cit, aby čím skôr prišli k tomu zaslúženému zaopatrovaciemu príspevku.

Veľavážený senát! O tomto návrhu vlastne mnoho rozprávať zbytočné by bolo. Cítime všetci, že týmto návrhom zaplatíme dlh tým staropenzistom, ktorí na tento zákon už dlho dlho čakali. Vieme, že koľko predlôh, koľko žiadostí prišlo, vieme koľko článkov sa v novinách popísalo, koľko petícií bolo podané na rozličné výbory, vieme, že i vlády častokráť už pripravovaly návrhy, až konečne tejto vláde sa podarilo, že podala jedon vládny návrh k upraveniu tejto veľa dôležité ja spravodlivej otázky. Keďže nie je možné naraz všetkým staropenzistom vyhovieť a ich oprávnené požiadavky splniť, prijímame tento návrh a v mene sociálno-politického výboru odporúčam čo najsrdečnejšie. aby tento vládny návrh zákona tak, ako bol opravený v sociálno-politickom výbore, bol prijatý.

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dávám slovo zpravodaji výboru rozpočtového, panu sen. Pánkovi.

Zpravodaj sen. Pánek: Slavný senáte! Zajisté dnes projednáváme předlohu velmi sympatickou. Sympatickou pro všechny strany, neboť mám přesvědčení, že podle jednání v rozpočtovém a sociálně-politickém výboru nikdo zásadně se proti této předloze nevyslovil. Byly tu sice určité pochybnosti, ne však zásadní povahy, nýbrž o jednotlivých ustanoveních. Také zde byl podán dotaz o úhradě, tedy o finančním náklade, ale znovu zdůrazňuji: zásadního odporu proti této předloze nebylo. Přesto prese všechno, že toto usnesení bylo jednomyslné a že by stačilo, abych doporučil slavnému senátu schválení předlohy tak, jak byla přijata sociálně-politickým a rozpočtovým výborem, musím promluviti tak trochu politicky, musím k této předloze přičiniti několik politických poznámek a mám k tomu své důvody. Ačkoli nebylo proti této předloze námitek, přece byla tak trochu zatažena do politické sféry, do politického rmutu, a je potřebí, abychom si ujasnili některé pojmy o řešeni státně-zaměstnaneckých otázek vůbec. Měl jsem tu čest již při projednávání řádného rozpočtu na rok 1930 upozorniti, má-li tato většina a tato vláda konati positivní práci, že musí vyloučiti všechno, co by ji mohlo eventuelně rozdvojovati, že musí vyloučiti všechny sporné body, a řekl jsem jaké. Řekl jsem výslovně, že z programu této vlády a většiny musíme prozatím vyřaditi otázky, řekněme, církevní, náboženské a částečně i školské a samozřejmě také národní a národnostní. Chce-li tato většina vyřešiti nejnaléhavější otázky hospodářského a sociálního rázu tak, jak si to přeje lid, nesmí hledati nic, co by nás snad mohlo rozdvojiti. Na tato dobře míněná slova, která jsem pronesl, odpověděli — jak je vám známo — němečtí kolegové jakousi jednotnou frontou, jakýmsi blokem, který si ihned postavil určitý program — školskou autonomii. Aby nebylo nedorozumění, ihned zdůrazňuji, že bychom k tomu nemohli dáti souhlas. Od školské autonomie k autonomii politické není daleko, a mám za to, že Němci nemají dnes příčinu ke stížnostem. Vždyť jsme jim dali více, než jsme byli povinni dáti podle mírových smluv. Byli jsme loyálními, nemusili jsme jim dáti po převratu tolik, mohli jsme jim to dávati po částkách, a dělati při tom politické obchody. To jsme neučinili a proto, chceme-li opravdu řešiti co dnes, řekl bych, hýbe celou republikou, totiž určité hospodářské a sociální otázky, musíme vyloučiti tuto otázku, neřešiti ji nyní a zbytečně nerušiti klid a mír. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Také president řekl, že národnostní otázka ještě není vyřešena!) Zdůrazňuji zde jen stanovisko své a své strany, a myslím to dobře.

