Předseda: dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr Hruban, Kahler.

Zapisovatelé: Navrátil, Stöhr.

105 senátorů podle presenční listiny.

Členové vlády: ministr dr Trapl.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda dr Soukup zahájil schůzi v 16 hodin 25 minut.

dal předseda: na dnešní schůzi sen. Doudovi, Hájníkové, Langerovi, Stejskalové, na dnešní a zítřejší schůzi sen. dr Hellerovi, Jílkovi, Kohlerovi, Volkovi, na týden sen. dr Kovalikovi.

Interpelace tisky 964/1 až 964/5.

Zprávy tisky 966 až 968.

Zápisy o 181. a 182. schůzi senátu N. S. R. Čs. ze dne 19. prosince 1932.

o 183. a 184. schůzi senátu N. S. R. Čs. vyloženy byly podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Ježto nebyly v předepsané lhůtě žádným panem senátorem podány písemné námitky, pokládají se zápisy ty za správné a budou vytištěny.

Předseda (zvoní): Budeme projednávati denní pořad:

Zpravodaji jsou: za výbor sociálně-politický sen. dr Rehák, za výbor rozpočtový sen. Pánek.

Zpravodajem je pan sen. Kroiher.

3. Zpráva ústavně-právního výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 962) k vládnímu návrhu zákona o zřízení parlamentní úsporné a kontrolní komise. Tisk 967.

Zpravodajem je pan sen. dr Karas.

Konstatuji, že senát jest způsobilý se usnášet.

Navrhuji, aby o všech odstavcích 1. až 3. dnešního pořadu jednáno bylo společně.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh tento je přijat.

Uděluji slovo zpravodajům prvého odstavce, a to za výbor sociálně-politický sen. dr Rehákovi a za výbor rozpočtový sen. Pánkovi.

Slovo má zpravodaj výboru sociálně-politického, pan sen. dr Rehák.

Zpravodaj sen. dr Rehák: Slávny senát! Sociálne-politický výbor vo svojej poslednej schôdzi prejednal vládnu osnovu o úsporných opatreniach personálnych ako jedon článok z toho veľkého súboru úsporných opatrení vládou navrhovaných poslaneckej snemovni a senátu a vzal za základ svojho jednania usnesenie poslaneckej snemovne tlačivo 960. V toku debaty vysvitlo, že vláda k tomuto kroku sa odhodlala pod veľkým hydraulickým nátlakom hospodárskeho a finančného položenia štátu, ktorý dostavil sa i u nás v dôsledku svetovej hospodárskej krízy a poklesu konjunktúry. Nebol to žiadny sociálny motiv, ktorý by bol dal podnet k podaniu tejto osnovy a výbor skúmajúc po tejto stránke osnovu a všetky v nej obsažené opatrenia musel soznať, že po stránke sociálnej vo skutku táto osnova neznamená zlepšenie sociálneho položenie štátneho zamestnanectva, naopak v mnohých, početných prípadoch znamená zhoršenie, alebo aspoň odsunutie ich doterajších sociálnych vymožeností.

Zákon čís. 103 a 104 pred 6 rokmi vynesený, myslený bol zaiste zákonodarnými sbory ako zákon konečnej úpravy platov a právneho postavenia štátneho zamestnanectva i keď vo svojej platovej úprave zostáva pri tej starej linii a tradicii, že štátny zamestnanec nemá byť dotovaný podľa konjunkturálnych ziskov, alebo už či niekoľko vrstiev, alebo celého hospodárstva, že má byť síce skrovné, ale výdatne natoľko honorovaný za svoju prácu, aby sa mohol slušne občiansky uživiť, ačkoľvek nemohol nikdy nastrádať nejaké rezervy, prebytky. Výhoda bola však v tom, že tieto príjmy, tieto jeho platy sú stabilné, isté, trebárs i malé, s ktorými lzä vždycky počítať a ktoré jeho rodine v budúcnosti zaisťujú existenciu.

