Předseda: dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr Heller, dr Hruban, Klofáč, Luksch, Trčka.

Zapisovatelé: Johanis, Stržil.

95 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři: Bradáč, dr Spina.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafařovič, jeho zástupci dr Baroušek, dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Oznamuji, že dal jsem dovolené: na tento týden sen. Jílkovi; na dnešní schůzi sen. Fr. Novákovi (rep.), dr Žiškovi; na dnešní a zítřejší schůzi sen. Janíkovi a dr Jesserovi.

Navrhuji, aby dány byly zdravotní dovolené na dobu 14 dní sen. Ďurčanskému a dr Kovalíkovi.

Senát je způsobilý se usnášeti.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh můj je přijat.

Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

Tisk 271/1. Odpověď vlády na interpelaci sen. Teschnera a soudr. stran době přiměřené úpravy diet státních zaměstnanců (tisk 31/11).

Tisk 217/2. Odpověď ministra sociální péče na interpelaci sen. Köhlera, Wenzela a soudr. stran zavedení legitimací pro sociální pojištění (tisk 87/3).

Tisk 217/3. Odpověď ministra pošt a telegrafů na interpelaci sen. Teschnera a soudr. stran přílišného zvýšení manipulačních poplatků a poplatků za šekové vklady (tisk 87/4).

Tisk 217/4. Odpověď ministra průmyslu, obchodu a živností na interpelaci sen. F. Scholze, Stolberga a soudr. stran přílišného dovozu chleba z Polska do mor.-slezského průmyslového území (tisk 87/6).

Tisk 217/5. Odpověď vlády na interpelaci sen. Köhlera, Wenzela a soudr. stran strádajících malorolníků na Moravě (tisk 133).

Tisk 217/6. Odpověď vlády na interpelaci sen. dr Feierfeila, Teschnera a soudr. stran vydání vládního nařízení k § 142 zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n., o úpravě platových a služebních poměrů státních zaměstnanců (tisk 135/5).

Tisk 217/7. Odpověď ministra vnitra na interpelaci sen. Teschnera a soudr. stran pronásledování osob, které nosí jednotný kroj, obzvláště hnědé košile (tisk 146/3).

Tisk 217/8. Odpověď ministra sociální péče na interpelaci sen. Wenzela a soudr. stran novelisace zákona o úrazovém pojištění dělnickém a brzkého vypsání nových voleb do Úrazové pojišťovny (tisk 171/2).

Tisk 217/9. Odpověď ministra železnic na interpelaci sen. Teschnera a soudr. o zmírnění tísně železničních úrazových důchodců, vdov a sirotků (tisk 171/8).

Tisk 217/10. Odpověď ministra financí na interpelaci sen. Wenzela, Teschnera a soudr. o neudržitelném předpisování poplatků (tisk 146/2).

Tisk 217/11. Odpověď ministra sociální péče na interpelaci sen. Köhlera, Teschnera a soudr. stran konečného vypsání voleb do nemocenských pojišťoven (tisk 31/3).

Tisk 217/12. Odpověď ministra sociální péče na interpelaci sen Köhlera a soudr. stran pensijního pojištění soukromých zaměstnanců (tisk 138).

Tisk 219. Zpráva I. výboru zahraničního, II. výboru národohospodářského o vládním návrhu, kterým se předkládá Národnímu shromáždění k projevu souhlasu přátelská a obchodní smlouva mezi republikou Československou a republikou Čínskou, podepsaná v Nankinu dne 2. února 1930 (tisk 205).

Tisk 220. Návrh sen. Thoře, Pastyříka, Trčky, Kotrby, Kianičky, Slámy a druhů na úpravu poplatků při postupech účtů.

Index k těsnopiseckým zprávám o schůzích poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé

osobní rejstřík, výbory

II volební období od 17. prosince 1925 do 27. června 1929.

