Předseda Zápotocký.

Místopředsedové Langr, Petr, dr Böhm, Tymeš, dr Šoltész

Zapisovatelé Smejkal, Sova.

Členové vlády: předseda vlády Gottwald;

náměstkové předsedy vlády Fierlinger, Široký, Ursíny, dr Zenkl; ministři dr Dolanský, dr Drtina, Ďuriš, dr Franek, Hála, Kopecký, Laušman, Majer, Masaryk, dr Nejedlý, Nosek, dr Pietor, dr Procházka, dr Ripka, dr Vošahlík, Zmrhal;

státní tajemník Lichner. Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Friedmann.

264 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře NS: tajemník NS dr Maďar; jeho zástupci dr Záděra, dr Ramajzl.

1. Rozprava o prohlášení pana předsedy vlády Klementa Gottwalda, učiněném v 3. schůzi ústavodárného Národního shromáždění dne 8. července 1946.

2. Zpráva výboru ústavně-právního (podle § 35 jedn. řádu) o vládním návrhu ústavního zákona (tisk 8), jímž se mění ústavní dekret presidenta republiky ze dne 2. dubna 1945, č. 1 Sb., o nové organisaci vlády a ministerstev v době přechodné.

Předseda Zápotocký zahájil schůzi v 10 hod. 20 min.

podle § 2, odst. 4 jedn. řádu dal předseda na dnešní schůzi posl. Janoušovi.

Předsednictvo ústavodárného Národního shromáždění se usneslo ve své schůzi dne 10. července 1946, že presidiální sdělení podle § 41 jedn. řádu, pokud to povaha věci nevyžaduje, nebudou už předčítána před Národním shromážděním, nýbrž budou napříště dávána na vědomí členům ústavodárného Národního shromáždění za schůze písemně. Jejich seznam se uveřejní v těsnopisecké zprávě jako příloha.

Předseda: Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž je

1. Rozprava o prohlášení předsedy vlády Klementa Gottwalda, učiněném v 3. schůzi ústavodárného Národního shromáždění dne 8. července 1946.

Přihlášeni jsou tito řečníci na straně "pro": posl. dr Chytil, Slánský, dr Krajina, dr John, Basťovanský, dr Zibrín, dr Rozehnal, Hušek, Zeminová, Aug. Kliment, dr Erban, inž. Sochorec, dr Kempný, Mikuláš, Nepomuský, Frlička, dr Šoltész, Fusek, Deči, Olbracht, Vojanec, Přeučil, Tichota a Lesák. Uděluji slovo prvému řečníku, p. posl. dr Chytilovi.

Posl. dr Chytil: Slavná sněmovno!

Exposé pana ministerského předsedy vytyčuje dva hlavní úkoly, před nimiž stojí ústavodárné Národní shromáždění, vláda a celý národ, v neposlední řadě též československá věda a všichni mysliví lidé, totiž: úkol vytvořit novou československou ústavu a úkol provést obnovu našeho národního hospodářství.

Tvorba každého zákona, zejména tedy tvorba ústavy je nejenom dílem demokratické politické dohody, pokud se týče politické vůle o tom, které základní politické postuláty a v jaké míře každý z nich mají býti obsazeny v ústavě, nýbrž je také - a mám za to, že ve velmi značném rozsahu - dílem odborných intelektuálních úvah, k nimž lidé toho kterého času nejschopnější nemusí ani býti současně zákonodárci, jak to lze doložit na historii řady nejdůležitějších zákonů. Ústavodárné Národní shromáždění i vláda, stojíce před úkolem tvorby nové ústavy československého státu, stojí nejenom před těžkým politickým, nýbrž také před velikým kulturním úkolem, protože úroveň ústavy po vědecké - zde především státovědecké a juristické - stránce je i svědectvím národní kultury, její úrovně v oblasti právní vědy a všech věd společenských. Nemůže tedy býti naše příští ústava sdělávána leč za vydatné spolupráce parlamentu a vlády s českou a slovenskou vědou, ať kýmkoliv a kdekoli pěstovanou, a nepochybuji, že vláda učiní v tomto směru vše, čeho je k této spolupráci třeba. V novém našem ústavodárném díle je třeba zhodnotit všechny zkušenosti, které jsme měli s naší dosud platnou ústavou, vzíti v počet veškeru rozsáhlou vědeckou 1 politickou literaturu, která se touto ústavou a ústavněprávními problémy vůbec zabývala, a dbáti toho, aby budoucí naše ústava nesla na každé stránce pečeť českého ducha a vydávala svědectví o jeho schopnosti k samostatnému myšlení. Máme k tomu hojnost předpokladů, protože československá věda je zde na vysoké úrovni. Nemohu zde při této příležitosti nevzpomenout především dvou slavných českých právníků a zároveň spolutvůrců dosavadní naší ústavy, totiž Jiřího Hoetzela a Františka Weyra, kteří svým vědeckým dílem i učitelským působením připravili hojné předpoklady pro zdar budoucího našeho díla.

