Čtvrtek 27. dubna 1933

Přítomni:

Předseda: dr. Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr. Heller, dr. Hruban, Kahler, Klofáč.

Zapisovatelé: Johanis, Stržil.

Členové vlády: ministři dr. Beneš, Bradáč, Černý, dr. Šrámek.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr. Šafařovič; jeho zástupci dr. Bartoušek, dr. Trmal.

 

Předseda dr. Soukup zahájil schůzi v 10 hodin 8 minut.

Sdělení předsednictva.

Dovolené

dal předseda: na dnešní schůzi sen. dr. Budayovi, dr. Farkasovi, Rovňanovi, Zimákovi; dodatečně na včerejší schůzi sen. Janíkovi; na týden sen. Volkovi.

Rozdané tisky.

Zprávy tisky 1023, 1029, 1030.

Návrh tisk 1028.

Zápisy o 208. až 210. schůzi senátu N. S. R. Čs. ze dne 29. a 30. března 1933.

Z předsednictva přikázán

výboru iniciativnímu návrh tisk 1028.

Z výboru iniciativního

podle usnesení ze dne 26. dubna 1933 přikázány:

výborům soc.-politickému a rozpočtovému návrhy tisky 959, 971,

výborům národohospodářskému a rozpočtovému návrhy tisky 1001, 1020, 1021,

výborům ústavně-právnímu a rozpočtovému návrh tisk 1000,

výboru brannému návrh tisk 979,

výborům živnostensko-obchodnímu a soc.-politickému návrh tisk 1005.

 

Předseda (zvoní): Budeme projednávati denní pořad.

1. Pokračování v rozpravě o prohlášení pana ministra zahraničních věcí.

Budeme pokračovati v rozpravě započaté ve 212. schůzi senátu.

Dávám slovo přihlášenému řečníku, panu sen. Slámovi.

Sen. Sláma: Vážený senáte! Exposé pana ministra Beneše vyznačuje se tentokráte nejen objektivností na politickou situaci Evropy, nýbrž také jistou dávkou odvahy, říci celé Evropě pravdu. Je nutno vítati tuto otevřenost v zájmu celé evropské veřejnosti již proto, že po tomto prohlášení budou nuceni politikové evropských států učiniti přiznání, je-li horování pro zachování míru míněno upřímně.

Vedoucí politikové evropských států používali každé příležitosti k zdůrazňování snahy po udržení míru, někteří zejména příliš často používali různých příležitostí mluviti o zajištění míru, až to budilo podezření, že to nemíní upřímně. Celá evropská veřejnost si přeje upřímně mír, je proti válečnému hazardování majíc zkušenost ze světové války. Evropská veřejnost, všichni pacifisté si přejí méně mluviti o míru, ale více spolupráce k mírovému zajištění. Veřejnost je nedůvěřivá ke všem dnešním institucím, které hájí mír, neboť od světové války snahy těchto institucí nejen že až po dnešní dobu mír nezabezpečily, nýbrž zdá se, že je snahou jednotlivých států, tyto instituce pozvolným způsobem vyřazovati z politického koncernu evropského, aby byla dána možnost provésti lehčím způsobem změnu politiky evropské a změnu mírových smluv.

Evropské státy utvořily dobrovolně Společnost národů, která měla bdíti nad dodržováním mírových smluv a zameziti nové války. Všechny evropské státy potřebují nutně míru, proto mnohé z nich zcela právem trvají na stanovisku, že Společnost národů je povolána bdíti nad dodržováním mírových smluv a zameziti veškeré zlo nových válečných konfliktů.

Hegemonie některých velmocí se nese snahou znemožniti Společnost národů, aby měly volné pole působnosti pro své expansivní cíle, a k nim se připojují některé poražené státy ve střední Evropě. Proto při dnešním evropském politickém neklidu je nutno upevniti Společnost národů v zájmu celé Evropy, upevniti a získati jí opět důvěru veřejnosti, jako představitelce celé Evropy a zjednati jí úctu svrchovanosti, u národů pak pravé vážnosti a autority. Nestane-li se to, není možné zajistiti mír. Japonsko přes to, že bylo členem Společnosti národů, vede válku s Čínou; aby mělo ruce volné, vystoupilo ze Společnosti národů. Toto nedbání autority možná zaviní také válečný konflikt Japonska se sovětským Ruskem. Kdyby mela Společnost národů exekutivní moc, nemohl by býti tento případ faktem. Případu tohoto využitkoval italský min. předseda Mussolini svým návrhem o direktoriu čtyř velmocí. Tímto návrhem má býti úplně vyřazena Společnost národů z politiky Evropy. S tímto návrhem souhlasí nebo sympatisují Německo, Rakousko a Maďarsko. Přijetí tohoto návrhu by mělo za následek nejen revisi mírových smluv, nýbrž také úplné zmaření prací odzbrojovací konference.

Italii jde především o to, aby Francie byla oslabena ve svém evropském vlivu. Francie se brání revisi mírových smluv a dává tím záruku za udržení míru. Návrhem italským má býti osamocena proti ostatním velmocem, ačkoli vždy byla ochotna v zájmu míru k ústupkům a ochotna i přinésti oběti v zájmu klidu se svými sousedy, zejména s Německem. Vidíme to na ochotě, jak vyklidila před časem území, obsazené po válce v Německu. Vidíme to při jednání v Locarnu, kdy uznala Německo rovnocennou mocností. Vidíme to v jednáních o reparacích při konečném jednání v Haagu a v Paříži. V každém případě ukázala Francie, že jest ochotna v zájmu klidu, v zájmu míru přinésti i oběti, což se zejména zřejmě projevilo v reparacích. Naproti tomu Německo prohlašovalo ústy svých státníků v Ženevě politiku míru, doma se však hlásala politika revise mírových smluv, změna hranic a žádné závazky reparační - je znám projev Hitlerův: na reparace ani 3 M - rovnost ve zbrojení.

Italský návrh budí nedůvěru státníků, zejména Malé dohody, že není návrhem k upevnění míru, nýbrž že je s to, zhoršiti celou situaci ve střední Evropě. Co je míněno návrhem na revisi hranic? Nová válka? Kde má býti prováděna revise hranic? Chce Italie sama jíti příkladem vstříc a ustoupiti svoje území po případě Rakousku? Italie nemyslí při revisi na sebe tímto způsobem, nýbrž chce revisí získati.