Zdá sa, že v tomto ohľade nastala nová prax, že vláda bohužial podaním tejto vládnej osnovy do istej miery utvorila takú situáciu, že nastávajú obavy - snáď i ponekiaľ oprávnené - že je ohrožená práve tá právna bezpečnosť tohoto tak dôležitého stavu. Vyznely hlasy veľkých činiteľov a znalcov, ktorí v tomto ohľade našli veľkú ozvenu, a myslím, že bude dôležité, aby vláda v tomto smere ďalej nepokračovala a akonáhle zmizí potreba a nutnosť tohoto opatrenia, ktoré i sama vláda naznačuje ako provizorné, abysme sa zasa vrátili k tej starej tradici a hľadeli zabezpečiť trebárs i tú skrovnú existenciu štátneho zamestnanectva trvalé. Terajšie opatrenie by bolo pochopiteľné, keby snáď pokles cenovej hladiny v nasej republike bol mohol dať podnet k tomu, aby platy štátneho zamestnanectva boly snížené, keby ovšem ten pokles cien mal nádej na istú trvalosť, avšak my naproti tomu vidíme, že životné náklady, potrebné pre uživenie strednej rodiny štátneho zamestnanca bohužial neklesajú. Dnes práve je situácia v tomto ohľade veľmi neutešená. Ceny životných potrieb stúpajú až o 30 % a do nastávajúceho jará zaiste není v tomto ohľade možné očakávať zlepšenie. Situácia tá je ešte neutešenejšia vo východných částicích republiky, na Slovensku, kde je rozpiatie medzi procenty životných nákladov 18 až 20 %, to znamená, že menovite vo väčších mestách na východe našej republiky, v Bratislave, v Košiciach, Žiline, Užhorode, štátny zamestnanec žije o 20 % drahšie, než v ostatných častiach republiky. Následkom toho neblahý zjav, ktorý bude pociťovaný i v historických zemiach a ktorý vyplýva z tohoto zákona, bude pociťovaný tým viacej vo východných častiach republiky. To je veľmi dôležitý moment, odhliadnuc od toho, že v poslednej dobe i vláda sama svojimi administratívnymi opatreniami, menovite čo sa týče ubytovania, zasiahla veľmi neblaho zvyšovaním činží vo štátnych domoch o 40 až 60 %. To je zasa nové zaťaženie životných nákladov štátnych zamestnancov a ja dúfam, že to nebude mať sociálne neblahý vliv na smýšľanie týchto.

Zákon č. 103, ako som podotkol, skrovné vymeral platy štátnych zamestnancov. V porovnaní s predprevratovými platy nutno konštatovať, že celej veľkej skupine štátnych zamestnancov nevalorizoval ich platy. Tento zákon v tomto ohľade zaiste neprináša zlepšenie. Tento zákon tým, že tieto ztenčené platy sa redukujú pri najmenšom aspoň 2 roky, zbavil nádeje, že by niekdy prišlo k tomu, aby títo úradníci sa domohli tohoto svojho, aby som tak povedal, zvykového práva a vzhľadom na cenovú hladinu stále neklesajúcu vymohli si i valorizáciu svojich platov.

Druhý neblahý zjav sociálne zaťažujúci celé štátne zamestnanectvo je časové odbúranie vianočného prídavku. Mal som česť pred 2 rokmi pri uzákonení tohoto vianočného prídavku pozdraviť tento počin vlády, ktorý aspoň po istú mieru prispel k tomu, aby, keď sa štát vtedy nachádzal v pomerne dobrých hospodárskych pomeroch, svojimi úradnictvu, o ktorom sa to nedalo povedať, trošku pomohol. Tu s tohoto miesta som konštatoval podľa štatistiky dennej tlače, ktorá vtedy kolovala, kto a. ktorí sú najväčší záujemci pražských zastavárieň, z ktorých kruhov sa rekrutuje najväčší počet klientov týchto zastavárieň. Z tejto zprávy bolo jasné, že je to menovite štátne zamestnanectvo, ktoré je zadlžené a následkom toho musia si vypomáhať krátkym a drahým úverom. vtedy som mal nádej, že snáď udelením tohoto vianočného príspevku a snáď jeho dobudovaním až na 100 % bude tejto ťažkej sociálnej otázke odpomožené. Žialbohu, dnes klesla nádej i v tomto ohľade. Odsunutím vyplácania na 2 roky iste sa dostane menovite stredné úradníctvo a malé zamestnanectvo do veľmi ťažkej situácie a je sa čo obávať, že zadlženie a zadlžovanie štátneho zamestnanectva bude ďalej pokračovať i s jeho zhubnými následky.