Dále jsem zde zdůraznil, že všechny otázky, na nichž se usnese koalice, tedy nynější většina a vláda, musí tvořiti nerozborný celek, že jedna bez druhé nemůže a nesmí býti vyřešena. Řekl jsem výslovně, chceme-li dojíti k positivnímu cíli, že nesmí žádné z těchto otázek býti dávána přednost. Nesmí se říkati, že jest jedna otázka naléhavější než druhá. Všechny jsou stejně naléhavé. To bychom nedospěli k cíli, kdybychom chtěli některé věci řešiti napřed a říkali, že jsou naléhavější, a ostatní že je možno odložiti. Proč to říkám? Jak jsem již naznačil, i tato předloha staropensistská byla předmětem jednání a byla také zatažena do té sféry otázek hospodářských a sociálních, ačkoli podle mého soudu tam vůbec nepatřila. Každý víme své. Každý stav ví, čeho je potřebí, a nikdo nemá práva říkati, že snad jeho věci jsou přednější než stavu druhého. Nebylo by možné, aby zde byla vzájemná nedůvěra mezi stranami. My jsme však svědky takové nedůvěry, že na př. jedna sněmovna musí čekati, až co odhlasuje sněmovna druhá, a teprve potom může jíti dále. To přece, myslím, není správné. Jestliže se na něčem usneseme a řekneme si: ty a ty otázky budeme řešiti, musíme je vyřešiti. Mám za to, že není možné, aby se zde zase uplatňovala v této politické konstelaci nějaká metoda vzájemných podfuků a napalování. Kam by to vedlo? To by vedlo k destrukci, a já jsem svého času řekl, kdybychom měli podobným způsobem postupovati, že bychom si neměli ani vzájemně věřiti a důvěřovati, na čem se usneseme, že to také vykonáme, že by to vedlo ke státní krisi ne politické, poněvadž nikdo by pak již druhému nevěřil a nyní jsme svědky tak smutných zjevů. Myslím, že je to věcí cti, jestliže se na něčem dohodneme, že to vyřešiti musíme.

Stejně myslím, že by nebylo správné, aby některá strana sice v zásadě souhlasila s vyřešením té či oné otázky, ale když pak přijde k detailům projednávání, chtěla by na 100% prosazovati svůj program nebo své zásady a myšlenky. To by byla sabotáž, to by bylo totéž jako nedodržeti slovo.

Lituji, že staropensistská předloha se dostala do tohoto jednání, poněvadž podle mého soudu nepatří ani do prvé, ani do druhé, ani do třetí etapy, vůbec do žádné etapy, poněvadž staropensisté nejsou přece, řekl bych, majetkem jedné, druhé nebo třetí strany, staropensisté patří všem, všichni musíme míti zájem, aby tato předloha byla vyřešena. Nebylo správné, jestliže se stavěla také do programu a dávala do určité etapy, vždyť to přece není žádný present, který se dává tomu nebo onomu. Staropensisté nepatří do žádné zájmové skupiny (Sen. dr Hilgenreiner (německy]: Máte pravdu!) jako otázky jiné, živnostenský úvěr, zemědělské otázky a konečně řeknu gentský systém, to jsou určité zájmové skupiny, které mají zájem na vyřešení těchto otázek, (Výkřiky sen. Mikulíčka.) ale na staropensistské otázce mají míti zájem všichni. Myslím, že i vy (obrácen ke komunistům) máte zájem, aby byla vyřešena.

Stejně je to také se třináctým služným. Cožpak někdo myslí, bude-Ii státním zaměstnancům vyplaceno 13. služné, že se tím bude někomu dávati present jako nějaké zájmové skupině? Vždyť státní zaměstnanci slouží všem stranám, patří celému narodil, státu, konají svou práci ve prospěch všech občanů, a nikoli ve prospěch některé zájmové skupiny.

Mám za to, že obě tyto předlohy jak staropensisté, tak také 13. služné, úprava soudcovských platů i ostatních státních zaměstnanců patří mimo program a jakékoliv etapy. Je to, řekl bych, více otázka technického rázu, kdy se to má dělati, a také finančního rázu, ale ne, aby se myslilo, že se dává present té či oné skupině, poněvadž se chce odhlasovati 13. služné nebo soudcovské platy a pod.

Také bych si přál, aby byla trochu jiná režie. Přece není dobře možné, abychom se dohodovali tak, jak se dohodujeme, abychom ve výborech podávali návrhy jeden proti druhému, to si musíme vyřešiti mezi sebou. Vždyť to není dobře

možné, jak jsme byli nyní svědky, a jak se to dělo v poslanecké sněmovně, a jak se to dělo nyní v senátě, zejména při staropensistské předloze.