Revise hranic má býti provedena mezi Německem a Polskem ve prospěch Německa, mezi Československou republikou a Maďarskem ve prospěch Maďarska, mezi Jugoslavií a Maďarskem ve prospěch Maďarska, tedy mezi státy Malé dohody a Maďarskem, Polskem a Německem. Jsme přesvědčeni, že Anglie bude posuzovati tento italský návrh podle toho, má-li býti ve střední Evropě mír, nebo mají-li se poměry přiostřovati do nekonečna po příp. i ke vzplanutí požáru, který by opět zachvátil celou Evropu. Velmoci nesmějí zapomínati zjevů před podáním italského návrhu: maďarské propagandy v cizině o revisi hranic, hirtenberské aféry dodávek zbraní do Maďarska a teď dodávky zbraní přes Bulharsko. Je potřebí si povšimnouti návštěvy státníku v Římě v poslední době z Maďarska, Německa a Rakouska. Z toho je vidno, že se má tvořiti nová evropská konstelace spolků a dohod. Máme se tímto vraceti a vrátiti do předválečných dob. Jsem přesvědčen, že zkušenosti nabyté předválečným imperialismem národy zachrání v budoucnosti před zlem, které z toho povstalo pro národy.

Státníci Malé dohody vystihli vážnost doby a vzrůstajícího nebezpečí revisionismu. Jestliže od světové války Malá dohoda pěstovala politiku míru a dohod, nebyla překvapena nepřipraveností. Překvapila politický svět svou sjednoceností v jednu politickou jednotku, která jest odhodlána hájiti integritu těchto států všemi prostředky. Zásluha ministra Beneše se v tomto případě v dnešní době nedá dobře oceniti, to přinese budoucnost. Již tato jednota má velkou váhu. Ale je nanejvýš nutno k zabezpečení míru se přičiniti o to, jak jsem již kolikráte tvrdil, navázati pevné přátelské styky s polským státem a s národy, s kterými jsme v názoru o revisi zajedno. Chceme žíti se svými sousedy naprosto v přátelském poměru, chceme míti upraveny hospodářské poměry tak, aby dnes státy, stojící v hospodářské tísni, společně odstraňovaly příčiny, společnou prací se staraly o blaho svých občanů.

Nestrpíme však za žádnou cenu násilnou změnu hranic. Stavíme se na stanovisko: ani píď země, která by vedla ke změně hranic mírovými smlouvami stanovené! Celý národ jako jeden muž by povstal, aby hájil celistvost nejen našeho státu, nýbrž celé dohody. Jsme odhodláni ukázati národům, které hájí mír, že Československá republika a celá Malá dohoda stojí na stanovisku Francie, že mír bude zachován jen tehdy, nebudou-li pronášeny do nekonečna řeči o míru, nýbrž nastoupí-li místo řečí činy.

Nastoupiti činy znamená v prvé řadě konsolidovati hospodářské poměry uvnitř. Je nutno dnešní hospodářské poměry usměrniti. Je to nutno pro důvěru občanstva ve stát. Je nutno odstraniti křivdy, páchané dnes zejména na středním stavu. Je nutno vytvořiti pro existenci středního stavu základnu k jeho zachování. Je nutno navázati hospodářské styky co nejužší se státy Malé dohody, Polskem a Sovětskou republikou. Jsme-li demokratickým státem, musíme se říditi zásadami: uvnitř stejné právo, stejné povinnosti. Sám pan ministr Beneš poukazuje na vnitřní konsolidaci, a já jsem přesvědčen, že má pravdu. Pro zdravý národ je to příkaz, který musí býti plněn, má-li míti budoucnost. Naše strana přes to, že je v oposici proti dnešní vládě, proti dnešnímu režimu, není v oposici proti státu. Byl-li by stát v nebezpečí, postaví se živnostnictvo a obchodnictvo jako jeden muž k hájení zájmů státu a jeho trvání. Z toho důvodu prohlašuji za náš klub, že souhlasíme s prohlášením našeho zahraničního ministra dr. Beneše a že pro toto schválení budeme hlasovati. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Kroiherovi.

Sen. Kroiher: Slavný senáte! Vyslechli jsme prohlášení pana ministra zahraničních věcí, a jistě jsme je poslouchali s nemalým zájmem, třeba se vyznamenávalo pro svou jasnost a podrobnost také neobyčejnou délkou. Při této příležitosti vyslovuji politování, že nebylo pamatováno na to, aby řeč pana ministra byla hned ve schůzi rozdána v autentickém znění, abychom nejen my, nýbrž i veřejnost, nebyli odkázáni na výňatky z novin, které v žádném případě nemohou vystihnouti důkladnou řeč páně ministrovu, jejíž známost je nyní neobyčejně potřebná proto, že v našem lidu panuje určitá nervosa následkem poměrů všesvětových, ale také přičiněním jednotlivých činitelů v našem veřejném životě. Konstatuji, že všechny strany u nás souhlasí s ministrem zahraničních věcí v tvrzení a upřímné vůli, nejen ve slovech, abychom byli s celým světem živi v pokoji, poněvadž v nás ještě nevymřela památka, co to znamená válka. My tedy schvalujeme snahy ministrovy a přisvědčujeme jeho názoru, že okamžité neshody s jednotlivými státy nás nesmějí přiváděti do nesnází, že musíme míti vždy snahu všechno srovnati. Přežili jsme již od převratu tolik jednotlivých kombinací mezistátních v novinách a politice, které již náležejí dávno minulosti, že následkem toho si můžeme odvyknouti bráti každou věc, která se objeví v novinách, příliš tragicky. Ale já, který jsem zvyklý nekonati žádných dlouhých výletů do zahraničí, ale starati se o svoji vlastní domácnost, spíše bych řekl, že, máme-li srovnávati své poměry s cizinou je potřebí také, abychom se k cizině chovali tak, jako si přejeme, aby se cizina chovala k nám. Musíme si doznati, když jsme po převratu si rovnali záležitosti ve svém státě, že jsme se také nesetkávali se souhlasem ciziny, ale řekli jsme si, rovnáme si svoje Československo a následkem toho si je srovnáme tak, jak v této chvíli to uznáváme za moudré a potřebné - často ne ani moudré, ale potřebné - a když poznáme závadu, tak si to srovnáme zase my sami a nepůjdeme pro rozum do ciziny. Považuji za jednu z nejzpozdilejších frází, že Evropa se na nás dívá. My musíme si dělati všechno, jako by se na nás díval veškerý náš lid a jako bychom stále byli vedeni svým uvědomělým svědomím. Ale jestliže si reservujeme právo zařizovati si svoji domácnost, pak musíme totéž právo přiznati cizině. Není lepšího zákona nežli tento: Co chceš, aby tobě jiní činili, čiň také ty jim, a ovšem, co nechceš, aby jiní tobě činili, co nemáš rád, nečiň také ty jim. Jako jsme choulostiví na kritiku nezvaných cizinců, tak ovšem cizina je nespokojena tím - a my neposloužíme ani sobě ani svým přátelům v cizině když přespříliš kritisujeme tamější poměry. Co říkám, neznamená nikterak, že bych chtěl souhlasiti se zahraničními systémy, to jest jen uznání práva všech národů, aby se doma zařizovali, jak sami za dobré uznají. A my všichni, kteří jsme již zralejšího věku, víme, že všechna hnutí, i když se nám nelíbí, časem přijdou k rozumu, poněvadž je zcela něco jiného agitovati a něco jiného je potom vládnouti. Tu je pravda, že přechod od agitace k rozumné vládě je neobyčejně nesnadný. My jsme to poznali také. Je to jejich věcí, jak si to vyřídí. Padlo slovo, že, když se poráží dub, lítají třísky. Je přirozená věc, že ty třísky také létají na dvůr sousedův. A nikdo se nad tím nemůže pohoršovati. Chyba je, když některá ta tříska zalétne sousedovi do oka. Když se v sousedních státech dějí věci, které zrovna nejsou řízeny křesťanskou láskou k bližnímu, tedy jsou uprchlíci z dotyčných států, a myslím, že je povinností lidskou, dopřáti jim pohostinství, pokud chtějí u nás se jako pohostinní chovati. Ale kdyby nám chtěli hráti roli třísky v oku, pak si musíme něco takového vyprositi a pomoci dotyčným lidem, aby přišli blíže k tomu, co považují za vzor dokonalosti na této zemi.

