Vážení přátelé, zdůraznil jsem a tvrdím to stále, že bylo nedorozumění a že bychom si lhali sami do kapsy, kdybychom se domnívali, že příslušníky německé větve, německého národa u nás uděláme stoprocentními patrioty československými. Dokázal jsem to několikrát a vylučoval jsem tu možnost, poněvadž historie všech národů ukázala, že v rozhodném okamžiku, kdy mluví krev a srdce, příslušníci vlastního národa, kdyby byli kde chtěli, nechali průchod tomu hlasu své krve a svého srdce a šli tam, kam je to táhlo, k svému národu a ne proti němu.

Vážení přátelé! Jestliže se Rakousku nepodařilo za 300 let z nás udělati rakouské patrioty a jestliže jsme ve vhodné chvíli také našli svou krev a srdce, nechtějte to od nich za 17 let. (Výkřiky!) Tak je potřeba se na věc dívat, poněvadž mentalitu národa nepředěláte! (Sen. Hubka: Rakousko nebylo národem!) To bylo státem, kde byly různé národy. Ale oni nejdou jenom proti národu, oni jdou také proti státu! Co bychom si to zapírali. Je nutno si říci, že s tímto faktem je nutno počítati a že když my jsme dali naší německé menšině všechno, co jí mírové smlouvy zaručují, když jí nikdo nechce ubližovat, přece jenom nemůžeme počítati s tím, že se na sto procent můžeme spolehnutí na naše spolukrajany. Já to od nich nemohu chtíti! (Hlasy: Musíme to od nich žádat!) Nelžeme si do kapsy! Mluvilo se stále o té loyalitě. Ale nebudeme se ukolébávati takovými věcmi, naopak měli bychom se zamysleti nad tím, proč pan Konrád Henlein doposud říkal, že je loyálním ke státu, a proč najednou řekl pravdu svého srdce na plnou pusu. Touto otázkou bychom se měli zabývati. (Sen. Plamínková: Patrně neznáte Švýcarska, kde mohou žíti tři národy!) A když se jim tam nelíbí, může jíti každý domů, poněvadž má svůj stát.

Vážení přátelé! Já nemohu sdíleti názor pana předsedy vlády, že tou řečí v Chebu pan Konrád Henlein vnesl mlhu do počínání sudetskoněmecké strany. Nikoli, tvrdím naopak, že ta řeč vnesla jasno do našeho poměru, který zde je a jiný nebude. Vezměte si na příklad: Sársko..... (Výkřiky.) Ale pane kolego, co bychom o tom mluvili, vždy to známe všichni z prakse? Podívejte se na jednu věc, která je evidentní. (Sen. Hubka: Před 10 lety jste to neznal?) Od r. 1918 to známe. (Sen. Hubka: Před 10 lety jste se spojili ve vládní většinu!) Já jsem se s nimi nespojil, a také bych s nimi nešel.

Pane kolego, vezměte si tuto věc. Jděte kam chcete a vezměte si příslušníka německého národa, ať si je politicky organizován, jak chce, od krajní levice do krajní pravice, ten především vždycky je Němec. U nás to není. (Výkřiky.) S tím musíme počítati. Když byl plebiscit v Sársku, byl tam můj redakční kolega Režný, a když tam mluvil s těmi lidmi, říkal těm soc. demokratům a komunistům: Pro pána Boha, přece snad nebudete optovat pro Hitlera? Ani nás nenapadne, ale budeme hlasovati pro Německo, poněvadž jsme Němci! To je přirozené, s tím musíme počítati, a musíme také počítati s tím, že nemůžeme míti žádný stoprocentní spoleh v případě, kdyby stát byl napaden, a proto je nutno z toho vyvodit jedinou pravdu a jediný závěr: Tento stát, tuto republiku si vybojovali Češi a Slováci společným úsilím a společnou krví, proti vůli Němců a Maďarů. Já trvám a jsem hluboce přesvědčen, že, bude-li jednou potřeba, tento stát udrží a budou se za něj bíti zase jen Češi a Slováci a v tomto duchu musíme dělati také svou národní politiku. (Potlesk senátorů národního sjednocení.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan sen. Vlk. Dávám mu slovo.

Sen. Vlk: Slavný senáte!

