Místopředseda Košek (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku,
jímž je p. posl. Kundt.
Posl. Kundt (německy): Slavná sněmovno!
Po nedávných událostech dějinného
významu, jimiž bylo zahájeno podstatné
přeskupení středoevropského prostoru,
se včera po prvé představila domácí
i zahraniční veřejnosti nově utvářená
politická vláda Česko-Slovenska a ústy
pana předsedy vlády ohlásila novou cestu
vnitřní a zahraniční politiky.
Klub německých národně-socialistických
poslanců a senátorů se prozatím zdržuje
toho, aby jak k vládě, tak i k jejímu programu
zaujal buď souhlasné nebo zamítavé stanovisko.
Jako v nových stranách spojení politikové
sněmoven, v podstatě ještě stále
stejných, musí usilovati, aby svá dosavadní
usměrnění zaměnili za nová
a pomáhali spolu budovati novou dobu v novém duchu,
tak chceme i my, kteří jsme zůstali v této
sněmovně jako němečtí zástupci
lidu, zapomenouti, co se stalo, a bráti na tomto novém
přebudování podíl, jenž nám
přísluší. Proto ne chceme zatím
vyslovovati ani nedůvěry ani důvěry,
nýbrž od nynějška se střízlivým
realismem případ od případu posuzovati,
vtělí-li se také v čin dobrá
vůle ve vládním prohlášení
několikráte projevená, aby ve vnitřní
i zahraniční politice zavládl nový
duch a zvláště aby byl nalezen nový
poměr k Německé říši a
k německému národu.
Tento čin se při tom projeví především
i v tom, že se v době co nejkratší uskuteční
i dobrý poměr a přiměřený
právní řád a právní
prakse k Němcům, kteří zbyli v Česko-Slovensku.
Uznáváme obtíže, které má
při tom nová vláda a systém teprve
zahajovaný. Jsme ochotni pomáhati při překonávání
těchto obtíží jako státní
příslušníci a jako členové
německého národa podle svých nejlepších
sil a nejlepší vůle. To však předpokládá,
že nyní státní orgány, především
i český národ uzná skutečnost,
že samozřejmě i Němci, kteří
zde zbyli, jsou členy a nositeli německého
národně socialistického společenství
pod vedením Adolfa Hitlera.
O právech a povinnostech, které z toho vznikají
pro nás a pro Česko-Slovensko, nechceme dnes a zde
mluviti. Ale očekáváme, že pro jejich
splnění nalezneme u nové vlády a v
mezích nového systému nejen prohlášení
dobré vůle, nýbrž i velmi účinnou
podporu.
Za tohoto předpokladu jsme pevně odhodláni
spolupracovati poctivě a záměrně na
přebudování tohoto prostoru a na vytvoření
nového ducha v tomto prostoru.
Místopředseda Košek (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku,
jímž je p. posl. dr Rašín.
Posl. dr Rašín: Slavná sněmovno!
Používaje výzvy pana předsedy vlády,
aby sněmovna podrobila jeho výklad a žádosti
v něm obsažené kritice, dovolím si pronésti
několik kritických poznámek.
Jistě s povděkem vzala sněmovna na vědomí,
že za žádných okolností nechce
se pan předseda vlády a zajisté také
vláda vyhýbati kontrole veřejného
mínění. Spatřuji v tom příslib
do budoucnosti, v němž je obsazeno uvolnění
tisku, který je dnes spoután censurní praksí,
jakož i uvolnění práva shromažďovacího.
Bez splnění těchto předpokladů
nelze mluviti o kontrole veřejného mínění.
Na doklad svého tvrzení dovoluji si konstatovati,
že v posledním čísle měsíčníku
"Národní myšlenka" byly zabaveny
tři články dvou poslanců i s nadpisy,
a to dva články mé pod nadpisy "Na vysvětlenou"
a "Dvě strany" a článek posl. dr
Klímy: "Proč jsem nehlasoval pro změnu
ústavy". Oba poslanci, dr Klíma a já,
se domnívali, že i oni za žádných
okolností nesmějí se vyhýbati kontrole
veřejného mínění a že
i oni jsou povinni podati svým voličům výklad
svého postupu, v čemž jim bylo zabráněno
návrhem pp. posl. Berana, Hampla a Sidora, přijatým
touto sněmovnou, aby rozprava o ústavních
předlohách se nekonala.