My tedy nemůžeme trpěti, aby uprchlíci z Německa nám zde provozovali komunistickou agitaci, zrovna tak jako kdyby tomu bylo obráceně, netrpěli bychom jim, aby nám zde provozovali hitlerismus. Nemůžeme trpěti a žádáme vládu, aby zakročila důrazně, důrazněji než se to stalo posledně, aby nám sem jezdili komunisti z Rakous dělati u nás demonstrace třeba proti své vládě. (Sen. Kindl: Ale černosotněnci sem z Ruska mohou!) Černosotněnci z Ruska sem nemohou, bohužel, poněvadž je zastřelili při útěku přes hranice. Ostatně, pane kolego, já jsem vždycky zastával to, aby se všem stranám dálo po právu, jak si ony to právo představují. A byl bych souhlasil vždycky s tím, aby se s vámi jednalo po sovětsku. (Výborně! - Veselost.)

Vidíme, že za hranicemi to prohrává demokracie na mnoha místech a vidíme to s politováním. Tohle se svádí na fašismus, na hitlerismus a pánbůh ví, jak se tomu říká. Já bych chtěl ne cizinu, ale nás samotné upozorniti na to, že platí zde "pernicies ex te, Israel, zkáza z tebe, Israeli", při čemž nemám na mysli židy, nýbrž každého, který nekoná svoji povinnost. Kdo svoji povinnost pořádně nekoná, ten ovšem prohrává svoje posice a pak z pohodlnosti svádí to na nepřátelské činitele. To již je dávno řečeno v pěkném podobenství Nového zákona: "Odkud tedy je zde koukol?" se ptají služebníci hospodáře. "Zdali jsi nenasel dobrého semene na poli svém?" A je tu odpověď: "Nepřítel člověk to učinil." "Ale kdy to učinil?" "Když pak lidé usnuli." Když ti dělníci spali, tak přišel nepřítel a nasel koukol mezi pšenici.

A to platí v celém životě. Když někdo přestane konati svoji povinnost, přichází a bují koukol, právě proto, že demokracie v přemnohých státech nebyla řádnou demokracií. (Výkřiky odporu sen. Kindla.) Vy o tom nemluvte, poněvadž jste jak živi demokracii nechválili a jí nechtěli, nýbrž vždycky jste chtěli absolutismus a diktaturu. Kdybychom my chtěli podle vás jednati a diktátorsky si počínati, pak byste zpívali jinou, jako se to naučili Němci. Chyba je, že se objevují tyto zjevy, že diktatura ve značné části Evropy se rozmáhá a že se dokonce rozmáhá hlasovacím lístkem, jako se to stalo v sousední říši. Tu je viděti, že je někdy ne svoji vlastní kvalitou, svými hodnotami (Výkřiky sen. Kindla. - Předseda zvoní.) absolutismus považován za něco lepšího, nýbrž že je to reakce proti demokracii, která nekoná svoji povinnost.

Náš národ a celá Evropa to kdysi zažila, že absolutismus byl považován za pokrok proti stavovskému zřízení a také absolutismus v celé Evropě to vyhrál, mimo Anglii a Polsko. A proč to vyhrál? Poněvadž byl lepší nežli tehdejší stavovské zřízení. V Anglii to nevyhrál, poněvadž tam byla demokracie, v Polsku to nevyhrál, poněvadž tam byla zkáza společnosti už přespříliš velikou. A tak nyní i demokracie podléhá silné ruce, jestliže není řádně ukázněna. Jako zhynulo Polsko na "niepozwałam", na sobectví, tak také by u nás mohla zhynouti demokracie, kdyby převládlo sobectví jednotlivců, stran a stavů. (Výkřiky sen. Kindla.) Myslím, že u nás také máme chybu v těchto směrech, neboť nemáme dosti vědomí odpovědnosti. Jsem toho názoru, že každý, kdo říká při jednání, my bychom tohle a tohle nesnesli před svými voliči, pomáhá zakopávati demokracii, poněvadž zapomíná: Kdo bere do ruky moc, je také povinen vzíti odpovědnost, a jestliže demokracie se té odpovědnosti bojí, pak sama sobě dává vysvědčení, že není na svém místě.