Jménem klubu senátorů živnostensko-obchodnické strany stavovské prohlašuji:

Osnova zákona, jež je nám předložena k projednání, má sice označení předlohy vládní, ale podle toho, jak byla projednávána v posl. sněmovně, a podle změn učiněných sedmou rozpočtového výboru sněmovny možno ji nazvati iniciativní osnovou vládní koalice, protože původní vládní návrh byl v zásadních otázkách tolik změněn, že doznal značných odchylek.

Přiznejme, že bylo potřebí, aby parlament již jednou ukázal, že je vůli voličů povolán k tomu, aby řídil hospodářství státu tak, aby byrokracie zůstala při tom pouhým administračním aparátem. Ta však byla až dosud mylného přesvědčení, že je téměř ve všech otázkách povolána k tomu, aby se parlament řídil jejím přáním a jejími názory.

Měl jsem již příležitost říci s tohoto místa, že tento stav je neudržitelný, a proto nás o musí jen těšit, že konečně chce parlament hájit svá práva a řídit hospodářství státu, jak to za nejlepší uzná, aby byla nastolena spravedlnost a skutečná demokracie. Jako pesimista, poučený v tomto směru tak mnohými trpkými zkušenostmi, nechci si však předem dělat přehnané naděje a myslím jen, že to není poslední zápas o práva parlamentu, poněvadž duch naší byrokracie a zejména duch v ministerstvu financí se stal již smutnou tradicí a hned tak nevymizí. Bude třeba ještě dalších opatření, než se chod finanční správy uvede do řádných kolejí.

Mám v živé paměti reformu daňového zákona z r. 1927, která při provádění v duchu zákonodárcově mohla přinésti velmi mnohá ulehčení poplatníkům. Tu znamenal mnoho již sám limit přirážek samosprávných svazků, v nichž byla před citovaným zákonem skutečná anarchie; co do výše byly tak odchylné a různé, že někde byly 100 %, jinde několikatisíci procentní, takže byly příčinou oprávněných stesků poplatnictva. Ale v praksi byl tento zákon prováděn tak, že jej zákonodárce nepoznával a že se stal knutou na poplatníky, zvláště na živnostníky. Daňová reforma z r. 1927 přinesla stanovení sazeb, které byly přijatelné. Poněvadž však tyto daňové sazby snížily do jisté míry daňový výnos, vyrovnávala finanční správa tento úbytek libovolným zvyšováním příjmů poplatníků, a to do takové míry, že nevycházeli z údivu. Toto libovolné zvyšování však neprováděla všeobecně, nýbrž téměř výhradně u středních a malých poplatníků, najmě živnostníků, kteří se neuměli dostatečné bránit a platili často z prodělku, jen aby měli s berní správou pokoj. Máme přece mezi živnostníky tolik lidí, kteří se nedovedou dobře bránit, a s těmi si mnohdy dělaly úřady, co chtěly, a podaná odvolání napořád zamítaly. Ačkoliv platební rozkazy byly nad jejich platební schopnost a nad jejich povinnost, byli nuceni zaplatit nebo se jim poslala pro neplacení exekuce, a byl-li postižený poplatník majitelem třebas zadluženého baráčku, vtělila se mu daň na hypotéku, a tak začal počátek konce naší daňové reformy z r. 1927. Zavtělením daní ztratil důvěru svých dodavatelů, ztratil úvěr peněžních ústavů, a tak zbytečně a často protizákonně byl připraven se svou rodinou o existenci a o chléb.

Jde tedy o to, aby ani tento zákon nebyl v praxi prováděn jinak, než jak jej zákonodárce navrhl a schválil a jakého ducha mu vtělil. Při tomto zákoně nesmí býti trpěno, aby se úřady řídily ustanoveními, která jsou dobrá pro ně, a aby ignorovaly taková, která jsou výhodná pro poplatníky, jako tomu bylo při daňovém zákonu z r. 1927. Tak na př. § 312 a 313 t. zv. vytýkacího řízení nebyly vůbec respektovány, což bylo i finančním ředitelstvím doznáno s výmluvou, že není času podle nich se řídit, a předpisovaly se daně, jak se říká, od oka, a v mnohých případech snad podle nálady. Nejsou řídké případy, že poplatníkovi byly daně předpisovány variantně, jeden rok 8.000 Kč, druhý rok 19.000 Kč a třetí rok opětně 6.000 Kč, ačkoliv na rozsahu živnosti nenastala žádná změna. Jdete-li pro vysvětlení, řeknou vám, že to dělala daňová komise; jiného vysvětlení a odůvodnění takového postupu nemají. Proto má-li nastati skutečná náprava a hlavně náprava mravní, pak se citované zlo nesmí opakovat, a my budeme bedlivě sledovat postup finanční správy a budeme každý takový případ přibíjeti na pranýř. Budeme se snažit, aby ten, kdo si dovolí zákon porušit, byl pohnán k přísné odpovědnosti.

