Přítomni:

Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr Heller, dr Hruban, Votruba.

Zapisovatelé: Johanis, Stržil.

Celkem přítomno 114 členů podle presenční listiny.

Člen vlády: ministr dr Krčmář.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda dr Soukup zahájil schůzi v 15 hodin 34 minut.

Sdělení předsednictva.

Dovolené.

dal předseda na dnešní schůzi sen. Fidlíkovi, inž. Havlínovi, Kavanovi, Kelloovi, Kreibichovi, Langerovi, Mezöovi.

Předseda konstatoval. že senát je způsobilý se usnášeti, a k jeho návrhu udělil senát hlasováním zdravotní dovolenou na 14 dní sen. Pavelkovi.

Rozdané tisky.

Vládní návrh tisk 1234.

Zpráva tisk 1235.

Zápis o 256. schůzi senátu N. S. R. Čs.

Z předsednictva přikázán výborům zahraničnímu a národohospodářskému vládní návrh tisk 1234.

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad schůze, a to nejprve odst. 1:

1. Zpráva rozpočtového výboru o usnesení posl. sněmovny (tisk 1231) k vládnímu návrhu zákona o zřízení Československého reeskontního a lombardního ústavu (tisk 1235).

Zpravodajem výboru je pan sen. Pánek, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj sen. Pánek: Slavný senáte! Poslanecká sněmovna nám předložila svoje usnesení o vládním návrhu zákona, kterým se má zříditi Československý reeskontní a lombardní ústav.

Tato předloha je součástí onoho hospodářského programu, který si vytkla vláda, aby odstraňovala nezaměstnanost a aby se poskytovala lidu práce, tudíž také chléb.

O hospodářském programu mluví se již delší dobu, ale k jeho realisaci může docházeti jenom postupně a je k tomu třeba, což je pochopitelno, určitých předpokladů, podmínek, řekl bych, přímo určitého instrumentu, aby mohl býti hospodářský plán také realisován tak, jak toho vyžaduje dnešní doba.

Po snížení úrokové míry - je to celý řetěz opatření pro vybudování hospodářského plánu, kterážto opatření ovšem do jisté míry nás zklamala - jakož i po kartelovém zákoně, bohužel, dodnes ještě neuplatněném tak, jak jsme toho potřebovali, a konečně také po posledním měnovém opatření, jehož účinnost nemůžeme ještě dnes zkoumati pro krátkost doby, přichází se se zřízením zvláštního ústavu pro reeskont a lombard směnek atd.

Jeho účel je vyjádřen ve vládním návrhu a není třeba, abych jej obšírně zdůvodňoval. Má se tu poskytovati pouze ústavům peněžním, nikoliv snad jednotlivcům, jak se to mylně mělo, směnečný a lombardní úvěr, dále má ústav spolupůsobiti při úpravě trhu státních papírů a účastniti se úvěrových operací a konečně obchodovati s cennými papíry, ovšem jenom potud. pokud tento obchod souvisí s úvěrovou činností tohoto ústavu anebo pokud tu jde o úpravu trhu se státními papíry. Řekl bych, že je to jakási mobilisace úvěru. Tento ústav bych nazval bankou bank. Nemusím snad ani připomínati, v jakém stavu je celý náš hospodářský život, jak poklesla výroba u nás téměř na nulu a v důsledku toho se dostaly do krise i peněžní ústavy, poněvadž se netvořily nové kapitálové hodnoty. Peněžní a úvěrový trh doznal tak značných poruch, že v peněžních ústavech není téměř žádného obratu, není vkladů, jen se vklady vybírají. Tedy podstata se spotřebuje, ztravuje a proto jest úvěr takřka naprosto znemožněn a není možno ho poskytovati ani podnikům sebe lepším. K tomu se druží ovšem okolnost, že následkem hospodářské krise mnoho podniků nemůže dostáti svým úvěrovým povinnostem, nemůže spláceti ani anuity, ani dlužné úroky peněžním ústavům. Vždyť dokonce jsme zde, jak je známo, musili přijmouti zákon o zastavení exekucí a konkursního řízení, a to znamená, že ústavy nedostávají patřičných anuit a úroků. Tím klesá vlastně podnikání těchto peněžních ústavů na minimum. Likvidnost peněžních ústavu je kromě toho omezena také tím, že musejí míti určitý počet státních papírů. Tyto papíry ovšem nemohly lombardovati, a to pro příliš přísnou a strohou politiku naší Národní banky. Snad tomu bude nyní lépe, kdy lombard bude umožněn zřízením tohoto ústavu. Také thesaurace zavinila, že je tu méně peněz v oběhu. O thesauraci se mluvilo velmi mnoho včera v rozpočtovém výboru a řeklo se výslovně, že ani tímto opatřením, ani měnovým opatřením se thesaurace nijak neodstraní, což je pravda. Samo sebou se rozumí, jestliže se bude podlamovati důvěra v každé vládní opatření, jako se to bohužel děje, dokud tu bude zlá vůle, zdůrazňuji, zlá vůle, že bude thesaurace pokračovati dále. Čeho jsme v poslední době svědky, nasvědčuje tomu, že tu dobré vůle není.

Můžeme míti ovšem různé názory na opatření měnové, a také na zřízení reeskontního ústavu. Ale když jsme se již na něčem usnesli, musíme za tím všichni jíti, nikdo si nesmí ponechati snad zadní dvířka.

Náš předseda řekl loňského roku při projednávání rozpočtu, že vedeme hospodářskou válku. A hospodářská válka potřebuje ovšem také určitého válečného plánu stejně tak, jako válka politická. Když se jedná o válečném plánu, mají vojevůdcové předtím různé názory a náhledy, jak by se měl válečný plán provésti. To je pochopitelné. Ale jakmile se jednou na něčem usnesou, musí všichni společně jíti za tímto plánem a nikdo nemá práva jej sabotovati, leda že by riskoval život. Dělali by s ním velmi krátký proces, kdyby se vzpíral válečnému plánu. A stejně je to nyní v tak těžké době, kdy prožíváme hospodářskou válku. A když jsme se konečně již jednou usnesli na válečném a hospodářském programu, pak musíme za ním jíti. Možná, že se nepodaří, ale už nyní napřed říkati, že se nepodaří a sabotovati jej, není podle mého soudu správné.

