Vážení pánovia, štatistika nám vlastne dokazuje, že konzum najdôležitejších životných článkov je v zemiach historických vyšší než na Slovensku a Podkarpatskej Rusi. Preto treba tomuto zjavu venovať pozornosť.

Vítam sblíženie obchodných stykov s malodohodovými štátmi a bude treba tieto obvhodné styky prehlbovať. Pri reforme a racionalizácii verejnej správy práve v týchto dňoch sa objavily zprávy v novinách, že tá racionalizácia sa rozumie tak, že sa budú prepúšťať úradníci. To je omyl! Racionalizáciu musíme mysleť tak, aby činnosť bola prehĺbená, aby sme pri racionalizácii lepšie uspokojili občanov. Bolo by treba zaviesť súdnu kontrolu našej verejnej správy.

Veľmi boľavým bodom našej verejnej správy sú jej najnižšie jednotky, to sú naše obce, ktoré pracujú ešte s veľmi zastaralým zriadením. O autonomných štatútoch, vážení pánovia, ani hovoriť nejde. Tu na Slovensku sa nedá zistiť, kto čo platí. Na Slovensku dal krajinský úrad zbierať autonomné štatúty z celého Slovenska. Platia štatúty ešte zo starých žúp. Je to roztrieštenosť, to vyvoláva nedôveru. Po tejto stránke bude treba, aby všetky staré zákony boly čo skôr unifikované. Máme staré zákony maďarské, ktoré platia na Slovensku, tuná v Čechách a na Morave rakúske. Pri tejto nejednotnosti právnych noriem by bolo treba stanoviť termín unifikačného programu. Žiadam zriadenie legislatívneho archívu. Tento legislatívny archív je treba zriadiť u ministerstva vnútra.

Vážení pánovia, mnoho sa hovorí o súčinnosti úradov. Mnohoráz sme svedkami, že jednotlivé ministerstvá sa roky dohadujú na určitej veci bez toho, že by vec prišla k vyriešeniu. Bolo by v záujme celej verejnosti, aby kompetencia predsedu vlády po tejto stránke bola rozšírená, aby v takýchto sporných veciach mal rozhodujúce slovo.

Naša unifikácia zákonov postupuje veľmi pomalým tempom, a preto na poradách, keď sme sa s touto otázkou zaoberali, bolo vyslovené prianie, s ktorým treba súhlasiť, že aspoň tie najnutnejšie body by bolo treba sostaviť a stanoviť termín unifikačného programu. Nemôžeme trpeť, keď sa dovolávame jednotnosti štátu, aby tuná boly dvojité koľaje zavedené vo verejnej správe. (Výkřiky posl. Čuříka.)

Vážení pánovia, čo sa týka nášho školstva, boly prevedené v našom školstve rôzné reformy. Praktickí ľudia, ktorí pozorujeme život a poznáme život našich škôl, tvrdíme jedno, že dosavádne reformy po stránke praktického života nás neuspokojily. Je treba, aby naše školstvo si otvorilo obloky a pozeralo na praktický život. Nesúhlasíme, aby naše
žiactvo bolo v školách zbytočne preťažované. Žiadame diferenciáciu. Keď má byť diferencované, tak v jednotlivých školách, keď sobereme ľudové školstvo, keď sobereme meštianske školy, aj tam tá výchova musí byť diferencovaná. Zemedelské kraje potrebujú inšie, priemyslové kraje potrebujú tiež inšie, to sa musí vyzrkadliť pri samom vyučovaní a v tomto smere musia byť pripravené naše učebné osnovy.

To by ovšem nestačilo, lebo keď chceme reformovať, tak musíme v prvom rade reformovať výchovu toho, kto vychováva, to je učiteľ a profesor. Našim učiteľom po stránke praktickej by bolo treba mnohého. Sme za vysokoškolské vzdelanie, ale nielen teoretické, ale aj praktické. Je treba, vážení pánovia, aby bola diferencovaná výchova. Je nemožné, aby sa učiteľ, ktorý nezná ani základy vonkovského života, dostal na dedinu, kde sa cíti docela nešťastný a pozerá na hodinky, kedy by mohol ujsť z tej dediny. Po tejto stránke bude treba, vážení pánovia, aby sa vo výchove nášho mladého učiteľského dorastu stala náprava. Nemôžeme všetko naťahovať na jedno kopýtko. Musíme diferencovať a to sa musí vykonávať tak, že posledný ročník, ktorý by obstarával národohospodárstvo a potrebné základy pre život, by musel byť diferencovaný pre zemedelské a pre priemyselné kraje zvlášť.