Výboru iniciativnímu:

Tisk 220. Návrh sen. Thoře, Pastyríka, Trčky, Kotrby, Kianičky, Slámy a druhů na úpravu poplatků při postupech účtů.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání pořadu jednání, na němž jako odst. 1. je:

Zpravodajem je pan sen. Riedl. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. Riedl: Vážený senáte! Organisace veřejné zdravotní služby řídí se u nás dosud zákonem č. 68 z 30. dubna 1870 ř. z., který v § 5 ponechal zemskému zákonodárství právo upraviti některé otázky zdravotnické, jmenovitě pokud se dotýkají práva dozoru - pro obvod jednotlivých zemí. Do tohoto oboru působnosti spadá také úprava veřejnoprávních poměrů všeobecných veřejných nemocnic. Zemský sněm český využil tohoto zmocnění a přijal zákon ze dne 5. března 1888, č. 19 z. z., v němž řeší také otázku udílení a odnímání práva veřejnosti nemocnicím v Čechách. V §§ 7 a 19 určuje, že právo veřejnosti dlužno udíleti a odnímati nemocnicím toliko zvláštním zemským zákonem.

Sněmy země Moravské a země Slezské však nepoužily tohoto zmocnění, ani v jedné ani v druhé zemi nebyly vydány zákony, které by upravovaly veřejnoprávní poměry tamních nemocnic, a tak tam zůstal v platnosti výnos ministerstva vnitra ze dne 4. prosince 1856, č. 26.641, podle něhož v těchto zemích udělují právní povahu všeobecných veřejných nemocnic zemské úřady. To je právní stav této otázky v zemi Moravsko-slezské. Prakse tu však vytvořila fakticky stav jiný, který se nekryje se stavem právním. Právo veřejnosti udílelo se tu v poslední době zemskými politickými úřady na základě zmocnění, kterého se jim dostalo ministerstvem vnitra po slyšení zemských výborů. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi je postup také jiný. Zde zůstalo oprávnění udíleti právo veřejnosti právně i fakticky ministerstvu vnitra po slyšení příslušných úřadů municipálních.

Právní předpisy české za změněných poměrů státoprávních jsou neproveditelné, poněvadž zemské zákonodárství bylo zrušeno, normy platné v zemi Moravskoslezské a na Slovensku a na Podkarpatské Rusi jsou nepraktické, třeba by jich bylo lze použíti s tou obměnou, že v důsledku zákona ze dne 9. dubna 1920 nastoupilo by na místo ministerstva vnitra ministerstvo zdravotnictví a tělesné výchovy. Při tom nutno zdůrazniti, že není účelno, aby byly ponechány různé normy pro jednotlivé části státu.

Potřeba, aby některým nemocnicím bylo uděleno právo veřejnosti - jde především o Beroun a Prahu VIII - vedla ku předložení vládního návrhu, který projednáváme, při čemž unifikační úmysly nezůstaly taktéž stranou.

K odůvodnění návrhu je potřebí ještě se zmíniti, že právo veřejnosti není jen formou, nýbrž že obsahuje také značnou míru práv, kterým ovšem na druhé straně jsou koordinovány určité povinnosti.

Pro udělení práva veřejnosti nemocnicím je potřebí určitých předpokladů. Především je nutno zdůrazniti potřebu pro kraj. Je třeba vhodné a účelné budovy, organisace ústavu jako nemocnice a u nových žádá se zajištění stavebních a zařizovacích nákladů i poloviny provozovacího nákladu na jeden rok.

Jedna z povinností, které plynou z práva veřejnosti, je především ta, že každý občan postižený zhojitelnou nemocí musí býti přijat. Stačí pouhé doporučení ošetřujícího lékaře, které ovšem prozkoumá na vlastní odpovědnost lékař ústavu. Veřejné nemocnice musí míti ošetřovací taxu v určité výši. kterou schvaluje zemský výbor i zemský úřad, a určuje systemisaci všeho personálu, schvaluje ustanovení lékařů a personálu správního. Každá nemocnice má míti a musí míti povinný domácí řád a instrukci schválenou zemským výborem za souhlasu zemského úřadu politického, a dozorčím úřadům přísluší právo suspense orgánů správních i lékařů, přísluší veřejným úřadům dozor na nemocnice nejen ke službě zdravotní, nýbrž i ke službě administrativní.