Ale ovšem celé té naší zbědovanosti hospodářské je posazena koruna tím, že tu kolu je velmi málo peněz. Kdo srovná výkaz Národní banky, vidí, že za minulý měsíc kolovalo u nás za 5¹/₂ miliardy bankovek. To jest ještě o něco více, než bylo v předešlém měsíci. Propočteme-li, kolik připadá na jednotlivce, přicházíme k cifře, že náš stát už klesá na niveau nejprimitivnějších států. To přece není žádný koloběh, připadá-li na občana průměrně 370 Kč oběhu, kdežto na př. ve Francii 2.000 fr., v Italii 1 000 lir atd. V tom se právě zračí největší zbědovanost naše, uvážíme-li, že každá bankovka se musí nejméně pětkrát obrátiti. Zde máte nejlepší doklad, v jakém stavu je celé naše hospodářství. Naproti tomu zásoba zlata roste, takže dnes máme krytí asi 48%. Můžeme si tedy něco dovoliti, můžeme přece rozprouditi hospodářský život poskytováním většího úvěru, než se to dělo dodnes.

Tomuto pozvolnému umírání - jinak se to přece nedá nazvati, a fakt je, že takřka každý měsíc nám umřelo nějaké odvětví výrobní - musí býti učiněn konec, zejména ve státě, kde jsou tak vzorné a výborné podmínky, kde je pořádek a klid, kde neřešíme otázky se zbraní v ruce, jako se to děje v jiných státech, kde máme, musím říci, svou měnu v pořádku, i když jsme provedli měnové opatření. Tu není důvodů, aby hospodářský život zde umíral, jako se to dělo až dosud.

Nuže, chceme-li, aby onoho měnového opatření, které jsme schválili před třemi týdny, mohlo býti prakticky využito vždyť o nic jiného nejde, než aby se toho, co jsme provedli před 3 týdny a co je předmětem takové kritiky, mohlo prakticky využíti, čili jinými slovy řečeno, aby se rozmnožené oběživo - to je ta nová krev, kterou jsme oním zákonem přivedli - mohlo rozlíti do všech údů našeho hospodářského organismu, je k tomu potřebí určité instituce nebo určitého instrumentu. Řeklo se, že by to mohla dělati Národní banka, že by mohla přímo poskytovati takový úvěr, že není třeba, aby se zde tvořil nový ústav, nové prostředí. Proč to? A říkají to právě ti, kteří si nepřáli, aby Národní banka byla, řekl bych, štědřejší v udělování úvěru. Chtěli míti Národní banku jaksi stranou, a je to také zcela správné. Účel Národní banky je přece trochu odlišný, neboť jejím předním úkolem je chrániti stabilitu koruny, regulovati oběh peněz a dělati také obchody, ale ovšem jen takové, které jsou na 100% bezpečné, aby po této stránce nedoznala naše koruna úhony. Bylo zde potřebí prostředníka, nebo, jak to včera řekl pan sekční šéf z ministerstva financí, mostu mezi Národní bankou a peněžními ústavy a tímto prostředníkem má býti právě reeskontní ústav.

Jsou zde už podobné příklady v cizině či nejsou? Ministr financí na př. prohlásil v rozpočtovém výboru posl. sněmovny, že se tímto ústavem navazuje jaksi na tradici západoevropskou. To není tak úplně případné. Mám na mysli ovšem západoevropskou tradici, především Francii a Anglii. Nemám na mysli Německo, poněvadž tam jsou zcela výjimečné poměry, a také ne ltalii, kde jsou také docela jiné poměry. To jsou státy, kde zúčtovali s demokracií, kde jsou diktatury. Mám na mysli Francii a Anglii, kde prostě není dobře možné, aby se tam zřizoval ústav za spoluúčasti vlády nebo Národní banky, řekněme ve Francii Francouzské banky. Tam to není vůbec dobře možné. Tam si to vyřizují peněžní ústavy mezi sebou. Jisto je, že řešení, jaké je ve Francii a v Anglii, je lepší než u nás, ale kdyby u nás byly spořádané poměry, pokud jde o naše bankovnictví - to zdůrazňuji, nechci říci: celé peněžnictví a zejména kdyby tu nebyl přímo neslýchaný chaos v úrokové míře, který se nedá oddisputovati, nebylo by takového prostředníka třeba. Tam si to, jak jsem již řekl, vyřizují ústavy samy mezi sebou. Zřídily si tam Société générale, akceptační banku pro poskytování středního úvěru. který nám chybí. My tu máme dva druhy úvěrů, úvěr krátkodobý a úvěr dlouhodobý, ale žádný střední úvěr. Ten nám chybí. Tam si to zřídili sami. Akceptační banka poskytuje úvěr nejen ústavům, nýbrž i jednotlivcům, obchoduje přímo s jednotlivci, kdežto u nás tomu tak nebude. U nás tento ústav má účel poskytovati střední úvěr, ale nesmíme si pod tímto pojmem představovati příliš dlouhodobý úvěr. Včera jsem se tázal, jak se to zamýšlí, poněvadž i zde bude eskontovat směnky - směnky nejsou dlouhodobý úvěr, nýbrž krátkodobý - a bylo mně řečeno: Samo sebou se rozumí, ze to nemohou býti 92denní směnky, jak je tomu na pr. u Národní banky, nýbrž směnky s poněkud delší dobou, snad ¹/₂letní nebo podobně. Kdyby byly u nás takové poměry, jako jsou ve Francii, nemusilo by býti takového prostředníka.

Proti předloze byly různé námitky, jako konečně proti každé předloze. Je to také úplně správné, jestliže se uplatňovaly určité námitky a předloha se kritisovala a dosud se kritisuje. Samo sebou se rozumí, že by předloha byla docela jiná, kdyby ji dělala jedna strana nebo jeden politický směr a kdyby si ten směr, ta strana nebo ta skupina mohla na 100% uplatniti své požadavky; ale tato předloha je dílem kompromisu, jako konečně v demokracii každý zákon. To je pochopitelné a musíme se smiřovati, dokud budeme státi na půdě demokracie, s tím, že se musíme dohodovati.

Především bylo namítáno, aby snad banka nevyužívala své choulostivé funkce. která je jí také uložena, totiž při likvidaci bank, při likvidaci peněžních ústavů nebo jiných podniků, aby to snad neznamenalo skrytou sanaci. Ona nebude jen poskytovati úvěr, nebude jen obchodovati s cennými papíry, ale jest jí také zákonem uloženo spolupůsobiti při likvidaci peněžních a jiných podniků. Myslím, že tato obava je zcela zbytečná prostě z důvodu, že mezi likvidací a sanací je velký rozdíl. Likvidace znamená konec, sanace znamená nový život. Má-li spolupůsobiti při likvidaci peněžního ústavu. neznamená to jej sanovati, aby žil dále, nýbrž znamená to konec. Tedy o sanaci peněžních ústavů, hlavně bank, nemůže zde býti vůbec řeči.