Čo sa týka nášho profesorského dorastu, máme tiež úctivé sťažnosti, že po tejto stránke sú mnohí páni profesori, ktorí menovite na nižšom stupni - to si musíme uvedomiť, že na stredných školách v I., II., III. a IV. ročníku nemáme pred sebou žiadneho veľkého študenta, máme decko - a našim profesorom to vytýka naša verejnosť a myslím oprávnene v mnohých prípadoch - nevedia vychovávať. Nestačí len ceruzka a notes, vyvolať žiaka, vieš - nevieš, prepadol si. Tuná musí byť sblíženie. Ja nechcem menovať, ale mám zprávy, že máme profesorov na pr. na vysokej technike, ktorí sú tak obľúbení, že si žiaci bez rozdielu náboženstva a politického presvedčenia pochvaľujú takého profesora, pretože on sa vie sblížiť so žiactvom. Po tejto stránke bude treba previesť užitočnú reformu profesorského a učiteľského vzdelania. Pri tejto príležitosti, keď hovorím o kultúrnych otázkach, dovolávam sa čím skoršieho zriadenia zemskej školskej rady na Slovensku a vybavenia tejto zemskej školskej rady patríčnou kompetenciou.

Upozorňujem po stránke sociálnej, že my na Slovensku máme ústavy pre deti opustené v Košiciach, Rimavskej Sobote, Mukačeve, Sevluši. Týchto detí je tam 9000. Tieto dávame na výchovu do našich najchudobnejších krajov, kopaníc. Za ošetrovanie takýchto detí do dvoch rokov sa platí 100 Kč, do šesť rokov 40 Kč, do 10 rokov 25 Kč a do 14 rokov 15 Kč. Vážení pánovia, toto je neprijateľné. Za 15 Kč nikto nemôže dieťa živiť jeden mesiac, to uznávame, a potom to odnáša na výchove chudobné dieťa. Preto po tejto stránke tieto sadzby budeme museť, vážení pánovia, upraviť a zvýšiť.

Vážení pánovia, ja keď končím, ešte raz zdôrazňujem: Prežívame ťažkú dobu a bude treba, aby sme nezostali pri slovách a programoch. Ale aby sa pri slovách a programoch nezostalo, všetky vrstvy a stavy musia svoje politické "ja" podriadiť vyšším záujmom štátu. Ja verím vo zdravosť našej demokracie, ja verím, vážení pánovia, že všetci odpovední činitelia tohoto štátu si podajú ruku k spoločnej, vytrvalej práci, že budeme na tom diele pre blaho celého štátu a národa vytrvale pracovať, že nezostaneme len pri slovách, ale že budú nasledovať aj činy, skutky. Tohoto, vážení pánovia, je treba, aby naša verejnosť v politike videla kus odpovednosti. Politika neznamená žiadnu sinekúru, politika, vážení pánovia, neznamená žiadnu nenávisť, politika znamená kus odpovednosti, kus poctivej práce. Kto sa bude hlásiť k tejto spolupráci v záujme blaha národa i štátu, bude nami srdečne vítaný. (Potlesk.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Šverma. Dávám mu slovo. (Potlesk komunistických poslanců.)

