Schůze zahájena ve 13 hodin 53 min.
Přítomni:
Předseda dr Soukup
Místopředsedové: Donát, dr Heller, dr Hruban, Kahler, Klofáč.
Zapisovatelé: Navrátil, Stöhr.
Celkem přítomno 60 členů podle presenční listiny.
Clen vlády: ministr dr Dérer.
Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek, jeho zástupce dr Trmal.
Předseda (zvoní): Zahajují schůzi.
Budeme projednávati pořad, a to nejprve odst. 1:
1. Zpráva výboru ústavně-právního k usnesení posl. sněmovny (tisk 1512) o vládním návrhu zákona, kterým se mění a doplňují řády volení do posl. sněmovny, senátu, zemských a okresních zastupitelstev a do obcí (tisk 1516) [podle §u 35 jedn. řádu].
Budeme pokračovati v jednání, zahájeném ve 300. schůzi senátu.
Přistoupíme k rozpravě.
Řečnická lhůta byla stanovena na 1/2 hodiny.
Uděluji slovo prvnímu přihlášenému řečníku, panu sen. dr Hellerovi.
Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte! Předloha, kterou dnes projednáváme, přináší až na jedno jediné ustanovení jen nepatrné změny dosavadního volebního řádu, jež nepadají na váhu. Jediné ustanovení, které má větší význam, jest ustanovení o kvoru, tedy ustanovení, které praví, že jen kandidáti těch stran mohou přijíti do druhého skrutinia, které obdržely alespoň 20.000 hlasů v jednom volebním kraji a alespoň 120.000 hlasů v celé zemi. Proti tomuto ustanoveni vzneseny byly závažné námitky. Obzvláště si pan kol. Kostka stěžoval v řeči nedávno pronesené na toto ustanovení a označoval je přímo jako reakcionářské a škodlivé. Byl bych raději viděl, kdyby byl své námitky proti zákonu přednesl na místě, jež je povoláno rozhodovati, zde v senátě, k čemuž jako člen senátu by byl měl příležitost. Ale musím přece říci, že pokud se jeho námitky vztahují k tomu, že tím situace německých voličů je nějak poškozena, tyto námitky na místě nejsou, neboť jest jasno, že Němci v celé zemi vždy budou míti více nežli 120.000 hlasů a vždy více nežli 20.000 hlasů v jednom volebním kraji. Nemůže tedy býti vůbec řeči o nějakém poškození německého lidu tímto zákonem. Pokud se jeho námitky vztahují jen na stranu, kterou zastupuje, má se věc tak, že by bylo bývalo za těžko konstruovati volební právo tak, aby zabezpečilo jeho straně mandát. Nebylo ještě jediné volby, ve které by německá demokratická strana svobody byla mohla z vlastní síly dobýti mandátu. Také při poslední volbě nepostačilo ani její spojení se skupinou dr Rosche, která zatím zase zmizela, aby dosáhla v některém volebním kraji volebního čísla, a německé pracovní a hospodářské souručenství musilo se skrýti pod křídla svazu zemědělců, aby vůbec obdrželo mandát. Jest jistě smutným osudem, je-li některá strana tak malá, že z vlastní síly nemůže dosíci mandátu. Ale je nespravedlivé svalovati vinu na toto ustanovení.
Mnohem větším právem anebo větším zdáním práva mohli by si stěžovati jiní, Poláci a Židé. Ale také ti z vlastní síly dosud nikdy mandátu nedobyli, poněvadž nikdy nesehnali volebního čísla. Také ti musili se vždy s někým spojití, když se pokoušeli dosíci mandátu. Také pro ně neznamená tedy zákon žádnou změnu dosavadního stavu. U Poláků bylo by možné dosáhnouti mandátu, kdyby všichni byli spolčeni. Ale ovšem u Poláků jako u jiných národů sociální rozvrstvení proniklo tak daleko, že to není možno. Proto může býlí, že nyní na základě ustanovení o 120.000 hlasů mandátu nedosáhnou.