Pokud jde o předlohu samotnou, nutno konstatovati, že první iniciativní návrh byl podán v senátě již r. 1927. již tehdy jsme chtěli, aby staropensisté byli vsunuti do zákona č. 103 a aby na ně také platily příslušné pense nové základny. Musím také konstatovati, že staropensisté, ne že by měli snad větší důvěru k senátu, ale oni k nám sem docházeli a jaksi nás více žádali, abychom tuto otázku zde vyřešili, abychom s ní hnuli. Snad to dělá ta příbuznost stáří. Jsou to pensisté a my do jisté míry jsme také tak trochu politickými pensisty. Zejména když vidím, že dnes kde kdo klade senát do hrobu. Při této příležitosti zase musím jako vždycky zdůrazniti, že senát musí uplatňovati při každé příležitosti své právo, které mu dává ústava. Vždyť dnes kde kdo mluví o senátu jako o něčem zbytečném. Nedávno jsme to zase slyšeli z úst pana presidenta obchodní a živnostenské komory, který nás chce přeměniti v nějaký hospodářský sbor, komoru práce, spotřeby, a nevím co všechno. Mám za to, že by těžko nám-pan president komory dokazoval, kde začínají hospodářské a kde končí politické otázky. To prolíná všecko dohromady, otázky hospodářské a politické, zde to není možno rozlišiti. Jistě bude správno, abychom vždy při každé příležitosti uplatňovali svoje právo, a myslím, že si vybojujeme při dobré vůli to místo na slunci československém v československém parlamentu.

Tedy, jak jsem naznačil, v senátě byl podán již před 3 lety iniciativní návrh a ten sledoval určitý cíl. Nejenom zrovnoprávněnost staropensistů s novopensisty, nýbrž vsunutí do platového zákona každého ustanovení, které by bylo v budoucnosti se stalo ve prospěch aktivních zaměstnanců, stalo by se též automaticky ve prospěch pensistů.

Jako referent musím konstatovati, jestliže budeme upravovat na př. nyní soudcovské platy, budeme-li upravovati platy ostatních státních zaměstnanců — vždyť my jsme neprovedli valorisaci platů a budeme nuceni jednou tuto valorisaci provést — že v tom okamžiku nám vyvstanou noví staropensisté. Tomu jsme chtěli zabrániti. Vláda dala přednose samostatnému návrhu, ovšem v zásadě návrh vládní je totéž, co chtěl a co žádal návrh iniciativní, to je úplné zrovnoprávnění staropensistů s novopensisty. Ovšem s určitými odchylkami a výjimkami, podle toho, jak ve které etapě sloužil zaměstnanec, za jakých platových předpisů a zákonů byl placen, po případě, jak byla oceňována jeho služební doba.

Nedá se upříti, že je to veliká práce, které se podjalo ministerstvo financí, jestliže chce zunifikovat skutečně všecky staropensisty s novopensisty, takže nebude naprosto žádného rozdílu až na ty výjimky, to není ani jinak možno, takže budeme míti napříště jen jeden druh pensistů a jednu pensijní základnu danou platovým zákonem č. 103.

Teď několik statistických dat a cifer. Vláda nám předkládá osnovu, která si vyžaduje celkového nákladu 317 mil. Kč. Ovšem tato částka nebude vyplacena najednou, nýbrž během tří let ve čtyřech etapách. Myslím, že ta částka bude snad také po skončení unifikace trochu jiná, poněvadž u každého zaměstnance musí se individuelně propočítati, jak dlouho sloužil, jakou by byl měl základnu, kdyby se byl v aktivitě dožil zákona č. 103.

Zde musíme skutečně obdivovati práci, kterou vykonal statistický úřad, jestliže v poměrně krátké době — vždyť o staropensistské předloze jedná se teprve krátkou dobu, teprve za nové politické konstelace — mohl opatřiti data 127.000 osob, jež budou podílníky tohoto zákona. To je skutečně obdivuhodná práce a stejně zasluhuje pochvaly práce ministerstva financí, tedy úředníků jeho, kteří propočítali, a to velmi svědomitě, jakého nákladu vyžádá si tato předloha. Představte si, že 127.000 osob musilo se propočítati a ještě se musí propočítati, aby mohly býti zařaděny do příslušných nových pensijních základen, jak je stanoví zákon č. 103. Ačkoli jsou to cifry značme, 317 mil. Kč, přece, když se to rozpočítá, na jednotlivce nepřipadne mnoho, průměrně pouze 2.481 Kč. Ovšem že někteří budou míti zvýšenou pensijní základnu vyšší než druzí, tedy dostanou více, druzí zase méně — a budou jednotlivci a jednotlivé kategorie, kteří vůbec vyjdou na prázdno, jak se ještě zmíním, až budu mluviti o železnicích.

