Stojíce pevně na půdě ústavy a ústavních zákonů, jimiž byla zaručena demokratická osobní svoboda a občanská práva všem stát ním příslušníkům republiky Československé stejnou měrou, bez rozdílu národnosti, rasy i náboženství, prohlašujeme slavnostně, že za všech okolností společně se všemi, kdož miluji naši svobodnou a v historických hranicích i na venek neodvislou republiku, budeme se brániti proti vměšování se do našich vnitřních poměrů. státních. (Hlučný souhlas.)

Jsouce věrnými příslušníky národa československého, který nesmírnými obětmi krve a statků dobyl ve světovém zápolení opět své svobody a obnovil tak samostatnost svého tisíciletého státu, chceme žíti se všemi národy a státy v míru a pokoji, majíce v úctě jejich správu a zřízení, ale požadujeme od nich bezpodmínečně totéž také pro sebe. (Výborně!)

Všem státním občanům jiné národnosti než československé dali jsme tolik občanských práv jako sobě.

Porovnáme-li, jak se jedná se slovanskou větví lužických Srbů, jak se jim zakazuje užívat svého jazyka i v životě. soukromém, vzpomeneme-li, jak byli voláni k odpovědnosti účastníci sokolského sletu jen proto, že se odvážili hlásit se ke slovanské příslušnosti, shledáme, že toto jednání je opakem toho, co by nám chtěl někdo předpisovat a co ve skutečnosti v dobré vůli konáme. Ale šli jsme ve své ochotě až na pokraj možností a za tyto hranice nelze jíti ani krok. (Souhlas.)

Musí být jednou energicky vyvráceny všechny falešné stesky, všechny pomluvy a nepravdy, které se o našem státě do ciziny donášejí a jimž jednostranně informovaná zahraniční veřejnost ještě někde věří. Další roznášení nepravd a podobné chování k našemu státu nelze déle trpěti. (Tak jest!) Jak jsem již uvedl, dali jsme vše, co jsme dáti mohli, ano dali jsme i více, než bylo naší povinností, a pokud by praktická potřeba života vyžadovala zvláštních opatření, jimiž nesmí však býti dotčeny nebo ohroženy výsostné zájmy našeho národa a státu, mohou býti upravena jen československým zákonem a československým právním řádem, který však bude vždy a musí býti jen výrazem naší svobodné vůle a našeho svobodného rozhodování. (Výborně!)

Po slavných předcích zdědili jsme nejsvětější závazek své národní cti: udržeti a uhájiti to, co od věků bylo, jest a musí zůstati, povždy naše. Tomuto odkazu obětovali ve světové válce ti, kdož byli nejlepší z našich národních řad, svou krev a své životy. Jdeme v jejich šlépějích a v duchu jejich odhodlání.

Vášniví obhájci míru a pokoje a odpovědní odpůrci válečného šílení, jsme odhodláni v každém případě, kdy naše dobrá vůle byla by znevážněna násilím, bez rozdílu stavů, tříd a osob, bez rozdílu přesvědčení politického i náboženského postaviti se v jeden šik, vedeni jednou vůlí a jednou láskou: obětovati vše pro svobodu, neodvislost a svrchovanost naší Československé republiky. (Výborně! Potlesk.)

Náš vroucí národní idealismus, který jest vlastním základem ušlechtilé československé demokracie, uložil nám velikou povinnost, které se nikdy nezpronevěříme: pro svobodu národa a neodvislost vlasti žíti a pracovati, pro ni bojovati a bude-li třeba i zemříti.

Máme svůj dějinný úkol v Evropě i v lidstvu a všichni jasně víme, proč tu jsme. Ale všichni také cítíme, že je tu něco vyššího, co prolíná naši bytost od narození až do hrobu a co určuje mravní kvalitu našeho společného úsilí: pracovat, zápasit a bojovat za silné, za šťastné a neodvislé Československo.

Za prohlášení p. předsedy vlády dr Hodži stavíme se pevně a bezvýhradně. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. sen. dr Hilgenreiner. Dávám mu slovo.

Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Senátoři, senátorky!

Pod přiloženým vládním prohlášením nalézá se také podpis ministra naší strany. Je samozřejmé, že ho celkem politicky kryjeme. Poznámky, které bych si k touhu dovolil, týkají se hlavního bodu prohlášení: Poměru republiky k Německé říši a k Němcům ve státě.