Jiná otázka jest ovšem, pokud jde o jiné podniky. Co tím nutno rozuměti. že vedle peněžních ústavů mohou také podniky býti likvidovány? Bylo řečeno, že těmito podniky jsou míněny ony podniky, které financovala banka, která bude v likvidaci. Samo sebou se rozumí, že bude-li banka v likvidaci a financovala-li nějaký podnik, musí se dostati do likvidace také ten podnik. To tedy znamená, že může také spolupůsobit i při likvidaci těchto podniků.

Také bylo namítáno, což je velmi vážné a není to přímo v předloze Řečeno, jaké že směnky bude tento ústav eskontovat? Až dosud byla praxe taková, že Národní banka a Poštovní spořitelna eskontovaly jen t. zv. směnky obchodní. To už je také trochu snad, řekl bych, překonané stanovisko, jenom obchodní směnky, ale mám za to, když to zde není řečeno, že od této praxe se tento ústav neuchýlí a že především bude míti vždycky na mysli dobré směnky, neřeknu: ani obchodní, ani finanční, řeknu přímo: dobré směnky.

Likvidace podniků se bude díti tím způsobem, že teprve z přebytků, které vyplynou z hospodaření tohoto ústavu, může býti polovina věnována k účelům likvidačním, samozřejmě jen za souhlasu celé vlády, tedy nikoliv snad jen ministra financí, a také ovšem jenom tehdy, jestliže toho vyžaduje zájem veřejný.

Jak bude alimentován tento ústav, jakými prostředky bude disponovati? Jeho základní jmění bude spočívati ve státním vkladu 100 mil. Kč a pak bude alimentován tím, že veškeré peněžní ústavy, dále soukromé pojišťovny, Všeobecný pensijní ústav a také Ústřední soc. pojišťovna budou musiti odváděti určitou část z přebytků. resp. z přírůstku vkladů do tohoto ústavu. Peněžní ústavy budou odváděti 10% jenom z přírůstku vkladů, to znamená, že po ukončení roku se spočítá, o kolik narostlo vkladů, poněvadž i tu byl omyl a také tady se tradovalo, že budou odváděti 10% ze všech svých vkladů. Pojišťovny, až na Ústřední soc. pojišťovnu a Všeobecný pensijní ústav, budou odváděti 15%. Také proti tomu byly velké námitky. Řeklo se, že tím, že mají peněžní ústavy odváděti přírůstky vkladů do tohoto ústavu, ubírá se jim jaksi podstata a že také mohou býti dokonce imobilní. Ty námitky byly ovšem vyvráceny, poněvadž si není možno představiti, že by snad tento ústav měl na mysli ničiti peněžní ústavy. Vždyť tím, jestliže se odvede 10% nebo u pojišťoven 15% do tohoto ústavu, se přece nic nezměnilo z vkladové podstaty, z té globální částky. Vždyť jim bude zase z těchto peněz poskytován úvěr, a kdyby snad některý ústav proto, že odvedl 10%, upadl do nesnází. může se mu vklad celý nebo částečně vrátiti. Tedy není tu ani pomyšlení, že by snad mohla nastati imobilita v důsledku těchto 10%. Okolnost, že se to odvádí do tohoto ústavu. má ten smysl, aby se centralisovalo úvěrnictví, možnost poskytovati úvěr, a aby tento úvěr byl reglementován, regulován nebo také racionalisován. Nemůže zde tedy býti obavy, že by tento ústav mohl snad tímto způsobem poškozovati peněžní ústavy.

Byly ovšem také námitky - a to jsem také uvedl ve své zprávě - že by se mohlo státi. že by některý peněžní ústav přeplatil, poněvadž ústavy budou musiti odváděti každého kalendářního čtvrtletí určitou zálohu na těch 10%. V osnově se mluví o přiměřené splátce na zálohu. Tu by se mohlo velmi snadno státi, že by některý ústav snad přeplatil a až by se předložila na konec roku bilanční zpráva, že by se objevilo, že snad odvedl více než těch 10%. Nuže, bylo nám řečeno panem zástupcem ministerstva financí, že tou splátkou nemusí se vždy rozuměti celých 10%. Ovšem nebylo to řečeno dosti jasně a na 100%, že se tím má mysliti 10%. My jsme tedy vyslovili přání - a já to také dávám do zprávy že v případě, kdyby takové přeplatky vznikly, budou okamžitě ústavu vráceny. aby se nedostal do nesnází.

Velikou stížnost proti předloze měly pojišťovny. Uvádím zde všechny jejich stížnosti, abych ulehčil svému svědomí, poněvadž věc není a ani nemůže býti pro nás tak běžná; musíme dáti především na úřady, nemůžeme dáti na to, co se nám řekne snad z jedné strany, řekněme z interesované strany, a to jsou zde soukromé pojišťovny.

Všechny tyto námitky, které jsem uvedl, byly vyvráceny. Stížnosti pojišťoven spočívaly hlavně v tom, že mají odváděti o 5% více než peněžní ústavy, že se při odvodu jejich přebytků prémiových reserv neodpočítávají úroky, kdežto u vkladů peněžních ústavů se úroky odpočítávají. Dále uváděly pojišťovny, že musejí poskytovati podle zákona půjčky svým členům, kdežto peněžní ústavy rozhodují podle svého volného uvážení a nejsou povinny poskytovati úvěr. To všechno jsem uvedl v důvodové zprávě, všechno to bylo vyvráceno a řekl jsem to zde jenom z toho důvodu, abychom měli čisté svědomí. Jedno jest jisto, a to pochopí každý, že konstrukce peněžního hospodaření v pojišťovnách je přece docela odlišná od hospodaření v peněžních ústavech. Tam vklady jsou labilní, stále se mění, jednou jich přibývá, jednou ubývá, kdežto zde je určitý plán, jak nám to bylo vysvětleno, a to pochopí každý. Vždyť pojišťovny počítají s určitým plánem, s určitou podstatou, takže nedá se to tak dobře srovnávati s peněžními ústavy.

To by tak asi bylo všechno. Nechci zde uváděti podrobnosti, na př. o správě ústavu, jak bude sestavena správní rada, dozorčí rada a pod. To jsou věci, které jsou obsaženy v předloze; koho to zajímá, jistě se o to postaral, aby byl informován.