Mám za to, že návrh nové československé ústavy, který předloží vláda ústavodárnému Národnímu shromáždění a především jeho ústavněprávnímu výboru k projednání, musí býti již nejenom dílem základní politické dohody ve vládě, nýbrž také výsledkem řečené spolupráce s českou a slovenskou vědou, doprovozen po případě všemi došlými i názorově se různícími experti-sami, a že ovšem práce v ústavněprávním výboru nebude se moci obejíti bez další systematické této spolupráce.

Jménem klubu poslanců čs. strany lidové vznáším k příslušnému ministerstvu, ministerstvu vnitra, požadavek, aby v souhlase s potřebou řečené spolupráce urychleně připravilo anketární řízení o budoucí naší ústavě a obrátilo se v tomto ohledu především na naše vysoké školy a aby jmenovalo na návrh vlády členy odborné komise, pokud se týče odborných komisí, především z řad našich vysokoškolských pracovníků. Nepochybuji o tom že se tak napomůže zdolat i mnohou politickou obtíž, protože často je vědecký argument schopen odklidit zdánlivý politický rozpor. V každém případě však jde o to, aby budoucí naše ústava byla dílem dokonalým po všech stránkách, jak po stránce pojmové, systematické, juristické, tak po stránce politické, aby opravdu odpovídala politickým ideálům veškerého lidu našeho, v neposlední řadě pak aby byla dílem samostatným a nikoli pouhou obměnou cizího, i sebe vznešenějšího vzoru, jak tomu do jisté míry až dosud bylo. Jsme národ Všehrdův a není snad vhodnější chvíle než je tato, abychom si to uvědomili.

Budeme sdělávati naší ústavu v historické době, která nás zbavila kdysi nejpalčivějšího ústavně-politického problému, totiž nutnosti kodifikovat minoritní právo pro Němce a Maďary, takže naše ústava bude ústavou národního státu Čechů a Slováků; věru posvátná to a veliká chvíle v dějinách českého a slovenského národa.

Ústavněprávní problémy, před nimiž stojíme, lze pak rozčlenit ve tři hlavní kategorie, totiž jednak v problém ústavní úpravy poměrů věcí českých a věcí slovenských v rámci jednotného státu, jednak v problém ústavní úpravy změn, které přinesla veliká dějinná doba v oboru hospodářském, jednak už shora dotčený problém dokonalé úpravy všech ostatních obvyklých ústavněprávních otázek. Není pochyby o tom, že největší důležitost s hlediska budoucího našeho vývoje i s hlediska trvalosti naší ústavy má problém první, problém česko-slovenský, jehož vyřešením tak, aby odpovídalo národním a politickým ideálům jak českého, tak slovenského národa, položíme trvalé základy pokojného a bratrského soužití českého a slovenského národa. Problém druhý bude míti svoji myšlenkovou osu v nalezení životaschopné skloubenosti některých základních práv a svobod občanských. Ústavněprávní kodifikace znárodnění je samozřejmá a není sama o sobě ústavněprávním problémem. V kategorii otázek třetích půjde o ústavněprávní úpravu souboru oněch myšlenek, které dnes vyjadřujeme názvem "lidová demokracie", vedle všech otázek ostatních. Speciálním, přesto však velmi obtížným a také velmi důležitým problémem bude zde ústavněprávní zakotvení právní úpravy politických stran, bez které se natrvalo nemůžeme obejíti a po které se volalo se strany mnoha znalců našeho ústavního práva a politického života již za první republiky.