Mohl bych tyto články přečísti
a imunisovati je. Neučiním tak, poněvadž
nechci svůj časově omezený projev
zatěžovati čtením obsáhlých
článků.
Nicméně musím se zmíniti o jedné
skutečnosti, která daleko více nežli
mne týká se této sněmovny i samé
vlády. V mém článku byla zabavena
souvislá citace z řeči pana předsedy
vlády dr Hodži, kterou pronesl v této
sněmovně dne 4. března 1938. Pan předseda
vlády - a tato slova byla zabavena - tehdy v této
sněmovně prohlásil (čte): "Posuzujeme
všechny zjevy v životě mezinárodním
klidně, pod zorným úhlem své důkladné
přípravy morální, hospodářské
i branné, a snažíme se. abychom v každém
okamžiku, jak navenek, tak uvnitř spojili své
povinnosti, které nám ukládá naše
národní důstojnost a státní
zájem . . . . . S uspokojením konstatujeme osvědčenou
životnost všech svých mezinárodních
úmluv, na nichž trváme a setrváme .
. . . . . je pouhou samozřejmostí, zdůrazňuje-li
Československo a to v plném vědomí
dosahu tohoto prohlášení, že jeho hranice
jsou naprosto nedotknutelné . . . . Z pojmu státní
suverenity plyne, že o zabezpečení všech
národnostních občanských práv
a svobody svědomí se stará a bude se starat
československý stát v rozumné spolupráci
všech svých občanů všech národností
. . . . Prvým předpokladem úpravy mezinárodních
vztahů je jejich vlastnost a nepodmíněná
jednoznačnost. Špatně bychom posloužili
všemu dalšímu vývoji věcí
ve střední Evropě a nejhůře
vztahům Československa k Německu, kdybychom
velmi jasně neprohlásili, že Československo
a jeho lid nikdy a za žádných okolností
nemůže a nesmí připustiti a nepřipustí
zasahování do svých vnitropolitických
záležitostí . . . . Proto nenechává
československá vláda nikoho v pochybnostech
o tom, že všechny atributy státní svrchovanosti
bude lid tohoto s tátu hájiti ze všech svých
sil, kdyby byly dotčeny . . . . . . Kdyby nás osud
jednou postavil před nutnost obrany, bude se Československo
bránit, bránit, bránit do všech důsledků,
opírajíc se o celou svou vyspělost technickou
a mravní . . . . . Nebáli jsme se tisíc let,
nebojíme. se ani dnes, jisti jednotou srdcí a rozumu
všech složek našeho lidu a součinností
s onou Evropou, která jako my nechce výbojů,
ale chce klid a mír." (Předsednictví
převzal místopředseda Langr.)
Považuji za nemožné, aby projev kteréhokoli
předsedy vlády, pronesený v této sněmovně,
byl - byť i dodatečně, byť i po týdnech,
měsících a rocích - konfiskován.
To není věcí mojí, to je věcí
důstojnosti této sněmovny a vás všech,
z nichž mnozí měli tehdy slzy v očích.
Až dosud nikdy nebyla sněmovna svědkem takových
ovací, jako tehdy. Sněmovnou rozlehl se výkřik
přítele Špačka "Raděj
i smrt, než otroctví!", a my všichni jsme
povstali a zpívali tehdy státní hymnu. A,
slavná sněmovno, mně dodnes znějí
slova Hodžova v mysli a mám za to, že
bude-li vláda reformovati školu, pak od nejútlejšího
mládí mělo by býti našim dětem
opakováno: "Nebáli jsme se tisíc let,
nebojíme se ani dnes, jisti jednotou srdcí a rozumu
všech složek našeho lidu."
