Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, Klofáč, dr Hruban, dr Bas, dr Heller, dr Buday.

Zapisovatelé: dr Karas, Pichl.

Celkem přítomno 125 členů podle presenční listiny.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek; jeho zástupce dr Trmal.

1. Návrh, aby byly prodlouženy lhůty dané §em 43 úst. listiny ku projednání usnesení posl. sněmovny o další 4 měsíce:

a) o vládním návrhu zákona o četnickém kázeňském a kárném právu, odnětí četnické hodnosti, přeložení do výslužby v řízení správním a o umísťování superarbitrovaných četnických gážistů mimo služební třídy (tisk 1),

b) o vládním návrhu zákona, kterým se mění a doplňují zákony o zřizování a vydržování veřejných měšťanských škol, o docházce do nich a o jejich správě (tisk 2).

2. Zpráva výborů kulturního, ústavně-právního a rozpočtového o usnesení posl. sněmovny (tisk 2) k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění a doplňují zákony o zřizování a vydržování veřejných měšťanských škol, o docházce do nich a o jejich správě (tisk 43).

Předseda (zvoní): Zahajuji 11. schůzi senátu.

Sděluji, že došel přípis ministerstva vnitra ze dne 7. listopadu 1935, č. 74318/1935/7, o resignaci sen. Josefa Hockeho a o povolání náhradníka Josefa Hegera, jako člena senátu Národního shromáždění.

Žádám pana zapisovatele sen. dr Karasa, aby přípis ten přečetl.

Zapisovatel sen. dr Karas (čte):

"Předsednictvu senátu Národního shromáždění republiky Československé v Praze.

Na místo, uprázdněné resignací senátora Josefa Hockeho, povolávám podle § 2 zákona o složení a pravomoci senátu a § 56 řádu volení do poslanecké sněmovny za člena senátu Národního shromáždění náhradníka Josefa Hegera, dělníka v Boškově č. 31, a vydávám mu ověřující list, opravňující jej ke vstupu do senátu.

Zároveň to vyhlašuji v úředním listě republiky Československé.

Ministr: Dr Černý v. r."

Předseda (zvoní): Dopisem ze dne 27. listopadu 1935 sdělil náhradník za resignovavšího sen. Hockeho Josef Heger předsednictvu senátu, že mandát nepřijímá.

Sděluji, že došly přípisy předsedy vlády:

ze dne 9. listopadu 1935, č. j. 7982/909,/ 35/S m. r., o jmenování posl. dr Josefa Zadiny ministrem zemědělství,

ze dne 13. listopadu 1935, č. j. 8104/1075,/ S/35 m. r., o zvolení ministra železnic Rudolfa Bechyně náměstkem předsedy vlády,

ze dne 22. listopadu 1935, č. j. 8415/1076/ S/35 m. r., o vzájemném zastupování členů vlády.

Žádám pana zapisovatele sen. dr Karasa, aby přípisy tyto přečetl. Zapisovatel sen. dr. Karas (čte):

"Předsednictvu senátu Národního shromáždění republiky Československé v Praze.

Pan president republiky vyhověl rozhodnutím ze dne 9. listopadu 1935 mé žádosti za zproštění řízení ministerstva zemědělství a jmenoval dekretem z téhož dne poslance dr Josefa Zadinu ministrem a pověřil ho současně řízením ministerstva zemědělství.

O tom kladu si za čest presidium senátu vyrozuměti.

Předseda vlády: M. Hodža v. r."

"Předsednictvu senátu Národního shromáždění republiky Československé v Praze.

Vláda republiky Československé zvolila ve schůzi, konané dne 12. listopadu 1935, podle ustanovení § 71 ústavní listiny, náměstkem předsedy vlády ministra železnic Rudolfa Bechyně.

Předseda vlády: M. Hodža v. r."

"Předsednictvu senátu Národního shromáždění republiky Československé v Praze.

Předsednictvo ministerské rady sděluje dodatkem ke svému dopisu ze dne 15. července 1935, č. 5321/1076/S/35 m. r., že při podpisování zákonů a nařízení podle ustanovení § 1 zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 294 Sb. z. a n., jakož i v případě nepřítomnosti v ministerské radě, při vedení resortní agendy atd. bude p. ministra vnitra dra Černého zastupovati p. ministr zemědělství dr Zadina a p. ministra zemědělství dr Zadinu navzájem p. ministr vnitra dr Černý a dále že p. ministra školství a národní osvěty dra Krčmáře bude zastupovati p. ministr zemědělství dr Zadina.