Tretia, abych tak riekol, nesociálna okolnosť je odsunutie štvrtej etapy staropensistov o 2 roky (0Tak jest!), poneváč táto vymoženosť, ktorá skutočne znamenala v našom, zákonodarstve odčinenie velikej krivdy, týmto zase o 2 roky je odsunutá a tí, ktorí na to čakali, ktorí žijú zaiste vo veľmi krušných pomeroch, sú o jednu nádej chudobnejší. Podobne, ako som pred tým poznamenal, bude sa táto okolnosť dotýkať veľmi bolestne menovite Slovenska, kde učiteľstvo menovite staré, predprevratové, neštátne, bude týmto zákonom postižené veľmi ťažko. Tomuto učiteľstvu, ktoré znamenalo kedysi národnú prácu, demokratického ducha, nechcelo sa podvoliť starému oligarchickému režimu a radšie pracovalo za nízku mzdu na ľudových školách, než aby vstúpilo do služieb štátu, tomu boly vymerané penzijné platy podľa starých noriem uhorských v takom nízkom stupni, že niektoré pensistky, vdovy po učiteľoch, dostávajú sotva 160 Kč až 180 Kč mesačne. A práve títo, ktorí tak túžobne očakávajú zlepšenie pomerov od uskutočnenia i tejto 4. etapy vyrovnania penzijných platov, bohužial zase musia o 2 roky počkať a kto vie, zdá mnohý z nich toho sa aj dožije.

A aj iné opatrenia, ktoré v tomto návrhu sa ešte nachádzajú, snáď drobnejšieho rázu, bohužial, neznamenajú, abych tak povedal, sociálne zlepšenie, ale iste že ďalšie zaťaženie na tie 2 roky, na ktoré účinnosť tohoto zákona má byť platná.

Oproti tomu sociálne politický výbor len jedon jediný hlavný moment mohol vystihnúť z dôvodovej zprávy a to sociálneho významu, že zabezpečením rovnováhy rozpočtovej trebárs i s touto veľkou obeťou predsa len zaistí sa štátnemu zamestnanectvu stálá výplata ztenčených prostriedkov, príjmov, a následkom toho je tedy zabezpečená i existencia celého štátnezamestnaneckého stavu, čo by po prípade, keby sa tak nestalo, keby tento zákon nebol prevedený, mohlo mať aj iné následky. A vtedy po stránke sociálnej je to zaiste veľmi závažný moment.

Hlavne vzhľadom na túto okolnosť usniesol sa sociálne-politický výbor slávnemu senátu doporučiť, aby túto vládnu predlohu vo znení dľa usnesenia posl. snemovne a dľa tisku č. 966 v prospech, abych tak povedal, ozdravenie štátnych financií, láskave prijal.