Jestliže bylo až dosud trpěno, aby byly vydávány platební rozkazy bez ohledu na znění zákona, tedy platební rozkazy nezákonné, jestliže poplatníci z různých příčin nehájili dostatečně svých práv a nepoužívali všech zákonných prostředků, zejména stížností k nejvyššímu správnímu soudu, dělo se to v očekávání, že byla slibována náprava, že dojde ke změně jednotlivých krutých ustanovení, že uplatní svá práva demokracie, ty pán, já pán. Předpokládalo se, že musí býti finanční správě důrazně připomenuto, že ukládání daní není a nesmí býti žádnou libovůlí, nýbrž činem odpovědnosti a spravedlnosti. Prostě v budoucnu že nesmí rozhodovat otázka fiskální, nýbrž skutečně daňová. To jsou dva různé pojmy, jež byly finanční správou spojovány.

Tvrdí se velmi často, a ne neprávem, že je berní morálka zničena. My to plně potvrzujeme, je zničena, ale čí vinou? K daňové morálce je třeba poplatnictvo vychovat, a ta výchova spočívá ve spravedlivém a snesitelném vyměřování daní, spočívá v daňové rovnoprávnosti a lidském zacházení s fatentem. Jak je možné docíliti daňové morálky, když se poplatníkovi ukládá břemeno, které je pro ně i neúnosné a které ani podle zákona není povinen nésti? Jak je možno pozvednouti daňovou morálku, když je prokázáno, že četné velké podniky, ať soukromé nebo kolektivní, mají daleko menší břemena, než se ukládají poplatníkům malým? A pak ať někdo jde mezi poplatníky a hlásá jim povinnost k daňové morálce, když jsou si vědomi, že existuje daňová nespravedlnost! My, kteří zastupujeme právě tyto vrstvy, jež jsou nejvíce daňovou nespravedlností postiženy, konáme těžkou, ale za dnešních poměrů Sysifovu práci s výchovou poplatnictva, aby poslední špetka daňové morálky nezmizela.

Tvrdilo se o naší straně, že byla založena proto, aby živnostnictvo neplatilo daní. Tvrzení toto je nesmyslné a proto nebudeme je ani vyvracet, protože bychom sebe sami zlehčovali. Ale tolik musím konstatovat, že musíme se stavět proti daňové nespravedlnosti, proti nové konfiskaci majetků středních podnikatelů. Žádali jsme, aby veřejná břemena byla stejnoměrně rozdělena, aby daňové povinnosti konal každý poplatník poměrně stejně. A tento náš jistě spravedlivý požadavek byl snad úmyslně zaměňován, jako bychom byli proti placení daní, a s touto ne pravdou se běhalo a roznášela se po celé republice. Kvitujeme, že tento nespravedlivý útok byl odsouzen příslušníky a předními činiteli ostatních politických stran, a jsme jim vděční, že pochopili správnost našich stesků a že sami dnes tvrdí, že co se dělo a děje s poplatníky menších podniků, je neudržitelné a že musí každým způsobem nastati obrat. Těš nás, že se došlo k poznání, že naše obrana byla jediné požadavkem spravedlnosti. A o tu spravedlnost nám vždy šlo a také v budoucnost půjde.

Nemám dosti slov, abych finanční správu varoval před nerespektováním tohoto zákona protože takovým postupem by vyvolala daňovou anarchii, která by se nedala odklidit žádnými prostředky a přivodila by těžké ztrát finanční i mravní. Poplatnictvo po přijetí tohoto zákona bude vedeno nadějí, že konečně nastane daňová demokracie, že daňová břemena budou stejnoměrně rozdělena a že budou ukládána v takové míře, aby byla snesitelná. Proto upozorňujeme včas, aby se ne opakovalo při provádění zákona to, čeho jsme byli svědky při zákoně z r. 1927.