Práva, která plynou z veřejnosti, jsou především ta, že veřejné nemocnici přísluší náhrada nedobytných ošetřovacích nákladů ze zemských fondů. Podle §21 zákona č. 77/27 musí platiti domovské obce 20% ní příspěvek za své chudé příslušníky, jinak celou částku nedobytných ovšem nákladů je nutno hraditi ze zemských fondů.

Otázka veřejnosti nemocnic je také pro mnohou nemocnici přímo otázkou životní právě po této stránce.

Musíme ještě zdůrazniti výhody, které z veřejnosti plynou pro veřejné nemocnice i pojištěnce, poněvadž ve veřejných nemocnicích platí nemocenské pojišťovny toliko za 28 dní příspěvky, čímž je zabezpečeno ošetřování nemocných po celou dobu 52 týdnů.

Předloha řeší toliko otázku kompetence, kdo je příslušným, aby právo veřejnosti nemocnicím přiznal. Určuje se, že vláda je oprávněna přiznati právo veřejnosti k návrhu ministerstva zdravotnictví. Toto podává návrh tento v dohodě s ministerstvem vnitra a ministerstvem financí. Nejdříve musí býti slyšena příslušná zemská zastupitelstva. Ostatní předpisy - práva i povinnosti - zůstávají nezměněny.

Soc.-politický výbor navrhuje, aby senát přijal vládní návrh zákona tak, jak byl předložen a jak jest obsažen v senátním tisku 215.

Při této příležitosti bylo v soc.-politickém výboru jednáno také o otázce postátnění Všeobecné nemocnice v Praze. Soc.-politický výbor jednal z vlastního popudu o nedostatcích, které se projevují ve Všeobecné nemocnici pražské, která je nemocnici fondovou, a nutno konstatovati, že i ten černý obrázek, který v soc.-politickém výboru byl nakreslen, je ve skutečnosti ještě daleko horší. Nejsou to jen nedostatečné místnosti čekárenské, místnosti pro přijímání churavých a místnosti pro zřízence, nýbrž jsou tu naprosto neudržitelné poměry specielně na dvou klinikách, na nosní a ušní klinice prof. dra Amersbacha a na chirurgické klinice prof. dr Schloffera.

Soc.-politický výbor je toho názoru, že jedině postátněním Všeobecné nemocnice pražské bude možno náležitým způsobem tyto nedostatky odčiniti, a navrhuje proto slavnému senátu, aby přijal připojenou resoluci. V této resoluci odvolává se soc.-politický výbor na zákon z 26. března 1925, č. 68 Sb. z. a n., kterým se ke Všeobecné nemocnici pražské připojuje vojenská nemocnice v Praze II a zřizuje Masarykova vojenská nemocnice v Praze, což by znamenalo rozšíření možností Všeobecné nemocnice pražské.

Zákon z 9. dubna 1920 stanoví v § 4, že mohou býti postátněny nemocnice Velké Prahy, Ostravska, Lučence a Munkáče. Z těchto nemocnic však v Praze byla postátněna toliko nemocnice vinohradská, kdežto nejdůležitější, nejstarší a největší, Všeobecná nemocnice pražská, postátněna nebyla. To jsou důvody, které vedly ku připojení předložené resoluce. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Zahajuji debatu a podle usnesení předsednictva navrhuji, aby řečnická lhůta byla čtvrthodinová. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Ke slovu je přihlášen pan sen. dr Hilgenreiner. Uděluji mu slovo.

Sen. dr Hilgenreiner (německy): Senátoři, senátorky! K předložené vládní osnově podali jsme pozměňovací návrh, který zní: ťPrávo veřejnosti uděluje a odnímá nemocnicím příslušné zemské zastupitelstvoŤ.