A když již jednou ta demokracie je přesvědčena o své užitečnosti, o tom, že je nejlepší formou vlády, pak musí míti také jisté sebevědomí a nesmí klesati na fackovacího panáka (Výborně!), do kterého by vráželi zleva a zprava a nesmí býti služkou pro všechny, nýbrž musí býti a musí uměti býti pánem ve svém domě a udržeti pořádek. (Výborně!)

Teprve tenkráte, když demokracie nedovede pořádek udržeti, hledají si lidé sami někoho jiného, kdo by to dovedl.

Já obracím se znovu do Písma, které čteme u nás na sv. Václava, kde se povídá: "K vám tedy, ó králové, jsou tyto řeči, moji králové, kteří milujete svoji korunu a žezlo, abyste milovali moudrost, abyste na věky kralovali." Já povídám demokracii volnými slovy: "K tobě, ó demokracie, je řeč má, doveď udržeti pořádek proti kazimírům nalevo i napravo a budeš na věky panovati (Výborně!), ale k tomu nestačí, ó demokracie, abyste stále seděli u přeslice, musíš míti také meč a nesmíš se báti ho držeti." (Sen. Kindl: A pendrek!) Na vás také. (Předseda zvoní.)

Jsem toho názoru, že demokracie má býti nejenom v národě, nýbrž také mezi národy. A tu musím říci, že se na to poněkud zapomíná a že celý svět, který se hlásil donedávna k demokracii, který si zřídil Společnost národů, se najednou dovídá, že se má od tohoto demokratického principu upustiti a že tu má býti jakési poručenství, direktorium čtyř velkých mocí.

Jsem toho názoru, že páni iniciátoři těchto nápadů by se měli obrátiti do historie a pak by věděli, že už bylo ve světě mnoho triumvirátů, že byla Svatá aliance, že byl spolek tří císařů - a všecko se to rozpadlo, ale že se také svého času z těch triumvirátů staly potom univiráty, to jest, že se to logicky provedlo do konce. Má-li ve světě udržeti pořádek jen několik mocí - v tomto případě čtyři - bylo by důslednější, kdyby to obstarávala jen jedna. Tedy je neobyčejně nebezpečné opouštěti tuto demokratickou zásadu a pracovati pro rozmnožení moci několika velkých, pro jejich sobectví a nemíti na mysli spravedlnost pro velkého jako pro malého. My sami nesmíme zapomenouti, jak velký význam máme, a někdo - já už ne - to musí těm velkým pánům ve světě připomenouti, že my malí máme také svůj význam Musíme připomenouti těm pánům, že to bylo malé Srbsko, přes které klopýtlo Rakousko, padlo a rozpadlo se (Tak jest!), a že také ve všech takovýchto případech, kde by tyto vlády velkých států chtěly nějakým způsobem práva nás malých znásilňovati, povede to vždycky ke sporům mezi nimi a že za ně potom ony přinesou mnohem větší oběti než malé státy.

My nežádáme pro sebe ve světě ničeho, co by nám nepatřilo, žádáme pro sebe pouze spravedlnost a jsme ochotni a odhodláni k té spravedlnosti si pomáhati sami. Jsme-li na to příliš malí, tedy je přirozená věc, že, co jest jednomu těžko, všem dohromady snadno. Hledáme spolek těch menších a dohromady jsme proto silnější. Tato zásada je něco všeobecně srozumitelného a proto v této politice Malé dohody dělá náš ministr Beneš opravdu politiku celého národa, politiku nejen srdce, nýbrž také hlavy, nejen citu, nýbrž i opravdového rozumu. Myslím, že náš národ bude také úplně souhlasiti s vřelými slovy páně ministrovými o Polsku, s nímž si přejeme styky co nejvroucnější.

Při té příležitosti se zmíním, že včera tu byla tragicky brána jistá událost, kde list, jehož číslo už nenáleží přítomnosti, nýbrž minulosti (Veselost.), si troufal rozdávati část cizího státu. Já to tak tragicky neberu. Jsem učedníkem muže, který svého času, nevím proč, povídal: "Každá strana má právo na jednoho vola, proč by neměla podobné právo také redakce?" (Veselost.) Ostatně, pánové, neberme to tak tragicky, jak jsme to včera brali. Nesmíme zapomenouti, že na druhé straně hranic je cosi podobného. Také krakovské listy nepsávají tak, jak smýšlí Varšava a my u nás v republice máme dosti rozumu, abychom povážili, že ta tradice krakovská se nedá tak snadno odstranit, že musíme míti trpělivost, až i tam ti přijdou k rozumu.

Jestliže jeden byl tak štědrý z cizího, my ho následovati nebudeme. My jsme přesvědčeni, že nejen pokud se týká naší republiky, nýbrž také pokud se týká ostatních států a specielně Polska, nemůže dojíti k řešení pohraničních záležitostí jinak, než jak to pan ministr zde jasně, zřetelně řekl - a specielně pokud se týká Polska - neboť koridor není pouze záležitostí Polska, není to věc pouze Německa, to jest záležitost světová. My musíme tvrditi, že tam bylo polské obyvatelstvo; zrovna teď byl dán nový doklad toho v novinách, když byla vydána mapa obyvatelstva před válkou, když byl vydán seznam hlasů, které tam byly odevzdány pro polské kandidáty. Již tenkráte se dokazovalo, že je to věc, která patří polskému národu, a následkem toho my, kteří uznáváme právo, aby se každý národ mohl ve svém národě vyžíti, musíme státi také v tomto smyslu za Polskem.

A pak, snadno se říká "koridor". Já však jsem toho přesvědčení, že kdyby nám někdo chtěl tvrditi, že to zůstane jen při koridoru, nevěřil bych tomu. Smlouvy jsou jako nádoba, uděláme-li sebemenší otvor, vyteče celý obsah. A já, třebas bych nemel naději, že budu slyšen tam, kde by si to měli vzíti k srdci, nemohu zamlčeti své přesvědčení. Pánové z Evropy, kteří tak toužíte po revisi, vy velcí, přijměte naši zdvořilou výzvu: Až po vás, vaše milosti! Až vy vrátíte to, co se u vás necítí doma, co žaluje po celé Evropě, až vy to uděláte, pak můžete přijíti a žádati, abychom my následovali vašeho příkladu. (Výborně!)

