Nyní k panu Rašínovi. Vidím v tom, co zde pan Rašín promluvil, prototyp průměrného českého vnitřního politika. Tento muž nedovedl říci nic jiného, než opět v těchto vážných dobách v tónině všeho českého tisku štváti bez důkazů a bez dokladů. Měl patrně řeč, aby při příštích volbách dostal opět od hraničářů více hlasů než ostatní strany. Neboť jest neslýchaností zde tvrditi, že všichni sudetští Němci jsou irredentisté. To jest duch, ve kterém jste dělali politiku od r. 1918, od r. 1918, kdy vám podávala jedna německá strana a jeden německý politik za druhým nejvyšší důkazy loyality, kdy se německé strany snažily spolupracovati. A tehdy nedostaly tyto strany jinou odpověď než: Sudetští Němci jsou již předem irredenta. Tím nezkonsolidujete nikdy stát, který tenkrát zřídili mužové s největší politickou vážností, s větší vážností, než se dnes dělá duchovní politika. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.)

Mimo to se zdá býti panu Rašínovi a českému tisku vyhrazeno míti privilegium používati dávno zapovězeného, sudetskými Němci skoro nikdy nepoužívaného slova "Sudetendeutschland".

Nyní ke konkrétní otázce. Pan Rašín zde především udělal úplně podivné salto mortale. Snažil se odůvodniti nutnost rozpuštění sudetskoněmecké a komunistické strany, tedy nutnost zákona o rozpouštění politických stran, neboť nemyslím, že chce nějakou brutální, nezákonnou cestou tyto strany rozpustiti. Potom jest to však podivuhodný duševní skok, hlasovati proti zákonu, jak prohlásil, o němž sám zdůraznil, že je nutno jej provésti. To však charakterisuje logiku, s jakou se dělá politika.

Avšak ještě charakterističtější jsou prameny, na které se dr Rašín odvolal, charakteristické ve dvojím směru. Za prvé přejímá žvast časopisu "Prager Presse", který jinak s tohoto hlediska nemůže býti dosti strhán, za své argumenty. A za druhé tvrdí, že podle zpráv okresních úřadů a podle jiných informací, které mohou míti jen státní úředníci, jest nutno rozpustiti naši stranu. Pak je možné toto: buď si dr Rašín tato tvrzení vyssál z prstu, nebo jsou okresní hejtmani a jiní státní úředníci, kteří porušili přísahu úředního tajemství a dali dr Rašínovi tyto zprávy čísti. Jiné možnosti není.

A nyní ke zprávám. Jak se dělají? Jsem sám často venku a tu sedí často ve schůzi vedle mne vládní komisař. (Posl. May [německy]: Který neumí stenografovati!) Neumí zhusta stenografovati, ano umí zřídka kdy vůbec německy. A potom něco zaslechne a napíše některou větu, opírá svou zprávu o rozhodné slovo, jak jsem zjistil, nemůže však pochopiti cely postup myšlenek a smysl řeči. Řídí-li se těmito zprávami ministerstvo vnitra - doporučuji snad zástupci pana ministra vnitra, aby si dal předložiti relace o mých řečech - jistě nebude míti ani tušení o věcech, které se dějí venku v našich schůzích a vůbec na venkově. Podle této neinformovanosti se usuzuje o celé vnitropolitické mašinerii ve směru tak zvané ochrany státu. Nejste vůbec nikterak informováni o lidu, který jest pojat do vašeho státu, o sudetských Němcích, jste v nejlepším případě informováni od poštvaných, od lidí, kteří chtějí dělati kariéru, od lidí, kteří neumějí mluviti německy a konají službu v německé oblasti.

