Předseda Malypetr.
Místopředsedové Košek, Langr,
Sivák, Vávra, Taub.
Zapisovatelé: Pik, Jaša.
221 poslanců podle presenční listiny.
Členové vlády: předseda vlády
dr Hodža; ministři Bechyně, dr
Czech, dr Černý, dr Dérer,
inž. Dostálek, dr Kalfus, dr Krofta,
Machník, Mlčoch, inž. Nečas,
dr Spina, dr Šrámek, Tučný,
dr Zadina, Zajiček.
Předseda nejvyššího účetního
kontrolního úřadu dr Horák.
Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník
dr Říha; jeho zástupce dr Mikyška.
Místopředseda Langr zahájil schůzi
v 10 hod. 15 min. dopol. a konstatoval, že sněmovna
je způsobilá jednati.
posl. dr Rašína min. vnitra a min. spravedlnosti o
událostech v Teplicích-Šanově a o tom,
že státní orgány bezpečnostní
v Teplicích-Šanově a státní zastupitelství
v Litoměřicích nekonají zákonem
jim uloženou povinnost stíhati trestní činy
(č. D 478-IV).
počátkem schůze:
Vládní návrh tisk 1254 - přikázán
výborům zahraničnímu a živn.-obchodnímu.
Zpráva tisk 1255.
Předsednictvo se usneslo podle §u 9, odst. 1, lit.
m) jedn. řádu vyloučiti z těsnopisecké
zprávy o včerejší 134. schůzi
sněmovny projevy ohrožující bezpečnost
státu a hrubě urážlivé z řeči
posl. Hirteho.
Místopředseda Langr (zvoní): Přistoupíme
k projednávání pořadu, a to ke společnému
jednání o prvých dvou odstavcích,
jimiž jsou:
1. Zpráva výboru rozpočtového o
vládním návrhu (tisk 1103), aby byl dán
Národním shromážděním
souhlas podle článku XIV finančního
zákona republiky Československé ze dne 21.
prosince 1935, č. 245 Sb. z. a n., jímž se
stanoví státní rozpočet na rok 1936
(tisk 1224).
2. Zpráva výboru rozpočtového o
státním závěrečném účtu
republiky Československé za rok 1936 (tisk 1052)
spolu s účty státního bytového
fondu a dávky z majetku (tisk 1225).
Zpravodajem výboru rozpočtového při
obou odstavcích pořadu jest p. posl. Remeš.
Budeme pokračovati ve společné rozpravě,
začaté ve 130. schůzi sněmovny dne
22. února t. r.
Lhůta řečnická jest 60 minut.
Přihlášeni jsou ještě řečníci:
na straně "proti" pp. posl. Turček,
dr Štůla, Appelt, Kundt, J. Sedláček,
dr Neuwirth, Chmelík, Sogl, Axmann,
F. Nitsch, G. Böhm, inž. Lischka,
inž. Schreiber; na straně "pro"
pp. posl. dr Neuman, Hladký, Petrovič,
Brukner, Bergmann, Benda, Rybárik,
Říčář, Hatina,
Kopasz, Bayer, Hrubý, Netolický,
Schulcz, Fiala, Révay, F. Kučera.
Dávám slovo prvému řečníku
"pro" p. posl. dr Neumanovi.
Posl. dr Neuman: Slavná sněmovno!
Prosím především za prominutí,
že úvod i hlavní část mého
dnešního projevu jsou podle mých dosavadních
parlamentních zkušeností trochu méně
obvyklé. Úvod proto, že se v něm dovolávám
parlamentních projevů právě rok starých,
které podle prakse tohoto domu mají přece
ve své naprosté většině zajímati
ne ministerstva, ne nejvyšší státní
úřady, nýbrž nejvýše sněmovní
archiv. Vidím v tom velkou chybu - a budiž mi dovolena
tato malá odchylka - že vážné parlamentní
projevy plenární - jinak je tomu u projevů
výborových - nejsou předmětem podrobného
studia povolaných činitelů, neboť by
bylo mnohým škodám zabráněno,
kdyby v plenárních projevech nebyla namnoze spatřována
méně příjemná povinnost účasti
v tomto domě, nýbrž kdyby dobrá vůle
všech poslanců bez rozdílu byla oceněna
netoliko stenografickým záznamem jejich řečí,
nýbrž také náležitým přezkoumáním
všech jejich přání, všech jejich
podnětů, neboť by tím získala
prestiž parlamentu. (Výborně! - Potlesk.)
Přejeme-li si, aby prestiž parlamentu za něco
stála, pak se musíme dožadovati, aby také
plenárním projevům poslanců byla věnována
náležitá pozornost netoliko sněmovním
archivem, netoliko stenografickými záznamy, nýbrž
také podrobným studiem všech podnětů,
které zde jsou přednášeny. Domnívám
se, že by také dosáhl cenného zisku
stát, neboť, dámy a pánové, řada
podnětů zůstává ležeti
v projevech, místo aby byly přezkoumány a
místo aby byl učiněn pokus o jich realisaci.
Snad se mi naskytne možnost, abych se při jiné
příležitosti touto věcí zabýval
podrobně.
Obsah hlavní části mého projevu je
pak nezvyklý tím, že její konstrukce
není opřena o skutečnosti a o data zjištěná
v úřadech nebo publikacích, nýbrž
o přímá pozorování sociálních
jevů v našem pohraničí při společném
zájezdu českého vládního poslance
s oposičním poslancem německým.
Vzpomínám-li diskuse, kterou jsem vedl ve dnech
19., 25. a 26. února 1937 s p. posl. Frankem v plenu
sněmovním v debatě o státní
účetní uzávěrce za r. 1935,
nejde, slavná sněmovno, o vyhrabávání
zbytečných archiválií, které
si zaslouží odpočinku, neboť tato diskuse
svým obsahem i svými důsledky je dnes, a
právě dnes více než kdy jindy před
tím, aktuální.
Dovolávám-li se totiž slov pronesených
v tomto domě před rokem, činím tak
jen proto, aby byl pochopen můj dnešní výklad
o zjištěních, která v důsledku
oné diskuse byla učiněna a která s
ohledem na současně události nejsou bez zajímavosti
pro dokumentární posouzení skutečných
objektivně oběma spornými stranami zjištěných
a ověřených hospodářských,
sociálních a kulturních poměrů
v našem pohraničí.
K osvěžení paměti uvádím,
že předmětem loňské diskuse byla
moje obrana publikace p. vrch. rady Chmelaře z ministerstva
zahraničních věcí, pojednávající
o problému naší německé menšiny,
a věcná kritika, snad místy trochu temperamentní,
knihy p. posl. Franka "Sudetendeutschtum in Kampf
und Not", již vydal v říšskoněmeckém
nakladatelství v Kasselu. Diskuse měla výsledek.
Výsledkem bylo pozvání p. posl. Franka,
které mně učinil, na zájezd do severozápadních
Čech k ověření publikovaného
materiálu.
Budiž mi dovoleno, abych zde přečetl dva kratičké
výňatky z řeči p. posl. Franka,
která obsahuje právě ono pozvání.
Pan posl. Frank podle stenografického protokolu
zde pověděl (čte): "Prosím
vás snažně, stejně jako vás pozvali
mají kolegové při posledním zasedání,
pojďte se mnou, pojeďte do sudetskoněmeckého
území a podívejte se, v jakém stavu
jsou tamější lidé a domy, v jaké
bídě musí sta a sta německých
lidí žíti a hladověti." Na to jsem
vykřikl: "Pojedu s vámi, ale pojedete se mnou
také do našeho českého území."
"Pane posl. Neumane", pravil dále pan
posl. Frank, "obrázek baru v mé publikaci
není otištěn proto, že nepřejeme
ani Němcům, ani Čechům večerní
zábavu, ale je otištěn jako protějšek
k obrazu bídy, poněvadž chceme naše německé
rodáky upozorniti: máš-li ještě
tolik korun, abys mohl jíti do baru, připomeň
si, že tisíce chudých kamarádů
hladoví, a přines nějakou oběť.
Zkrátka mohl bych vám ukázati stoh obrázků,
o jedno však vás prosím: máte-li ještě
nějaký cit pro spravedlnost", pravil p. posl.
Frank, "přijměte naše pozvání,
pojďte s námi a přesvědčte se
z vlastní zkušenosti o situaci v německém
území. Zvu ještě jednou p. posl. Neumana,
aby šel se mnou od jedné bídné chatrče
ke druhé, od jednoho rachitického dítěte
ke druhému, aby se podíval na nohy našich bosonohých
nezaměstnaných. Doufám", pravil p. posl.
Frank na moji adresu, že budete míti dosti
odvahy, abyste se na vlastní oči o tom přesvědčil."
Tu odvahu jsem, slavná sněmovno, měl a ve
dnech 23. a 24. dubna loňského roku jsem v doprovodu
p. posl. Franka a žurnalistů absolvoval zájezd,
na který jsem byl tak naléhavou a neobvykle slavnostní
formou přímo s parlamentní tribuny pozván.
