Za nedostatek vládní osnovy pokládáme též, že není dbáno - hlavně v hlavě 34 - dostatečnou měrou o ochranu pracující třídy, hlavně dělnictva jakožto složky sociálně slabé.

V konfliktu zájmů je zapotřebí poskytnouti vždy větší ochranu sociálně slabšímu, neboť ten nemá sám dostatečné možnosti, aby obhájil svá práva svými prostředky. Je to též požadavek sociální spravedlnosti, která je důležitou zárukou síly státu a bude proto zajisté tvořiti základ budoucího společenského a hospodářského řádu.

Byl jsem požádán, abych - jsa podle jednacího řádu jediným řečníkem za náš klub - vyjádřil zde též názory našich žen a žen vůbec, neboť v této zásadě jsou všechny zajedno. Vzhledem k tomu, že ženy byly vlastně vyloučeny z přímé účasti na tvorbě nového občanského zákona a to jak v revisní komisi, tak v ministerských a meziministerských poradách, a poněvadž je obava, že v jednání společného výboru bude se rozhodovati o nich bez nich, považuji za svou povinnost býti v tomto okamžiku jejich mluvčím a prohlašuji sám za svou osobu, že háje spravedlnost a pracuje vždy a všude k jejímu uplatnění chci se přičiniti v mezích oboru své parlamentní působnosti, aby jejich požadavky byly uskutečněny.

Naše československé ženy posuzují tvorbu nového občanského zákoníka s hlediska jeho důležitosti pro zdárný vývoj státu podobně, jak jsem si sám dovolil vylíčit.

Ženy snad nejintensivněji cítily, že jejich posice doznala přímo revoluční změny v době pěti čtvrtin století, uplynulé od vydání rakouského občanského zákoníka, a to změny souvisící těsně s demokratisací života vůbec a našeho vládního systému zvláště.

Proto se seskupily k posuzování věci z celé republiky, a to již v r. 1924, po vydání prvního elaborátu revisní komise, a již tehdy podaly své zásadní připomínky k němu.

Je-li odůvodněna naše naděje, že kodifikujeme soukromé právo na desetiletí, ba na staletí, a uvědomíme-li si, že příprava vládní osnovy trvá již 17. rok a jistě ještě alespoň 3 roky uplynou do uvedení zákona v účinnost, chápeme, že nikdo nebude znovu rád přistupovati k novelisaci. Chápeme a jistě musíme i my, muži, pochopiti, jak ohromnou odpovědnost cítí představitelky žen dneška za to, zda a do jaké míry bude občanský zákon odpovídat vývoji, kterým prošlo v praxi jejich postavení.

Vzpomínám zde ještě slov dr Stránského v posl. sněmovně, že "zákon je lepší člověka". Řekl bych, že osnova, pokud jde o ženy, počítá s lepším mužem, než jsme obyčejně my, a naopak zase se ženou méně schopnou řídit své záležitosti, svých dětí i rodiny, než s jakou ženou se běžně setkáváme. Vycházíme-li z demokratické zásady rovného práva všech občanů - ovšem za stejných předpokladů - musíme uznati, že pokud jde o ženy, osnova nevyhovuje této zásadě.

Třeba není ve vládním návrhu obsaženo, jak jsem uvedl, rodinné právo, jsou v něm ustanovení, která musejí vyplývati ze základního řešení postavení manželů v rodině vůbec, jejich vzájemných práv a povinností, z postavení rodičů k dětem, totiž úprava majetkového práva manželského, jakož i obsah a úprava předpisů o svatebních smlouvách. Též je možné, že společný výbor, jak jsem navrhl, rozšíří ustanovení občanského zákona i na ustanovení rodinného práva, a tu bude postavení ženy přímo normativně dotčeno.

