Pátek 20. prosince 1946

(Začátek schůze v 8 hod. 45 min.)

Přítomni:

Předseda Jos. David.

Místopředsedové Petr, dr Ševčík.

Zapisovatelé dr Ducháček, dr Falťan.

Člen vlády: ministr dr Franek.

Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Friedmann.

174 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře NS: tajemník NS dr Madar; zástupci tajemníka NS dr Záděra, dr Ramajzl.

Pořad

32. schůze ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé,

svolané na pátek dne 20. prosince 1946 na 8 hod. 30 min.

1. Zpráva výborů soc.-politického, kulturního, právního a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 201), jímž se doplňuje a mění učitelský zákon (tisk 296).

2. Zpráva výborov soc.-politického, právneho, kultúrneho a rozpočtového o vládnom návrhu zákona (tlač 200) o úprave platových a služobných pomerov učiteliek ručných prác (domácich náuk) (tisk 297).

3. Zpráva výborů právního, živnostensko-obchodního a průmyslového o vládním návrhu zákona (tisk 271) o dočasných omezeních v živnostenském a jiném výdělečném podnikání (tisk 295).

4. Zpráva výborů osidlovacího a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 242) o jednorázovém osidlovacím příspěvku na úhradu mimořádných stěhovacích a zařizovacích výloh (tisk 289).

5. Zpráva výborů soc.-politického, zemědělského a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 176) o přídavcích k zaopatřovacím požitkům bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém a jejich rodinných příslušníků (tisk 290).

6. Zpráva výborů právního, soc.-politického a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 259) o úpravě svátkového práva (tisk 298).

7. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 202) o zatímní úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy a některých jiných osob veřejného práva (tisk 293).

8. Zpráva výborů zdravotnického, právního, soc.-politického a rozpočtového o návrhu poslanců Krosnáře, Hodinové-Spurné, dr Bureše, Vítka, Koubka, Synkové, Homoly a soudruhů na zestátnění Pražského sanatoria v Praze-Podolí (tisk 299).

Předseda (zvoní): Zahajuji 32. schůzi ústavodárného Národního shromáždění.

Dovolenou podle § 2, odst. 4. jedn. řádu dal jsem na dnešní schůzi posl. Slívovi, Šlingovi, Komzalovi, Tornovi.

Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž je

1. Zpráva výborů soc.-polititckého, kulturního, právního a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 201), jímž se doplňuje a mění učitelský zákon (tisk 296).

Zpravodajem za výbor soc.-politický je pan posl. Tichota; dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Tichota: Paní a pánové!

Vládní návrh, jímž se doplňuje učitelský zákon, snaží se alespoň v malé míře zmírnit velmi tíživou situaci našeho učitelstva. Bude-li tento návrh Národním shromážděním přijat, bude tu konečně rozhodnuto o míře učební povinnosti učitelstva národních škol. Dosud tu platí zákon č. 251 z r. 1922, stanovící pro učitele na obecných školách 28 hodin týdně a pro učitele měšťanských škol 24 hodin týdně. Pro učitele pomocných škol je rozhodný zákon čís. 86 z r. 1929, určující jako míru učební povinnosti 25 hodin týdně. Pro ředitele a správce národních škol platí opět jiný zákon, a to č. 52 z r. 1923. Tato změna učitelského zákona zároveň umožňuje, aby vláda vydala nařízení o výši odměn za vyučovací hodiny, míru učební povinnosti převyšující.

Dosud je tato odměna určena zákonem čís. 274 z r. 1919 roční částkou 100 Kčs za týdenní učební hodinu; tedy ještě dnes, ke konci roku 1946, dostává český učitel za svoji práci, konanou nad stanovenou dobu, 2.50 Kčs za hodinu. U státních učitelů a státních profesorů činí stejná odměna dosud 384 až 600 Kčs ročně, t. j. 9.60 Kčs až 15 Kčs za jednu týdenní učební hodinu. Neznám ani jednu kategorii ať řemeslného či pomocného dělnictva, která by byla za přesčasovou práci placena tak žebrácky.

Je potřebí všimnout si trochu blíže této učitelské práce, která nenalézá vždy plné pochopení. Vyučovací povinnost učitelstva je ve všech kulturních státech stanovena nižším počtem hodin než činí pracovní povinnost ostatních pracujících. Je tomu tak proto, že jednak vyučování samo je nervově i fysicky velmi namáhavé, a pak proto, že vlastní vyučování tvoří jen část pracovní povinnosti učitelů. K stanovené míře učební povinnosti nutno připočísti dlouhou řadu hodin, věnovaných přípravě na vyučování, i čas, který učitel potřebuje k opravám písemných prací. Tak dojdeme k poznání, že pracovní doba učitelů nutně převyšuje obvyklou míru 48 pracovních hodin týdně. Připočítáme-li pak ještě osvětovou činnost téměř každého učitele v jeho nejbližším okolí, přesvědčíme se, že skutečná pracovní doba učitelstva je neobvykle dlouhá.