Dovolte mi k tomu několik slov. Předložený zákon má vlastně jen jeden paragraf, ale tento paragraf je vzorem byrokratického centralismu. Oč se jedná? O příslušnost při udílení práva veřejnosti nemocnicím, čímž jednak se prohlašují za veřejné, a každý nemocný má právo, aby do nich byl přijat, jednak nabývají práva, aby se jim nezaplacené léčebné platilo ze zemských fondů. Zemský fond tedy platí zbývající léčebné.

Kdo měl tedy dosud právo rozhodovati, zdali se nemocnice má považovati za všeobecnou, veřejnou? V Čechách zemská správa, a to bylo k tomu potřebí zákona; na Moravě zemské úřady; ovšem od delší doby osvojovala si vídeňská vláda, ministerstvo vnitra, toto právo pro sebe a mezi právem a praxí byl rozpor. Na Slovensku, kde ovšem rozdělení na země nepřicházelo v úvahu, rozhodovalo ministerstvo vnitra v dohodě s municipiem. Co stanoví nyní předložený zákon? Že vláda má býti kompetentní, aby některou nemocnici prohlásila za veřejnou a aby jí také po případě toto právo odňala. O tom rozhoduje vláda po slyšení ministerstva veřejného zdravotnictví, ministerstva financí a ministerstva vnitra a když vyslechla - jen vyslechla - zemské zastupitelstvo.

Velevážení kolegové a kolegyně! Představte si to množství papíru, kterého je zde potřebí, představte si ty mnohé hluboké zásuvky, které číhají na naléhání některé obce o uznání práva veřejnosti pro její nemocnici. V nejnovější době jsme seznali, že jen v zásuvce ministerské rady zůstal po celá léta ležeti návrh lékařské fakulty německé university v Praze; patrně si chtěla hráti na prozřetelnost stran lékařské fakulty. Ačkoli se ministerstvo školství s touto fakultou úplně dohodlo povolati kolegu z Insbrucku, referent v ministerské radě tuto předlohu po celá léta odkládal. O kolik nástrah více může tedy nalíčiti tolik ministerských úřadů, když žádost za přiznání veřejnosti musí projíti čtyřmi, pěti úřady.

A jiná, ještě důležitější okolnost. Kdo pak připlácí u veřejných nemocnic, když léčebné zůstane nezaplaceno? Země, také nadále země. A kdo bude komandovati, zdali musí platiti? Stát, vláda. Jako dosud bude země rozhodovati o jednacím řádu, o ustanovení zaměstnanců a pod., ale stát bude rozhodovati vlastně o nejdůležitějším, zdali je nemocnice veřejná, všeobecná, a zdali jí tato vlastnost má také zůstati. Velevážení! Zde je kus centralismu, kterého není potřebí, ba který je přímo škodlivý. Zde se jen rozmnožují byrokratické formy, na rozdíl proti minulosti děje se zemským zastupitelstvům bezpráví. Zde máme před sebou zjevný přehmat byrokracie do autonomní správy zemské. A proto nemůžeme se vysloviti pro tento zákon. Podali jsme naopak návrh, aby § 1 zněl krátce a jasně: ťPrávo veřejnosti uděluje a odnímá nemocnicím příslušná zemská správaŤ.

Žádám vás, abyste, zdá-li se vám to dobrým, tento návrh přijali. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Douda.