Vládní návrh zachovává, pokud jde o ženy, v podstatě ducha dnes platných předpisů, ovládaných ještě názory patriarchálními. To je zásadní rozdíl od názorů, tlumočených jednotnou vůli žen, soustředěných pro tuto věc z celé republiky. A skutečně, kdybychom setrvali na tomto zásadním hledisku, nevidím možnosti, aby bylo vyhověno duchu dnešní doby a z něho vyplývajícím oprávněným požadavkům žen, opírajícím se o ustanovení naší ústavy, že se neuznávají výsady pohlaví. Že ministerstvo spravedlnosti si je vědomo toho nedostatku osnovy, je vidno z toho, že se jej snažilo obhájiti, hlavně v odpovědi, kterou zaslalo Svazu národů a která je tam uveřejněna v tisku A 33 z r. 1936. Čteme tam (čte): "Hledíc na naprostou rovnoprávnost mužů a žen, dokonce v oblasti práva rodinného, zákonodárství československé není s touto zásadou v naprostém souhlase; avšak je nemožné mysliti v tomto okamžiku v Československu na reformu rodinného práva, které aby učinilo ženy naprosto rovny mužům." Nesdílím osobně tohoto názoru, nevěřím, že by tomu mohlo tak býti a že by se naše čsl. věda právní, o jejíž hodnotě v minulosti tak výstižně promluvil p. ministr spravedlnosti, nedovedla odpoutati od Code civil Napoléon a že by nestačila vytvořiti rodinné právo demokratické s opravdovou rovnoprávností žen.

Ženy tu poukazují na to, jak osnova provádí rovnoprávnost obojího pohlaví, pokud se tím zlepšuje postavení mužovo. Tak tomu je na př. při zaopatření po dobu vdovství v §u 609 a v §u 1160 při poškození zohyzděním. Ženy mohou zaznamenati jen v jediném paragrafu, že byl vzat zřetel na jejich požadavek, totiž v §u 1063, kde se hodnotí výdělečná práce ženina stejně jako práce mužova. Avšak již druhá věta tohoto paragrafu, stanovíc o jiné práci ženy odchylku, svědčí o tom, že soud má posuzovat hodnotu této práce jinak a že jmenovitě nemá hodnotit stejně jako práci mužovu práci manželek v domácnosti, ačkoliv ženy tu věnují celé své rodině síly, kterých by mohly využít výdělečně, a ačkoliv žena touto svou prací poskytuje svému manželi bezpečný základ, na kterém může vykonávati svou vlastní práci.

Nerovné posuzování práv žen v osnově vidíme i z řady jiných ustanovení a společný výbor bude musiti náležitě uvážit všechny výtky, které tu ženy činí.

V souvislosti s tím chci se jen ještě zmíniti o otázce nemanželských dětí, pokud je dotčena v této osnově. Ženy poukazují na nedemokratické nakládání s nimi, které oslabuje odpovědnost mužovu za mimomanželské styky a zůstává nekonečně daleko za starými již zákony severskými. Soudím, že otázka nemanželských dětí musí býti řešena s hlediska odpovědnosti obou rodičů a že musíme zájmy každého dítěte chrániti stejnou měrou.

Pokud jde o jazykovou stránku osnovy, byla jazyková čistota již ve veřejnosti pochválena a rád se k této pochvale připojuji. Nebývá tomu, žel bohu, u našich zákonů vždycky. Ba můžeme říci, že ministerští referenti velmi často jazykovou čistotu dikce zákona přezírají, ačkoliv zákony jsou velmi důležitý činitel pro vypěstování úředního slohu a pro výchovu právnického dorostu v tomto směru. Vedle jazykové čistoty mají naše zákony dbát i krásy slohové, jakož i prostoty a všeobecné srozumitelnosti jednotlivých ustanovení. (Tak jest!) Též tento požadavek chvalitebně zachovala naše vládní osnova až na několik málo míst, kde se však dá tento nedostatek snadno napraviti.

Jménem klubu senátorů čsl. strany nár. socialistické prohlašuji, že vítáme vládní osnovu občanského zákoníka a že se radostně zúčastníme prací ve společném parlamentním výboru, aby z něho vyšel tento zákon co nejdokonalejší, tak, aby se stal důstojným representantem a chloubou naší republiky a pevným základem její šťastné budoucnosti. (Potlesk.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Ďalším zaznačeným rečníkom je pán sen. Novák (lid.) Dávam mu slovo.

Sen. Novák (lid.): Slavný senáte!

