Úterý 23. června 1936

Přítomni:

Místopředsedové:Donát, Klofáč, dr Hruban, dr Heller, dr Buday.

Zapisovatelé: dr Karas, Pichl.

Celkem přítomno 107 členů podle presenční listiny.

Člen vlády ministr dr Kalfus.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek; jeho zástupce dr Trmal.

Místopředseda dr Hruban zahájil schůzi v 15 hod. 32 min.

Sdělení předsednictva.

Dovolené

obdrželi: na dnešní schůzi sen.Foit, dr Fritz, Nedvěd, Nejezchleb-Marcha, dr Šmeral, Zmrhal; na tento týden sen. dr Štefánek; dodatečně na 37. schůzi sen. Nejezchleb-Marcha a na schůze 36 a 37 sen. Hancko.

Místopředseda dr Hruban konstatoval, že senát je způsobilý se usnášeti, a senát přijal jeho návrh, aby byly uděleny zdravotní dovolené: sen. špatnému na jeden měsíc, sen. dr Basovi na 11 dnů.

Rozdané tisky.

Návrhy tisky 228, 233, 238 -přikázány výboru iniciativnímu.

Zprávy tisky 235, 239 až 241.

Odpovědi tisk 236/1 až 236/9.

Interpelace tisk 237/1 až 237/3.

Těsnopisecká zpráva o 33. schůzi senátu N. S. R. čs.

Zápisy

o 36. a 37. schůzi senátu N. S. R. čs. byly schváleny podle §u 72 jedn. řádu.

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Budeme projednávati pořad schůze, a to nejprve:

1. Zpráva výborů ústavně-právního a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 219), kterým se prodlužuje s některými změnami a doplňky účinnost zákona ze dne 15.července 1932, č. 121 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňují některá ustanovení zákona ze dne 14. prosince 1923, č. 7 Sb. z. a n. z r. 1924, o ochraně československé měny a oběhu zákonných platidel, ve znění zákona ze dne 19. června 1934, č. 113 Sb. z. a n. (tisk 239) [podle §u 35 jedn. řádu].

Zpravodaji jsou: za výbor ústavně-právní pan sen. Zimák, za výbor rozpočtový pan sen. dr Karas.

Dávám slovo zpravodaji výboru ústavně právního, panu sen. Zimákovi.

Zpravodaj sen. Zimák: Slavný senát!

Od r. 1924 máme zákonné opatrenia na ochranu československej meny a oběhu zákonných platidiel. Je to zákon č. 7/1924. Tento však bol doplňovaný zákonom čís. 121/1932 a opätovne zákonom čís. 113/1934. Dňom 31. júla 1936 sa končí účinnost, týchto dvoch noviel zákona čís. 7/1924. Javí sa však nutnost, nielen tieto opatrenia zachovat,, ale tiež niektoré z nich doplnit, a zpřísnit,. Slavná vláda předložením tohoto návrhu žiada od senátu schválit, tieto opatrenia, ktoré terminuje do 31. decembra 1940, a žiada od senátu, aby tento návrh schválil.

Má k tomu tieto dôvody: Devizové hospodárstvo a s tým súvisiace devizové opatrenia vystupňovaly súčasne dômysel špekulantov ako záškodníkov meny. R. 1935 vydané bolo vládne nariadenie čís. 225, ktoré sa síce osvědčilo, ale preca je třeba ešte zákonného opatrenia. V početných případoch sa jedná o organizovánu, po živnostensku prevodzovanú činnost, medzinárodných špekulantov. Nadobudnuté skúsenosti nútia k tomu, aby aj používanie cenných papierov na poškodzovanie československej meny sa kvalifikovalo ako delikt trestný sudom, čoho v doterajších ustanoveniach niet. Najvyššia výměra samostatného trestu 3 mesiace väzenia ako aj náhradný trest neboly dost, zastrašujúce.