Předseda (zvoní): Referentem za výbor rozpočtový je pan sen. Pánek

Zpravodaj sen. Pánek: Slavný senáte¹ Především několik slov o samotném referátu. Totiž o tento referát nejevil nikdo naprosto žádný zájem, což je omluvitelné, poněvadž referovat o nepříjemných věcech není příjemným. Ale není to dosti pochopitelné proto, poněvadž mám za to, že již snad jsme se vyzuli z takového předsudku, že by referent o předloze měl snad nějakou větší nebo vyšší odpovědnost než ten, kdo musí pro tu předlohu hlasovat. Vždyť ten referent vlastně tlumočí usnesení příslušného výboru a nic víc. (Výkřik sen. Kindla.) Nechci také mluviti přirozeně o obsahu této předlohy. Jednak to již učinil p. kolega zpravodaj soc.-politického výboru, a mně zbývá již jen, abych mluvil o předloze s hlediska finančního a rozpočtového. Ale ani zde nechci se příliš pouštět do merita, poněvadž o předloze bylo velmi mnoho v poslední době mluveno a psáno, takže musím předpokládat, že každý člen Národního shromáždění přímo dokonale ovládá tuto předlohu, poněvadž státní zaměstnanci v posledních několika měsících pořádali sta a sta schůzí snad v každém městě, takže by bylo zbytečným, abych mluvil o obsahu této předlohy. Chci o ní promluvit s hlediska jiného, totiž takového, o němž se velmi málo hovoří a ani v poslanecké sněmovně se o něm tak nehovořilo.

Především chtěl bych konstatovati, že tato předloha je ryze fiskální, to znamená: ona má za účel snížiti výdaje pro určitou přechodnou dobu, výdaje státní v našem rozpočtu. Ona nemá zase jiného cíle, nemá cíle snad trvale snížiti výdaje státní anebo státní příjmy, nýbrž ona má jen ten jediný cíl: pro dobu přechodnou, než pomine krise, srážkami stlačiti výdaje v rozpočtu. Je tedy tato předloha důsledkem všeobecné hospodářské krise, a jen zásadně zlý člověk nemohl by neviděti, že prožíváme těžkou hospodářskou krisi a nejen my zde v republice a že tudíž není krise naším výmyslem, nýbrž že ji prožívá celý svět a že krise nemohla zůstati také bez důsledků na státní finance, zejména na státní příjmy. Znovu zdůrazňuji, že jen zásadně zlý člověk by nemohl neviděti, že příjmy klesají v důsledku zastavení práce a na druhé straně že stoupají výdaje.