Senátu je předložen vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Jako u každého zákonodárného díla, i zde je nutno se tázati především na jeho účel, a to proto, aby bylo možno zkoumati a posouditi navrhovaná ustanovení jak s hlediska platného právního řádu resp. jeho některých norem, tak se zřetelem na to, zda úkol, který zákonodárné dílo zamýšlí, bude v právním životě skutečně také splněn. Proto čím důležitější je zákonodárné dílo, tím odpovědnější je též zákonodárná práce ve vztahu k zamýšlenému účelu téhož. Konečným posláním každého zákona je naplniti spravedlnost ve státě. Tomuto poslání musí hověti i předložená osnova občanského zákoníka, má-li se státi zákonem; musí býti způsobilou státi se součástí spravedlivého řádu práv a povinností občanů.

Předložený vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník, upravuje právo občanské, práva a povinnosti občanů mezi sebou.

Hlavní výzvám a účel tohoto zákonodárného díla spatřuji zejména v tom, že v navrhovaném jím rozsahu má býti unifikováno občanské právo na území celého státu. Znamená to významný krok k realisaci zásady, jejíž nutnost je zajisté nepochybná, totiž aby jednotný stát měl též jednotný právní řád. Znamená to však i posílení vědomí právní bezpečnosti a odstranění kolisí obou dosud platných právních řádů v navrhovaném směru. Domyslí-li se do důsledků již tyto skutečnosti předloženého zákonodárného díla, domyslí-li se do důsledků jejich význam pro stát a jeho celistvost ať ve směru vnitřním nebo navenek, a dále význam pro všechny občany, pak již z těchto důvodů zasluhuje dílo to nejen pozornosti, nýbrž i uznání. Šlo by přes rámec dnešní mé úvahy, kdybych chtěl podrobně probrati a zhodnotiti aspoň ty částky materie z řečeného vládního návrhu, které považuji se svého stanoviska za zvlášť zřetele hodné. Přesto dovolím si krátce a všeobecně dotknouti se alespoň některých věcí.

Předně jsou to smlouvy nájemní a pachtovní, o nichž jedná hlava 33. Paragraf 943 podává základní pojmy nájmu a pachtu: "Smlouva, podle které někdo obdrží jen užívání věci za plat na čas, je smlouva nájemní; obdrží-li takto právo bráti požitky z věci, je to smlouva pachtovní. Sjedná-li se jednou smlouvou užívání některých věcí a braní požitků z věcí jiných, posuzuje se smlouva podle věci hlavní."

Je zde tedy přímé rozlišování mezi nájmem a pachtem. Jak důvodová zpráva ještě vysvětluje, je rozlišování mezi nájmem a pachtem založeno na tom, zda se poskytuje jen užívání či také braní požitků, nebo jen pouhé braní požitků. Poskytuje-li se jen užívání, jde o nájem, jinak o pacht. Toto rozlišování mezi nájmem a pachtem a k nim se pnoucí právní následky, jak je upravuje hlava 33 vládního návrhu občanského zákoníka, jsou pro praktický život právní velké důležitosti. Tangují skutečně nejširší vrstvy občanů a je proto již s tohoto hlediska nutno, aby úprava právních poměrů nájemních a pachtovních byla co možná jednoduchá, jasná a pro obě smluvní strany spravedlivá. Je dále - po mém názoru - vhodné, aby zde byla umístěna pouze ustanovení, která jsou povahy trvalé a která se hodí pro poměry normální. Zdá se mi proto zcela místným, jestliže v tomto směru do textu vládního návrhu občanského zákoníka nebyly pojaty předpisy rázu přechodného, jejichž důvod tkví v abnormálních poměrech, ať již poválečné doby nebo jinak vzniklých. Vždyť objeví-li se v budoucnosti potřeba přechodné úpravy, může se tak státi po mém mínění spravedlivě, prospěšně a vhodně právě jen na základě a na délku potřeby, jak se jeví nutnou v té nebo oné době. Pokud pak takové předpisy povahy přechodné už zde jsou, zůstávají přechodně zachovány uvozovacím zákonem.

Dále se chci zmíniti o smlouvě o práci. Jedná o ní hlava 34 vládního návrhu. Obsahuje pouze 49 paragrafů, které tvoří jen zásadní základnu pro smlouvy, jimiž - jak praví důvodová zpráva - někdo slibuje druhému konati za plat práce po nějaký čas.

