Není-li školní docházka doposud upravena naším zákonem, není to o nic lepší s organisací školních řadů na Podkarpatské Rusi. Byly stvořeny ad hoc, nemají ještě dodnes žádného zákonitého podkladu a jejich úprava nebyla provedena ani doposud. Dokonce se tvrdí, že ani užhorodský referát ministerstva školství nemá zřizovací listiny, o školních inspektorátech ani nemluvě. Je proto v zájmu veřejného pořádku a veřejné správy na Podkarpatské Rusi vůbec, aby se s touto věcí hnulo.

Svého času jsme se těšili, že budou projednány Dérerovy osnovy zákonů o školské správě, avšak ani tyto osnovy, ani osnovy novější se nemohou dostati kupředu, snad pro odpor některé strany, a tak nám nezbude nic jiného, než aby tyto věci byly pro Podkarpatskou Rus upraveny zvlášť, do té doby, než bude zřízen podkarpatský sněm.

Jsem si vědom, že tento můj názor narazí na odpor se strany oposice, ale mám za to, že když jde o zájem vyšší, když běží o rozvoj celého školství v zemi a jeho další vývoj, musíme od některých doktrin ustoupiti a přihlížeti ke skutečné potřebě.

Otázka umístění škol a tříd v budovách alespoň průměrně vhodných je stále akutní. V tomto směru trpí nejvíce školy s vyučovacím jazykem rusínským, ale skoro stejně nedostatečně jsou umístěny i školy ostatní, a to zejména obecné. A není tajemstvím, že by bylo ještě třeba nejméně 1.200 učeben, aby krise umístění škol byla odstraněna. Doufám sice, že se nám podaří nalézti nějaké východisko, musím však poznamenati, že tento nedostatek zavinila částečně školská správa sama, a to tím, že místo jednoho úkolu si postavila dva a místo aby se byla snažila zajistiti školní budovy resp. umístění pro školy dosavadní - byly to většinou školy rusínské - zaměnila si tento úkol s organisováním škol s vyučovacím jazykem československým ve znění českém.

Aby mi nebylo rozuměno špatně. Ani já, ani ostatní mají krajané nejsme proti tomu, aby se pro děti české nebo slovenské zřizovaly na Podkarpatské Rusi školy československé v tom neb onom znění. Vadu však musím spatřovati v tom, že se tyto školy většinou zřizovaly a částečně zřizují i dnes pro děti nečeskoslovenské. Je řada škol, v nichž není snad ani jediného dítěte československé národnosti, ale jsou tam zapisovány děti národnosti ukrajinské či rusínské, anebo, a to většinou, děti národnosti židovské.

Mám obavy, aby tato školská politika na Podkarpatské Rusi nevyvolala v pozdější době zbytečné antisemitské proudy, ježto náš lid verchovinský je na tom hospodářsky hůř a bude spatřovati v této školské politice nějaké úmysly a privilegia. Proto souhlasím s názorem pana kol. dr Moudrého, jenž na schůzi v Slatinských Dolech prohlásil, že je otázkou, zdali jsme činili dobře, když jsme stavěli na Podkarpatské Rusi české školy, a zda tyto školy máme zde stavěti a zřizovati. Bylo to řečeno skutečně na místě velmi vhodném, poněvadž zrovna ve Slatinských Dolech je snad největší kontrast v umístění, protože pro českou školu byl postaven veliký palác s milionovým nákladem, ale škola rusínská a maďarská jsou umístěny v budovách velmi chatrných. Podobné a nedostatečně rozumné zacházení s domácím školstvím není ojedinělé, a proto není divu, jestliže tato stránka školské politiky jest dále bolestným bodem našeho veřejného života a vyvolávala vždy a vyvolává i dnes velmi tvrdý odpor veškerého domácího obyvatelstva.