Podľa pojednávaného vládneho návrhu zákona má sa za tie priestupky ukládat trest od 24 hodin až do 6 mesiacov tuhého väzenia a miesto pokuty, keď je nedobytná, náhradný trest väzenia, čili na Slovensku uzamčenia, od l dňa do l roku. Aby sa vyvarovalo kolízií tohoto budúceho zákona s ostatnými ustanoveniami zákonnými v trestnom pokračovaní dôchodkovom, zdôrazňujem, že toto ťažšie, až do jedno ho roku idúce potrestanie môže sa uložit, jediné pri prestupkoch trestných podľa tohoto zákona, totiž zákona na ochranu československej meny a oběhu platidiel. Je třeba připomenút,, že na Slovensku a Podkarpatskej Rusi podľa všeobecného trestného poriadku ako aj v dôchodkovom trestnom pokračovaní je najvyšší náhradový trest 6 mesiacov. Uzákoněním tohoto vládneho návrhu má byť trest náhradný přípustný až l rok väzenia, čili podľa slovenskej terminologie "uzamčenia".

Konečné zákon tento sa robí na mimoriadné poměry, kedy státy bojujú na hospodárskom poli devizovými a mimoriadnymi měnovými opatreniami, ktoré, dúfajme, nebudu vždy nutnými. Zatial, odhadujú naši vládni činitelia potřebu týchto opatření do konca r. 1940. Doterajšie ustanovenie, týkajúce sa malých dôchodkových prestupkov, ku ktorým dochádza snáď z neznalosti predpisov, sa zmierňuje tým, že súd nemusí vyslovit, prepadnutie hodnot, ale môže to urobiť podľa uváženia spôsobu deliktu a súvisiacich s tým okolností. Vzťahuje sa to na záležitost, prepadnutia hodnot. Podľa doterajších ustanovení musel súd vždy vysloviť, prepadnutie hodnot, hoci sa niekedy omlúvaly okolnosti, ako neznalost, predpisov alebo že nebol tu úmysel prestupkového činu.

Naproti tomu zostřuje sa postup proti cudzozemcom prevádzajúcim valutové podlúdnictvo. Tých, ktorí budú posúdení pre zločin podla tohoto zákona, musí súd vykázať z územia Československej republiky. Tých, ktorí budú posúdení pre ťažký dôchodkový prestupok, nemusí súd vykázat, ale môže.

Mám informácie, že poškodzovanie československej meny rôznymi spôsobami, na pr. i arbitrážou cenných papierov, dosahovalo až 45 mil. a v jednom případe dokonca 80 mil.

Vláda sleduje tedy týmto svojím návrhom bedlivejšiu ochranu čsl. meny a tým tiež ochranu československého devizového hospodárstva. Preto ústavne-právny výbor pojednávajúc o tomto vládnom návrhu tlač sen. 219 v svojej schôdzi dňa 23. júna konanej sa usniesol doporučit, slavnému senátu, aby návrh zákona schválil v tom znění, ako je vytlačený v tlači 239. (Souhlas.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dávám slovo zpravodaji rozpočtového výboru, panu sen.dr Karasovi.

Zpravodaj sen. dr Karas: Slavný senáte!

Z důvodů, které zde již uvedl zpravodaj výboru ústavně-právního, připojuje se výbor rozpočtový k návrhu výboru ústavně-právního a doporučuje schváliti usnesení posl. sněmovny. (Souhlas.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Nikdo se ke slovu nehlásí, rozprava odpadá. Senát je způsobilý se usnášeti. Budeme hlasovati o osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli podle zprávy výborové ve čtení prvém. Jsou námitky? (Nebyly.)

Nejsou.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí byla schválena podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Z usnesení předsednictva senátu podle §u 54 jedn. řádu budeme ještě v této schůzi hlasovati o projednávané osnově také ve čtení druhém.

Ad 1. Druhé čtení osnovy zákona, kterým se prodlužuje s některými změnami a doplňky účinnost zákona ze dne 15. července 1932, č. 121 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňují některá ustanovení zákona ze dne 14. prosince 1923, č. 7 Sb. z. a n. z r. 1924, o ochraně česko slovenské měny a oběhu zákonných platidel, ve znění zákona ze dne 19. června 1934, č. 113 Sb. z. a n. (tisk 239).

