Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: dr Heller, dr Hruban, Kahler.

Zapisovatelé: Johanis, Stržil.

Celkem přítomno 100 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády Malypetr; ministři dr Beneš, Bradáč, dr Czech, dr Černý, dr Dérer, dr Franke, dr Hodža, dr Krčmář, dr Spina.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek, jeho zástupce dr Trmal.

Předseda dr Soukup zahájil schůzi v 10 hodin 5 minut.

dal předseda: na dnešní schůzi sen. Dundrovi, Ikertovi, Jančekovi, Janíkovi, Kelloovi, dr Kovalikovi, Langerovi, A. Novákovi, Pilzovi, Rovňanovi, Volkovi; na včerejší a dnešní schůzi sen. Bergmanovi, Šelmecovi.

Interpelace tisk 1391/1 a 1391/2.

Zápis o 276. schůzi senátu N. S. R. Čs.

o 277. schůzi senátu N. S. R. Čs vyložen byl podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Ježto nebyly v předepsané lhůtě žádným panem senátorem podány písemné námitky, pokládá se zápis ten za správný a bude vytištěn.

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad schůze, a to nejprve odst. 1:

Uděluji slovo dalšímu řečníku, přihlášenému >proti<, panu sen. inž. Havlínovi.

Sen. inž. Havlín: Slavný senáte! Pan min. předseda ve svém prohlášení hned na počátku odmítal předčasnou a nevlídnou kritiku státního rozpočtu prý z ohledu na poměry vnitřní i na poměry zahraniční. Myslím, že by k takovéto kritice nemusilo dojíti, kdyby v rozpočtu nefigurovaly věcí, které i při nejklidnější rozvaze nemohou působiti přesvědčivě. Když vidíme na první ráz, že si vláda představuje, že finanční situace státu se zlepší tím, že daň důchodová má přinésti v příštím roce o 200 mil. Kč více, musíme se ptáti, jsou-li tu předpoklady k tomuto optimistickému nazírání. Myslím, že situace dnešní, jak hospodářská, tak finanční tento předpoklad nepotvrzuje. Stejně se mi zdá, že je velmi zajímavá a závažná položka, kde počítá vláda s velmi citelným zvýšením úroků z prodlení, po případě s pokutami. To je jistě velmi málo příjemná kapitola pro každého občana v tomto státě a tou se má krýti event. rovnováha rozpočtu, jak se předkládá. Budeme míti příležitost detailně při projednávání rozpočtu o tom hovořiti. Ale já pravím hned zde, že pan min, předseda zapomněl na jednu věc, když mluvil o příjmech a vydáních státního rozpočtu. Měl říci, že je tu cesta, kterou by bylo možno zvýšiti příjmové zdroje státní pokladny. To by se mohlo státi recipročním zdaněním všech konsumních a výrobních družstev, aby byla postavena na stejnou daňovou základnu jako soukromí podnikatelé. To jsou sumy, které přepočtené hospodářsky znamenaly by obnosy neobyčejně vysoké, a myslím, že konec konců vláda musí k tomuto opatření sáhnouti, poněvadž daňová břemena zvýšiti nemůže.

Pan předseda vlády udělal velké prohlášení v tom smyslu, že se vláda stará, aby zvýšila schopnost nákupu obyvatelstva na domácím trhu, že se stará, aby zvýšila rentabilitu veškerého podnikání, aby po případě opatřila práci pro nezaměstnané a zmenšila kádr nezaměstnaných lidí.

Nezaměstnanost jest otázka, která jest dnes jednou z kardinálních otázek celého státu, to si zapírati nemůžeme. Říká se, že se vláda bude starati o rozmnožení odbytu za hranice i o zlevnění výrobků na domácím trhu, že se bude starati o levný a dosažitelný úvěr a o postupné snižování veřejných břemen.