Zdá se býti zcela správným, že do vládního návrhu občanského zákoníka byla pojata jen zásadní ustanovení o smlouvě pracovní, neboť pracovní poměry - jsou svojí povahou tak různé, že je prostě vyloučeno, upraviti je jedním zákonem jednotně. Zde nutno již se stanoviska praktického a z důvodů spravedlnosti ponechati je úpravě v předpisech specielních, jež by odpovídaly povaze toho kterého pracovního poměru.

Mezi zásadními ustanoveními o smlouvě o práci ve vládním návrhu občanského zákoníky zasluhuje však zvláštní zmínky předpis §§ 981 a 982 o smlouvě hromadné.

V §u 981 se praví: "Uzavře-li se smlouva tak, že se jí ustanoví podmínky jednotlivých smluv o práci pro určitý podnik (závod) nebo pro několik podniků (závodů) určitého oboru nebo obvodu, vznikne smlouva hromadná."

§ 982 ustanovuje: "K platnosti hromadné smlouvy je potřeba formy písemné."

Oba paragrafy jsou v osnově občanského zákona novotou. Dovídáme se z nich však pouze, co to je hromadná smlouva pracovní, jak hromadná smlouva pracovní vznikne a že je platná jen, má-li písemnou formu. Jinakých ustanovení o pracovních smlouvách hromadných v osnově občanského zákoníky není.

V hlavě 34 vzpomenutého vládního návrhu je také vytčeno, která práva zaměstnance nemohou býti smlouvou se zaměstnavatelem ani zkrácena, ani zrušena, jichž se tedy zaměstnanec smlouvou nemůže zříci ani zcela ani z části.

Pro praktický právní život obsaženy jsou také významné předpisy v hlavě 39, zejména co do výměnku. Definici výměnku podává paragraf 1096. Podstatným obsahem těchto předpisů jest asi toto: Zřízení výměnku není omezeno pouze na rolnické usedlosti. Výměnek bude zásadně nutno zapsati do veřejných knih zároveň se zápisem práva vlastnického postoupené nemovitosti. Vlastník nemovitosti může si zápisem do veřejných knih zříditi na vlastních nemovitostech výměnek (pro budoucnost tedy třebas i daleko dříve, nežli vůbec nemovitost odstoupí). Aktuelním stane se pak takový výměnek až odstoupením nemovitosti.

Byl-li při odstoupení nemovitosti výměnek zřízen, ustanovuje se v § 1108 vládního návrhu občanského zákoníka, že nelze pak odstoupení nemovitosti odvolati ani tehdy, když zákon odvolání nebo odstoupení od smlouvy dopouští.

O právu rodinném nebudu se ve svém proslovu zmiňovati, protože tato úprava práva rodinného tvoří v občanském zákoníku samostatný úsek, a až se bude projednávati tento úsek, pak jistě bude nutno upraviti jej tak, aby byl pro všechna zákonná ustanovení přijatelný. Přál bych si, aby veškerá tato zákonná ustanovení o právu rodinném byla postavena na základ křesťanského náboženství jak ve prospěch rodiny, tak ve prospěch celého našeho národa.

Senátu předložen je vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Má 456 tištěných stran. Na 234 stranách obsahuje jednak v 70 článcích texty uvozovacích a prováděcích předpisů, jednak v 1369 paragrafech texty navrhovaného občanského zákona. Zbytek tvoří obsáhlá důvodová zpráva, srovnávací přehledy a přehledný obsah. Je to tedy objemná kniha, v níž zvláště je nápadné, že texty navrhovaného zákona občanského obsahují v každém paragrafu pouze jediný odstavec.

Pan ministr spravedlnosti dr Dérer ve svém projevu seznámil nás s intencemi návrhu a umožnil nám seznati skrytou, pilnou a skutečně záslužnou práci na budování jednoho z důležitých základů našeho jednotného právního řádu. Tím umožnil nám také uvědomiti si a vděčně oceniti mnohaletou práci na přípravě jednotného občanského zákoníka, předložené nyní jako vládní návrh k ústavnímu projednání. Je to dílo obsáhlé, dílo užitečné a dobré; zavazuje nás, abychom mu při projednávání věnovali své nejlepší snahy a síly.