Pokud jde o zastupování p. ministra zahraničních věcí dra Beneše, zůstává v platnosti zastupování předsedou vlády.

O tom se dává věděti předsednictvu poslanecké sněmovny i senátu Národního shromáždění republiky Československé.

Předseda vlády: M. Hodža v. r.

Předseda (zvoní): Volám dodatečně k pořádku pana sen. dr Hellera pro nepřípustný výrok, jehož užil ve své řeči při rozpravě o prohlášení pana ministra věcí zahraničních v 10. schůzi senátu.

dal předseda: na dnešní schůzi sen. Dundrovi, Pfeiferové, dr Ravaszovi, dr Šmeralovi, Zemanovi; na dnešní a zítřejší schůzi sen. dr Krčmérymu; do 29. t. m. sen. dr Polyákovi; na tento týden sen. Šelmecovi; dodatečně na 10. schůzi sen. dr Ravaszovi; na schůzi dne 6. listopadu sen. Vetterové-Bečvářové.

Předseda konstatoval, že senát je způsobilý se usnášeti, a senát přijal jeho návrh, aby byla udělena zdravotní dovolená do konce prosince t. r. sen. Füssymu.

Interpelace tisk 46/1 až 46/5.

Zápis o 8. schůzi senátu N. S. R. Čs.

o 9. a 10. schůzi senátu vyloženy byly podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Ježto nebyly v předepsané lhůtě žádným panem senátorem podány písemné námitky, pokládají se zápisy ty za správné a budou vytištěny.

Výborům národohospodářskému a rozpočtovému vládní nařízení ze dne 25. října 1935 o úpravě celního sazebníku (č. 866).

Výborům národohospodářskému, soc.-politickému a rozpočtovému vládní nařízení ze dne 25. října 1935 o přechodném snížení celních sazeb na sádlo (č. 867).

Výboru rozpočtovému vládní nařízení ze dne 25. října 1935 o dávkách za úřední úkony ve věcech správních (č. 872),

Výboru imunitnímu žádosti:

okr. soudu trest. v Praze za vydání sen. Vraného k trest. stíhání pro přestupek podle zákona ze dne 28. června 1933, č. 108 Sb. z. a n.. (č. 874),

vrch. stát. zastupitelství v Bratislavě se žádostí okr. soudu v Bratislavě o udělení souhlasu k trest, stíhání sen. dr Budaya, dr Krčméryho, dr Fritza, dr Polyáka a dr Mederlyho pro přestupek urážky podle §u 1 zák. čís. 108/1933 (č. 911),

kraj. soudu v Olomouci za vydání sen. Nedvěda k trest. stíhání pro přečin podle §u 24 zák. o tisku, pro zločin podle §u 15, č. 3 zák. na ochranu republiky a pro přečiny podle § 14 a), §u 14, č. 1, §u 16, č. 1 zákona na ochranu republiky (č. 924),

vrch. stát. zastupitelství v Košicích se žádostí kraj. soudu v Berehově za vydání sen. Hokkyho k trest. stíhání pro podezření z přečinu rušení obecného míru podle §u 14, bod 5 a 1 zák. č. 50/23 Sb. z. a n. (č. 933),

vrch. stát. zastupitelství v Bratislavě se žádostí disciplinárního soudu pro veřejné notáře při vrch. soudě v Bratislavě o udělení souhlasu k disciplinárnímu stíhání sen. dr Labaja pro disciplinární přečin podle §u 42, odst. I, č. 2 zák. čl. VII: 1866 (č. 961).

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad schůze, a to nejprve odst. 1 pořadu:

Jelikož nebylo možno tyto osnovy zákona vyříditi ve lhůtě určené ústavní listinou, navrhuji, aby byla požádána posl. sněmovna o prodloužení lhůt k projednání o 4 měsíce.

Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh tento jest přijat. Na pořadu dále je:

Zpravodaji jsou: za výbor kulturní sen. Beneš, za výbor úst.-právní sen. Riedl, za výbor rozpočtový sen. Hubka.

Uděluji slovo referentu za výbor kulturní, panu sen. Benešovi.

Zpravodaj sen. Beneš: Slavný senáte! Mám za povinnost uvésti jako referent kulturního výboru pro zákon o újezdních školách měšťanských několik slov, kterými má býti vyložen jeho význam a jeho důsledky i další potřeby, které by z tohoto zákona plynuly.