Když jsem se díval do prohlášení pana min. předsedy z 15. února letošního roku, našel jsem tam tytéž věty a téměř doslovně to, co říkal pan předseda vlády zde právě v minulých dnech. A vidím, že u většiny slibů zůstalo jen při slibech. Jedna věc, kterou provedla vláda, byla devalvace, od níž se slibovaly hory doly, od níž se slibovalo, že roztočí kola v továrnách, ale bohužel, říkám, bohužel, jsme se toho nedočkali, neviděli jsme, že by zaměstnanost stoupla, že by ten výrobní proces absorboval desetitisíce nových zaměstnanců, dělníků, zřízenců a úředníků. Jestliže pan min, předseda zde honosně říkal, že ta aktivita obchodní bilance, kterou jistě všichni vítáme, jest zapříčiněna pouze provedenou devalvací, mám dojem, že to neodpovídá skutečnosti, poněvadž neuvážil, že na celém světě od letních měsíců nastoupil jistý konjunkturní vzestup a že jej tudíž prožíváme v měřítku světovém, že by bylo závažné při takovémto tvrzení porovnati, kolik připadne z této kvóty na všeobecné stoupnutí konjunktury na světě a kolik na devalvaci.

Myslím, že by pak vypadala věc jinak. Nebudu dnes polemisovat o devalvací, řekl jsem otevřeně, jak se na tu věc dívám, již dříve. Řekl bych, že právě provedení devalvace bylo příčinou, že nastalo zneklidňování v jednom důležitém stavu, bez něhož se žádné hospodářství neobejde, totiž u vkladatelů. Víme, jak bylí znervosněni vkladatelé, když se udělal ten pokus s korunou. Všichni, kdož si všímáme hospodářského života, hlavně venku, jsme to viděli u vkladů ve spořitelnách, to se oddiskutovati nedá. Lidé byli utvrzováni v tom a slyšeli od počátku státu, i v tomto roce bylo mluveno o tom, že se nehne s měnou, ale najednou bylí překvapeni, že se s ní hnulo. Myslím, že tím byla provedena velmi citelná chyba a tu neodstraní žádné jiné povídání, poněvadž ztracená důvěra se nevrátila dodnes, A co to pak znamená, když se netvoří úsporné vklady, víme všichni; pak musí scházet na úvěrovém trhu mobilní peníze, a ty scházejí dodnes. Víme, jak se dnes těžko shání úvěr i tam, kde jsou jinak dány všechny úvěrové podmínky.

Myslím, že si zasloužil ještě jeden činitel, aby pan min, předseda se o něm zmínil, který má také svůj určitý význam k dosažení aktivity obchodní bilance zahraniční, a to je soukromá iniciativa výrobců a vývozců, kterou nelze přezírat a při níž žádáme, aby nebyla sešněrována novými opatřeními, která právě tuto užitečnou a prospěšnou iniciativu brzdí.

Pan min, předseda ve svém prohlášení se dotkl jenom letmo, napovědí, celé řady důležitých otázek, o nichž bychom slyšeli rádi podrobnější propracování. Zde již nestačí pouhé slovo, když řekl, že se bude prováděti regulace výroby a odbytu, když nevíme o tom, jak se bude prováděti, ničeho. Řekl také, že se bude prováděti zkrácení pracovní doby, ale, neřekl, zdali jednání pokročilo, či nepokročilo, jaký má býti princip a pod.

Dotkl se otázky zrušení řady cukrovarů a rafinerií. Zdá se mi, že při této otázce by se měl ještě dotknouti toho blíže, poněvadž je to kardinální otázka pro zemědělství a snad důležitější nežli pro podnikání tovární.

A když si vzpomínáme, že těch příslibů bylo velmi mnoho a před půl rokem byly dávány toutéž formou a splněny nebyly, nechť se nikdo nediví, že nedůvěra roste, poněvadž slovo mluvené nebylo plněno.

Dám příklad. Kolikrát se z vládních míst tvrdilo, že se nebudou dělati experimenty s měnou. Ale nejenomže se dělaly, avšak před půl rokem prováděl se nový zápas mezi složkami našeho veřejného života, má-li se pokračovat ještě dále, či zůstati při tom, co již bylo provedeno.

Kolikrát bylo ministerstvem soc. péče prohlášeno, že budou provedeny volby do nemocenských pojišťoven. Ale, jak vidíme, nebylo ještě ani jedno opatření vydáno, aby se tak stalo. Kolikrát byla vyzvána celá veřejnost k upisování veřejné půjčky, kdy stát potřeboval peníze, kde byl zaručen určitý výnos úrokový. Ale najednou přichází vláda s ustanovením, že úroky slíbené se snižují. To je věc také velmi málo příjemná.

Bylo zde tlumočeno častokrát v době, kdy krise u nás začínala, že se vláda postará o snížení úroků z dluhů, nikdy se nemluvilo o vkladech, ale náhle došlo ke snížení úroků ze vkladů, což poškozuje tvoření vkladů úsporných, kromě toho, že byli poškození menší i větší vkladatelé.