Mám stejně jako vláda za jisto, že nemůžeme
prostě pokračovati ani programově, ani metodicky
v politice, kterou jsme uskutečňovali až do
září loňského roku. Od března,
zejména od připojení Rakouska k říši
Německé, byl jsem si vědom, že spějeme
neodvratně ke konfliktu s Německem. Dával
jsem nepokrytě ve svých projevech najevo, že
politika Hodžovy vlády je toho druhu, že
nebudeme na konflikt připraveni a že naopak podlamuje
brannou odolnost státu. Za trpného přihlížení
vlády vznikl v pohraničí stav úplného
bezvládí, anarchie a chaosu. Řeč Konráda
Henleina v Karl. Varech 24. dubna, v níž se přiznal
otevřeně k Třetí říši
a k světovému názoru německého
národního socialismu, a hned na to okázalé
oslavy 1. května byly dokladem, že sudetskoněmecká
strana již zcela otevřeně hodlá nastoupiti
revoluční cestu a vytvořit takové
poměry, které by odůvodňovaly cizí
zásah. Vojenská opatření z 21. května,
k nimž donutilo vládu nebezpečí vnitřní
i zahraniční, ukázala, jak málo bylo
třeba, aby bez jediné kapky krve byla obnovena státní
autorita v pohraničí. Tento stav netrval dlouho.
V této době vzedmutých vášní
vypsala a provedla Hodžova vláda obecní
volby, které v německých krajích měly
ráz plebiscitu pro připojení k Německé
říši. Tou měrou, jakou vojsko bylo odvoláno,
vracely se poměry k dřívějšímu
stavu bezvládí. Slyšeli jsme slova o nedotknutelnosti
hranic a o odhodlání hranice bránit, avšak
zároveň jsme viděli, jak uvnitř státu
se chystá a organisuje vzpoura, která naší
obraně vpadne vzad. Povolením Freiwillger Schutzdienst,
tzv. ordnerů, dalším trpěním
jejich činnosti, pasivním přihlížením
k tomu, jak fakticky přejímají policejní
moc, byly vytvořeny předpoklady vzpoury. Omlouvalo-li
později zvláštní usnesení politického
komitétu ministrů, publikované 18. září,
povolení FS tím, že ve stanovách nebyly
shledány závady a že účel spolku,
vyjádřený ve stanovách, je týž
jako u německé soc. demokratické "Republikanische
Wehr" a u německého agrárního
"Landschutz", musí překvapiti, že
takto argumentoval právě politický komitét
ministrů. Bylo přece od počátku jasno,
že sudetskoněmecká strana, celý její
postup, organisační formy, taktické metody
jsou jen přesnou kopií německého nár.
sociálního hnutí. K tomu postačilo
jednak pozorné sledování činnosti
sudetskoněmecké strany, jednak pozorné přečtení
Hitlerovy knihy "Mein Kampf". Místo aby tato
kniha byla u nás rozšířena, abychom
si všichni byli vědomi cílů, snah a
prostředků německého národa
a jeho vůdce, byla zakázána, kteréhožto
zákazu patrně dbali nejpečlivěji členové
vlády. Jinak by bylo postačilo, aby si přečetli
jedinou kapitolu z této knihy, která se nazývá
"Grundgedanken über Sinn und Organisation der SA",
aby bylo patrno, jaký je pravý účel
Freiwilliger Schutzdienst.
Podobný stav vznikal i na Slovensku. Každý,
kdo chtěl vésti boj proti jednotě a nedotknutelnosti
československého státu, měl otevřenu
cestu do ciziny. A jezdili nejen Němci, nýbrž
i Maďaři, Poláci, Slováci i Podkarpatorusové.
A nejezdili jen do Německa, nýbrž i do Polska,
Maďarska. a všude nacházeli vlídné
přijetí i podpory pro své snahy. A když
poměry potom dospěly tak daleko, že tekla krev
- a byla to téměř výhradně
krev česká, krev českých četníků,
policistů a finančních strážníků
- vláda vyhlásila sice stanné právo,
avšak neprováděla je. Snaha zabrániti
incidentům se změnila ve slabost a nemohoucnost.
