Předseda Malypetr.

Místopředsedové: dr Markovič, Langr, Košek, Sivák, Mlčoch, Taub.

Zapisovatelé: Vičánek, Šalát.

221 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády dr Hodža; ministři dr Czech, dr Dérer, inž. Dostálek, dr Franke, dr Kalfus, dr Krofta, Machník, Najman, dr Šrámek, Tučný, dr Zadina, Zajiček.

Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Horák.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupce dr Mikyška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 99. schůzi poslanecké sněmovny zarmucující zprávou (Poslanci povstávají.), že dne 26. května t. r. senior naší sněmovny, jeden z předních a nejstarších politiků českých, dr Karel Kramář, podlehl zákeřné chorobě, která jej už drahnou dobu vzdalovala z našeho středu.

Dr Karel Kramář narodil se dne 27. prosince 1860 ve Vysokém nad Jizerou, v podkrkonošském kraji Riegrově, tehdy politicky zvláště probudilém, což jistě nezůstalo bez vlivu na určení životní dráhy Kramářovy. Do vínku obdržel velmi mnoho vzácných darů, aby se mohl cele věnovati svému ideálu: politice a aby v ní vynikl. Vrozené vlohy, nadání řečnické, mimořádné schopnosti, osobní kouzlo, pečlivá výchova a velmi příznivé existenční podmínky usnadnily mu hluboké vzdělání jednak na universitě Karlově, kde byl r. 1884 promován, jednak v cizině, u slovutných národohospodářů v Berlíně a Štrasburku, a na proslulé svobodné škole politických nauk v Paříži. Těmito studiemi a četnými cestami po Evropě, zejména po Rusku, ke kterému přilnul jako k druhé vlasti, připravil se na politickou dráhu jako sotva kdo druhý.

Dr Kramář byl od svých studentských let horoucím vyznavačem politické samostatnosti našeho národa. Jemu nebylo historické státní právo pouhým heslem, nýbrž vážným problémem politickým a státovědeckým. Na základě vlastního badání opravil dosavadní učení státoprávní. Konec českého státního práva nekladl do bitvy na Bílé hoře, nýbrž do roku 1749, kdy byla zrušena představitelka zákonodárné a správní moci zemí Koruny české, česká dvorská kancelář. Kramářův názor ovládl pak - až do státního převratu r. 1918 - státoprávní projevy českých stran politických.

Do politického života vstoupil r. 1889 spolu s profesorem dr Kaizlem a profesorem T. G. Masarykem. Stal se jedním z representantů hnutí, zvaného realistické. Za protipunktačního boje mladočechů proti straně staročeské v prosinci r. 1890 vstoupil spolu s dr Kaizlem a Masarykem do národní strany svobodomyslné. Dobyl si v ní záhy svým velikým talentem řečnickým i spisovatelským, svými rozsáhlými vědomostmi, svou vytrvalou pílí, svým ryzím a nezištným charakterem vynikajícího postavení. Byl nejen zvolen za člena do význačných orgánů své strany, nýbrž stal se i členem zákonodárných sborů, sotvaže dospěl předepsaného věku.

V srpnu r. 1891 byl zvolen poslancem říšské rady a zůstal jím až do června r. 1916, kdy byl jako odsouzený rakouský velezrádce zbaven mandátu. Od r. 1894 byl zemským poslancem českým a zůstal jím až do července r. 1913, kdy byl zemský český sněm rozpuštěn. Byl od r. 1896 členem rakouských delegací a zůstal jím celkem až do dne, kdy byl odsouzen pro velezradu k smrti provazem.

Jako obratný politický taktik, nadšený bojovník za politickou samostatnost a rovnoprávnost národa českého, národohospodářský odborník a znalec politiky zahraniční, při tom výborný a pohotový řečník i publicista a vroucí podporovatel české a slovanské kultury hrál v české politice již v letech devadesátých úlohu velmi významnou.

Roku 1897 zvolen byl místopředsedou rakouské posl. sněmovny a v této funkci zdolával parlamentní obstrukci za tehdejšího úporného boje za jazyková nařízení, jehož se zúčastnil v prvých řadách. V českém klubu, největším a vedoucím tehdy klubu na radě říšské, stal se r. 1901 po smrti Kaizlově členem jeho parlamentárky a r. 1906 jeho předsedou.

Dr Kramář tehdy postřehl, jaké újmy působí národu politika pasivity a zásadní oposice, i dal podnět k změně politické taktiky v politiku positivní. Snažil se pomocí její posíliti náš národ zejména hospodářsky, kulturně i sociálně a tím připraviti jej pro rozhodující chvíle. Politika ta nezůstala bez významných úspěchů, byť i ne vždy trvalých. Ústupky na poli práva jazykového, posílení českého živlu ve správě státní a soudnictví, postátnění železnic, podpora rozvoje Prahy, vybudování českého školství a pražských universit, zřízení moderní galerie a jiné, jsou výsledky tohoto působení Kramářova.