Projev pana, ministra spravedlnosti přijali jsme s vděčností a pokládám za svoji povinnost za svůj klub, abych panu ministrovi spravedlnosti dr Dérerovi ze srdce poděkoval za významnou práci a všem ostatním, kteří byli na této důležité práci zúčastněni. (Potlesk.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Dávam slovo ďalšímu zaznačenému rečníkovi, pánu sen. Kreibichovi.

Sen. Kreibich (německy): Slavný senáte!

Jsme rovněž toho názoru, že osnova nového občanského zákoníka má pro republiku a pro všechny největší zásadní význam. Ale musíme prohlásiti, že pro zásadní vlastnost předlohy jako komunisté, jako socialisté musíme osnovu v jejím jádru zamítnouti. Osnova nového občanského zákoníka zakládá se na soukromém vlastnictví, a to na měšťácko-kapitalistickém soukromém právu vlastnickém, které přece, byť se nalézalo v rukou mizivé menšiny obyvatelstva, přece v dnešní společnosti má převážnou hospodářskou moc. Občanský zákoník stanoví soukromé vlastnictví výrobních prostředků, a to takové kapitalistické měšťácké soukromé vlastnictví výrobních prostředků, které slouží přivlastnění cizí práce, vykořisťování dělnictva. Chce toto soukromé vlastnické právo výrobních prostředků, toto právo na přivlastnění cizí práce vlastníkem výrobních prostředků pro budoucnost zabezpečiti a tím také upevniti a pro budoucnost uzákoniti kapitalistický výrobní řád. A to se děje právě nyní, v době, kdy se tento kapitalistický systém ve všech spárech bortí, kdy se jeho úpadek ve světovém měřítku projevuje stále zřetelněji, kdy svým úpadkem vrhá všechno lidstvo do nouze, bídy, barbarství, války a občanské války. A tuto úlohu klade si právě nyní demokratická republika a odůvodnil to v této síni ministr spravedlnosti, který je příslušníkem socialistické strany, tedy tábora, ze kterého se ještě před 18 a 17 lety prohlašovalo, že demokratická občanská republika je formou státu, ve které socialismus možno uskutečniti, z kteréhožto důvodu prý není zapotřebí sahati k diktatuře proletariátu, aby socialismus byl proveden. Tuto ilusi, že měšťácko-demokratická republika je vhodnou státní formou k uskutečnění socialismu, tato osnova a řeč pana ministra ničí. Je tím konečně také formálně zákonem pochována a socialistický ministr pronesl zde této socialistické ilusi pohřební řeč. Tím je v socialistickém táboře vyřízen spor o to, zdali možno uskutečniti socialismus měšťáckou demokracií, anebo diktaturou, proletářskou demokracií. A to se děje v touž dobu, kdy Sovětský svaz, národ 170 milionů, který šel cestou diktatury proletariátu, uskutečnil socialismus, kdy si právě dal novou ústavu, jejíž čl. 4 zní: "Hospodářský základ Sovětského svazu tvoří socialistický hospodářský systém a socialistické vlastnictví výrobních nástrojů a prostředků, upevněné ve výsledku likvidace kapitalistického hospodářského systému, zrušení soukromého vlastnictví výrobních nástrojů a prostředků a odstranění vykořisťování lidí lidmi."

Oba tyto zákonodárné akty tvoří ukončení kapitoly ve vývoji socialistického dělnického hnutí a toto ukončení dává za pravdu nám komunistům, kteří jsme svého času říkali, že uskutečnění socialismu měšťácko-demokratickou republikou není možné. Tomuto ukončení této důležité kapitoly v dějinách socialistického dělnického hnutí odpovídá řeč pana ministra, ve které se ani slovem nezmínil o socialismu, ve které ovšem také nelze nalézti ani stopy nějaké marxistické myšlenky. Musím říci, že jsme panu ministrovi vděčni za tuto upřímnost, že se vyhnul každé zmínce o marxismu. Chápeme to obzvláště u pana ministra, který dosud ve své politické činnosti, ve svých řečech, spisech atd. jasně ukázal, že je marxismu dalek, tak dalek, že mu - a to budiž mu s povděkem připočteno - také zneužití marxismu k obhájení kapitalistického vlastnického a výrobního řádu je daleko. Pan ministr nepoužil ve své řeči slova socialismus, použil jen slova bolševismus. Také zde můžeme mu býti za to vděčni, neboť je to potvrzením toho, že bolševismus a socialismus jsou nejen totéž, nýbrž že bolševismus jest jedinou teorií a praxí, která skutečně může vésti k socialismu. Pan ministr uvedl, že r. 1920, když se započalo s pracemi pro tento zákoník, sovětské Rusko nemělo dosud kodifikován svůj nový právní řád. Tato poznámka není zcela správná, jestliže někdo pod kodifikací nerozumí jen obsáhlý zákoník o více než 1000 paragrafech. Bylo by lépe řečeno, že sovětské Rusko již tehdy mělo kodifikaci, která právě pro měšťácký stát je nepřijatelnou a nemožnou.