Rozpočtový výbor jednal o předloze velmi obšírně, na všechno se pamatovalo, na všechno se přišlo, a doporučuje slavnému senátu, aby schválil předlohu ve znění, jak jest obsažena v tisku 1231. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Zahajuji rozpravu a navrhuji lhůtu řečnickou v trvání 20 minut. (Námitek nebylo.)

Námitek není.

Uděluji slovo prvému řečníku, panu sen. dr Kovalikovi.

Sen. dr Kovalik: Slávny senát! K návrhu zákona o reeškontnom a lombardnom ústave menom našej strany dovoľujem si predniesť nasledovné:

Reeškontný a lombardný ústav má za cieľ poskytovanie zmenečného a. lombardného úveru peňažným ústavom, oživenie obehu peňazí a tým aj oživenie malého a veľkého priemyslu, podnikania, slovom sanáciu hospodárskej krízy. Je to chvalitebný a prospešný cieľ, ktorý víta i naša strana, lebo už je potrebné, aby do pohybu prišiel obeh tej hospodárskej krvi, peňazí, aby už ten štátny organizmus, zmeravený neposkytovaním úveru a zastavovaním priemyslu a obehu krvi v tom organizme, konečne už ožil. Keď uznávame dobré stránky tohoto návrhu, pri tom však musíme pripomenúť i niektoré vady a nedostatky tohoto návrhu zákona. Dovolím si tieto tuná pripomenúť.

§ 2 návrhu zákona hovorí, že sa zakazuje postavenie odbočiek tohoto ústavu. Dôvodová zpráva ospravedlňuje to tým, že takéto odbočky by súťažily s centrálnym ústavom, že by konkurenciu si robily, avšak vidíme v cudzine, že v jednom štáte je viac takých ústavov, v Italii je ich viac, v Nemecku je ich viac, a tam si nerobia konkurenciu, tam tie ústavy nekonkurujú jeden druhému, a preto keby bol postavený na Slovensku slovenský reeškontný a lombardný ústav, nemusel by konkurovať s pražským reeškontným a lombardným ústavom, ale konal by svoju obrodnú prácu na Slovensku a Podkarpatskej Rusi. Mohol by to konať tým viac, poneváč aj slovenské peňažné ústavy sú povinné vklady dávať do toho reeškontného ústavu, a nielen peňažné ústavy, ale aj sociálné a životné poisťovne a penzijné ústavy. Takto ale, keď len jeden ústav bude v Prahe, vtedy slovenské peniaze budú vtiekať a vlievať sa do toho centrálneho ústavu, ale je veľká otázka, koľko z týchto slovenských peňazí, ktoré do centrálneho ústavu prídu, bude sa nazpäť na Slovensko vlievať. keďže podľa zprávy tej správnej rade Slovákov niet a nevieme, či slovenské peňažné ústavy budú mať tam svojich slovenských zastupiteľov vo správnej rade toho centrálneho ústavu. Toto je jedna vada toho návrhu.

Dane, poplatky a iné platenie zo Slovenska vtiekajú do toho centra. Ale vieme, že veľmi málo vráti sa nazpäť na Slovensko. Je to tak, ako keby krv len do srdca vtiekala a to srdce keby nevydávalo ďalej potrebnú krv do žíl; vtedy tento organizmus musí zchradnúť.

K rozmýšľaniu núti nás aj tá okolnosť, že keď peňažné ústavy a potom poisťovne budú nútené dávať vklady do toho centrálneho ústavu, či vkladatelia nebudú tým znechucovaní a či nebudú svoje úspory, svoje peniaze radšej tezaurovať, doma držať, čím by peňažné ústavy veľmi poškodené boly.

V Italii, kde sú podobné ústavy - Instituto mobiliare italiano - zaopatrujú sa prostriedky ku poskytovaniu úverov priemyslových vydávaním obligácií. V tomto ústave není tedy potrebné, aby peňažné ústavy dávaly doň vklady. Je síce v ltalii a vo Švajciarsku možné spoluužitie finančných prostriedkov tamojších pokladieň a poisťovieň, a v Nemecku a v USA sú tiež povinné peňažné ústavy do tých reeškontných ústavov dávať svoje vklady. To sú ale bohaté zeme, kde kapitálu je dosť, kdežto u nás na Slovensku je otázka, či budú slovenské peňažné ústavy v stave dišponovať s takýmito kapitálmi, aby ich mohly potom do reeškontného a lombardného ústavu dávať.

A vtedy čo sa stane? Vtedy tie slovenské peňažné ústavy nebudú mať dostatočného kapitálu na vklady do reeškontného ústavu - a prečo nebudú mať? Lebo vkladatelia vyberú svoje vklady, nemajúc dôchodkov - niet práce, niet priemyslu a tak nemajú dôchodkov - sú nútení z peňažných ústavov vybierať svoje vklady, a nové vklady tie peňažné ústavy teraz očakáva ť nemôžu. Tak zkadiaľ budú mať potom tie peňažné ústavy dostatočné kapitály, dávať ich do toho reeškontného a lombardného ústavu? Je to tedy taký circulus vitiosus. Keby bol normálny obeh peňazí, vtedy by nebolo ani treba reeškontného a lombardného ústavu.

Tuto musíme ale zdôrazniť to, že nemoc treba liečiť od základu, od koreňa. Treba tvoriť kapitál. Ale akým spôsobom? Prezieravá vláda má sa starať o prácu, o pozdvihnutie poľnohospodárstva, malého i velkého priemyslu a obchodu vnútorného aj zahraničného, aby sa ten kapitál tvoril, aby mohly byť vklady do sporitelieň a potom do reeškontného ústavu dávané.

Naša strana si toho v tom ohľade dosť nasťažovala, ohľadom Slovenska - dosť tu kričala, že Slovensko zo štátneho rozpočtu nedostane to zpäť, čo mu patrí, že tu niet ani pomerných štátnych dodávok, ani investíc, že železničné tarify poškodily velice slovenský obchod a priemysel, že vo stavebnom ruchu, kde preca boly 4 miliardy nákladov na ciele stavebného ruchu, z toho Slovensku sa veľmi málo dostalo. Tedy naša strana si dosť sťažovala na to, že nepomáha sa Slovensku, aby tam bol kapitál tvorený a stvorený.