Vítáme s radostí snahu vlády v prohlášení vyslovenou, udržovati resp. navázati mírumilovné, ba přátelské styky s největším a nejdůležitějším sousedem republiky, s Německou říší. Zdůrazňovali jsme to neustále: Poloha našeho státu, cizinecký styk, kulturní vývoj, hospodářský život, bezpečnost státu odkazují náš stát v prvé řadě na sousední Německou říši více než na kterýkoli jiný stát. My sudetští Němci však spatřujeme v Německé říši politickou organisaci 60 mil. lidí, se kterými zůstati v kulturním spojení bude samozřejmě naší neustálou snahou. Tato Německá říše užila dny a léta nejhlubšího pokoření, pozvedla se však dnes k mocenskému postavení a hraje opět v radě národů plnocennou roli. 1918 až 1938! Jaký to obrat! Tehdy měla Německá Říše jen nepřátele, kteří, vítězstvím zcela opojeni, nemysleli na nic jiného, nežli oslabiti a trvale držeti v šachu obra, poraženého více hladem nežli zbraněmi. Proto došlo k jeho odzbrojení, uzavření levého břehu Rýna, reparacím až k hospodářskému vykrvácení, k odebrání kolonií, zhanobení celého národa lží o vině na válce, jakoby německý národ sám byl býval vinen válkou, k zatykačům na jeho nejlepší bojovníky - divadlo to, s jakým se ve světových dějinách sotva setkáváme, že statečný odpůrce takovým způsobem byl pohaněn a zneuctěn, jako německý národ v míru sjednaném v předměstích Paříže. Bismarck vypravuje ve svých "Gedanken und Erinnerungen", že po bitvě u Hradce Králové pomýšlel učinit konec svému životu. Proč? Protože jeho král od něho žádal, aby táhl na Vídeň a poražené Rakousko úplně zbavil práv. On sám však po bitvě u Hradce Král. pomýšlel na to, z přemoženého protivníka udělati příště spojence. Vidíte, Bismarck byl prozíravým státníkem. Ti však, kteří ukuli pařížský diktát, s tygrem Clemenceau v čele, nebyli jistě v tom smyslu prozíravými státníky. Domnívali se, že mohou ze 60 mil. národa učiniti žebráky, aniž by to pocítil celý svět, nejméně Evropa. Domnívali se, že mohou vojensky tak vychovaný národ jako jsou Němci na neobmezenou dobu uvrhnouti do otrockých pout. To byl jejich velký omyl; omyl chápou ovšem dnes všichni, a jeden, který byl při tom; Lloyd George, napsal bezprostředně po uzavření míru řadu článků, ve kterých zatracoval mír v jeho celém rozsahu.

Ovocem, tohoto mírového diktátu jest dnešní Rakousko se všemi svými starostmi. Je známo, že se toto Rakousko 12. listopadu 1918 svými zástupci jednomyslně usneslo na připojení k Německé říši, že mu v tom bylo mírovou smlouvou zabráněno. Kouskem tohoto míru jest také postavení sudetských Němců zde v tomto státě. To si musíme klidně doznati. (Sen. Wellan. [německy] Mluvíte také o utiskování církve v Německu?) Mluvím zde o vztazích zahraničních, nikoli vnitřních, jak také pan předseda vlády Hodža o tom nemluvil. Vnitřní poměry jiných států se nás netýkají; musíme své zahraniční vztahy zaříditi bez ohledu na vnitřní poměry jiných států.

Před několika dny bylo hlasitě hlásáno do světa, že "mírovou smlouvou bylo 10 mil. Němců proti jejich vůli znemožněno připojiti se k Německé říši." To není nic více nežli dějinná pravda a jestliže to chcete přesněji od nás sudetských Němců slyšeti, pak potřebujete jen sáhnouti po protokolech parlamentu z r. 1920 a najdete tam prohlášení, které daly německé občanské strany, a najdete tam ve stejném smyslu znějící prohlášení německé soc.-demokratické strany dělnické. Právě tak jest pravdou, jestliže s téhož místa bylo veřejně řečeno: "Státoprávní odluka od říše nemůže vésti ke zbavení národně-politických práv, t. j. všeobecných práv národního sebeurčení, která ostatně ve 14 bodech Wilsonových slavnostně byla slíbena jako předpoklad příměří, nelze jednoduše nedbati proto, že zde jde o Němce."