Nyní přišel dr Rašín s demokraticko-republikánskou státní ústavou. Vyčítal nám nedostatek demokracie a tvrdil, že jsme pro totalitu. Chtěl bych dr Rašína prositi, aby zde přednesl demokraticko-ústavně-právní program své politické skupiny podle způsobu, jak jest také obsažen v listech Stříbrného, a dovolím si potom dokázati, že tam není obsažena ani jediná jiskra ducha pravé demokracie, a tím méně vědecké terminologie demokracie - až na slovo demokracie. A tu přicházím k podstatnému bodu. Ve vnitrostátním vývoji, jak v praxi formulování zákonů, tak vůbec zde ve vnitrostátní diskusi a v tisku není naprosto nejmenší jasnosti o tom, co vy mezi sebou, totiž Češi mezi sebou rozumíte pod demokraticko-republikánskou ústavou a pod demokracií. Slyšeli jsme tolik formulací! Nejen každý váš vůdce strany, nýbrž u některých stran dokonce každý politický řečník má již úplně jiné a rozdílné pojetí demokracie. (Výkřiky.) S tím se tropí neobyčejně mnoho nepravostí. Neboť stojíte při používání zákonů na všeobecném označení "demokraticko-republikánská ústava" - vy však děláte zároveň neustále řadu zákonů, které nejsou mírně řečeno, nic jiného než první stupeň k autoritativnímu státu. Vrcholem tohoto vývoje jest zákon, který má přijíti příští týden k diskusi, ve kterém jsou dány všechny možnosti zřízení diktatury a to v dobách míru, nikoliv za války. Tu jest něco velmi zajímavého. Zdá se, že máte sami starost, jak by pojímala jednotlivá stranická skupina mající moc slovo "demokratický". Váhali jste totiž velmi dlouho, než jste dali zákonu o rozpouštění politických stran vstoupiti opět v platnost. Slyšel jsem z úst jinak velmi seriosního českého pána, že měli v určitých politických vrstvách strach, že by mohl získati jiný politický směr převahu a snad jednou použíti zákona také proti českým stranám. Proto pravím: Ustanovení zákona musejí míti jinou jasnost, než jakou jste se dosud snažili utvořiti, formulovati zákony a zvláště pojmy v zákonech. Pojem "demokraticko-republikánský" jest již pojmem, o kterém nikdo již neví, co obsahuje, pokud jde o normální správní praxi. Neboť jste v praxi již 10 let porušovali demokracii při jmenování, porušovali jste demokracii při různých zásadách rovnosti státních občanů různých národností státu a vkročili jste po mnohé stránce na cestu dáti ještě ostřejší možnosti k porušení demokracie do rukou jednotlivým politickým moc majícím skupinám ve státě. A vždy se to děje pod titulem ochrany demokracie, ochrany státu.

Mám dojem, jako by v tomto státě a v českém národu přes všechny opačné výroky byli lidé na úplně stejné linii duševního vývoje, jako ve všech sousedních státech. Přes to se vypínáte a vydáváte se za pravý ostrov demokracie, která prakticky dávno již neexistuje.

A ještě jedno: Celý vývoj ukazuje, že se zákony k ochraně toho neb onoho nevystačíte. Máte na př. k ochraně proti korupci také již velké množství zákonů, ale obyčejně pykají malí střadatelé, nikoliv však velcí, kteří by vlastně měli býti postiženi. Co však chybí, to jest v tomto státě duch, ze kterého by měla býti utvořena vnitřní konsolidovanost a dorozumění všech státních občanů. (Souhlas poslanců sudetskoněmecké strany.) Chcete-li v duchu, který zastupuje dnes český tisk skoro všech táborů - pravím všech táborů, v stejném duchu, jak zde učinil dr Rašín - konsolidovati stát, pak vám zaručuji, že se nemůžete dáti krásnější cestou pro své protivníky, abyste zničili vlastní stát. Dali jste se unésti příliš určitými skupinami travičů, které jsou zásobovány z Moskvy a odjinud, do psychosy strachu, kterou političtí vůdcové, vidí-li vážnost situace, nikdy nesmějí míti. Kdybyste byli dělali politiku strachu již před válkou, nebyli byste nikdy dobyli tento stát svému národu. Nyní, kdy máte mocenské prostředky v rukou, děláte politiku strachu proti drobným státním občanům; to vás dovede k tomu, že dobytý stát sami zničíte vnitřně nedůvěrou a nedůvěra jest nejostřejší rozkladný prostředek státu. Nemůžete-li každému, kdo má odvahu vám ukázati, jak se věci opravdu mají, a kdo má ještě odvahu říci "Jsme ochotni k dorozumění!" nic jiného odpověděti než nám stále opět vyčítati: "Vy jste irredentisté, nepřátelé státu, my vám nevěříme!", pak, pánové, nikdy nedosáhnete toho, abyste tento stát vnitrostátně konsolidovali. A nezkonsolidujete-li jej, to znamená nepojmete-li 31/2 milionu sudetských Němců, necháte-li těchto 31/2 milionu sudetských Němců a také mnoho milionů jiných národů v tomto státě mimo tuto konsolidaci, pak právě nebude tento stát konsolidován, jak jste ho dosud od 1918 ještě nezkonsolidovali. Velkou úlohu, kterou máte, nebudete moci řešiti mentalitou "Českého slova", mentalitou hraničářských listů neb "Práva lidu", neb jiných listů. Nebudete ji moci řešiti mentalitou takového Rašína, který je synem velkého otce, nýbrž jen tím, ze si opravdu uvážíte: Jak jest možno nikoliv s nějakými opotřebovanými politiky, nýbrž s nositeli důvěry masy národů v tomto státě a u nás s masou sudetských Němců vytvořiti pravé dorozumění o všech životních základech ve státě a tím také o patřičném poměru důvěry tohoto obyvatelstva ke státu?