Demokratisace Rakouska byla mu prostředkem k dosažení cíle, totiž vyvrácení předsudku o nutnosti německého rázu Předlitavska, ke zlomení nadpráví menšiny německé a dobytí spravedlivého vlivu národa našeho a ostatních národů slovanských na vedení monarchie. Proto horlivě a s úspěchem se zasazoval o zlidovění volebního řádu, o všeobecné rovné hlasovací právo; toho mu bude vždy vděčně vzpomínáno.

Svoji koncepci vnitropolitickou přenesl i na pole politiky zahraniční. Kramář dobře odhadoval posilu, kterou čerpá všeněmecké hnutí ze spolku s říší Německou, i snažil se spolkem s Ruskem zjednati protiváhu ve prospěch rakouských Slovanů, nezanedbávaje ani bratrských styků s ostatními státy slovanskými. Byl pln radostných nadějí, když se mu v r. 1908 zdařil první slovanský sjezd v Praze, nadějí, které ovšem už r. 1910 byly v Sofii trpce zklamány.

Evoluční plán Kramářů v přerušila světová válka. Kramář ztratil víru ve spravedlnost a v budoucnost Rakouska i jeho dynastie a v možnost, aby národ český došel splnění svých tužeb v rámci Rakouska. Samo vyprovokovalo svůj zánik, a když udeřila jeho osudová hodina, došlo na slova Palackého, že existence národa českého není odvislá od existence Rakouska.

Kramář ve svých článcích, které uveřejňoval počátkem války, toto velmi jasně projevil. Když pak válečné neúspěchy ústředních mocností a úspěchy české propagandy za hranicemi počaly znepokojovati vídeňské kruhy, zejména vojenské, podnikla Vídeň procesem a odsouzením dr Kramářek smrti okázalý útok na český národ. Ránu na sebe vedenou dobře vycítil nejen náš národ, nýbrž i cizina k nemalému prospěchu našeho odboje. Proto, když Kramář, amnestován, vracel se triumfálně do Prahy, znamenal jásot všeho národa, že si dobře uvědomuje, že padají též okovy jeho staleté poroby. Tak staly se osudy dr Kramáře v této době symbolem osudu národa. Bylo pak samozřejmostí, že v červenci r. 1918 postaven byl dr Kramář v čelo celonárodní organisace: Národního výboru. V druhé polovici října Kramář nato ihned vstoupil v Ženevě v jednání s representanty zatímní naší zahraniční vlády o určení příštích osudů Československého státu. V prvé schůzi revolučního Národního shromáždění dne 14. listopadu téhož roku byl pak zvolen předsedou první vlády Československé republiky a bylo mu dopřáno vzácného štěstí, že mohl tam slavnostně prohlásiti konec staleté poroby, sesazení dynastie habsburské, osvobození vlasti, a že navrhl k volbě a prohlásil zvoleným prvého presidenta republiky Československé T. G. Masaryka. Dr Kramář odjel pak k mírovému jednání pařížskému, aby tam uplatnil své velké politické i odborné vědomosti a vlivy. Zatím však vnitropolitický vývoj po provedení prvních obecních voleb přivodil odstoupení prvé vlády dne 8. července 1919. Dr Kramář odešel z vedoucího místa a věnoval napříště svoje síly hlavně vnitřnímu budování státu, účastnil se horlivě prací na definitivní ústavě, na politické organisaci státu, spolu s dr Rašínem na vybudování a konsolidaci státních financí a byl zejména jako člen výboru koalovaných stran vždy na svém místě, když řešeny byly těžké politické, hospodářské a mezinárodní problémy mladé republiky. Ještě dne 7. listopadu 1935, kdy zkrušen jsa již těžkou chorobou tak, že nemohl ani na řečništi státi, promluvil v této sněmovně svou poslední významnou a obsáhlou řeč o zahraniční politice, která jako všechny jeho řeči sledována a vyslechnuta byla s mimořádnou pozorností a zájmem.

Dr Kramář ukončil již svoji životní dráhu, s ním však nezemřelo jeho velké dílo, jeho zásluhy a jeho myšlenky. Dr Kramář nebyl jen politikem, státníkem a publicistou neobyčejných schopností a znalostí, světového rozhledu a formátu, nýbrž i vlasti své zcela oddaným synem a člověkem příkladných vlastností. Gentleman v životě soukromém i veřejném, prost neukrocených vášní, neohrožený a pohotový bojovník, stejně jako umírněný a horlivý vyznavač spravedlnosti k národům, vyznáním i třídám, a to i potom, když sám těžce trpěl nespravedlností druhých, muž nesobecký, nezištný a křišťálově čistý. Má zajištěno místo mezi nesmrtelnými našeho národa, má zajištěnu jeho nehynoucí lásku a paměť. Jeho silná osobnost zůstane vzorem generacím příštím, jeho bohatý odkaz zásad a ideálů, totiž láska k národu i vlasti, k svobodě a spravedlnosti, k práci a vědění, zachovány budou národem v neomezené úctě pro všechnu budoucnost. (Poslanci usedají.)

Na výraz smutku končím schůzi a z usnesení předsednictva sděluji, že příští schůze se koná dnes o 4. hod. odpol. s

Nevyřízené odstavce pořadu této schůze.