Žádáme, aby byl při provádění zákona respektován úmysl zákonodárcův. Zákon nesmí zůstati na papíře. Jsem přesvědčen, že všechny strany, které tento zákon projednávaly a schvalovaly, budou na stráži a že každý, kdo by chtěl na zákon ten hřešit, bude náležitě poučen. Pro budoucno nesmí platit žádná libovůle, musí platiti zákon, který musí býti plněn nejenom poplatnictvem, nýbrž i úřady. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)

Předložený návrh zákona není tak dokonalý, abychom s ním mohli býti plně spokojeni, má ještě mnoho nedostatků. Mám zde řadu pozměňovacích návrhů, ale za daných poměrů nebylo možno dosíci více, neboť kdo ví, s jakými obtížemi se setkává každý odchylný návrh v daňových otázkách v ministerstvu financí, ten potvrdí, že výkon, kterého dosáhla daňová sedma posl. sněmovny, je dílem velikým, a my to vděčně kvitujeme. Musíme jediné litovati, že k projednávání osnov, jako byl zákon o obraně státu a zákon o přímých daních, nebyli také přizváni členové senátu. Senátu se dá pak usnesení posl. sněmovny pouze ke schválení. Senát má sice možnost učiniti případné změny, ale nechce-li dělati vládě obtíže, musí se omeziti na akademickou rozpravu a odhlasovati návrh zákona tak, jak se na něm usnesla posl. sněmovna. Musíme ovšem pochybovati, že by tím byl prestiž senátu nějak zvednut.

Ale na druhé straně musíme přiznat, že vítáme tuto předlohu v přesvědčení, že přinese nejenom úlevu a pocit bezpečnosti, nýbrž i vyjasnění poměru mezi úřadem a poplatnictvem, a že, bude-li zákon prováděn v úmyslu zákonodárce, přinese také tak mnoho žádanou a tolik potřebnou daňovou morálku. Víme, že každý občan musí konat občanskou povinnost. My jsme ji konali a chceme ji i nadále konat poctivě a svědomitě. Přáli bychom si, aby poměry mezi vyměřujícími a vymáhajícími úřady byly přátelské, vpravdě demokratické, aby nemusil býti úředník posuzován jako nepřítel poplatníka, nýbrž jako vykonavatel svých povinností, a zase aby v poplatníkovi neviděly úřady daňového defraudanta, zejména aby k živnostnictvu bylo přihlíženo jako ke stavu dnes většinou hospodářsky zeslabenému, který často při dobré vůli nemůže splnit na něho kladené požadavky. Naší snahou bude k těmto poměrům pracovat.

Musím se ještě zmínit o jedné závadě, o níž jsem měl již příležitost mluvit při projednávání rozpočtu zde v plenu, totiž o závadě, která je příčinou daňové nespravedlnosti. Finanční ředitelství vypracovalo bez spolupráce odborníků a znalců daňové pomůcky, t. zv. daňové směrnice, které pro každý obor výroby a práce určují, kolik a jak je možno daně vyměřovati. Prohlédne-li tyto daňové směrnice odborník, má dojem, že se bez zkoumání tam udala hausnumera, že to není práce rozumných lidí. Jsou tam na př. zisky uvedeny v takové výši, že ani sen nemůže nic fantastičtějšího přinést. Průměrný zisk podnikatele je cca 50 %. Nedivme se pak, že jsou domněnky a že se ve veřejnosti kolportují zprávy o neobyčejných ziscích středních podnikatelů, kteří špatné hospodářské poměry jen předstírají. Proto jsme svědky mnoha útoků, jako by živnostnictvo vysoké daně platiti mohlo, ale nechtělo. Zde je potřebí co nejdříve nápravy, protože budou-li se daně vyměřovati nadále podle těchto směrnic, budeme v daňové otázce tam, kde jsme nyní, a nápravy se nedočkáme. Chápeme, že je potřebí nějakých pomůcek úřadům daně vyměřujícím, ale musí to býti pomůcky odpovídající pravdě a ne pomůcky, které pravdě odporují. Je proto nanejvýš nutno, aby daňové směrnice byly nově vypracovány, a to za spolupráce vrcholných odborových organisací, zemských jednot, obchodních komor, živnostenské rady, aby nebyly výplodem věci neznalých úředníků. Nevím, co by úředníci řekli, kdybychom oceňovali jejich práci a jejich výkony a vypracovali pro jejich výkony směrnice a podle nich je odměňovali. My se do té práce nepustíme, protože i kdyby nás o to někdo žádal, byli bychom tak poctiví, že bychom otevřeně přiznali, že se necítíme k tomu povoláni, ale očekávali bychom takovou poctivost také od nich, aby přiznali, že něco dělali, na co absolutně nestačili.