Dva roky vystupujeme, dva roky mluvíme a kážeme o dorozumění, dva roky vám nabízíme ruku a dva roky uklidňujeme hladovějící a již zoufalé sudetskoněmecké obyvatelstvo a dva roky nás bijete v obličej tím, že nám denně říkáte: My se nechceme dorozuměti. Jedni to říkají s výmluvami a jen někteří mají odvahu to říci aspoň přímo. A denně se opíráte při této své politice o zprávy nějakých podřízených orgánů, kteří mají zájem na tom, aby udělali kariéru, opíráte se o insinuace jistých zbytkových skupin sudetskoněmeckých politiků, kteří mají jen zájem na tom, aby vůbec ještě existovali s pomocí vašich bajonetů, a opíráte se o český tisk, který sám nemá žádné ponětí ve svých pražských redakčních místnostech, jak to skutečně vypadá venku v širokých vrstvách sudetských Němců, v širokých německých sídelních oblastech tohoto státu. A člen generálního štábu, který dělá politiku s hlediska nějakých teoretických nebo klamných informací, dělá politiku ducha notorického šovinistického zaslepení, ten musí v politice konec konců prohráti. Nemůže vyhráti, nehodlá-li úplně brutálně konec konců bez ohledu, zda lidé hladovějí či nikoliv, udržeti na špičkách bodel tak zvanou demokracii ve formě výslovné diktatury policejního státu.

Na této cestě také, pánové, v této chvíli jste. Přejete-li si konsolidovati stát všemi mocenskými prostředky také vnitřně, víte z vlastních dějin: Ještě nikdy nebyl stát bodly vnitřně konsolidován, nýbrž vždy jen moudrým vedením státu, ke kterému patří také moudří rádcové ve vedení státu, a tito, se mi zdá, chybějí. Čtete-li svůj český tisk, pak jest nejhorším rádcem. (Německé výkřiky: Příliš pozdě!) Pane kolego, politik, který stojí na stanovisku, že přichází pozdě, měl by zanechati vší politiky, neboť pro politika, který má dobrou vůli, nesmí nikdy býti pozdě.

S tohoto hlediska celé vnitrostátní situace a celé vážné situace ve státě a kolem celého státu vám pravím, že samy nějaké zákony a také nějaká opatření k zesílení státní policie a podobné věci nemohou a nesmějí býti posledním slovem, pokud jde o vnitrostátní konsolidaci. A pravím vám, že před tímto zákonem o rozpouštění politických stran nemám vůbec žádný strach, neboť vnitřně ve vůli společenství semknutý národ se nemůže rozpustiti (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany) a sudetskoněmecká strana není přece již žádnou stranou.

V těchto obavách, že to jsou hospodářské, sociální sankce proti lidem, kteří za politické vedení nikdy nemohou odpovídati a neodpovídali, a v domnění, že to právě není řešení vnitrostátních otázek (Předsednictví převzal místopředseda Taub.), musíme tento zákon odmítnouti, protože jste sami odmítli každé naše rozumné slovo ke zlepšení formálního řízení. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. inž. Schwarz. Dávám mu slovo.