Sen. Douda: Vážení pánové! Dnešní návrh zákona o přiznávání a odnímání práva veřejnosti nemocnicím je dílo okleštění samosprávy. Okleštěním samosprávy došli jsme tak daleko, že nemocnice, ať již jsou to zemské nebo okresní, nemohou se nijak dovolati toho, co jest jim z jedné strany nemocničními úřady předpisováno. Za Rakouska rozhodovaly t. zv. zemské sněmy, ovšem od té doby jsme se hodně odrakouštili, ne však ve prospěch těchto ústavů, ve prospěch nemocných, kteří do těchto ústavů přijdou, v tomto směru jsme zůstali pozadu. Odrakouštili jsme se jenom tím způsobem, že dnes nebudou rozhodovati volení zástupci, naopak, zde bude rozhodovati byrokracie nebo ministerstva soc. péče a zdravotnictví prostřednictvím jejich byrokracie. Zde je nejlépe viděti postup celé zfašisované centralisace v odborech i ve veřejné správě. Co se dnes odhlasuje, je vlastně zmocňovací zákon, který už se v praxi provádí. Dnes se zde rozhoduje, zdali má ministerstvo přiznávati nebo odnímati právo veřejnosti. Byrokracie již předem si zajistila, jak bude o tom rozhodováno, poněvadž již jste si zvolili do těchto zemských zastupitelstev celou třetinu, která bude zárukou, jakmile to zde bude potvrzeno, že bude rozhodovati vždy jen ve prospěch vládních tříd a v neprospěch postižených nešťastníků, kteří do těch ústavů přijdou.

Je potřebí se také podívati do těch ústavů, jak to v nich vypadá, jak jsou honorováni zaměstnanci, ať již v zemských či okresních ústavech, jaká doba pracovní je pro ně stanovena, jakou stravu v nich mají a za jakých podmínek musí často i lékaři vyučovati a ordinovati.

Jednáme-li o přiznání práva veřejnosti nemocnicím, jsou tyto ústavy, jakož i všechny ostatní léčebné a humanitní ústavy v Československé republice pro zaměstnance v nich umístěné, kteří vykonávají nejužitečnější práci pro zdraví člověka, vzorem, jak by s nimi nemělo býti zacházeno a jak by neměli býti honorováni. Hmotné poměry zaměstnanců nemocnic, léčebných a humanitních ústavů jsou od r. 1922 čím dále bídnější. Postup zemských zaměstnanců od tohoto roku byl vůbec zastaven, ale naproti tomu jim byla zvýšena pracovní doba na 74 až 96 hodin týdně. Je téměř neuvěřitelné, že v ústavech, které mají tak krásné jméno humanity, sociální péče léčebné, padají zaměstnanci únavou těžké zodpovědné služby 12ti až 16ti hodin denně. A přece ten šlendrián, který byl zaveden právě v těchto humanitních ústavech, provádí se až do dnešní doby a jest opravdu záhadné, jak se mohlo přistoupiti u těchto ústavů ke zrušení 8hodinové pracovní doby.

Nejvyšším soudem bylo to potvrzeno, že na tyto ústavy neplatí 8hodinová pracovní doba, naopak, že je potřebí v zájmu humanity, aby zaměstnanci pracovali tolik, kolik je potřebí. Každý by se domníval, když ti lidé zastávají tak těžkou povinnost a konají těžkou službu, že za svoji práci přes čas jsou honorováni, avšak ani to se zde na ně nevztahuje a oni už po několik roků konají tuto těžkou odpovědnou službu bez jakékoliv odměny. (Výkřiky komunistických senátorů.) Toto se však nevztahuje na zaměstnance těchto léčebných, humánních ústavů, oni mají po celá léta takto neúnavně pracovati. Když byla prováděna restrikce v těchto ústavech, byla spousta zřízenců propuštěna přesto, že musili býti přibíráni znovu noví. ale dělo se to jen proto, aby ti lidé nemohli dosáhnouti takové služební výše, za kterou by byli spravedlivě odměněni v podobě odpočivného, v podobě pense. A přece nebylo možno udržeti ten stav již proto, že frekvence v těchto ústavech byla tak veliká, že bylo nutno přibírati nové síly. Máme dokonce zjištěno, že na př. v pražské porodnici je zaměstnán výpomocný ošetřovatel, který má tři dítky do deseti let a dostává královskou denní mzdu 20 Kč. Z toho musí si ovšem platiti stravu, na kterou se mu strhuje denně 7 Kč. Je prokázáno, že režijní strava těchto lidí nečiní nic více než 5.60 Kč, takže ústavy na těchto nejubožejších znovu vydělávají.