Bylo slibováno, že budou sníženy ceny uhlí a jiných věcí. Prozatím se nestalo v této věci nic. Teď máme nejtypičtější příklad se státními zaměstnanci. S jakým důrazem zde bylo prohlašováno r. 1932, že jejich srážky, které se tenkrát nazvaly železnou nutností, jsou preliminovány pouze pro dvě léta a po těchto dvou letech že budou jejich platy uvedeny do normálního stavu. Ale slyšeli jsme z prohlášení pana předsedy vlády zrovna jako jsme to mohli čísti v tisku před tím, že srážky zůstanou dále. Nechť se nikdo nediví, že vzrůstá nedůvěra ke všemu a po případě ke všem. Nezaměstnanost bohužel stoupá, ač jsme z vládních míst slyšeli velkou řadu prohlášení, co se všecko pro její zmírnění podnikne. Nějaký velkorysý plán nebo cestu jsme prozatím neviděli, ba naopak si vláda netroufá ani na ty emigranty, kteří se nahrnuli z celého světa k nám a ubírají práci a živobytí našim lidem, zrovna jako si netroufala na zaměstnávání cizinců, kteří jsou na příklad zaměstnáváni i v Praze, a otevřeně řeknu, právě na těch nejlepších místech.

Po stránce národní bylo prohlášení pana předsedy vlády skoupé a řeknu, že by bylo velmi dobré, kdyby si každý ze zástupců parlamentních zašel na nějaký čas do pohraničního území a tam by slyšel od hraničářů, jak to tam vypadá, zdali jsou tam poměry lepší, či zdali se horší. Slyšel by, že úlohu bývalého hackenkreuzlerského protistátního hnutí tam přejímá vlastně Henleinova Heimatsfronta a že se konec konců s ní zachází velmi vlídně, a bohužel musím konstatovati, často vlídněji než se státotvornou oposicí. Byli jsme svědky určitého příslibu, že se zakročí se stanoviska hospodářského i u zbytečných škol. To byl tenkrát ten návrh na zrušení druhé zbytečné německé techniky. Ta věc se táhne 2 léta a neviděl jsem žádné vážné opatření, aby tato zbytečná škola byla zrušena a německá technika placírována v Praze nebo Brně - o tom nechci při této příležitosti mluviti.

Napětí na kapitálovém trhu, jak jsem se o tom již dříve zmínil, myslím, že zavinila právě vláda nešťastnými a nezdravými zásahy do tohoto velmi citlivého prostředí; finanční a hospodářské prostředí je tím organismem, který nesnese nějakého násilného nebo mimořádného zásahu zvenčí.

Pan předseda vlády říká na konci svého prohlášení doslovně: >K zabezpečení klidného vývoje předloží vláda zákonodárným sborům návrhy zákonů a opatření, jimiž bude bráněno zneužívání demokratických práv k jakémukoliv ohrožování ústavní, územní i zákonodárné jednoty státu, jeho republikánsko-demokratické státní formy, jakož i tříštění politických sil.<

Z řečí pana předsedy, z tohoto odstavce i z komentářů a ze způsobu, kterým byla jeho řeč doprovázena, byla patrná snaha, že se zde jedná o zabezpečení vlády nynějších vládních stran. Měl jsem dojem, že ani tak nešlo o stát. Kdyby šlo v prvé řadě o stát, musel by pan min. předseda expressis verbis říci, že nejprve rozpustí komunistickou síranu (Výkřiky komunistických senátorů.), která vyvolává krvavé demonstrace a nepokoje v armádě i občanstvu a všude jinde. Pak bychom věřili tomu, že je zde vážná starost o stát. V době, kdy si 4 komunističtí poslanci hrají na schovávanou, policie je nemůže nalézt a při tom se jim ze státní pokladny vyplácejí diety, mám dojem, že starost vlády o stát je velmi malá.