Měl bych několik jiných stížností. Především bude nutno přikročili k přezkoumání, zdali rozdělení volebních krajů a přidělení mandátu jednotlivým volebním krajům odpovídá ještě dnešním poměrům. Poněvadž přece náš volební řád vybudován je nejen na všeobecném a poměrném volebním právu, nýbrž také na rovném volebním právu, musil by volební řád býti toho druhu, aby zaručoval také skutečně rovné volební právo. Tomu tak od prvého dne nebylo. Neboť máme volební kraje, ve kterých k dosažení mandátu je potřebí 27.000 až 28.000 hlasů, a máme dva volební kraje, v Praze a na Slovensku, kde stačí 17.000 hlasů k dosažení mandátu. O nějaké rovnosti volebního práva nemůže tudíž býti řeči. Aby se vyhovělo zásadě rovnosti, musilo by se začít přemýšleti, jak se to dělá. Máme příklad. Volební právo v Německu před převratem bylo úplně rovné; na 60.000 hlasů 1 mandát bez jakéhokoli dalšího omezení. U nás volební právo není rovné.
Dále dlužno uvítali, že alespoň ve formě resoluce ústavně-právního výboru vysloveno bylo přání, aby se před každou volbou provádělo reklamační řízení. Pro nedostatek takovéhoto řízení připravuje se beze vší pochybností mnoho lidí o volební právo. To již každý prodělal. Jestliže pak zástupce vlády ve výboru řekl, že se takováto předloha již připravuje, pak nemohu dobře pochopiti, proč toto ustanovení nebylo již pojato do této novely a proč také tentokráte musíme jíti do voleb zase bez reklamačního řízeni. Tolik k této předloze.
Musí mi zůstati vyhrazeno použíti dnešní příležitosti projednávání zákona více nebo méně politického k tomu, abych přihlížeje k okolnosti, že v nejbližší době zákonodárné období obou komor bude skončeno, promluvil vůbec slovo o tom, za jaké situace jdeme do příštích voleb. Jestliže se při lom v podstatě omezuji na poměry v německém táboře, pak to pochopíte, poněvadž nás tyto poměry přirozeně nejvíce zajímají. Zase jednou, jak jíž často, ozývá se u nás v německém území volání >boj proti marxismu<, jako vždy a jak již velmi často v minulosti domnívají se občanské strany, že učiní nejlepší volební obchody, podniknou-li boj proti dělnické třídě, proti straně, která zastupuje třídně uvědomělé dělníky, pod heslem >boj proti marxismu<. Obzvláště my máme potěšení, že asi od půl druha roku máme v německém táboře novou stranu, sudetskoněmeckou frontu domoviny, lépe řečeno hitlerovskou frontu, která se považuje za povolánu, aby tento boj pod heslem >národního sjednocení< dobojovala. Byly bohužel občanské strany, které se domnívaly, že svému lidu prokazují službu, jestliže se k tomuto heslu připojí. To bylo jen možno na základě naprostého nepochopení této nové strany. Tato nová strana není ničím jiným nežli ne právě obzvláště šťastným obrazem té strany, která dnes v Německu jest u vesla, něm. strany nár.-socialistické. Můžete vše, co tato sudetskoněmecká hitlerovská fronta propaguje, zkoumati od A do Z a v každém jednotlivém bodě uvidíte, že není ničím jiným nežli opakováním nár.-socialistické strany v Německu, tak jako časově je pokračováním bývalé něm. nár.-socialistické strany u nás. Také ideologicky a obsahově není ničím jiným nežli pokračováním této strany.
Vítám, že vláda dnes konečně vystupuje ve vyhlášce proti nešvaru, který se v posledních dnech provozoval se jménem našeho presidenta. Sudetskoněmecká hitlerovská fronta se takřka vydávala za stranu Masarykovu. Je to k smíchu, snad k pláči, ale dnešním komuniké vlády, které ku podivu také v jistých vládních listech zůstalo bez povšimnutí, připraven této bójce konečně konec. Je nepřípustno vtahovati do tohoto sporu vůbec jméno presidentovo, což se bohužel s této strany stalo. Dostali jsme u nás letáky, které vydala sudetskoněmecká fronta domoviny, kde se praví, že Masaryk konečně zasáhl a že jemu dlužno vděčiti za to, že strana dále trvá.