A hned, abych během řeči pak nezapomněl,
slavná sněmovno, prohlašuji zde jako čestný
člověk: Žádné rachitické
dítě, ani bosonohého nezaměstnaného
jsem na své cestě v průvodu p. posl. Franka
neviděl. (Slyšte!) 700 km užitečné
cesty jsem absolvoval, z toho 400 km v průvodu p. posl.
Franka a jeho žurnalistů.
Než přijdu k výkladu poměrů v
jednotlivých místech, zjišťuji veřejně:
Organisace cesty i prohlídek jednotlivých míst
ponechal jsem volné úvaze p. posl. Franka.
(Slyšte!) V nejmenším jsem iniciátora
tohoto zájezdu neomezoval, žádných přání
jsem neprojevil, žádný materiál jsem
si předem neobstaral, dal jsem se prostě vésti,
chtěl jsem býti v roli cizince, který požádá
sudetskoněmeckou stranu o informace o poměrech v
pohraničním území. Mojí jedinou
výzbrojí byl zbystřený zrak, pozorný
sluch a - já to neváhám zde říci
- dobrá vůle, pochopiti druhou stranu bez jakékoliv
podjatosti. (Slyšte!)
Vím, slavná sněmovno, že došlo
k indiskreci; v provinciálním tisku německém
byla zaznamenána naše cesta, ačkoliv český
tisk podle dohody o věci vůbec nereferoval. Byla
tím způsobena nelibost u našich hraničářů
v severozápadních Čechách, že
nebyli přizváni k místnímu šetření
poměrů. Chtěli také ukázat
své bolesti. Nebylo toho třeba, přišli
jsme na ně sami a při tom - to bylo nejlepší
- ukázal mně je, jak z výkladu slavná
sněmovna se doví, za pomoci svých místních
pracovníků p. posl. Frank sám, a to
v rozsahu, který si možná ani sám nepřál.
Proč až dnes se obírám výsledkem
této cesty? Dali jsme si s panem posl. Frankem vzájemný
slib, že já pojedu do severozápadních
Čech, a on do jižních Čech se mnou,
a že zjištěná fakta poctivě povíme
sněmovně po absolvování zájezdu
do jižních Čech, který jsme sjednali
na podzimní měsíce loňského
roku. Dovolil jsem si dvakráte pozvati p. posl. Franka,
dne 24. srpna a dne 20. října loňského
roku, ale moje obojí pozvání zůstalo
oslyšeno prý pro jiné velmi naléhavé
zaneprázdnění pana posl. Franka. A
tak teprve nyní po prošlé lhůtě
mám právo věcí se zabývati.
Slavná sněmovno, domnívám se, že
mám nejen právo, přímo povinnost (Tak
jest!) pověděti sněmovně, co jsme
viděli, aby se pak nezdálo, že jsem byl výsledkem
cesty zviklán ve své thesi, kterou jsem s tohoto
místa před slavnou sněmovnou hájil.
Tvrdil jsem zde, že není v ohledu sociálním,
hospodářském a kulturním výjimečného
stavu v smíšeném území a že
tamní poměry jsou celkem analogické s poměry
uvnitř státu a že jim naše vláda
věnuje stejnou péči jako poměrům
vnitrostátním. Další závažný
důvod proti odkladu byl ten: Materiál by mohl zastarati
a mohl by také ztratiti na své průkaznosti.
To, co zde dnes řeknu, může býti zítra,
pozítří a kterýkoliv den přezkoumáno,
bezpečně je možno překontrolovati všechna
data, která jsem zde uvedl, a konečně když
jsem byl já s parlamentní tribuny pozván
panem posl. Frankem k cestě do severozápadních
Čech, mám snad právo s této tribuny
připomenouti slíbenou návštěvu
pana posl. Frankovi v jižních Čechách,
kde povedu zase já, a pan posl. Frank se bude dívat.
Věřím, že pan posl. Frank splní
dodatečně svůj slib, tolik důvěry
v čestný závazek německého
poslance snad mohu mít. Bylo by mi opravdu líto,
kdybych se byl mýlil.
