V období leden až březen 1930 dovezeno bylo k nám 125.804 kusů v ceně 120,500.000 Kč oproti 129.035 kusům v ceně 106,700.000 Kč ve stejném období v roce 1929.

Pochopitelně, že přihlížíme-li k souvislosti cen a spotřeby masa vepřového a hovězího, tedy vidíme, jak tyto enormní dovozy vepřů ničí i chov hovězího dobytka. Je konečně i velkou národohospodářskou škodou, že vydáváme do ciziny za tyto dovozy každoročně obnosy přibližující se - počítáme-li v to i dovoz sádla - obnosu l a půl miliardy Kč. Dovezli jsme v roce 1929 sádla do Československé republiky za 317 mil. Kč a slaniny asi za 46,5 mil. Kč.

Je však přece jisto, že naše zemědělství mohlo by lehce krýti veškerou potřebu masa a masných výrobků pro náš konsum, neboť i přes nepříznivé okolnosti stoupl u nás počet domácího dobytka oproti 4,595.614 kusů, napočtených v roku 1910 na 4,691.320 kusů v roku 1925 a jistě sčítáním v roku 1930 zjistí se daleko vyšší počet, poněvadž teprve nyní projevují se důsledky pozemkové reformy. Je potřebí i zdůrazniti, že by se tím zlepšila téměř o jednu a půl miliardy naše obchodní a platební bilance. Tyto obnosy zbytečně vydávané do ciziny přišly by k dobru právě drobným a středním zemědělcům, protože podle statistiky z roku 1925 - z letošního roku bude jistě statistika i příznivější - je prokázáno, že drobní zemědělci, chovající 1 až 5 kusů, představují 69 % všech chovatelů, chovatelé se 6 až 20 kusy tvoří 29 % všech chovatelů a jenom 2 % připadá na chovatele větší, vlastnící více než dvacet kusů. Netřeba zdůrazňovati, že tím byla by zvýšena i koupěschopnost nejširších vrstev venkovských, a to tím, že tyto obnosy přišly by k dobru výrobním a obchodním vrstvám městským, průmyslu a dělnictvu.

Pokud se týče dovozu skotu, tedy hovězího dobytka, z ciziny k nám bylo dovezeno v r. 1927 asi 28.798 kusů v hodnotě asi za 81 mil. Kč, r. 1928 21.951 kusů v hodnotě 54,8 mil. Kč a r. 1929 98.893 kusů v hodnotě 219,5 mil. Kč.

Dovoz v roku 1929 k nám jevil se asi v těchto cifrách: jatečných volů dovezli jsme přibližně 20.000 za 61 mil. Kč, volů tažných a krmných 5.000 kusů asi za 17 mil. Kč, jatečných býků 3.820 za 13.5 mil. Kč, plemenných krav 995 za 7.5 mil. Kč, jatečných krav 16.000 za 50 mil. Kč, mladého hovězího dobytka 27.650 kusů za 46 mil. Kč, telat 25.000 kusů za 15 mil. Kč.

Naproti tomu vyvezli jsme: jaíečných volů asi 3.640 kusů za 18,5 mil. Kč, tažných volů asi 350 za 1,4 mil. Kč a telat 1.100 asi za 600.000 Kč, tedy přibližně čítám, že celková hodnota dovozu hovězího dobytka roku 1929 činila 220 mil. Kč, hodnota vývozu jen 20,5 mil. Kč.

Abnormálně vysoký dovoz jatečného skotu v r. 1929, porovnáme-li jej s předešlými léty, vysvětluje se jednak jako následek nedostatku píce a nuceného odprodeje v roku předcházejícím, takže v roku 1929 při větší úrodě píce bylo nutno doplniti stav chovného dobytka, jednak vysvětluje se vyšší dovoz v tomto roce také úbytkem stavu vepřového bravu v Polsku, kde klesl podle záznamů o 1,5 mil. kusů a ceny vepřů tam stouply, a proto dovozci dováželi náhradou více jatečného skotu.