Řekl jsem, že sudetskoněmecká strana domoviny není ničím jiným nežli pokračovatelkou ideí, které dříve v Československu zastupovala nár.-socialistická strana, a zástupkyní ideí, které dnes ještě zastupuje nár.-socialistická strana v Německu. Především volání po národním sjednocení, to znamená po semknutí celého národa v jediné společenství. Nazývali se dříve hnutím,později si přece dali jméno >strana<, v poslední době zase popírají, že jsou stranou, a nazývají se zase hnutím, někdy frontou. Není to přece ničím jiným nežli uskutečněním myšlenky totality, která tvoří základ nár.-socialistické strany v Německu. Tak jako nár.-socialistická strana v Německu od začátku do konce prohlašovala, že strany musejí zmizeti, že všechno, celý veřejný život se musí soustřediti, musí býti stažen v jednom jediném hnutí nebo straně, v nár.-socialistické, právě tak rozumí sudetskoněmecká fronta domoviny pod národním sjednocením totalitu, to je že všechny strany mají se ztratiti v jediné straně, totiž v jejich sírane. Občanské strany, které se bohužel od začátku pustily do vyjednávání s touto stranou, rozuměly ovšem pod národním sjednocením zase něco zcela jiného. Rozuměly tím další trvání více stran vedle sebe, které se slučují myšlenkou hájení zájmů německého lidu v tomto státě. Ale bylo u těchto stran velíce naivním, jestliže se domnívaly, že sjednáním smluv s touto stranou anebo tím, že této straně vyšly vstříc, odvrátí ji od uskutečnění myšlenky národního sjednocení, jak ona této myšlence rozumí, především pak s takovou stranou, která, jak z německé zkušenosti víme, vybudována je na lži a klamu. Od prvého okamžiku nebylo lze s takovouto stranou sjednávati smlouvy. Při takovéto smlouvě přijdeme po každé zkrátka, a jsou také u nás německé strany, které to dnes pociťují na vlastním těle.
Jestliže jiná strana proti heslu o národním sjednocení klade heslo o jednotné frontě - >národní sjednocení nikoli, jednotná fronta ano!< - pak to zase není nic jiného nežli zastírání skutečného stavu a může to zase jen skončiti zánikem této strany. Na tom také ničeho nemění, jestliže se vůdce této strany ve svých proslovech dvojsmyslnými frázemi o státu quo a podobných věcech domnívá, že si může po jedné straně opatřiti zvláštní národnostní notu, že však po druhé straně zase může ubezpečovati o své věrnosti ke státu a o své věrností k demokracii. Tak hloupé veřejné mínění není, aby přesně neprohlédlo, co je míněno takovýmito dvojsmyslnými, pokryteckými, ryze jezovitskými frázemi. (Souhlas.)
Vidíte: Tam v Německu jako u nás zdůrazňování vůdcovství, tam v Německu jako u nás nepřijímá vůdce kandidatury do parlamentu. Právě tak to dělal Hitler v Německu, jak to Henlein nyní dělá v Československu. (Sen. Reyzl [německy]: Nepostaví se také žádné diskusi!) To jsem právě chtěl říci. Jako se Hitler nikdy nepostavil v nějakém shromáždění k debatě, právě tak to dělá pan Henlein, za týchž vnějších forem, se vstupem a fanfárami a vším možným, tam jako zde. Celá dikce sudetskoněmecké fronty domoviny je přesně táž jako u něm. nár.-socialistické strany, také všechna frázovitost je táž, jak ji známe z nespočetných řečí Hitlerových, kterých se nám dostává radiem nebo v novinách, a kde se chytáme za hlavu, jak takovéto prázdné žvanění může nalézti odezvu. Táží se vás, co si někdo pod tím představuje, když Henlein hlásá: >Idea nad námi, kamarád vedle nás, nepřítel před námi!< Kdybychom si troufalí předstoupili s takovouto frází před naše dělníky, mokrými hadry by nás zahnali. Ale našemu německému měšťáctvu možno nabízeli takovéto nesmysly, takovéto žvanění, tak prázdné povídání a sklízí se tím ještě největší souhlas.