Bylo zde mluveno mnoho o naší Dohodě - přirozeně, poněvadž je to záležitost, která nás musí zajímati stále a v plném svém rozsahu - a bylo také naznačeno, že by bylo žádoucno hospodářské sblížení států Malé dohody. Jistě, že je to žádoucno. Ale není, myslím, možno, abychom to udělali ještě letos. Válka nám přinesla přesvědčení, že každý stát se má snažiti býti soběstačný. Poválečné poměry výrobní a obchodní vedly zase k tomu, že se jednotlivé státy ohraničují příliš vysokými zdmi celními. Důsledek toho je, že všechny státy se snaží počínati si hospodářsky tak, jako kdyby byly samy na světě. Já, pánové, to neschvaluji, já jsem přesvědčen, že žádný stát nemůže býti soběstačný, kdyby se sebe více namáhal, neboť, je-li soběstačný jako konsument, nebývá soběstačný jako výrobce; nepotřebuje-li dovážet, potřebuje vyvážet, a to ovšem bez nějakých kompensací možné není. A tak jsem toho názoru, že časem dojde k tomu, že se všechny státy bez rozdílu přesvědčí, že podlehly v tomto hospodářském směru jakési sugesci, jakési nemoci duševní, o které se nikdy neví, odkud přišla a jak dlouho bude trvati, a že přijdeme zase k poznání, že musí zde býti hospodářská vzájemnost. A já prohlašuji, co dávno říkám i na schůzích své strany, třeba to není vždy populární: Dovoz z ciziny není žádné neštěstí, jen se musí upraviti takovým způsobem, aby nám nestlačoval naše ceny pod naše výrobní náklady. Nejsem povolán, abych v tomto směru dával směrnice, ale máme jistě dosti schopných lidí, kteří to dovedou, abychom srovnali své hospodářské styky se státy Malé dohody tak, aby byla spokojenost na obou stranách.

Končím tím, že znovu zdůrazňuji, že v nynější nervosní době musíme býti panu ministrovi vděčni za jeho jasný, klidný a sebevědomý projev, se kterým naše strana naprosto souhlasí. (Výborně! - Potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Klofáčovi.

Sen. Klofáč: Slavný senáte! Obě naše sněmovny už druhý den debatují o exposé zahraničního ministra v době a za situace, kterou by byl před několika lety snad nikdo neočekával. Nejistota politická a hospodářská, která je důsledkem řady chyb, které se po válce dělaly, je současně také příčinou dnešní těžké situace a nervosity, kterou vidíme všude v celém světě. Proto tím větší cenu má exposé dr. Beneše, který šťastně zasadil naši situaci do rámce světových událostí, přesně vymezil naše stanovisko k jednotlivým zjevům a jak on dělává a pracuje, klidně, věcně, ale při tom tím působivěji všem přátelům i nepřátelům řekl, co mohou od nás čekat, když by přišlo to neb ono.

Tato těžká situace, která dnes je, není vinou jen jednoho státu; dnes, kdy jednotlivé státy hospodářsky, kulturně i politicky jsou tak navzájem spolu spojeny, stačí, aby události v jednom, třeba vzdáleném státě, měly vliv i na kterýkoliv stát jiný. Nezaměstnanost našeho dělnictva je v důsledku světové kalamity obchodní, naše zemědělství trpí v důsledku nízkých světových cen obilí, naši fašisté a hakenkreuzleři kopírují cizí vzory a naši komunisté místo aby svou taktiku volili podle našich poměrů, kopírují zase vzory jiné. A tak jako tyto vzniklé skutečnosti mimo náš stát působí na nás, tak také zase i my ovlivňujeme dnes linii států jiných, ať již ve věcech obchodních nebo ve věcech čistě politických, jako je na př. práce naší zahraniční politiky - dr. Beneše - v Ženevě.

Proto dnes dělat úspěšně politiku zahraniční i vnitřní je možno jen se stanoviska širšího, světového, neboť uzavřenost, řekl bych, intimita jednotlivých států mizí dnes před celkovou koncentrací světa. Provinciální politika nestačí. To je vývoj i naší politiky mezinárodní, která tím nejlépe slouží svému státu, když pracuje pro něho pod zorným úhlem světovosti.

Dr. Beneš věnoval velkou část své řeči dvěma velkým problémům: Paktu čtyř velmocí a revisi některých státních hranic. Pakt čtyř velmocí znamená ve skutečnosti popření demokratického principu v mezinárodní politice. Znamená to privilegované postavení větších a silnějších na úkor těch druhých, a to my jako socialisté a vůdcové drobného člověka nemůžeme už principielně připustiti, neboť od popření demokracie v politice mezinárodní byl by jen krůček k všeobecnému popření demokracie i v politice vnitřní a znamenalo by to návrat do starých dob nebo forem feudalismu a poddanství.

Já ostatně na tu teorii o velkých a malých národech se dívám zcela jinak. Neuznávám vůbec rozlišování národů na velké a malé podle toho, mnoho-li jejich státy čítají obyvatel. Velkým je stát i národ, má-li velké ideje a velké ušlechtilé snahy, dovede-li stavěti se v čelo pokroku, který je uplatněním nejvyšších zásad lidských, a malým, mrňavým je ten stát a národ, ať má nevím kolik milionů obyvatel, když ovládán je duchem mrňavosti a reakce, ohrožující všecky vymoženosti ducha a lidského pokroku. Jen ten rozdíl znám, a žádný jiný, a jen tak se dívám na teorii o tzv. státech velkých a malých, protože sama početnost o sobě není pražádnou legitimací pro přezírání států a národů menších, nebo dokonce pro jejich znásilňování.

Historie našeho národa ukazuje, jak jsme dovedli býti velikými a jak jsme dovedli nésti pochodeň světla před celou Evropou. Mluvíme-li o národech velkých, co znamená na př. velká Čína, která má několik set milionů obyvatel, když nemá smyslu pro organisaci, třebas má starou kulturu? Neznamená nic, pranic. A co znamená Švýcarsko? Bude chtíti někdo dokazovati, že je to malý stát. Tož s teorií o velkých a malých státech nechť nám dají pánové poněkud pokoj.

Dr. Beneš mluvil velmi přesvědčivým způsobem o paktu čtyř velmocí. Rozuměli jsme mu a vítáme, že Malá dohoda nepřistoupí k tzv. paktu čtyř velmocí jako pátá velmoc. Nemůžeme zraditi svou tradici národní a nezradíme ani ostatní malé státy, jejichž společný postup již ve věci čínsko-japonského sporu, kdo si ho všímal, který ukázal všem, kteří toho dosud nechtěli viděti, že význam malých států a národů roste, že Wilsonovo sebeurčení národů nebylo jen profesorským nebo teoretickým výmyslem, nýbrž prorockým vystižením nadcházejících potřeb doby.