Dne 11. dubna letošního roku přijala v zásadě tento návrh zákona posl. sněmovna a senátu bylo uloženo, aby do 6 neděl jej projednal. Poněvadž přišly letní prázdniny, dostala se senátu 3 měsíční lhůty, která končí 24. října, a 6-ti nedělemi, které po 24. říjnu následují. Proto kulturní výbor senátu už 18. září a potom také 9. října návrh zákona projednal a s malými změnami jej postoupil výboru ústavně-právnímu a rozpočtovému. Poznamenávám, že návrh zákona přijat byl posl. sněmovnou tak neobvyklou a imposantní většinou, jaké se snad do této doby nedostalo žádnému z republikánských našich zákonů.

Návrh zákona nestaví se sice na širokou základnu, na níž stojí zákon o školách národních z 14. května 1869, ale lidová vůle a historický vývoj měšťanských škol postavil měšťanskou školu na tato místo právě tak, jak na něm podle legislativních předpokladů stojí škola obecná.

Měšťanské školství u nás je dílem myšlenkového liberalismu let sedmdesátých, osmdesátých a následujících. Zákon z r. 1869, který se po prvé o nich zmiňuje, je pak důsledkem válečné prohry rakouské proti Prusku. Vývoj školský v té době a tedy také zákon o školách měšťanských je velmi úzce spojen s celým charakterem tehdejší doby. Je spojen s průmyslovým vývojem bývalého Rakousko-Uherska, s pokrokem jeho obchodu i jeho živností, a tak ideové proudy a myšlenkové vření, které dalo základ počínajícímu liberalismu a jeho průmyslu, porazilo společně s mladým průmyslem neschopný feudalism a dalo základ o Rakousku liberalistickému, liberalistickému státu. Dalo mu také novou školu. Byla to svou povahou škola vědění, škola intelektualismu školského. V tom smyslu zákon z r. 1869 uvádí zřizování měšťanských škol z toho důvodu, "aby poskytl těm, kdož nenavštěvují střední školu, vzdělání vyšší, než může poskytnouti škola obecná." Zřejmě tedy intelektualistické poslání měšťanské školy z této dikce vysvítá. Je to neobyčejně zajímavé, paní a pánové, že zákon o měšťanském školství nenašel dosti porozumění v českých řadách, v českém obyvatelstvu v předválečné době. Němci se ho chopili dříve než Češi a na Moravě na př. školský vývoj doháněl 30 let na poli měšťanského školství to, co Němci činili od počátku. Starý školský pracovník František Slaměník ve svých "Vzpomínkách" o té věci říká: "Hned na počátku let sedmdesátých nabízel okr. hejtman kroměřížský - patrně na vyšší pokyn - městu Kojetínu školu měšťanskou, ale obecní výbor nabídku rozhodně odmítl, tvrdě, že Kojetín má čtyř tříd vrchem dosti."

První měšťanská škola na Moravě byla v Třešti r. 1873 a další vývoj byl doháněn celá desetiletí, jak jsem řekl. R. 1900 nastala měšťanskému školství i u nás doba opravdového rozkvětu, takže po měšťanských školách počaly volati i malé venkovské obce. Ony žádaly, aby na školy zavedena byla koedukace, poněvadž do té doby měšťanské školy podle pohlaví byly rozděleny. Této koedukace dosáhlo se teprve r. 1909/10, kdy byly povoleny na měšťanských školách t. zv, hospitace, kdy smělo třídy chlapecké navštěvovati 20, později 30 % dívek.

Za války se vývoj měšťanského školství přirozeně docela zastavil. Ale převrat r. 1918 vyvolal druhou vlnu rozmachu. Jestliže v počátcích měšťanského školství se dalo obyvatelstvo do měšťanských škol skoro nutit, od let devadesátých se věci obrátily a po převratu bylo skoro nutno brzditi překotný vývoj měšťanského školství. Tak se v psychologickém myšlení obyvatelstva poměr věcí úplně obrátil. Po převratu zakládaly se školy bez místností, bez učitelstva, ve městech i vesnicích, a jak jsem řekl, bylo začasté nutno spíše zdržovati tento vývoj. Náš lid usiloval o měšťanské školy také v předpokladu, že jejich náklad převezme stát. Tedy nejen vlastní důvod pro měšťanské školství, nýbrž i tyto naděje finanční povahy způsobovaly jejich mocný rozvoj.