Právě tak jako venku také zde křik proti bonzům a vyhrožování. Mám před sebou jen poslední číslo listu této strany. Tam pan Sandner - soc.-demokratický renegát, který pro vyšší mzdu přešel do tábora sudetskoněmecké fronty domoviny - v jednom článku praví: Může někdo odpovídati za to, ničí-li hnutí, které je nejryzejším lidovým hnutím a jehož vnitřní dynamika, kdyby jí bylo uměle bráněno, hledala by si Východisko neobvyklé a snad osudné?< To není nic jiného nežli hrozba: Bude-li sudetskoněmecká fronta rozpuštěna, pak možno snad očekávati revoluci nebo něco podobného. Hrozba ovšem, která nikomu nemůže imponovati. Viděli jsme přece, s jakou mužnou odvahou přijala nár.-socialistická strana své rozpuštěni. Ale hrozby. >S veškerým důrazem< - praví se tam - >připomínáme ještě jednou, že ten. kdo zaujímá stanovisko pro nebo proti sudetskoněmecké frontě, jedná pro nebo proti sudetskému Němectvu.< Takové naparování, takové velikášství, jako kdyby lato strana byla sudetským Němectvem, jako kdyby vedle této strany nic více neexistovalo! >Zneuznávání těchto věcí by znamenalo, že jiní převzali odpovědnost za to, co přijde po nás.<. Zase skrytá hrozba! Od A do Z tytéž lží a překrucování, jako jsme to viděli u Hitlera. Nemluvím ovšem o panu říšském kancléři Hitlerovi, nýbrž o vůdci německé nár.-socialistické strany.
Velmi důrazně nám tyto lži a překrucování připomíná článek, který se objevil v téže >Rundschau< o ministru dr Czechovi. Řekl ve své řeči dne 4. listopadu, že boj proti nezaměstnanosti musíme vésti zvýšením vývozu. Pak vyšel v >Právu lidu< ze dne 26. března, článek, ve kterém se praví, že nebudeme moci udržeti náš vývoz; to věděl přece každý trochu myslící člověk v republice. Z toho pokouší se nyní >Rundschau< konstruovati rozpor, kdežto přece dr Czech mluvil o zvýšení vývozu v opaku k jeho nejnižšímu stavu. >Právo lidu< pak o tom, že náš vývoz sotva kdy dosáhne výše, jakou měl v letech 1928 a 1929.
Na celé čáře nic než hrozby, překrucování a lži, právě tak jako nár.-socialistická strana v Německu. Ale my jsme od prvého dne poznali pravou povahu této strany. My jsme se ani chvíli o ní neklamali, a jestliže přece někdo by byl mohl pochybovati o tom, jak se věci s touto stranou mají, pak poslední události mu otevřely oči, V této straně pracuje a peníze jí opatřuje pan gen. ředitel Doderer, týž člověk, který v Rotavě připravil na tisíce německých soudruhů o práci a chléb. K této straně přešel politický umělec v proměnách pan posl. dr Rosche po několika proměnách, které tak během roku prodělal, zástupce podnikatelstva, a my vidíme zcela jasně, jak stoupající měrou sudetskoněmecké fronta není ničím jiným nežli zástupkyní zájmů německého podnikatelstva, německých štváčů. A jestliže pánové s velkou hubou mluví o tom, že oni jsou sudetským Němectvem, pak jim odpovídáme boj. S nimi se vždy ještě do něho pustíme. Nejsou prvními, kteří se domnívali, že nás mohou zničiti. Starší z nás pamatují se ještě na dobu Schönererovu, jak tento rytíř Jiří vytáhl do boje a jak hnutí pryč od Říma a všechno to ostatní panovalo v německé lidu. Schönerer je mrtev a ze starých vyznavačů hnutí pryč od Říma stali se noví vyznavači Říma, vrátili se do lůna samospasitelné církve a ze všeho toho nezbylo nic. A pamatujeme se na rok 1907, když známý Karl Hermann
Wolf táhl zeměmi, nový Mesiáš německého lidu. Dnes je rád, že někde ve Vídní může provozovati malou tabákovou trafiku. Schönerer a jeho hnutí je mrtvo, Wolf a jeho hnutí zaniklo, ale my, sociální demokraté, my žijeme.
A pánové, my přijímáme boj proti této straně, kterou považujeme za stranu výslovně podnikatelskou, za stranu, která je schopna německý lid a obzvláště německé dělníky v této zemi uvrhnouti do neštěstí, s veškerou rázností jej povedem, jak jsme jej již vedli půl druha roku, my jako jediná mezí všemi německými stranami.