Nedáme tedy souhlasu s paktem čtyř velmocí a jsme rádi, že ministr dr. Beneš zde zdůraznil práva parlamentu. To není on, tady jsme my, tady je parlament. Nedáme souhlasu s paktem čtyř velmocí a nedáme svého souhlasu také k revisi hranic. Nebylo by divu, kdyby se s revisí hranic přicházelo jen od států poražených. Od nich by to bylo konec konců pochopitelné, neboť většinou každý národ se dívá na věc subjektivně, ale těžko je možno chápati, jak může tomuto požadavku dělati patrona jiný činitel nebo lépe řečeno jiní činitelé. Není snad záludnějšího hesla, než je revise dnešních hranic. Není sice pochyby o tom, že toto heslo má v sobě, díváme-li se na různé státy, na různé národy, na jejich bolesti, jejich vzpomínky na minulost, jejich porážky, kus oprávnění, ale jenom tehdy, díváme-li se na to povrchně nebo demagogicky. V Evropě však není státu, který by ve svých hranicích neměl kompaktní menšiny cizí národnosti, jako není v Evropě státu, jehož cizí příslušníci by byli zkoncentrováni jen v jediném státě. Je to důsledek tisíciletého vývoje evropských národů, který nelze upraviti hned, nota bene umělým způsobem. Princip národní komplikuje se svazky hospodářskými, zeměpisnou situací a řadou jiných sociologických skutečností - to vidíme dobře u nás - takže je těžko při vší myslitelně možné objektivitě a dobré vůli najíti řešení, které by bylo absolutně spravedlivé. V této věci jde vlastně jen o to, najíti menší zlo. A myslím, že by se našel nejeden vládnoucí národ, který by se dokonce rád zbavil ve svém státě jiné národní menšiny, jen kdyby to šlo.

Nemluvě o těchto spíše teoretických obtížích protektoři myšlenky revise si snad ani dobře neuvědomují, jaké zlé duchy by tím vyvolali. Neboť heslo revise by se nezastavilo jen u jedněch hranic, zrovna tak jako sebeurčení národů. Jest otázkou, zda takto jednou uvolněné heslo revise nestalo by se kletbou celé Evropy, která nových válečných jatek by nesnesla a kde nová válka končila by katastrofálním rozvratem a zničením evropské civilisace, koncem, na který ceká žlutá Asie - dívejme se jen na události v Mandžurii, Číně, Džeholu a pod. - a všichni, kteří až dosud se na Evropu dívali jako na hlavu lidstva.

S heslem revise mírových smluv bývá často spojována italská politika ve střední Evropě. Chápeme, že Italie může míti a také má zájem o střední Evropu jiný a větší než na př. Velká Britanie či Spojené státy severoamerické, jejichž pozornost jest obrácena jinam. To jí nevytýkáme, ale také na druhé straně se nedomníváme, že by často přehnané projevy sympatie na př. Maďarsku, byly něčím více než jen taktikou, aby tím zesílila svůj tlak v otázkách jiných, pro ni důležitějších a životnějších. Italové s námi měli společného nepřítele. V dlouholetém boji s Habsburky měli Italové své hrdiny stejně jako my.

Brněnský Špilberk, kde trpěli velcí italští vlastenci, je tímto utrpením posvěcen, je poutním místem také pro nás, také naši lidé za války tam seděli. Garibaldi, jehož rudou košili přejalo demonstrativně naše Sokolstvo, je pro nás nezapomenutelným. Ti, kteří svými boji pracovali pro sjednocení a svobodu Italie, vzpružovali ducha i u nás. Jako studentík se pamatuji a vzpomínám si, jak jsme všichni čítávali knihy o státníkovi Cavourovi, Mazzinim a jiných. Život těchto mužů, těchto propagátorů myšlenky spojené Italie, odboje proti Rakousku, znal u nás každý. Oduševňovala nás i kultura a literatura italská - jdeme-li po Praze, sledujeme všude stopy italského ducha v krásné architektuře, které se u nás podivují cizinci - a proto je pochopitelné, že za války bylo u nás tolik sympatií pro Italii a Italy. Vždyť konečně osud světové války rozhodl stejně o nás jako o Italech. Přesvědčil jsem se před několika lety sám, že italský národ nezapomíná na naše italské legionáře, jako my nezapomínáme a nezapomeneme na to, jak právě před 15 lety za přítomnosti krále a italské vlády byla v Římě slavně uznána naše revoluční armáda jako samostatná součást bojující armády italské a dohodové a tím už před tváří gen. Štefánika skvěle uznána vlastně naše samostatnost. Za to zůstáváme Italii trvale vděčni.

Děkujeme za to, že jediná Italie trvalým způsobem a veřejně na mramorové desce kvitovala - viděl jsem to v Benátkách, ale myslím, že je to také ještě jinde - účast dvou českých divisí na svém vítězství, a viděl jsem sám, jak italský lid vzpomíná českých legionářů, rakouskými vojáky zajatých a popravených, když tentýž osud potkal i našeho kolegu a přítele z vídeňského parlamentu, posl. Battisti. Ty popravy nás a Italii pojily a pojí, a všichni, kteří naši situaci po převratu znají, nikdy nezapomenou noblesy, s jakou Italie hned po převratu opatřovala naše italské legionáře pluk za plukem úplnou výzbrojí - my jsme tehdy nic neměli - a jak s nimi posílala své důstojníky... (Sen. Kindl: Za naše reparace!) Co jsme dlužni, jsme povinni platit, každou flintu, každý oblek, poněvadž, když si od někoho koupím něco, přirozeně to také platím. Mluvím o tom, co nám pomáhalo. Jak posílala s nimi své důstojníky a jak potom ještě ozbrojila a poslala nám 60.000 tzv. domobranců, kteří k nám přicházeli z Italie s novým duchem a v době, kdy jsme byli doma skoro beze zbraní, a ti domobranci s legionáři znamenali okamžitě uznání hodnou vojenskou a tím také politickou sílu. Šlo nám tehdy o Slovensko a proto za tuto pomoc jsme Italii trvale vděčni. Také se Štefánikem zahynuli při jeho nešťastném letu 2 italští důstojníci, nad jejichž mrtvolami jsem tehdy jako ministr národní obrany mluvil.