Prvním právním řádem Sovětské republiky bylo Leninem a Stalinem sepsané "Prohlášení práv pracujícího a vykořisťovaného lidu", na kterém se usnesl třetí sovětský sjezd konaný od 23. do 31. ledna 1918, a které pak pojato bylo také do první ústavy sovětské republiky, na které se usnesl sovětský sjezd 10. srpna 1918. O tomto prohlášení práv pracujícího a vykořisťovaného lidu řekl tehdejší předseda sovětského sjezdu Swerdlow právem: "Shrnuje postavení pracujících lidí v socialistické společnosti, tak jako svého času prohlášení lidských práv ve velké francouzské revoluci stanovilo postavení lidí v občansko-kapitalistické společnosti".

Ve druhé kapitole tohoto prohlášení práv pracujícího a vykořisťovaného lidu bylo za základní úlohu Sovětské republiky prohlášeno odstranění jakéhokoli vykořisťování lidí lidmi, odstranění rozlišování společnosti v třídy, úplné potlačení vykořisťovatelů, vytvoření socialistické organisace společnosti a vítězství socialismu ve všech zemích. Toto prohlášení práv pracujícího a vykořisťovaného lidu bylo, to se dnes projevuje stále jasněji, právě tak epochální jako svého času prohlášení lidských práv velkou francouzskou revolucí. A kdo dějiny neposuzuje podle formálního zákonodárství, potvrdí, že prohlášení lidských práv velkou francouzskou revolucí bylo skutečným počátkem revoluce a Code Napoleon znamenal jen další zákonité upevnění.

Teprve nyní bylo novou ústavou Sovětské unie toto prohlášení práv pracujícího a vykořisťovaného lidu předstiženo počátkem nové epochy ve vybudování socialismu. Ale také první ústava Sovětské republiky z r. 1918, kterou jsem právě citoval, byla by sotva bývala upotřebitelná jako materiál pro vypracování osnovy občanského zákoníka v měšťácko-demokratické republice.

Jistě má pan ministr pravdu, praví-li, že ani v Sovětském svazu není vývoj ještě dokončen. Ale právě tak je pravda, že již první ústavou a prohlášením práv pracujícího a vykořisťovaného lidu byl vývoj tak jasně a zřetelně předepsán, jak se také v dalších letech udál, že diktaturou proletariátu odstraněno bylo vykořisťování lidí lidmi a že tím nastoupena byla cesta k socialismu, k beztřídní společnosti, kterážto beztřídní společnost jest již uskutečněna. Potřebujeme jen, studovati Leninův spis o státu a revoluci v souvislosti se slavným spisem Engelsovým o původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu, jakož i Marxovu kritiku gothaiského programu z r. 1875, abychom viděli, že vývoj v Sovětském svazu bral se cestou k socialismu zde předpovídanou a že nyní nastoupil cestu k uskutečnění komunismu. Zde není žádného zmatku, zde máme před sebou logický, plánovitě předurčený vývoj k velmi pevnému a skutečnému uspořádání všech poměrů ve společnosti. Otázka tedy nezní: zda zmatek či řád, nýbrž zní jaký řád. Pravíte-li vy řád, pak míníte řád soukromého, osobního práva vlastnického vůbec, bez rozlišování, a jak v ideologii, tak také v zákonodárství měšťácké společnosti se všechno osobní vlastnické právo staví na roveň, všechno soukromé vlastnické právo se prohlašuje za osobní vlastnické právo.