V tomto ovzduší pracoval lord Runciman a jeho mise,
s kterou jsem měl příležitost býti
ve stálém styku, a v tomto ovzduší pracovala
tzv. koaliční šestka, která měla
úkol, posouditi s ústavně-právního
hlediska návrhy na dohodu s těmi, kdo se dohodnouti
nechtěli a nesměli. Každý, kdo přišel
do styku s šéfem nebo členy Runcimanovy mise,
pozoroval u těchto praktických a střízlivých
Angličanů jistý údiv, že stát,
který nedovedl udržeti autoritu a základní
prerogativy státní svrchovanosti na značné
části svého území, stále
ještě činí nárok na toto území
a odmítá myšlenku na jeho vydání.
A jen touto situací, vytvořenou sudetskými
Němci a trpěnou Hodžovou vládou,
si vysvětluji, že v závěru své
zprávy lord Runciman vyslovil názor, že situace
ve zněmčeném území volá
po politice okamžité a rozhodné akce, že
je třeba, aby se postoupení území
Německu stalo okamžitě a bez prodlévání,
a že by plebiscit byl jen formalitou, poněvadž
převážná většina obyvatelstva
touží po spojení s Německem. Proto také
v anglo-francouzských návrzích, předložených
československé vládě dne 19. září
a uveřejněných v anglické "Bílé
knize", se konstatuje, že "britští
ministři předložili svým francouzským
kolegům důsledky, které vyvodili ze zprávy
lorda Runcimana o činnosti jeho mise" a že "obě
vlády jsou přesvědčeny, že po
posledních událostech bylo dosaženo bodu, kdy
fakticky není možno, aby v rámci československého
státu byly nadále podrženy obvody, obývané
hlavně sudetskými Němci, poněvadž
by to bylo nebezpečím pro vlastní zájmy
Československa i pro evropský mír".
Utěšující slova p. předsedy vlády,
že jsme přinesli oběť míru, jaká
nebyla až dosud v dějinách od jiných
národů požadována, poskytují
slabou útěchu. Jest jisto, že jsme naší
vlasti zasadili smrtelnou ránu, a je pochybno, zda jsme
zachránili mír na dobu delší několika
měsíců.
Nebyl jsem z těch, kdo chtěli zachraňovati
mír za tu cenu, kterou jsem zaplatili. Kde tribunové
měli slovo mír, já opakoval rozkolnicky "k
boji!", a takových nás bylo několik.
Dávali jsme za pravdu Knickerbockerovi. který napsal:
"Útočné národy, jako útoční
jedinci, sbírají sílu a odvahu z každého
projevu, z každé známky slabosti, kterou projeví
jejich oběť." Těchto projevů a
známek slabosti bylo u nás tolik, že v sousední
říši musilo býti vyvoláno přesvědčení,
že budeme snadnou kořistí útoku.
Avšak i tehdy jsem stál na stanovisku, že musíme
podstoupiti nebezpečí války se všemi
jejími hrůzami, chce-li národ svobodně
žíti. Mé zákroky u presidenta republiky
i u předsedy vlády a ministra národní
obrany se rozbily o odhodlání Hodžovy vlády
ke kapitulaci. Vláda vydala naše území
bez boje. Nenastal ani casus foederis, nemohly ani začíti
fungovati naše spojenecké smlouvy, neboť jsme
nebyli napadeni. Vzdali jsme se dobrovolně. A tak mohu
říci s Viktorem Dykem: "Kdo tvořil,
nese stvořeného tíž, kdo tvořil,
za svou odpovídá stvůru. Devise naše
byla: Srdce výš! Devisa vaše byla: Ruce vzhůru!"
A dnes nemůže pan předseda vlády jinak,
než s bolestí říci: "Území,
na kterém jsme organisovali svůj státní
a hospodářský život, bylo zmenšeno.
Ve jménu sebeurčení byla přičleněna
téměř třetina občanů
republiky k sousedním státům. Nejbolestnější
při tom jest, že jsme museli odstoupiti i území
od nepaměti národnostně česká."