Jsou city, které se nemění. Ti, kteří rostli z Mazziniho a Garibaldiho, ti, kteří se učili z Cavoura a se zanícením četli "Srdce" od d'Amicis a navštěvují Špilberk, vzpomínají, že na jihu je národ, s kterým mají mnoho společných vzpomínek na společného nepřítele, který jim v nejtěžších dobách porozuměl, a když bylo potřebí i pomáhal, jako zase - to bylo ve velmi vážné době - naši vojáci pomáhali k italskému vítězství u Vittoria Veneto tím, že odepřeli proti Italům střílet a celé pluky opustily už 21. října 1918 své posice na italské frontě.

Národu, který hrdinně krvácel při tom i ve Francii a v Dobruži na soluňské frontě, kde ponejprv Německu a Rakousku byla zasazena osudná rána, národu, který se svými 50.000 legionáři dovedl opanovati linii 20.000 km od Volhy až po Vladivostok a znemožniti Německu a Rakousku návrat velkých tisíců jejich zajatců a dovoz potřebných potravin, což oceňují jako ohromný čin němečtí, angličtí, francouzští i rakouští vojenští spisovatelé, píšící o světové válce; tomu národu, který se svými hrdinnými činy proslavil, když se šířila deprese i mezi čtyřdohodovými vojsky, a který si vydobyl respektu a uznání prolitou krví a pevností v nejtěžších dobách, nelze - jestliže paměť a spravedlnost ještě něco znamenají - vytýkati, že se stal válečným zbohatlíkem. Co máme, to jsme si poctivě zasloužili, a jestliže vděčně uznáváme pomoc, poskytovanou nám čtyřdohodovými státy a tedy i Italií při konečném účtování, jsme si vědomi, že jsme nedostali samostatnost jako nezasloužený present, nýbrž jako přirozený výsledek své práce, svých bojů a svého nezapomenutelného odboje (Potlesk.), který je krásnou součástí historického boje s autokracií habsburskou a hohenzollernskou. Slyšíme-li tedy dnes různá velkopanská slova, máme za to, že to jsou jen slova a že kdyby se znova ukázalo společné nebezpečí, Italie stejně jako my by se postavila na totéž místo po boku bývalých spojenců, jako to bylo za světové války.

Mnoho se mluví o fašismu a hitlerismu a nechybějí nepodařené, hloupé pokusy, přenésti tyto metody i k nám pod heslem nesmlouvavého nacionalismu, v čemž ovšem jest jen prapustá demagogie, která se skutečným vlastenectvím nemá pranic společného. Snad žádná strana nečerpala tolik z božské studánky vlastenectví jako naše. My se nebudeme vlastenectví učiti od nikoho a nejméně od těch, kteří dnes jsou souzeni v Brně pro židenický puč. Já se stydím, že těchto akcí byli schopni lidé, kteří se také prohlašují za členy národa, ke kterému patříme my.

Nechci popírati, že u mnohých naivních stoupenců těchto směrů jest i prvek nacionální, ale, prosím, nenapadla nikomu myšlenka, že se za tímto heslem integrálního nacionalismu kryje vlastně mezinárodní politická a kulturní reakce? Neboť jak jinak by mohli býti němečtí hitlerovci tak ostentativně vítáni v Italii, když je nám znám zásadní historický vztah těchto dvou národů, který nebyl vždy přátelský? Nebo naši fašisté, kteří s takovou radostí vítali Hitlerovo vítězství v Německu! Už to je blbé, že když tam zvedají ruku, oni ji také zvedají. Když tam nosí černé košile, tak u nás také, jakoby nestačilo, že černé košile ke své cti nosí kominíci! Nikde vlastní myšlenka! Tomu nerozumím. Nacionalismus musí růsti z vlastní půdy, z vlastních poměrů, z vlastního národa, a když kopíruje něco cizího, je to paskvil a ostuda! (Sen. Kroiher: Musí míti také domácí jméno! Je ostudné, že náš fašismus nemá ani vlastního jména!) Říkáme "národovství". Není žádná pochybnost o tom, že je to národovství. Cožpak by naši fašisté, kdyby byli vedeni jen čistě myšlenkou národní, mohli tak jásati s Hitlerem, představitelem výbojného němectví? Jak by to bylo možné? Kde je v tom jaká logika? Dobrodružnost, nevzdělanost, hloupost a někdy i špatnost.

Tak jako fašismu a hitlerismu jde o porážku demokracie uvnitř států, stejný smysl má pakt čtyř velmocí na poli mezinárodním. V tom si musíme býti jasni a podle toho postupovati. Proto my celou svou vahou budeme státi na demokratické koncepci Evropy, jak je ztělesněna ve Svazu národů, poněvadž idea demokracie nás osvobodila a protože idea demokratická je zárukou naší státní a národní samostatnosti i pro budoucnost. Proto budujeme Malou dohodu, která nechce býti násilnickým aparátem, která není namířena proti nikomu, nýbrž chce býti zárodkem nového uspořádání Evropy, novým konstruktivním prvkem, tak aby princip svobody byl zachován, ale aby umožněna byla zároveň hospodářská a organisační součinnost všech. Vítám proto srdečně, že vztah Polska k Malé dohodě je dnes daleko užší, než tomu bylo dříve.