Přes to, že jednotlivci nezískají průměrně mnoho, celkový náklad na pensisty nám značně vzroste. Na rok 1930 je pensijní etát rozpočten částkou 1.712 mil. 691.149 Kč. To jsou veškeré pense administrativní i podnikové. Jestliže k tomu přičtu onu částku, o kterou se nyní pensijní etát zvýší, to je 317 mil. Kč, dostávám se ke 2 miliardám. Nedivte se, jestli v některých státech dokonce je zvláštní ministerstvo pensí.

Namítá se často: Vždyť to bude jenom přechodné. Ti staropensisté vymírají, odpadají. Ovšem, ale zase noví přibývají a pro ně pensijní základna bude nyní stejná. Od r. 1933 musí se počítati s částkou téměř dvou miliard.

Jak jsem již naznačil, iniciativní návrh zde v senátě podaný měl v úmyslu řešiti pensistskou otázku rázem. Vláda předložila návrh, podle kterého se řeší otázka staropensistská ve 4 etapách podle fysického stáří. My jsme se ovšem namáhali jak ve výboru soc.-politickém, tak rozpočtovém, aby těch etap bylo méně, aby byly zkráceny, aby prostě ten proces byl vykonán v kratší době, ale ministerstvo financí trvalo na svém původním návrhu. Nechtělo připustiti žádné zkrácení této doby, žádné sloučení etap a vymlouvalo se — a musím uznati, že dosti plným právem — že těch otázek hospodářského a sociálního rázu je tolik, že i když má v rozpočtu určitou reservu, nemohlo by vyhověti všemu tomu, co se na ně klade. Ministr financí výslovně mluvil o 13. služném, mluvil o gentském systému, mluvil o bratrských pokladnách a o všech těch hospodářských otázkách, o nichž se nyní jedná a o nichž se nyní dohodujeme a které jistě budou vyžadovati značného nákladu. Z toho důvodu musili jsme ustoupiti od našeho původního návrhu, aby otázka staropensistů byla řešena rázem. Ale přece se podařilo soc.-politickému výboru, aby zlepšil předlohu po té stránce, že do prvé etapy jsou nyní zařazeni zaměstnanci narození r. 1865, ženy r. 1870, ačkoli mělo to býti o rok dříve.

Tím se stalo, že bude participovati na této předloze větší počet staropensistů, ovšem že první etapa vyžádá si také většího nákladu. V první etapě počítá se s 58.369 osobami, t. j. 46% všech staropensistů, tedy téměř jedna polovina, a náklad na tuto první etapu vyžádá si 175,284.190 Kč. Do druhé etapy pak připadne 15.207 osob. Náklad bude činiti 31,780.140 Kč, do třetí etapy 16.461 osob a náklad bude 34,797.130 Kč, do čtvrté, poslední etapy od 1. ledna 1933 připadne 37.764 osob a náklad bude činiti 75 mil. 510.400 Kč.

Tím bude zrovnoprávnění pensistu provedeno úplně. Jak znovu říkám, jsou to částky ovšem jen přibližné. Jistě, že budou o něco vyšší, a také nemáme plně zajištěno, mnoho-li bude činiti zvýšený náklad na administrativní pense a mnoho-li na podnikové pense. Zdůrazňuji, že tato částka 317 mil. korun připadá na veškeré pensisty, tedy na všechny poživatele odpočivných požitků jakéhokoli druhu a kategorie ať administrativní, nebo podnikové, dělnické, i na učitele. Samo sebou se rozumí, že administrativní pense budou o něco vyšší. Máme zde vysoké úřednictvo, kdežto u podnikových pensí bude náklad o něco nižší, poněvadž tam je velká část dělnictva, na př. na železnicích a pod. Musím také zdůrazniti, co jsem již řekl s kraje, že jednotlivci a jednotlivé kategorie vyjdou na prázdno, zejména u železnic. To je doklad, že železniční zaměstnanci tyli před vydáním platového zákona nebo služebního řádu lépe placeni, než jsou nyní po platovém zákoně, tedy po služebním řádě. Při této příležitosti musím se zmíniti, že by bylo již skutečně nejvýše na čase, aby se v personální politice u železnic udělal skutečně radikální pořádek, (Souhlas.) Tak to dále jíti nemůže, aby železniční zaměstnanci byli hůře placeni, než ostatní státní zaměstnanci; a uvidíme to právě při této pensistské předloze. Jak zdůrazňuji, je tam řada kategorií, které byly lépe placeny před platovým zákonem, než po něm. Obtížná otázka vyskytne se také při převodu oněch kategorií, které již vymřely. Musíme ty zaměstnance teprve převáděti. Představte si tu ohromnou práci, kterou s tím bude míti ministerstvo financí a veškeré úřady, když budou se poměry těchto lidí převáděti na platový zákon! Bude se musiti oceňovati jejich celková služební doba a také jiné okolnosti, příslušné platové zákony a předpisy.

To asi vedlo také k tomu, že vláda si dává v předloze zmocnění, aby nařízením stanovila nové pensijní základny. To je ovšem opatření dalekosáhlé. My zde dáváme vládě do rukou příliš velkou moc, aby mohla stanoviti pensijní základny nařízením, ale není vyhnutí, poněvadž by to vedlo daleko, kdyby se snad v zákoně měly stanoviti pro jednotlivé kategorie základní platy. Ale doufám, že nebudeme zklamáni, jak se to již často stalo — to zvláště zdůrazňuji — a že si vláda bude opravdu při stanovení pensijních základen počínati spravedlivě a benevolentně, abychom zase neměli četná nedorozumění a aby místo klidu nenastal zase rozvrat a neklid v řadách pensistů.

Převod zaměstnanců pragmatikálních bude velmi snadný. Jinak tomu ovšem bude u zaměstnanců nepragmatikálních. Očekáváme, že stane se to tak, jak jsme si to představovali a jak jsme o tom v soc.-politickém výboru hovořili. Ve své referentské zprávě jsem uvedl některé příklady a prosím, aby se podlé nich postupovalo.

Zdůrazňuji, což konečně bylo již řečeno p. referentem soc.-politického výboru, že zákon se vztahuje přímo na veškeré pragmatikální zaměstnance: úředníky, důstojníky, profesory, učitele, lékaře, na kancelářské pomocné síly, na vojenské osoby, četnické gážisty, zřízence, výpomocné zřízence, na dělníky, a dále nepřímo na všechny ostatní zaměstnance, kteří nespadají přímo pod služebný pragmatiku, pensisty drah zestátněných, župní zaměstnance, obecní a obvodní notáře a p., jakož i na pozůstalé po těchto zaměstnancích.

Mimo to bylo také řečeno, že železnice upraví běžné dary z milosti, které suplují pense, nařízením ve smyslu tohoto zákona.

A nyní, pokud jde o úhradu. O úhradě se mluvilo v rozpočtovém výboru a ministerstvo financí prohlašuje, že částka, která spadá do první etapy, t. j. 175,284.190 Kč, bude uhrazena jednak z celkových úspor rozpočtu vlastní státní správy, po případě rozpočtovým přebytkem, anebo jinými vyššími volnými příjmy dosaženými v tomto roce, jednak jednotlivými státními podniky.

Zdůrazňuji, že při vyřešení staropensistické otázky nepadá ještě v úvahu zvýšení železničních tarifů. Také bych chtěl konstatovati, že se zde vloudila do mé zprávy jistá chyba. Má žele býti řečeno, že náklad bude činiti u pensí administrativních i podnikových onu částku 175 mil. Kč.

Nyní bych chtěl zdůrazniti některé vysvětlivky k jednotlivým ustanovením tohoto zákona, aby byly pojaty do mé zprávy. K § 2, odst. 2 výslovně zdůrazňuji, že platí to také na učitelstvo nestátních veřejných škol ludových a občanských na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a provede se unifikace těchto staropensistů cestou administrativní, právě tak, jako aktivním učitelům tamtéž upraveny byly platy stejnou cestou podle zákona č. 104/26. Na Slovensku totiž v některých listech byly zprávy, že se to či ono prosazovalo. To všechno nebylo správné. Pro nás, kdo umíme čísti zákony a známe předchozí zákony, bylo jasno, že ustanovení tohoto zákona vztahuje se samozřejmě také na učitele, jak jsem je zde vyjmenoval. Také se mluvilo o zaopatřovacích požitcích a výslužebných požitcích t. zv. provisionistů. Ministr financí výslovně zdůraznil v rozpočtovém výboru, že stane se tak cestou administrativní. Já to zde znovu uvádím, že tento výrok byl pronesen a očekáváme, že se tak jistě stane. Pokud jde o učitele-pensisty, nutno připomenouti toto, a prosím, aby to rovněž bylo pojato do zprávy.