Ano, po prvé ve svých dějinách vydala
vláda českého národa své území
bez boje, vydala Chlumec, kde Soběslav I. porazil německá
vojska Lothara III., vydala Žatec, jedno z prvních
měst, která se přiznala za vyznavače
a obránce kalicha, u jehož bran porazila husitská
vojska přesilu křižáckou, vydala Ústí
nad Labem, kde r. 1426 rozprášilo 25.000 českých
bojovníků 75.000 Sasů, vydala Tachov, Stříbro
a Chomutov, která byla svědky německých
porážek, vydala hrad Kalich, jediný majetek
Jana Žižky, kromě domu na Novém Městě
Pražském, na jehož místě stojí
dnes - jaká to ironie! německé kasino. Vydala
Prachatice, kam chodil do školy Jan Hus, i Fulnek, kde učil
Jan Amos Komenský, vydala půdu, která patřívala
pánům z Růže, Berkům z Dubé,
purkrabím pražským, pánům z Lipé
i pánů ze Švamberka, Harantům z Polžic
a Bezdružic, pánům z Kravař, Žerotínům
ze Žerotína i pánům z Budova a ze Sulevic,
z nichž Václav Budovec z Budova a Kašpar Kaplíř
ze Sulevic byli popraveni na Staroměstském náměstí.
To ostatní - ztráta území slezského,
slovenského a podkarpatoruského, rozbití
jednotného státu ve stát trialistický
- bylo již jen přirozeným a logickým
důsledkem naší kapitulace a poměrů,
které zavládly na Slovensku. Ani pro tuto svoji
politiku válečného odporu, snad riskantní,
ale čestnou a odpovídající dějinám
i tradicím českého národa, jehož
země byla v průběhu staletí vždy
jen větší, ale nikdy menší, nenašel
jsem podpory. Ten výkřik "Raději smrt
než otroctví!" byl pouhou frází.
A tak podle slov Tyršových "Osud národa
se nerozhoduje na bojišti, ten je rozhodnut dávno
před bojem", vývoj posledních týdnů
ukazuje, že na kapitulaci bylo připraveno mnohem více
lidí nežli na boj. Osud národa byl rozhodnut.
Pan předseda vlády řekl (čte):
"Čím hlubší bylo naše
ponížení, tím silnější
musí být naše vůle a tím mravně
vyšší musí být náš
cíl. Pravá síla jednotlivce i národů
se pozná v neštěstí. Kdo je schopen
viděti své vlastní chyby a z jejich poznání
vyvozovat nemilosrdné závěry, není
sláb." Souhlasím s těmito slovy. Když
jsme si nevzali poučení z pádu Rakouska,
který byl předehrou našeho vlastního
pádu, hledejme své chyby alespoň nyní
a vyvozujme z jejich poznání nemilosrdné
závěry! Pátrejme po tom, kdo nesl odpovědnost
a jak se jí zhostil, nebo jak se jí vyhnul, pátrejme
všude, ale ne jenom někde! Souhlasím s tím,
abychom zjistili vinu na národní katastrofě,
ale varuji před tím, abychom při této
příležitosti zase na prahu nového života
rozdělovali národ do dvou vzájemně
se potírajících táborů. Nic
nebylo by škodlivější, než aby do
veřejného života byly vnášeny staré
způsoby nenávisti a politické msty.
A v této souvislosti bych rád podtrhl slova pana
předsedy vlády o tisku, jejž považuje
za kulturního činitele, kterému připadá
v moderním státě nejodpovědnější
poslání tvůrce veřejného mínění
a národního charakteru. Avšak, slavná
sněmovno, jen ve velmi řídkých obdobích
našich politických dějin posledních
padesáti let byli jsme svědky takových orgií
zloby, i vzteku, nenávisti a msty jako v posledních
týdnech. Tak si kulturní činnost a vytváření
národního charakteru nepředstavuji. Chyba
nebo omyl politického odpůrce opravňuje zajisté
svobodného novináře, aby ji vytkl a z jejího
poznání vyvodil nemilosrdné závěry,
avšak neopravňuje nikoho, aby sahal na jeho osobní
čest a lidskou důstojnost, na čest jeho ženy
nebo rodiny. (Výborně! - Potlesk.) Nezapomínejme,
že těmito kampaněmi velmi často postihujeme
vlastní národní čest a důstojnost,
když ve snaze hověti pudům davu jest vyvoláván
dojem, jakoby radost z pádu politického odpůrce
byla větší než bolest nad národní
katastrofou.
Vláda reklamuje pro stát nejen právo, nýbrž
i povinnost upravovati poměry v tisku s hlediska vyšší
jeho potřeby a zavésti v něm řád
přísné mravní, věcné,
politické i kulturní odpovědnosti. Proto
považuji za nezbytné, aby vláda rozhodla, že
jest v zájmu vyšší potřeby státu,
aby byla zjištěna vina na národní katastrofě.
Novinářskými kampaněmi se tato vina
nezjistí. Proto se přimlouvám, aby vláda
učinila opatření, aby vina byla vyšetřována
objektivním a neodvislým forem a aby byla vyšetřována
v celé šíři, počínajíc
tím četníkem, který vystřelil,
ač se měl dát zastřelit, a končíc
bývalým presidentem republiky. Nezapomínejme
však, že mezi tím četníkem, který
neuposlechl rozkazu k sebevraždě a vyvolal tak incident,
a presidentem, který se mýlil, když věřil
v čest a věrnost našich spojenců, je
řada osob, i nás poslanců, ministrů
a předsedů vlád, kteří také
nesou svůj díl odpovědnosti a svůj
díl viny.
Má-li vláda naopak za to, že je v zájmu
vyšší potřeby státu, aby vina na
národní katastrofě nebyla vyšetřována,
pak se domnívám, že je její povinností,
aby zastavila všechny tiskové kampaně, které
by pak nebyly ničím jiným než demagogií.
My nemůžeme pokračovati dále v tom,
aby se do národního charakteru vštěpovala
nenávist k našim vlastním, byť chybujícím
lidem, aby se vštěpovala v době, kdy máme
všechny důvody a příčiny, aby
se česká nenávist obrátila jiným
směrem. (Výborně! - Potlesk.) Avšak
přece jenom jednu věc by měla vláda
učinit, totiž tak, jako vydala britská vláda
"Bílou knihu", v níž jsou uveřejněny
dokumenty z kritických dnů zářijových,
měla by naše vláda vydat černou knihu,
v níž by byly uveřejněny diplomatické
dokumenty z kritických měsíců od května
do října. Naše veřejnost byla by zbavena
různých dohadů a nutnosti čerpat informace
z cizího tisku, ne vždy dosti přesné.
Československá republika nebyla oslabena jen ztrátou
území a obyvatelstva, nýbrž i změnou
jednotného státu ve stát trialistický.
Mám za to, že je zbytečné předstírat
nějaké nadšení z rozbití Československé
republiky a že zejména nelze tak rychle zapomenout,
v jaké době a jakým způsobem si v
Žilině vynutila ľudová strana autonomii.
Mám velké obavy, že malý a při
tom spolkový stát bude vystaven nebezpečí,
že kterýkoliv z mocnějších sousedů
může ve vhodné chvíli činit pokusy,
aby používal jedné části státu
proti druhé k uskutečnění svých
vlastních cílů. Bylo by také velmi
nebezpečné, kdyby měl trialismus vést
k poklesu zájmu jedné části státu
o část druhou. Dosavadní vývoj poměrů
na Slovensku ukazuje, že toto nebezpečí je
skutečně akutní. Volání "Ven
s Čechy!", které bouři celým
Slovenskem, a politika, která dává práva
Maďarům a Němcům na Slovensku, ale z
Čechů dělá psance, by nemohla vytvořit
přátelské soužití. Čím
se provinili tito Češi na Slovensku? Jen tím,
že nahradili v popřevratové době nedostatek
slovenské inteligence, že pracovali často za
těžkých poměrů nejen pro Československou
republiku, nýbrž i pro Slovenskou zem, při
čemž namnoze srostli s prostředím, vzali
si slovenské ženy, jejich děti chodily do slovenských
škol, a nyní s bolestí vidí. že
jsou s nenávistí vyháněni. Jak může
býti českému úředníkovi,
který vidí, že na místo, z něhož
byl vyhnán, je dosazen Němec nebo Maďar?