Nebudu uváděti zde všechny podrobnosti nebo konkretní stížnosti, které bych mohl uvésti o nesprávnostech v zacházení školských úřadů. Musím jen poukázati, že v důsledku výnosu školského referátu užhorodského, který zakázal, aby rodiče mohli své děti přepisovati - bylo to namířeno proti přepisování do škol rusínských - nastala řada takových případů, že na učitele rusínských škol bylo učiněno udání školským úřadem státnímu zastupitelství proto, že tito učitelé rusínským rodičům radili, aby své děti posílali do vlastní školy, což četnictvo a školské úřady braly jako agitaci proti škole české.

Je faktem, že naše soudy byly rozumnější a ve všech těch případech učitelé byli osvobozeni, jako na př. správce školy Mandzjuk, ale můžeme si představiti, co znamená psychologicky podobná procedura ve veřejném životě.

Důsledky takové školské politiky byly velmi dobře známy panu ministru dr Dérerovi, a proto za jeho správy ve školství bylo zastaveno kvapné rozšiřování a zřizování československých škol a povolovaly se pouze tam, kde byly splněny skutečně zákonité předpoklady a kde byly skutečně pro tyto školy i československé děti. Tato správná zásada se však neudržela dlouho, protože po odchodu ministra dr Dérera ze školství požádalo ministerstvo školství snad na politický nátlak nebožtíka zemského presidenta, aby učinil opatření, aby veškeré návrhy na zřízení československých škol a tříd, které byly před tím vráceny, byly opět ministerstvu předloženy, protože prý předsednictvo ministerské rady projevilo ochotu u ministerstva financí prosaditi projednání návrhů na zřízení těchto škol.

Důsledek tohoto tlaku shora se projevuje na př. v tom, že v ryze rusínských obcích, jako je na př. Iršava nebo Terešva, je zřízena čsl. měšťanská škola, ale rusínské měšťanské školy tam ani doposud není. Anebo v ryze maďarské obci Baťovo je zřízena česká měšťanská škola, ale maďarské měšťanské školy tam není, a samozřejmě, že podobné nemožnosti jen ztěžují konsolidaci školských poměrů a vůbec veřejného života na Podkarpatské Rusi.

Mám za to, že není v zájmu našeho státu, aby na východě republiky se poměry nekonsolidovaly a abychom si stále stěžovali, naříkali a obtěžovali svými stížnostmi ústřední úřady, ale naopak je v zájmu státu a československé státní myšlenky, a jistě těmto prospěje, bude-li školská politika na Podkarpatské Rusi promyšlená a rozumná.

Největší naší bolestí však je nesporně otázka spisovné formy vyučovacího jazyka v rusínských školách. Odborníci tvrdí po posledním opatření školské správy, že to, co bylo v r. 1919 jasné, během 20 let stalo se nejasným. Tato otázka, ač měla býti trvale upravena do zřízení sněmu podkarpatoruského, stala se zkušebním kamenem naší školské politiky vůbec. Ačkoli měli o ní rozhodovati a rozhodnouti odborníci, byli jsme a jsme svědky, že školská správa předložila tuto věc k rozhodování rodičům nedostatečně informovaným nebo vůbec neinformovaným a neorientovaným, aby rozhodovali o mluvnicích a učebnicích veřejným hlasováním podle rozkazu referátu ministerstva školství v Užhorodě. Nebudu zde vykládati svůj názor, protože bych mohl býti podezříván ze zaujatosti, ale dovolím si vám uvésti názory našich odborníků.

Tak na př. profesor Masarykovy university v Brně dr Havránek prohlásil, že hlasování o této věci není otázkou odbornou, nýbrž je věcí čistě politickou resp. politické moci. Totéž prohlásil i univ. docent dr Příhoda. Uvedu zde rovněž názor univ. profesora Trávníčka, který v této věci napsal velmi pozoruhodný článek do "Lidových novin". V tomto článku prof. Trávníček sděluje toto (čte): "Kolísání a nerozhodnost, rozpačitost povolaných činitelů má pramen v jistém nedostatku správného chápání naší otázky. Zaráží nemálo už ta okolnost, že se konečné rozhodnutí ponechává lidovému rozhodnutí, jako by šlo jen o vyučovací jazyk, hlavně na školách nižšího stupně. Je však velmi pochybné dávati tuto důležitou otázku na rozhodnutí obyvatelstvu, jehož převážná část nemůže si plně uvědomovat dosah své odpovědi. Plebiscit, forma význačně demokratická, je v tomto případě zcela nevhodný, neboť svaluje odpovědnost na ty vrstvy, které nemohou vésti, nýbrž mají býti vedeny."

Mám za to, že toto stanovisko odborníků je dostatečné, aby školská správa pochopila nesprávnost svého jednání. Nepochybuji, že stejně soudí veškerá rozumná československá veřejnost, která s tímto podnikáním školské správy nesouhlasí, protože souhlasiti nemůže. Jen si představme, co bychom tomu všichni řekli, kdyby některé jiné odbory naší veřejné správy, na př. zemědělství nebo spravedlnost, obracely se v čistě odborných otázkách, třeba při vykládání paragrafů neb při jiných otázkách, hnojení nebo orání, k lidu a znepokojovaly ho, aby se veřejným hlasováním vyslovoval o tom, jak se některý paragraf nebo to a ono ustanovení má prováděti.

Hlasování předcházela i jiná velmi divná okolnost. Školská správa pro školy s rusínským vyučovacím jazykem - rusínský jazyk je nesporně jazykem maloruským - schválila v r. 1936 učebnice sepsané jazykem ruským a schválila pro tyto školy také mluvnici Sabovu, sepsanou též v jazyce ruském, i když starým pravopisem. Bylo to opatření nesporně nesprávné, protože zaváděti do rusínských škol ruské učebnice je totéž, jako kdybyste do českých škol zaváděli učebnice polské.

Nebudu zde přednášeti argumenty pro své stanovisko. Tyto argumenty jsou zcela zbytečné, protože nesprávnost postupu školské správy je úplně jasná, a já nevěřím, že v těchto věcech byl p. ministr školství objektivně a všestranně informován, a pochybuji, že československé odborné kruhy vyslovily souhlas s takovým opatřením školské správy. Vím, že mi někdo namítne: A co výsledek posledního hlasování? Nuže, k dosaženému výsledku je třeba se stavěti velmi kriticky a s velikou reservou. I kdybychom připustili, že hlasování bylo správné a že byl přípustný i způsob, jakým bylo prováděno, nemůžeme s tím souhlasiti, a soudím, že školská správa nikdy nebude se tímto chlubiti. Nehledě k tomu, že hlasování bylo veřejné, byly až tři korekce, to znamená, že kde v prvním kole zvítězily učebnice rusínské, kde rodiče odhlasovali učebnice rusínské, školská správa na nátlak určitých politických kruhů prováděla hlasování po druhé. Nastaly nemožné věci. Rodiče dětí v řadě obecných škol odhlasovali učebnice ruské, ale v měšťanské škole v téže obci byly odhlasovány učebnice maloruské, t. j. ukrajinské. Takové případy se staly v Užhorodě, ve Vel. Lúčkách, Bílkách, v Sevluši, v Králove a v Chustu. Kde byly proti tomu námitky, hlasovalo se až třikrát nebo čtyřikrát o těchto věcech, jako tomu bylo na př. ve Volovém nebo v Sevluši. V prvém kole byl výsledek asi 70 % pro učebnice rusínské, jimž se říká nověji ukrajinské, a 30 % pro ruské. Výsledek druhého kola po korekci prvé a druhé byl jen 50 % a ve třetím kole za pomoci nesprávného zásahu četníků a notářů na některých místech bylo dosaženo výsledku 65 % pro učebnice ruské, a to podle počtu škol. Je to jistě nesprávné. Nebudu to blíže rozebírat a poukazovat na statistiky, které byly uveřejněny v českých časopisech, poněvadž nemají reálného podkladu. Ale i tento výsledek je jistě velmi nereálný a soudím, když školská správa dospěla k názoru, že otázku vyučovacího jazyka nelze řešit odborně, nemůže býti pochybnosti ani o tom, že právo voliti spisovnou formu vyučovacího jazyka přísluší nejen rodičům, kteří mají toho času děti ve školách, nýbrž všem občanům rusínské národnosti na Podkarpatské Rusi.

