Katolíci celého světa jsou na naší straně, a v posledních dnech to velmi zřetelně znovu zdůraznily i orgány katolických Poláků v Polsku. V tak vážné chvíli, jaká je právě nyní, vzpomínám si na všechnu tu krásnou, povznášející minulost ještě před převratem, vzpomínám na to nadšení na onom velkém katolickém sjezdě v Olomouci v r. 1911, jemuž jsem byl předsedou. Na mou iniciativu právě 2 representanti Slováků byli tenkrát pozváni do Olomouce, jeden zasedal v předsednictvu tohoto katolického sjezdu, druhý byl řečníkem na důkaz, že patříme k sobě. Vzpomínám na projevy horoucího vlastenectví, o němž ani dnes nechce nikdo z nás pochybovati, a na projevy katolického přesvědčení náboženského a nadšení a maně se mně, slavný senáte, dere na rty teskná otázka, řízená na Slovensko a snad až do Ružomberoku: Quo vadis? Quo vadis? Ještě je čas! Ale dnešní poměry a osudová doba, kdy běží o celistvost naší československé republiky, kterou podle slov umírněně řeči mluvčího klubu ľudové strany pana dr Mederlyho Slováci prý ještě více potřebují nežli Češi (Sen. Stodola: Tak je!), kdy jde o její vnitřní sílu, o její bezpečnost, musí nám všem Čechům a Slovákům a zvláště katolickým Čechům a Slovákům býti přímo kategorickým imperativem, abychom nyní zanechali všeho, co by dodávalo nepřátelům naší státní neodvislosti, jednoty a národní svobody nějakou naději a co by zeslabovalo naši vnitřní sílu a pohotovost.

Těchto několik upřímných slov diktuje mně vzpomínka na krásnou minulost, starost o budoucnost a opravdové dávné a upřímné přátelství. Doufám, že stejně upřímně budou tato slova má přijata.

Končím. Státní hymna, která po řeči pana předsedy vlády v pátek zde zazněla tak nadšeně, ba přímo zaburácela, když pan předseda vlády zakončil slovy: "Nebáli jsme se tisíc let a nebojíme se ani dnes", byla tak výmluvným souhlasem, že je to samozřejmé, když prohlásím, že souhlasíme s celým vládním prohlášením, pro které nejen že budeme hlasovati, ale budeme se jím jako svým národním a státním kredem také říditi. (Výborně! - Hlučný potlesk.)

Předseda (zvoní): Ke slovu již není nikdo přihlášen.

Rozprava o prohlášení p. předsedy vlády je skončena.

Podle §u 65 jedn. řádu jest rozpravu o prohlášení p. předsedy vlády zakončiti hlasováním, schvaluje-li senát prohlášení čili nic; senát může se však usnésti, že hlasování odkládá.

Návrh takový podán nebyl.

Budeme tedy hlasovati o prohlášení p. předsedy vlády, učiněném ve 102. schůzi dne 4. března 1938 podle §u 65 jedn. řádu.

Senát je způsobilý se usnášeti.

Kdo schvaluje toto prohlášení, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Prohlášení p. předsedy vlády se schvaluje. (Bouřlivý, dlouhotrvající potlesk. - Výkřiky: Nechť žije Hodža!)

Děkuji panu předsedovi vlády za jeho projev, jímž z našich duší mluvil k celému světu. Pozdravujeme presidenta republiky, stojíme za ministerským předsedou Hodžou a celou jeho vládou do všech důsledků (Sen. Stodola: Nech žije! - Potlesk. - Shromáždění povstává.), a voláme: Sláva republice československé! Sláva! Sláva! Sláva! (Senátoři provolávají třikrát "Slávu!" - Bouřlivý potlesk. - Předseda vlády dr Hodža podává ruku předsedovi senátu dr Soukupovi.)

Buďte zdráv, pane předsedo! Mnoho zdraví k další práci pro zdar a budoucnost naší celé republiky!

Vážený senáte, projednáme nyní další odstavec pořadu, jímž je:

Byl -mi podán návrh, o jehož přečtení žádám.

