Co znamená připravovat skutečnou obranu lidu proti Hitlerovi? To neznamená usnášet reakční zákony, jednat o rozpouštění stran, jednat o koncentračních táborech. Připravovat skutečnou obranu republiky znamená především bojovat za lidskou existenci všeho pracujícího lidu. Jak je možno hájiti republiku proti Hitlerovi, kdy je lid rabován a vyssáván do morku kostí? Je přece jasné, že v zájmu skutečné obrany republiky je třeba dáti lidu, což jeho jest, především chléb, za druhé svobodu, větší demokratická práva a demokratisaci celého režimu, neboť jak je možno brániti republiku, proměňujete-li ji v kriminály? Za třetí je třeba dát lidu nacionální práva, provésti nacionální zrovnoprávnění všech národů Československa. Jak je možno bránit republiku, jak chcete přiměti nečeské národy, aby obhájily republiku, [ ]. Za čtvrté, je třeba provésti demokratisaci armády, očištění armády [ ].

Ano, pánové, tak vypadá skutečná situace. Žádným poukazováním na mimořádné poměry a na nebezpečí válečného útoku se strany Hitlera nemůžete odůvodniti svoje reakční zákony, nemůžete odůvodniti tuto osnovu zákona o rozpouštění politických stran, o dalekosáhlém odbourání demokratických práv pracujícího lidu. Aby se lid uhájil Hitlerovi, nesmí míti svěrací kazajku, ale potřebuje svobodu, potřebuje chléb [ ]. To jsou první a základní opatření, která je třeba učiniti a za která pracující lid musí bojovati a za která naše strana bojuje.

A my se obracíme na vládní socialisty, kteří tuto osnovu zákona o rozpouštění stran dnes navrhují a kteří ji opodstatňují právě nutností obrany republiky, a ptáme se jich: Pánové, s kým chcete brániti lid a republiku proti Hitlerovi? Chcete ji bránit se svými koaličními spojenci, s reakcionáři, chcete ji bránit s burzoasií? Což vám není jasno, že buržoasie, představovaná dnes reakcí, není schopna brániti lid a republiku proti Hitlerovi? Jaká bude role buržoasie a reakce v té válce, která nám hrozí? Na prstech si můžeme vypočítati již dnes tuto úlohu. Především to bude pro ni kšeft, za druhé bude chtít spoutat lid a [ ]. Vedení války proti Hitlerovi, má-li býti úspěšné, musí býti vedeno zcela jiným způsobem. Tato válka může býti vedena pouze na třídním podkladě po vzoru Jakobínů, to znamená dát lidu svobodu, dát lidu možnost, aby v závodech, v úřadech, armádě a všude jinde kontroloval, vyhazoval reakcionáře, zrádce, skryté a zjevné agenty Hitlera. Jestliže v zájmu obrany lidu a republiky usnášíte reakční zákony, jestliže dáváte reakci do rukou nové a nové zbraně proti lidu jako těmito zákony, pak nehájíte republiku proti Hitlerovi, ale podkopáváte skutečnou obranu, skutečnou živou sílu brániti lid a národ proti hitlerovskému nebezpečí.

My v zájmu lidu, v zájmu obrany národa i republiky tato opatření se vší rozhodností potíráme. V zájmu lidu a v zájmu obrany republiky bojujeme proti těmto opatřením, proti dnešnímu režimu, který není schopen tento veliký úkol obrany skutečně provésti, [ ] ke skutečné obraně republiky proti fašistům. Dělnická třída musí vůči této vládě míti největší nedůvěru, nedůvěru tím větší, že pod pláštíkem obrany republiky jsou prováděna militarisační a policejní opatření ke spoutání dělnictva, ke spoutání jeho organisací, ke spoutání všeho pracujícího lidu, a poněvadž tím se ještě více zvyšuje nebezpečí, že ozbrojené moci bude použito proti lidu. A proto my i v zájmu obrany lidu proti fašismu i proti Hitlerovi vystupujeme proti těmto reakčním opatřením a zákonům. Proto také komunistická strana nemůže nésti žádnou odpovědnost za celkovou brannou politiku dnešní vlády.