Společně s ostatními koaličními stranami jsme učinili, co při finanční nouzi státu a mocenských poměrech ve státě bylo možno učiniti; ve vyčerpávajícím bojí proti doléhající krisi a proti podnikatelstvu, nyní v sudetskoněmecké frontě organisovanému, pod patronací pana dr Preisse stojícímu, vymohli jsme pro nezaměstnané, co bylo možno vymoci. Jistě příliš málo, ale doufáme, že budoucí parlament bude míti více porozumění pro vzrůstající nouzi našich dělníků a nezaměstnaných a že opatření již zahájená nový parlament doplní. Politicky jsme, zase společně s ostatními koalovanými stranami, hájili demokracii a svobodu a pečovali o bezpečnost naší země, podnikli boj s fašisty. V zahraniční politice jsme zase společně obhajovali mír proti jeho odpůrcům, kteří zároveň jsou odpůrci dělníků a demokracie, navázali jsme úzké styky se sovětským Ruskem a konstatujeme s uspokojením, že podle nejnovějších zpráv toto spojení má býti ještě užším. Není žádnou náhodou, že kde vládnou socialisté, tam panuje mír. Vzpomeňte si na léta 1928 a 1929, na dobu, kdy Německo vstoupilo do Společnosti národů, kdy sjednány byly smlouvy Locarnské, kdy německé reparační platy Youngovým a Dawesovým plánem byly redukovány na minimum, kdy Francie vyklidila předčasně Porýní, když již před tím byla vyklidila Poruří, na dobu, kdy ve Společnosti národů zřízena byla odzbrojovací komise a kdy jsme se mohli všichni domnívati, že všechny tyto okolnosti přispějí k tomu, aby na dlouhá léta zabezpečily mír na světě. Tehdy vládl v Německu soc. demokrat Hermann Müller, v Anglii byla u vesla dělnická vláda a ve Francii levicový blok. A co dnes z toho všeho zůstalo? Zničeno je všechno, co za léta bylo vybudováno, Německo vystoupilo ze Společností národů a ozbrojilo, smlouvy, jež podepsalo, roztrhlo jako cár papíru, nastaly věci na východě a nikdo z nás neví, jak dlouho ještě zůstane světu mír zachován. Dnes není v Německu vlády Hermanna Müllera, v Anglii vládnou konservativci a ve Francii občanský blok. Socialismus znamená mír, pánové, mluvte si co chcete! Tento praktický příklad ukazuje zcela jasně, že tam, kde vládnou socialisté, zůstane světu mír zachován; v tom okamžiku, kdy socialisté jsou od mocí zatlačeni, není tomu tak více. Kde bylo v letech 1928,29 Rakousko předmětem sporu? Kdo se vůbec staral o Rakousko? Čas od času přišlo prositi o půjčku, jinak ve velké politice nevystupovalo. Dnes je Rakousko předmětem sporu a možná příčinou budoucí války. Tehdy byla soc.-demokratická strana v Rakousku silná a mocná, dnes je poražena a zničena klerikálním fašismem. Všude na světě totéž! Nemůžete popříti, že kde zvítězil socialismus a v době, kdy socialismus vzrůstá, vítězí také myšlenka míru. Zachování míru jest úzce spiato s vítězstvím socialismu.
Pánové! Pevné přesvědčení, že všude přemůžeme své odpůrce, čerpáme nejen z toho, co se děje v jiných zemích. Stokráte se prohlašovalo, že socialismus zemřel, událostí ve Švédsku, Dánsku, Norvéžsku Anglii, ve Švýcarech a v Belgii a před několika dny teprve v Gdaňsku ukazují, že socialismus podléhá jen tam, kde se proti němu postaví brutální násilí a porazí ho. Tam, kde je demokracie, kde panuje svoboda, není žádné porážky socialismu. Může dojíti k malým ústupkům, ale v demokracii kráčí socialismus kupředu. Proto víme, proč hájíme a hájiti budeme demokracii a svobodu i proti těm, kdož mají více užitek z demokracie, kdož se však domnívají, že kdykoli smějí demokracii zašlapati do bláta. Jsme pevně přesvědčeni o vítězství socialistické myšlenky především v německém pracujícím obyvatelstvu naší země. Dne 4. listopadu byly četné volby do obcí. Připomínám jen volby v Rotavě. Dokázaly, jak skvělý duch žije v našem dělnictvu a ten je nám zárukou konečného vítězství.