Při jednání o zákoně čís. 104/26, to je učitelského zákona, přijata byla resoluce k §u 34, která byla také vládou provedena:

ťVláda usnesením z 18. ledna 1929 přiznala učitelům s percentuálními platy odpočivné platy tak. aby se tím vyrovnaly některé nesrovnalosti, plynoucí z §u 34 zákona č. 104/26.Ť

Očekáváme, což je samozřejmé, že bude stejně také postupováno nyní, až se bude řešiti otázka oněch učitelů, kteří odcházeli s odpočivnými platy percentuálními.

Pokud jde o zaměstnance samosprávné, přičinil se soc.-politický výbor o to, aby přímo do zákona bylo pojato ustanovení, týkající se samosprávných zaměstnanců, aby totiž samosprávné svazky měly možnost upraviti pensijní požitky svým staropensistům. Ministr financí se ovšem ohradil proti tornu, aby se to pojímalo přímo do zákona a zcela správně prohlašoval, kdybychom ukládali samosprávným svazkům, aby upravily pense, že bychom jim musili také dáti úhradu.

To by ovšem bylo těžké, abychom nyní hledali úhradu pro samosprávné svazky, vždyť ta se teprve hledá, budeme se teprve zabývati otázkou vyřešení samosprávných financí. Ale výslovně pan ministr financí prohlásil, že možno zde použíti §u 212 platového zákona, kde se praví: ťSlužební požitky a právní nároky zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů, na něž se vztahuje § 19 zákona čís. 394/1922, nesmějí přesahovati míru jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků státních zaměstnanců stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních, jakož i rodinných poměrů.Ť Zde tedy nepřímo, jaksi v negaci je vyjádřena možnost, že samosprávné svazky mohou také ve smyslu tohoto paragrafu upraviti požitky svých staropensistů.

Konečně byly přijaty změny, o nichž mluví pan kolega referent sociálně-politického výboru, a není potřebí, abych se o nich zmiňoval.

Slavný senáte! Mně nezbývá přirozeně také nic jiného, než abych stejně tak, jako se to stalo již panem referentem sociálně-politického výboru, jménem výboru rozpočtového doporučil slavnému senátu k přijetí osnovu tak, jak byla schválena sociálně-politickým výborem a výborem rozpočtovým, jak jest otištěna v senátním tisku čís. 165 s příslušnými změnami, jak je provedl sociálně-politický výbor. (Potlesk. — Výborně!)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Zahájíme rozpravu. Ke slovu jsou přihlášeni páni senátoři: Polach, dr Feiefeil, Nentvich, Hancko, Danko, Stránský, Navrátil, Kindl, Teschner, dr Grosschmid, Hubka a Thoř.

Nežli dám prvému řečníku slovo, navrhuji řečnickou lhůtu v trvání 20 minut.

Není žádné námitky, zůstává při tom, co jsem prohlásil. Řečnická lhůta je stanovena dobou 20 minut a dávám slovo prvému přihlášenému řečníku, panu sen. Polachovi.