My sudetští Němci můžeme se pro své státně a národně-politické postavení odvolati na mírovou smlouvu st. germainskou, které vděčí Československá republika za svou právní existenci. V ní zavazuje se republika, že všichni obyvatelé státu "bez ohledu na rasu, jazyk nebo náboženství budou si rovni před zákonem a budou používati stejných práv občanských a politických", že s příslušníky československými náležejícími k menšinám ethnickým, náboženským neb jazykovým bude po právu a ve skutečnosti za stejných záruk zacházeno stejně jako s ostatními státními občany". Dále se tam praví: "Československo se zavazuje, že ustanovení obsažená v čl. 2 až 8 budou uznána za základní zákony, že žádný zákon, žádné nařízení ani žádný úkon úřední nebude v odporu nebo nesouhlase s těmito ustanoveními a že žádný zákon, žádné nařízení, ani žádný úkon úřední proti nim nebude míti moci." Tak se toto ustanovení, §§ 128 až 132, dostala do naší ústavy z r. 1920, poněvadž byl převzat závazek uznati je jako základní zákony. Co stojí na příklad v naší ústavě? Praví se tam mezi jiným: "Rozdíl v náboženství, víře, vyznání a jazyku není žádnému státnímu občanu republiky Československé v mezích všeobecných zákonů na závadu, zejména pokud jde o přístup do veřejné služby, k úřadům a hodnostem, anebo pokud jde o vykonávání jakékoli živnosti nebo povolání."

Všechna tato ustanovení jsou pod mezinárodní kontrolou. Neboť v kap. II, čl. 14 mírové smlouvy st. germainské praví se doslova: "Československo souhlasí s tím, že předpisy kap. I a II, popud se týkají příslušníků menšiny rasové, náboženské nebo jazykové, zakládají závazky zájmu mezinárodního a budou požívati záruky Společnosti národů. Nesmějí býti měněny bez souhlasu většiny v Radě Společnosti národů. Československo souhlasí s tím, že každý člen Rady Společnosti národů bude míti právo obrátiti pozornost Rady na každé nastalé porušení kteréhokoli z těchto závazků a že Rada bude moci zvoliti postup a vydati pokyny takové, jaké se jí za daných okolností budou zdáti vhodné a účinné."

Pánové! V mírové smlouvě a ústavě jsou dvě věci jasné: Předně, že Němcům v republice náleží podle mírové smlouvy a ústavy plná rovnoprávnost, že tudíž nejsme revolucionáři a nepřátelé státu, jestliže ji na základě ústavy a mírové smlouvy požadujeme. Za druhé, že tato ustanovení jsou pod mezinárodním dohledem. Není tedy pravda, že zde jde o otázku ryze vnitropolitickou; naopak, alespoň členové Rady Společnosti národů mají právo, projeviti o, to zájem. A kdyby dnes Německo bylo členem Rady Společnosti národů, tu mohlo by klidně jako takový člen otázku národní rovnoprávnosti Němců v republice přednésti před Společnost národů. V té příčině není republika úplně suverenní; v této příčině vytvořena byla v nástupnických státech Rakouska suverenita druhé třídy tím, že jistě některé závazky postaveny byly pod mezinárodní ochranu. To musíme míti na zřeteli. (Výkřiky: Proč není Německo ve Společnosti národů?) To nevím, to si musíte vyjednati s ním.

Mírový diktát versailleský stal se v mnohém neudržitelným a padl, protože byl nemorální, neproveditelný a nemožný. Na mírové smlouvě st. germainské, na které se zakládá tento stát, není třeba ničeho měniti, nutno ji jenom splniti, a tím.naši ústavu na ni se zakládající. Pan min. předseda řekl tak krásně "Německý lid ve státě musí věděti, že zde odedávna jest naše domovina, že tudíž musí býti úkolem tohoto, jedině a výlučně tohoto státu od prvého dne jeho obnovení, upraviti svůj poměr k tomuto lidu tak, aby tento lid sám procítil a prožíval odvěkou pravdu, že jeho odvěká domovina je v Československu." Ano, to by bylo muselo býti úkolem nového státu od prvého okamžiku. Ale, pane předsedo vlády dr Hodžo, to jest právě to bezpráví, že my Němci se ve své vlastní domovině nemůžeme a nesmíme cítiti doma, že cizinci, nedávno přistěhovalí, požívají tam více práv nežli my, že my tu jsme občany druhé třídy a nikoli plnoprávnými občany. (Sen. Novák [rep]: Přijďte se podívat do Opavy! - Sen. inž. Marušák: Vždyť jste universitním profesorem!) Tím jsem. Zde máme rovnoprávnost.