Posl. Šverma: Vážená sněmovno! Ještě nikdy se nesešel nový parlament v situaci tak vážné a složité, jako tomu je dnes. Miliony pracujících lidí této země žijí ve veliké nouzi. Nelze slovy vyjádřiti utrpení statisíců dělnických rodin, nelze vyjádřiti utrpení a živoření malorolníků a živnostníků. Pracující lid cítí také veliká nebezpečí, která jsou na pořadu dne. Všechen pracující lid této země cítí, že na pořadu dne jsou velké otázky, otázky existence, chleba, otázky svobody, fašismu, otázky války. Pravda, dělnická třída, český proletariát ve volebním zápase dobyl velikého úspěchu. Dělnická třída ve volebním boji porazila fašismus. Skupina finančního kapitálu, skupina Živnobanky hodila miliardy na váhu boje, aby vytvořila fašistické hnutí a aby zoufalství lidu podchytila ke svým temným, reakčním cílům. Dělnická třída pod vedením komunistů porazila fašisty, porazila Národní sjednocení. A my víme, že porážka Národního sjednocení není jenom porážkou malé Kramářovy strany, porážka Národního sjednocení je porážkou všech fašistických cílů české buržoasie. My víme, že fašistická reakce není representována jenom Kramářem a Stříbrným, který nevešel do této sněmovny, My víme, že ve všech měšťanských stranách jsou dnes reakční fašistické skupiny, ve straně agrární, ve straně klerikální, že jsou tam jednotné plány fašistické reakce a že za Národním sjednocením stála skupina Stoupalova a Staškova, snaha fašismu. udělati z voleb mobilisaci fašistických sil, základnu fašistické vlády k útoku na celé dělnické hnutí, na všechny dělnické organisace. Tyto plány, toto velké nebezpečí bylo zmařeno. A která síla porazila český fašismus? Vedoucí lidé soc. demokracie a nár. socialistů se budou jistě snažit, část tohoto úspěchu započítati i na své konto. Ale jaká je skutečnost?

Spolupráce soc. demokracie a nár. socialistů v koalici, to byla cesta, která přivedla pracující lid do zoufalství, a z této nespokojenosti, z tohoto zklamání rostlo fašistické hnutí a byla tvořena živina pro fašistickou demagogii. Z takové spolupráce, z obrany demokracie. jak mluvíte, vyrostlo nebezpečí fašismu. Ne koalice, ale jednotná fronta pracujícího lidu pod vedením komunistů porazila český fašismus. (Potlesk komunistických poslanců.) Pražští dělníci nár. socialističtí a soc. demokratičtí pod naším vedením hnali fašisty z ulic. Pražští dělníci nár. socialističtí a soc. demokratičtí, naši kamarádi, pod vedením komunistů, v tisíci místech hnali agenty Živnobanky sviňským krokem. Jednotná fronta porazila fašismus a ukazuje se stará naše pravda, že jednotná fronta pracujícího lidu, sjednocení soc. demokratických, nár. socialistických a komunistických dělníků, to je síla v tomto státě, která není přemožitelná žádnou fašistickou reakcí. Porážka fašismu je velikou událostí, která zmnohonásobila sílu pracujícího lidu, naplnila pracující lid velkými nadějemi, že problémy této země, problém pracujícího lidu nebude řešen podle vůle fašistické reakce, nýbrž podle vůle pracujícího lidu.

Ale my nezastíráme vážnost situace. Víme, že ani volebními výsledky, porážkou fašismu, nejsou rozřešeny veliké otázky a veliké problémy pracujícího lidu. Jaké jsou to dnes hlavní otázky v dnešní situaci? Co čeká pracující lid, co leží dnes na duši všeho pracujícího lidu této země? Jsou to především hospodářské otázky, otázka chleba a otázka existence. 800.000 českých proletářů dnes bloudí po ulicích měst, kolem továren, hutí, šachet, které by mohly býti nástrojem blahobytu a štěstí. Stíny zoufalství leží na rodinách malorolníků, živnostníků, každý čeká s hrůzou den, kdy přijde exekutor, aby ho zbavil posledních výrobních prostředků. Statisíce pracujícího lidu, všechen pracující lid národů Československa cítí, že nelze dále takto žíti. Hledá spásné slovo, hledá východisko z této situace, hledá slovo i od tohoto parlamentu, který byl zvolen ve jménu tolika krásných a sladkých slibů.