Celkem možno tvrdit, že počet 349.4 kusů chovaného skotu odpovídá - počítáme-li na 1.000 obyvatel - přibližně naší potřebě a že malý dovoz, a to jen příležitostný, bude regulovati výkyvy v produkci.

Pokud se týče spotřeby hovězího dobytka, statistika uvádí, že v r. 1922 až 1926 bylo poraženo průměrně ročně u nás 709.848 kusů skotu, v roku 1927 asi 811.242 kusů a v r. 1928 876.022 kusů hovězího skotu. Telat bylo poraženo od r. 1922 až 1926, čítáme-li roční průměr, asi 735.909 kusů, v r. 1927 880.022 kusů a v r. 1928 970.541 kusů. Podle statistiky uhradil jaíečný skot původu domácího celou spotřebu v Československé republice 80,1 % v průměru r. 1922 až 1926, z 89,7 % r. 1926, z 96,8 % r. 1927 a z 99,4 % v r. 1928. Jak vidno, jsme, pokud se týče chovu skotu, skoro soběstační. Dovážíme okrouhle asi l % skotu, ačkoli když uvážíme hodnotu... (Sen. Hubka: Potřebovali bychom dovážeti více!)

Pokud se týče porážek vepřového bravu, chci ještě uvésti, že v r. 1927 bylo odporaženo v Československé republice asi 3,478.356 vepřů, z čehož připadá na domácí výrobu 2,800.192 vepřů, v r. 1928 bylo odporaženo 3,840.150 vepřů, z čehož připadá na domácí výrobu 2,986.700 vepřů. Tedy počítáme-li zase v průměru r. 1922 až 1926, přispívala domácí výroba k úhradě spotřeby asi 83,8 %, v r. 1926 81,9 %, v r. 1927 72,8 %, v r. 1928 77,8 %, tedy jeví se zde nedostatek 22,2 %, jenž se hradí dovozem.

Z těchto všech důvodů předkládá vláda návrh zákona, kterým nově upravují se cla na dobytek a živočišné produkty. Podstatnou změnou je to, že na místě nevhodných a nespravedlivých cel kusových, podle nichž platilo se stejné clo z kusu bez ohledu na váhu dobytčete, zavádějí se cla podle váhy.

Návrh tohoto zákona je výslednicí kompromisu mezi potřebami našeho zemědělství a zájmy našich konsumentů a zavádí cla, která ve své podstatě jsou cla klouzavá, určená na směrné ceny dobytka, které jsou asi průměrem cen placených na pražských jatkách v letošním roce. Jejich uzákonění nemůže proto způsobiti zvýšení nyní platných cen, nýbrž přispěje pouze k stabilisaci cen a je s to zabrániti nezdravým výkyvům cenovým, které poškozují stejně zemědělce jako konsumenty.

V §u l jsou stanovena vlastně cla autonomní, která se u vepřů a hovězího dobytka vůbec neprojeví, a jsou to vlastně cla pro náš průmysl, protože slouží k snazšímu sjednávání obchodních smluv s cizími zemědělskými státy.

Nově také zavádí se clo na chleba jako logický důsledek celého našeho celního sazebníku, protože je národohospodářsky naprosto nemyslitelno, abychom neměli jako dosud cla na chleba - hotový to výrobek, kdy máme clo na surovinu - obilí a polotovar - mouku. Do naší Československé republiky dováží se při hranicích, zejména polských okrouhle asi 45.000 kg denně chleba k nám.

§ 2 ruší ustanovení článku I, II, zákona čís. 109 z roku 1926.

Ustanovení §u 3 jsou povahy obchodně politické a slouží ke snazšímu sjednávání obchodních smluv.