Táži se pánů zpravodajů -za výbor ústavně-právní sen. Zimáka a za výbor rozpočtový sen. dr Karasa - zda navrhují nějaké textové změny?

Zpravodaj sen. Zimák: Nie.

Zpravodaj sen. dr Karas: Rovněž ne.

Místopředseda dr Hruban (zvoní):

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí, schválenou právě ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí byla schválena podle zprávy výborové také ve čtení druhém.

Dalším odstavcem pořadu je:

2. Zpráva výborů kulturního a ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 220), jímž se doplňuje organisace náboženské společnosti židovské v zemích české a Moravskoslezské (tisk 240) [podle §u 35 jedn,. řádu].

Zpravodaji jsou: za výbor kulturní sen. Zeman, za výbor ústavně-právní sen. dr Havelka.

Dávám slovo zpravodaji za výbor kulturní, panu sen. Zemanovi.

Zpravodaj sen. Zeman: Slavný senát!

Židovské náboženské poměry na území dnešnej čsl. republiky neboly so strany státu dlho upravené určité a trvale, ačkoľvek židia vyskytujú sa tu už od počiatku státu českého i uhorského ako obchodníci i finačníci koruny, obdaření četnými privilegiami (zvlášť v XIII. storočí), stojac pod zvláštnou ochranou kráľovskej komory.

V českých zemiach siaha prvá systematickejšia úprava až do doby jozefínskej, kedy počíná vlivom svobodomyseľnejšieho nazerania na náboženské přesvědčeme člověka prepracovávať sa myšlienka zrovnoprávnenia židov s ostatným obyvateľstvom.

Je to pre Čechy židovský poriadok (Judenordnung) z r. 1797, pre Moravu (General-Polizei Prozess- und- Commerzialordnung) z r. 1754 s dodatkom z r. 1763 a t. zv. tolerančný patent z r. 1781.

Občiansku rovnoprávnost, a volný výkon kultu dala židom teprv rakúska ústava z 25. apríla 1848, čo potom bolo bližšie vyjádřené v cisárskom patente zo 4. marca 1849, čís. 151 r. z. Rakúskym statným základným zá konom z 21. decembra 1867, č. 142 r. z., odstraněné bolo potom dosavadně obmedzenie židov vôbec.

V tej istej dobe boli zrovnoprávnění židia i v bývalých Uhrách čo do výkonu všetkých občianskych a politických práv zák. čl. XVII/ 1867.

Systematická zákonná úprava kultovej or ganizácie v zemiach českých, dodnes platná, stala sa v býv. Rakúsku až zákonom zo dňa 21. marca 1890, č. 57 r. z., kterým boly upravené vonkajšie právně poměry izraelskej náboženskéj spoločnosti a ako základ tejto spoločnosti stanovené jednotlivé náboženské obce ako veřejné územné korporácie, zahrnujúce všetkých židov, ktorí v obvode náboženskej obce majú riadne bydlisko.

Myšlienka jednotného zorganizovania židov v byv. Uhorsku stroskotala. Uhorská vláda už roku 1868 svolala sjazd (kongres) náboženských obcí židovských a předložila im svoj projekt. Na usneseonia kongresu, ktoré boly schválené král,, rozhodnutím zo dňa 14. júla 1869, pristúpila však hneď len časť náboženských obcí židovských liberálnejšieho směru, t. zv. obce neologické, kongresové. Tieto obce boly potom zorganizované v zemský sväz s ústřednou kanceláriou v Budapešti. Obce prísnejšej náboženskej observancie, t. zvané orthodoxné, přijaly vládny projekt až neskor šie a teprv r. 1906 utvořily obdobný sväz s příslušnou ústřednou kanceláriou taktiež v Budapešti a ich organizačný statut bol schválený král. rozhodnutím z 22. októbra 1871. Len malý počet obcí nechcel sa ani potom sdružit, a zostal v starom stave bez vyššej organizácie a preto sa týmto obciam hovořilo status quo-ante.

Tento stav, podľa ktorého náboženské obce na území býv. Uhorská boly organizované podľa troch ritov jednak ako obce orthodoxné, jednak ako kongresové a ako náboženské obce status quo-ante, zostal v platnosti i v Československej republike.

Třeba však podotknut, že podľa jedného najdôležitejšieho a posial, platného starého uhorského předpisu, t. zv. Tréfortského nariadenia (nar. min. kultu a vyučovania z 21. juna 1888, čís. 1191 pres.), všetky tieto skupiny třeba považovat za prislúchajúce k jednej a tej istej konfesii, tak s hľadiska štátne-politického, ako aj s hladiska konfesie židovskej.

V býv. Uhorsku bolo potom náboženstvo židovské přehlášené zák. článkom XLII/1895 za náboženstvo recipované a ako také zostalo v Ćeskoslovenskej republike na rozdiel od zemí historických, kde je izraelská náboženská spoločnosť spoločnosťou dotačnou, pokial ide o platy duchovných a pokial ide o administratívne potřeby iba subvenčné.

Vznikom Československej republiky bolo přetrhnuté spojenie židovských kultových obcí na Slovensku a Podkarpatskej Rusi s ich bývalými ústrednými orgánmi v Budapešti a vytvorené nové samostatné svazy. Prvý, od Maďarska neodvislý, so sídlom v Bratislavě bol vytvorený ako "Organizácia autonomných orthodox. žid. obcí na Slovensku", ktorej stanovy boly schválené výnosom ministra s plnoumocou pre správu Slovenska zo 4. apríla 1920, čís. 4181 adm. a ktorá je temer obligatorná a pracuje s úspechom. O niečo neskoršie so skupily sa v obdobný svaz i ostatně kultové obce a zriadily si "Svaz kongresových a status quo-ante žid. náb. obcí na Slovensku", rovnako s ústřednou kanceláriou v Bratislavě, ktorého stanovy schválené ministerstvom školstva a národnej osvěty 22. novembra 1926, čís. 134.571/VI, a kterému r. 1928 povolená bola změna názvu vo "Sväz židovských náboženských obcí na Slovensku Jeschurun".

Na Podkarpatskej Rusi nedošlo k vytvoreniu podobných sväzov; tamojšie orthodoxné náboženské obce sa přidaly r. 1923 k slovenskému svazu, který pre ne zriadil v Užhorode expozituru, kde potom výnosom min. šk. a n. osv. z 29. marca 1935, č. 153.642/34, k do žiadaniu valnej časti orth. žid. náb. obcí na Podk. Rusi schválená samostatná organizácia orth. žid. náb. obcí na P. Rusi s ústřednou kanceláriou v Užhorode.

Naproti tomu v býv. Rakúsku (v predlitávských zemiach) nedošlo vôbec k vytvoreniu vyššej kultovej organizácie židovskej. Ač koľvek už pri poradách ako v poslaneckej i panskej sněmovni X. zasadnutia byv. rakúskeho parlamentu r. 1888 bolo na prípustnost, takejto organizácie pamätané a tiež od samého vydania zákona židovstvo hlavně v českých zemiach nepřestalo usilovat o takúto vyššiu organizáciu a zdorazňovať jej nutnost, nebolo v bývalom Rakúsku pre túto organizáciu z dôvodov politických ani dost porozumenia.

Teprv po převrate došlo v Československej republike k prezatýmnemu riešeniu tejto otázky faktickým vytvořením piatich sväzov:

1. Svazu židovských náboženských obcí na Moravě r. 1924.

2. Sväzu ž. n. o. vo Sliezsku r. 1925.

3. Sväzu pražských ž. o. r. 1925.

4. Sväzu českých n. o. ž. v Čechách r. 1926.

5. Sväzu ž. n. o. s německým jednacím jazykom r. 1927,

a čo viac, k vytvoreniu pracovného sdruženia týchto sväzov pod menom "Nejvyšší rady svazů náboženských židovských obcí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku", stanovy ktorej boly ministerstvom šk. a n. osv. schválené výnosom zo dňa 3. septembra 1927, č. 97.759/ 27-VI. Avšak nedostatok zákonného podkladu tejto organizácie mal za následok, že tieto svazy nemohly svoje požiadavky proti svojim nižším organizáciím uplatňovat, so žiaďúcim dôrazom, keď im poslušnost, mohla byť kedykoľvek vypovedaná alebo aspoň omedzená pohrôžkou výstupu zo svazu. Na příklad ustenovenie, ktorým by sa věnovala politická exekúcia k vymáhaniu príspevkov týmto sväzom od nižších jednotiek, obdobné, ako to nariaďuje § 22 zákona čís. 57 z r. 1890 pre náboženské příspěvky náboženským obciam, vyžiaduje ustanovenie zákonné.

Už v r. 1921 Representace zemského židovstva v Čechách žiadala o svolanie ankety o zriadení organizácie okresných resp. vyšších sväzov. Od r. 1931 o úpravu vyššej organizácie židovstva usiluje Nejvyšší rada svazů, ktorá potom po schôdzi, poriadanej v decembri 1931 v Moravskej Ostravě, předložila min. šk. a n. osv. rámcovú osnovu o úpravě vyššej organizácie a příslušný návrh vládneho nariadenia. Ministerstvo š. a n. osv. však vypracovalo vlastnú osnovu, ktorá po prevedenom pripomienkovom riadení bola schválená v min. rade dňa 6. júna 1936.

Prezto, že ministerstvo šk. a nár. osv. na začiatku sa snažilo o prevedenie jednotnej organizácie židovstva v celej republike, upu stilo neskoršie od tejto unifikačnej snahy z dôvodov účelnosti a i z dôvodov urýchlenia tak dlho dožadovaného prevedenia zákonnej úpravy v historických zemiach, lebo prevedenie unifikácie naráža zatial, na odpor so strany orthodoxov na Slovensku a P. Rusi, ktorí sú ďaleko prísnejšieho konfesného cítenia.

Týmto návrhom zákona dostává sa židovskej společnosti náboženskej v zemiach Českej a Moravskosliezskej zákonnej úpravy vyššej organizácie.

Kulturný výbor preto doporučuje sl. senátu, aby přijal túto osnovu zákona bezo změny vo znění nižšie uvedenom. (Souhlas.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dávám slovo zpravodajovi za výbor ústavně-právní, panu sen. dr Havelkovi.

Zpravodaj sen. dr Havelka: Slavný senáte!

Právní a společenské postavení židů v zemích křesťanských spočívalo bez podstatné změny až do konce XVIII. století na normách vzniklých ve XII. a XIII. století.

V dobách římsko-německých císařů nazývají prameny právní židy "servi camerae" (sluhy císařské pokladny) a ve zlaté bule z roku 1356 prohlašuje císař Karel IV., že všichni židé hrdly i statky patří komoře, jsouce v moci císařově, ("takže my dle své moci můžeme s nimi činiti, nakládati, jak chceme").

Právo "míti židy" propůjčovali později němečtí císařové některým stavům říšským i biskupstvím; rovněž i opačné právo, že nemusí židů ve své zemi trpěti, povolovali císařové. Ačkoli Karel IV. a syn jeho Václav udělili židům mnoho práv a stanovili přísné tresty na jich utlačování, vycházeli oba z tehdejšího právního stanoviska, že židé jakožto chráněnci panovníkovi přímo podléhají císařské komoře.

Všeobecný sněm český konaný r. 1501 usnesl se, že vydá se židům v Čechách veřejný ochranný list, "že mají se po věčné časy u země koruny české trpěti a proviní-li se některý ze židů proti zemským zákonům, že se má toliko viníka potrestati, celému židovstvu že se to však nikterak přičítati nemá." Tento list potvrdili poté: Ferdinand I., Maximilian II., Rudolf a Matyáš. Král Ferdinand II. propůjčil židům r. 1627 netoliko tatáž práva jako jeho předchůdci, nýbrž rozšířil jejich práva. Císařovna Marie Terezie nařídila sice vypovězení židů z Čech, než již příštího roku povolila jim další pobyt v zemí na neurčitou dobu; duchovenstvu přikázala, aby nežádalo tax za sňatky židovské; prvorozencům dovolila vcházeti ve sňatek. Později přiznal se některým židům i inkolát; povolení ke sňatkům záviselo též na jistých podmínkách.

R. 1780 prohlásil císař Josef II. v tolerančním ediktu, "že židům v Čechách nedostává se žádoucí osvěty a dovolených způsobů výživy, by se stali užitečnými členy státu"; týmž ediktem dovolilo se jim na př., aby zdělávali role, aby se učili všem řemeslům a provozovali svobodná umění a obchod ve velkém, šetříce všeobecných předpisů, aby byli zproštěni obvyklých dvojnásobných tax soudních.

Další krok k reorganisaci židovských poměrů právních učinil císař František, který vydal pro Čechy t. zv. patent židovský ze dne 3. srpna 1797 a pro Halič židovský řád patentem za dne 7. května 1789, což mělo židy sblížiti s ustanoveními soukromého práva a šetřiti rozdíl mezi křesťanskými a židovskými poddanými. Od těch dob mělo celé židovstvo u nás býti svobodno u výkonu náboženství a zděděných zvyků, pokud neodporují zemskému zřízení a nové soustavě vládní. Než rejstříky o narozeních, sňatcích a úmrtích vedly se za dozoru katolických duchovních správců. V židovské rodině právy nadané směl pouze prvorozený syn za života otcova, nikdy však druhorozený nebo vnuk se ženiti, pokud se pro tyto neuprázdnilo místo v rodině.

Pro jiné korunní země existovaly zvláštní řády židovské: pro Horní a Dolní Slezsko toleranční patenty ze dne 11. dubna 1782, pro Moravu z r. 1754 spolu se židovským řádem policejním, procesním a obchodním.

Stát pomýšlel upraviti právní poměry židů zákony jednostejnými v celé říši; než vytčeného tohoto cíle nebylo dosaženo. Co se zvláště Čech dotýče, nebylo na venkově žádných norem pro židovské obce; vztahovat se veškerá ustanovení jmenovaného židovského patentu s výjimkou § 18 pouze na pražskou obec židovskou, kdežto pro ostatní židovstvo a pro náboženské obce v Čechách zřízené nebylo až do roku 1890 zákona o organisaci a upravování právních poměrů. Pro židovstvo v království českém na venkově ustanovuje toliko § 18 cit. pat., že tam, kde se spojí několik židů dobrovolně k náboženským účelům, mohou se utvořiti židovské spolky. Však o tom, jakým způsobem mají se tyto spolky založiti, dle jaké organisace mají se říditi, nemělo zákonodárství žádného ustanovení, takže, ač ve skutečnosti židovské obce v Čechách byly, přece nebyly uznávány za veřejnoprávní korporace.

Takové poměry panovaly i v jiných korunních zemích, takže tato organisace, závislá na libovůli jednotlivcově neodpovídala zájmům a potřebám státem uznaného vyznání.

Naproti tomu však počítal stát s činitelem tímto, ukládaje obci obstarávání náboženského vyučování, povinnost zřizovati sobě duchovního správce, který má spolupůsobiti při sňatcích, vésti na základě státem na ni vznesené povinnosti matriky narození, sňatků a úmrtí, zřizovati a udržovati hřbitovy; mimo to bylo poskytnuto náboženským obcím školským zákonodárstvím právo dozoru, které vykonávaly tím, že vysílaly jednoho delegáta do místní a okresní školní rady.

Po vydání státních zákl. zák. v Rakousku zastaraly v podstatných kusech zmíněné staré řády židovské, zvláště vzhledem ke čl. 14 zákl. stát. zák. ze dne 21. prosince 1867, č. 142 ř. z., který měl zaručiti každému úplnou svobodu svědomí a prohlásil požívání občanských a politických práv nezávislým na náboženském vyznání. Dle toho bylo židům výnosem ze dne 30. dubna 1877, č. 6988 dáno na vůli, aby zakládali si zvláštní obce na základě vlastních statutů, k čemuž bylo potřebí pouze povolení ministra kultu a schválení statutu politickým úřadem zemským.