Kladl se důraz v tomto prohlášení na republikánsko-demokratickou formu. Prosím, my jsme odjakživa na tomto principu stáli. O tom není pro nás žádné pochybnosti, zrovna jako pro nikoho, kdo objektivně posuzuje naše vystupování. Ale chtěl bych říci: Jak pak se to srovnává s tou demokracií a republikanismem, zvláště když vzpomínám, že zde bylo řečeno své doby velké heslo, že demokracie je diskuse, když noviny státotvorné oposice jsou konfiskovány i v těch případech, když přinášejí konstatování skutečné věci, která se stala a kterou nelze upříti a kterou jiné noviny den nato komentují v plném rozsahu. Já bych se ptal, jak je to s republikanismem a demokracií, když se vytrvale konfiskují projevy muže o tento stát tak zasloužilého, neobyčejně zasloužilého, projevy prvního ministerského předsedy tohoto státu, dr Kramáře. Já bych se ptal, je-li republikánské a demokratické, když se smí odvážit okresní hejtman v Písku dávat si předvolávat státní úředníky, kteří jsou uvedení na naší kandidátce jako na kandidátce strany eminentně státotvorné, a tam na ně působit, aby odvolali své podpisy s kandidátky. Slavný senáte, to je marné, i když se budou dělat takové věci, Písek, Pecky a Sadská promluvily příliš výrazně, že se tento režim vyžívá. Bude třeba opatření.... (Výkřiky sen. Havleny.) Pane kolego, vy už se sem do těchto síní tak silní nikdy nevrátíte!

Lid prokázal jasně, že si přeje něco jiného, že touží po soustředění národních sil. My jsme hlasateli této myšlenky, my za ní také půjdeme a jsem přesvědčen, že toto velké národní hnutí nezadržíte ničím, i kdybyste dělali sebe výjimečnější zákony, poněvadž na to si odpoví lid a národ sám.

Odmítá-li pan předseda vlády věcnou kritiku oposice, která směřovala a směřuje vždy jen k dobru tohoto státu, říkáme na to, že my jsme pouze nekritisovali. Ono se rádo říká: kritisuje se, ale neříká se, jak se to má dělat lépe. My jsme podali panu předsedovi vlády letos na jaře velký nástin hospodářského plánu, propracovaný do všech podrobností, jak si představujeme řešení hospodářských poměrů v řadě odvětví, uspokojení naších zájmů zemědělských, průmyslových, celních, finančních a pod. Nemohu za to, že v Československé republice vyvinuje se mínění, že rozum je jediné ve vládě, a že v oposici musejí býti lidé, kteří nerozumějí ničemu.

Vláda nevzala na tento plán vůbec zřetele, poněvadž si zvykla v dojmu své mocenské síly prostě přehlížeti oposici. Když se díváme na politický vývoj parlamentarismu ve všech státech, vidíme, že všude jinde se oposiční hlasy a návrhy bez rozdílu odvažují, že se o nich jedná a je-li v nich něco dobrého pro stát, že se to akceptuje.

Polemické projevy, které byly po případě v prohlášení pana předsedy vlády, a jež, myslím, se tam dostaly jen pouhým nedopatřením, jako ten o posměváčcích, mohu říci upřímně, působily na mne dojmem nepříliš vlídným a myslím, že se nesnášejí s postavením pana předsedy vlády, aby tímto způsobem s kýmkoli polemisoval, třeba z oposičních řad, s řečnické tribuny. My na ně nebudeme reagovati uvažujíce, že ani státníci, když dělají své projevy, jako byl projev pana předsedy vlády, nemají zapomínati, že politika je věcí určité konstelace, která se mění, a že v důsledku toho mají zachovávati určitou formu, která by umožňovala zítra, pozítří spoluprácí.

Chtěl bych slyšeti od pana předsedy vlády velký hospodářský plán. To je důležitá věc, na kterou čekají miliony lidí bez rozdílu, jsou-li v táboře levém čí pravém. Každý čeká, že zde se musí něco udělat. Plán však předložen nebyl, učiněny jen určité nápovědi a sliby a za nimi přišlo, co jsme otevřeně a velmi jasně předpokládali, že po takových hospodářských náznacích přijde, určitá věc rázu politického, která sleduje cíle, jak jsem o nich mluvil - udržeti posici vládních stran - t. j, zákon o registraci politických stran po př. o quoru hlasovém. Jsem přesvědčen, že tento zákon zase má býti jen novou svěrací kazajkou pro svobodu našeho občanstva, ale jsem také přesvědčen, jak se dnes v lidu cítí a uvažuje, že na to široké lidové vrstvy odpovědí svým způsobem registrování, který bude velkým překvapením i těm, kteří se na demokracií stále jen dušují a o ní mluví, ale kteří z ní poměrně velmi málo plní. Veřejné mínění v našem lidu je dne_s toho rázu, že žádá, aby všechny věci národní i veřejné byly spravovány podle zásady: >Národ nade všecko a nade všecky.<

A teď bych se zabýval ještě krátce prohlášením pana ministra zahraničí. Exposé pana ministra zahraničí bylo tentokrát velmi málo optimistické a řekl bych, že jsem měl dojem, že snad toho pessimismu bylo až zbytečně mnoho v době, kterou právě prožíváme.