Hlavní pozornost všeho občanstva se bude přirozeně a tradičně upírat ke způsobu, jímž budou ústavně upraveny "práva a svobody občanské", jak jsou obsaženy zejména v hlavě páté dosavadní ústavní listiny. Je pro náš stát holou samozřejmostí, jak to plyne také z prohlášení pana ministerského předsedy, že všechna tato základní práva i svobody občanské zůstanou zachovány, t. j. že jejich obmezení bude možné pouze na základě zákona, jak je to ostatně ve "státě zákonů", jímž jsme, jen toho logickým důsledkem. Přece však bude tato materie, tvořící neodmyslitelnou součást všech pokrokových ústav světa, předmětem mnohé těžké úvahy politické i vědecké, a to všude tam, kde ústavodárci bude záležeti na tom, aby výčet práv a svobod občanských nezůstával pouhým známým "katalogem", nýbrž aby se projevoval opravdu silně ve společenském našem životě, a kde mu bude záležeti na tom, aby nalezl životaschopnou synthesu mezi obsahem těchto norem a normami jinými. (Hluk. - Předseda zvoní.) Příkladem v tomto směru je ve všech pokrokových ústavách světa zaručovaná "svoboda projevu mínění v mezích zákona", která může býti pociťována také jako nesvoboda, pokud by zákon nedovoloval účinně jiná než určitá - na příklad politická mínění a neměl k tomu argumentu, že jsou s hlediska existence státu nebezpečná. Mám zato, že se příští naše ústava neobejde bez toho, aby nebyly v přímé souvislosti s úpravou svobody projevu mínění upraveny také základní zásady tiskového práva, t. j. práva vydávati tiskopisy, a to zejména též se zřetelem na nutnou u nás právní úpravu politických stran.

Obecně bych rád upozornil na to, že ústavní úpravě občanských práv a svobod bude třeba věnovati daleko více pozornosti, než se až dosud dělo, a to nejenom proto, že se dostávají existencí nových hospodářských skutečnosti i postulátů do zcela jiného světla, než tomu bylo v údobí zrodu liberalistického státu, ze kterého pocházejí v té obvyklé formulaci, ve které je známe, nýbrž také proto, abychom byli právi odůvodněným kritikám dosavadních ústavních úprav těchto práv a svobod, které jim upírají významnější normativní relevance. Mám zato, že u všech nebo alespoň u valné většiny těchto práv a svobod bude nutno voliti cestu § 107 dosavadní ústavní listiny, ve kterém se zaručuje osobní svoboda, při čemž v podrobnostech odkazuje ústavní listina na další ústavní zákon, tvořící součást ústavní listiny.

Vytvořiti novou a zároveň po všech stránkách dokonalou ústavu, kterou bychom se mohli jakožto samostatným politickým a právnickým kulturním dílem chlubiti před světem i před budoucími generacemi našimi, není úkol snadný a nelze tomuto. úkolu se ctí dostáti kvapným dílem. Ústavodárné Národní shromáždění si samo položilo dostatečnou lhůtu dvou let, které snad celé ani nebude potřebí, bude-li práce na nové ústavě ekonomicky organisována. Čs. strana lidová učiní a podnikne vše na podporu zdaru tohoto velikého díla, které nechť je také dílem slavným a zároveň svědectvím, že jsme zůstali národem právo a spravedlnost milujícím a že jsme i odložili ze svých srdcí všechno, co snad dávalo podnět jiným, mluviti. o Slovanech jako o národech nesvornosti, t. j. chabé vůle k dohodě. (Potlesk.) Mějmež na paměti, že teprve naší ústavou založíme v pravdě to, po čem všichni tak bytostně toužíme, totiž jednotnou a tím i silnou Československou republiku.

Řekl-li jsem na počátku, že vytvoření dokonalé ústavy si vyžádá spolupráce parlamentu a vlády s naším vědeckým světem a se všemi našimi myslivými občany, platí to tím více a v daleko větším rozsahu jako podmínka úspěchu druhého našeho velikého díla, totiž obnovy našeho národního hospodářství, pro kterou jsme si taktéž položili dvouletou lhůtu. Zde musí, jak s tím pan ministerský předseda a vláda počítají, vpravdě pomoci celý národ, každý na svém místě, svou myslí a svýma rukama. Tento hospodářsko-politicky úkol liší se však od onoho ústavně-politického úkolu podstatně v tom, že při řešení našich hospodářských potíží nejsme zdaleka tak suverenní a neodvislí, jako je tomu ve věcech ústavních, i když také zde musíme arciť stavěti se zřetelem na výsledky mezinárodních dohod, zejména o hranicích a o poměru mezinárodního práva k jednotlivým právům vnitrostátním.

