Předseda Josef David.

Místopředsedové: Gottier, Tymeš, Petr, Hodinová-Spurná, Cvinček.

Zapisovatelé: Štětka, dr Ducháček.

Členové vlády: předseda vlády Fierlinger; náměstkové předsedy vlády: Gottwald, Široký, dr Šrámek, Ursíny; ministři: Ďuriš, Hála, arm. gen. Hasal, Kopecký, Laušman, Majer, Masaryk, dr Nejedlý, Nosek, dr Pietor, dr Procházka, dr Ripka, dr Stránský, arm. gen. Svoboda, dr Šoltész, dr Šrobár; státní tajemníci: dr Clementis, gen. dr Ferjenčík, Lichner.

Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Friedmann.

296 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře sněmovní: tajemník PNS dr Madar; jeho zástupci dr Záděra, dr Ramajzl.

Předseda (zvoní): Zahajuji 2. schůzi Prozatímního Národního shromáždění.

Sněmovna jest způsobilá jednati.

Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Potvrzení presidenta republiky podle čl. 2 úst. dekretu presidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, čís. 47 Sb.

K potvrzení presidenta republiky se vyžaduje podle čl. 3 téhož dekretu přítomnosti nadpoloviční většiny všech členů Prozatímního Národního shromáždění a třípětinové většiny hlasů přítomných.

Byl mi podán návrh posl. Fierlingra, Kl. Gottwalda, dr Šrámka, dr Zenkla, dr Lettricha, Širokého a druhů.

Žádám o jeho přečtení.

Tajemník PNS dr Madar (čte): Návrh posl. Fierlingra, Kl. Gottwalda, dr Šrámka, dr Zenkla, dr Lettricha, Širokého a druhů:

Podepsaní navrhují, aby potvrzení presidenta republiky podle čl. 2 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, čís. 47 Sb., o Prozatímním Národním shromáždění bylo provedeno tímto usnesením:

"Prozatímní Národní shromáždění potvrzuje podle článku 2 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, č. 47 Sb., o Prozatímním Národním shromáždění, že president republiky dr Edvard Beneš, řádně zvolený Národním shromážděním dne 18. prosince 1935, zůstává podle §u 58, odst. 5 ústavní listiny ve své funkci až do nové volby presidenta republiky." (Poslanci povstávají. - Hlučný potlesk. Poslanci usedají.)

Předseda: Jiný návrh podán nebyl.

Konstatuji, že Prozatímní Národní shromáždění je způsobilé se usnášeti podle čl. 3, odst. 3 úst. dekretu presidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, č. 47 Sb.

Kdo souhlasí s přečteným návrhem posl. Fierlingra, Kl. Gottwalda, dr Šrámka, dr Zenkla, dr Lettricha, Širokého a druhů, že Prozatímní Národní shromáždění potvrzuje podle čl. 2 úst. dekretu presidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, č. 47 Sb., o Prozatímním Národním shromáždění, že president republiky dr Edvard Beneš, řádně zvolený Národním shromážděním dne 18. prosince 1935, zůstává podle §u 58, odst. 5 ústavní listiny ve své funkci až do nové volby presidenta republiky, nechť povstane. (Poslanci povstávají.)

Pro návrh se vyslovili všichni paní a páni poslanci.

Je tudíž přijat a tím Prozatímní Národní shromáždění potvrdilo, že president republiky dr Edvard Beneš zůstává podle §u 58, odst. 5 úst. listiny ve své funkci až do nové volby presidenta republiky. (Dlouhotrvající bouřlivý potlesk. Poslanci usedají.)

Tím je vyřízen 1. odstavec pořadu.

Prosím pana předsedu vlády, aby toto usnesení Prozatímního Národního shromáždění přednesl panu presidentu republiky a požádal ho, aby se dostavil do dnešní schůze a přednesl ústní zprávu podle §u 64, odst. 6 ústavní listiny, jež bude druhým odstavcem pořadu této schůze.

Než pan president se mezi nás dostaví, přeruším schůzi na 30 minut a prosím paní a pány poslance, aby okamžitě, jakmile zazní zvonky, se odebrali na svá místa a vyčkali stojíce příchodu pana presidenta republiky.

Rovněž při odchodu pana presidenta republiky zůstanou paní a páni poslanci na svých místech a zasedací síň opustí teprve po skončení schůze.

Pak odeberou se na schodiště před budovu, aby pana presidenta republiky pozdravili při odchodu z budovy a aby byli přítomni přehlídce čestné roty.