Pan ministr začíná znova se svým thematem o Společnosti národů. Přiznává, že ona podléhá určitým otřesům, případně určitým změnám situačním a pod. a ovšem staví se zase za ni jako její výhradní obhájce a klade na ni neobyčejný důraz. V tom se rozcházíme v názoru. My klademe největší důraz na dobré spojence, na dobrou, spolehlivou, státním a národním duchem proniknutou armádu. To se dnes cítí více než kdy jindy a nebojím se říci, že je to povinností malých států a národů, aby od počátku uzavření mírových smluv byly měly na zřeteli jednu věc, že zesílení branností u nich do krajních mezí a možností i pokud jde o stránku lidskou, personální i pokud se týče stránky materielní, bylo tu největší povinností, poněvadž zesílená, dokonalá brannost vzbuzovala by jedině úctu a respekt za hranicemi, byla by zárukou klidného vývoje a pořádku uvnitř.

My můžeme jen litovati, že u nás se právě po převratu této myšlence věnovalo velmi málo péče, že po převratu se neustále jen tradovaly hovory jednou panevropského rázu, jindy všelidského rázu, jindy se mluvilo o světovosti a o všem možném a že se nevěnovalo tolik času k vybudování armády, jako to dělaly jiné státy, které si vynutily v mezinárodní politice tím velkou váhu a postavení. Považovali jsme vždy za chybu, že v době, kdy celá Evropa začínala řešiti otázku svého ozbrojení, u nás se přicházelo trvale s otázkou odzbrojení a posílaly se celé balíky spisů a petic od různých korporací, spolků, případně od žen, které nikdy vlastních dětí neměly, tak že necítí tu bolest, když je odvod, do Ženevy. Myslím tedy, že to bylo tenkráte krátkozraké a že z toho vyplynuly také situace, které velmi ztížily naši situaci na mezinárodním foru.

Pan ministr dr Beneš zároveň, pokračuje ve svém exposé o Společnosti národů, dotýká se vstupu Sovětů do této Společnosti a považuje to za jednu z největších událostí, takového významu, že ji věnoval neobvykle dlouhou pasáž. Nebudu se vraceti k té věci, jak jsem o ní mluvil, když se stala aktuální, za svou politickou stranu. Chtěl bych jen připomenouti dnes, jak se k této otázce chovali zástupci jiných států, když se věc projednávala, poněvadž je to velmi typické a zajímavé a poněvadž tisk československý poměrně lehce přešel tyto věcí, takže není dostatečných komentářů. Opatřil jsem si autentické překlady některých výroků a myslím, že nebude bez zajímavosti, když je přečtu.

Pan Mata za Portugalsko prohlásil:> Ani Portugalsko nemůže, jako žádný jiný stát, zůstati lhostejným vůdčí neměnivým požadavkům svého vnitřního života a vůči svobodnému rozhodnutí veřejného mínění. Dalším hlavním všeobecným důvodem, jenž zabraňuje, aby portugalská vláda hlasovala pro přijetí, je zřejmý rozpor, ba neslučitelnost zásad, hlásaných sovětským Ruskem v oboru hospodářském, právním, politickém a mravním, se zásadami tvořícími základ naší staleté civilisace a samou podstatu naší kultury a naší morálky.<

A pokračuje: >Což se nemusíme obávati, že již pouhá skutečnost, že prestiž sovětů vzroste po jejich přijetí do Společnosti národů, přivodí také zesílení účinnosti bolševické propagandy, snažící se zničiti instituce, na nichž spočívá sociální a politická organisace států? Hlasování Portugalska bude pouze potvrzením zásad, jimiž se řídí tato velmoc, hrdá na své staleté dějiny, na své rozsáhlé koloniální panství, na svou hospodářskou a finanční sílu, jež dosáhla rovnováhy uprostřed téměř všeobecného chaosu.<