Není řešena otázka chleba, není rozřešena otázka svobody. Český fašismus byl poražen, ale v Sudetech zvítězilo Henleinovo hnutí, fašistické hnutí sudetsko-německých kapitalistů, fašistické hnutí hitlerovského imperialismu, hitlerovské Třetí říše. Jestliže jsme včera viděli, jak Henleinova strana zde volila representanta českých agrárníků a jak hlasovala proti koaličnímu kandidátu v senátě, Soukupovi, rozumíme pozadí této politické události. Víme, že tento fakt je především vzdáním díků české buržoasii a především agrární straně za tu pomoc (Potlesk komunistických poslanců.), kterou dala Henleinově straně v boji proti sudetsko-německým proletářům a proti antifašistům v Sudetech. Víme, že tento politický fakt je také náznakem k nové koncentraci měšťáckých, reakčních a fašistických sil nejen proti nám komunistům, nýbrž proti celé dělnické třídě, i proti soc. demokratům a nár. socialistům. Otázka svobody, otázka fašismu není rozřešena a náš dělník, i soc. demokratický a nár. socialistický dělník cítí toto nebezpečí a táže se, jak brániti dělnická práva, jak zachrániti ta práva, za která nejen my. nýbrž i celé generace pracujícího lidu za Rakouska a jinde těžce bojovaly. Není rozřešena otázka svobody a není řešena otázka války a míru, otázka samostatnosti českého národa. Třetí říše se dnes podobá válečné zbrojnici. Třetí říše Hitlerova se připravuje k ozbrojenému útoku na Sovětský svaz, za Třetí říší stojí síla a moc anglického imperialismu. V celém světě formují se síly mezinárodní fašistické reakce. Blíží se den nové války, nového dělení světa nejen na účet sovětů, nýbrž všech malých národů a států, i na účet samostatnosti českého národa. Co to znamená pro naši zem, pro náš pracující lid? To nebezpečí znamená nesmírné utrpení pracujícího lidu, který má prožíti podobné hrůzy, jako prožil belgický lid za světové války při vpádu Němců. Znamená to nebezpečí ztráty samostatnosti českého národa. A byl to český pracující lid, který nesmírně trpěl nacionální porobou, nesl nacionální útisk na svých bedrech, zatím co česká buržoasie za Rakouska vždycky se čachrovala s rakouskými vládnoucími kruhy. Český pracující člověk cítí toto nebezpečí a nemluví lehkomyslně o Hitlerovi a o Heimatfrontě Henleinově jako vládnoucí kruhy, cítí, jak je vztyčena pěst nad Sudetami a nad celým národem, a táže se, jak tomuto nebezpečí zabrániti, jak odvrátiti příšeru války a poroby, která nám hrozí. Bída, fašismus, válka, to jsou problémy, které dnes leží na duších lidu, na duších našich revolučních proletářů, vašich soc. demokratických i nár. socialistických dělníků. Na tuto otázku, na tyto ožehavé problémy dnešní situace čeká lid odpověď, čeká východisko a spásu. Jaké tu může býti východisko? Říkám otevřeně, a cítí to všechen lid, že programové prohlášení pana předsedy vlády Malypetra neznamená žádné řešení těchto ožehavých problémů. Ve volebním zápase všechny strany dávaly mnoho slibů. Říkalo se: Nepůjde se po starém, půjde se po novém, proti kapitalistům, proti bankéřům, Živnobanku musíme rozšlápnout! I ty úctyhodné orgány pana min. předsedy, "Venkov" a "Večer", štvaly proti Živnobance, psaly, že je třeba zúčtovati s velkokapitalisty a bankéři. Bylo dáno tolik slibů, tolik toho napsal pan Vraný o miliardách v Živnobance, a my se dnes tážeme a s námi snad miliony lidu, kde jsou ty sliby, co zůstalo z této vaší protikapitalistické a protibankéřské demokracie? Chceme-li stručně shrnouti programové prohlášení pana předsedy vlády, můžeme říci, že všechno má konec konců zůstati při starém. Šli jsme touto cestou a půjdeme jí i dále. Tážeme se: Je možno po starém, těmi starými cestičkami jíti a řešiti otázky lidu? Je možno po starém řešiti ekonomické problémy, otázku chleba, práce, existence dělníků, malorolníků a živnostníků? Zkušenosti tolika let nám říkají, že to není možné.

