Předseda Malypetr.

Místopředsedové: Onderčo, dr Markovič, Langr, Košek, Mlčoch, Taub.

Zapisovatelé: Bergmann, Jaša.

220 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády dr Hodža; ministři Bechyně, dr Dérer, inž. Dostálek, dr Kalfus, dr Krofta, dr Spina, dr Zadina.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupce Nebuška.

Místopředseda dr Markovič zahájil schůzi v 11 hod. 13 min. dopol. a konstatoval, že Sněmovna je způsobilá jednati.

podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu obdrželi: na dnešní den posl. Macoun; na dnešní a zítřejší den posl. Němec (čsl. soc. dem.) a B. Köhler.

nemocí posl. Klíma.

Ministerstvo vnitra sdělilo přípisem ze dne 23. června 1936, č. 45.265/1936-7, že na místo zemřelého posl. dr Františka Staňka povolalo podle §u 56 řádu volení do poslanecké sněmovny náhradníka Josefa Dvořáka, rolníka a ředitele měšťanské školy ve Volevčicích, a že mu vydalo ověřující list poslanecký.

Do výboru ústavně-právního vyslal: klub poslanců "Sudetendeutsche und Karpathendeutsche Partei" posl. Birkeho za posl. inž. Richtera; klub poslanců čsl. strany nár. socialistické posl. F. Richtera za posl. dr Neumana.

Předseda vlády zaslal přípisem ze dne 24. června 1936, č. j. 14.274/1936 m. r., vládní nařízení ze dne 5. června 1936, č. 151 Sb. z. a n., o dalších přesunech působnosti ministerstev na zemské úřady - přikázáno výboru ústavně-právnímu.

posl. dr Neumana předsedovi vlády o pomoci Vitorazsku (č. D 153-IV),

posl. Vencla ministru školství a nár. osvěty o neudržitelných poměrech na státním reálném gymnasiu v Hranicích (č. D 154-IV).

počátkem schůze: Odpovědi tisk 547 (I až XIX).

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Pristúpime k prejednávaniu prvého odstavca poradu, ktorým je:

1. Zpráva výborů soc.-politického a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 503) o pojištění u bánských bratrských pokladen (tisk 536).

Zpravodajcami sú: za výbor soc.-politický p. posl. Brožík, za výbor rozpočtový p. posl. Lanc.

Budeme pokračovať v rozprave, započatej vo včerajšej 57. schôdzi snemovne.

Lehota rečnícka je 40 minút.

Prihláseni sú ešte rečníci: na strane "pro" pp. posl. K. Procházka, Katz, Chmelík, Otáhal, Dubický, Slavíček, Knorre, Polívka, A. Langer, Čuřík.

Udeľujem slovo prvému prihlásenému rečníkovi, p. posl. Procházkovi.

Posl. Procházka: Hornické pojištění, které dnes projednáváme, má v masách hornického lidu svoji velikou tradici. Je to jedno z nejdůležitějších sociálních opatření pro horníky a jejich rodiny. Zákonné právo hornického pojištění vzniklo již před 80 lety. Toto dlouhé období trvání hornického pojištění je prolnuto velkými zápasy hornického lidu za zlepšování a lepší zabezpečení hornického pojištění. V Československé republice bylo hornické pojištění upraveno poprvé v r. 1922. Přes to, že horníci platí vysoké příspěvky na toto pojištění, celkem 33 Kč měsíčně při poměrně malých důchodech, dostalo se hornické pojištění do krise. 100.000 hornických provisionistů, vdov a sirotků, přes 95.000 aktivních horníků a pojištěnců žije již 10 let v obavách o své hornické pojištění, o svá práva a své nároky těžce v hornickém pojištění zaplacené.

Nepřátelé horníků, těžaři a páni agrárníci, se snaží namluvit celé široké veřejnosti, že hlavní příčina krise hornického pojištění jsou vysoké důchody. Pánové, tento argument neobstojí. Hornické provise jsou velmi nízké. Za 5 let pojištění dostává horník ročně důchod 900 Kč, za 10 let pojištění 1.380 Kč, za 20 let 2.340 Kč, za 30 let 3.300 Kč a za 40 let dřiny na šachtách 4.260 Kč ročně. A tomu pánové říkají vysoké provise. Leckterému z těchto pánů nestačí tyto částky ani na doutníky. To jsou provise starých hornických veteránů někdy 40leté práce, a při těchto provisích musí tito staří veteráni práce žebrati, aby uživili svoje rodiny.