Pan Jaspar za Belgii nebyl rovněž nadšen pro Sověty, podobně pan Cantilo za Argentinu a pan de Graef za Holandsko. K jejich prohlášení připojil se zásadní velký projev, který udělal federální rada pan Motta za Švýcarsko. Byl to projev neobyčejné statečný a je nesen v tomtéž duchu, v jakém my se.bráníme všemu, co se děje v sovětském Rusku. Zase bych si dovolil několik málo citátů. Pan Motta řekl: >Švýcarská vláda pociťovala vždy nejživější přátelství vůči ruskému národu, přes to však nechtěla nikdy uznati de jure jeho nynější vládu. V témž duchu je odhodlána také dnes setrvati na svém stanovisku zamítavém a vyčkávacím.<

>V každém oboru - náboženském, mravním, sociálním, politickém i hospodářském - je komunismus nejradikálnějším popřením všech myšlenek, jimiž jsme prodchnutí a pro něž žijeme.<

>Komunismus boří rodinu. Odstraňuje osobní podnikání. Ruší soukromé vlastnictví. Organisuje práci takovým způsobem, že je těžko rozeznati od prací nucených. (Výkřiky komunistických senátora.) Rusko je zachvacováno strašlivou metlou hladu a i nejnestrannější pozorovatelé se táží, zdali tento hlad je zjevem čistě přirozeným, či zdali je důsledkem hospodářského a sociálního systému, zkaženého v samých kořenech.<

>My si přejeme evoluce bolševického režimu jako vy, ale my v ní nevěříme.<

>A jmenovitě, až budou sovětští delegáti pobývati v Ženevě, pak doufáme, pozvednou se také zde hlasy, aby žádaly na jejich vládě vysvětlení jménem lidského svědomí. Pak dojde také na protináboženskou propagandu, jež nemá příkladu v dějinách lidstva.< (Odpor komunistických senátorů.)

To nemluví národní demokrat, to mluví švýcarský zástupce celého švýcarského národa a státu.

K tomu správně podotýká z téhož dne >Journal de Geneve<, který končí výstižný článek o celém jednání ve Společnosti národů touto pasáží:

>Statečná řeč pana Motty, pronesená jasným a místy ostrým hlasem, byla vyslechnuta za hlubokého ticha a v okamžiku, kdy první delegát Švýcarska opouštěl tribunu, zvedl se neutuchající potlesk se všech lavic delegátů, novinářů i obecenstva.<

Myslím, že to potvrzuje stanovisko, které jsem hájil v senátě po celou řadu let, které jsem hájil i letos, když se vláda rozhodla k t. zv. normalisování styků se sovětským Ruskem. Pan dr Beneš jako zahraniční ministr, chápu, má snahu, aby udržel mír, snahu, kterou musí každý rozumný člověk koncedovati a proti níž nebude námitek. Mám ale obavu, aby do jisté míry snaha o udržení míru nepřivolala do naší vlastí morové nebezpečí, které je horší než válka, to jest komunismus, jak se ukázal v Rusku.

Vykládalo se při prohlášení pana ministra také o obchodní smlouvě se sověty. (Sen. Stejskalová: Bojíte se komunistů!) Vás ne, paní kolegyně. Báti se začínáme až třetí den.

Vzpomínám si, jak otázka hospodářské spolupráce se sověty byla ventilována v parlamentních kruzích tehdy již, když jsme stáli ostře proti uznání de jure a slibovaly se od toho velké věci. Prozatím vidíme jednu věc, že vytvoření obchodní smlouvy se sověty dělá vládě nemalé obtíže a prozatím je těžko rozřešiti zejména otázku úvěrovou, která při tom přichází v úvahu a která jest ovšem rázu velmi vážného, poněvadž se rozpakuje každý člověk jíti na úvěr 3 až 5 lety, jak se požaduje. Myslím, že vláda sama nemá dostatečné prostředky, aby mohla provésti garancie, které by se se vší pravděpodobností po třech letech mohly státi nucenou výplatou.

Zastávám trvale názor, že přece jen bylo velkou chybou, že při řešení evropských problémů v té rozhodné době byla opuštěna koncepce Kramářova, který trval na tom, aby se celá Evropa spojila a udělala pořádek na Východě. Dnes bychom měli velké, silné, národní Rusko na právním podkladě postavené, s nimž by bylo možno počítati, že bude udržovati právní závazky a smlouvy a jinak by vypadala situace a nemusili bychom nanášeti černé barvy v prohlášení, které jsme slyšeli právě minule. Ani jeden z lidí v Evropě nemůže říci, že Sověty pří své pověstné mentalitě nemohou rozvázati ženevskou smlouvu, jako to učinily jinde a nemohou přijíti se spojenectvím novým, které by bylo daleko méně příjemné, než jest konec konců i tato věc.