Pan předseda vlády tu dlouho a dlouho mluvil o finanční politice a pěl chvalozpěvy na devalvaci. Co znamenala tato devalvace? Vždyť zvýšila ceny životních potřeb a neroztočila kola výroby, 800.000 proletářů bloudí dnes po ulicích bez práce. Pan předseda vlády tu mluvil cosi o investičních pracích. Kolik slibů a kolikrát i z úst předsedy vlády bylo mluveno o investičních pracích, a jaké byly výsledky těchto slibů? Nezaměstnanost rostla a český pracující lid ztrácel nejenom práci, nýbrž i naději, že v rámci tohoto systému bude lidsky žíti. Pan předseda vlády mluvil o regulaci hospodářství, o organisování plánovité výroby. Kolikráte jsme slyšeli tato slova z vládních úst a jaká byla cesta, jak se prováděla tato regulace? Šlo se proti bankám a kartelům? Povolal se pracující lid k aktivnímu boji proti bankám a kartelům, organisovala se výroba z řad dělníků nad průmyslem, bankami a kartely? Ani stín. Kdepak! Plánovité hospodářství, obilní monopol, pivovarský monopol, to znamenalo jenom dobudování těch kartelů, monopolů, spojených s bankami a s finančním kapitálem, dobudování těch polypů, které diktují ceny, které všemi prostředky kradou poslední haléř z kapes pracujícího lidu. Hospodářský plán staré koalice byl velmi prostý. Břemena krise na bedra dělníků, ušetřiti od těchto břemen kapitalisty, bankéře, velkostatkáře. Ta kulatá slova pana předsedy vlády ukazují, že to má býti i další cesta vpřed, a proto je nám jasno. Tento hospodářský program není žádným řešením ožehavých otázek pracujícího lidu, tento hospodářský program ani v nejmenším neodpovídá těm nadějím a slibům, které pracující lid skládal v nový parlament a volby. Je starou cestou, která dále má hnáti české proletáře, malorolníky a živnostníky do katastrofy hladu a bídy. Koaliční program neřeší otázku chleba a neřeší ani v nejmenším otázku svobody dělnických práv, záruky to proti fašismu. (Výkřiky: V Rusku to mají ohromné!) V Rusku je svoboda pracujícího lidu, není to prázdné slovo, ale skutečná moc nad výrobními silami sovětské země.

Tolikráte mluvili páni ministři u nás o demokracii. Jaká byla však faktícká prakse, dosavadní cesty dosavadní vlády? I ta měšťácká demokracie byla oklešťována, odbourávána, demokratická práva oklešťována, řada dělníků, nepřehledné stovky funkcionářů revolučních i soc. demokratických organísací byly zavírány, poněvadž chránily svá práva. Poslanci této sněmovny Štětka, Gottwald, Kopecký a Krosnář jsou stíhání a pronásledováni, že stáli v čele pracujícího lidu v jeho boji. V několika dnech, uvažte, má býti rozvinut proces se Štětkou a Krosnářem, kteří jsou obviněni z velezrady, že stáli ve spojení se Sovětským svazem, který je záštitou míru a samostatnosti národa. To je ta demokracie a to je to přátelství. I ten měšťácký parlament byl odsunut na vedlejší kolej a nahrazen zmocňovacími zákony. A je to ironie, že vláda, která mluví o demokracií, jako první zákon přináší návrh na prodloužení zmocňovacího zákona, reakčního, protidělnického zákona, toho zákona, proti kterému francouzský lid, věren tradicím velké revoluce, bojoval na ulicích všemi prostředky Staronová cesta pana předsedy vlády neřeší otázku svobody. Znamená jíti dále tou cestičkou oklešťování dělnických práv, která žene vodu na mlýn fašismu, která vede nakonec k fašistické vládě a znamená nejen útok na nás, pánové, nýbrž útok na všechny dělnické socialistické organisace, na všecka dělnická práva.

A starý program, stará cesta neřeší také jeden z hlavních problémů doby, otázku míru, otázku války, otázku samostatnosti národa. Pan předseda vlády mluvil mnoho o obraně proti Hitlerovi, ale ptáme se: Je možno vážně, seriosně mluvit o obraně proti zahraniční kontrarevoluci, bude-li pokračováno v dosavadní politice? Vždyť tato politika útlaku a zbídačování podlamuje živé síly národa, síly dělníků a rolníků, ty živé síly, které jsou jediné schopny brániti se a brániti samostatnost národa proti zahraniční kontrarevoluci. Vždyť tato politika, politika nacionálního útlaku především Němců, dále Poláků a Maďarů proměnila zemi v arénu nacionalistických štvanic. Tato politika to byla, ze které vyrostlo hitlerovské iredentistické Henleinovo hnutí v Československu. Tato politika při velkých slovech o obraně žene vodu na mlýn hitlerovským plánům, tato politika vede lid k Bílé hoře. Prohlášení předsedy vlády říká: Všecko nechť zůstane při starém! A v této své snaze se pan předseda vlády dostává do rozporu s vůlí milionů, s vůlí svých vlastních voličů, kteří cítí, že nelze zůstati při starém. Po novém, jinak, lépe, protikapitalisticky je třeba jíti, aby naše otázky chleba, otázky existence byly řešeny.