V §u 4 jsou uvedena cla smluvní, která budou ve skutečnosti platiti a jsou jak již výše je uvedeno klouzavá podle cen hovězího dobytka a vepřů. U vepřů stanoví osnova základní clo na 120 Kč za 100 kg živé váhy. Klesne-li průměrná cena l kg živé váhy na pražském trhu pod 10,60 Kč, nastoupí prvá přirážka celní 80 Kč, která se však zruší, když průměrná cena překročí 11.70 KČ. Kdyby průměrná cena však klesla pod 9,80 Kč, bude zavedena celní přirážka druhá, a to v takové výši, aby bylo umožněno zvýšení ceny na 10,60 Kč. Překročila-li by průměrná cena 12,50 Kč, sníží vláda celní sazbu všeobecnou i smluvní. Za každý kalendářní měsíc vypočítávají se uvedené ceny, a to podle záznamu masné pokladny v Praze, tedy podle skutečných prodejů. Každého desátého kalendářního měsíce musí býti vyhláškou oznámena příslušná celní přirážka zjištěná podle průměrné ceny v měsíci předcházejícím.

Základní smluvní cla a přirážkové sazby u hovězího dobytka jsou stanoveny, jak uvádím opětně v tabulce v důvodové zprávě tisku 237, takto: Je stanoveno pro býky a voly smluvní clo za 100 kg živé váhy 160 Kč a přirážková sazba obnáší 44 Kč. Pro krávy 140 Kč, přirážková sazba 38, pro mladý dobytek a telata 130 Kč smluvního cla a 37 Kč přirážkové sazby. Pro maso smluvní clo 320 Kč za 100 kg a přirážková sazba 88 Kč.

Prakticky budou se vyskytovati celní sazby ve třech stupnicích:

1. Směrodatná bude průměrná cena l kg živé váhy u volů, vypočtená za měsíc březen a duben 1930, kterážto cena obnáší Kč 6,70 a je základnou srovnávací. Při této hladině cenové budou základní cla snížena o sazby přirážkové, takže budou platiti cla podle shora uvedeného pořadí Kč 116. 102, 93, a 232.

2. Kdyby ceny volů klesly o 8 % pod srovnávací základnu čili pod Kč 6,17, nastoupí plná účinnost základních cel: Kč 160, 140, 130 a 320. Tato cla budou platiti až do té doby, kdy by průměrná cena volů překročila 7,80 Kč.

3. Kdyby průměrná cena volů poklesla o 16 %, čili pod 5,63 Kč, nastoupí ke clům základním ještě sazby přirážkové, takže budou celková cla činiti pak u první skupiny, volů a býků 204 Kč, u krav 178 Kč, u mladého dobytka a telat 167 Kč a u masa 408 Kč. V tomto případě přirážková cla odpadnou, kdyby cenový pokles 16 % se zmenšil na méně než 8 %, čili nad cenu 6,17 Kč.

§ 5 pak stanoví účinnost tohoto zákona, t. j. 15. den po vyhlášení tohoto zákona. Ovšem předpokladem toho jest úprava obchodní smlouvy s Maďarskem.

Národohospodářský výbor senátu zabýval se předloženou osnovou ve své schůzi dne 12. června 1930 a doporučuje ji proto slavnému senátu ke přijetí tak, jak se na ni usnesla i poslanecká sněmovna, neboť poskytuje zemědělcům pomocí celních přirážek zvýšenou ochranu v době poklesu cen a chrání také vrstvy konsumentské v případě abnormálního zvýšení cen. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Zahajuji debatu a navrhuji lhůtu řečnickou v trvání půl hodiny. Námitek není. (Nebylo.)

Uděluji slovo panu sen. Stöhrovi.