Podali jsme zde již před delší dobou návrh na reformu daňových směrnic. Bylo to při projednávání rozpočtu, kdy jsem rozebral tyto směrnice kriticky, a byla nám také slíbena pomoc v té věci, ale nestalo se nic. Nyní však vzhledem k novelisaci zákona o přímých daních musí býti zjednána náprava, jinak, jak jsem již řekl, by byl v daňových předpisech takový chaos, jako je dnes.

Nemohu dále přejíti mlčením zacházení trestních oddělení berní správy se živnostníky. Neschvaluji žádný přestupek zákona a nechci hájit žádný nezákonný čin, ale jak se zachází na př. s řezníky, to přesahuje všechny meze. Nestačí, že je jim vyměřována pro každý sebemenší přestupek značná pokuta, nýbrž jsou na ně voláni četníci, zatknou a zavrou je a zacházejí s nimi hůř než s vrahy. Mám takový případ z poslední doby, kdy řezník téměř 70letý, dosud zachovalý, byl takto potrestán za něco, co konec konců ani sám nezavinil. V obcí, v níž provozuje živnost, je pověřen vážením dobytka zemědělec, který koná tuto službu dobrovolně, a má-li práci v poli, nemůže od něho nikdo žádat, aby běžel domů a vážil. Proto se stalo - jak to za starých dob bývalo - že se dělala váha odhadem a on takový odhad pak potvrzoval. Za to byl trestán řezník. Především bylo povinností příslušných úřadů, aby byl ustanoven vážný, a pak nesmí úřad vyměřovati trest podle dohadu, že stát byl zkrácen na dani. Vždyť mohl býti takovým odhadem zkrácen také řezník. Ale to stačilo, aby řezník byl četníky zatčen, odveden k soudu a tam zavřen společně s tulákem, který nejen svým životem, chováním, nýbrž také svou nečistotou byl velmi nepříjemnou společností. Druhý den byl zatčený řezník podroben výslechu a bylo mu hrozeno, nepřizná-li se k tomu, z čeho jej viní trestní oddělení berní správy, že bude nadále ponechán ve vazbě. Proto podepsal tento stařec všechno, co bylo v protokole zapsáno, a uvolil se zároveň ke značné pokutě, kterou musel pomocí půjčky zaplatit ještě týž den, jen aby byl z vězení propuštěn. Takové jednání je naprosto neudržitelné a musí býti zjednána náprava. Je-li takové jednání výchovným prostředkem - a v zásadě oň jde - ponechávám úsudku rozumných lidí.

Stále se volá: Mladí vpřed! Souhlasíme, ale pak ať jsou k těmto službám voláni lidé s částečnou životní zkušeností. U trestních oddělení berních správ jsou napořád lidé z těch nejmladších. Jen zřídka tam najdete úředníka ve věku přes 35 let, a i když jim nechceme připisovati zlou vůli, na takový úkol tito mladí pánové prostě nestačí.

Připomínám, že se budeme energicky dožadovati nápravy. Vždyť daň vybíraná z výsekového masa je naprosto nespravedlivá: žádný kus dobytka nedá 67 % takového masa, jak je řezníkům účtována, a proto se jim děje vědomě křivda. Ale bůh ho chraň, aby se dopustil, třeba nevědomky, nějakého přestupku. Pak se na tuto křivdu nebéře žádný zřetel, a náš řezník má trestní oddělení berní správy se všemi příjemnostmi na krku. Ať úřady odstraní nespravedlivé zdaňování a jsem přesvědčen, že odpadnou také přestupky. Ale zdá se, že se tato nespravedlnost úmyslně ponechává, aby některé úřady zachovaly si svou existenci.

