Předseda Malypetr
Místopředsedové: Košek, dr Markovič,
Langr, Sivák, Mlčoch, Taub.
Zapisovatelé: de Witte, R. Böhm.
230 poslanců podle presenční listiny.
Členové vlády: ministři dr Czech,
dr Černý, dr Dérer, dr Kalfus,
dr Krofta, Najman, inž. Nečas,
dr Spina, dr Zadina, Zajiček.
Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník
dr Říha; jeho zástupci dr Mikyška,
dr Záděra.
Předseda Malypetr zahájil schůzi v
1 hod. 17 min. odpol. a konstatoval, že sněmovna je
způsobilá jednati.
podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu dal předseda
do konce tohoto týdne posl. Drobnému.
Do výboru rozpočtového vyslal klub
poslanců "Bund der Landwirte" posl. R. Böhma
za posl. Zierhuta.
Předseda senátu NSRČ sdělil, že
senát projednal a schválil:
v 89. a 90. schůzi dne 29. října a 30. listopadu
1937:
III. dodatkový protokol k obchodní a plavební
úmluvě mezi republikou Československou a
republikou Finskou ze dne 2. března 1927, podepsaný
v Praze dne 17. dubna 1937 a uvedený v prozatímní
platnost vládní vyhláškou ze dne 23.
dubna 1937, č. 58 Sb. z. a n. (k tisku 510-IV sen.
1937).
obchodní dohodu mezi republikou Československou
a Argentinou, podepsanou v Buenos-Aires dne 20. května
1937 a uvedenou v prozatímní platnost vládní
vyhláškou ze dne 28. května 1937, č.
88 Sb. z. a n. (k tisku 512 IV sen. 1937) (přípisy
ze dne 30. listopadu 1937);
v 90. a 91. schůzi dne 30. listopadu a 1. prosince 1937
dodatkový protokol k obchodní a plavební
úmluvě mezi republikou Československou a
republikou Polskou ze dne 10. února 1934, podepsaný
ve Varšavě dne 18. února 1937 a uvedený
v prozatímní platnost vládní vyhláškou
ze dne 18. února 1937, č. 25 Sb. z. a n. (k tisku
482-IV sen.) (přípis ze dne 1. prosince 1937).
Předsednictvo se usneslo podle § 9, odst. 1, lit.
m) jedn. řádu vyloučiti z těsnopisecké
zprávy o včerejší 118. schůzi
sněmovny projev ohrožující bezpečnost
státu z řeči posl. Širokého
a projevy hrubě urážlivé z řečí
posl. dr Korlátha, dr Köllnera a Bródyho.
Předseda (zvoní): Přistoupíme
k projednávání pořadu, na němž
jest:
Zpráva výboru rozpočtového o vládním
návrhu (tisk 1100) státního rozpočtu
republiky Československé a finančního
zákona na rok 1938 (tisk 1140) a rozprava o prohlášení
ministra financí učiněném ve 114.
schůzi posl. sněmovny dne 9. listopadu 1937.
Zpravodajem jest p. posl. Remeš.
Budeme pokračovati v podrobné rozpravě o
státním rozpočtu na rok 1938, a to o prvé
její části, to jest o části
politické, začaté ve včerejší
118. schůzi sněmovny.
Přihlášeni jsou ještě řečníci:
na straně "proti" pp. posl. dr Neuwirth,
inž. Schwarz, dr Klíma, Kopecký,
Vodička, Smetánka, Sidor, Wollner,
dr Wolf; na straně "pro" pp. posl. Stunda,
F. Richter, Pekárek, Pozdílek.
Dávám slovo prvnímu řečníku
na straně "proti", p. posl. dr Neuwirthovi.
Posl. dr Neuwirth (německy): Slavná
sněmovno!
Nezdá se mi vhodným nepoužíti letošní
rozpravy o rozpočtu, která se stala opět
jednou v pravém slova smyslu politickou, aniž bych
zcela zásadně nedoplnil politické výklady
k národnostnímu problému, které zde
byly z různých stran předneseny.
V těchto dnech se velmi mnoho mluvilo o německo-české
otázce, a to o vzájemném poměru občanů
německé a české národnosti,
o poměru ke státu, o poměru českého
národa a československého státu k
Němcům nebo k ohnisku německého národa,
k Německé říši. Tato debata i
když se rozcházíme jednotlivě v pojetích,
i když se můžeme příti a přeme
se o to neb ono mínění nebo tvrzení,
opět světu ukázala, že zde je německo-český
problém jako živý problém státu.
Neboť po všech dřívějších
deklaracích, k nimž jste dali popud vy, páni
kolegové z české strany učinili jste
nyní právě vy zjištění,
která prokazují povahu národnostního
problému v národnostním státě
jako problému politického, jenž se tlačí
kupředu. Krátkost doby, jež je mi dána
k disposici, mne nutí, abych se omezil na toto zjištění,
ačkoliv by byl průkaz tohoto mého tvrzení
ve stejné míře vděčný
a v jistém smyslu také potřebný.
Když jste mluvili, dámy a pánové s české
strany, v dřívějších dobách
o národnostním problému a dovoláváním
se svého dobrého svědomí v menšinové
politice vykládali, že ve státě jsou
nejvýše národnodnosti, ne však národnostní
problém jako problém státní, prohlásili
jste tentokráte před celým světem
zjištěním toho, co sse pro vás samotné
stalo životním, že existuje tento problém
ve smyslu našeho pojetí a našich tvrzení.
A to je pokrok, ať to zní sebe více paradoxně.
Jsme svědky nezadržitelného dějinného
procesu, že národnosti se stávají účinnými
ve výstavbě národnostního státu
při trvajících změnách politických
mocenských poměrů.
Nezjišťujeme toto nikterak snad se škodolibostí.
Konstatujeme pouze, co je: Protože jsou věci nyní
však tak daleko, stává se morální
a politickou povinností učiniti co nejstřízlivěji
nejjednoznačnější zjištění,
jež sama mohou svým způsobem sloužiti
průlomu politického a praktického rozumu,
snad také tehdy, budete-li je vy, páni kolegové
s české strany, pociťovati bolestně,
vy, jimž je poznání totéž jako
obětavé zřeknutí, pokud jste nakloněni
vyvoditi z poznání změněného
stavu praktické důsledky.
Slavná sněmovno! Zabýval jsem se loni v rozpočtovém
výboru velice otevřeně výkladem státněpolitického
smyslu našeho zásadního právního
boje. Abych prokázal, v jaké míře
je naše směrnice již po léta stejně
jednotná a upřímná, jako je se zřetelem
k faktické povaze státu jako národnostního
státu konstruktivní, musím připomenouti
několik myšlenek a zjištění, která
jsem již před rokem uvedl.
V tehdejší souvislosti vyšel jsem z funkce
práva v moderním státě a musel jsem
zvláště poukázati na význam působení
práva ve státě, jenž vykazuje ještě
v naší době jako zvláštnost mnohonásobnost
národností, z jejichž celku má teprve
vyrůsti nesoucí osobní element státu.
jejž přežitá státní nauka
označuje jako "státní národ".
Neboť náš stát, viděný a
chtěný vámi, pánové s české
strany, jako stát národní, zvaný toho
času také československý, jest ve
skutečnosti státem národnostním, v
němž jest rozmnožen nesouzvuk společenských
napětí v odporech rozštěpujících
se růzností hospodářských a
sociálních, aby byly umlčeni účinní
činitelé národního vědomí,
kteří oznamují své bytí ve
vždy silnější míře právě
z různého životního rytmu a světového
obrazu a tím kladou požadavky přítomnosti
a budoucnosti.
Přirozené skutečnosti týkající
se obyvatelů jsou a zůstanou nejen skutečnostmi
etnografické povahy, nýbrž stanou se pramenem
nové a živelní dynamiky, neboť se objevilo
v době nejvyšší demokratisace vědomí
společenství, kolektivů, které si
samy sebou uvědomily svůj kulturní svéráz,
národnostní, národních skupin lidu.
Konstatoval jsem dále, že tomu je již jednou
tak, byť jste se své strany, pánové
s české strany, strkali hlavu dosti dlouho do písku,
a prohlásil jsem již loni zcela otevřeně,
že státní positivismus lidové skupiny
toho řádu, jako Němci, musí býti
nutně koncem všech českých nadějí
v národní stát v převzatém
smyslu maloobčanského nacionalismu.
K tomu zjišťuji, že tomu je dnes tím spíše
tak a že tomu tak zůstane přes náspy
z betonu a železa, které jste od té doby postavili
na hranicích státu; přesto nastalo to, co
jsme předpovídali, byť se stalo území
osazené Němci ve státě oblastí
menšího práva, přesto, že jste
mohli vytvořiti zvláštní oddíl
veřejného práva z titulu zákona na
obranu státu a novely o vojenské zradě, jenž
jest naplněn příšernou a neblahou mechanikou,
[ ].
Naproti tomu mohu poukázati ve střízlivém,
nevášnivém, ale proto neméně
reálném pojetí toho, co je, na to, co jsem
také loni řekl: Hybná síla, která
plyne z obyvatelských a národnostních předpokladů
státu, jest živelná. Může býti
opravdovými státníky pouze poznána,
uznána a učiněna užitečnou ve
prospěch státu. Bojácným a váhavým
na české straně říkáme,
že právě patří k modernímu
člověku, že mu je důležitější
osvědčení se v úloze plné smyslu
než odboj; že však s druhé strany tam, kde
státní vedení, povolané k odpovědnosti
připouští, aby se život stal pro myslící
a sebevědomé lidi nesmyslným, protože
jím nemohou již ze svých svérázných
předpokladů žíti, za každého
společenského vývoje dochází
ke státnímu rozkladu, [ ] a zmatku.
Na tom, a to k tomu dnes připojuji, nemůže
ani vývoj nejsilnější výkonné
moci ničeho měniti. Znetvoření přirozeného
vývoje výhradně mocí může
pouze vývoj brzditi, může přísadou
moci jako prostředkem státněpolitických
rozpaků do důsledků provedeno jenom zvýšiti
míru obětí, míru neštěstí
až k nesmyslnosti, nemůže však nikdy zastaviti
dějinný proces.
Kdo přehlíží tuto skutečnost,
může přechodně sloužiti zpětným
citům politického druhu; zrazuje však humanitu
jako praktickou odpovědnost před budoucími
pokoleními, před svým národem, před
Bohem a dějinami. Ale zášť, jak byla citelně
šířena určitými činiteli
již po léta a šíří se proti
všemu, co ohlašuje do důsledků nepromlčitelný
nárok národností na přirozené
právo, může pouze změniti věci
k horšímu. Byl jsem před rokem zvláště
zřetelným a otevřeným v jednom zvláštním
bodě a nemám příčiny, abych
jím byl dnes méně. Mluvilo-li se v r. 1918
a v letech pozdějších mnoho o českém
národním státě, stalo se tak z
dobrého důvodu.
Stát jest, viděn lidmi, kteří chtějí
býti jeho nositeli, odstupňovaný pojem: Viděn
s jedné strany lidmi, kteří nechteli býti
za žádných okolností nositeli tohoto
státu po jeho utvoření, a viděn s
druhé strany lidmi, kteří byli hotovi za
všech okolností býti čistě mocenskopoliticky
jeho nositeli, byl československý stát státem
národním. Domnívám se, že mnozí
slovenští kolegové jsou zajisté nakloněni
dáti mi za pravdu, řeknu-li dokonce, snad pouze
českým národním státem.
To se nutně změnilo v té míře,
v jaké se příslušníci národností
smířili se skutečností nové
státnosti, nyní však se postavili za to, aby
vzali také do držby stát jako svůj stát.
A proto platí: smíříme-li se my Němci
dnes s tímto státem na půdě t. zv.
historických zemí Čech, Moravy a Slezska,
pak nám musí býti dána možnost,
abychom byli účastni oné státnosti,
nikoliv jako poddaní, nýbrž tvořiví
a spolu přispívající (Potlesk poslanců
sudetskoněmecké strany.), ze stejně osobivého
jako výkonu schopného vědomí lidí,
kteří dozráli k politickému jednání.
Proto se musíme děliti o stát a nově
jej upraviti na základě nového mocenského
zřízení.
A tím přicházím ke zjištěním
s různých hledisek, jež musí býti
učiněna k odstranění všech nedorozumění
právě u příležitosti této
rozpočtové debaty, v této době a s
tohoto místa. Za prvé: Mluvilo se v těchto
dnech při pokračování politických
rozprav tohoto roku opět mnoho o poměrnosti a dělalo
se to tak, jakoby poměrnost na podílu úředníků
a prostředků veřejné moci, jež
mají býti rozděleny, byla naším
kardinálním požadavkem, jenž by měl
býti uspokojen a jejž vy, pánové s české
strany, jste hodlali, byť s těžkým srdcem,
uspokojiti.
Zdá se mi, že zde došlo k vážnému
omylu. Proto budiž pro všechny případy
konstatováno:Poměrnost sama sebou jest kvantitativní
a formální princip. Jako takový není
sám sebou způsobilý pro řešení
problémů, jež vyrostly ze společenského
života, jejichž zvláštnost jest založena
v přirozené elementární společenské
dynamice, jak jsem dříve vyložil, která
může nebo nemůže býti pouze jako
taková uznána a utvořena. Také poměrnost
jako formální princip exaktně uskutečněná
mohla by se pro vás státi především
pouze úplatným a působivým argumentem.
Za těchto předpokladů bychom nikdy nemohli
býti uspokojeni. To budiž řečeno, abyste
nám jednou nemohli vyčítati, že jsme
vás snad nechali v nejasnosti a že jsme byli nepoctiví.
Co lze nazvati poměrností? Poměrností
lze nazvati - a tak to také míníte ve své
praxi - že němečtí úředníci
a zaměstnanci mají býti ustanoveni ve státě
podle klíče obyvatelstva a že se právě
tímtéž způsobem budou poskytovati prostředky
veřejné moci také ve prospěch německé
národnosti, německé národní
skupiny. My pravíme totéž. Ale s velice účelným
a neměnitelným cílem: totiž aby tím
byl společenský organismus národností
podporován jako maximálně vyvinutý
a vyvinutelný hospodářský a kulturní
organismus.
Je mi nekonečně líto, že mi nedostatečná
řečnická lhůta činí
nemožným státi se zde tak konkretním,
aby se vám stalo pro všechny časy nemožným
ustoupiti s poukazem na nedorozumění. Ale snad může
jedno zjištění jednoznačně objasniti
situaci. Společenská stavba naší národní
skupiny jako kulturního organismu, tedy také jako
kulturně-nositelná a trvale znovu kulturně
tvořící a kulturně vyvíjející
se skutečnost, změnila se od r. 1918 od základů.
Nejen ekonomicky, nýbrž také kulturně
ve svém společenském životě vůbec
jsme nepoměrně zchudli. Je tomu tak, že zaměstnanec,
úředník ve státě naší
doby a hlavně ve společnosti, jež sama sebou
není příliš bohatá a jejíž
příslušníci z velké části
žijí v nejtěsnějších hospodářských
poměrech jako drobní rolníci, jako dělníci,
má vedle funkce svého povolání zvláštní
společenskou funkci kulturního činitele,
jenž udává směr, kulturního vůdce.
