Pan ministr spravedlnosti neopominul ve svém včerejším výkladě ukázati, že návrh jest výsledkem společné práce vynikajících teoretiků a praktiků bez rozdílu národnosti. Toto konstatování jsme přijali s dostiučiněním. Ale pan ministr spravedlnosti uvedl včera ještě jedno podstatné poznání, když řekl: Jen když se naše republika ve všech podstatných životních zájmech svých občanů dá vésti jednotným právem, bude plně zaručena naše státní a národní bezpečnost a zajištěn rovnoprávný vývoj všech státních občanů bez rozdílu národnosti a jen tato jednota a rovnost práva trvale velmi silně sblíží k sobě navzájem rozličné národy obývající náš stát. Pan ministr dovolí, že ho doplním takto: Jen když i ti, kdož každého dne a každé hodiny jsou účastni tvoření práva a tím i uskutečňování práva, uznají, že celé právo jest nedělitelné a že skutečně stejným účinkem musí zahrnovati všechny státní občany, uznají-li, že se všechno právo musí sečítati jako faktická spravedlnost právě v drobných a nejdrobnějších denních zjevech, a budou-li podle tohoto poznání jednati, i když oportunistické důvody při jednotlivých rozhodnutích snad svádějí na jinou stranu, jen potom může u všech občanů státu bez rozdílu národnosti vzniknouti a stále se zvyšovati ona důvěra, takže duševní předpoklad spočívá v činném a radostném plnění státoobčanských povinností u všech občanů bez rozdílu národnosti.

V této souvislosti jsme se zvláštním dostiučiněním přijali na vědomí ustanovení §u 4 návrhu, který, když se v §u 3 mluvilo o interpretaci, praví: Nelze-li ani takto dojíti k rozhodnutí, jsou směrnicí rozhodnutí základní v ústavní listině obsažené myšlenky spravedlnosti, svobody omezené právním řádem a rovnosti před zákonem. Těmito ustanoveními byly nyní i de lege lata uskutečněny sliby naší ústavní listiny jako konkretní, jednotné právo až do oblasti soukromého práva. Ústavní nárok na základě zásad spravedlnosti, svobody a rovnosti před zákonem jest nyní donucovací normou pro soudce i v oblasti soukromého práva a zvláště tam, kde by snad platný zákon měl mezeru. Ovšem budiž dovolena poznámka, že toto ustanovení po hmotné stránce není novum, neboť podle stavu našeho vědeckého poznání víme, že § 4 ve znění, které jsem uvedl, jest jen moderním zněním tak dlouho nechápaného §u 7 dosud platného všeobecného občanského zákoníka, který nařizuje soudci, aby na konec, je-li nějaký právní případ po vyčerpání všech možností výkladu ještě pochybný, rozhodl se zřetelem na pečlivě sebrané a zrale uvážené okolnosti podle zásad přirozeného práva.

Dnes totiž víme, že otec našeho dnešního všeobecného občanského zákoníka a konec konců i tohoto návrhu František von Zeiller naprosto nemínil "zásadami přirozeného práva" ztrnulé přirozené právo Wolfa nebo Grotiusa, v něž se věřilo před Kantem. Víme spíše, že Zeiller jako Kantův žák v nejlepším smyslu slova neuznával ztrnulého přirozeného práva, naopak se přes velmi silný osobní styk osvobodil od tehdejšího vídeňského zástupce přirozeného práva, Martiniho a myšlenku nezměnitelnosti omezil na nejvyšší základní myšlenky, které se projevovaly v přirozeném právu, totiž na zásadu naprosté spravedlnosti, která se může uskutečniti jen regulativními zásadami svobody a rovnosti všech před právem a při nalézání práva. I tyto zásady ovšem považoval již Zeiller za změnitelné, z kteréhožto zásadního poznatku vznikla dynamická povaha našeho dosavadního všeobecného občanského zákoníka. Že i nynější návrh svým rázem přihlíží k dynamické povaze práva, jest jednou z jeho předností a opravňuje ke zjištění, že s hlediska právně politického tento návrh směřuje kupředu.