Posl. inž. Schwarz: Slavná sněmovno! Než začnu mluviti o osnově zákona, kterou projednáváme, pokládám za svou povinnost jasně rozlišit rozpouštění protistátních stran a obnovu některých paragrafů zákona o rozpouštění stran. Je-li samozřejmou věcí, že strany protistátní nemají býti dopuštěny, neplyne z toho nikterak, že osnova zákona, kterou projednáváme, není netoliko neúčelná, nýbrž dokonce svrchovaně nebezpečná. Obnovujeme některé paragrafy zákona, který pozbyl platnosti, a ocítáme se v prazvláštní situaci, že bude těžkým problémem zjistit, co vlastně z toho zákona platí a co nikoli. Již tím se jen potvrzuje jeho celkový ráz, který jistě můžeme vystihnout slovy, že svou nejasností, neurčitostí a možností libovolných výkladů je příkladem, jak zákony vypadat nemají. Jenže to nejsou všechny vady této osnovy zákona.

První a základní její vadou je, že je to osnova v podstatě protiústavní, která opravdu vyvolává zvláštní otázku, kdo vlastně by měl býti podle ní rozpuštěn, když je zřejmé, že ti, kdo ji uzákoňují, porušují právě ústavu republiky a ohrožují její demokraticko-republikánskou formu.

V kolika věcech se tato osnova zákona příčí ústavě, bylo tu již mnohokrát řečeno. Stačí vzpomenouti toho, že se dává vládě do rukou právo měnit složení Národního shromáždění, zmenšit počet jeho členů, ustanovený výslovně ústavou, a že se tím mění i zásada poměrného zastoupení, v ústavě výslovně zdůrazněná. Po této právní stránce může stěží někdo něco nového říci po opravdu skvělé a drtivě kritice této osnovy zákona prof. Dominikem.

Přejdu proto k otázce politické. Předem ještě připomínám, že ta výhrada v osnově zákona, že kvalifikovaná většina se počítá z plného počtu poslanců a senátorů ústavou ustanoveného, na věci nic nemění, poněvadž tato osnova zákona sama je dokladem, že vládní většina se nerozpakuje měniti ústavu

způsobem protiústavním, poněvadž tato osnova zákona ústavu mění - a není označena jako zákon ústavní a nebude odhlasována kvalifikovanou většinou, tak jako nebyla, když po prvé v tomto parlamentě se projednávala.

O neúčelnosti osnovy zákona tu mluvil dr Rašín. Mluvil o tom, že se dřívějšího zákona neužívalo ani tehdy, kdy k tomu byly velmi vážné důvody. Chtěl bych však říci, že hlavní vadu této osnovy vidím právě v tom, že úplně v kořenech ohrožuje demokracii v této republice. My jsme, pravda, slyšeli argument, že neohrožuje demokracii, poněvadž přes trvání zákona demokracie trvá. Tento argument pana zpravodaje je ovšem trochu podivný. Vzniká totiž otázka, byla-li u nás ta demokracie před tím zákonem a je-li tedy také za jeho platnosti vůbec. Ale především a hlavně nezáleží na tom, zdali tímto zákonem a jeho užitím byly vyčerpány všechny možnosti k potlačení demokracie, které tento zákon dává; stačí, že tuto ohromnou moc dává do rukou vlády a tím ovšem ohrožuje ústavnost v republice vůbec. Co nebylo, to se může státi.

Nejlepším obrázkem o povaze zákona je to, co proniklo do veřejnosti o dohodě stran, které po prvé zákon o rozpouštění stran odhlasovávaly. Vždyť jsme četli v novinách o dohodě, že žádná z těch stran podle tohoto zákona rozpuštěna býti nesmí. Tím už nejlépe autoři zákona ukazovali, že pokládají za možné, aby zákona bylo použito i proti vládním stranám; tím tedy sami přiznávali, jak tento zákon je gumový a jak se ho dá zneužíti proti hnutím, která jsou prostě nepohodlná, i když v nich protistátního pranic není. Ovšem chtěl bych připomenouti, že takový vzájemný slib je pojistkou trochu nespolehlivou - řekl bych tak něco jako ta pojistka u Fénixu poněvadž nemá žádné právní závaznosti. A to si nebude moci žádná z těch stran nikdy nikde vyžalovati, že proto, že sama byla pro zákon, snad nemůže býti rozpuštěna. (Výkřiky.)