Pánové, my jsme tuto svoji domovinu neukradli, násilím neuloupili, my jsme se jí domohli prací. Kdykoli Němci přišli do této země, přišli jako nositelé kultury, učinili pohoří, učinili neplodná okrajová území úrodnými, kolkolem v zemi založili spořádaná města: Tato naše domovina je naší podle nejsvětějšího práva, jaké může býti, podle práva poctivé práce. A my nežádáme nic jiného, nežli abychom ve své vlastní domovině byli doma. (Sen. Hubka: Vy jste občan druhého řádu?) Ihned vám řeknu, kde to věcí, ostatně nic nového; slyšeli jste to již častěji. Ale budeme to říkati tak dlouho, až to bude slyšeno. (Sen. Dytrych: Všecko se dělí! - Sen. inž. Marušák: V Berlíně byste tak nesměl mluvit! V Německu byste těch práv neměl!) Nemluvte stále o Německu! Chcete přece býti demokratickým státem, nesmíte se tedy odvolávati na Německo. Prosím, abyste uvážili toto: Každá pátá daňová koruna, alespoň každá pátá, plyne z německých kapes, a každý pátý voják v armádě jest Němec a bude muset v případě války dáti svou krev a život za tento stát. Jako nás najdete, chcete-li od nás míti daně a vojáky, tak nás máte také najít, jde-li o to, dostati státní dodávky, dostati německé úředníky, jde-li o to poskytnouti nám státní výhody. (Sen. inž. Marušák: Kdybyste se tak byli měli v Rakousku jako teď!) Nemluvte přece také neustále o Rakousku! Nechcete přece udělati z republiky žádné Rakousko.

Pánové, jaký by to bylo učinilo silný dojem na cizinu, kdyby byl předseda vlády mohl v pátek předstoupiti před svět a říci: "Pánové, zde jsou cifry, ty nechť mluví! (Sen. Dytrych: Ministr Nečas poukázal, že v příspěvcích na nezaměstnané v průmyslu, ve všem máte víc než my!) Němci v našem státě tvoří pětinu obyvatelstva, tvoří však také pětinu v civilní a vojenské službě, každý pátý státní úředník je Němec, každý pátý zaměstnanec ve státě jest Němec, každý pátý důstojník je Němec a při státních dodávkách dostávají Němci pětinu!" To předseda vlády nemohl říci, poněvadž by to nebyla bývala pravda:-Mohl jen říci, že "se o Němcích v republice nemůže tvrditi, že by nebyli s to z vlastní síly, uvnitř vlastních hranic zabezpečiti si právo všeobecně lidské, politické a názorové svobody." To byla jeho odpověď, velmi slabá odpověď na útoky ciziny.

Není tomu právě tak; jak vůdce jedné velké české strany, který sedí zde v senátě, nedávno na jedné veřejné schůzi podle novin prý řekl "Němci mají ve.státě více nežli jim patří!" Pan místopředseda Klofáč pronesl již v.tomto domě mnohé krásné slovo o míru a usmíření s Němci, takže mně bylo srdečně líto, že použil tohoto šlágru ulice. Nemá toho zapotřebí; protože co řekl, není pravda. Mohu se na příklad pana místopředsedy Klofáče zeptati: Kolik ze sluhů" zde v senátě jsou Němci? To je maličkost, ale je to přece příznačné. A tu mluví páni o rovnoprávnosti? Tyto věci nejsou samozřejmé proto, protože trvaly 20 roků.