Jak tedy dovedeme bez předsudků pohlížeti na tento návrh a souhlasiti s ním, tak velice musíme jedním dechem konstatovati: Nejlepší zásady nejsou nic platny, stanou-li se v oboru skutečného provádění práva prázdnými deklamacemi. Jsou-li právní zásady třeba tak jednoznačně zakotveny v zákoně či nikoliv, konec konců nerozhoduje. Pro moderního člověka, který jest bytostí samostatně myslící a jako taková chce najíti uplatnění ve společenském životě, rozhoduje skutečně provádění práva. Skutečné provádění práva však závisí na tom, jsou-li zde soudcové, lidé, kteří byli dostatečně vyškoleni a nezlomeni vyzráli v charakterní osobnosti a jsou hmotně dosti svobodni, aby mohli vykonávati svůj úřad ve smyslu pravé, správné soudcovské nezávislosti. Nejlepší zákony nebudou moci působiti na společenský vývoj ve státě, nedostaneme-li zase onen typ soudce, který jsa hmotně i duševně nezávislý, přímo uměleckou rukou vykonává denní úkoly spravedlnosti.

Nemohu proto pominouti příležitosti, abych neřekl panu ministrovi spravedlnosti: Postarejte se, abychom zase dostali soudce, kteří vědí, že právo není samo účelem, nýbrž že musí sloužiti životu. Postarejte se, aby se učinila přítrž výchově soudců, která se zřetelem na platy, jichž jest k živobytí příliš málo a k umírání příliš mnoho, snižuje soudcovský dorost na písaře, aby je později nechala dorůsti k úloze strojů nalézajících právo; postarejte se o to, pokud ještě jest v soudcovské
praksi tradice schopná generace soudců, a než pod tíhou těžkých hospodářských a společenských poměrů, jichž naprosto nezneuznáváme, soudcové úplně vymrou, aby učinili místo soudícím úředníkům.

Ať se ve kvasící Evropě jakkoliv vyvinou systémy utváření politické vůle a zahrnou veřejný život některého státu, ať se jakkoliv vytvoří tvářnost evropských států, nebude žádného státu bez oné nejvyšší míry právnosti ve státě, který přislibuje jednotlivému občanu, že pravá spravedlnost bude uskutečněna. František von Zeiller, když tvořil všeobecný občanský zákoník, byl nepochybně pod vlivem dvou velmi velkých událostí: Nejprve francouzské revoluce a za druhé kritické filosofie Kantovy. Vycházeje z těchto zážitků došel Zeiller, učený filosof, který oklikou přes ztrnulé názory přirozeného práva ze svého mládí zahájil činnost jako praktický právník, pro něhož se soudy staly "klinikami práva", k těm rozhodujícím názorům, které ho teprve učinily schopným býti tvůrcem občanského práva. Zeiller podle těchto obou zážitků postavil právo lidské důstojnosti do prostředí svého díla, ale s druhé strany zároveň věděl, že svoboda se nemůže chápati individualisticky a že v zájmu veškerenstva musí býti podrobena zákonitému omezení. My ovšem musíme říci, třebaže sebe více uznáváme, že ve službě všeobecnosti jsou nutná zákonitá omezení, že tím více musíme žádati, aby se svoboda omezovala jen ve službách veškerenstva jako takového, úhrnného veškerenstva ve státě.

Kristus zase uplatnil lidskou důstojnost a tím provedl roztržku s názory římského práva, které konec konců umožňovaly, že i člověk se mohl státi věcí. Ale ponětí lidské důstojnosti v křesťanském smyslu bylo během dalšího vývoje silně omezeno a za dalšího procesu recepce římského práva pronikly názory římského práva tak dalece, že se staly vhodnými prostředky, aby odůvodnily despotismus, proti němuž v jeho naprostém vyvrcholení stálo nevolnictví milionů lidí, jejichž svoboda vývoje byla úplně vyloučena. I doba despotismu minula a znovu pronikla lidská důstojnost a její právní upevnění, osobní právo jako takové v právním vývoji. My sami se zase nyní dožíváme dob, v nichž se společenská kolektiva a především národnostní kolektiva stala se prvotními nositeli politické vůle. Z toto vyplývá velmi velké nebezpečí, že totiž despotismus kdysi feudálních pánů najde v našich dobách protějšek v despotismu nějakého společenského kolektiva, zvláště však národnostního kolektiva v národnostním státě. Musí se jednou docela zřetelně vysloviti, že nemá účelu mluviti o demokracii, rovnosti před zákonem, je-li možno na základě formálně užívané zásady většiny zřizovati de facto despotismus národnostních kolektiv. (Souhlas poslanců sudetskoněmecké strany.)