Jak rostly měšťanské školy, je patrno z několika čísel, která uvádím: R. 1928/29 bylo v Čechách 804 měšťanských škol. R. 1934/35 bylo jich už 1095. Na Moravě r. 1928/29 401, r. 1934/35 631. Stejný poměr je na Slovensku, kde jich bylo 96 proti 167 roku 1934/35. Na Podkarpatské Rusi proti 14 v r. 1928 jich, bylo 28 v r. 1934/35.

Ale nejen školy samy, také návštěva dětí na jednotlivých ústavech neobyčejně stoupla. R. 1927/28 připadalo na jednu německou třídu měšťanské školy průměrně 30,4 žáků. R. 1934/35 už se těch dětí na jednu třídu hlásilo 40. Stejně na československých školách proti 31 dětem z r. 1927 se hlásilo r. 1934/35 40 dětí. Polských dětí skoro stejný počet, 31 v r. 1927/28, 38 v r. 1934/35. Maďarských dětí hlásilo se v r. 1927 35, 44 v r. 1934/35 a na Podkarpatské Rusi proti 35 dětem na jednu třída v r. 1928 hlásí se 42 dětí v r. 1934/35.

Také snaha dospělých mužů i žen nabýti vzdělání měšťanské školy a vysvědčení o tomto vzdělání ukázala se po převratu rak od roku usilovnější. A tak se zřizovaly četné soukromé kursy, na nichž mladí mužové vzhledem k tomu, že do platebního republikánského zákona dostalo se ocenění vzdělání měšťanské školy, ucházejí se o vysvědčení z měšťanské školy.

Mnohé měšťanské školy počaly se pro veliký počet dětí z celého okolí brániti tomuto návalu a zavíraly často dveře před ním. Vymlouvaly se na nedostatek místa a snad i na jiné, finanční důvody. Aby tyto nesnáze byly překonány a aby se vyšlo vstříc zvýšené touze po vzdělání měšťanské škody, dostalo se naší veřejnosti známého zákona Metelkova. Byl to čin velikého kulturního dosahu a zvěčnělý Metelka zaslouží si za něj plného uznání. Jeho § 3, pro který potom vzniklo obnovené úsilí o újezdní školy měšťanské ve zvýšené míře, zněl takto: "Ani žactvu z míst vzdálenějších 4 km od budovy školní nesmí přijetí do školy občanské býti odepřeno, jestliže a pokud místo v učebnách stačí a počet 80 žáků v jedné třídě není překročen. Z okruhu o poloměru 4 km, od budovy školní počítaných, nesmí býti přijetí žactvu ze škol obecných do školy občasné vůbec odepřeno, prokáže-li se vzděláním obecnoškolským aspoň pro prvních 5 školních roků předepsaným. Překročí-li počet žáků některé třídy 80, budiž zřízena pobočka."

A tak od r. 1919 narůstají hojné a četné pobočky při všech měšťanských školách, které jsme tehdy v republice měli.

Stejně významná změna ve vývoj i měšťanských škol stala se úpravou, kterou přivodil malý zákon školský z r. 1922 svým §em 9, který říká, že měšťanské školy koedukační mají býti měněny na smíšené a mají přijímat žáky bez omezení a bez zřetele k pohlaví.

Také tímto §em 9 vykonáno bylo velmi důležité dílo pro růst a práci na měšťanských školách.

A právě tyto dva paragrafy, § 3 zákona Metelkova a § 9 malého školského zákona, způsobily ono veliké hnutí mateřských měst, která vydržují svým věcným nákladem měšťanské školství. Ono hnutí zasáhlo tak mocně, že přinutilo v roce 1929 parlament, aby se touto věcí vážně zabýval. Neboť od r. 1920 přes léta 1923 a zvláště od r. 1929 počínající krisí uvědomují si města těžké břemeno, které na sebe vzala zřizováním a udržováním měšťanských škol. Přednost Metelkova zákona spočívala v tom, že měšťanská škola se stala povinnou školou pro obce v 4 kilometrovém obvodu kolem měšťanské školy. Bylo to spojeno s velikými finančními obětmi.