Hlavní příčina krise hornického pojištění vězí jinde. Vina leží na uhlobaronech a vládě. Až do r. 1922 hospodařili v bratrských pokladnách jen podnikatelé a hospodařili tak, že pokladny byly z převážné většiny prázdné, tak jako ve Fénixu. Pokud některá pokladna něco obsahovala, byly to bezcenné cáry papíru rakouských půjček. Nejvíce však bylo poškozeno hornické pojištění tím, že bylo mnoho horníků propuštěno z práce a předčasně pensionováno. R. 1926 mělo hornické pojištění ještě 134.000 aktivních pojištěnců, kdežto koncem roku 1935 má jen něco málo přes 95.000 aktivních pojištěnců. Během 10 let vyházeli podnikatelé z práce přes 30.000 horníků a tím způsobili finanční zkázu hornického pojištění. Těžaři nesou hlavní vinu a po nich hned vláda, která umožňovala propouštění horníků z práce, a tam, kde se horníci bránili, posílala na ně četníky. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.) Při tomto zbytku aktivních pojištěnců není divu, že roční příjem hornického pojištění dosahuje přibližně 100 mil. Kč, ale vydání na důchody 206 mil. Kč. Hornické pojištění by mělo dnes míti aspoň 3 miliardy na reservách ke krytí nároků aktivních pojištěnců. Zatím nemá žádných reserv a vykazuje půl miliardy Kč dluhu.

R. 1926 předložilo ministerstvo veř. prací první návrh na sanaci hornického pojištění. Podle tohoto návrhu mělo býti hornické pojištění zrušeno jako samostatné hornické pojištění a mělo býti přiděleno všeobecnému invalidnímu pojištění dělnickému se všemi důsledky. Horníci nejsou v zásadě proti jednotnému pojištění, ale žádají, aby v jednotném pojištění byly zachovány aspoň ty zásady, které má dnes samostatné pojištění hornické. Ministerský návrh znamenal snížení provisí o jednu třetinu, znamenal vzetí nároku ženám na bezpodmínečný vdovský důchod při ztrátě živitele a ještě jiná dalekosáhlá zhoršení. Proti tomuto návrhu byla organisována a provedena 24. března 1927 jednodenní generální stávka. Odpor proti návrhu byl v řadách horníků tak velký, že tehdejší vláda musela vzíti svůj návrh z projednávání.

Od r. 1932 pracovala na sanačním návrhu zvláštní komise, jmenovaná ministrem veř. prací panem inž. Dostálkem. Jedna z nejsilnějších organisací, Průmyslový svaz horníků, neměla v této komisi jmenovány zástupce. Tato komise přišla v polovině r. 1935 s druhým sanačním návrhem, který byl sice lepší než první, ale ještě stále znamenal snížení důchodů až o 18%. I tento návrh narazil na veliký odpor v hornických masách, a proto také došlo dne 27. října 1935 k velikým demonstracím horníků na odražení tohoto návrhu. Teprve za této situace byli přizváni zástupci Průmyslového svazu horníků.

Dnes projednávaná osnova zákona o hornickém pojištění je v pořadí již třetím návrhem. Osnova je nepoměrně lepší než oba návrhy předcházející. Na sanaci hornického pojištění je kromě normálních měsíčních příspěvků potřeba částky přibližně 165 mil. Kč ročně. Mimo to je třeba vyrovnati nějak 1/2 miliardy Kč dluhu hornického pojištění. Sanace má býti opatřena asi takto: Stát má přispívati ročně 90 miliony Kč. Podnikatelé mají přispěti sanačním příspěvkem z vyplacených mezd ve výši 2 1/2%, což má vynésti na 25 mil. Kč ročně. Dále je zavedena sanační přirážka k cenám uhlí, která má vynésti přibližně na 40 mil. Kč ročně. Hornický příspěvek má vynésti na 9 mil. Kč ročně, stát pak k tomu ještě má převzíti všechny neuhrazené dluhy.

Ze sanačního plánu je však viděti, že páni uhlobaroni, hlavní viníci krise hornického pojištění, jsou přitaženi ke konání svých povinností nejméně. Částka 25 mil. Kč ročně je na bohaté uhlobarony velice málo. (Hlasy: Jeden vydělá více!) Horníci se právem bouří proti zavedení 1% sanační přirážky z jejich mezd, která fakticky znamená snížení mezd o 1%. Dnes v době drahoty životních potřeb vyžadují dělnické mzdy zvýšení a ne snížení. Podali jsme proto návrh, aby ustanovení o 1% sanační přirážce horníků bylo škrtnuto a aby tuto částku zaplatil za horníky stát. Zástupci a hlavně pánové z agrární strany tvrdí, že stát nemůže více platiti. Pánové však zapomínají, že právě z horníků a z jejich práce vytěžil a získal stát pro svou pokladnu na 7 miliard vybraných z uhelné dávky. Z těchto peněz, pánové, byly placeny a sanovány různé banky, různé podniky a také agrární podniky. Za to však hornickému pojištění a ve prospěch dělníků nedostalo se ani haléře.

Nynějším ustanovením zákona o státním příspěvku nedělá stát horníkům žádnou milost, naopak přichází velice pozdě ke konání svých povinností, které měl již dříve konati. Pánové nesmí zapomínati, že státem sanované hornické pojištění je jenom malá splátka, která se dává horníkům. Pánové nesmí zapomínati, že v popřevratových dobách byli to právě horníci, kteří si nedopřáli ani odpočinku a i v neděli těžili uhlí ve prospěch státu, ve prospěch republiky, a že v těchto dobách uhlí bylo nejlepším platidlem a že horníci mají veliké zásluhy o vybudování této republiky. Máme velice dobře v paměti, co všechno bylo horníkům slibováno, a dnes, když se přichází s otázkou hornického pojištění, vidí horníci nejlépe, jak se splňují sliby a jakého vděku se jim dostává.

Také ustanovení osnovy zákona, v němž se praví, že nemoc se nezapočítává do doby příspěvkové, těžce doléhá na pojištěnce a poškozuje je. Horník, který onemocní, má býti trestán tím, že se mu snižuje důchodová doba. I k tomuto ustanovení podáváme svůj návrh, aby tato doba byla započítána a aby tuto dobu pojistnou zaplatil podnikatel. Páni uhlobaroni mohou platiti a mají z čeho platiti. Akciové uhelné společnosti veřejně účtující vykázaly a vyplatily sobě v této době krise na 800 mil. Kč čistého zisku a své podniky si stabilisačními bilancemi nadhodnotily 2 miliardami, a mohou proto za nemocné horníky platiti.

Dále mají býti těžce poškozeni také horníci-vojáci. v osnově se říká, že vojenská doba má sice býti počítána, ale jen ve třídě Aa invalidního všeobecného pojištění. Co to fakticky znamená? Že horník voják má býti trestán za to, že slouží republice, a to tím, že místo nadhodnocené doby vojenské měsíčně 7.50 Kč mu mají býti počítány jen 2.40 Kč. Přimyslíme-li si, že se dnes příliš mnoho mluví o obraně republiky, je to ustanovení nejen velice nespravedlivé s hlediska získání hornického lidu pro obranu republiky proti Hitlerovi a fašismu, nýbrž i velice nerozumné. I k tomuto ustanovení podáváme návrh, aby doba horníka-vojáka ztrávená na vojně byla plně hodnocena a aby za horníka zaplatil stát.

Stejně nespravedlivé je, že cizím státním příslušníkům, pokud není dohoda o vzájemné reciprocitě, nemá býti přiznán státní příspěvek k provisi. V našem hornictví je zaměstnáno několik set horníků cizích příslušníků, kteří nikdy v cizině nebyli, v republice se narodili, v republice sloužili, ale státní příslušenství jim není přiznáno. Tím, že se těmto horníkům nepřiznává státní příspěvek, snižuje se jim provise až o 18 %. Nejvíce mají býti postiženi horníci kamarádi v ostravsko-karvínském revíru a na Slovensku. I v tomto případě podáváme návrh, aby všem horníkům byl přiznán státní příspěvek.

Kromě uvedených ustanovení osnovy zákona, se kterými horníci nejsou spokojeni, jde ještě o nespravedlivý postup při přestupu pojištěnců z pojištění hornického do jiného. Zde se znovu děje křivda, a to tím, že horník, který si poctivě zaplatil svá léta, nemá je míti při převodu plně hodnocena.

Velkým zatížením je také zvyšování čekatelských příspěvků. Máme stovky horníků, kteří již v době, kdy se platily 3 Kč čekatelského příspěvku, nemohli je zaplatiti, a máme případy, že horníci, kteří měli zaplaceno třeba i 20 roků, o tato léta přišli, poněvadž nemohli zaplatiti udržovací příspěvek. Nemají z nich tedy nic a když se přichází dnes, aby platil 12 Kč nezaměstnaný horník, který nemohl dříve zaplatiti 3 Kč, stěží může zaplatiti dnes 12 Kč, a můžeme očekávat, že tím budou připraveny další stovky horníků o svá zaplacená léta.

Dalším nespravedlivým ustanovením je, že napříště nemají býti nově přijímáni dělníci do hutí, které spadají pod báňský horní zákon. Pánové, je to přímo nemorální a zde zákonem dáváme zaměstnavateli možnost, aby nepřijímal dělníky, kteří byli krisí vyřazeni a kteří již dříve byli pojištěni.

Velice hluboko se zasahuje do samosprávy horníků. V dřívějším zákoně bylo ustanovení, že zastoupení ze řad dělníků skládá se ze dvou třetin, u zaměstnavatelů z jedné třetiny. Dnešním ustanovením se zavádí parita a je nebezpečí, že bratrské pojištění mohou dostati do rukou znovu zaměstnavatelé, jak tomu bylo za Rakouska, a proto se horníci brání, aby tato parita nebyla zaváděna, a podáváme návrh v tom smyslu, aby zůstalo v platnosti staré ustanovení zákona.

Při projednávání této osnovy poukazuji zvláště na neutěšené poměry horníků, kteří jsou zaměstnáni zpracováním urano-radiové rudy v jáchymovských dolech. Tito dělníci pracují za nejtěžších podmínek. Jejich průměrně dosažitelný věk je 37 roků, a jejich pracovní schopnost je jenom 15 roků. V tomto poměrně mladém věku tito dělníci umírají, a proto také podáváme při této příležitosti návrh, aby pro tyto dělníky byly zvýšeny základní provise se státním příspěvkem a zvyšovací částky o plných 100% a aby pro zaměstnance v těchto podnicích byla snížena věková hranice k možnosti nabytí starobního pojištění se 30 na 15 let zaměstnání v podniku a místo 55 roků věku na 35 roků věku, kdy je možno dosáhnouti provise.

Nutno konstatovati, ze se dlouhým a houževnatým bojem horníků podařilo zkřížiti a odraziti původní plány podnikatelů a vlády. Podařilo se zachovati základní vymoženosti hornického pojištění. Především se zachovává zásada, že hornické pojištění zůstává i nadále samostatné. Zmařen byl úplně plán na snížení hornických, vdovských a sirotčích provisí. Podařilo se uchovat zásadu, že vdovám po hornících přísluší bezpodmínečný nárok na vdovskou provisi. Bylo prosazeno zkrácení karenční doby k nabytí invalidního důchodu s 5 na 2 léta. Uchována jsou také poměrně lepší ustanovení zákona o nabytí starobního a invalidního důchodu oproti invalidnímu pojištění. Novým zákonem se zavádějí vychovávací příspěvky pro děti provisionistů do 17 let a zavádí se výbavné pro pojištěnky. Konečně se podařilo převaliti převážnou část částky k sanaci potřebné na podnikatele a stát. Ještě v poslední chvíli se podařilo snížiti příspěvek horníků na sanaci s 10 1/2 mil. na 9 mil. Kč ročně. Tedy v celku přes všecky nedostatky, které osnova má, považujeme ji za úspěch, dosažený dlouholetým a houževnatým bojem horníků.

Podáváme tedy pozměňovací návrhy k oněm hlavním ustanovením osnovy zákona o hornickém pojištění, o nichž jsme přesvědčeni, že zhoršují práva, nároky a situaci horníků a s nimiž horníci nemohou býti spokojeni. Proti těmto ustanovením osnovy zákona se vyslovujeme a odmítáme je. Na druhé straně souhlasíme se všemi ustanoveními, která zachovávají aspoň dosavadní stav, zejména dosavadní nároky horníků, nebo která dosavadní ustanovení osnovy zákona o hornickém pojištění zlepšují, budeme hlasovati pro osnovu zákona o hornickém pojištění jako celek, poněvadž jednak pokládáme sanaci hornického pojištění za výsledek dlouholetého hornického boje a aspoň za částečný jeho úspěch, za druhé hlasujeme pro tuto osnovu, abychom jasně ukázali socialistickým stranám, jakož i pokrokovým lidem z koaličních stran, že nemají důvodů, aby v koalici couvali před požadavkem a diktátem reakce nebo aby stálými ústupky vykupovali splnění požadavků lidu, nýbrž že mohou i na půdě parlamentní počítati s naší podporou, kdykoliv jde byť o sebemenší prospěch pro dělnickou třídu a pro pracující lid.