Nepoměr mezi státními příjmy a výdaji vedl k tomu, že dnes musili bychom počítati s deficitem, asi 2¹/₂ miliardy Kč. My jsme činili všechno možné, abychom rovnováhu rozpočtu udrželi. My jsme se přechodně dlužili na výplatu státních zaměstnanců, a to celý rok, a snad dokonce i před tím. Tím nám vzniklo pokladniční manko, které dnes již dostupuje nejméně 1¹/₂ miliardy Kč. My jsme, abychom se vyhnuli deficitu, zvyšovali příjmy, snižovali věcné náklady a přece jsme se nevyhnuli přímému snížení platů státních zaměstnanců. Nikdo toto netušil ještě před půldruhým rokem. Vzpomeňme si na první francouzskou půjčku z ledna nebo února loňského roku, kterou jsme chtěli konvertovat naše zahraniční dluhy. A prosím, tehdy jsme ji zamítli, poněvadž se říkalo, že je ještě předčasná, poněvadž ke konversi mělo dojíti 1. května letošního roku. My jsme sice předvídali a tušili, že po ohromném vypětí, které zde bylo, po té hrozné konjunktuře, která byla po převratu, musí dojíti k jakémusi ochabnutí, ale nikdo nečekal, že dojde k naprostému zhroucení hospodářství v celé Evropě. (Hlas: V celém světě!) Ano, v celém světě. To nikdo netušil a říká-li někdo, my jsme to věděli - není to pravda, nikdo nic nevěděl, stejně nic nevěděli politikové, finančníci a státníci v jiných státech, poněvadž by se byli docela jinak zařídili. A k tomu v poslední době se přidružily v Evropě politické události, které také zapůsobily na hospodářství v Evropě. Rovněž politické události, právě tak jako hospodářské, zapůsobily na celou strukturu, a já mohu směle říci, že, dokud nebude pořádek ve světových otázkách politických, aspoň pokud jde o 'zbrojení, válečné dluhy, reparace a mírové smlouvy, nebude klidu a pořádku také v hospodářství světovém. Je jisto, že před urovnáním hospodářských poměrů musí předcházeti urovnání poměrů politických. To jsou konec konců známé věci a není potřebí, abych o tom hovořil, ale u nás jsou stále a stále jednotlivci a celé skupiny, které chtějí zavírat před těmito fakty oči. A také mezi státními zaměstnanci se vyskytují takoví, kteří nechtějí pochopiti to, co se kolem nás děje, nechtějí pochopiti, že krise dolehla na nás a že my jsme nebyli před ní imunní, že vlnobití dospělo až k břehům našeho ostrova - neboť my jsme se označovali jako ostrov klidu a pořádku - že to vlnobití, které je v celém světě, o kterém se někteří domnívali, že by se snad ne-, dostalo do srdce Evropy, že by se nedostalo k našim břehům, se přece jen k nim dostává, a my se musíme brániti. Jest pochopitelno, když jsme ztratili téměř celý export, že to má vliv na naše finance, že to má vliv na naše příjmy, vždyť přeci export byl, myslím, základem našeho blahobytu, našich státních příjmů. Nuž, každý přeci pochopí, že nemůžeme pokračovati v těch dimensích, v jakých jsme dosud hospodařili. Nemůžeme vydávati v těchže dimensích a rozměrech, jako se to dalo dosud, když jsme měli ty příjmy zde. To se přece všecko musí chápati. Co by nám vlastně zbývalo, kdybychom měli hospodařiti, jako jsme hospodařili, dále, kdybychom měli vydávati, jako jsme vydávali, dále? Musili bychom přirozeně tisknouti bankovky. Máme tedy na vybranou, buď udržíme korunu tak, jak je stabilisována a budeme míti dobrý, hodnotný peníz, i když ho budeme míti méně, za který si budeme moci něco koupiti a opatřiti, nebo budeme míti peněz jako třísek, ale peníze znehodnocené, za které si nekoupíme nic, anebo jen málo. Vždyť toto jsme všechno prodělali, roku 1920 a 1921 jsme to prožili a zejména státním zaměstnancům především musí jíti o to, aby byla udržena koruna, aby dostávali hodnotné peníze a platy hodnotné, i když budou dostávati méně. Výrobci a konečně obchodník by si už nějak pomohl, kdyby se řítila koruna, on by si to vynahradil v cenách, ale co by dělal při tom státní zaměstnanec, dělník a soukromý úředník? To jsou zase známé věci a zase není potřebí o nich zvláště hovořiti. Samo sebou se rozumí, buď udržíme korunu na té výši, na které je, a pak to bude ovšem vyžadovati určité oběti, také i se strany státních zaměstnanců, já bych řekl stejné oběti, ale to by nebylo spravedlivé, oběti musí býti rozděleny progresivně a každý občan je povinen přinésti na oltář naší koruny určité oběti (Výborně!), podle toho, kolik přijímá. Ten, kdo má málo, méně, a kdo má více, tak dá na to více.

Jestli to takto nepůjde, budeme musiti tomu všechny občany donutiti, nebude jen ta práce udržeti korunu, a kapitál, aby vůči tomu zůstal nějak imunní. (Výkřiky komunistických senátorů.) Já zase bych zbytečně hovořil o tom, co vlastně udržuje naši korunu, že jsou to tři věci, že je to zlatý poklad a devisy, že je to obchodní bilance, a konečně rozpočtová rovnováha. Každý ví, že se nám. zásoby devis tenčí, poněvadž více dovážíme, než vyvážíme. To je pochopitelné, poněvadž potřebujeme suroviny. Obchodní bilance se jakž takž v posledních dvou měsících drží na povrchu.

Jinak byla pasivní a bude zase pasivní. Sotvaže se dostane, na tu výši, na jaké byla. Tyto dva pilíře jsou hodně nalomeny a zbývá již jen rozpočtová rovnováha, jako řádný pilíř k udržení stability naší koruny a ten rozpočet máme v ruce, do toho nám nikdo nemůže mluviti. Samo sebou se rozumí, dělali jsme vše, abychom udrželi rozpočtovou rovnováhu. Již jsem to naznačil a ta úsporná opatření bych rozdělil na tři etapy. S úsporami jsme začali již loňského roku, když jsme snížili o 50 % vánoční přídavek a vyšším úředníkům jsme přímo sáhli na jejich platy. Kromě toho loňského roku jsme zavedli novou přirážku k důchodové dani, zvýšili jsme ceny zápalek, resp. daň ze zápalek. Tehdy již ministr financí přišel s hospodářským plánem a finančním plánem. Bohužel, politické strany mu na něj úplně nevešly, bránily se, což bylo pochopitelné a proto zůstalo fen při těch kusých opatřeních. Víte dobře, co bylo s francouzskou půjčkou, všechno bych zde musil opakovati, jak jsme na ni čekali, jak byla napřed vlastně absorbována a jak konečně přišlo k druhé etapě, ke zvýšení daně z obratu, k zvýšení cen kuřiva, jak jsme začali škrtati věcné náklady - a vše to nestačilo. A konečně dochází k 5. etapě, t. j. k úplnému sistování třináctého platu a k srážkám z platů státních zaměstnanců.

Není to po prvé, co saháme státním zaměstnancům na jejich příjmy. Již zákonem 394 v r. 1922 jsme jim snížili jeden druh drahotních přídavků. Kromě toho uložili jsme jim placení daní, kterých předtím neplatili, daní personálních, kromě toho uložili jsme jim placení pensijních příspěvků, kterých předtím také neplatili. Rozhodně však nebyly srážky provedeny v takové míře, jak se to dělo nyní.

Nuže, staly se pokusy, abychom věcnými náklady jaksi uhradili celý rozpočtový schodek. Víte dobře, že již v září přišel ministr financí s návrhem, aby se ušetřilo asi 1.150 milionů Kč, které mu chyběly do rozpočtové rovnováhy a navrhoval lineární 15 % snížení z platů všech státních zaměstnanců. Kromě toho měly se snížiti věcné náklady asi o 150 milionů Kč. A pojednou, prosím, z celkem, ne tak značného schodku vyvinili se schodek 2¹/₂ miliardy! Jak k tomu došlo? K tomu došlo, až když začala rozpočtová sedmička pracovati detailně na rozpočtu, když se vidělo, že na př. deficit státních drah byl o mnoho set milionů vyšší, než jak se původně předpokládalo, což je pochopitelné, prostě z toho důvodu, poněvadž ministerstvo železnic sestavovalo rozpočet na r. 1933 už v únoru, tak jak se vůbec začíná na rozpočtu z jara pracovati, a počítalo se s příjmy z r. 1931. Bylo to pochopitelné, že s nimi takto počítalo, poněvadž jiného podkladu pro své výpočty zde nemělo; ale už letní a podzimní měsíce ukázaly hrozný schodek, který byl dvakrát a snad ještě větší, než jak původně bylo myšleno. Proto vznikl tento hrozný rozpočet a proto také otázka, má-li se uhraditi deficit jen z věcných nákladů, musila padnouti a musí se sahati také k srážkám z platů státních zaměstnanců.

Víte dobře, že výdaje věcné měly býti sníženy asi o 150 mil. - a pojednou budou sníženy o 1 miliardu! Teď je jásot a uspokojení ve veřejnosti nad tím, že se věcné náklady škrtají téměř o 1 miliardu. Ale to rozčarování já chápu, že tam byla řada položek, které nebylo potřebí vypláceti, různých luxusních nákladů a pod., ale velká část věcných nákladů byly náklady osobní. Vždyť v tom jsou zahrnuty mzdy dělníků, konečně i platy provisorních zaměstnanců, které nejsou vedeny na etátu pragmatikálních zaměstnanců, jsou tam pak i různé jiné a jiné vedlejší požitky. Mám už v rukou výnos, jak se na př. budou snižovati také vedlejší požitky zaměstnanců, nemyslete snad remunerace, ale na př. nocležné, cestovné, diety. Dejme tomu, že berní nebo soudní exekutor má na noc 5 Kč nocležného a že mu to teď o několik procent bude sníženo v důsledku úspor. Na příkl. na poště to sníží o 20 %. Jestli mu to tedy také berní nebo finanční správa sníží o 20 %, bude míti nocležného 4 Kč. To se hodně pocítí! A cožpak to ostatní, co je také zahrnuto ve věcných nákladech! Vždyť stát je ohromným konsumentem, také něco kupuje, zadává práci, tedy na hmotě se neužme ta miliarda, ale přece se uzme, poněvadž ministr si to nedával do kapsy, ten to vydával. Tak to rozčarování zcela určitě přijde.