Na základě četných peticí židovských korporací a zastupitelstev přikročilo se k nové úpravě zevnějších právních poměrů židovských náboženských společenstev ústavní cestou. To stalo se zákonem ze dne 21. března 1890, č. 57 ř. z.

Předmětem zákonné úpravy jest židovské náboženské společenstvo ve formě náboženských obcí, které následkem historického vývoje měly veškeré židovské obce pojati do sebe, aby tyto samostatně upravovaly a spravovaly své záležitosti (čl. 15 cit. stát. zákl. zák.). S druhé strany musí však stát v zájmu veřejného řádu o to usilovati, aby tato správa dála se dle jistých zákonných norem. Co se týče vnitřních záležitostí, obmezuje se ingerence státu na požadavek, aby pro každou náboženskou obec byl sdělán statut. Základní směrodatný princip zákona spočívá ve snaze, aby se upravily židovské náboženské obce bez porušení samosprávy zaručené státním základním zákonem náboženským společenstvům. Vytýkat, cit. zákon ze dne 21. března 1890 zásadu, že bez ohledu na různé rituelní odchylky, které se vytvořily historicky v mojžíšském vyznání, všichni v témže obvodu bydlící israelité tvořiti mají jen jednu obec náboženskou a že každý israelita musí náležeti k náboženské obci, v jejímž obvodě má své bydliště. Dle tohoto zákona mají se všude utvořiti náboženské obce.

Působnost obcí vztahuje se na vše, co náleží k vedení náboženského života vůbec. Je přirozenou úlohou náboženské obce, aby pořádala a kontrolovala veřejnou bohoslužbu, aby bezprostředně řídila a dohlížela na výkon rituelních příkazů a obyčejů, aby vydržovala a podporovala ústavy potřebné dle náboženských stanov, krátce aby ukojila všechny náboženské potřeby členů obce. Příslušnost k obci náboženské není závislou na vůli jednotlivcově, nýbrž zákonným důvodem příslušnosti je bydliště.

Každá náboženská obec zaujímá území místně ohraničené, takže v témže území může existovati pouze jedna obec náboženská.

Každý příslušník židovského vyznání, který v tomto obvodě bydlí, jest členem obce.

Obvody, které vykazují zcela nepatrný počet židů, nelze v toto rozdělení pojati; aby pak i v těchto obvodech bydlící židé nebyli vyňati ze svazku obce, jsou přikazováni administrativním nařízením určitým obcím náboženským.

Pokud se týče správy náboženské obce, tedy dle svého obsahu jest úřední činnost náboženských orgánů jen potud předmětem státního zákonodárství, pokud zahrnuje zároveň funkce pro stát významné.

Výši a způsob repartice dávek náboženských určují stanovy. Vymáhání těchto dávek děje se exekucí politickou.

Pokud se týče dozoru nad náboženskými ústavy, tedy otázka ovládající po výtce náboženské obřady, dotýká se poměru obce k soukromé bohoslužbě, konané v soukromých domech a ke shromážděním bohoslužebným svolaným buďsi jednotlivci anebo spolky.

Nechuť vrozená židovstvu proti jakékoli hierarchické formě má zvláštní význam pro sdružení k rituelním účelům, jakož i pro bohoslužebná shromáždění židů. Ode dávna bylo pozorovati, že vedle náboženských institucí zřízených náboženskou obcí tvořily se větší nebo menší kroužky k určitým náboženským účelům (soukromé modlitebny, schůzky náboženského rázu, rituelní spolky), které zavdávaly nezřídka podnět ke sporům s obcí náboženskou, odpírajíce jí právo dohledu. Cit. zákonem byla náboženské obci uložena povinnost, aby zřizovala modlitebny, přihlížejíc k různým obřadním zvyklostem, aby je udržovala a takto činila zadost náboženským potřebám menšin. Představenstvu náboženské obce přísluší dozor nad zřizováním, udržováním a správou soukromých modliteben.


Související odkazy