A stojí tu otázka, jak řešiti problémy dnešní doby, problémy chleba, fašismu, otázky války a míru. My komunisti jsme nikdy neskrývali svých konečných a zásadních cílů. Říkali jsme a říkáme právě dnes, kdy vidíme rozvrat vašeho kapitalistického hospodářství: Jenom svržení kapitalismu, jenom vláda dělníků a rolníků, vyvlastnění kapitalistů znamená cestu vpřed, jenom tato cesta definitivně vyřeší problémy pracujícího lidu, tato cesta promění tuto zemi ve šťastnou zem, v socialistickou vlast pracujícího lidu. (Potlesk komunistických poslanců.)

Vždycky jsme ukazovali, že jenom moc pracující třídy dá svobodu všem národům a že tato svoboda bude základem bratrského svazku Němců, Slováků a Čechů a že v pevném bratrském svazku pro pana Henleina místa nebude. (Potlesk komunistických poslanců. - Výkřiky.) Tento program dnes tím více podtrhujeme. Vždyť právě Sovětský svaz ukazuje pravdivost našich slov. Vždyť Sovětský svaz ukazuje, že jediné naše cesta řeší tyto problémy. Zatím co hospodářství v celém světě bankrotuje, Sovětský svaz, vítězný proletariát plánovitě buduje nový socialistický pořádek. Zatím co dělnické svobody jsou u nás ohroženy, vláda dělníků a rolníků znamená diktaturu proti všem vykořisťovatelům, upírům lidu, a znamená svobodu a práva všech pracujících. Sovětský svaz, pánové, to je náš program, k němuž se hlásíme, Sovětský svaz je cesta vpřed. (Potlesk komunistických poslanců.) Nikdy nezapřeme tuto svoji cestu, a sympatie pracujícího lidu k Sovětskému svazu, nemylte se, to nejsou jen sympatie v otázce míru, nýbrž jsou to sympatie, které vyplývají z hlubokého přesvědčení všeho pracujícího lidu, že jenom cesta sovětů vyřeší jeho problémy, jeho životní otázky. (Potlesk komunistických poslanců.)

Ale propagujíce vždy jasně své cíle, nikdy si nezastíráme reálné situace, reálného poměru sil. My nezůstáváme dlužni odpověď na otázku, co se má dnes dělat, dnes a zítra, jakou cestou dnes a zítra jíti, aby se dnes za dnešní situace splnily alespoň elementární požadavky pracujícího lidu, aby dnes za dnešní situace bylo možno nahraditi protilidovou, kapitalistickou politiku jinou politikou, politikou lidovou, protikapitalistickou a skutečně protifašistickou.

Jak dnes reálně v této situaci řešiti tyto otázky? Ve svém otevřeném dopise na vedení soc. demokratické a nár. socialistické strany nadhodili jsme řadu otázek, řadu konkretních navrnu, jak dnes za dané situace, při reálném poměru sil možno řešiti řadu otázek. Dáváme odpověď především na hospodářské otázky, na otázky chleba, na otázky existence pracujícího lidu. Víme, že hospodářskou krisi nelze řešiti zákonem a dekretem, ona vyrůstá z kapitalismu, a dokud nebude zničen kapitalismus, dotud dělnická třída bude mizerně žíti. Ale my také víme, že i za existence kapitalismu, za trvání hospodářské krise není třeba, aby se žilo tak špatně jako dnes, není třeba, aby statisíce poctivých pracujících lidí umíralo hladem. I v této situaci je možná jiná, lidová, protikapitalistická politika. I v této situaci je možné řešiti základní ekonomické problémy. A jaká je to cesta? Je třeba především přenésti břemena krise na pravé vinníky tohoto systému, na bankéře, kapitalisty a velkostatkáře. Vy často mluvíte o mimořádné době. Ano, my cítíme nejlépe mimořádnost této doby, my, kteří jsme spjati s pracujícím lidem, kteří cítíme jeho bídu, a proto my v této mimořádné době žádáme mimořádné prostředky, mimořádná opatření, ne proti lidu, nýbrž mimořádné prostředky proti kapitalistům, bankéřům a velkostatkářům.