Žádnými opatřeními, žádnými argumenty není možno odůvodnit tuto osnovu zákona, která postihuje tak hluboce práva lidu, která také hluboce postihuje všechny demokratické tradice pracujícího lidu. Není to zákon proti Henleinovi, není to zákon proti fašismu. Není to zákon na obranu lidu a republiky proti Hitlerovi, ale je to bič reakce, která i dnes se soustřeďuje před našima očima. Fronta profesora Němce, fronta 18. prosince nezmizela. Tato fronta pánů Kyjovských, Stoupalů, Kramářů, Henleinů existuje, roste, aby to, co se jí nepovedlo 18. prosince, snad zítra provedla ještě lépe a důkladněji jednotný reakční útok proti celému dělnickému hnutí, proti všem právům pracujícího lidu. A jestliže dnes tato reakce dostává do ruky nový prostředek, nový bič, pak neváhám říci, že hlavní odpovědnost za to spadá na vládní socialistické strany.

V ústavně-právním výboru posl. sněmovny při prvním zasedání zástupci socialistických stran vystoupili proti tomuto vládnímu návrhu. Mluvili, že tohoto návrhu zákona není třeba a že má řadu skrytých nebezpečí. My jsme tehdy vítali toto vystoupení dr Stránského a jiných a očekávali jsme, že nastane aspoň určitý obrat od jejich dosavadní politiky kapitulace. Ale pohříchu tento odpor vládních socialistů neměl dlouhého trvání. Za několik týdnů tyto strany kapitulovaly a pan dr Stránský, který mluvil v ústavněprávním výboru, že tento vládní návrh je nepřijatelný, za několik týdnů pro tento návrh hlasoval, plaidoval proň a dnes pravděpodobně se všemi svými druhy pro tuto osnovu zákona bude také hlasovati. Snad málo kdy se tak jasně ukázala politika kapitulace socialistických stran před reakcí, před diktátem reakcionářů, agrárníků, jako v tomto případě.

My tuto politiku budeme potírat. Budeme ji potírat jako politiku, která slouží reakci, která pracující lid u nás vede do propasti fašismu, která národy Československa vede na pokraj války, která je vede Hitlerovi do chřtánu. My zmnohonásobíme své úsilí, abychom tuto politiku zlomili, abychom socialistické dělníky, celé organisace, celé strany semkli myšlenkou boje proti fašismu a reakci, abychom všechny republikány a skutečné demokraty semkli v jednotnou lidovou frontu boje proti reakcionářům a fašistům. Věříme, že splníme tento úkol a sjednotíme dělníky proti kapitálu, sjednotíme lid proti reakci a že sjednotíme národy Československa proti Hitlerovi a proti jeho pomocníkům, neboť víme, že dnešní doba, to není rok 1933, kdy Hitler nastupoval k moci a kdy všem fašistům a reakcionářům se sbíhaly sliny, jak to u nás půjde hopem pod jho reakce do fašistické diktatury. Dnes je r. 1936, kdy ve Francii, ve Španělsku jde k moci sjednocený lid, kdy v Polsku revoluční polský proletariát otřásá pilíři Beckovské diktatury a my věříme, že i u nás to půjde touto cestou, cestou svobody přes všechna vaše reakční opatření a přes všecku vaši persekuci! (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Onderčo (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. dr Kellner.

Posl. dr Kellner (německy): Slavná sněmovno! Zaujímám-li dnes jako sudetský Němec stanovisko proti vládnímu návrhu tisk 159, bude většina vás krčiti rameny a řekne si nebo pomyslí z mentality mně příliš známé: "Jest přece zcela jasné, že sudetskoněmecká strana jest proti zákonu o rozpouštění stran, kdo v domě oběšence mluví již rád o provazu!" Přesto se mýlíte, myslíte-li, že jsem zásadním odpůrcem jakéhokoliv rozpouštění politických stran úřady. Ne, já uznávám úplně právo a povinnost státu, energicky se hájiti proti nebezpečím, která mu hrozí velezrádnými a státu nebezpečnými akcemi s kterékoliv strany. Schvaluji tím také zásadně možnost a přípustnost z úřední povinnosti rozpouštěti politické strany, je-li zákonný rámec k tomu po ruce a jsou-li zde k tomu zákonné předpoklady. Toto zjištění se mi zdá býti nutným, neboť když vláda označila návrh jako další článek v řadě opatření k ochraně republiky a její obraně, mohou jinak zlomyslní nepřátelé, kterých je dosti mezi Němci i mezi Čechy, dospěti lehce k nepravdivému tvrzení, že jsme asi protivníci takovýchto opatření. To však není pravda. Nehledě k tomu musím žádati, aby byla takováto opatření v souhlase s platnými zákonnými normami, zejména v souhlase se zásadami ústavy, a když o dnešní osnově uvažuji s tohoto hlediska, musím dospěti k nejtěžším pochybnostem proti této osnově.