Jestliže už nestačily tyto úspory ve věcech nákladu, sahá se konečně k této, řekl bych, nejbolestnější operaci, k jaké vůbec se kdy sahalo. Saháme přímo k snížení platů státních zaměstnanců. A nyní se musíme zeptati, zda je toto snížení platů státních zaměstnanců hospodářsky opodstatněno. K tomu účelu si musíme odmysliti deficit a všecko, co s tím souvisí, a musíme se podívati, jak je státní zaměstnanec ve skutečnosti v Československé republice placen.

Ve své zprávě uvádím některá statistická data, jak mi je dal svého času ministr financí k disposici. Z těch je patrno, že jen zcela nepatrná část státních zaměstnanců má slušný příjem, kdežto ohromné procento, převážné procento státních zaměstnanců je placeno tak, že sotva kryje svoje existenční minimum, a jen u některých snad se jde nad existenční minimum. (Výkřiky.) Jistě že je potřebí nyní velmi pečlivě čísti důvodovou zprávu, kterou vydal ministr financí k platovému zákonu č. 103. Tuto zprávu psal asi sám bývalý ministr dr Engliš. Je to velmi zajímavé, jak se tehdy před 7 lety hledělo na platy státních zaměstnanců. Dnes si musíme uvědomiti, můžeme-li skutečně z důvodů hospodářských na tyto platy sáhnouti, nebo ne.

Čteme tam na př.: >Ani rozpočet, ani služné státních výdajů a příjmů nemohly býti považovány za definitivní, pokud nebyla naše měna trvale stabilisována.<

To se stalo zřízením Národní banky, a výslovně praví dr Engliš: > Je trvale rozhodnuto o tom, že setrváme při dnešní peněžní jednotce a právně je vyloučena každá tendence deflační a inflační.<

A ejhle, dnes po sedmi letech vidíme, že deflační proces se nezastavil, že postupuje dále, ale, bohužel, postupuje jen na účet platů a mezd, a ne také na účet cen životních potřeb. To musíme konstatovati. Je viděti, že deflační proces, o kterém ministr dr Engliš říkal, že se k němu nesmí sáhnouti, že je koruna stabilisována, ukončen není a že naopak pokračuje ještě dále. (Sen. Johanis: Statistická zpráva za říjen a. listopad je dokladem, že ceny životních potřeb stoupají.) Ano, já k tomu přijdu. (Výkřiky.) Já nechci popírati, že By ceny některých životních produktů nebyly klesly, na př. výrobky zemědělské. Jistě šly hodně pod měnový koeficient, ale co je to plátno, když klesají jen u producenta a v detailu nikoliv? Státní zaměstnanec, dělník a my všichni z toho nemáme nic, jestliže klesají ceny jen u producenta, a ne zároveň také v detailu. Proto bude velmi potřebí kartelového zákona, abychom přikročili také ke snížení cen životních potřeb.

Sám dr Engliš 1. ledna 1931 ve svém pověstném novoročním článku mluvil o nutnosti snížení, jak on se vyjadřuje, t. zv. hospodářských Čísel. V podobném smyslu se vyjádřil také dr Brdlík.