Pokud se týče směru jízdy, obdržel
jsem jako snad všichni návštěvníci
pohraničního území od pana posl. Franka
mapu o místních poměrech v sudetskoněmeckém
území a na ní mám zakreslenu - ovšem
po absolvované jízdě, dříve
jsem to nedostal - cestu, kudy jsme všude jeli. Jeli jsme
z Prahy na Teplice, na Chabařovice, Voitsdorf, Duchcov,
Horní Litvinov, Horu Sv. Kateřiny, Horu Sv. Šebestiána
(ukazuje mapu). Jak vidí slavná sněmovna,
jeli jsme těsně při hranicích, pak
na Chomutov, Kadaň, Karlovy Vary, Nejdek, Kraslice, Falknov
a zase zpět do Prahy. Obdržel jsem při této
cestě s panem posl. Frankem řadu pamětních
spisů z rukou opravdu dělníků, prostých
chudých lidí, kteří s důvěrou
dívali se na náš zájezd. Mohu říci,
že jsem tyto pamětní spisy si neschoval, nýbrž
dal jsem je povolaným činitelům, a jestliže
v rozpočtovém výboru pan posl. dr Rosche
tak pěknými slovy děkoval ministerstvu sociální
péče za ochotu a laskavost, kterou vláda
věnovala pohraničnímu území,
myslím, že právě tato memoranda jsou
také jedním z důvodů, proč
k těmto zákrokům došlo.
A nyní mi budiž dovoleno, abych se obíral fakty,
které jsme zjistili v městech a obcích, jež
jsme navštívili. Pro nedostatek času budu se
zabývati jenom těmi nejzajímavějšími.
Doufám, že jediné slovo, které zde řeknu,
nebude panem posl. Frankem vyvráceno, poněvadž
máme oba dostatečný svědecký
materiál, abychom se vzájemně korigovali.
V Teplicích-Šanově byla naše první
zastávka v nouzové kolonii. Nouzové kolonie
teplicko-šanovské jsou podobné pražským,
jenom jsou trochu komfortnější. V obydlí
dlouholetého nezaměstnaného viděl
jsem na stole poslední číslo týdeníku
"Funk-Woche" a všiml jsem si, slavná sněmovna
mi to promine, i pejska, kterého ten nezaměstnaný
měl a na němž nebylo vidět nějaký
zvláštní hlad. Zajímavost byla v tom,
že muž, kterého jsme navštívili,
zdravil pana posl. Franka zdviženou rukou, nevím,
domníval-li se už, že došlo ke změně
poměrů. Mluvil jinak česky - v kolonii je
vůbec mnoho Čechů, takže ani zde nelze
hovořiti o bolesti toliko Němců, nýbrž
o bolesti právě tak Němců jako Čechů.
(Slyšte!)
V Trnovanech na 17.000 obyvatel je prý 2.800 nezaměstnaných.
Město má 35 milionů dluhů, ale dovoluji
si upozornit, že republika zde zasáhla, za republiky
byl postaven vodovod, jehož stavba byla požehnáním
pro kraj. Největší rána pro zaměstnanost
v Trnovanech bylo zastavení továrny na porculán.
1.200 dělníků a dělnic ztratilo zaměstnání.
Ale slavná sněmovno, továrnu nezastavila
vláda, továrnu nezastavil berní úřad,
továrnu nezastavil nikdo z veřejné moci,
továrnu zastavil německý kartel. (Slyšte!)
Je samozřejmé, když tento kartel ji zastavil,
že má snad také trochu povinnosti, aby se o
tyto lidi, jak se dále ještě zmíním,
trochu staral. Rovněž zde jsme prohlíželi
kolonii nezaměstnaných a mohu říci
ke chvále všech německých lidí,
že jsem našel všude vzornou čistotu, lidé
byli na naši návštěvu připraveni,
byli v nedělních šatech a nejdéle nezaměstnaný,
který nám byl představen, měl v kravatě
jehlici, pravda, nebyla drahá, ale je to příznačné,
i ve své nezaměstnanosti a chudobě dbá
na svůj vzhled.
Ve Voitsdorfu je 800 obyvatel, udánlivě 150 nezaměstnaných
a z toho prý jenom 10 podporovaných. Příčina
krise byla lehce zjištěna - úpadek průmyslu
slaměných klobouků. Dělníci
nám sami vysvětlovali, že transport je příliš
drahý, protože vznikly továrny blíže
odbytištím. Pravda, ta prázdná továrna
působila na nás všechny tristně, ale
stejně tristně na nás působí
sedm zavřených továren na př. v Č.
Budějovicích. (Slyšte!) V Místě
je jen 18 rolníků s udánlivým průměrem
8 ha a největší neštěstí
pro toto místo byl požár továrny na
klobouky firmy Rosenkranz. Ukázali nám stařenku,
žebrácky oblečenou: matka rodu Rosenkranzů,
kdysi milionářů. Ale továrna vyhořela.
Jedni říkají, že nebyla pojištěna,
druzí nám říkali, že byla pojištěna,
ale že to byl požár kriminelní a v důsledku
toho, že nebyla pojistka vyplacena. Ale při tom se
lidem říká, že berní úřad
dal odvézti stroje. Domnívám se, že
není potřebí používati těchto
nesprávných informací k zbytečnému
dráždění lidí.