Tajemník senátu dr Bartoušek (čte):

Návrh sen. Nejezchleba-Marchy, inž. Wintera, dr Kloudy, Nováka (lid. ), Thoře, Hackenberga a dr Hilgenreinera:

Navrhujeme, aby pro volbu terna pro jmenování člena ústavního soudu byli zvoleni podle §u 1 zákona o ústavním soudě:

dr Jaroslav Krejčí, profesor ústavního práva, Masarykovy university v Brně, bytem Vinohrady, Chodská 23,

dr Miloslav Skácel, advokát v Uherském Hradišti,

dr Rudolf Ritter, soudní rada a přednosta soudu v Mostě.

Předseda (zvoní): Podle §u 61 jedn. řádu, není-li námitek, může se voliti zdvižením ruky nebo povstáním. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Budeme tudíž hlasovati zdvižením ruky.

Kdo souhlasí s návrhem terna členů právě přečteným, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Terno jest zvoleno.

Přistoupíme k projednávání dalšího odstavce pořadu.

Senát usnesl se ve 100. plenární schůzi dne 23. února na tom, aby sloučeno bylo jednání o odst. 3 a 4 dnešního pořadu.

Budeme tedy pokračovati ve společném projednání-těchto dvou odstavců pořadu:

Pro rozpravu stanovena byla ve 100. schůzi senátu dne 23. února 1938.doba 1 hodiny pro řečníka.

Budeme pokračovati v rozpravě,

Ke slovu se přihlásil dále pan kol. Janovský, jemuž uděluji slovo.

Sen. Janovský: Vážený senáte!

Ve všech vývodech našich senátorů ozývá se tón smířlivosti a vzájemné spolupráce, když mluví o uzávěrce účtu za r. 1936. Je to cosi přirozeného, že v době, kdy máme před sebou nejtěžší problémy; kdy máme tolik starostí o náš stát a národ, o věci, které hýbají celou Evropou, ba celým světem, také u nás v senátě máme pochopení pro spolupráci všech složek veřejného života, a snažíme se, abychom vyjadřovali své názory, své rozumové vývody i své city s takovým omezením a řekl bych s takovou zvláštní vůlí k jednotě a soustředěnosti všech sil, že sami cítíme, že konáme vlastně svou vlasteneckou a státní povinnost.

Chci-li dnes použíti několika cifer ze státní uzávěrky, abych se dotkl některých kapitol, činím tak zase jen to, abych poukázal, že také my, lidovci, snažíme se v souladu a souzvuku s celým naším národem a se snahami a aspiracemi státními správně vystihnouti náš poměr k celé naší veřejnosti.

Článkem finančního zákona ze dne 21. prosince 1935, č. 245 Sb, z. a n., byly na r. 1936 stanoveny veškeré výdaje státní správy částkou 8.032,195.900 Kč a úhrada v příjmech státní správy částkou 8.033,531.000 Kč. Byl tedy předvídán přebytek 1,335.100 Kč. Bohužel důsledek rozpočtového hospodaření nevykazuje přebytky ve státních příjmech, takže se vlastně jeví velký schodek, na který naši občané reagují otázkou, co se vlastně velkého stalo, že jsme ubyli nuceni v r. 1936 překročiti řádný rozpočet a že státní účetní uzávěrka vykazuje schodek. Máme-li našim poplatníkům, našim občanům vyložiti, proč se tak stalo a jaké byly vážné důvody pro překročení rozpočtu a pro nepředvídané výdaje, musíme se opravdu podívati hlouběji do cifer státní účetní uzávěrky za r. 1936. Leckde pak nalezneme něco, co považujeme za méně dobré, ba skoro za závadné, nad čím se, pozastavujeme, co vytýkáme a kritisujeme, i když to někdy bolí pana resortního ministra a dotýká se úředníků, kteří jistě berou velký podíl na práci ve státním hospodaření.