Peniaze zo Slovenska v daniach, poplatkoch a iných plateniach vtiekajú do centra, do zamoravských zemí, ale na Slovensku niet dostatočného obehu a obratu, niet obratu peňazí, ale pri tom daň z obratu sa veľmi prísne vymáha. Keď bol pojednávaný návrh zákona o dani z obratu, sme to tu dosť zdôrazňovali, že tá daň z obratu nielen jednonásobne, ale dvoj- i troj- až štvornásobne sa vymáhala a vymáha. Kým ten kúsok chleba konzumentovi do úst prijde, tak sa štyrikráť platí daň z obratu. Musí ju platiť ten roľník, obchodník so zbožím, ten mlynár a pekár, a i ten kupec, predavač, ktorý pečivo predáva.

Štatistika dokazuje, v akej nevýhode je Slovensko ohľadom týchto vecí a že bolo veľmi málo pomáhané Slovensku.

Môžem aj konkrétné prípady uviesť na to. Nielen že nebola pomoc dávaná slovenskému remeselníctvu a obchodníctvu, ale kde štát, ministerstvo malo platiť slovenskému remeselníkovi, to platenie odkladalo na ¹/₂ roka aj na rok a slovenský remeselník nedostal z patričného ministerstva to, čo mu patrilo.

Len jeden príklad uvedem na to, že chce sa pomáhať takýmto zákonom tomu stavu kritickému, tej kríze, ale tam, kde štát, ministerstvo má a je povinné podľa smluvy platiť remeselníctvu na Slovensku, nekoná to, nepomáha. Tedy ten prípad chcem tu predniesť. Jeden slovenský remeselník konal prácu pri štátnej stavbe. Pravda, smluva viaže toho remeselníka, všelijaké podmienky mu klade, na čas musí dodať prácu a ak nedodá na čas, tak bude trestaný penálom atď. Avšak ten štát - nechcem povedať štát, ale patričné ministerstvo ktoré sa zaviazalo na termín platiť tomu remeselníkovi, preca, ako mi bolo sdelené od remeselníka, neplatí a ten vymáha, urguje, ale nedostane svoje peniaze. Potrebuje peniaze k prevádzaniu svojho remesla, svojho podnikania, odkázaný je vymáhať si pôžičku, tú tiež nedostane, ako sa potom má to slovenské remeselníctvo vzmáhať? Musím tu pripomenúť takýto prípad, lebo viem, že takýto. prípad je nie jeden, ale mnoho. Zaiste mojim kolegom boly mnohými také pády sdelené, kde nebolo možné tomu remeselníctvu dostať od ministerstva potrebné a zaslúžené peniaze. Tedy ten obeh a obrat peňazí na Slovensku je veľmi malý a i na to si musíme sťažovať, že veľký priemysel a veľkokapitalisti na Slovensku získaný kapitál neponechávajú na Slovensku, ale vyvážajú ho von do cudziny a tak prijdú na Slovensku získané kapitály von zo Slovenska, nezostanú tam kapitály z podnikov, z továrieň, ba i privátnym spôsobom získané kapitály súkromných ľudí. A to je tiež príčina zpauperizovania Slovenska.

Dane, poplatky a platenie zo Slovenska idú za Moravu, idú tedy do centra. Zo slovenskej práce, z továrieň, z lesov, z baní a iných podnikov získané kapitály idú do cudziny. Slovensko je dobré na to, aby sa tam kapitály získaly, ale nie je dobré na to, aby tie kapitály zostaly na Slovensku, aby sa tam obracaly, že by tie peniaze dostaly sa do rúk širokých más, že by ľud prišiel k peniazom, že by bohatnul a mohol ukladať ich do bánk a mať tam úspory a že by tie peniaze zas potom ako úver znova prišly medzi ľud. To všetko sa nedeje, to už roky a roky spomíname. A to je veľká chyba. Vláda by sa mala o to starať. Ona sa už konečne o to postarala zákazom vývozu valút z republiky do cudziny, ale trvalo to desaťročie, a na Slovensku získané peniaze, kapitály nezostaly na Slovensku, ale vyvážané boly do cudziny. Vtedy o také veci má sa a mala sa vláda starať, aby tomu Slovensku bolo pomožené.

Avšak na Slovensku sú mnohé prírodné poklady a dalo by sa z toho získať mnoho kapitálu. Drevo, bane, továrne atď., to sa na Slovensku využíva, ale nedáva sa mu ten obeh, o čom je reč a čo je potrebné. Je treba, aby na Slovensku bol obrat peňazí.

Tedy, aby som končil, povedám, že kým nebude dostatočne postarané o prácu na Slovensku, o pozdvihnutie poľnohospodárstva, slovenského malého a veľkého priemyslu, a kým nebude postarané o to, aby na Slovensku získané kapitály - už či to v daniach či to v poplatkoch, či to v iných plateniach, či to z tovarní a podnikov získané kapitály - zostaly na Slovensku a tam sa obracaly, kým o to sa nepostará vláda, nepomôže sa kríze na Slovensku a ani ten reeškontný a lombardný ústav nebude mať veľkého úspechu. Tedy toto treba robiť a nemoc treba od základu liečiť.

Nedávno bol tu vynesený zákon o zastavení exekúcií roľníctva a nezamestnanectva. To nie je dôkladné riešenie a uzdravenie stavu, to je len spôsob obľahčiť trochu. I tu pri pojednávaní tohoto zákona musím sdeliť, že nemoc treba od základu liečiť, treba pozdvihnúť, čo sa toľkoráz sľubuje, to Slovensko treba hospodársky pozdvihnúť na úroveň vyššiu a nie len ho využívať a peniaze brať zo Slovenska preč. Teda toto je potrebné.

Aj my uznávame dobré stránky toho to zákonného návrhu - má dobré stránky a vidíme dobrú snahu pomáhať sanácii hospodárskej krízy - ale pre spomenuté vady a nedostatky a nesplnené naše nároky a žiadosti nemôžeme hlasovať za tento návrh. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Slovo má pan sen. Stodola.

Sen. Stodola: Slávny senát! Len niekoľko slov a myšlienok by som chcel predniesť k tomuto zákonu a prosím za dovolenie, keď niekedy budem čítať, poneváč sa bude jednať o štatistické dáta. Tiež prosím, aby mi bolo dovolené predtým ešte zasiahnuť na našu predošlú operáciu menovú, poneváč tieto obidva zákony, by som povedal, organicky súvisia.