Sen. Stöhr (německy): Slavný senáte! O rentabilitě zemědělství setkáváme se v řadách jiných vrstev povolání našeho státu s nejrůznějšími názory. I když také v posledních 4-6 týdnech veřejnost ke stížnostem zemědělství zaujala stanovisko skutečnosti více přizpůsobené, setkáváme se také dnes ještě namnoze s názorem, že stížnosti zemědělců do skutečné tísně tohoto stavu jsou více nežli přehnané a že přece vlastně na rolníka nelze pohlížeti jako na člověka strádajícího. Vždyť mu přece všechno roste samo, potřebuje jen síti a pak sklízeti, ostatní obstará přece milý Pánbůh. Ale také zvolení zástupcové parlamentu často zdůrazňují, že se zemědělci, většinou se říká sedlákovi, přece tak špatně nevede, že má s rodinou z čeho žíti a že nepotřebuje hladověti, a často již jsem byl vyzván, abych dosvědčil, zda některý sedlák u nás již zemřel hlady. Je to mínění a názor, který právě mohou zastávati jen lidé, kteří nedovedou rozeznati žito od ovsa, kteří však přece mluví a se domnívají, že bezpodmínečně musí mluviti o všem. Chraň nás Bůh, aby jednou tak daleko došlo. To by byl konec všemu. Kdyby mělo dojíti tak daleko, že by sedlák jakožto původní producent našich nejdůležitějších potravin měl zemříti hladem, co se má potom státi s ostatním lidstvem? Pryč s takovýmto demagogickým a agitačním žvástem a návrat k rozvaze a rozumu. Takovýmto nesmyslem nebude lze řešiti otázku hospodářské krise v našem státě. Panuje však namnoze také názor, že by se potraviny měly jednoduše bráti z ciziny, kde jsou levnější, a říká se, že naše zemědělství právě není schopno konkurence a že by nemělo žádného účelu udržeti je při životě.

Takovýmito falešnými názory působí se velmi silně na veřejné mínění, takže nepatrné oceňování zemědělství je následkem takovéhoto štvaní.

K odůvodnění názorů zástupců zemědělství dám jednou promluviti vědě a

odvolávám se na velmi dobře známého národohospodáře prof. Laura v Curychu. Prof. Laur prováděl po 3 desetiletí ve velkém počtu hospodářství každoročně kontrolu vedení knih za účelem vyšetření rentability zemědělství a nabyté výsledky zpracoval také ve formě odbornicky bezvadné a odevzdal je veřejnosti. Prof. Laur zjistil, že v hospodářských letech 1296/27 a 1927/28 švýcarské zemědělství docílilo čistého výnosu 214 franků z hektaru plochy. Podle těchto jeho výpočtů zúročil se aktivní kapitál, to jest veškerý kapitál umístěný v zemědělství, jak vlastní, tak také vypůjčený, jen 1,84 %. Prof. Laur dokazuje, že zúročení kapitálu uloženého ve Švýcarsku v zemědělství od roku 1921 nesmírně kolísalo, a to od minus 1,15 % do plus 4,60 % a že průměrné úročení činilo jen 1,95 %. Prof. Laur dále zjistil, že zúročení kapitálu investovaného v zemědělství projevuje tendenci zřejmě klesající.

Se stanoviska příjmů vynesla hospodářská léta 1926/27 a 1927/28 podle šetření a výpočtů prof. Laura ve švýcarském zemědělství příjem 271 franků z l ha zemědělsky zužitkované plochy. Příjem skládá se jak známo z pracovního výdělku a z úroků z ryzího jmění anebo z majetkového důchodu. Tento ryzí příjem však stačí jen k tomu, aby poskytl pracovní výdělek pro rodinu podnikatele za pracovní den částkou 2,61 franků, asi 8 1/2 Kč, čítaje v to byt a stravu. Denní mzda zemědělského dělníka činí na základě mzdové dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem průměrně 5,56 franků, je tedy dvojnásob tak velká, jako výdělek podnikatelův. Tímto výpočtem prof. Laura je prokázáno, že zemědělec ve Švýcarsku se svými rodinnými příslušníky je nejhůře placeným mzdovým dělníkem ve Švýcarsku.