Protože jste nám vzali tohoto činitele, ochudili
jste nás. Musíme-li stále znovu volati, že
je o 40.000 německých státních úředníků
méně, pak myslíme teprve nakonec na to hmotné,
na miliardové částky, jež nám
zadržujete bez ohledu na naše daňové výkony,
nýbrž myslíme především
na zející mezery, které jste způsobili
v naší národní skupině po stránce
kulturně civilisátorské. Pak vášnivě
protestujeme ne z hmotných pohnutek, nýbrž
z nejhlubších pramenů ethosu, jenž nemá
nic společného s oním maloměšťáckým
nacionalismem, z něhož smí privilegovaný
štvavý tisk vašeho lidu, páni s českého
tábora, denně štváti vaše lidi.
Nikoliv. Pak patří nám ethos, jenž vyrůstá
z pozadí nejpravějšího humanitního
smýšlení, které se pociťuje jako
prakticky-politická odpovědnost za pokrok lidství.
Proto, pánové, nikoliv poměrnost v tom smyslu,
že nám dáváte německé
úředníky v Čáslavi nebo Hradci
Králové. Vraťte nám opět německé
úředníky, kteří mohou sloužiti
za kulturní vůdce pro naše sedláky,
naše dělníky, pro náš živnostenský
střední stav. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké
strany.) Vraťte nám do naší německé
vlasti úředníky, kteří přes
svůj nejužší technický úkol,
jímž jest povolání, budou konečně
vidět opět ve výkonu svého povolání
ekonomické a sociální nutnosti naší
vlasti, kteří majíce znalosti z povolání
a pravý úřednický ethos opravdově
spravují společenské záležitosti
naší německé vlasti, místo aby
hráli ve všech odvětvích správy
jenom policisty ve smyslu té nejnepříjemnější
stránky bezohledného a nikdy ne konstruktivního
výkonu moci; nechť je to, že se živnostníkům
místo pomáhati vpřed radou a skutkem uloží
podle volného uvážení přípustný
nejvyšší trest pro směšná
porušení pořádku, nechť se takto
postupuje v záležitostech stavební policie,
dopravního řádu nebo některého
zvláštního oddílu naší správy.
Pánové s české strany, to a nic jiného
je politickým požadavkem, který klademe a musíme
klásti z pravých společenských nutností
naší národní skupiny pro celou budoucnost,
to je pozadím našeho požadavku po autonomii,
s nímž se musíte vypořádati,
jak by mohly pro nás při dobou podmíněných
nutnostech a možnostech býti hledány a nalezeny
technické možnosti samosprávy.
Tím jsem vlastně již také po druhé
naznačil, co zde musí býti zjištěno.
Nikoliv v mezích debaty, ale časově souběžně
řekl náš pan ministr zahraničních
věcí dr. Krofta také něco ke
vnitřní politice. To samo sebou mu nebudiž
zazlíváno, protože náš pan ministr
zahraničních věcí jest mužem
tak mimořádného vzdělání
a tak významnou osobností, hodnou úcty, že
by bylo banalitou říci mu snad s formálním
poukazem na jeho úřední kompetenci: Ševče,
drž se svého kopyta. To bych chtěl výslovně
zjistiti. Ale je mimořádně hodné politování,
že pan ministr zahraničních věcí
dr Krofta zřejmě zapomněl doma historika
profesora dr Kroftu, ještě k tomu takto muže
vysoké důstojnosti. Náš pan ministr
zahraničních věcí prohlásil
dne 11. listopadu, že podle přání pana
presidenta Osvoboditele, pana presidenta a pana předsedy
vlády se má otázka naší menšiny
státi otázkou pouze technicko-právní,
která by postrádala politického rázu.
Dovolte pro dnes a na tomto místě tvrzení,
že není odůvodněno dovolávati
se pana presidenta Osvoboditele.