A takových křiklavých, přímo ohromujících případů je spousta. (Výkřiky komunistických senátorů.) Také dovolená nedává se zaměstnancům tak, jak by jim patřila podle zákona, nýbrž tak, jak se to ústavům kdy hodí. Tito nešťastníci dostávají až po 14 dnech nepřetržité služby dvoudenní dovolenou, a tu se to většinou zařizuje se strany správy ústavu tak, tyto 2 dny, které měl dostati po 14 dnech jako volné, započítávají se mu do dovolené, a je-li to starší zaměstnanec, přichází na novo ještě o dva dny, takže přichází celkem o 4 dny, které mu měly právem připadnouti jako volný čas.

Jaká strava se dává těmto zaměstnancům? Dostávají většinou stravu 3. třídy, kterážto strava není často ani správně upravena, ba jest jí nedostatek. Je sice pravda, že strava prvé a druhé třídy je řádně upravena a že jest jí dostatek, ale takovouto stravu zaměstnanci nejnižší třídy nikdy nedostanou, jejich strava jest jenom pro ty, kteří mají dietu třetí třídy a zároveň pro tyto zaměstnance. (Hlas: Tato strava je dobrá pro to, aby pan ředitel si vykrmil prasata!)

Zaměstnanci těchto ústavů se spoléhali ze začátku po převratu na své zástupce, domnívali se, že jejich zástupci se Budou opravdu starati, aby tito zaměstnanci byli 7.& svou těžkou humanitní službu spravedlivě odměněni. Oni i uposlechli svých zástupců, když jim řekli, aby ze své mzdy, ze svého služného slevili. I to uposlechli, ale pohříchu po tolika letech a křivdách, kde naprosto není nikdež jejich hlasu slyšáno, vidí, jak velmi byli zklamáni v těchto svých zástupcích.

Poměry ve veřejných nemocnicích, také po stránce zdravotní jsou přímo skandální a světovou ostudou. Jděte se podívati, jak to vypadá na klinikách! Už sám referent vzpomenul, jak to vypadá ve Všeobecné nemocnici, přímo ve středu, v hlavním městě, což teprve, kdybychom měli právo a možnost podívati se na ty kliniky a nemocnice, které jsou z dohledu! Máme kliniky, které nemohou dnes obsáhnouti do svého prostoru studenty, kde se začíná už v 8 hodin přednášeti a kde studenti, kteří si chtějí dělati poznámky, musí býti již v 7 hodin na místě, aby dosáhli prázdného místa, a ti, kteří přijdou pozdě, musí se tlačiti jako herynci na schůdkách, nebo v koutku a je jim tak znemožněno, aby si jakékoli poznámky při přednášce mohli dělati.

Je zde potřebí poukázati ještě také na něco, co zaslouží zvláštní pozornosti. Když byl svého času ministrem zemědělství prof. Srdínko, kléry je zároveň na lékařské fakultě profesorem histologie, dovedl své ministerské funkce aspoň na tolik využíti, že si zařídil svůj histologický ústav tak, že mu není rovno takřka v celé Evropě - ovšem z peněz, které patřily ve prospěch zemědělství. I na desce tam najdete, že ministerstvo zemědělství věnovalo ve prospěch ústavu tolik a tolik. A přece je to ústav, kde prof. Srdínko přednáší 20 až 25 posluchačům, Mohlo se s tím tedy počkati a upraviti dříve poměry v těch klinikách, které jsou křiklavým dokladem neutěšených poměrů klinik v naší republice. Byly zde takřka zbytečně věnovány obnosy, a to dosti značné, kterých mohlo býti upotřebeno alespoň v těch místech, kde zuří dnes ten největší nedostatek. Existuje prý sice veliký plán na vybudování klinik, poslucháren a ústavů, oháníte se stále svoji humanitou a péčí o zdraví, ale jak to vlastně vypadá, když se přijde k jádru? Jak se provádí ta humanita, to je dokázáno na těch ubohých lidech v našich klinikách a ústavech, které se v takovém stavu dnes nacházejí. Vždy se naráží na to, že se musí počkati, poněvadž tu není úhrada, ale jakmile se jedná o prospěch t. zv. demokracie a kapitálu, tu ministr financí okamžitě najde úhradu, třebas byla sebe větší. To dokazuje fuse bank, kde se okamžitě našla úhrada 400 milionů. Kromě toho není jediný rok, aby se nezvyšoval rozpočet na válečnou přípravu ve prospěch armády, na zmrzačování lidí. Na to se ovšem vždy najde úhrada. To se pánové tak rychle dohodnou, že není možno ani tak rychle přemýšlet.