Byť sebe více důvodová zpráva tvrdila, že přísně trvá na ústavě, tím méně může býti o tom pochybnosti, a to musí býti jednoznačně zjištěno, že se osnova zákona o rozpouštění stran ve znění nám předloženém nedá uvésti v soulad s podstatnými ustanoveními ústavy, naopak znamená další pochybný krok, aby ústavě, kterou prý hájí, odňala platnost, a na její místo postavila libovůli politických stran, které právě tvoří vládní většinu.

K základům každé demokratické ústavy patří nepochybně Montesquieuova věta o rozdělení moci. Vycházeje z myšlenky, že nikdo nemůže býti soudcem ve vlastní věci, ani úřad, praví již článek 202 francouzské ústavy z roku 1791: "Soudcovské úkony nemohou býti vykonávány ani zákonodárnou korporací ani výkonnou mocí." Tato zásada, jako ostatně všechny osvícenské myšlenky, našla také velmi brzo v sudetských zemích dalšího rozšíření, při čemž se historický rozvoj především točí kolem toho, aby spravedlnost byla osvobozena od politických vlivů správy. Jest proto samozřejmé, že tato zásada rozdělení moci, která se objevuje ve všech novodobých ústavách, které se nazývají demokratickými, nalezla zdůraznění také v ústavní listině Československé republiky. Neboť § 96 praví: "Soudnictví jest ve všech stolicích odděleno od správy." Z tohoto chodu myšlenek vychází samo o sobě vyloučení, zákaz každé kabinetní justice, který taktéž patří k základům demokracie. § 94 ústavní listiny, který tuto zásadu obsahuje, zní: "Nikdo nesmí býti odňat svému zákonnému soudci." Skuteční soudci, mají-li své funkce vykonávati, musí býti nezávislí, jak to ustanovuje § 98 ústavní listiny. Jejich rozhodnutí smí se říditi jen právem a zákonem, a v tom nesmí býti nikým, ani úřadem ovlivňováni, neboť jen tak jest dána záruka, že právo a zákon se provádí nestranně. Nestačí-li již zákon změněným poměrům, jest věcí zákonodárce, aby sleduje vývoj pomohl novými normami. Nelze však bez návratu do doby absolutismu opravu norem, které se staly nedostatečnými, na úkor konání spravedlnosti přenechati volnému uvážení výkonné moci, správním úřadům. Oběma zásadám, a to jak zásadě rozdělení moci, tak i zákazu kabinetní justice, odporuje zákon o rozpouštění stran přímo nápadně.

Zkoumejme nejdříve jeho poměr k zásadě o rozdělení moci. § 1 osnovy zákona o rozpouštění stran určuje (čte): "Byla-li činností politické strany ohrožena samostatnost, ústavní jednotnost, celistvost, demokraticko-republikánská forma nebo bezpečnost republiky Československé, může vláda další činnost takové strany zastaviti nebo ji rozpustiti."

Tím se vládě, tedy držitelce výkonné moci, nepochybně jednoznačně vymezují kompetence, které jí podle znění ústavní listiny nepřináleží, které příslušejí spíše jediné soudům, a to trestním soudům. Právní statky, které zamýšlí chrániti § 1 osnovy zákona o rozpouštění stran, nejsou nám cizí. Známe je dávno z §u 1 zákona na ochranu republiky z roku 1923, který docela přesně ustanovuje tresty na útoky proti vládní formě a státnímu území, které se obyčejně shrnují pod společným jménem "velezrady". Velezrada jest nepochybně nejen u nás, nýbrž skoro ve všech evropských státech trestní věcí. Ve starém Rakousku byla předmětem §u 58 trest. zákona z roku 1852. Švýcarsko ji stíhá podle článků 37, 38 a 45 spolkového trest. zákona. Anglie zvláštním zákonem z roku 1352. Ve Francii se velezrada přikazuje trestním soudům k jednání podle článku 87 Code poenale, v Italii podle článků 104 a 118 trest. zákona, v Norsku podle §§ 83, 89 a 99 trest. zákona.