Jak se dnes bude učit, to je velmi pochybné. I v těch školách, kde byly odhlasované učebnice ruské, inspektoři a zemský inspektor nesouhlasí s tím, aby se z nich učilo skutečně ruštinou. Zajímavý je oběžník školského inspektorátu v Rosvegově, kterým bylo nařízeno, že se z ruských učebnic nesmí učit rusky, nýbrž má se učit ukrajinsky. Měla-li školská správa na Podkarpatské Rusi toto na mysli, mám za to, že celý ten podnik odhlasováním byl velmi pochybný a že nepřinese žádné zlepšení ve školské otázce na Podkarpatské Rusi.

Je proto jen litovat, že školská správa před svým rozhodnutím o této věci neuposlechla rady guvernéra Podkarpatské Rusi, který ve svém memorandu vládě a ministerstvu školství se vyslovil takto (čte): "Mám za to, že ve všech školách na Podkarpatské Rusi s vyučovacím jazykem, který dosud označován byl jako jazyk podkarpatoruský nebo rusínský, mohou býti podle dosavadního právního stavu zaváděny, resp. užívány výlučně učebnice sepsané v jazyce lidovém a že z té příčiny pro tyto školy lze schvalovati pouze učebnice sepsané v tomto jazyce, t. j. v jazyce, který je bezesporně jazykem maloruským."

Dále z tohoto memoranda vyjímám (čte): "Jestliže však odpovídá pravdě, že ministerstvo školství a nár. osvěty skutečně schválilo též učebnice sepsané v jazyku ruském, pak mám za to, že tyto učebnice mohou býti užívány jen ve školách s vyučovacím jazykem ruským, a vzhledem k tomu, že dosud na Podkarpatské Rusi školy s vyučovacím jazykem ruským zřizovány nebyly, bude nutno předem označit přesně a konkretně ty školy, u nichž bude stanoven jazyk ruský (velkoruský, spisovná ruština) jako vyučovací řeč, resp. bude nutno změnit, kde bude zjištěna skutečná potřeba, dosavadní vyučovací jazyk podkarpatoruský neb rusínský na jazyk ruský a pouze po tomto předchozím opatření bude možno schvalovati pro tyto školy učebnice sepsané v tomto jazyce a je do těchto škol zaváděti a v nich užívati."

Guvernér Podkarpatské Rusi podal v této věci ministerstvu školství a vládě docela správný návrh, ovšem tohoto návrhu si v Praze naši vládní činitelé nepovšimli. Bylo tam docela správně řečeno, že ve všech školách, u nichž za vyučovací řeč je určen jazyk podkarpatoruský nebo rusínský, lze užívati pouze učebnic sepsaných v jazyce maloruském a schválených pro tyto školy. Ve všech případech, kde se projeví vůle rodičů po změně vyučovací řeči na jazyk ruský, schválených učebnic sepsaných v jazyce ruském bude možno užívat až po změně vyučovacího jazyka, resp. po určení jazyka ruského za řeč vyučovací. Kdyby byli vládní činitelé v Praze této rady poslechli, zajisté by bylo bývalo zbytečné o této věci hlasovati a zneklidňovati zbytečně hladinu veřejného života na Podkarpatské Rusi. Proto je docela správné, že se touto otázkou naposled zabýval kulturní výbor. Možná, že mi někdo namítne, že tato věc je ryze podkarpatská. Ale není tomu tak, vážení pánové, protože do té doby, dokud Národní shromáždění neschválí zřízení sněmu podkarpatského, je nejen právem, nýbrž i povinností tohoto Národního shromáždění a jeho výborů, aby se zabývaly podkarpatoruskými věcmi, v tomto případě aby se zabývaly také kulturními věcmi Podkarpatské Rusi. Proto bylo docela správné, že kulturní výbor nehledě na opatření školské správy postavil požadavek, aby vláda svolala v nejkratší době poradu jazykozpytců, profesorů slovanských řečí na vysokých školách v republice a jiných příslušných odborníků, etnografů a linguistů, kteří by s urychlením podali dobrozdání o spisovné formě vyučovacího jazyka, jehož by se mělo používati ve školách s vyučovacím jazykem podkarpatoruským (rusínským), zřízených pro děti podkarpatských Rusínů, a kteří by doporučili další postup, kterým by se zřídily až do jinakého rozhodnutí školské a jiné úřady, jakož i aby byly jazykovými odborníky vysokoškolskými zrevidovány dosud schválené učebnice, zda po stránce jazykové vyhovují §u 6, bod 10 zákona č. 172 z r. 1937.