Přerušuji jednání.

(Schůze přerušena ve 12 h. 25 min. odpol. - Ve 12 hod. 55 min. vchází do zasedací síně president republiky dr Edvard Beneš, uváděn tajemníkem PNS dr Madarem a jeho náměstkem dr Záděrou a provázen předsedou PNS Jos. Davidem, přednostou kanceláře presidenta republiky vyslancem Smutným a přednostou politického odboru kanceláře presidenta republiky vyslancem dr Jínou. Členové Prozatímního Národního shromáždění, diplomatický sbor a obecenstvo na galerii povstávají a vítají presidenta republiky bouřlivým potleskem a voláním: Ať žije president Beneš! - Schůze opět zahájena ve 12 hod. 57 min.)

Předseda: Pane presidente, paní a pánové!

Zahajuji přerušenou schůzi, v níž se při projednávání prvního odstavce pořadu Prozatímní Národní shromáždění usneslo potvrditi Vás, pane presidente, ve Vaší funkci až do nové volby presidenta republiky.

Pane presidente, dovolte, abych Vás jménem zde shromážděných zástupců lidu uvítal v domě, jehož jste byl z vůle lidu tak dlouhá léta členem, v domě, kterému jste jako ministr republiky podával zprávy zahraničně-politické, v domě, který Vás později zvolil presidentem Československé republiky, jako pokračovatele v díle nesmrtelného presidenta Osvoboditele T. G. Masaryka. (Bouřlivý potlesk.)

Přicházíte k nám dnes po dlouhé přestávce, kdy jste byl násilím reakčních sil světa od svého národa odloučen. Potlesk, který Vás při vstupu do tohoto domu uvítal, je odpovědí na tento bláhový pokus: odloučení sedmi let Vás s tímto národem jen ještě více spojilo.

V této chvíli vystupuje před našimi zraky Vaše pouť exulanta, Vaše politické dílo, které vedlo naši druhou národní revoluci. Vidíme Vás při práci v Londýně, ve Washingtoně, v Moskvě, vidíme Vás při konferencích s ministerským předsedou Churchillem, presidentem Rooseveltem, s generalissimem Stalinem. Vidíme Vás v čele československých zahraničních vojsk, vidíme vás také jako vůdce naší revoluce domácí. Okupantům se nepodařilo ani na chvíli odciziti Vás československému lidu, duši našeho národa. Zůstal jste jeho vůdcem, Vaše rozhlasové projevy ze zahraničí, tak dychtivě, s nasazením života poslouchané skoro celým národem, zesílily pouto, jímž jste s ním spojen, a zvýšily jeho oddanost k Vám.

Československý lid, pane presidente, vás nazval presidentem Budovatelem, vystihnuv tak dobře vlastní smysl Vašeho životního úsilí a vašeho životního díla. A toto Vaše budovatelské dílo, pane presidente, souzní s obrovitým úkolem budovatelským, který stojí před naší demokracií, před naším lidem a před námi, kteří jsme jeho zástupci. V této chvíli, kdy se před námi otvírají perspektivy nové dějinné epochy, kdy na nás doléhá odpovědnost dějinného vývoje našeho národa i odpovědnost za generace před námi, hlásíme se, pane presidente, uvědoměle k Vám, slibujeme Vám věrnost a prosíme Vás, abyste nám v naší práci byl nápomocen a abyste nás vedl. (Bouřlivý potlesk.)

Prosím Vás nyní, pane presidente, abyste podle §u 64, odst. 6 ústavní listiny podal zprávu k tomuto sboru, abyste přednesl poselství k Prozatímnímu Národnímu shromáždění. (Dlouhotrvající, burácející potlesk.)

Přikročuji k projednávání 2. odstavce pořadu, jímž jest:

2. Ústní zpráva presidenta republiky podle §u 64, odst. 6 úst. listiny.

Prosím pana presidenta republiky, aby se ujal slova.

(Zvukový záznam)

President republiky dr Edvard Beneš: Pane předsedo, paní a pánové!

Obraceje se tímto poselstvím na Prozatímní Národní shromáždění, děkuji všem jeho členům za potvrzení v mém dosavadním úřadě až do doby příští řádné volby presidenta republiky. Vítám upřímně ustavení tohoto našeho prozatímního parlamentu jako přechod od vládnutí dekrety presidentskými ke skutečné kontrole parlamentní, k vytvoření demokratického veřejného mínění a k brzkému zvolení ústavodárného Národního shromáždění naší demokratické republiky.