Zapomíná se úplně, že jsou tři různé druhy soukromého práva vlastnického. Prvý druh jest osobní vlastnictví z pracovního příjmu a z něho vzniklých úspor, vlastnictví obytného domu, není-li to kapitalistický činžovní dům, vlastnictví domů, vedlejšího hospodářství, domácnosti, předmětů v domácnosti, předmětů osobní potřeby a komfortu a dědické právo k těmto osobním věcem. To je prvá forma osobního práva vlastnického a to je jediné vlastnictví převážné většiny celého národa. Druhou formou osobního práva vlastnického je malý majetek pozemkový, malé hospodářství, malá živnost, t. j. výrobní prostředky, které neslouží vykořisťování cizí pracovní síly, nýbrž výkonu vlastní práce, po případě se členy rodiny. A to je zajisté také osobní právo vlastnické, které zaujímá mnohem větší část národa nežli kapitalistické soukromé vlastnictví. Jen tyto dvě formy osobního práva vlastnického, které jsem uvedl, tvoří vlastnictví převážné většiny národa až na hrstku lidí.

Toto osobní vlastnické právo chceme míti chráněno, a toto osobní vlastnické právo chrání také socialismus. Poukazuji jen na články nové sovětské ústavy, které se k tomu vztahují. Čl. 7. praví: "Každá kolchozní usedlost má podle stanov zemědělského artělu kromě hlavního důchodu ze společenského kolchozního hospodářství v osobním užívání nevelký pozemek při usedlosti, v osobním vlastnictví pak vedlejší hospodářství na tomto pozemku, obytný dům, produktivní dobytek, drůbež a drobný hospodářský inventář." Čl. 9: "Kromě socialistické hospodářské soustavy, která je vládnoucí formou hospodářství ve SSSR, je podle zákona připuštěno drobné soukromé hospodářství individuálních rolníků a domácích malovýrobců, které je založeno na osobní práci a vylučuje vykořisťování cizí práce."

Čl. 10: "Osobní vlastnické právo občanů, na jejich důchody a úspory, nabyté prací, na obytný dům a vedlejší domácí hospodářství, na předměty domácího hospodářství a potřeby v domácnosti, stejně jako na předměty osobní spotřeby a osobního pohodlí, jakož i dědické právo na osobní vlastnictví občanů je chráněno zákonem."

Ale právě toto osobní vlastnické právo obrovské většiny národa v kapitalistickém hospodářství a jeho zákonodárství ve skutečnosti není dostatečné chráněno. Zde vidíme v tomto osobním vlastnickém právu, jak se denně provádí veliké vyvlastňování ve prospěch kapitalistického soukromého práva vlastnického.

Jak se děje toto vyvlastňování? Předně přisvojováním cizí práce, na něm založeném tvořením nadhodnot, čímž dnes nastává pokles konsumu širokých mas a pracujícího obyvatelstva. To je vyvlastnění! Vypočítejte, mnoho-li miliard ztratili dělníci a zaměstnanci v posledních letech krise úbytkem a snížením mzdy, t. j. na osobním vlastnictví, na prostředcích konsumu, na nejprimitivnějším a nejdůležitějším osobním právu vlastnickém! Druhou formou je úrok z kapitálu, pozemkový důchod, jimiž obzvláště živnostníci a sedláci neustále jsou vyvlastňování a neustále se jim odebírají značné částky jejich pracovního příjmu. Pak máme vyvlastnění kartelovými cenami, politikou koncernů, vyvlastnění přesunem daní s velkokapitálu na bedra širokých pracujících mas. Máme také formálně po zákonu stále prováděné vyvlastňování nepřímo vynuceným prodejem předmětů domácnosti, předmětů osobní potřeby. Není možno vypočítati, jak daleko poklesla spotřeba nábytku a předmětů zařízení. Jak u dělníků, tak u zaměstnanců, maloživnostníků a malorolníků, prodej půdy, domů, nářadí, výrobních prostředků u sedláků, maloživnostníků atd., a pak skutečně po zákonu prováděné vyvlastnění dražbami. To je denně prováděné obrovské vyvlastňování miliard, a toto osobní vlastnické právo tímto občanských zákoníkem chráněno není.