Chcete-li, pánové, svému lidu prokázati dobrou službu, musíte mu otevřeně říci: "My Češi jsme chtěli Němce, my Češi jsme však v tomto 15 mil. státě skrovnou většinou, musíme tedy také nechat žít ostatní, kteří tvoří skoro polovinu. Z nich nejsilnější jsou Němci, pak přijdou Slováci, Maďaři a Poláci." Musíte svým lidem říci, že již dávno je konec nabubřelým frázím vítězného sebevědomí; doba stala se mnohem vážnější a kdo chce zachrániti stát, musí se postaviti na půdu míru st. germainského a ústavy. (Sen. Riedl: Ale to platí také pro Němce!), Zajisté! (Sen. Riedl: A co je tedy s Lužickými Srby?)

Není to zvláštní, že my Němci se zde zasazujeme o mírové smlouvy a o ústavu, kdežto vy je každým krokem přestupujete?

Od jednoho roku se nalezli, díky Bohu, na české straně takoví zmužilí, prozíraví muži, kteří prokázali státu již dobré služby. Doznali otevřeně, že ústava vůči Němcům ve všem nebyla splněna a že budou pečovati o to, aby ústava v žádném směru nezůstala cárem papíru. Tak došlo k vládnímu prohlášení z 18. února 1937. A ve výroční den tohoto 18. února vyřkl předseda vlády na schůzi německých většinových stran zde v budově senátu toto: "Naše demokracie spočívá na autonomii a proporcionalitě." S tím můžeme plně souhlasiti, má-li to být budoucím heslem. Podíváme-li se nyní na výsledky 18. února, tu pravím vám upřímně: Jest to začátek; není to však dar, který nám poskytujete, není to milost, za kterou by se muselo říci "ruku líbám". (Sen. dr Hruban: To nikdo neříká, neračte vám suponovat něco, co se neříká! Je to poctivě míněno a poctivě se to provádí!) Tím lépe! Říkáte-li však, že se to poctivě provádí, pak vám pravím: Také poslední rok přinesl nám Němcům ztráty. Není jediného ministerstva a jediného úřadu, u kterého by procento 23 bylo zachováváno. Jest ministerstvo, u kterého se vůbec nic nestalo, a to jest ministerstvo nár. obrany. Jest ministerstvo, které se dotýká naší duše, protože spravuje naše nejvnitřnější věci kultury, ministerstvo školství, a tam se nestalo skoro nic. (Sen. inž. Marušák: Máte více škol než my!) Mluvím o tom, že v ministerstvu školství není skoro žádný německý úředník; ministerstvo školství jest něco jiného nežli školství. Kdyby někdo od vás chtěl, aby němečtí úředníci na nejvyšších místech spravovali vaše školy, bránili byste se proti tomu; i do Vídně byli povoláváni Češi.

Že se strany nejvyšších osobností a českých stran byly projeveny známky dobré vůle, to plně uznáváme. A na tom stavíme své naděje, že se při klidné rozvaze dojde k tomu, dáti Němcům co jim náleží: rovnoprávnost.

Odpusťte, jestliže zde uvádím záležitost ze svého oboru, která se do této souvislosti zcela dobře hodí. Jest to stavební místo pro ústřední budovu německé university v Praze. Ve starém Rakousku zajištěno bylo místo pro tuto budovu u nynějšího mostu Svatopluka Čecha, naproti místu české university. Po válče bylo prvním, že se místo pro německé university zastavělo pro českou universitu, zatím co její vlastní. místo naproti zůstalo do dneška nepoužito. Potom vznikala pro českou universitu jedna stavba za druhou; přeji jí je ze srdce. Ale německá universita, která přebývá v sutinách Karolina, od let nemá slavnostního sálu pro instalaci svého rektora, natož aby mohla pořádati jinakou akademickou slavnost, do dneška se nenalezlo žádné stavební místo, to jest nalezlo se u Hlávkova mostu v Holešovicích, vláda je koupila, stavební plán byl vypracován, již po druhé; také česká sesterská universita postavila se s horlivostí hodnou díků za to, aby se stavba pokud možno urychlila, protože chce v r. 1948 slaviti v Karolinu svou jubilejní slavnost. S nejvyšších míst bylo dáno ujištění, že se stavbou bude ihned započato, a do rozpočtu na r. 1937 bylo zařaděno půl milionu Kč na předběžné práce. Ale tu se ukázalo, že magistrátní inženýr může býti mocnějším nežli přední úřady v republice, a nyní se zase začíná se zabezpečením místa pro německou universitu. (Sen. inž. Marušák: Pane kolego, máte za Československé republiky daleko lepší školství, než jste měli za Rakouska!) Milý kolego, co křičíte neustále o Rakousku! Chcete to přece dělati lépe nežli Rakousko, které se rozpadlo, protože mnohé bylo špatné. (Sen. inž. Marušák: A to bylo vaše Rakousko!) Nu, máte na tom také podíl. Ale my všichni dohromady ve starém Rakousku měli jsme ve světě větší slovo nežli máme dnes. Přiznejte to!