Bylo již v posl. sněmovně správně uvedeno, že ministerstvo financí řídilo se vždy radami a pokyny, stížnostmi a stesky některých úřadů a nedbalo pokynů, stesků a stížností poplatnictva. Tak se vytvořil poměr vzájemné nedůvěry mezi poplatníky a úřady, který nemohl prospěti ani jedné ani druhé straně. Myslím, že přijetím právě projednávané osnovy zákona je činěn poslední pokus o poslední nápravu, a selže-li, pak selže celé naše hospodářství. Je nutno, aby si finanční správa uvědomila, že je v sázce mnoho a že je v sázce nejen otázka daňová, nýbrž i celý stav. Budeme pro návrh zákona hlasovati v přesvědčení, že v demokratickém našem státě zvítězí přece jenom rozum a spravedlnost. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Janovský. Dávám mu slovo.

Sen. Janovský: Vážený senáte!

Obsáhlý zákon čís. 76 z r. 1927 upravujeme a doplňujeme řadou změn sice slovních, avšak tyto změny neodstraní nedokonalosti, jak za období 9 roků je ozřejmil skutečný život.

Mám v úmyslu ukázati zde aspoň na jeden úsek zdanění, kde ani projednávaná novela zákona o přímých daních se nezastavuje u jednotlivostí, které zasluhují se stanoviska sociální spravedlnosti, aby byly zkoumány a když ne ihned, aspoň v nejbližší době upraveny.

Týká se to daně domovní. Daň domovní rozděluje se podle znění zákona na daň činžovní a na daň domovní třídní. Mám na mysli daň třídní, tu daň, která se vyměřuje z každé, i té nejmenší chaloupky v republice, pokud má domovní číslo a je zapsána v katastr u daně třídní. Daň třídní vyměřuje se podle roční sazby v deseti třídách.

Charakteristickou značkou pro tuto daň je zařadění do I. třídy - s nejnižší sazbou 5 Kč - všech domů a domků, majících pouze jednu obytnou místnost. Do II. třídy zařaděny jsou domky se dvěma místnostmi a jejich sazba se zvyšuje na 10 Kč. V III. třídě, při třech. obytných místnostech, je sazba l5 Kč. Ve IV. třídě stoupá tato sazba na 30 Kč, ač jde o domek pouze se čtyřmi místnostmi.

Zde u těchto čtyř typů lidských obydlí je nutno se zastaviti a učiniti malý rozbor. Mám na mysli venkovská obydlí těch, kdož před r. 1927 platili podle starých zákonných předpisů z uvedených čtyř typů jednotnou daň 3 Kč. Když jsme dělali r. 1927 zákon o přímých daních, slibovali jsme voličstvu, že tento nový zákon vnese do celé soustavy daňové úplné vyjasnění a že přinese zvláště drobným lidem a vrstvám nejnižším určité ulehčení. Viděli jsme sice, že domovní daň třídní se zvyšuje v I. třídě s 3 Kč na 5 Kč, ale neuvážili jsme tehdy dobře, že ty pětikorunové sazby, které postupně v II: a III. třídě se zvyšují na 10 Kč; 15 Kč a ve IV. třídě skončí až na 30 Kč, které samy o sobě znamenají pouze nepatrné zdanění, přirážkami obecními stávají se daní velmi tíživou, tíživou hlavně proto, že postihují vrstvy nejmenší, často zemědělce, kteří půdy mají velmi málo a kde ten jejich baráček je opravdu jenom baráčkem, který není možno nazvati ani domkem. Tedy u těchto baráčků, jak nám to reálný život ukazuje, vidíme po 10 letech zkušenosti, že tato daň stává se otázkou velmi tíživou pro řadu malých lidí, kteří mají pouze malý domek a nemají žádných jiných možností výdělku. Často jsou to lidé, kteří opravdu při tom svém baráčku nemají ani řemesla ani polností a jsou často odkázáni jenom na nahodilé výdělky. Pro takové zemědělce, kteří nemají skoro žádných příjmů, je toto zdanění, jak je možno prokázati, opravdu velmi tíživé.

Představte si, slavný senáte, že na obci máme přirážky 200 %, máme také přirážky 300, až 350 %, a že v tomto případě, kde jde o chaloupku docela malou, mohou tam býti i 4 místnosti, ale prosím pěkně, není to nic divného, že v malé chaloupce jsou i 4 místnosti. Zákon sám nepraví nic, jak místnosti mají být velké. Mohou měřit jen 4 metry - a takové také najdeme - a přece jsou zdaněny tak, jako místnosti v jiných budovách, které mají náležitou výměru a rozměry, že tam může bydlit velmi četná rodina. Jde zejména o případy, kde rodiče postupují domek svým synům nebo dcerám, kteří se ožení a rodiče sami zůstávají v domku jako výměnkáři.