První máj ukáže našim odpůrcům, že sudetskoněmecká fronta domoviny a německý lid nejsou totožnými pojmy, že alespoň dělnictvo, pracující obyvatelstvo tohoto státu nechce míti nic společného s útvarem, který je špatným napodobením Hitlera u nás, a první máj ukáže, že budeme s to zničiti a rozdrtiti také jejich hnutí. Budeme nadále bojovati pro bezpečnost naší země, pro demokratickou svobodu a pro sociální spravedlnost a nasadíme všechny páky, abychom fašismus porazili. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Dále má slovo pan sen. Kindl.
Sen. Kindl: Projednávaná osnova je zase takovým malinkým útokem na pracující lid, má zase pomaloučku odkrouhávat politická práva pracujícímu lidu. Je to také útok proti menšinám v Československu, aby se nemohly rozvíjeti tak, jak by se rozvíjeti měly. Divím se, že i socialisté k tomu klidně mlčí, že k tomu dávají souhlas.
Jak všichni víme, před 30 lety, kdy vedl proletariát boj o všeobecné, rovné, přímé a tajné hlasovací právo, nás tehdejší soc.-demokratičtí vůdcové vedli na ulice; my jsme demonstrovali a bojovali na ulicích za hlasovací právo a tekla i dělnická krev. Proto nemohu pochopiti, že dnes docela klidně dávají souhlas, aby se tato práva dělnické třídy odbourávala, poněvadž nebude nám nikdo tvrditi, že snad se odbourávají práva buržoasie. Buržoasie má ta práva, i když jí zde volební právo nedáte, poněvadž dokud má plný pytel peněz. má možnost kupovati si i vůdce dělnické třídy.
Vzpomínám si, že když se tenkráte šlo z demonstrace, byl zabit zbloudilou policejní kulkou učedník Hubáč. Tenkráte se policie uklidila z pražských ulic před rozbouřeným proletariátem a když soc. demokrat Kouša viděl policistu skrytého na přední plošině elektriky - skrýval se, aby ho obecenstvo nevidělo - došel si tam na něj a začal řádit holí. Policajt byl potom vyhozen na ulici a Kouša dostal za to 15 měsíců. Ale teď se už tolikrát v Československu střílelo do pracujícího lidu a socialisté ještě ani jednou neprotestovali proti tomuto střílení, nehnali k odpovědnosti vládu, ve které sedí, že takto se nesmí postupovati proti pracující třídě. Oni nejen že mlčí, nýbrž oni to přímo schvalují.
Podívejte se, co všechno slibovali socialisté! Tímto hlasovacím právem, tím, že budeme voliti zástupce dělnického lidu do sněmovny, prý se budeme dostávati pomalu k socialismu a tím, když budeme stále více a více získávati pracující, když jim z kapitalistického řádu vždy něco urveme a pracující lid uvidí, že socialismus pro něj něco dělá, že socialističtí zástupci v parlamentech pracují pro široké vrstvy pracujícího lidu, až prý dobudeme v parlamentě většiny, pak teprve budeme moci osvoboditi pracující třídu, teprve potom budeme mocí poraziti kapitalistický řád, teprve potom můžeme dosáhnouti mocí. (Sen. Šťastný: Proto jste tu většinu rozbili!) Většinu jsme rozbili my? Sami socialisté dnes na schůzích tvrdí, že 80 % šlo za levicí. My jsme měli v programu, že se menšina podrobuje většině, tedy mně, kol. Šťastný, neříkej, že jsme rozbili stranu. My jsme rozbíjeli souručenství s buržoasií a poněvadž zůstali vůdcové u buržoasie, zůstal nám jenom proletariát. Podle toho se řídíme. (Sen. Šťastný: Zůstal rozbitý socialismus!) Socialismus není rozbit, socialismus jednou zvítězí, ale myslím, že jíž vy, kamarádi, nebudete do toho mílí co mluviti, až bude socialismus vítězit.