Ostatně i náš zákon na ochranu republiky označuje velezradu výslovně jako zločin. Tím jest zjištěno a dokázáno, že velezrada jest trestní věcí. Ale pak jsou jen trestní soudy a nikdo jiný než ony povolány kvalifikovati a posouditi její skutkovou povahu.

"Nikdo nesmí býti odňat svému zákonnému soudci" určuje § 94 úst. listiny. "Soudní moc ve věcech trestních přísluší občanským soudům trestním" určuje § 95 ústavní listiny, při čemž se připouštějí výjimky jen ve prospěch vojenských soudů, policie a finančních úřadů. Když však nyní, což jest jisto, jest jednak velezrada trestní věcí, jednak však jsou pro trestní věci příslušny jen trestní soudy a nikdo nesmí býti odňat svému zákonnému soudci, pak jest jako slunce jasné, že zákon o rozpouštění stran tím, že trestní věc "velezradu" v tomto ohledu přenechává správním úřadům, porušuje uvedená ustanovení ústavní listiny a prakticky je zbavuje platnosti. Ale tím nastupuje na místo práva a zákona opět onen duch oportunismu, jejž naši předkové po dobu skoro 150 let se snažili vymýtiti.

Ale osnova zákona o rozpouštění stran se neprohřešuje jen proti ustanovením, o nichž jsem se dosud zmínil. Omezuje dalekosáhle volný projev mínění, shromažďovací svobodu, svobodu tisku, listovní. a telegrafní tajemství, osobní svobodu, svobodu majetkovou, jakož i svobodu soukromohospodářské činnosti. Jest tudíž dalekosáhlým útokem na všechny demokratické potřeby, které hlava V naší ústavy shrnuje pod nadpisem "Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské."

Vláda sama byla si patrně vědoma těchto vad, když použila po prvé zákona o rozpouštění stran a v roce 1933 rozpustila německou národně-socialistickou stranu. Neboť tehdy se odvolávala ve svém nařízení dlouze a široce na t. zv. rozsudek o spolku "Volkssport", ačkoliv zákon nečiní dřívější soudní rozhodnutí nikterak předpokladem pro rozpuštění politické strany. Vláda zde tedy postupovala se svědomitostí ani zákonem neustanovenou, která má patrně maskovati vytýkané vady a vznikla právě asi z přesvědčení, že zde vláda opouští kompetence podle ústavy jí přikázané a že pro to potřebuje zvláštního odůvodnění. Ovšem by se mohlo říci, že zákon této vadě čelí potud, ze proti opatření vlády, kterým nějaká politická strana bude rozpuštěna, jest volný pořad instanční k nejvyššímu správnímu soudu. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Avšak kdo nějak doufal v tuto možnost, byl trpce zklamán. Bylo až dosud úplně nepopřené v theorii i v praksi, že jsou politické strany sice útvary podobné spolkům, nemohou však nikterak býti kvalifikovány jako spolky. Přesto že se učenci snad i jinak přeli o podstatě politických stran, shodli se na tom, že politická strana není spolkem. Přes to se nejvyšší správní soud, a to proti své celé dosavadní a stálé judikatuře, při svém rozhodování o stížnosti zastavené německo-nacionální strany nedal zdržeti, aby politickou stranu nezahrnul pod spolkový zákon a neodůvodnil své rozhodnutí předpisy spolkového zákona.