A tak od let 23-tých se ozývá volání po novém zákoně, který by městům a mateřským obcím (Hluk. - Předseda, zvoní.), jež věcně vydržovaly měšťanské školství, dal nejenom zákonitou povinnost, nýbrž i zákonité právo, aby sanovaly své zatížené finance tak, aby náklady na měšťanské školy mohly vydržeti. Důsledky Metelkova zákona byly opravdu pozoruhodné nejenom v tom, že příval dětí na školy měšťanské byl stále větší a větší, že velká řada měst a osad byla nucena stavěti nové školy, poněvadž nával žactva byl takový, že staré budovy nedostačily, nýbrž projevily se také v uznání, kterým okr. zastupitelstva v letech třiadvacátých ještě před zákonem o reformě státní správy přispívala dobrovolně na udržování měšťanských škol. Byly to sice příspěvky celkem nepatrné, ale byly zajímavé proto, poněvadž tím naše samospráva uznávala právo mateřských měst na sanaci těžkých břemen, jež tato města musela podle zákona Metelkova nésti.

Proto se některé obce snažily toto břemeno si ulehčiti, a to tak, že začaly vybírati školné od dětí, které navštěvovaly školu z větší dálky. Nebylo to jen školné na čtvrté ročníky měšťanských škod, bylo to školné ode všech dětí, které z obvodu většího než 4 km, začasté i z obvodu těchto 4 km bylo požadováno.

Nejenom to. Až do té doby dávala města zdarma i tělocvičné síně jednak Sokolu, jednak Dělnickým tělocvičným jednotám nebo Orlu pro tělocvičnou činnost. Když se počaly ukazovati těžké finanční důsledky Metelkova zákona, začaly obce požadovati od tělocvičných organisací nájem a tak fakticky ztěžovaly jejich zdravé a žádoucí působení.

Když pak od r. 1927 vstoupil do života zákon č. 77 a poté zákon. č. 169, pociťovaly mateřské osady - tak říkám těm obcím, které musily vydržovati samy náklady na měšťanské školství - tento stav velmi těžce tím spíše, že řada otců odpírala platiti školní plat, poněvadž byl vybírán školními obcemi nezákonně. Tak se nedostalo místním školním radám udržujících obcí ani toho peníze, který do té doby získávaly na školním platu. Jak se jevilo břemeno nákladů udržujících věcné potřeby měšťanských škol, je patrno z několika čísel, která uvedu: Tak na př. v městě Chlumci nad Cidlinou jde o náklad ve třech letech, v r. 1927, 1928 a 1929, kdy bylo na měšťanské škole v Chlumci nad Cidlinou celkem 1474 dětí. Z toho bylo z Chlumce 654 dětí, což znamená 44,3 %, naproti tomu z okolí docházelo tam 820 dětí, což činilo 55,7 %. Na tyto náklady přispěl Chlumec nad Cidlinou v celku 355.295 Kč, čili 89,3 %, nákladu, okres 5.000 Kč, což činila 1,3 % nákladu, a jiné příjmy z nájmu za tělocvičnu od D. T. J. a od Sokola, z platu školního od dětí, na nichž byl vymáhám nezákonně, dosáhly 37.600 Kč, což je 9,4 %. Jiný příklad, vážení pánové, stejně zajímavý, je malá šumavská vesnička Žihobce, kde je snad jen asi 400 duší v celé osadě. Tam bylo v r. 1928/29 celkem 71 žáků. Z nich docházelo ze Žihobcí 6, z. venkova 65 a na ně bylo zaplaceno v tom jediném roce 11.000 Kč nákladu. Z toho zaplatila obec 10.000 Kč, okres 600 Kč. Na své děti zaplatily Žihobce 930 Kč, na cizí 9.470 Kč. V Lužné u Rakovníka měla škola celkem 100 žáků. Z toho bylo domácích 71, cizích 29. Vydržována byla nákladem 20.506 Kč, okres rakovnický platil 3.000 Kč. Obec zaplatila na děti domácí 16.685 Kč, na cizí 6.821 Kč. A tak bych mohl uváděti dále ne deset, ale sta osad, pánové, jednu za druhou, a obraz jevil by se podobně. Někde obec přispívala na cizí děti procentem vyšším než činila polovička nákladu, více než 50 %, jinde ten příspěvek byl o něco nižší.

Zajímavý obraz jeví se u obce Hnidous na Kladensku, která si po převratu také zřídila měšťanskou školu. V prvních osmi letech trvání navštěvovalo školu 812 dětí z Hnidous a 1.668 dětí z okolí této obce. Celkový náklad činil za 8 let 1,566.108 Kč, na což zaplatil okres 19.072 Kč a obec Hnidousy 1,547.036 Kč. Proto tam obecní přirážky vyletěly do výše 2.500 %.