Byl jsem zvolen presidentem republiky v řádné volbě dne 18. prosince roku 1935 po odstoupení Presidenta-Osvoboditele. Po tříletém úřadování jako president jsem byl - po rozhodnutí o mnichovském diktátu - německým nátlakem přinucen se vzdát své funkce; bral jsem ovšem hned tehdy v úvahu nutnost odejít za hranice a připravovat věci pro blížící se válku, o jejíž nevyhnutelnosti jsem byl po Mnichově ještě více přesvědčen. Po obsazení Prahy dne 15. března 1939 jsem zaujal stanovisko, že - vedle toho, že jsem mnichovskou dohodu jako president státu nikdy ani neschválil, ani nepřijal, ani nepodepsal, ani svým podpisem neratifikoval - právně Němci svou vlastní a jimi násilím nám vnucenou t. zv. dohodu mnichovskou porušili a zničili. To bylo ostatně také právní hledisko, zastávané západními velmocemi, Anglií a Francií. Winston Churchill to r. 1940 veřejně prohlásil. Po mém soudu se tím pro nás obnovila automaticky mezinárodně-právní situace předmnichovská.

Na základě toho, když vypukla válka a když zejména v Anglii uzrála situace, abychom mohli utvořit vládu, žádal jsem, jednaje s britským ministerstvem zahraničí o ustavení naší nové vlády, aby byla přijata zásada o mezinárodně-právní kontinuitě Československé republiky a o přímém následnictví naší vlády zahraniční po vládě předmnichovské. I když vláda britská měla o možnosti svého výslovného uznání této zásady pochybnosti, jasně nám přiznala, že si my theorii o mezinárodně-právní kontinuitě Československa pro sebe a pro Československo můžeme hájiti a dle toho postupovati.

Vzhledem k tomu jsem tehdy žádal o uznání celého prozatímního státního zřízení, t. j. presidenta republiky, vlády a zvláštního parlamentárního orgánu, Státní rady. Toto uznání bylo tomuto prozatímnímu státnímu zřízení uděleno dne 21. července r. 1940. Od té chvíle přejal jsem znovu funkci presidentskou v zahraniční vládě londýnské, háje právní thesi, že nezákonností Mnichova - a vším tím, co po něm následovalo a co jsme my nikdy neuznali - mé presidentství nebylo přerušeno.

Celým naším zahraničím - až na zcela nepatrné výjimky - bylo toto stanovisko také přijato. Ode dne 18. července roku 1941 byla novým spojeneckým uznáním - zejména uznáním Sovětského svazu a Velké Britanie - situace presidenta a vlády československé postavena právně úplně na roveň všem hlavám států a vlád spojeneckých, čímž se mezinárodně-právní postavení našeho státu a vlády stalo úplně nesporným.

Proto před 18. prosincem r. 1942, kdy sedmileté trvání mé presidentské funkce bylo dovršeno, vláda londýnská se usnesla vyhlásiti, že funkce presidenta republiky na základě 58. článku ústavy československé zůstává až do chvíle, kdy bude možno přistoupiti k řádné volbě presidentské na základě naší ústavy. Tento postup Prozatímní Národní shromáždění nyní svým rozhodnutím potvrzuje.

Ať se postup ten posuzuje po stránce ryze právní jakkoli, je jisto, že ohromná většina národa dává mu politicky svou plnou sankci a že Prozatímní Národní shromáždění, které má všecky prerogativy voleného parlamentu, vyjádřilo svým rozhodnutím jen souhlas československého lidu jako celku s tímto postupem. Pokládám tudíž za svou povinnost funkci presidentskou až do řádné volby presidentské dále vykonávat. (Hlučný potlesk.)

Budiž mi při tom dovoleno jen dodat to, co skutečně cítím a co nechci ani vám zatajovat: Zažil jsem jako president státu už od roku 1936 a hlavně od roku 1938 události skoro neuvěřitelné. Prožíval jsem - jsa na místě tak zodpovědném - u nás dobu zápasu o nacism od r. 1934, dobu Mnichova a t. zv. druhé republiky, protektorátu, odtržení Slovenska a celého okupačního utrpení našeho lidu snad ze všech nejbolestněji. Bylo mi vždy jasno, že nejde jen o speciální problém náš, nýbrž o ohromnou mravní a politickou krisi světovou - a tak jsem vždycky na události ty reagoval. Vzal jsem si však v letech 1938-1945 za životní cíl učinit společně s vámi všemi všecko, aby v nastávající válce to, co v roce 1938 učiněno být nemohlo - zachránění ohrožené a pak dočasně ztracené demokracie a státní neodvislosti a svobody - bylo provedeno v míře co možno nejvyšší, co nejrozhodněji a co nejúplněji.