Pan předseda vlády řekl těm, kdož ustrašeně hledí ke hranicím: "Nebáli jsme se tisíc let, nebojíme se ani dnes, poněvadž jsme jedné mysli." Jste si také jisti, že všichni obyvatelé této země, těch 15 milionů, jsou všichni jedné mysli, takže v nejhorším případě plně a zcela obstojí ve zkoušce? (Sen. inž. Havlín: Pane profesore, my, kteří jsme té jedné mysli, se opravdu nebojíme!) Kdo to dobře míní se státem, nebude míti toužebnějšího přání, nežli všechny státní občany pokud možno nejvíce uspokojiti a uklidniti, zvláště když tak jako my mají upřímnou vůli se státem a ve státě spolupracovati. Nebo nač chcete spoléhati? Že ony tři miliony Němců znenáhla zmizí, snad se vystěhují? Sudetský Němec miluje svoji domovinu a lpí na ní. My zůstaneme zde. Anebo důvěřujete tomu, že my přejdeme k vám, že z našich Němců se stanou Češi? 20 roků trvání republiky prokázalo jedno jistě: že procento mezi Čechy a Němci na dohlednou dobu zůstane stejné. Němec ví, co má na svém národu, je hrdý na to, že jest Němcem. My Němci utrpěli jsme velké ztráty na movitém a nemovitém majetku, ale žádné ztráty na německých lidech. (Sen. inž. Marušák: To dokazuje, že je nepočechisujeme!) A vy musíte počítati s tím, že těch 3¹/₂ mil. zůstane ve státě. A kdybyste snad věřili, že by bylo možno nastrčiti u nás v národních věcech jednu německou stranu proti druhé a tím naši věc oslabiti, pak jste na omylu; neboť čím déle trvá bezpráví, tím jednotnějšími stávají se Němci v tomto státě. Národní program všech německých stran jest v základě jeden a týž, to znamená: rovnoprávnost a pokud možno největší národní samosprávu ve státě. (Sen. Hubka: Mluvíte o právech a ne o povinnostech!) Své povinnosti plníme, neboť platíme daně a dáváme vojáky tak dobře jako vy a osvědčujeme se také jinak, když je toho zapotřebí. (Sen. inž. Marušák: To byste ztratili všechny menšiny uvnitř státu!) Pane kolego, ve školství máme přece již od dob Rakouska, pokud se týče nižších míst, samosprávu až k zemské školní radě, a nestalo se proto žádné neštěstí; stát stojí ještě. Tuto školskou autonomii bylo by možno provésti v ministerstvu samotném, které nám leží nejvíce na srdci, v ministerstvu školství. Zeptejte se dnes, zdali je tam jeden německý referent! Je to tak nemožné, abychom mohli říci, že naši věc spravují úředníci, kteří trochu rozumí naší německé kultuře, kteří s naším lidem žijí? Tím by stát nezahynul. Přihlédneme-li k těmto věcem blíže, není za těžko je urovnati tak, jak vypadají.