Při tom je potřebí poukázati, jak na druhé straně se vychází vstříc studentstvu, které není v takových poměrech, aby mohlo podle své libosti třebas o 5 až 6 roků déle studovati. Chudí studenti se těžko probíjejí. A jak se k nim chová dnešní vládní režim, bylo nejlépe viděti z toho, jak byli rozeštváni na dvě třídy, jak jste dovedli zfašizovati fašistickou třídu a t. zv. zlatou mládež proti ubohé zproletarisované mládeži, ubohým studentům. I když ti studenti dostudují, těžko dnes dostanou místo, poněvadž máte zcela jiné lidi, které potřebujete. Je tu spousta t. zv. wrangelovců, kteří od převratu tu studují, kterým pomáháte, ať jejich práce vypadá jak chce - za každou cenu, aby se ve státní službě a všude uplatňovali na úkor našeho chudého studentstva.

Poměry ve všeobecné nemocnici pražské, která je nemocnicí fondovou, jsou přímo příšerné. Zvláště v zimních měsících je nemocnice přeplněna. Nemocní leží na zemi na slamníkách, na chodbách, dokonce i ve vanách v koupelnách, poněvadž není místa. Jakmile je to trochu možné - ačkoli by to mohlo zdraví nemocného ohroziti - je posílán okamžitě ven pro nedostatek místa. V čele tohoto svinstva stojí ministerstvo zdravotnictví. Nešťastný proletář, který se dostane do takového léčebného ústavu, zvláště od nemocenské pokladny. Je přece známo, jak nemocenské pokladny vycházejí proletářům vstříc, ať je to kdo chce, i kdyby byl snad sebe více zfašisovaný. Jakmile je u nemocenské pokladny, je tam pro něj místo jen, dokud to nejhorší si neodbude, ať se to potom horší převážením nebo přenášením, na to se nehledí jen z toho důvodu, poněvadž tam není místo a nemocenská pokladna musí na to dosti platit. (Sen. Mikulíček: Nemocenské pokladny jsou doménou sociálfašistů!) Co se týká humanity neboli ochrany matek, vidíme nejlépe, jak to vypadá v naší porodnici i v těch druhých ústavech přirozeně, každou chvíli můžeme čísti a není takřka jediného týdne, abychom nečetli 2 až 3 případy, kdy chudé ženy, chudé proletářky, ať je to služka nebo i vdaná, přicházejí konečně před soud proto, že odpravily to novorozeně, kde pro ně není někde jinde místa na porodnictví, než na ulici nebo ve stodole. A přirozeně pro mizerné sociální poměry je nucena sama k tomu, že to novorozeně hned v prvých hodinách odpravuje. Pro ‚ty ovšem nemůže zde býti poradny, když už to není možno, a je přece prokázáno, že máme celé tisíce takových novomanželů jen v Praze, kteří vůbec nemají bytu, muž bydlí jinde, a žena bydlí jinde. Pak se nedivme, jaké břímě jim zde připadá, když není zde ani toho bytu a má se naroditi nový člen rodiny. Pro ty ovšem musí zde býti § 144, ale na druhé straně podle vaší demokracie přirozeně paničky ho nepotřebují, na ty není, poněvadž pro ty je zde za určitou částku lékař, který jim vyhoví tak, jak potřebují, aniž by se musily báti § 144. Proletariát velice dobře ví, že za dnešního režimu, i když budou všechny nemocnice postátněny, nemá co k očekávání od dnešního režimu. Zde vždy budou tyto ústavy ne humanitní, ale přímo výdělkářské, že se na nich musí vydělávati, že stát nemá pro tyto humanitní ústavy takového nákladu, aby opravdu tu humanitu prováděti mohl. Proletariát velice dobře ví, že jediná náprava může se zde tenkráte státi po odvrácení, po rozbití tohoto řádu a nastolení řádu spravedlivého, sociálního, s vládou rolníků a dělníků.

Předseda (zvoní): Byl mně podán dostatečně podporovaný pozměňovací návrh pana sen. dr Hilgenreinera a druhů. Prosím pana tajemníka senátu, aby ho přečetl.

Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

Návrh sen. dr Hilgenreinera a druhů:

§ 1 má zníti:

ťPrávo veřejnosti nemocnicím přiznává a odnímá příslušné zemské zastupitelstvo.Ť.

Předseda: (zvoní): Slovo k doslovu vyžádal si pan zpravodaj.

Zpravodaj sen. Riedl: Slavný senáte! Pan sen. dr Hilgenreiner navrhuje, aby právo veřejnosti nemocnicím přiznávalo příslušné zemské zastupitelstvo. Nemohu tento návrh doporučiti k přijetí prostě proto, poněvadž je potřebí určité jednotící směrnice v celém státě. Pan sen. dr Hilgenreiner má obavu, že by snad vláda nehájila zájem veřejnosti tak, jako by ho hájilo příslušné zemské zastupitelstvo. Upozorňuji, že v resoluci již žádáme postátnění nemocnice právě jen z toho důvodu, že jsme přesvědčeni, že tyto zájmy budou lépe hájeny státem, než tomu je dosud. Není jistě důvodu, abychom nedůvěřovali, že i v tomto případě bude vláda potřebné zájmy náležitým způsobem hájiti. Je jisto, že mají zájem i země i obce na tom, komu právo veřejnosti se přiznává, poněvadž z toho plynou určité závazky finančního rázu. Soudíme ale, že opatřením, které určuje zákon, je dostatečně o finanční bezpečnost těchto svazků postaráno.

Doporučuji zamítnutí tohoto návrhu.

Předseda (zvoní): Jednání je skončeno, budeme hlasovati.

Senát je schopen se usnášeti.

Vzhledem k podanému pozměňovacímu návrhu hodlám dáti o osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli hlasovati takto:

nejprve o § 1 podle návrhu sen dr Hilgenreinera a druhů; bude-li zamítnut, podle zprávy výborové; pak

o § 2, o nadpisu zákona a jeho úvodní formuli podle zprávy výborové.

Námitek není. (Nebyly.) Budeme tedy takto postupovat.

Kdo souhlasí ve čtení prvém, aby § l osnovy zákona zněl podle návrhu sen. dr Hilgenreinera a druhů, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Návrh tento se zamítá.

Kdo souhlasí ve čtení prvém, aby osnova zákona, jeho nadpis a úvodní formule zněly podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedena osnova zákona, jeho nadpis a úvodní formule přijímají se podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Přikročíme nyní k dalšímu předmětu pořadu, jímž je:

Zpravodaji jsou: za výbor soc.-politický pan sen. Dundr, za výbor rozpočtový pan sen. Pánek.

Uděluji slovo referentu za výbor soc.-politický, panu sen. Dundrovi.

Zpravodaj sen. Dundr: Slavný senáte! Zákon o státním příspěvku k podpoře v nezaměstnání tvoří část sociálně politické činnosti a sociálně-politického zákonodárství každého moderního státu. Zákonem tohoto druhu uznává stát za svoji povinnost přispěti těm, kdož jsou sociálně slabí a kdož bez vlastní viny ocitli se v postavení, které nezbytně vyžaduje určitého přispění a pomoci. Tato povinnost je uznávána zvláště tam, kde jde o osoby, které bez vlastní viny zbaveny byly zaměstnání a nemají žádné možnosti i příležitosti získati zaměstnání nové. získati tak nezbytné prostředky k existenci.