Není možno těmto starým rodičům postavit výměnek jinde, musejí někde bydlet, a tu se jim často upraví právě komůrka, která je tak pro postavení postele a snad ještě malého sporáčku, a nic víc. A z takové místnost výměnkářské, která je pak zanesena do katastru daně domovní, se musí velmi často platiti daň právě tak, jako z velkých obytných místností. Stane-li se, že tímto rozmnožením o jednu místnost obývací stoupne počet obytných místností se 3 na 4, pak také vyskočí daňová základna, která byla u tří místností 1, Kč, ale pak u 4 místností s výměnkářskou místností se daňová základna zvyšuje na 30 Kč. Počítejme: při 200 % činí přirážky z takové malé chaloupky 60 Kč, při 300 % 90 Kč, a je-li 350 % přirážek, činí to 105 Kč jenom na dani domovní. Ale velmi těžko si mohou opatřit takovou stovku lidé, kteří nemají často ani na měsíc příjem 20 Kč a tuto daň domovní zaplatit musí, poněvadž jim ji nikdo nedopíše a neodpustí. Toto je, abych to stručně naznačil, křiklavá nespravedlnost vůči našim nejmenším poplatníkům a bylo by jistě aktem spravedlnosti, kdybychom dnes, když jsme studovali zákon o přímých daních a v několika ohledech učinili určitý pokrok, když jsme snad na jedné straně přivodili státní pokladně zvýšený příjem, vyvážili na druhé straně nespravedlnost, která postihuje tyto malé, drobné lidi už po 9 let, a při nejbližší příležitosti jim toto břemeno snížili a upravili.

Myslím, že pan ministr financí by mohl zcela snadno dát intimátem předpisujícím úřadům, berním správám pokyn, který by mohl zjednati nápravu. Je to zcela jednoduchá věc, poněvadž zákon v odst. 2 § 166 praví, že změny, pokud jde o obytné místnosti, i když znamenají pro poplatníka zhoršení - tedy právě tento případ, kde ze 3 místností vyroste ještě čtvrtá - nemají vlivu na dosavadní výši daně z budovy; daň se tedy zatím neupravuje a jestliže v době, kdy se upravoval katastr daně domovní, byly tyto 4 místnosti už zřízeny a byla-li při tom jedna místnost zrušena, nemá to vlivu na zrušení daně, nýbrž se předpisuje a vybírá daň potud, pokud v občasném přezkoušení katastru není tato budova zařazena do nižšího katastru daňového. Pan ministr financí může tedy takovéto občasné všeobecné přezkoušení katastru nařídit a v kratších intervalech je možno provésti kontrolu a úpravy, poněvadž když jsme to zkoušeli u berních zpráv, poukazovalo se nám na tento paragraf a říkalo se: My to nemůžeme dělat, to až asi za 10-12 roků, to si vyjede komise do obcí a přezkouší nesrovnalosti, které se v této době vyskytly. Zdá se, že berní správě na tom nezáleží, poněvadž myslí, že jsou to daně malé; ale protože postihují tyto daně nejmenší lidi, je nutno připomenouti panu ministru financí, aby i v tomto ohledu učinil zadost spravedlnosti.

Chtěl bych se ještě dotknouti daně výdělkové u našich venkovských malých živnostníků. To jsou naši kováři, koláři, krejčí, snad i ševci, - dnes už ani pomalu ševců nemáme, poněvadž už jsou to jenom správkaři - ale přece tito malí živnostníci také platí daně a musejí podávati přiznání berním,správám k dani výdělkové. Jejich přiznání jim zpravidla nepomůže, poněvadž berní správa vyslechne napřed po případě své znalce a důvěrníky, kteří snad z konkurenční zášti oznámí, že poplatník vydělává více, než ve svém přiznání ohlásil, a pak jim daň jistě zvýší. Jsou případy, že jsou malí živnostníci, malí zemědělci, kteří mají domeček a kousek pole, kteří při tom málo vydělávají, takže se spoléhají jediné na sezónu, na př. jsou-li to kováři, že v době dobývání řepy budou kovati koně, spravovati vozy atd., ale přes to, že mají malé výdělky, žádají se na nich vysoké daně. Když se pak takoví malí živnostníci brání - umějí-li se ovšem bránit, poněvadž každý se bránit neumí, jsou to lidé prostí - a podají rekurs proti výměru daně, až si to dobře rozmyslí, třeba až za 60 dní nebo za 3 měsíce, řekne se jim, že přišli pozdě. Zpravidla tedy nevybojují si, co jim náleží. Proto je potřeba, aby berní správa vycházela těmto lidem trochu vstříc, aby se jim daně nepředpisovaly neúměrně a nepřiměřeně vysoké. Tito lidé přispívají na venkově ke spokojenosti tím, že jsou zemědělcům po ruce, potřebují-li opravy svého nářadí. Je bolestné, že takový kovář v obci musil složiti živnost jenom proto, že byl nepříznivě a neúměrně zdaněn. Na konec taková obec nemá ani kováře a zemědělci musejí docházeti ke kováři do sousední obce.