V Cinvaldu byla od roku 1921 zastavena těžba. V Německu
se v obdobných dolech pracuje. Je pochopitelné,
že je velká agitace mezi našimi občany,
kterým se říká: Německo může
v takových dolech pracovati, Československo v nich
nemůže pracovati. Pro nás je ovšem jasné,
proč Německo může pracovati a proč
Československo v podobných dolech pracovati nemůže.
V Německu to jde na vrub nákladné autarkie,
naproti tomu u nás není možno vyráběti
a dolovati v těchto dolech z toho důvodu, že
u nás můžeme podnikati jenom to, co je rentabilní
a co je možné také hospodářsky
udržet. A tu jsem byl překvapen, jak marně
hlásala veliká tabule v Cinvaldu, že stát
zde podniká proti nezaměstnanosti velkou práci
na silnici. Této tabule si páni nechtěli
všímati. Říkal jsem: Byla zastavena
práce v dolech, ale stát zde přece podniká,
vynakládá těžké miliony na velkou
stavbu silnice. Ovšem tato věc nebyla dostatečně
uznána. (Výkřiky.) Ovšem velmi
se při tom agitovalo betonovými přehradami
u silnice, a páni poslanci mně říkali,
že tyto betonové přehrady velmi podstatně
maří turistický ruch, poněvadž
prý autokary nemohou jimi projížděti.
A když jsem se ptal: pane kolego, a proč pak tady
máme vlastně ty betonové přehrady,
mně to je také s podivem, proč zde nemají
projížděti autokary - pan kol. Frank
mně povídá: To je podminováno, pro
případ války se to vyhodí prostě
do povětří. Je mně s podivem tato
důkladná znalost našich poměrů
na hranicích vzhledem k podminování u p.
posl. Franka. Ale domnívám se, že to
je věc hlavního štábu, kde si činíme
obranná opatření, a že pro případ
eventuálního útoku se budeme chrániti,
poněvadž tomuto "turistickému" ruchu,
t. j. válečnému, budeme všemi prostředky,
které máme, zabraňovati a budeme se snažiti,
aby k němu nemohlo dojíti. (Potlesk.)
V Bystřici zabývali jsme se továrnou na porculán
fy Krautsberger, Mayer a Purkert. Bývalo tam zaměstnáno
300 živitelů rodin, slavná sněmovno,
až do r. 1934, kdy byla továrna zastavena, opět
kartelem. Kartel platí majiteli ročně 40.000
Kč pod podmínkou, že nebude pracovati. (Slyšte!)
Nejmodernější stroje zahálejí,
zůstal jediný zaměstnanec, hlídač
továrny. Továrna, která měla cenu
7 1/2 mil. Kč, má dnes podle sdělení
tamních lidí cenu sotva 2 mil. Kč. Sklad
v ceně 1 1/2 mil. Kč byl prý prodán
za 60.000 Kč. Domnívám se, že to je
přímo plundrováni národního
majetku, ale šel bych ještě dále: To je,
prosím, nenárodní politika německých
podnikatelů vůči vlastnímu dělnictvu,
jestliže je připravují o zaměstnání
a znemožňují jim zaměstnání
tím, že zavírají tímto způsobem
továrny. (Výkřiky.)
A dovolíte, abych si všiml nejdrastičtějšího
případu, který mně byl předveden
v Košťanech. Páni průmyslníci z
německé strany mně sdělovali, že
v Košťanech uvidím to nejtragičtější,
co lze viděti v sudetskoněmeckém území,
jak hluboko klesla životní úroveň německého
lidu, když dokonce německý člověk
bydlí, slavná sněmovno, na hřbitově
v umrlčí komoře. Byl jsem velmi zvědav
na tento případ. Velmi ochotně jsem se šel
s pány podívat na zrušený košťanský
hřbitov za vedení místních činitelů
sudetskoněmecké strany. A když jsme vyvolali
toho muže, vyšel starý, opravdu sedřený
člověk. Na dotazy p. posl. Franka nereagoval.
Chvíli se na nás díval, a myslil jsem už,
že jde o hluchoněmého, až najednou z úst
tohoto člověka vyšlo: Pánové,
neumí někdo z vás česky? Já
vám nerozumím. Byl to Čech, brusič
ve výslužbě, který mně byl ukázán
jakožto doklad nejtragičtější bídy
sudetskoněmeckého lidu. A zatím to byl Čech
původem a národností!