To všechno není nic nového. Snad některé méně zasvěcené bude zajímati, že jsme ještě za války světové v r. 1918 přicházeli sami s koncepcí nové střední Evropy. Naším ideálem nebylo isolování naší republiky, jak k němu nakonec došlo, když hlasy znalců střední Evropy a našich zástupců v Paříži při versailleské konferenci byly přehlíženy. Věděli jsme dobře, že jedinou zárukou trvalého míru v Evropě může býti větší organisace ve střední Evropě. Tanul nám na mysli vždy ideál Spojených států severoamerických, které skládají se z desítek států a přece tvoří ve věcech společných jeden mocný stát, republiku Spojených států severoamerických. Věděli jsme, že uprostřed Evropy od Baltického moře k Egejskému moři jest mosaika malých států a národů. Bylo samozřejmo, že je potřebí respektovati politickou suverenitu každého toho jednotlivého státu, ať se jmenuje Polsko, Československo nebo Jugoslavie. Počítali jsme s Maďarskem, Bulharskem, Rakouskem, zkrátka až po Egejské moře rozpínal se náš plán. Je zajímavo, když jsme se sešli v srpnu 1918 v Lublani, že zástupcové českých stran, zástupcové odbojných Poláků, mezi nimiž byl hrabě Skarbek, bývalý ministr železnic prof. dr. Glombinski, Moraczevski atd., vzpomínám Chorvatů, Slovinců a Srbů z Banátu, že jsme se potom úplně dohodli. A bývalý ministr železnic prof. Glombinski, muž vzdělaný a demokratický, byl tak ochoten, že převzal za nás referát. Ideál Spojených států středoevropských a balkánských byl přijat na konec všemi jednomyslně. Jako nerozumí velmoci podnes střední Evropě - je mi lhostejno, kterou bych jmenoval, jsou to západní státy tak, bohužel, nerozuměly ani tenkráte, když válka byla skončena, a tím stala se velká chyba. Dnes musíme teprve hledati novou koncepci, která by odpovídala tomu, co jsme již v roce 1918 chtěli, a dobře si uvědomujeme, kdyby se bylo stalo, na čem jsme se v Lublani dohodli, že by to bylo nejlepší garancií míru, protože by tu byla ohromná velmoc národů od Baltického moře k Egejskému, takže by každému po čertech zašla chuť k válčení. A tehdy měnově a hospodářsky nebyli jsme tak od sebe a byli bychom si vytvořili ohromné soběstačné teritorium od Baltického k Egejskému moři. Nebyli bychom bývali měli krisí hospodářských, průmyslových a dělnických, jako máme dnes, poněvadž bychom si byli včas vzájemné potřeby podle poměrů a potřeb jednotlivých států v té velké federaci upravili. Vzpomínám a musím vzpomínati, že Masaryk, o jehož akcích jsme v Americe nevěděli, totéž hlásal. Nevím, v jaké formě, ale stačí si přečísti "Světovou revoluci" a tam to najdeme. To všechno měli na zřeteli. Jestliže dnes debatujeme o novém statutu Malé dohody, není to truc proti někomu, na to jsme myslili již za války r. 1918 a musíme se k této myšlence vraceti stále a stále, abychom z myšlenky učinili skutek.

Nepřítelem dnešního lidstva je především ono rozvratnictví, ať již politické, či mravní, které pod rouškou různých populárních hesel, jsouc podporováno dnešní těžkou hospodářskou krisí, je největším nebezpečím pro lidstvo. Kdyby nebylo těžké hospodářské krise, nebylo by hitlerismu a různých hnutí. Tady je živná půda pro každé rozkladné hnutí a pro každou demagogii. Tomu s úspěchem může čeliti jen trpělivá konstruktivní práce všech se všemi. My nebudeme náš národ děliti na rolníky, dělníky, průmyslníky, řemeslníky, dělníky duševní práce, nýbrž všichni dohromady musíme tvořiti celek a rozuměti jeden druhému, jeden stav druhému stavu. Musíme rozuměti bídě venkova, musíme rozuměti bídě měst a když budeme pracovati společně, dovedeme čeliti demagogii, která právě tak vniká do vesnic jako do měst.

Věřím s dr. Benešem, že my v této bitvě vyhrajeme, a souhlas celého senátu, jehož jsme byli svědky při jeho řeči, je nejlepším důkazem zdravého jádra našeho lidu, který snad někdy se dá ohlušiti nezodpovědnou demagogií, ale který na konec vždy se vzpamatuje, když situace stává se vážnou. A to je po našem a mém soudu největší klad a poučení z dnešní situace.

Končím. Mám radostný, povznášející dojem, že ve vážné chvíli dovedeme se všichni najíti ve společné řadě. Díváme se stejně svědomitě jako dr. Beneš kolem sebe i po světě. Nejsme ani Frankofily ani Italofily ani Germanofily ani Anglofily, jsme svými a jen svými a s celou Malou dohodou, jež je velkou ve svých snahách o mír ve střední Evropě a v Evropě vůbec, máme na zřetel-i státi se důstojnými svobody, kterou nám vítězná válka a náš odboj daly, a získati si důvěru celého kulturního světa. A proto jsme Frankofily, když Francie sleduje tytéž cíle jako my, a budeme právě tak Anglofily, když velká britská říše bude sledovati a prohlubovati politiku evropského míru, a nebude u nás nechuti proti Německu, když pochopí, že všichni ve vlastním zájmu musíme zanechati politiky, která chce znova vražditi miliony zdravých lidí, místo aby je dovedla zaměstnati a živiti, a budeme po boku Italie, když bude nás volati o spolupomoc ku práci, která by znovu postavila Evropu na vůdčí místo v civilisovaném světě a neměnila ji v krvavé jatky a ve výstražné trubky, v nichž smutně skončí slavomam každého domýšlivého Napoleona.

Býval jsem často na Balkáně, a to, co jsem tam viděl, je pro nás poučením, co to znamená býti míčem v rukách různých soupeřících velmocí. Tuto roli hráti nebudeme. V tom je historický význam nového statutu Malé dohody. Bez ohledu napravo a nalevo uhájíme si svou neodvislost a pokoj i mír ve střední Evropě. Velmoci ať starají se o totéž mezi sebou a budeme se jen radovati, když budou odstraněna různá jejich nedorozumění.

My jsme řešili válkou a vším tím, co bylo projednáváno po válce, problém národní bídy. Dnes nám zbývá strašný problém lidské bídy. Je-li kde opravdový nacionalismus, pak si porozumíme a porozumíme lidské bídě, aby nebylo hladu a bídy. Lidé musí žíti, aby mohly žíti národy a mohly prosperovati státy. Porozumíme-li tomu všichni, pak krev prolitá ve světové válce nebyla prolita aspoň zbytečně. I u nás jsou různé strany a často i zbytečné spory. Ale debata o exposé ministra Beneše ukázala, že, jakmile jde o čest našeho národa a jeho existenci, jakmile hrozí jakékoliv nebezpečí republice, okamžitě neznáme stran a tříd, ihned jsme zas v jediném a společném houfu (Místopředseda Donát převzal předsednictví.), stejně jako ke konci světové války, poněvadž strany jsou a nejsou, ale náš národ zde zůstane, a každý, kdo rukou opovážlivou chtěl by se dotknouti jeho republiky a hranic, musí býti bezohledně odražen fysickou a mravní silou nás všech bez ohledu strany a třídy. (Výborně! - Potlesk.)


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP