Vedle zprostředkování práce postrádáme ve vládním prohlášení slova o reformě správy. Byly činěny pokusy a zřízeny komise, S jakým úspěchem, víme přece. Úspěch nižádný. Prosím za prominutí, ale myslím, že v komisích udělali kozla zahradníkem. Úředníci mají rozhodovati o reformě správy. To není správná cesta, Máme příklad v republice, který ukazuje, že parlament není k tomu jen povolán, nýbrž že je také schopen pro stát vykonati něco užitečného, tím je naše parlamentní úsporná komise. Myslím, že by bylo správnějším, kdyby obě komory parlamentu k reformě naší veřejné správy dosadily komisi, která by učinila konec nynějším nesnesitelným poměrům v naší správě. Není to jen berní správa, je to také ostatní správa, která dnes úplně selhává, která se stala utrpením pro obyvatelstvo.

Co se týče politické stránky vývodů pana min. předsedy, nechci se tím dlouho zabývati. Ohlašuje řady předloh, které musíme nejdříve viděti a zkoumati, nežli můžeme k ním zaujmouti konečné stanovisko. Nikdo od nás nebude žádati nevyplněnou plnou moc. Budeme moci o tom rozhodovati, jakmile nám budou předloženy.

Ale zaznamenáváme v poslední době v našem veřejném životě zjevy, které nutí k přemýšlení. Na německé i na české straně ukazují se snahy, které odporují demokratickým zásadám naší republiky. Na německé straně se domnívají, že lze německému lidu pomoci napodobením cizích method. S demokracií našeho státu nelze sloučiti myšlenku vůdcovství, myšlenku totality, nelze sloučiti myšlenku družiny, tvoření stavů, stavu venkovského, stavu živnostenského a jak se všechny nazývají. To je v naprostém rozporu s naší demokracií. Že si Německo dalo takovéto věci tak dlouho líbiti, vedlo tam, kde se nalézá dnes. Naše demokracie nesmí projeviti stejnou slabost, jakou jsme viděli tam, nemá-li se zřeknouti a podlehnouti silám, které jsou zde v činnosti.

Nechci se dnes vůbec zabývati směšnou řečí, kterou zakladatel nového hnutí v německém lidu, jak je nazývá, pronesl v České Lípě, nechci se naprosto zabývati směšností, jak zaujal stanovisko k Hitlerovu Německu, jak sice velmi ostře polemisoval proti poměrům v Rakousku a v Itálii, ale když měl mluviti o Německu, nevěděl ničeho; neboť loyalnímu československému státnímu občanu je dnes zabráněno jeti bez nebezpečí do Německa, a proto, řekl, nejsem informován o poměrech v Německu a nemohu proto o tom mluviti. Má-li to býti více hloupé nebo chytré, nevím. Ale patrné tráví pan Henlein celý svůj čas v Itálii a v Rakousku, poněvadž o poměrech těchto zemí je tak přesně informován, kdežto on, který bydlí v Chebu nebo v Aši, tedy bezprostředně na hranících, nemá ani tušení o tom, co se děje v Německu. Ucel je ten, že on - toto dítko, žádný andílek není tak čistý! - chce se tím doporučiti přízni českých stran. Sotva se mu to podaří! Myslím, že asi sotva někdo sedne na lep tomuto hloupě smělému způsobu. Leda že by tu byly jiné německé strany, které z důvodů, o kterých zde dnes nechci mluviti, se domnívají, že s ním musí jaksi soutěžiti, které ve svých vlastních řadách mají lidi, lidí, kteří - viděli jsme dnes dopoledne příklad - se domnívají, že tím, když s panem Henleinem závodějí v nacionalismu a v jiných vnějších znacích fašismu, mu mohou jaksi vzíti vítr s plachet. Musíme trvati na tom, aby zjednáno bylo úplné jasno o stycích a poměru německých stran, které sedí ve vládě, k Henleinovu hnutí. Více nežádáme. Ale jasno musí býti v této věci, jasno, které dodnes nebylo zjednáno, nýbrž řečmi mnohých vůdců svazu zemědělců, jako pana Hackera a jiných pánů, dnes kol. Stöhra, zjištěno bylo způsobem naprosto ne takovým, proti němuž by nebylo námitek. Každá strana v tomto státě, která tvrdí, že se staví na půdu demokracie, musí přiznati jasně barvu k tomuto hnutí. Nějakého vyhnutí tu není.

Ale jsou také jiné občanské strany, které nejsou ve vládě, které se poklonily tomuto domněle novému hnutí, mezi nimi samozřejmě především naši křesť. sociálové. Na zemském sjezdu německé křesť.-sociální strany, který se konal před několika týdny v Děčíně, promluvil bývalý, a kdyby šlo po jeho přání, nynější a budoucí ministr poslanec prof. Mayr-Harting řeč, ve které na konci řekl: Marxismus je mrtev, ať žije křesť. socialismus! (Veselost.) A ve své řeči dovozoval, že jeho strana musí žádati organisaci lidu na základě stavů a povolání, že v této organisaci musí býti organisován celý německý národ v Československé republice, a jakožto danou již formu organisační prohlásil - samozřejmě - německou stranu křesť.-sociální. Tedy přesně totéž, co žádá Henlein, myšlenka totality, kterou zastává Henlein, sloučení celéha národa v jedné straně hájí také prof. Mayr-Harting jen s tím rozdílem, že to tam je sudetskoněmecká heimatsfronta, zde křesť.-sociální strana. To je kresťanský socialismus, jak si ho patrně pánové představují. My máme o tom jiné představy.

Četli jsme kdysi o Schäffleovi, Vogelsangovi, o velkých křesťanských, katolických, francouzských a německých socialistech, o kathedrových socialistech a učinili jsme si tehdy obraz o tom, jak tito mužové chtějí svou křesťanskou víru sloučiti se sociálním pokrokem. Ale jak daleko uchýlila se tato křesťanská strana od myšlenek tehdejších mužů, jak hluboce poklesla ve svém sociálním smýšlení, když dnes již mluví o tom, že může sloučiti v jedné organisaci podnikatele a dělníky! Patrně tane jí - to nevím - na mysli italský příklad státu korporací anebo jí mnohem bližší rakouský příklad, který vedl k úplnému odnětí všech práv děl. třídě a k neomezenému panství velkého průmyslu, byrokracie a knězi. (Sen. Böhr [německy]: Náš názor ukazuje papež, encyklika!) Já znám také encykliku, musím čísti také tyto věci. Ale encykliku a to, co se stalo v Rakousku, nelze spolu srovnávati a slučovati. Co chtějí pánové se svým křesťanským socialismem a co chtějí obzvláště s mrtvým marxismem? Nemají štěstí se svým proroctvím. Letos na jaře, když zde na této tribuně mluvil kol. Niessner a když mluvil o pronásledování katolíků v Německu, volal na něho kol. Hilgenreiner: Počkejte, za čtyry neděle se všechno změní! Odpověď může kol. Hilgenreiner čísti v tom, co před několika dny uveřejnil kardinál Innitzer. Byl falešným prorokem, nezměnilo se nic. (Výkřiky sen. Böhra.) Co to má s tím společného? Proto přece může Innitzer také správně souditi o postavení katolíků v Německu. Doufám, že také vy porozumíte tomuto rozdílu.

Nyní přichází prof. Mayr-Harting a prohlásí zase, že marxismus je mrtvý. Dostal odpověď již 14 dní na to, dne 4. listopadu u nás v Československu, a jestliže se muž, který stojí ve veřejném politickém životě, odvažuje posluchačstvu, které ovšem má dosti málo schopnosti usuzovati (Sen. Böhr: No, no!) vypravovati o mrtvém marxismu krátce po tom, když tento marxismus ve Švédsku, Norvéžsku, Dánsku a Anglii dobývá vítězství za vítězstvím.... (Sen. Böhr [německy]: Ale ti jsou zcela jiní než zde!) Ovšem, to jsou Švédové a my jsme Čechoslováci, to je ten rozdíl. Říkati, že marxismus je mrtev, tím sotva vylákáte nějakého psa za kamny. Tím se někdo může učiniti jen směšným. Dali jsme vám odpověď 4, listopadu, když 90.000 lidí pochodovalo v šesti městech a přiznalo se k tomuto mrtvému marxismu. Cynismu a nízkosti křesť.-sociálního tisku zůstalo vyhrazeno říkati, že tito lidé tam přišli jen proto, aby dostali teplé jídlo, to žádný jiný tisk nesvedl! Ale za těmi 90.000 lidí stojí statisíce v celé republice, jen němečtí lidé se tam přiznali k marxismu, k republice, a k socialismu. Byl jsem vyznamenán tím, že jsem směl referovati na jedné z těchto schůzí, jak já tak také moji kolegové souhlasně konstatovali, že ve dvou věcech našli největší souhlas, když jsme totiž mluvili o našem presidentu Masarykovi a když jsme mluvili o socialismu. Demokracie, která v osobě presidenta Masaryka nalézá živoucí ztělesnění, a socialismus, tento mrtvý marxistický socialismus, ty žijí v srdcích a hlavách statisíců německých dělníků a žádný Henlein, žádný Mayr-Harting, a také žádný Hacker tyto německé dělníky, kteří jsou poctivými dělníky, pane Stöhre, z jejich přesvědčení nevyvede, z přesvědčení, že jen demokracie a jen socialismus jsou povolány a schopny panující nouzi a bídě učiniti konec a přivoditi nový a lepší pořádek poměrů. Němečtí dělníci tohoto státu stojí při demokracii, při tomto státě, a pří socialismu! (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Posledním řečníkem je pan místopředseda senátu dr Hruban. Uděluji mu slovo.

Sen. dr Hruban: Slavný senáte! Přihlásil jsem se ke slovu, abych precisoval stanovisko našeho klubu a naší strany k exposé pana zahraničního ministra. K prohlášení pana min. předsedy promluvil za náš klub kol. Koubek.

Předvčerejší exposé pana ministra zahraničního se podstatně lišilo od jeho výkladu ze dne 2. července. Nejde do podrobností, jak to sám prohlásil, jen ve velkých rysech pojednává o zahraničních poměrech, a i tu je hodně reservovaný. Chápeme to úplně. Zklamáni mohou býti jenom ti, kteří hlásali a také věřili, mohu říci, naivně věřili, že moderní demokratická diplomacie bude prosta veškeré důvěrnosti, že z ní bude vyškrtnuta každá tajnost a že všechno se to jednoduše projedná na foru veřejném. Ano, ta reservovanost našeho pana ministra zahraničí nás nijak nepřekvapuje. On jen tak naznačoval, a kdo dovede čísti a poslouchati mezí řádky, věděl asi, oč jde a na čem je. Po tom, co se od počátku července letošního roku, od naší poslední zahraniční debaty, která byla, tuším 2. a 3. července, ve světě a zvláště v Evropě stalo na foru mezinárodní politiky a co se i nás buď přímo nebo nepřímo dotýká, nelze také od zahraničního ministra, který je si vědom své těžké odpovědnosti, žádati nic jiného, zvláště když pak řada významných událostí, které byly strašné, vyvolala nejen napětí, nýbrž také posud není vyjasněna, tím méně pak zlikvidována.

Zvláště poslední, skutečně hluboce tragická událost v Marseille 9. října letošního roku, událost, která otřásla celým civilisovaným světem, a to, co po ní ještě všechno může následovati, je posud zahaleno neproniknutelnou clonou. Proto se také nedivíme, a diviti nemůžeme, že výklad páně ministrův byl tak vážný a opravdový. Také jsme postrádali, snad v tomto exposé ponejprv, projev optimismu, kterým se náš pan ministr zahraničí ve svých vývodech vždy tak příznivě vyznačoval.

Událostí, kterých se dotkl, jsou skutečné vážné a jedna za druhou tak překotně se vyvíjely a po sobě následovaly, že zasahovaly až na kořeny mezinárodní politiky. Tak můžeme právem, pánové a dámy, mluviti o neobyčejně vážné situací zahraniční. Ta nám pak také ukládá, abychom byli uvnitř i řevně připravení na všechno, ať přijde cokoliv. Proto také znovu a se vším důrazem prohlašujeme, že jsme upřímnými zastánci a obhájci demokracie, ovšem demokracie zbavené všech výstřelků, demokracie, která chápe svědomitě a s celou vnitřní odpovědností své úkoly a své poslání. Demokracie, která to nechápe, si kope sama hrob - a máme toho z poslední doby v evropských státech hodně zjevných dokladů a dosti příkladů, že nepochopení ducha pravé demokracie a vypjaté stranické požadavky přivodily její vyražení z politického a státního života. (Tak jest!) Budeme proto podporovati každou snahu, která chce zabezpečiti a očistiti demokracii, poněvadž demokracií uznáváme za jedinou a nejlepší ústavní formu pro naši Československou republiku.

Bylo však přece několik světlých bodů ve výkladu pana ministra zahraničních věcí.

Světlým bodem v zachmuřené zahraniční politice je pevnost Malé dohody, která byla tragikou v Marseille vlastně ještě utužena a posílena. Co se pak zvláště týká našeho poměru k Jugoslávii, nemusíme podotýkati, že plně sdílíme slova páně ministrova, že si zůstaneme s národem jugoslávským za všech okolností věrni i sloučení nejen v dobách dobrých, nýbrž i v dobách zlých.

Zármutek, který stihl Jugoslávii, je i naším zármutkem a také u nás v celém národě projevil se tak spontánně, že v ty dny opravdu promluvila u nás duše a srdce celého národa. (Výborně!) Tragická smrt krále Alexandra také v Jugoslávii utužila vnitřní jednotu. Svědčí o tom projevy oposičních politiků nejen chorvatských a slovinských, nýbrž i srbských, zvláště pak projev našeho velkého přítele, vůdce slovinského a jednoho z průkopníků sjednocení jugoslávského dr Korošce (Potlesk.) Jsou tak důrazným projevem jednoty Jugoslávie, že jsou zřetelnou odpovědí na všechny strany, že jsou zřetelnou odpovědí právě těm, kteří doufají, že by pod heslem divide et impera, rozděl a panuj, mohli pracovati pro své cíle.

Doufám také, že tyto projevy oposičních politiků jugoslávských pro jednotu nezůstanou bez vlivu na vnitřní politiku bratrské Jugoslávie, aniž bychom ovšem jakýmkoliv způsobem chtěli i jen zdaleka zasahovati do vnitřních poměrů jugoslávských.

Za další významnou událost považujeme také vstup Ruska do evropské politiky - pravím do evropské politiky. Své i naše stanovisko k této otázce jsem objasnil ve své řeči 3. července. Proto nebudu se o tom více šířiti, ale tolik mohu vysloviti, že očekáváme, že se stane také to, co jsem tenkráte naznačoval a žádal, a chceme doufati, že se také splní očekávání, a naděje našeho pana ministra zahraničí co do vývoje poměru našeho k Rusku a poměru Ruska k nám a do dalších styků s Ruskem.

Konečně také jistým, zajisté světlým bodem ve chmurách mezinárodní politiky je i balkánský pakt a zvláště jednotné stanovisko jeho, které po smutné marseilleské události zaujal s Malou dohodou. Toto všechno a pak politika Francie, stanovisko Anglie a navázané sblížení Francie s Itálií považujeme za účinnou práci pro uklidnění a pro mír v Evropě.

Smutek Francie dotkl se i nás hluboce. Jak tragická smrt velkého přítele našeho národa a naší republiky, vysoce ušlechtilého a kulturního ministra Barthoua, tak i úmrtí velkého syna Francie, bývalého presidenta Raymonda Poincaré vyvolaly u nás opravdovou, velikou účast a byly nejen snad projevem lidského soucitu, nýbrž i projevem upřímného přátelství a vděčnosti ke spojenecké Francii, s níž nás i Malou dohodu pojí politika, která chce zabezpečovati evropský mír. Rádi jsme proto slyšeli, že přes vážnost mezinárodní situace není přece jen situace taková, aby odpovědní mezinárodní činitelé nemohli zabrániti těžkým krisím, aby neměli situací v rukou.

Tu myslím, že by Společnost národů - a tu zajisté měl pan ministr na mysli - byla na prvním místě činitelem v tom směru. To je přece hlavním jejím posláním, aby byla mezinárodním svědomím, ale také aby byla mezinárodním rozhodčím a dovedla v pravý čas říci pravé a rozhodné slovo. Proto velmi rádi sdílíme i když hodně, řekl bych, reservovanou, přece jen dosti jasné vyslovenou páně ministrovu kritiku praxe a taktiky Společnosti národů a přáli bychom si, aby se tam opravdu uplatňovalo hodně více aktivismu. Jinak Společnost národů, slavný senáte, na své prestiži utrpí, řekl bych, snad ještě více, a ztratí na důvěře, na tom nejdůležitějším kapitálu, který ještě má.

O otázce rakouské se šířiti nebudu. Naše stanovisko je známo. Bylo minule mnou precisováno hodně přesně a v posl. sněmovně několikráte zdůrazněno a, tuším, předevčírem také zástupcem naší strany, posl. Světlíkem jasně řečeno.

Co pak Německa se týká, záleží nám zajisté opravdu na korektních stycích a nejen na korektních stycích, nýbrž i na dobrém sousedském poměru. Budou zajisté upřímné styky se strany naší republiky udržovány a dodržovány a doufáme, že i se strany sousední říše se tak stane. Zde bych měl vlastně dotknouti se otázky emigrace a otázky asylu. Právo na asyl má zajisté jisté meze a hranice, kterými to právo musí býti omezeno. Mluvil o tom ve sněmovně právě předevčírem náš zástupce a já sám tenkráte 3. července jsem se o tom šíře také zmínil. Nelze přece trpěti, aby emigrace u nás organisovala zásahy do politiky svých států a připravovala tak často rozpaky a nepříjemné situace našemu zahraničnímu ministerstvu. (Tak jest!)

Ovšem nemohu a nechci zde také zamlčeti, že se sympatickým zájmem - nechci se nijak vměšovati do vnitřní politiky Německa - sledujeme utrpení a heroický zápas katolíků i věřících evangelíků německých za svobodu a neodvislost náboženství. Je to zápas o křesťanskou kulturu evropskou, nejen německou. Také na otázku sárskou, kterou tu pan ministr nazval delikátní, nebude bez vlivu, jak se vytvoří poměr třetí říše ke katolicismu a Vatikánu.

Vážným problémem je však poměr k Polsku. Vzájemná reservovanost prý trvá, tak to prohlásil pan ministr. Mluvil jsem posledně o otázce polské. Dnes mohu říci jen tolik, že nám záleží nejen na korektním poměru sousedském, my bychom si přáli, aby tento poměr se stal přátelským a srdečným. Vždyť neshody, které tuto jistou reservovanost vyvolaly, byly a jsou prý rázu čistě lokálního, jak to prohlásila také oficiální zahraniční politika polská. Tu  myslím, že při dobré vůlí - ovšem obou stran - ty neshody lokálního rázu mohou býti snadno vyřešeny a likvidovány. Ale pan ministr naznačil dále, že jsou zde však různá zásadní nazírání na jiné vážné a důležité otázky evropské politiky a to již je něco, řekl bych, významnějšího. Pan ministr Beneš je toho názoru, že je lépe, když víme, na čem jsme, než nejistota o charakteru těchto různících se názorů.

My se v tom směru díváme klidné do budoucností. Co se stalo a co se děje, ne-zkalí zajisté nikdy naše sympatie k Polsku a k polskému národu. (Potlesk.) Nezmate nás v tom sebe podivnější politika a také se nedáme vyrušiti z věcného a klidného posuzování a z přátelské reservy. Dovedem dobře rozeznávati, pánové a dámy, dočasné směry a proudy politické od národa, s nímž nás poutá tolik blízkého a tolik společného. (Výborně! - Potlesk.)

V době, kdy politika do jisté míry státy naše od sebe odděluje a je uvádí do poměru reservovanosti, bratrské národy slučuje vedle slovanství hlavně kultura. Je to charakteristické, že nejenom u nás v Československé republice jsou sledovány bohaté kulturní zjevy polské, ale i v Polsku právě v těchto dnech a dobách vzájemného jakéhosi reservovaného napjetí otvírá srdce národa naše umění, především hudební našich geniů Smetany a Dvořáka. Směry politické jsou dočasné, ale národy jsou do jisté míry věčné. Tak se díváme na tyto poměry.

Jsem přesvědčen, že když nic jiného, tedy nejen společné zájmy kulturní, které zde nesporně jsou, nýbrž i společné nebezpečí, které by národy i státy naše mohlo ohrožovati, uvede oba národy a státy zase do společné fronty. Dnes to společné nebezpečí snad je oddáleno, ale ono je zde, ono není zažehnáno. Historia magistra vitae, platí i zde. Vzpomínám si na nadšení a projevy vzájemností, když jsem byl zástupcem české delegace na radě říšské na slavnosti grunewaldské v Krakově. Toho vzpomínám jenom tak mimochodem, když jsem vyslovil to slovo Grunewald, které zřetelně mluví.

Máme s Polskem mnoho společného, máme mnoho stejných zájmů. Nesmíme proto ani my, ale ovšem ani Poláci a Polsko na ně zapomínati. Zde zajisté zůstaneme vždycky na stráží.

Pan ministr zahraničí myslí, že příští rok 1935 bude pro Evropu i pro nás vždy ještě rokem těžkým, v němž patrně se prý bude rozhodovati o osudu Evropy. Proto na nás také apeluje, abychom měli sílu vytrvati i nadále v práci pro národní a státní vnitřní jednotu, ale abychom měli také dosti rozhodností a stáli všichni plně za naší společnou linií politiky zahraniční i za naší demokratickou armádou, poněvadž v rozhodujících chvílích byla by to ona, která bude státi na stráží našich životů, našich rodin, naší kultury a našeho národního statku.

Vyslovil také pevné přesvědčení, že náš lid to vše dobře cítí a dovede v těžkých chvílích všecky své morální i materielní síly sloučiti za jednotným cílem. A o ty síly, hlavně morální, především půjde.

Zajisté nemusím zde zdůrazňovati jménem naší strany a klubu, že naše čsl. strana lidová jako strana eminentně národní a celostátní je si všeho toho plně vědoma a ve všech směrech svoji povinnost koná a také vykoná, a že bude vždycky státi na svém místě. Vždyť běží, pánové a dámy, přece o naši vlast, o tu jedinou naši vlast, kterou na světě máme, běží o národ, jeho zabezpečení, jeho klidnou budoucnost.

Ovšem musíme býti silnými uvnitř, pak budeme silnými také i navenek.

Víme, že jsou rozvratné síly evropské, které stále pracují a jsou v činnosti. Víme, že tyto síly budou slabými, aby se nás dotkly, jak pan ministr řekl, když budeme vnitřně silni.

Proto musíme potírati rozvratné směry a tendence také uvnitř. Na to nesmíme zapomínati.

Četl jsem před třemi dny se značným zájmem článek prof. dra Cyrila Horáčka st. >Právní cit a dnešní doba< v Národní Politice. Ten článek je vlastně věnován památce Randově. A na konci článku, kde si pisatel stěžuje - zajisté je k tomu povolán, má zkušenosti - do úpadku právního citu v dnešní době, píše toto: >S právním řádem má se to stejně jako s náboženstvím. Otřásají-li se základy těchto sloupů, na nichž spočívá společnost lidská, je ohrožena budova celá.<

Proto, když my tyto sloupy před rozvratem chráníme, chráníme tím celou budovu našeho národního státu před ohrožením a rozvratem. A to je zajisté nejlepší prací pro vnitřní i zevní sílu republiky i našeho národa. Pak ať přijde cokoliv, budeme dosti silnými, abychom všecko odvrátili.

Prohlašují jménem našeho klubu, že budeme bez výhrady hlasovati pro prohlášení pana ministra zahraničí a že budeme také hlasovati stejně pro prohlášení pana min. předsedy. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Rozprava je skončena. Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.

Podle §u 65 jedn. řádu budeme hlasovati o prohlášeních pana předsedy vlády a pana ministra věcí zahraničních, učiněných ve 277. schůzi senátu.

Tuto rozpravu zakončiti je hlasováním, schvaluje-li senát prohlášení, čili nic; senát může se však usnésti, že hlasování odkládá.

Návrh na odklad hlasování podán nebyl. Budeme tedy hlasovati.

Kdo schvaluje prohlášení pana předsedy vlády a pana ministra věcí zahraničních, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Prohlášení pana předsedy vlády a pana ministra věcí zahraničních učiněná ve 277. schůzi byla schválena.

Projednáme nyní, vážený senáte, odst. 2 dnešního pořadu:

Jelikož nebylo možno tuto osnovu zákona vyříditi ve lhůtě určené ústavní listinou, navrhuji, aby byla požádána posl. sněmovna o prodloužení lhůty k projednání o 5 měsíců.

Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Můj návrh je přijat.

Tím je pořad dnešní schůze vyřízen.

Předsednictvo senátu se usneslo podle §u 40 jedn. řádu, aby se příští schůze svolala písemně nebo telegraficky s pořadem, jenž bude určen.

Konstatuji, že k tomu žádný návrh podán nebyl.

Končím schůzi.