Než nejde mi o to, abych v číslicích rozváděl oprávněnost výdajů jednotlivých resortů. Jen považuji za potřebné v několika portrétech ukázati nedostatky, jaké se jeví v provádění opatření, na která povolují zákonodárné sbory úhradu a která participují větší či menší měrou na nebývalém schodku státního hospodářství.

Je to především hospodářství státních lesů a statků; které je pasivní, i když vykazuje v účetní uzávěrce přebytek, z čehož při nejmenším vyplývá dedukce, že se buďto nehospodaří podle pravidel platných u každého podnikání nebo že je pořád ještě i dnes zemědělství v krisi a proto nerentabilní. V tomto případě by bylo zajímavé zjistiti, při jaké hranici výměry pozemků se dosahuje v zemědělství výnosů, u nichž je možno předpisovati daň důchodovou. Já sám mám v patrnosti několik případů,na okrese kroměřížském, kde je daň důchodová předpisována drobným zemědělcům už při výměře 3 ha bez ohledu na to, že poplatník má početnou rodinu a je zadlužen. Berní správa předpisuje velmi často daně, aniž by brala zřetel na přiznání poplatníka. Je jisto, že venkovští lidé, kteří se dobře nevyznají v předpisech zákonů a nedovedou se účinně hájiti, nakonec přece zaplatí daň s rozhořčením a vědomím, že byli postiženi nespravedlivě. Zde by byla na místě určitá benevolence k takovým poplatníkům a ministerstvo financí by jistě učinilo záslužnou věc, kdyby v tom směru dalo.podřízeným úřadům určité směrnice. (Předsednictví převzal místopředseda dr Bas.)

Další osudovou chybou je oceňování majetku drobných zemědělců a domkařů, když jde o placení ošetřovacích útrat ve veřejných nemocnicích. Nespadá to sice do státního hospodářství, ale zmiňuji se o tom proto, že se velmi často při debatách zapomíná, že kromě daní přímých a přirážek platí malý a drobný zemědělec ještě jiné daně ve formě dávek a poplatků nebo ve formě příspěvků na léčení, které často přesahují veškeré možnosti jeho platební schopnosti. Dokonce se stává -mám Makový případ ve vlastní obci - že dědeček a babička, oba přes 70 roků staří, kteří mají jen. chaloupku a několik měr polí, jsou nuceni platiti za ošetřování dcery 1.000 Kč a 600 Kč za ošetřování vnučky. V době, kdy je výnosnost státních statků a lesů pořád ještě na minimu kdy počítáme, že je třeba zemědělství zvláště pomoci, má malý zemědělec platiti za ošetřování dvou členů rodiny jen z toho titulu, že je dědečkem a otcem! Tady je vada snad jen právě v systému, který nás každoročně nutí tyto věci opakovati. Snad by bylo už jednou na čase, aby se i v tomto ohledu stala náprava a aby se při oceňování majetku malých zemědělců nepočítalo s tím, že má-li někdo chaloupku, má už majetek, poněvadž ta chaloupka, kdybychom to vzali přesně, je vlastně balastem. Chaloupku udržovati a opravovati znamená jen výdaje a bydleti v ní často znamená v ní jen přenocovati a celý den býti venku. Při placení nemocničních výdajů bývá na tom vždycky lépe ten, kdo má služební příjmy, jako úředník, učitel atd., než ten, kdo má chaloupku a pár měřiček polí Tím vlastně spadá do kategorie majetných a starosta obce zdráhá se vydati vysvědčení nemajetnosti, poněvadž má pohrůžku, že to nesmí dělati. Naše četnické stanice rovněž neprojevují patřičné porozumění pro malé venkovské lidi a tak se stává, že platy z titulu ošetřování nemocných bývají u těchto lidí platy nejobtížnějšími.