Je istá vec, že naša vláda a celá naša verejnosť pracuje k tomu, aby produktivita nášho štátu sa zvýšila a tým aj blahobyt nášho národa. Je istá vec, že k nám kríza pozdejšie vtrhla ako inde, ale preto je nie menej intenzívna, a preto je tak ťažko prejsť k jej likvidácii, poneváč my stojíme ešte vždy v istom revolučnom postupe i čo sa týka výroby. My ešte nevieme, ako bude vyzerať ten roztavený kus, ktorý vyjde z tých vysokých pecí, kde klochtí a vrie. My vidíme, že v tých najtajnejších záhyboch duše dejú sa vážné veci a že tam rodí sa budúca Europa, a že v tejto budúcej Europe nastanú a môžu nastať veľmi významné zmeny v posudzovaní postupu hospodárskeho.

Ja som bol, čo sa týka zlatého zaokrytia koruny, tak trocha revolucionár. Je pravda, že v reláciách so zahraničím musíme držať sa, by som povedal, tradicionálnych predpisov, ale hlavným podkladom jednej meny a našej koruny, ktorú Engliš tak dobre poznamenal ťklenotom práceŤ, je práve zdatnosť národa.

To je ten pravý podklad. A nás teší, že na príklad dnešná pozícia Národnej banky je na toľko zlepšená, poneváč zlaté krytie činí 44.7 %, kdežto pred týždňom to bolo 38 %. Musíme hľadeť, aby zo všetkých strán prišly nové impulzy k povzbudzovaniu všetkých, hovoril by som, spiacich a driemajúcich síl, ktoré sa nachádzajú v našom národe.

Povedľa finančne-politickej akcie je nutná aj obchodne-politická. Povoľovacie pokračovanie musí byť sústredené a zjednodušené. Teší nás na pr., že devizová komisia abolovala 80 colných pozícií, veď dnes ochrana proti importu práve devalváciou je podložená. To je tá veľká hať, ktorá nahradzuje, hovoril by som, viac menej to povoľovacie riadenie. Ovšem devalvácia bola tá prvšia etapa, ale výsledky už vidíme, vážení pánovia, predovšetkým na psychologickom podklade. Verejnosť konštatovala, že vláda a náš národ nehľadí fatalisticky na vývoj vecí, a konečne kto bude naplňovať svoje sklady, keď sa vypovie, že je deflácia, keď každý obchodník i konzument vie, že čo dnes kúpi, je o dva týždne lacnejšie?

Dnes ovšem musí už nastať viac štabilizovania cien. Ja viem - a mám dosť stykov i s priemyslom - že niektoré továrne by už boly mohly dnes predať na celý rok svoju výrobu. Je tuná tedy už istý pohyb, celkom zmenená nálada a, márna sláva, i v obchodnom ohľade predovšetkým nálady to sú, ktoré diktujú.

Dnes už vidno, že prispôsobenie našej nákupnej zahraničnej hodnoty koruny ku vnútrozemnej nákupnej hodnote má už vážne výsledky. Vidíme to na pr. na veľmi čulej akcii dotazov na niektoré články našej produkcie. Videť to v článkoch nábytku z ohýbaného dreva. Tam sme nemohli konkurovať s Poľskom, ktoré dávalo 30 % exportnú prémiu. Tiež na pr. náš radiový priemysel by chcel do Portugalska, Španielska a Jugoslavie vyvážať. Aj elektrotechnické špeciálné články vyvážame už do Francie. Chemický priemysel sa počína hýbať, ale aj náš slad a iné druhy agrárnych produktov majú lepšiu pozíciu. Podarilo sa tedy zmenšiť tú rezistenciu, ktorá stála v ceste oproti našej expansii. I konflikt s Franciou je dohodnutý. Ta surtaxa neni viac platná, ba naopak Francia nám povolila 750 vozov sladu miesto 539. I s Poľskom, úfame, že skončíme naše diferencie, lebo stojíme na stanovisku, že naša menová operácia naše smluvy strukturálne nezmenila. Obchod s Malou dohodou deje sa tiež v niečo vyššom rámci. Ako nový trh pristupuje Grécko. So Sovjetami nie sme ešte v poriadku, cez to, že náš export do Ruska išiel o 80% nazad. Spomínam, že z Ruska by mohlo byť dovážané kali, ktoré je o mnoho lacnejsie než od europského kali-kartelu. Čo by to znamenalo pre naše zemedelstvo, nemusím spomínať.

Musíme hľadať no odbytné trhy, a tu prijde do povahy predovšetkým Amerika. Dobre viete, že posledné posolstvo Rooseveltovo obsahuje v sebe, že ide snižovať o 50 % niektoré clá.

Viem, že na pr. Amerika torpedovala svetovú konferenciu v Londýne. Teší nás, keď sa objevily zprávy, že dolar a funt spejú k istej štabilizácii, že sa počína práve v Amerike spomínať nová svetová hospodárska konferencia. To je istý znak lepšej nádeje do budúcnosti, lebo dobre vieme, že len solidaritou môžeme likvidovať krízu. Ovšem je zaujímavé, ako práve v Amerike hľadia teraz na vývoj. Tam na pr. taký Wallace povie, že možno pomôcť farmárom len vtedy, keď asi 15 mil. akrov ornej pôdy bude ležať úhorom. Je to zaujímavé preto - a sú to ohromné dimenzie - poneváč celá orná pôda u nás činí aproksimativne 15 mil. akrov.

Ale istá vec, že devalvácia spôsobí, aby sme mohli ešte lepšie vsunúť naše hospodárstvo do svetového trhu. Je pravda, že predovšetkým musíme hľadeť na zdvíhanie vnútorného trhu, a tu spomínam znova, čo povedal inž. Bacher, že keby odpovedajúc postúpily ceny agrárneho produktu, že by sa vnútorný trh zvýšil asi o 700 milionov Kč. Vážení pánovia, ja nevidím jednu zem, kam by sme mohli vyvážať za 700 mil. Kč.

Ovšem manipulovať menou ďalej nemožno a neslobodno. Je zaujímavé, že na pr. prof. Bonn, veľmi známy národohospodár, povedal o Rooseveltovi, keď aj uznáva jeho čestnosť, najlepšiu vôlu, jeho statočnosť a svedomitosť, že sa Roosevelt podobá človekovi, ktorý vstúpil do liftu a pritíska tie rozlične knoflíky, aby sa dostal ku s vojmu cieľu. Lenže nazabudnime, že ten lift v Amerike má pred sebou 25 poschodí a že môže hore dolu chodiť, kdežto u nás máme len päť poschodí a že tie experimenty, ktoré robí Amerika, si my nesmieme dovoliť.