V těchto dnech dostal jsem jako zpravodaj kulturního výboru petici z města Olomouce, ve které říká městská rada tohoto velkého moravského města, že město Olomouc upravilo a vybudovalo za 17 uplynulých let 14 školních budov nákladem 14,657.000 Kč. Potřebný náklad k vydržování olomouckého školství činí 2,880.000 Kč ročně, při čemž nutno podotknouti, že devíti českých a dvou německých měšťanských škol jest jedna třetina vydržována pro žactvo mimoolomoucké z obvodu i přes 4 km. V důsledcích toho říká město Olomouc, že je nuceno, aby pro nedostatek finančních prostředků omezovalo měšťanské školství co nejvíce a že to přirozeně bude míti v ohledu kulturním neblahé důsledky pro celé olomoucké okolí, poněvadž za takových poměrů každá škola, tedy i měšťanská, chátrá.

To jsem, pánové a dámy, uvedl cifry, které svědčí, že na měšťanské školy přispívaly okresy ze svých příjmů. Ale od r. 1929 přestávají okresy přispívati. Nemají na to. A tak náklad a břemeno měšťanského školství padá od tohoto roku cele a úplně na záda mateřských obcí, které školy vydržují, a příval petic, které zaplavují jednak posl. sněmovnu, jednak senát, je den ode dne větší a nářek zatížených měst den ode dne nespokojenější. Podle stavu z 31. října minulého roku bylo v republice celkem 1.924 měšťanských škol. Odečteme-li od tohoto čísla počet měšťanských škol soukromých, státních a takových, které slouží pouze vlastnímu obvodu, to je Praha, Plzeň - už to není, jak je vidět, Olomouc - zbývá celých 1.500 obcí, které tento náklad nesou a ovšem vytrvale žádají spravedlnost, která by jim dala, co jim po právu patří.

A tak volání po újezdních školách měšťanských a řešení tohoto problému má celý svůj zajímavý vývoj. Problém újezdních škol není nový. Ve staré Smrtkově "škole našeho venkova" čítával jsem jako mladý učitel články, že našemu národu, má-li obstáti v duchovní i hmotné konkurenci se svým okolím, je na výsost třeba újezdních škol. A byl to tento dobrý kulturní voják republiky, zvěčnělý Smrtka, který prvý s českým učitelstvem volal po újezdních školách měšťanských.

Pánové, je to zajímavá věc. V našem národě ujalo se známé krásné slovo Grégrovo: "Osvětou k svobodě!" Stalo se národním heslem v době předválečné. Od let 60tých v našem národě volalo se všude a vždycky: "Osvětou k svobodě." Vědomí, že našemu národu je třeba kulturních hodnot, že je mu třeba nutného vzdělání, stalo se obecným přesvědčením poslední naší vesnice. Pronikalo morek i kosti celého národa. A můžeme říci, že to bylo v duchu onoho Palackého slova o vítězení duchem, které Grégr takto konkrétně projevil svým slavným slovem: "Osvětou k svobodě".

V této snaze jsme budovali své školství. Ve víře v sílu poznání, v sílu vědy, kterou se vyznačoval zvláště liberalistický věk. Snažili jsme se, abychom svému lidu dali dobrou obecnou i měšťanskou školu.

Nelze ovšem při tom opomenouti a nelze nezdůrazniti, že heslo: "Osvětou k svobodě" bylo vždycky tradičním smyslem našeho kulturního usilování od nejzazších dob našich velkých dějin. Víra v intuitivní sílu ducha, v intuitivní sílu mravních hodnot šla až do doby našeho osvobození dušemi nejlepších synů našeho národa.

Vážení pánové, proto také charakter naší měšťanské školy nebyl jenom přísně a striktně intelektuální, to nebyla jenom škola, která má dítě poučiti, nacpati mu hlavu vědomostmi, udělat z něho malý naučný slovník, to bylo daleko více. V tom byla snaha dát našim dětem dobrý mravní základ, výchovu energie vůle i charakteru, a proto měšťanská škola měla odedávna docela jiný charakter, než měly jiné naše školy. Byla to škola pedocentrická, jejíž učitelé měli vždycky na mysli dítě a nikdy tlustou učebnici, z níž se diktovalo: "Do 25. února naučte se od stránky 17. do stránky 63." Neměla tedy měšťanská škola nikdy tyto intelektualistické cíle, které vzdělání počítaly na počet učebnicových stránek. Nikoli naučná stránka školy; měšťanská škola se snažila vychovávati nejenom dobrou paměť a vzdělaný rozum, nýbrž ve stejné míře poctivý charakter, zdravou energii a silnou vůli dorůstajícího pokolení.