Z titulu "učitelské ústavy" vydali jsme přes 200 mil. Kč a poplatníci by právem žádali, aby učitelské síly, vyšlé z těchto ústavů, byly pro své úkoly ve škole také náležitě vzdělány. Případ, který se udál v mé rodné obci a který je typickým dokladem nezpůsobilosti učitele pro jeho povolání jako vychovatele dítek, rodiči mu svěřených, nutí k přemýšlení, zda peníz, ze státní pokladny vynaložený na vydržování učitelských ústavů, je vynaložen účelně. žádají-li rodiče od školy a učitele, aby jejich děti byly vzdělávány a vychovávány pro praktický život, který žádá nejen vědomosti, nýbrž i schopnost, najíti způsob soužití se spoluobčany, jakýsi modus vivendi při dnešním složitém mechanismu života hospodářského a sociálního, tím více je nutno přihlížet k řádné výchově dětí i dorostu - zdůrazňuji k výchově mravně náboženské, jak se jí dovolával Komenský pedagog a také filosof a státník, Masaryk. Máme-li dnes tolik případů zločinnosti u mládeže školou povinné, kdy u soudů stojí mladiství obžalovaní, nedospělí lidé pod 18 let pro zločiny loupeže a vražd, nedivte se, že občan, který je opravdu vlastencem a u něhož idea samostatného státu není jen povrchní frází, se zamyslí ve vážné obavě o to nejdražší, čeho jsme po staletém úsilí dosáhli a zachovali.

Mám na mysli případ posledních dnů, který se mne dotkl tím více, že se odehrál téměř před mýma očima. Učitel na obecné škole v mém bydlišti vykládal dětem v hodině vlastivědy o vzniku válek husitských. Líčil dobu Václava IV a vykládal o sporu krále s biskupem Janem z Jenštejna. Poněvadž Jan z Jenštejna před králem utekl, zmocnil se král jeho tajemníka Jana z Pomuku. A o tomto Janu z Pomuku vykládal pan učitel samé nepěkné věci: Byl sice knězem, ale byl prý špatný člověk. Byl mnohoobročníkem, lichvářem, keťasem. Půjčoval peníze na veliký úrok a to tak, že když půjčil tisíc, žádal zpět dva, když půjčil 10.000, vymáhal 20.000. Tento Jan z Pomuku byl od krále utopen. Lidé však často zaměňují tohoto Jana z Pomuku za Jana Nepamuckého, který prý byl svatým, ale to prý není pravda, neboť Jan Nepomucký nikdy nežil, nebyl také mučen pro zpovědní tajemství a lidé si tohoto svatého Jana vymyslili jen proto, aby zastínili památku Husovu. Pan učitel tyto zkomolené, historicky neprokázané věci vykládal dětem 4. a 5, ročníku obecné školy, a děti tento výklad pana učitele přinesly domů. Jak působí na katolické rodiče tento případ křiklavé urážky náboženství, jak rodiče kritisují učitele a školu, v jakém světle se objeví škola a učitel v očích dětí a jaký souboj názorový zavíří v mladé duši dítěte při zjištění, že se ve škole nemluví pravda, snadno si představíte. Nedivme se, že názorový rozpor v důležitých věcech jde pak s dítětem dál a že z dětí vedených takovými učiteli už v ranném mládí těžko se tvoří charaktery s pevnou mravní základnou. Co škola zkazila, nenapraví polepšovna a trestnice. Nejsou to však jen škody materiální, nejsou to - abych tak řekl - jen vyhozené peníze na účtu škol a trestnic, jsou to i ztráty na majetku mravním a duchovním, které náš malý národ, nepočetný národ znehodnocují i v očích cizinců. Co nám pomohou oslavy našich národních světců v Praze, když na venkovské škole snižují učitelé tyla muže, o něž se opírá naše křesťanská kultura, na muže mravně závadné, zchátralé a popírají, pokud jim nemohou upřít dokonalost, aspoň jejich existenci.

Proto vykoná ministerstvo školství záslužný čin, když provede revisi učebnic na školách obecných a měšťanských, zejména proto, že se učitelé na tylo učebnice, schválené ministerstvem školství, odvolávají. Jde zde v podstatě o učebnici starou už 13 let, která je už nahrazena třetím vydáním, která už také byla revidována a upravena ve třetím vydání bezvadně, ale pan učitel myslí, že učebnici, pokud existuje, ať je stará jak chce, může stále používat, i když je pro nás katolíky naprosto nepřijatelná.