Druhá etapa - bych povedal - v likvidácii krízy a k lepším pomerom je vládny návrh zákona o zriadení čsl. reeškontného a lombardného ústavu. Toto padá organicky do toho vládneho programu, ktorý je tu, aby práve tie kolá boly roztočené. Je istá vec, že po urovnaní cesty na zahraničných trhoch majú byť odstránené poruchy i na peňažnom a úverovom trhu domácom. Keď sme zlepšili našu pozíci u v zahraničí, musíme pristúpiť aj k zlepšeniu nášho peňažného a úverového trhu.

V tomto ohľade pán min. predseda upozornil už na jeseň r. 1933 na potrebu úveru a guvernér dr Engliš v stejnej dobe zdôraznil, že sa snížila likvidita peňažných ústavov, ktorú pociťovali stejne kreditori i debitori. Preto ovšem má byť, ako to bolo už spomenuté, prvým hlavným úkolom nášho nového ústavu, pečovať o zvýšenie likvidity peňažných ústavov a vzkriesenie ich úverovej činnosti pomocou zmenkového a lombardného úveru, menovite možnosťou zhodnotenia ich zásob štátnych pôžičiek obľahčením lombardu.

V súhlase so spomenutým zásadným prehlásením pána ministerského predsedu buduje sa nový ústav, pretože záujem na stálosti meny neodporučoval voliť cestu liberálnej úverovej politiky Cedulovej banky. Národná banka má aj naďalej zostať pri opatrnej politike, ako vyžaduje povaha Cedulového ústavu. Ale vsunutie no vej inštitúcie úverovej môže mať menovite pre Slovensko a Podkarpatskú Rus veľký význam. Úverové ťažkosti a nepriaznivé podmienky boly na Slovensku a Podk. Rusi zavinené z veľkej časti tou okolnosťou, že Cedulový ústav nemohol poskytovať úver na tak zv. zemedelské zmenky hypotekárne zaručené, ktoré boly a sú obvyklé najviac v týchto zemiach. Keď sledujeme na pr. nové zadlženie nemovitostí na Slovensku a v Podk. Rusi na podklade štatistických dát, uverejnených v štatistickej ročenke z r. 1934 za roky 1927 až 1931, vidíme menovite v poslednom roku, v ktorom už ťažko doľahla kríza i na roľníkov, že vklady zaisťovacieho práva zástavného robily k zaisteniu zmenkového úveru 1.132 mil. Kč, ačkoľvek r. 1927 robily len 294 mil. Kč. Táto viac než miliardová suma mala uzavretú cestu reeškontu k Národnej banke a imobilizovala slovenské peňažné ústavy. Úfame, že vsunutie nového reeškontného ústavu prinesie tu podstatné obľahčenie pre celý hospodársky život na Slovensku.

O katastrofálnej úverovej situácii slovenského roľníka svedčia tiež tieto dáta: Nové zadlženie nemovitostí na Slovensku obnášalo r. 1927 940 mil. Kč, r. 1929 1.018 mil. Kč a r. 1931 už 2.136 mil. Kč. Ale tiež priemyslu môže byť pomožené, poneváč týmto spôsobom môžu byť zamrzlé priemyslové úvery uvoľnené.

Dôvodová zpráva sa odvoláva i na druhé štáty, ktoré týmto spôsobom postupovaly. Vážení pánovia, nemyslime si, že by tieto boly stály pred menším problémom než my, Vidíme to na Italii, vidíme to i v Nemecku na Akzeptbank, ktorá poskytovala akceptačné a diškontné úvery nutné pre financovanie nových objednávok do zahraničia. Ovšem nutné je, aby banky mohly eškontovať priemyselné zmenky a aby novy ustav mohol na tomto podklade prikročiť k vydaniu priemyselných obligácií. Týmto spôsobom možná, že by taký postup snáď doniesol vzkriesenie slovenského priemyslu a regionálné vyrovnanie medzi nami a historickými zemiami.

Druhým hlavným úkolom nového ústavu je ovšem regulácia trhu štátnych papierov. Vidíme na pr., že od r. 1927 do r. 1930 štát limitoval len jednu 5 % umoriteľnú vnútornú pôžičku z r. 1928 k splateniu 7¹/₂ % zahraničnej pôžičky v nominále 550 milionov Kč, ale od roku 1931 odčerpala verejná ruka priamo a nepriamo cca. 5 miliard Kč. Riaditeľ Karásek upozornil už vlani na veľké položky štátnych obligácií u peňažných ústavov: koncom r. 1930 bolo to asi 14 miliard Kč, koncom r. 1931 asi 15 miliard Kč.

Máme iste všetci eminentný záujem na tom, aby kurzy našich štátnych papierov nestaly sa hračkou špekulácie, ale naopak, aby boly dobrým, štabilným ukladacím papierom najširších šporujúcich vrstiev. Tak na pr. k tomu sa ešte pridá, že dlžoby samosprávy robily koncom r. 1932 asi 11 miliard, z čoho pripadá na priamé dlžoby neobligačné asi 10 miliard.

Keď vidíme zo štatistík a z odhadov odborníkov, že neobligačné pôžičky verejným sväzkom stúpajú priemerne o 1 miliardu ročite a že koncom r. 1931 financovaly peňažné ústavy verejné korporácie obnosom asi 27 miliard Kč, to znamená takmer 70 % účasť na celkovej sume vnútrozemských dlžôb - 38¹/₂ miliardy Kč - je nám pochopiteľnejšie, prečo klesajú pôžičky súkromnému hospodárstvu, rešp. prečo nie je možné obdržať úver na hospodárske podnikanie. Stejne veľmi zaráža, že obecenstvo má asi len 8¹/₂ miliardy Kč štátnych obligácií, čo obnáša asi len 22 % celkovej sumy verejného dlhu. Z toho plynie požiadavka obmedzenia konkurencie verejnej ruky na úverovom trhu a účelnej propagácie štátnych papierov ako vhodného ukladacieho prostriedku.

Vedľa v osnove bližšie uvedených prostriedkov, ktoré majú zaručiť zdar nového ústavu, budú iste nie menej dôležité i momenty psychologické. Bude nutné odstraniť obavy z malej likvidity peňažných ústavov, strach zo štátnych zásahov, ktorý často viedol k tezaurácii, a nutno aj obnoviť dôveru v banky. To ovšem nebude záviseť len od litery zákona, ale bude to záviseť od tých ľudí, ktorí budú postavení na čelo tohoto ústavu. A vážení pánovia, jestliže tento ústav stane sa byrokratickou inštitúciou, jestliže nebude mať dosť pružnosti a akomodácie, aby sa prispôsobil rýchle každej zmene vo vývoji hospodárstva poneváč dobre vieme, že čas ide a že konkurencia nespí, ako žid hovorí - tak ovšem nemôžeme mnoho od neho očakávať. Ale k vôli tomu, aby i Slovensko bolo v každom ohľade zastúpené, rozhodne my Slováci žiadame, aby na vedúcich miestach tohoto ústavu boli postavení i slovenskí ľudia ako vo správnej rade, tak aj medzi úradníctvom.