Horníci však musejí zůstati v pohotovosti. Naše hlasování neznamená nikterak, že by se dělníci jednou pro vždy měli spokojiti s dnešní sanací a stavem hornického pojištění, jak je upravuje předložená osnova. Máme na zřeteli, že finanční zajištění hornického pojištění je odvislé z velké části také od dalšího vývoje hospodářské situace v hornictví, že je odvislé od výše prodaného uhlí a od výše vyplacených hornických mezd. Vývoj poměrů v československém hornictví i dnes v částečném hospodářském oživení ukazuje, ze nelze očekávati žádného podstatného obratu k lepšímu. Na zvýšení vývozu uhlí do zahraničí je nepatrná naděje, a lid v tomto státě je tak ožebračen, že není s to ani při největší spotřebě zvýšiti odbyt uhlí pro domácí otop. Těžaři se brání připustiti zvýšení počtu aktivních pojištěnců, naopak pracují k snížení počtu aktivních horníků. Provokují horníky skoro ve všech revírech dalším propouštěním, vysazují je na hladové dovolené a někde je při vysazení odhlašují i z pojištění. Ve shodě s vládním plánem zásahu do regulace uhelné výroby připravují zavírání méně výnosných dolů.

Československé hornictví tedy ukazuje, že ani částečné oživení výroby neznamená trvalý obrat v kapitalistickém hospodářství. Horníci musejí nadále usilovati o zdokonalení a zlepšení svého pojištění, musejí býti i nadále připraveni k boji za své požadavky. Dnešní vláda, vláda koalice s měšťáky, není s to spoutati ony elementární síly, způsobující hospodářské krise, ani zabezpečiti na trvalo lepší život hornického lidu a jeho hornického pojištění. Tedy nikoli demobilisace hornických mas je třeba, nýbrž naopak mobilisace hornických sil, akční a odborové jednoty, aby bylo prosazeno zlepšení hornických existencí a lepší hornické pojištění. (Předsednictví převzal místopředseda dr Markovič.)

V hornictví se projevuje katastrofální pokles vyplacených dělnických mezd. Jestliže ještě r. 1929 bylo vyplaceno na hornických mzdách 1.330,731.000 Kč, pak v r. 1935 bylo vyplacno již jen 730,229.000 Kč. V hornických rodinách je úžasná bída a nedostatek, zato se velmi dobře vede uhlobaronům a uhelným akcionářům. Ti kořistí i v době krise ohromné zisky z potu a krve havířů a drobných konsumentů a převalují všechny důsledky krise na bedra horníků. Je nanejvýš třeba donutiti podnikatele ke zvýšení hornických mezd, na němž je také závislé zabezpečení hornického pojištění.

Úžasné snížení hornických mezd jde hlavně na účet vysazování dělníků z práce na hladové dovolené. Dnes se pracuje ponejvíce tři až čtyři směny v týdnu. Horníci se právem dožadují zvýšení počtu pracovních směn v týdnu nebo aspoň vyplacení náhrady za každou nuceně vysazenou směnu.

Nejzávažnějším a po požadavku zvýšení mezd také nejdůležitějším požadavkem ke zlepšení poměrů zaměstnaných, polozaměstnaných i nezaměstnaných horníků a mládeže je zkrácení pracovní doby v hornictví na 6 hodin denně při plném vyrovnání mezd. Zkrácení pracovní doby by ihned změnilo situaci ve prospěch horníků, zastavilo by se propouštění, omezilo vysazování na hladové dovolené a noví dělníci by mohli přijít na doly.

Denní tisk právě přináší zprávu, že na zasedání Mezinárodního úřadu práce byl sice přijat návrh na zkrácení pracovní doby na 40 hodin, ale mimo hornictví. Horníci jsou zklamáni, ze se pro ně zamítá zkrácení pracovní doby a neuznává se tak jejich těžké a nebezpečné povolání. Na druhé straně se však přesvědčují, že ke zkrácení pracovní doby v hornictví je nejjistější cesta našich francouzských kamarádů, cesta akční a odborové jednoty a velikých jednotných akcí.