Polepšovací a trestní ústavy pro mladistvé provinilce mají ve státním účtu za r. 1936 v náležitosti částku 4,145.602 Kč. Chtěl bych sice řešit otázku, pokud tyto ústavy splní svůj úkol, leč to je otázka sama pro sebe a, velmi složitá, i když neříkám, že jsou to peníze vyhozené, jichž mohlo mýti použito jinak.

Co jsem řekl o výchově ve škole, mohl bych snad právě opakovat ještě s nějakým koloritem při této kapitole a říci, že opravdu ze školy, kde jsou dítky špatně vychovávány, vycházejí právě mladiství zločinci, a snad ještě svět, četba a společnost přispěje také k jejich zkáze. To jsou však už jenom doplňky, to je jen to, co se připíná ještě k tomu zlu, které jako zárodek vyrostlo ze špatné školy.

Chtěl bych ještě také mluvit o kapitole zemědělství a mám na mysli péči tohoto ministerstva v době, kdy projekt Dunaj-Odra žádá zvláštní přípravu i pro oblast, v níž průplav i po stránce techniky má vykonat obrovité dílo. Zemědělství.musí se nutně zapojit regulacemi, meliorací a komasací pozemků na projekt průplavu dunajsko-oderského. Myslím, že otázka dunajsko-oderského průplavu bude hrát nemenší úlohu než všechno to, co zde říkám a to má sloužit dopravnictví a průmyslu. Mám totiž na mysli zejména komasaci. A mám-li na mysli komasaci pozemků, myslím tím také meliorace, a když meliorovat, tedy také regulovat. Pod pojem zemědělství a jeho rentability spadají všechna tato možná zdokonalení zemědělská, která je nutno při projektu dunajsko-oderského průplavu brát v úvahu.

Scelování pozemků podle moravského zemského zákona z 13. února 1884 je nutno upraviti zákonem pro celý stát. Kdybychom neprováděli nic víc, než co provádíme v zemi moravsko-slezské na základě tohoto zemského zákona pak opravdu půjde náš zemědělský pokrok hlemýždím krokem dopředu. Já jenom občas, při příležitosti, kdy se pan ministr zemědělství zabývá touto otázkou ve svých vývodech a projevech,.dávám pozor, zda opravdu také ministerstvo zemědělství nám slíbí, že se opravdu přičiní o tento celostátní zákon. Myslím, že právě tato doba, která nadchází v realisaci průplavu oderského, je vhodná, aby vláda předložila zákon o soustavné komasaci, melioraci a regulaci pozemků aspoň v oblasti průplavu, když už ne pro celý stát.

Jel jsem před týdnem směrem k Táboru přes Benešov a mimoděk mne zajímaly pozemky po obou stranách. Viděl jsem, jak daleko je ještě potřebí lidského důmyslu, techniky a práce, aby z bažinatých nížin byly vytvořeny úrodné louky a pole a kde by i stráně mohly být zužitkovány na půdu, která přináší užitek. Kdysi jsem zajel také - je tomu už asi 2 roky - do revíru na Kladno a do celých severozápadních Čech, abych si prohlédl poddolovanou půdu a mohl z vlastní zkušenosti a názoru konstatovat, pokud by se jí dalo využíti k zemědělským účelům. Zjistil jsem, že v těch místech, kde je uhlí vykopáno a kde jsou velké plochy, ohromné prohlubně naplněné vodou, se dá opravdu málo, velmi málo očekávati pro zemědělství i při velikém nákladu, který by to stálo. Nanejvýš snad zalesnění, ale pro kulturu, pro orbu, zemědělství, jak je máme na mysli my, kteří jsme rolníky, se tam nedá dělat skoro nic. Tedy právě v této době, kdy se schyluje k jakési revisi projektu Dunaj--Odra, kdy se o tom už hodně mluví, kdy mluvil o tomto problému také pan ministr veřejných prací inž. Dostálek, kdy se toho dotkl také loňského roku při své návštěvě v Ostravě pan president republiky dr Beneš, je na čase, aby do tohoto projektu zapadl také projekt celostátního zákona o komasaci a melioraci. Myslím, že tyto projekty budou také velkou sociální pomůckou k řešení problému nezaměstnanosti, a což jest ještě důležitější, že nám pomohou také řešit otázku výživy a rentability pozemků, které regulacemi, melioracemi a scelováním nabudou mimořádně velké důležitosti pro celý stát.