Dr Engliš po 7 letech napsal, že hospodářská čísla jsou u nás předimensována a tím mínil také platy a mzdy. Nevím, jsou-li skutečně platy státních zaměstnanců předimensovány; to nutno popírati se vším důrazem. A zase se zde dovolávám samého dr Engliše, co napsal v důvodové zprávě k zákonu č. 103, kde mluvil o 9násobném koeficientu cenovém proti 6násobnému koeficientu měnovému. Výslovně tu říká dr Engliš, že žádný občan nemá nárok na zvýšení svých důchodů podle cenového koeficientu, nýbrž podle měnového, poněvadž válkou prý jsme všichni z;chudli a všichni musíme přinášeti určité oběti na zrestaurování zničených, hospodářských hodnot. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Jestliže tehdy sám min. dr Engliš uznal, že není možno upraviti definitivně platy státních zaměstnanců podle cenového koeficientu, nýbrž podle měnového, představte si, jaká diskrepance vznikla v příjmech státních zaměstnanců na straně jedné a na straně druhé také různými jinými úspornými opatřeními, která jsme tehdy provedli v neprospěch státních zaměstnanců. Vždyť my jsme jim nevalorisovali platy. To je druhý bod. My jsme nezvýšili platy, které měli státní zaměstnanci v r. 1914, aspoň 6krát podle měnového koeficientu, daleko ne. My jsme ve vyšších posicích provedli 4, 5 až 6tinásobné zvýšení u nižších zaměstnanců a jen nepatrně jsme šli u nejnižších zaměstnanců na 7násobek.

Zase jsou zde uvedena čísla, můžete si je přečísti a srovnati tehdejší platy s dnešními, kolik ušetřil stát, provedl-li stabilisaci jen na základě měnového koeficientu, a nikoliv na základě cenového. I kdybychom připustili 7násobek o němž se dnes mluví, a který je uveden ve zprávě Národní banky za listopad, že index životních nákladů úřednické rodiny se pohybuje kolem 7, nemůže se ještě mluviti o předimensování čísel.

Vládní osnovou navrhované srážky ovšem nemohou býti odůvodněny snad tím, že jsou příliš vysoké platy, nemohou býti odůvodňovány předimensováním - a také důvodová zpráva k tomuto návrhu o srážkách s platů se o tom vůbec nezmiňuje. Ona nepovídá, že by byli státní zaměstnanci placeni více, než by odpovídalo dnešním drahotním poměrům a únosnosti občanstva u nás, ona mluví pouze o mimořádných poměrech, které zde vznikly, a že jen z mimořádných důvodů se sahá k těmto srážkám. Poukazuje se na neutěšený stav státní pokladny, což vše musíme chápati a také chápeme. Není zde však naprosto žádného důvodu hospodářského pro přímé snížení platů, že by totiž bylo odůvodněno nadbytečným placením státních zaměstnanců.

Je zde určitý vyšší důvod, řekl bych, státní důvod, t. j. státní pokladna, státní příjmy, a před tímto vyšším důvodem všechno zmlká, i zákon, i nabyté právo. Před mimořádnými poměry musí se všichni skloniti, to jinak nejde. Zde je vyšší zájem, zájem státní, a není vyhnutí. Tento zákon, řekl bych, vyšší zákon státní musí nám býti daleko vyšší nežli zákon, jímž se upravují platy jedné kategorie našich pracovníků.

Nechci se ovšem šířiti o tom, jestli jsme snad hospodařili předtím dobře nebo špatně. Vytýkal jsem zde již několikráte, jak jsme nehospodařili, jak jsme měli za to, že snad ta konjunktura potrvá věčně, jak jsme snad dokonce předpokládali, že máme bohatého strýčka v Americe, že po něm zdědíme a podobně. To všecko na věci nic nezmění, rekriminace nemají žádného účelu, ty nezmění na dnešním stavu státní pokladny naprosto ničeho, nanejvýš to, že se musíme poučiti z tohoto zlého příkladu a že musíme v budoucnosti zaříditi své hospodářství jinak, abychom se nikdy nedostali do těch konců, v jakých jsme dnes.