Vážení pánové, měšťanská škola měla své velmi dobré hodnoty proto, poněvadž to byl útvar mladý, nezatížený jákoukoli tradicí. Vznikla v letech 1870 a byla odrazem i myšlenkového hnutí liberalistické doby, která přinášela tolik touhy po svobodě. Jak jsem řekl, byl to útvar mladý. Každé mládí je tvárné. Proto také organism měšťanské školy byl a zůstává i dodnes tvárným typem školským. Nezdřevěněl, je stále ještě pohotov podřizovati se potřebám doby, jak se změnila od let devadesátých do dneška. Není, jak jsem řekl, zatížen tradicí intelektualismu, jakou trpí střední škola. Ta míří především na studentovu paměť, nemyslí na jeho energii, nestará se tolik o jeho vůli; charakterově se sice snaží o výchovu mladého člověka, ale pro svou tvrdou tradici není tak tvárná jako měšťanské školství. Měšťanské školství vychází od života a směřuje k životu. Proto vykonalo veliké dílo pro náš obchod, pro náš průmysl, pro naše živnosti. A upřímně se přiznám, ono to bylo, které nám vracelo jedno po druhém naše poněmčená města, neboť z měšťanské školy vycházel do života schopný živnostník, obchodník, malý průmyslník. Získati města znamenalo dáti jim živnostníka, obchodníka a průmyslníka, kteří tvoří pevný obyvatelský kádr měst. A tak měšťanská škola vykonala i v tomto směru u nás blahodárné a zdravé dílo. Nepočešťovala nikoho násilím, ale dávala národu to, co mu přináleželo. Vracela mu města, poněvadž do těch měst posílala zdravý dorost středního stavu, který města vracel národu. (Výborně!)

Vážení pánové, v té chvíli, kdy jim dala inteligentního řemeslníka a živnostníka, vykonala měšťanská škola prvý svůj národní úkol již v letech předválečných. Tentýž proces budou prožívati v příští době města slovenská a města podkarpatoruská. Ona města která jsou uprostřed slovenského okolí a mají střední stavy maďarské, které tvoří přirozeně maďarské ostrovy uprostřed slovenského národního těla. Totéž je na Podkarpatské Rusi, kde to bude ještě markantnější. Tam prostá masa podkarpatoruského lidu má již dnes své měšťanské školy, ze kterých průběhem 10 až 20 let vyroste silný uvědomělý střední stav, který Slovákům a Podkarpatorusům vrátí jejich města, protože je naplní dorostem ze slovenské a podkarpatoruské krve. Tento vývoj je nejenom žádoucí, tento vývoj měšťanská škola a národní školství na Slovensku a Podkarpatské Rusi prostě silou svého intelektu, silou své mravní energie a vůle provede. A zase bez jakéhokoli poslovenšťování, bez jakéhokoli národnostního přebarvování, prostým příchodem těch, kteří půjdou, aby nastoupili na místa, která jim patří.

Vážení pánové, to však není jediný dar, který dala měšťanská škola svému národu. My Čechové a Slováci jsme národem bez šlechty a také bez oné nadměrné třídní pýchy, jak ji lze najíti v zemích bez demokratické tradice. Celá staletí poroby na nás vykonávala ovšem zhoubně dílo, vytvářela národ širokých porobených vrstev a nad ním za velikou propastí udržovala třídy panující, vrstvy, které národu vládly. Propast mezi horními a dolními vrstvami ještě dnes na Podkarpatské Rusi a na Slovensku je daleko, daleko větší, nežli u nás. (Sen. Mikulíček: V Praze není rozdílu mezi Preissem a nezaměstnaným?) Poslouchej, Mikulíčku, mluv moudře; o tuto věc teď nejde. Já mluvím o té otázce nikoliv s politického hlediska. Já o ní uvažuji s hlediska kulturního. Já sice vím, že ten rozdíl tu je, že je to rozdíl strašný, ale domnívám se, že to sem nepatří a že je nutno mluviti k věci.