V podstatě chceme na poli hospodářském dosáhnouti stavu předválečného, po případě ještě o jisté procento vyššího. Bude velkým úspěchem, podaří-li se nám i jenom dosáhnouti předválečného výrobního stavu, protože již to samo o sobě je úkol obrovský. Při tom bych rád obrátil pozornost na jednu po mém soudu důležitou a opomíjenou skutečnost, že totiž jak při srovnávání předválečného a zamýšleného budoucího stavu našeho národního hospodářství, tak při kladení hospodářsko-politických postulátů do budoucnosti, tak konečně i při úvahách o konkretních plánovacích aktech musíme přihlížet k odsunu Němců a Maďarů nejenom jako pracovních sil, nýbrž také jako spotřebitelů. Republika bude míti méně lidí nejenom na práci, nýbrž také na jídlo, což je skutečnost dalekosáhlého významu pro úvahy o našem budoucím národním hospodářství a o hospodářsko-politických aktech, směřujících k jeho obnově. Nemohu zde podati systematický a ucelený výklad důsledků řečené skutečnosti, přece však bych rád upozornil alespoň na některé nejdůležitější:

Především si musíme uvědomiti, že srovnáváme-li a budeme-li srovnávat předválečný stav s budoucím stavem, pak musíme tak činiti s přihlédnutím k řečené skutečnosti a tedy relací k úbytku počtu obyvatelstva. Nemůžeme v nejbližší době dosáhnouti absolutně předválečného stavu v úhrnu a celku, protože obyvatelstva je a bude méně; týž konsumní stav našeho obyvatelstva jako před válkou bude vyžadovati méně úhrnné výroby, protože spotřebitelů je méně, a bylo by ilusí se domnívat, že můžeme dosáhnouti zvýšení naší konsumní úrovně o více než jednu pětinu, jak by tomu bylo tehdy, kdybychom dosáhli absolutně stejné úrovně výroby jako před válkou. To platí stejnou měrou o rozsahu našeho zahraničního obchodu, o rozsahu tvorby nového peněžního kapitálu a v neposlední řadě též o rozsahu státních příjmů při relativně témže zatížení. Jak významné a důležité je toto konstatování pro úvahy o rozsahu státního budgetu, je zřejmé na první pohled. Musíme se odhodlati k tomu, abychom dimensovali veřejný aparát úměrně ke společnosti o menším počtu členů.

Nejvýznamněji se projevuje uvedená myšlenka při úvaze o obhospodařování německého a maďarského majetku, při úvaze o jeho hodnotě a důsledcích pro hodnotu majetku mimo pohraničí a konečně při úvaze o plánování, týkajícím se německého a maďarského majetku. Po provedeném odsunu Němců a Maďarů tomu bude tak, že zde bude výrobní a také spotřební. investiční majetek, který před válkou obhospodařovalo, pokud se týče užívalo takřka o 3 miliony více obyvatel; tento výrobní a spotřební majetek bude státi proti vnitřnímu spotřebnímu trhu zmenšenému o odsunuté spotřebitele. Z toho plyne nezvratně, že jsme jako národ co do reálného kapitálu výrobního - podniky - i spotřebního - domy atd. - nabyli, těžce za to arci zaplativše škodami, které nám přinesla okupace, zejména v rozvrácené měně a ve vykradeném peněžnictví, a válka v materiálních škodách. Jako národ máme celkem majetkově stále ještě méně, nežli jsme měli, jako výrobní národní společenství máme však více výrobních statků - továren, pozemků atd. - nežli jsme měli. Důsledky pro celé národní společenství jsou zřejmé: není natrvalo možné, abychom měli stejné množství druhů podnikatelů, jako jsme měli v první republice, budeme-li míti menší vnitřní trh, stejné množství řemeslníků, obchodníků, hostinských, avšak také podniků v provozu jako před válkou, avšak také stejné nebo dokonce větší množství veřejných zaměstnanců všech druhů, prostě proto, že ubylo lidí. Krátce, musíme si zvyknouti dimenzovati všechno nově na menší počet obyvatelů ve státě a přiměřovati vše k celkové potřebě tohoto nového poctu obyvatelstva. Zdá se mi, že jsme v tomto směru učinili již mnohou chybu, a je nejvyšší čas, že vláda přichází s plánem, jehož konkretní vypracování si vyžádá arci ještě mnohé úvahy.