Čeho je tedy třeba? Pan předseda vlády řekl ve své řeči: "Je zase nutno říci jasně, že mezi Německem a Československem jest více přehrad rázu psychologického než přehrad rázu politického. Jde o očištění ovzduší ode všeho, co může poškozovat důvěr u mezi oběma státy." To jest úplně správné, ale totéž platí také o Češích a Němcích ve státě. Nedostává se důvěry. (Sen. Riedl: Ano, ale taková řeč není smířlivá! Je třeba uznat také tu dobrou vůli, uznat, že se zde mnoho stalo a ne pořád vykládat, co tu je, a nic neuznat!) Dobrou vůli uznáváme. Může třeba býti za těžko válečnou sekeru ze staletých bojů najednou zakopati. Ale aby každý zde v zemi usiloval o to, mír připravovati - a k míru patří také otevřený rozhovor, jaký jsem dnes přednesl - není žádáno příliš mnoho, zejména od mužů, kteří jako my nesou odpovědnost před dějinami. Začalo se 18. únorem 1937 cestou správní. Mnozí z nás se domnívají, že samotnou cestou správní není možno dosáhnouti vnitřního míru. Dobře, pak vypracujme právě zákony. Kde jest dobrá vůle, nalezne se také cesta, a my počínajíc 18. únorem půjdeme dále kupředu. Slyšeli jste, že naše stížnosti zahrnují vlastně dosti omezený obor, k němuž možno přistoupiti, aniž by došlo k nějakému vnitřnímu rozkladu nebo otřesu státu. Naším radostným.zadostiučiněním jest, že se od loňského roku po této stránce projevuje mnohem více porozumění. Ačkoli jste mně právě v různých věcech odporovali, mám přece dojem, že také vy chápete vážnost situace a že jste ochotni na své straně spolupůsobiti, aby se přehrady mezi Němci a Čechy zmenšily. (Sen. Riedl: Ale jedna podmínka: Stát na půdě republiky!) Stojíme na půdě republiky, dáváme vojáky... (Sen. Riedl: To musí býti zde v srdci! Ne jen platit! Platit musíte tak jako tak!) Máte nějakou kyselinu, se kterou nás můžete přezkoušeti, mnoho-li zlata patriotismu je v nás? (Sen. inž. Marušák: Daně musíte platit v každém státě!) Nechceme k žádnému cizímu státu. Kdo o tom mluví? Myslím, že se příliš znepokojujete vpádem z ciziny. Měli byste mysleti mnohem více na sebe, na to; neboť co se zde dělo, poskytlo nejen Německé říši, nýbrž také Anglii a jiným státům právo, aby se o stát zajímaly. V posledním roce docházeli k nám hromadně angličtí žurnalisté. V Československu spatřuje se právem střed Evropy a klid ve střední Evropě jest podmínkou míru celé Evropy.

Nepotřebuji to říkati znovu; vítáme mírovou práci naší vlády a budeme ji vší silou podporovati. To co jsme zažili v posledních dnech, ukázalo nám, že jde o vážné věci. Těch 3¹/₂ mil. Němců v tomto státě mohou býti mostem míru pro střední Evropu, anebo mohou se státi propastí, do které se řítí mír Evropy. Ať se staneme tím či oním, nezávisí pouze od Němců, nýbrž také od vás. Navážete-li na myšlenku, kterou pan předseda vlády vyjádřil dopisem ve výročí 18. února, že základem naší demokracie jest proporcionalita a autonomie, navážete-li na tuto myšlenku, pak jsem přesvědčen, že tím je cesta k míru urovnána. Půda, na které my budujeme, jest dána ústavou, kterou všichni uznáváme. Cestou k tomu jest cesta, kterou jsme se 18. února rozhodli jíti. Půjdete-li srdnatě touto cestou dále, stanou se takové řeči, jakou jsem zde dnes ke své lítosti musel pronésti, zbytečnými, předstiženy jsouce příznivým vývojem ve státě.

Stojíme za presidentem republiky a předsedou vlády, věříme, že jim poctivě jde o to, hledati spravedlivý vnitřní mír, přáli bychom si, aby tato jejich práce byla všemi na české straně podporována tak, jak si toho zaslouží. Muži, kterým se podaří toto dílo míru, zaslouží si jednou, aby jim zákonem bylo vy sloveno uznání: "Zasloužili se o stát." O stát a o svůj národ. (Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Pořad řečníků je pro dnešek vyčerpán.

Přerušuji rozpravu, jakož i projednávání pořadu schůze.

Předsednictvo senátu usneslo se podle §u 40 jedn. řádu, aby se příští schůze konala zítra ve středu dne 9. března 1938 o 9. hod. s

1. Pokračování v rozpravě o prohlášení předsedy vlády dr Milana Hodži, učiněném ve 102. schůzi senátu dne 4. března 1938.

2. Volba terna pro jmenování člena ústavního soudu.

3 až 7. Nevyřízené odst. 2 až 6 pořadu 103. schůze.

Konstatuji, že žádný návrh k tomu podán nebyl.

Končím schůzi.