Pokud se týče sárského problému, myslím, že je dobře, že nebylo se o něm šířeno v exposé a mně nenapadne o něm mluviti. Je to problém velmi vážný a můžeme zaujmouti stanovisko, které bylo řečeno, totiž abychom vyčkávali, jak se poměry vyvinou. Nemůžeme míti na to vlivu a bylo by přáním, aby i sárská otázka vyvíjela se v té formě, aby nevyvolala nový neklid evropský, nýbrž aby to vedlo k vyrovnání zájmů, které se střetávají na tomto území.

Co se týče našeho stanoviska k Polsku, i v prohlášení pana ministra zahraničí je stanovisko to velmi reservované. Já to chápu, a jistě že udržím sám na tolik politickou rozvahu, budu-li tuto otázku dnes s veřejné tribuny podobně pitvati.

Jisto je, že se musíme dívati na poměry polské také s toho stanoviska, že my jako stát a národ jsme z polské půdy nechtěli a nevzali ani jeden čtvereční metr, že nemáme žádných územních aspirací, ale obráceně, že jsme si vědomi toho, že je tu mezi námi vnitřní společenství. Ale že přátelství žádného souseda bychom nevykupovali novými územními ústupky. V tom kompromisu neznáme. Jestliže jsou zde kampaně, které jsou živeny částí polského tisku, pak obráceně musím říci, že je neštěstí, že jsou tu určité listy u nás, které nedělají nic jiného, nežli že zneklidňují poměry a vyvolávají nové napětí v celé situaci. Doufám, že budeme míti příležitost, abychom jako členové zahraničního výboru v brzké době mohli o těchto věcech mluviti a vyžádati si určité zprávy, které by vnesly jasno do problému a postavení mezí námi a Polskem. To navazuje na naši politickou koncepci a proto jsem byl zastáncem t. zv. koncepce východní a ne jen západní, poněvadž měli obavu, aby při sledování jenom západnické koncepce nenastalo něco, co by se mohlo rovnati isolaci tohoto státu. Nechci toto tvrzení vyslovovati se vší závažností již dnes, ale prozatím jsme této isolaci tak blízko, že je z ní člověku trochu nepříjemně.

Problému minoritnímu bylo věnováno v prohlášení pana ministra zahraničí neobyčejně velké místo a já mám představu, že problém minoritní, problém poměru státního národa k menšinám, které jeho stát obývají, je vnitřní věcí toho kterého státu a že nikdo nemá práva, aby se mu do toho míchal nebo chtěl tyto věci kontrolovati. Já nejsem z těch, kteří by chtěli utlačovati národnost kteroukoliv, na to jsem velkým demokratem, ale tyto poměry si upravíme sami a nepřipustíme, aby nám je řídil jiný nebo aby byl stanoven kontrolní orgán. Já vidím, že problém ochrany menšinové nevnutily velmocí nikomu v celé Evropě než dvěma státům, Československu a Polsku. Polsko se ho zbavilo resolutním vystoupením. Já bych prosil, aby v tomto ohledu se dalo řešení jinou cestou, než říká exposé, poněvadž nevěříme, že názor pana ministra zahraničí bude přijat, všeobecně, že se všechny menšinové problémy stanou tak veřejnými a. tak ovlivněnými, jako to navrhuje ve svém exposé. Tomu nevěříme ze zásady, poněvadž velké státy za všech okolností to nikdy nepřijmou, že si poměr ke svým menšinám upravují samy cestou zákonodárnou a to musí platiti i pro Československou republiku. (Předseda zvoní.)

Poněvadž lhůta poskytnutá k politické debatě jednou za půl roku je tak stroze krátká, že se člověk musí dotýkat každé věci jenom telegraficky, přejdu ke konci, abych poslechl výzvy pana předsedy.

Chci říci, že pan ministr Beneš jako zahraniční ministr neměl ve své řeči tolik optimismu, který isme často slyšeli a jehož v jeho exposé bylo plno. A proto mne překvapilo, že rázem přešel do tak pesimistického tonu.