Pokud jsem mohl užíti statistiky, připadlo by při realisaci průplavu dunajsko-oderského z celé té velké částky, která se odhaduje na více než 2 miliardy Kč, na mzdy dělnictva 63 %. Je to jistě krásná částka, která by nám na dlouhý čas - prý na 6 roků - značně omezila naši nezaměstnanost. Sociální dávky by činily 8 % z tohoto výdaje, inventář by bylo nutno poříditi za 4 %, provozní a spotřební hmoty by činily 10 %. Tedy i lomy kamenné, cihelny, cementárny atd. by zde našly odbytiště. Doprava hmot by činila 5 %, režie u podnikatelů 6 %, daně 1 %, kolky a poplatky 3 %.

Jsem opravdu velkým zastáncem tohoto projektu, i v této době, když máme různé pochybnosti, když máme tolik státních starostí a obav o všecko, co je nám drahé a když máme vedle těchto hmotných starostí také ještě ostatní starosti, pokud jde o obranu státu. Přes to přes všechno myslím, že je naší povinností budovati to, co naše hospodářství státní, průmyslové, zemědělské a sociální potřebuje.

Slavný senáte! Řadím se k těm politikům, kteří mají vždycky blízko k těm, kdož mají dobrou vůli, a nerad bych, aby někdo z mé řeči, z mých počinů a ze všeho mého snažení odvozoval, že se starám pouze, o ten úsek, na kterém jsem vyrostl, který buduji jako své životní dílo a kde jsem pouze - abych tak řekl - takovým malým pomocníkem na národa roli dědičné. Přál bych si, aby všechna ta dobrá vůle nás všech dobrých a poctivých lidí, všech našich pracovníků ať zleva či zprava, ať se hlásí k té či oné frontě - my ostatně front nepotřebujeme, měli bychom tvořiti pouze jedinou frontu národní a státní našla ohlas, poněvadž pak bych měl zadostiučinění; kdyby všichni, naši zákonodárci a všechny politické strany, které se hlásí k programu, že stát a národ jsou tím prvním, k čemu je váže jejich povinnost, tuto dobrou vůli uznávali, ocenili a také všichni podporovali. (Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Přerušuj i rozpravu, jakož i projednávání pořadu schůze. Mezi schůzí byly rozdány tisky. Žádám za jejich přečtení.

Tajemník senátu dr Bartoušek (čte):

Tisk 654. Zpráva výborů národohospodářského a zahraničního o vládním návrhu, kterým se předkládá Národnímu shromáždění k projevu souhlasu obchodní smlouva mezi republikou Československou a královstvím Maďarským, podepsaná v Praze dne 17. listopadu 1937 (tisk 635).

Tisk 655. Zpráva výborů národohospodářského a zahraničního o vládním návrhu, kterým se předkládá Národnímu shromáždění k projevu souhlasu úmluva o úpravě pohraničního styku mezi republikou Československou a královstvím Maďarským, podepsaná dne 17. listopadu 1937 v Praze (tisk 636 ).

Těsnopisecká zpráva o 95. schůzi senátu N. S. R. čs. ze dne 15. prosince 1937.

Místopředseda dr Bas (zvoní): Předsednictvo senátu usneslo se podle §u 40 jedn. řádu, aby se příští schůze konala zítra ve čtvrtek dne 10. března 1938 o 9. hod. s

Nevyřízené odstavce dnešního pořadu.

Žádný návrh k tomu podán nebyl.

Končím schůzi.