Mohl bych vám poukázati podle řady paragrafů a podle řady rozhodnutí nejvyššího správního soudu, jak neudržitelné jest toto rozhodnutí. Nechci vás tím zdržovati, ale musím poukázati na to, že na př. civilní soudy v republice toto rozhodnutí nejvyššího správního soudu vůbec nevzaly na vědomí. Neboť když před nějakou dobou u jednoho západočeského krajského soudu byla zažalována směnka vystavená německou živnostenskou stranou, odmítl soud námitku osobně žalovaných funkcionářů strany, že směnku nepodepsali vlastním jménem, nýbrž jménem živnostenské strany, že jim tudíž chybí pasivní legitimace k žalobě, že nikoliv oni, nýbrž živnostenská strana musí platiti, s odůvodněním, že politické straně chybí charakter právní osobnosti, že politická strana nemůže ani nabývati práv, ani přejímati povinnosti; v tomto případě mohli by jen funkcionáři, kteří směnku podepsali, nikoliv však živnostenská strana, býti k ručení zavázáni, i když byla směnka podepsána ve jménu a v plné moci živnostenské strany. Takové rozhodnutí by bylo nemožné, kdyby politická strana skutečně byla spolkem. Neboť spolek se pokládá za právní osobu, spolek požívá ochrany právní osoby, může nabývati práv a převzíti povinnosti, může nashromážditi majetek nebo také dělati dluhy, za které pak právě neručí jednotliví funkcionáři nebo členové, nýbrž jen spolek jako takový.

Ostatně chci neudržitelnost tohoto rozhodnutí ukázati ještě na jiných dalších dvou vývodech. Za prvé, že politické strany nejsou spolky, uznali vláda a právníci vlády a i sám parlament již tím, že utvořili zákon o rozpouštění stran. Neboť kdyby byly politické strany spolky, podléhaly by spolkovému zákonu a mohly by býti bez dalšího zmocnění rozpuštěny podle článku 113 spolkového zákona, k tomu by nebylo zapotřebí zvláštního zákona, zvláště žádného zákona o rozpouštění stran. Za druhé označuje se Československá republika státoprávně jako parlamentní demokracie, ve které veškerá státní moc pochází z lidu. Parlamentní demokracie jest vyznačena existencí politických stran. Tyto jediné dávají lidu možnost politického tvoření vůle. Budou-li politické strany podřízeny spolkovému zákonu, pak je budou museti nevyhnutelně kontrolovati jednotlivé okresní úřady. Ale pak bude nakonec tvoření vůle národa postaveno pod dohled a učiněno závislým na dobré vůli jednotlivých okresních hejtmanů. Pak na konec bude jednotlivým okresním hejtmanům zůstaveno, zda snad pro pochybnost nějaké stolní společnosti chtějí nějakou stranu rozpustiti či nikoliv. Co nám všem pak nastává, chci vám vyložiti na malém příkladu, který právě zcela znamenitě objasňuje výstřelky, k nimž dochází z volného uvážení, zvláště, když ho používají nižší instance: U jednoho okres. úřadu ve východních Čechách, který nechci blíže jmenovati, spolek "Bund der Deutschen", který dodatkově chce všude tam pomoci, kde státní opatření veřejné péče jsou nedostatečná, podal žádost, aby za účelem sbírky mohl prodávati velikonoční odznaky. Tyto velikonoční odznaky vypadaly takto (ukazuje odznaky). Neklame-li mne mé školní vzdělání a mé oči, představuje právě z vejce vylíhlou slepičku, kuře. Za boha bych byl nikdy nenalezl, co by na tomto odznaku mohlo býti státu nebezpečného, nebo jak dalece mohl býti ohrožen veřejný klid a pořádek. Okresní úřad mne velmi rychle a brzo dobře poučil. Prohlásil sice, že připustí sbírku, ale nemůže povoliti prodej tohoto odznaku. Proč? Okresní úřad má zřejmě daleko lepší oči než já, také více zoologických znalostí. Zjistil totiž, že to není slepička, nýbrž kohoutek, Henlein. Ale Henlein jest souznačný se sudetskoněmeckou stranou. Když tedy spolek "Bund der Deutschen" prodá takový odznak, učiní tak pro něho zakázaným stranicko-politickým způsobem, tudíž musí býti prodej tohoto odznaku zakázán. Když tento okresní úřad bude míti pravdu, dámy a pánové, pak budeme musiti býti ještě na všelicos připraveni (Různé výkřiky), pak bude především sudetsko-německým slepicím vůbec zakázáno líhnouti kohoutky, příští rok pak bude pravděpodobně vůbec zakázáno prodávati velikonoční vajíčka, neboť proti tvrzení, že každé slepičí vejce může představovati zakukleného kohoutka, není žádný protidůkaz. (Potlesk poslanců sudetsko-německé strany.) Zbývá ještě otázka, jak dalece směšnost zabíjí. Odpověď na tuto otázku musím však přenechati vládě a úřadům.