Sen. Polach (německy): Slavný senáte! Předložená osnova zákona prohlašuje v důvodové zprávě úpravu požitků pensistů z doby před novým platovým zákonem, tedy staropensistů, za neodkladnou a chce ji řešiti v mezích finančních možností státu. Na toto prakticky účinné poznání neodkladnosti mělo zajisté mimo hrozící drahotu bydlení a živobytí rozhodný vliv složení nynější vlády a především okolnost, že socialistické strany v nynější vládě nebyly ochotny nadále přihlížeti na nespravedlnost takovéhoto rozlišného jednání s lidmi, kteří vykonali stejnou práci, stejně věrně plnili své povinnosti. Neboť mnohaleté bezpráví uznávaly také vlády a strany, které tvořily občanský blok, jejichž politika přinesla úředníkům, že byli vrženi zpět do odvislosti, učitelům ztrátu parity s nižšími státními úředníky, veřejným zaměstnancům možnost lepších právních a platových poměrů, pensistům nové rozlišování ve staropensisty a novopensisty. Praví sice již důvodová zpráva k platovému zákonu z roku 1926: ťNová všeobecná úprava pensijních předpisů se připravuje a bude se v dozírné době projednávati v parlamentě.Ť Ale o takovéto přípravě a úpravě a dokonce o urychlení bylo věru znamenati velice málo. Rok 1928 přines] sice 20%ní zvýšení pensijní základny pro tyto staropensisty, co/ v praxi, ježto nebyly zvýšeny veškeré požitky o 20%, znamenalo zvýšení jen o 6—10%. Teprve na volání jednoho poslance v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny, že pensisté umírají a nemohou déle cekali, prohlásil ministr financí dr Engliš slavnostně: ťProhlašuji, že prvním zákonem po vyřízení rozpočtu, který parlamentu předložím, bude konečná úprava otázky staropensistů. Nenecháme nejstarší pensisty zemříti, nýbrž dáme jim vše najednou, a to ihned.Ť Tento trochu opatrný a Vížce ohraničený slib — nejstarší pensisty, řekl — dochází splnění předlohou, kterou se dnes zabýváme. Dřívější, po léta trvající opomenutí občanské vlády, splniti slavnostní slib, uspokojiti tíseň do nebe volající, bylo úmyslné a bylo plánovité. Bylo tím více neodpustitelné, ježto zmeškána byla v tom čase doba, ve které státní finance byly stabilisovány, ve které se ve státních pokladnách nalézaly přebytky, ve které hospodářská konjunktura — pomyslete jen na rok 1928 — byla zvláště příznivá, snad nejpříznivější od trvání státu, a přece řekl pan kolega Feierfeil nám socialistům: ť Pozdě přicházíte s tímto návrhem stran staropensistů.Ť Zdá se, jakoby pan koleda Feierfeil svou výtku, kterou adresoval socialistům, myslil na svou stranu a že chtěl něco získati pro morálku svou a svých přátel, neboť socialisty jeho výtka věru nemůže postihnouti, ti po celou dobu své oposice připomínali tuto věc neustále. Naše strana bojovala již před platovým zákonem z roku 1926 za zrovnoprávnění osob pensionovaných před rokem 1918, které následkem znehodnocení koruny v inflační době byly ve své existenci ohroženy, s těmi, kdož později. před rokem 1920, byli pensionováni. V prosinci roku 1922, v listopadu 1923 žádali naši zástupcové novou úpravu právních poměrů pensistů. Návrh, který podal dr Czech roku 1924 na předložení zákona o úpravě požitků staropensistů, byl dokonce jednomyslně přijat. věřilo se tedy v bezprostřední zasažení vlády. V lednu r. 1925 byla vláda opětně vyzvána, aby konečně provedla tento, jak se zdálo, jednomyslný projev vůle pro zrovnoprávnění staropensistů a novopensistů, tedy průkaz neodkladnosti zdál se býti skutečně dán. (Místopředseda Klofáč přejímá předsednictví.)

A nyní druhý moment důvodové zprávy, řešení tohoto problému v mezích finančních možností tohoto státu. Úhrnný náklad pro zrovnoprávnění staropensistů s novopensisty byl vypočten na 317 mil. Kč. Poněvadž se však tato suma vztahuje na čtyři stupně stáří a nárok na nové pense má vstoupiti v účinnost teprve ve třech letech, ve čtyřech etapách, bude tato suma ve skutečnosti samozřejmě podstatně menší, ideálním řešením byl by požadavek pensijního zákona.- pro všechny stupně stáří pensistů současného a stejnorodého, kterýžto požadavek vláda již při tvoření platového zákona uznala za oprávněný. Že by toto řešení přes zvýšené potíže finanční bylo bývalo možným, o tom nelze pochybovati. Důvodová zpráva k § 10 tvrdí, že obnos 117 mil. Kč pro tento účel nebylo by lze uvolniti, aniž by se jiné neméně naléhavé úkoly nepustily se zřetele. To je pokus morálního alibi, a to velmi málo milný. Při mnohém z těchto jiných úkolů, na které naráží, zapomenou naň v příhodném okamžiku právě ti, kteří ho nyní používají.