Ale co je základní stránkou tohoto zákona, to je skutečný státní převrat. My jsme to tak označili už r. 1933, kdy posl. Chmelík přednášel tu tehdy usnesení presidia Národní ligy. Opravdu je to státní převrat, i obsahem, i formou. Státní převrat, protože se tu ústava jenom nedoplňuje, ale mění v svém základním obsahu. A takovéto základní změny ústavy bývaly v mnohých státech provedeny formou zákonnou, ba dokonce ústavní - třeba všeobecným plebiscitem se rušily demokracie, nastolovala císařství ve Francii, a také v posledních dobách, jak velmi dobře víme. Tedy ta forma, že nejde o násilí vnější proti zákonné moci, není ještě zárukou, že nejde o státní převrat. Ale ten státní převrat je i v tom, že tato radikální změna ústavy se projednává neústavním způsobem, způsobem, který ústava pro změny ústavy zakazuje.

Že je to kardinální změna ústavy. k tomu stačí, když si uvědomíme, co je podstatou demokracie. A naše republika má ústavu demokratickou, demokraticko-parlamentní. V demokraticko-parlamentní ústavě a soustavě je základem demokracie to, že občanstvo aspoň skrze své volené zástupce má možnost svrhnouti vládu, s kterou nesouhlasí, má možnost volati ji k odpovídání, kontrolovati její činnost a vůbec se jí zbaviti, když pokládá její činnost za špatnou. Tato základní stránka demokracie je v parlamentní soustavě vyjádřena právem parlamentu poraziti vládu. Parlament je nadřízen vládě, vláda se musí podle naší ústavy vzdáti, musí podati demisi, když jí parlament vysloví nedůvěru. Zákon o rozpouštění stran dává však do rukou vlády, která odpovídá parlamentu, právo měniti složení tohoto parlamentu, a ne snad, jako při rozpouštění parlamentu, tím, že by se odvolala k instanci nejvyšší, k lidu, který je podle ústavy zdrojem veškeré moci, ve volbách, nýbrž z vlastního rozhodnutí může vláda způsobiti, že pozbývají mandátu členové Národního shromáždění. Račte dovoliti, když nějaký orgán, kterýkoli, má právo měniti složení orgánu, kterému je podřízen, kterému odpovídá, když může z toho orgánu vyloučiti ty, kdo se mu nezamlouvají, tu je docela zřejmé, že tím pozbývá závislosti na tomto orgánu, že naopak ten orgán "nadřízený" se stává závislým na tom, kdo mu má skládat účty. Je nepochybná věc, že podle zákona o rozpouštění stran vláda, když by byla ohrožena její většina v parlamentě, může rozpuštěním některé strany si většinu znova opatřiti, může tedy zabrániti tomu výsostnému právu Národního shromáždění, donutiti tuto vládu k odstoupení. Tato věc, která je zcela nepochybná a zřejmá, je opravdu útokem na vlastní pilíř demokracie v naší republice, poněvadž my tu nemáme vládu přímou, my máme jen vládu zastupitelskou, a je-li tu zrušena tato podřízenost vlády parlamentu, je zrušena i zásada, že vláda ve státě musí býti ve shodě s míněním, přáním a vůlí občanstva. A to je podstata demokracie.

Vážení přátelé, je tu ještě druhá stránka, úplně shodná s touto. A to je, že podstatou demokracie je svoboda a rovnost. Tedy nejen to, že vůli státu určuje většin ve státě, nýbrž že je tu zaručena svoboda, svoboda i té menšiny a svoboda jednotlivce. Že to je podstatou demokratické vládní soustavy, o tom přece nikdo nemůže pochybovati. Kdykoliv se stanovila nějaká dělítka mezi různými soustavami, autoritářskými na jedné straně, demokratickými na druhé, vždy se v této svobodě viděla stránka demokracie. A plyne to i z podstaty věci, protože jakmile by nebylo svobody, není tu žádná záruka, že to, co se vydává za vůli většiny, skutečně vůlí většiny jest. To nejlépe vidíme na př. v obecné nedůvěře k volbám v režimech autokratických: každý si řekne, že je těžko zkoumati, je-li to opravdu pravý výraz vůle lidu, když tu není možnosti kritisovati, polemisovati, bojovati proti tomu, co ta vláda k odhlasování předkládá. Tedy svoboda je podstatnou stránkou demokracie a také rovnost, jak to i naše ústava znovu zdůrazňuje, rovnost v tom směru, že nikdo nesmí býti omezován jinak a více než kdokoliv jiný podle obecně platných pravidel.