Vracím se k vlastnímu thematu svých vývodů, k osnově zákona o rozpouštění stran. Osnova zákona o rozpouštění stran není pro mě bohužel jednorázovým ojedinělým zjevem, jest pro mě spíše článkem řetězu, jejž se snažíte v tuto chvíli připojiti k naší ústavě. Následek této snahy zdá se mi býti poněkud povážlivým. Hranice mezi diktaturou a demokracií označuje ústava tím, že jisté zásady a jistá základní práva odnímá střídajícím se vládám, a jejich změnu činí jen možnou, když 3/5 Národního shromáždění k takové změně dají souhlas, aby tak v nejdůležitějších otázkách suverenitě lidu, která se nahrazuje v denních otázkách suverenitou vládních stran, bylo zajištěno více místa. Překročí-li nějaká většina, která nedosáhla předepsané 3/5 většiny, tuto hranici, činí nesporně krok od demokracie k diktatuře; a když se pak ještě v rukou vlády jako výkonné moci, jak se stalo zmocňovacím zákonem, spojí legislativní kompetence, když v rukou výkonné moci, správních úřadů, jak se má státi osnovou zákona o rozpouštění stran, mají býti sloučeny soudcovské funkce, když tedy všechny tři funkce, soudcovská, zákonodárná a výkonná mají býti sloučeny v jedné ruce, pak se patrně blížíme systému, který moderní státoprávníci označují za fašistický. Jdete tedy vývojem, o němž denně tvrdíte, že jej potíráte. Pan dr Stránský mi sice nedávno na moji námitku řekl, že není nic platno, že časy jsou právě takové, že se demokracie musí chrániti i nedemokratickými prostředky. Nato jsem mu vypravoval starou německou bajku, kterou chci zde opakovati. Jednou žil někde v lese poustevník, jehož schopnostem se podařilo ochočiti medvěda. Když si chtěl jednoho dne po obědě zdřímnouti a lehl si, posadil se medvěd vedle něho, aby hlídal jeho spánek. Tu přilétla velká moucha a sedla si na obličej poustevníkův. Tato moucha se nedala zaplašiti ani nejdůraznějším bručením, a tak vzal medvěd kámen cent těžký a zabil jím mouchu, ale nejen mouchu, nýbrž také poustevníka. Chraňte se před tím, abyste se snad jednoho dne neocitli v té úloze vůči demokracii, jakou hrál medvěd s poustevníkem. (Potlesk poslanců sudetsko-německé strany.)

Místopředseda Taub (zvoní): Přerušuji projednávání tohoto odstavce, jakož i pořadu této schůze.

Nemocí omluvil se posl. Sandner.

Sděluji, že se předsednictvo usneslo, aby se příští schůze konala ve čtvrtek dne 23. dubna t. r. ve 3 hod. odpol. s

1 a 2. Nevyřízené odstavce 1 a 2 pořadu 36. schůze.

3. Návrh, aby senátu prodloužena byla lhůta stanovená § em 43 ústavní listiny k projednání usnesení posl. sněmovny k vládnímu návrhu zákona o četnickém kázeňském a kárném právu, odnětí četnické hodnosti, přeložení do výslužby v řízení správním a o umisťování superarbitrovaných četnických gážistů mimo služební třídy (tisk 2189-II).

4. Doplňovací volba náhradníka volebního soudu.

5. Zpráva výboru imunitního o žádosti vrch. stát. zastupitelství v Bratislavě v trest. věci posl. Šaláta (tisk 312).

6. Zpráva výboru imunitního o žádosti kraj. soudu trest. v Praze v trest. věci posl. Ježka (tisk 322).

7. Zpráva výboru imunitního o žádosti okres. soudu v Dubé v trest. věci posl. dr Roscheho (tisk 323).

8. Zpráva výboru imunitního o žádosti okres. soudu ve Znojmě v trest. věci posl. dr Mareše (tisk 326).

Končím schůzi.