Druhá otázka, která se nám po zamítnutí nejspravedlivějších method příštího bezodkladného zrovnoprávnění všech pensistů vtírá, jest otázka nejspravedlivějšího způsobu rozdělení v etapy. Má se všem pensistům dáti ihned, ale všem v prvém roce jen jedna čtvrtina, ve druhém polovina, ve třetím tři čtvrtiny a teprve ve čtvrtém roce všechno, co získáván, anebo, jak to zákon navrhuje, celý zisk nejdříve již od 1. ledna t. r. nejstarším, před rokem 1869 narozeným pensistům, nejstarším, před rokem 1870 narozeným vdovám a pak vždy o rok později jednotlivým třem skupinám stáří? důvody spravedlnosti a sociální mluví pro posléz uvedené řešení, není-li již zde dosti odvahy zmenšiti alespoň počet skupin a vyhověti tím hladovícím, kteří patrně s netrpělivostí již dlouho čekají.

Ovšem nejsou všichni téhož názoru. Křesťanští sociálové na příklad, jak souditi lze z časopisu ťDeutsche PresseŤ. (Výkřiky sen. prof. dr Hilgenreinera.) nesdílí tohoto názoru, že nejdříve vyhověti dlužno plnou měrou nejstarším a pak teprve ostatním skupinám, domnívá-li se již někdo, že se nelze vyhnouti bezpráví a polovičatosti řešení po etapách. Zajisté. ministr financí u skoro 45% tří kategorií pensistů, ihned neuspokojených, u sociálně cítících lidí, kteří nejsou pensisty, svou methodou nevyvolá pocit uspokojení. Ale jsme přesvědčeni, že by přesto ta část pensistů, kteří ještě musejí čekati na zvýšení svých pensí, v zájmu svých nejstarších a nejpotřebnějších kolegů nenechala padnouti celý zákon a že by heslo ťvšechno nebo nicŤ bylo jen špatně skrytým manévrem jejich smýšlení, směřujícího k tomu, aby k celému zákonu vůbec nedošlo. Což neměla v posledním okamžiku strana agrárníků za to, že si za zástupce tohoto stanoviska, obhajoby tohoto smutného stanoviska, musí vyvoliti kněze? Což nechtěla česká strana agrární ještě v posledním okamžiku pozměňovacím návrhem k prvému odstavci § 12 v rozpočtovém výboru valnou část osob, pensionovaných podle restrikčního zákona, vyloučiti z výhod zákona argumenty, jejichž nepravdivost a krutost zde nechci ještě jednou prokazovati, poněvadž již v rozpočtovém výboru vedla k zamítnutí tohoto pozměňovacího návrhu? (Sen. Kroiher: Nemáte pravdu, pane kolego!) Jsou mi úplně jasný pohnutky, ze kterých jste jednali. Působilo to jen na jednoho senátora strany živnostenské, který se domníval, že z toho může odvozovati nový odkladný manévr.

Panuje vůbec namnoze také u mnohých lidí, kteří by již mohli hlouběji nahlédnouti do věcí, názor, jakoby pense byla jakýmsi druhem daru z milosti zaměstnavatelovy, jakoby šlo o akt humanity a nikoli spíše o právní nárok poctivě získaný mezinárodním právem ratifikovaný a zaplacením nikterak nízkého pensijního příspěvku nabytý. Tento nárok lze jen tehdy uznati za spravedlivě splněný, duch pensijního zákona lze jen tehdy považovati za splněný, jestliže pensijní nároky všech pensistů, inflací znehodnocené, budou valorisovány. Bylo toho dosti zneužíváno, neboť zákon z 23. března 1921 jako zákon pro zrovnoprávnění přinesl staropensistům velmi málo. Anebo zákon z 22. prosince 1924, který staropensistům a obzvláště Jerich vdovám přinesl pravý opak nějakého zlepšení. Ne jakoby snad k úhradě těchto výloh povolené zvýšení telefonních a kolkových poplatků, jakož i železničních tarifů... (Komunisté přivádějí do zasedací síně mladíka. — Výkřiky: To je oběť pražské policie! Čtrnáct dní byl zavřen a takhle ho zbili! — Sen. Mikulíček: Podívejte se, jak ho bili, jako psa! — Je úplně blbý! To je, prosím, demokracie! — Hluk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Přerušuji schůzi na 5 minut a žádám, aby, kdo sem nepatří, se vzdálil.

Schůze přerušena v 18 hod. 04 min.