Tím jsem zároveň vyslovil naše zásadní výhrady a požadavky. Již dříve jsem vyložil, že považujeme za přednost návrhu, že jest dynamický. Tím poskytuje soudci možnost, aby dále rozvíjel právo v zákoně v duchu zákona. Ale tím jest zároveň vyslovena míra odpovědnosti, která příště bude tížiti soudce. Tím více musíme právě při této příležitosti žádati: Dejte nám přiměřený podíl na počtu soudců ve státě a v zemi, aby z věcného jeho spolupůsobení se uplatnila ona míra vlivu, který zajišťuje další konstruktivní vývoj v oblasti dynamických možností ve smyslu pravé spravedlnosti.

Návrh jest proniknut sociálním duchem a poskytuje všechny předpoklady soukromého sociálního práva, které se může vyvíjeti přiměřeně k našim časovým potřebám. Za zvlášť významné považujeme jednotlivá ustanovení o vytvoření vlastnického práva, poněvadž návrh uznává nižší vlastnictví, které podle potřeb praktického života zaručuje všechna práva užívati cizí věci, tedy i závazná práva užívání, jako nájem, pacht a půjčku, od chvíle vykonávání poskytuje ochranu proti třetím osobám podle způsobu žaloby o vlastnictví. Pružně jest upraveno i právo na náhradu škody, o kterém myslíme, že můžeme říci, že v nejširší míře vyhovuje požadavkům karlovarského sjezdu německých právníků z roku 1933.

Jedno jest ovšem pro naše poměry příznačné, a to, že bylo ustoupeno od nové úpravy rodinného práva a že bylo z návrhu vůbec vypuštěno. Nezneuznáváme mimořádné společenské a zvláště politické těžkosti, které se stavěly proti nové úpravě rodinného práva. Ale domníváme se, že zde jde o tak významné úkoly, že s trochou odvahy bylo by bývalo lze zabývati se blíže i tímto úkolem. Neváháme ovšem v této souvislosti říci, myslíme-li na ustanovení druhé podoby návrhu, že jest lépe, že ustanovení tohoto návrhu nepřišla do sněmovny, neboť příliš silně byla ona ustanovení návrhu ovládána materialistickými názory, které by naprosto nebyly vyhovovaly našim názorům o manželství a rodině, které má upravovati rodinné právo.

Slavná sněmovno! Pokusil jsem se jako řečník sudetskoněmecké strany ukázati bez předsudků klady návrhu, dokonce jsem jako řečník pro návrh uvedl předběžné poznámky k tomuto návrhu. To není pro nás ničím jiným než přiznáním k věcnosti. Naše konečné stanovisko k návrhu bude záviseti na tom, jak se tento návrh v práci obou sněmoven dále vytváří, jak konec konců nás donutí k nějakému stanovisku politické úvahy, které konečně pro nás, parlamentní zástupce, musí býti rozhodující. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.)

Místopředseda Taub (zvoní): K předběžné rozpravě není již dalších řečníků. Rozprava je tedy skončena.

Přerušuji projednávání tohoto odstavce, jakož i pořadu této schůze.

podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu obdrželi na dnešní den posl. inž. Karmasin, Rösler, inž. Künzel, Klieber, dr Kellner, Budig, May, Obrlik.

Za platnou podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu uznána dodatečná omluva posl. inž. dr Touška na den 15. dubna t. r.

mezi schůzí:

Návrh tisk 873 - přikázán výboru iniciativnímu.

Zprávy tisky 867 až 872.

Těsnopisecká zpráva o 88. schůzi posl. sněmovny.

Místopředseda Taub sdělil, že se předsednictvo usneslo, aby se příští schůze konala ve čtvrtek dne 22. dubna t. r. o 11. hod. dopol. s

1. a 2. Nevyřízené odst. 1 a 2 pořadu 9. schůze.

3. Volba místopředsedy poslanecké sněmovny.

4. Volba terna pro jmenování člena a náhradníka ústavního soudu.