Dnes máme po válce a našeho cíle bylo v míře opravdu veliké dosaženo. Ve chvíli, kdy se sejde definitivní a přímo volené Národní shromáždění, aby to vzalo také na vědomí, budu pokládati tento úkol v boji o osvobození vlasti - myslím, že je mi dovoleno říci - úkol, svěřený mně a všem těm, kteří na něm spolupracovali, se souhlasem národa, za skončený. To, co bude následovati potom, bude nová fáze naší státní politiky a o té bude znovu rozhodnuto suverenním lidem českým a slovenským neodvisle od všech těch uvedených událostí.

Chtěl bych k tomu připojit ještě jednu poznámku. Náš parlament neměl doposavad možnosti, aby vzal na vědomí a prodiskutoval všecky ty události, ku kterým došlo u nás od roku 1936 a od počátku roku 1938. Já sám jsem při různých příležitostech v exilu prohlásil, že se své strany v daném okamžiku vše, co jsem v těch těžkých dobách své presidentské funkce konal, parlamentu a celé národní veřejnosti předložím. Jsou to otázky, týkající se událostí politiky vnitřní i zahraniční. Uvažoval jsem s některými svými kolegy, zdali by to nebylo možno učinit už nyní ve chvíli, kdy po prvé zase předstupuji před naše Národní shromáždění, byť by to bylo Národní shromáždění prozatímní. V dohodě s nimi jsem zatím od toho pro tento okamžik upustil. Učinil jsem tak z důvodů především mezinárodních; nemohl bych ještě ani dnes říci vše, co by mělo býti řečeno a co by mohlo události všecky úplně a správně osvětliti. Jsou to věci, které drásaly a drásají ještě dnes všecky naše city, a jistě je třeba o nich mluvit ve chvíli, kdy to bude bráno u nás více jako historie nežli politika. Všecky své věci - fakta, názory a stanoviska k nim - mám však už úplně připraveny a předám je veřejnosti, jakmile situace bude k tomu vhodná anebo jakmile budu o to pravoplatnými činiteli požádán. A pak řeknu o všech těch pohnutých událostech pravdu plnou a všecku, jak já ji viděl a jak já jsem ji zažil.

Mnichovský diktát znamenal, paní a pánové, že se má na útraty Československa zachránit evropský a světový mír. Události ukázaly, že se mír nezachránil a zachránit nemohl, že naopak jen velikou válku učinil naprosto nevyhnutelnou. Československý lid byl mnichovským diktátem vydán v ruce nejhoršího evropského diktátora přes to, že byl připraven se zbraní v ruce svobodu svou bránit a že dvakráte v rozhodujících chvílích jsem nařídil ve své funkci presidentské mobilisaci našich branných sil.

Po provedení diktátu mnichovského začal však brzo v Československu důsledný a rozhodný odpor a boj. Lid český a slovenský opravdu zůstal ve všech svých hlavních složkách své tradici, své samostatnosti, své demokracii a svému boji o národní svou kulturu věren. Když pak Němci obsadili Prahu a brzy na to v září roku 1939 válka začala, byla jednota mezi lidem doma a emigrací všech odstínů za hranicemi téměř jedním rázem potvrzena. Vytvořili jsme si rychle nutnou organisaci politickou v zahraničí, začali jsme organisovat vojsko ve Francii a v Anglii, a po červnu r. 1941 také v Sovětském svazu, kam jsme hned po pádu Polska poslali své první vojenské jednotky s instrukcemi, aby vyčkávaly vojenských událostí na východě. Naši vojáci se pak účastnili obranných bojů na francouzské frontě a po kapitulaci Francie podařilo se nám je jen s největším úsilím převésti do Anglie. V červenci roku 1940 docílili jsme uznání své vlády v Londýně, jíž stál v čele Msgre dr Jan Šrámek; pak dalším vývojem byla postupně uznávána ostatními státy spojeneckými, až v červenci roku 1941 byla postavena na roveň politicky, diplomaticky a vojensky všem ostatním spojencům plným uznáním se strany Sovětského svazu a Velké Britanie.