Tento zásah kulturního výboru přišel velmi včas, je jen litovat, že trochu pozdě, a soudím, že když naše odborné kruhy zaujmou v této věci stanovisko, nebude pochybné, jakou spisovnou formou či jakým jazykem se má vyučovat v našich školách. Potom musí ustoupit každá politická tendence, musí ustoupit všeliké kšeftaření a vedlejší zájmy a musí platit v těchto ryze odborných věcech pedagogické a odborné stanovisko.

Vážená sněmovno, snahou našeho státu je, aby byly jeho hranice pevné, nezdolatelné, aby dovedl okamžitě odraziti vpád útočícího nepřítele hned u hraničních sloupů. Proto v dnešní neklidné době budujeme pevnosti tam, kde je příroda nezbudovala sama. Pevnosti tyto však nemají být jen z betonu a železa, nýbrž musí být také nepochybně v hlavách a srdcích obyvatelstva vnitrozemského a zejména hraničářů. Takovými hraničáři našeho vzdáleného východu na Podkarpatské

Rusi jsou Rusíni, totiž Ukrajinci. Připojením Podkarpatské Rusi nastal pro náš stát a jeho vládu velice těžký a zároveň vznešený úkol zařadit Podkarpatskou Rus a její obyvatelstvo jako rovnoprávného činitele do našeho státu a jeho demokracie. Československá vláda a její veřejná správa nešetřila na hmotných a duchovních prostředcích, nezanedbala v tomto směru skoro nic, co bylo nutno a možno vykonati. Zakládala školy, budovala nemocnice, asfaltovala silnice, buduje železnice, což si zajisté vyžádalo a vyžaduje stamilionových nákladů. Blahodárnost našeho sociálního zákonodárství zachránila většinu obyvatelstva Podkarpatské Rusi v době největší hospodářské krise před několika lety od hladu a bídy. Pozemková reforma, i když máme proti ní námitky, přece umožnila příděly chudým našim zemědělcům.

Proč je tedy nespokojenost na východě našeho státu? Příčinu toho bych viděl v tom, že jsme nedovedli v hlavách a srdcích našeho obyvatelstva na východě zbudovat ony pevnosti, nutné k obraně našeho státu. Kámen úrazu je zde jediný, a to kulturní a jazykový boj, který znemožnil národní, sociální a kulturní obrození našeho zaostalého rusínského lidu. Je proto nepochybné - a soudím, že se mnou souhlasí všichni pánové i slavná sněmovna - že řešení této otázky nelze dále odkládat a musí se rozhodně a definitivně řešit i do zřízení podkarpatského sněmu.

Strana naše je pevně přesvědčena, že svou hospodářskou, sociální a kulturní politikou a o tom jsme pevně přesvědčeni na Podkarpatské Rusi - pracuje pro stát a že obyvatelstvo této země tuto práci nahradí svou důvěrou v Československou republiku v nejtěžších dobách, protože jsme si vědomi, že rozkvět Podkarpatské Rusi je těsně spiat s osudem Československé republiky.

Vážení pánové, slavná sněmovno! Přes nedostatky, o kterých jsem již mluvil, hlavně v kulturních věcech a ve školství naší země, domnívám se, že náš stát udělal i v kulturních věcech, co mohl - a některé nedostatky jsme si částečně zavinili i my sami - a proto budu společně se svými soudruhy hlasovati pro schválení účetní uzávěrky. (Potlesk.)