Je isté, že nám nekonečne na tom záleží, aby ľudové peňažníctvo sa vzmáhalo, však ono tvorí štruktúru našich bánk. Banky účinkujú, bych riekol, humanisticko-sociálne za najvyššími ideami spoločnosti. Ale, vážení pánovia, nebolo by dobré a múdre zabiť banky, ovšem také banky, ktoré sú pod kontrolou a ktoré pokračujú fair play v každom ohľade. Ale keď vezmeme ku pr. veľkobanky v Nemecku, vidíme, kto vlastne financuje export a import; tam ovšem potom banka musí konať svoj u povinnosť. Vieme veľmi dobre, že v Nemecku r. 1931 v prvom roku úverovej krízy musely byť banky veľmi silne podporované štátom a že ako dedictvo zostaly nemeckej ríši Danat- a Dresdner-Bank. Jedná sa o to, akú bázu voliť bankám, ktorá by ich harmonicky vsunula do hospodárskej politiky celoštátnej. Schacht vo veľkých anketách, ktoré robil, poukázal, že úplné soštátnenie sa nežiada. Ale jedno je veľmi zaujímavé a my sa tiež musíme toho držať, a to je regionálny charakter bánk na pozdvihnutie periferie. To ovšem padá i na Slovensko. Tiež ovšem filiálky by sa maly komasovať a bude treba aj miestnej iniciatíve dať zosilneť, jedným slovom nehnať tú centralizáciu duševnú v každom ohľade, ale nechať voľne sa vyvinovať i regionálnu podnikavosť.

Ináče čo vidíme vo svetovej produkcii? Vidíme, že aj v reglementácii jestvujú hranice. Je pravda, že svet opustil školu Manchestru a liberalizmus, ale práve preto nutno najsť medzi starou a novou školou istý kompromis, lebo v čom vlastne spočíva ťažkosť, ktorú cítime ešte tuná? V tom prechodnom stanovisku, že na jednom boku máme viazané, a na druhej strane voľné hospodárstvo. Tieto záujmy spojiť, to nie je ľahká vec.

Veľmi často počúvame obavy ohľadom súkromného hospodárstva. Nemyslím, aby sa tuná tiahlo na ten princip, aby tuná kolektivizmus chcel zabiť súkromnú podnikavosť. Nezapomínajme, že vždy tá súkromná podnikavosť je stále ešte hlavnou vzpruhou pokroku. Dnes vyhovára sa jeden štát na druhý, na autarkiu a prohibíciu. Ale zvláštné je, že autarkia do krajnosti nemôže ísť, to vidíme v Amerike, kde Roosevelt konštatoval, že bez vsunutia sa do svetového hospodárstva ani taký kontinent, svet pre seba, ako je Amerika, nemôže riešiť problémy, ktoré pred sebou má. Čo sa delá, ako vývoj rýchle ide, ako sa každý deň mení situácia a pozícia jednotlivých ratolestí výrobných, vidíme na pr. v Anglii, kde výnosnosť, nadbytok mlieka je tak ohromný, že úbytok na cene platí mliečnym sedliakom veľkými subvenciami štát. To prosím v Anglii, ktorá je na import odkázaná, ktorá ovšem Ottawskou konferenciou zakotvila do svojich dominií, ktoré ju teraz alimentujú.

Nelzä hovoriť, že by súkromné hospodárstvo zlyhalo. Často hriechy pozostávajú v hypertrofii jednotlivých opatrení. Primoc štátnych zásahov bolo nielen u nás, ale i na druhých miestach, a to vzalo súkromnému hospodárstvu možnosť sa organizovať, totiž skrz umelé vyšaltovanie korektúry, automatiky, ktoré má súkromné hospodárstvo, ktoré ide diagramom vzniku a zániku a ktoré potrebuje predovšetkým voľnú hru hospodárskych síl.

Vážení pánovia, slávny senát! Keď človek ide tak s otvorenýma očima životom, vidí u nás tú depresiu duševnú, ktorá ale neni správna. My musíme mať viac dôvery do budúcnosti. Však vidíme, že ešte pred touto devalváciou nezamestnanosť klesá, že r. 1934 v januári, teraz tohoto januára, mali sme o 35 tisíc nezamestnaných menej než v roku predchádzajúcom.

My sa tedy tešíme tomuto zákonu, ktorý tvorí jeden veľký krok vopred, my sa tešíme, ako hovorím, že vláda intenzívne, alebo hovoril bych, inspiračne chce riešiť ťažký problém aj zo sociálneho stanoviska. Čo sa tvorí, ako pán zpravodaj tuná veľmi správne povedal, je banka bánk. A my sa tešíme, že kurz našich hlavných štátnych papierov nebude ponechaný nejakej špekulačnej hre, nejakým polom a nejakým nesolidným živlom. Len, ako hovorím, žiadame v každom ohľade liberálné pokračovanie.

Čo nás doposiaľ držalo, to bola tradícia nášho národa. A Československá republika musí sa stať dielňou najvyššej výkonnosti, lebo v aktivizme je naša budúcnosť. Vôľa politiky, ako na príklad v Amerike, ako to nedávno označil Mussolini, pochádza z ducha pionierov, ktorý väzí v krvi. Ja sa pýtam, či i my máme nadostač pionierov? Kamkoľvek idete, všade najdete Čechov, Slovákov, aj našich bratov Nemcov, všade ich vidíte, všade pracujú, oni sú tiež z pionierskeho rodu. A chcú sa dosvedčiť pioniermi v svojej práci.

Ale čokoľvek robí naša vláda, musí to robiť vo znamení návratu k dôvere.

Náš národ musí stále dostávať duševný impulz, lebo je stále naklonený ku kritike; a keď je tá kritika, nech je produktívna a nech není deštruktívna, lebo príčiny úpadku národov aj na poli hospodárskom sú príčiny mravné. Všetko závisí od duševnej rezistencie národov, od ich heroizmu, alebo od ich rezignácie.

Vládny návrh prijímame. (Potlesk.)