V hospodářském roce 1928/29 neposkytovalo zemědělství ve Švýcarsku vůbec žádného majetkového důchodu. Sedlák může dnes ze svého hospodářství sotva vyhospodařiti mzdu pro služebné.

Stejná šetření v Rakousku, Německu, Švédsku a v jiných zemích vedla k podobným výsledkům.

Několik poznámek k šetření v Německu: v Německu hospodářská léta 1926/27

a 1927/28 nepřinesla říšskoněmeckému zemědělství žádných čistých výnosů. U 1.100 vyšetřovaných podniků v Sasku ukázala se ztráta průměrně 24 marek po l ha. Z tohoto důvodu nebylo nejen žádného zúročení kapitálu uloženého v zemědělství, bylo naopak nutno dělati dluhy, aby bylo možno vésti podnik dále. Následkem nedostatku jakéhokoli čistého výnosu, nedostatku potřebného provozního kapitálu a zvýšených úroků z hypotekárních a jiných dluhů, pro něž podnik nemohl nalézti úhradu, ukázala se ztráta jmění asi 80 marek ročně po l ha zemědělské půdy v Německu. V hospodářských letech 1926/27 a 1927/28 bylo saské zemědělství ochuzeno o 160 milionů marek, upadlo do dalšího zadlužení. Zadlužení saského zemědělství činilo koncem 1927/28 804 marek na l ha zemědělské půdy. V okresu bochovském znám 3 obce, kde zadlužení činí přes 4.000 Kč na l ha.

Tento neutěšený výsledek hospodaření u saského zemědělství byl však také příčinou zcela neuspokojivého příjmu. Kdežto, jak již zmíněno, švýcarský sedlák se svou rodinou docílil ještě denní mzdy 2,10 říšských marek, nemohl saský zemědělec obdržeti vůbec žádnou mzdu za svoji práci. Pracoval nejen zadarmo, nýbrž musil ještě dělati dluhy, aby udržel svůj podnik a svou rodinu.

Nám se namnoze vytýká, že platíme své zemědělské dělníky příliš špatně. Jakkoli by nám bylo velice žádoucno zvýšiti anebo dokonce přiblížiti mzdy zemědělských dělníků našim průmyslovým mzdám, především jako prostředek k zamezení útěku z venkova a k odstranění nedostatku dělníků na venkově a tím nepřímo ke zmenšení nezaměstnanosti ve městě, je zvýšení mzdy zemědělského dělníka tak dlouho nemožné, dokud zemědělský podnik nepřinese skutečné nějaký výtěžek.

Nynější nevýnosnost je příčinou mocně se vzmáhajícího zadlužení a v důsledku toho pak úpadku mnohých hospodářství.

Je nemyslitelno, aby mohl dále trvati stát, jehož zemědělství je zničeno. Připouští-li stát, aby peníze, kapitál, vztahovaly svoji ruku také po půdě, připouští-li stát, aby diktatura peněz se chystala opanovati také půdu a mobilisovati ji, připouští-li stát, aby svobodný rolník zasvěcen byl své záhubě, pak ztrácí stát nezbytnou mu sílu a pramen života, bez kterých se nemůže zachrániti před záhubou. Připomínám výrok národního hospodáře svob. pána von Stein: Kdo mobilisuje půdu, rozpouští ji v prach!

Mluvil jsem před tím o malé výnosnosti zemědělských podniků ve Švýcarsku a Německu. U nás jsou poměry dnes mnohem horší. Příčinou této malé výnosnosti jsou jednak nízké ceny našich výrobků a následkem toho nepatrný výtěžek hospodářství, jednak příliš velké náklady, jež vyžadují úroky za vypůjčený kapitál, příliš vysoké veřejné zatížení sociálními břemeny, daněmi, přirážkami, a konečně hlavně nepoměr mezi cenami, které zemědělec dostává za své výrobky a cenami, které musí platiti za své provozní prostředky a potřeby.