Jiný případ, který znám, je z Morkovska. Košikář podal rekurs, protože mu berní správa vyměřila za základ pro zdanění místo přiznaných 93.000 Kč, což je již slušná částka, 150.000 Kč, tedy odhad velmi nepřiměřený. Poplatník se ovšem odvolal a berní správa žádala po něm doklady, že jeho přiznání je správné a pravdivé. On tak učinil, přinesl veškeré knihy a doklady, ale tyto doklady leží na berní správě už 2 a 1/2 roku. Na druhý rok mu předepsali zase daň v téže výši jako minulého roku, aniž dbali jeho odvolání, a přes to, že podal rekurs, byla naň poslána exekuce. Po všech trampotách byl nucen složiti živnost. Myslím, že tyto malé ukázky stačí k tomu, aby každý přiznal, že struna trpělivosti je do krajnosti napjata u všech malých lidí, kteří přispívají ke všeobecnému uspokojení, mají-li jen trochu možnosti, aby mohli žíti. A proto bych prosil pana ministra financí, aby se snažil zlepšiti administrativu, aby úřady vycházely poplatníkům ochotně vstříc, aby je neodbývaly hrubými slovy, jak si tu bylo stěžováno, nýbrž aby tam, kde jde o malé daně, měly trochu trpělivosti a shovívavosti a nezvyšovaly daně neúměrně a neúnosně, když lidé podají přiznání včas a správně.

Končím přáním, aby mé připomínky přispěly k uspokojení, a myslím, že spokojenost je to hlavní, co u poplatníka může způsobiti obrat k lepšímu, a tento obrat k lepšímu znamená pro stát i pro občanstvo určité plus. Chceme-li míti spokojeného poplatníka, musí mu berní správa a fiskus vycházeti natolik vstříc, aby mohl býti spokojen, a když jest poplatník spokojen, jistě přispívá k spokojenosti celého svého okolí. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Krejčí. Dávám mu slovo.

Sen. Krejčí: Slavný senáte!

V dějinách našeho československého parlamentu vyskytuje se již přímo tradiční okolnost. Kdykoli parlament je na odchodu na letní prázdniny v horkých dnech červnových, červencových, ba i srpnových, takřka již mezi dveřmi na rozchodu přijímá velmi důležité a ve svých důsledcích velmi těžké zákony. Stačí si vzpomenouti na r. 1921, kdy v úmorných vedrech prvních dnů srpnových schválil parlament ministru Hanačíkovi kytičku daní, která když vyšla na veřejnost a začala působit, když její vůně rozšířila se po naši vlasti československé, i páni zákonodárci z této silné vůně dostávali závrať. Stačí vzpomenouti na zákon málo domyšlený a málo šťastný o reformě správy, který se také dělal mezi dveřmi na rozchodu parlamentu. A teď opět při rozchodu parlamentu takřka mezi dveřmi projednáváme nový zákon, zákon o přímých daních, který bude mít velmi těžké důsledky pro naše národní hospodářství. Projednává se s takovým chvatem, tak málo času se dopřeje, že zákonodárci, zvláště senátoři, nemají ani příležitosti jej přečísti, tím méně promysliti nebo dokonce domysliti a uvážiti jeho důsledky, neboť nestačí jen obsah zákona přečísti, nýbrž je třeba přečísti také zákon předcházející z r. 1927, který novelizujeme a který je sám o sobě velkou knihou, uvážiti změny a domysliti, jak budou působiti na naše národní hospodářství.