Práce učitelova zejména na málotřídních školách, jichž je daleko více než škol vícetřídních, je mimořádně namáhavá a vyčerpávající. Z celkového počtu 7.807 obecných škol v českých zemích máme 2824 jednotřídek a 2262 dvoutřídek. Má-li učitel jednotřídní obecné školy ve třídě 40 žáků 6-14letých a musí-li všechny tyto děti najednou přímo či nepřímo vyučovati, pak je to jistě výkon úctyhodný. To je ve vnitrozemí. Dámy a pánové, račte si však představit takovou jednotřídku v pohraničí, kde se scházejí děti nejen různého stáří, stupně pokročilosti a nadání, ale také různých jazyků. Jsou to děti reemigrantů z Francie, Belgie, Holandska, Porýní, Rumunska, Polska, Ruska a snad i odjinud. Je pak v takové jednotřídce opravdu Babylon nejen jazyků, ale i různých zvyklostí, stupňů kultury, charakterových vlastností a sociálního založení i rozvrstvení. A k tomu si přimyslete děti t. zv. nepostradatelných Němců - a pak tím více ustrnete nad skutečností, že za každou učební hodinu, převyšující míru učební povinnosti, český učitel dostává 2,50 Kčs. Víme-li, že měsíční plat takového nadšence nedosahuje mnohdy ani 2000 Kčs, nedivíme se, že se množí utěk od kateder k lépe honorovaným povoláním. Tyto poměry volají opravdu po rychlé a radikální změně, a proto jsem v úvodu poukázal na nepatrné zmírnění tíživé situace učitelstva, které tento návrh sleduje. Je ovšem k veliké škodě národa i státu, jestliže platové i služební poměry učitelstva nejsou upraveny tak, aby mu zaručovaly slušnou úroveň i na vesnicích a nenutily je k odchodu do školy vícetřídní.

§ 27 a) stanoví, že vláda určí zvláštní přídavky a jiné stálé výhody učitelům. Okupantské vládní nařízení čís. 16 z r. 1944 poškodilo učitelstvo národních škol velmi citelně. Zatím co státní a veřejní zaměstnanci alespoň zčásti byli jmenováni a povýšeni do vyšších platových stupnic, nebylo pro učitelstvo v tomto směru vykonáno nic. A tak rozdíl mezi platy státních úředníků a platy učitelů a profesorů činí dnes až 18.000 Kčs ročně. Dne 8. října t. r. usnesla vláda zálohy na přídavky k služnému státním profesorům a učitelům, a to od 1. listopadu 1946. Pokud jde o profesory, mohla se opřít o zmocnění dané jí § 148 plat. zákona č. 103 z r. 1926. Pro učitele národních škol neměla však výslovného zákonného zmocnění, nýbrž jen zásadu parity, vyslovenou v § 17 učitelského zákona. Nový § 27a) novely učitelského zákona, jak je v této osnově navržen, má toto zmocnění vládě dáti. Renominace přinesla řadě státních úředníků zvýšení platů se zpětnou platností. Bylo by proto jen aktem spravedlnosti, aby se státním profesorům a učitelům národních škol dostalo těchto příplatků ke služnému také se zpětnou platností, a to aspoň od 1. července 1946, t. j. ode dne platnosti novely učitelského zákona. Náklad by činil 40 mil. Kčs, pro něž je navrhována úhrada v rozpočtových úsporách.

Soc.-politický výbor ústavodárného Národního shromáždění projednal tento vládní návrh a doporučuje jej sněmovně ke schválení. Z důvodů tu uvedených usnesl se také na dvou resolucích a doporučuje rovněž Národnímu shromáždění, aby je schválilo. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Zpravodajem za výbor kulturní je pan posl. Lesák. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Lesák: Pane předsedo, paní a pánové!

Návrh ministra školství a osvěty dr Stránského, který jako vládní návrh zákona, jímž se mění a doplňuje učitelský zákon ze dne 24. června 1926, čís. 104 Sb., máme dnes projednat, je dalším maličkým pokusem o částečné odčinění veliké křivdy, která je páchána na našem učitelstvu a profesorstvu. Hlavními ustanoveními tohoto návrhu zákona je uložena vládě povinnost stanoviti nejvyšší výměru učební povinnosti učitelovy a výši odměn za hodiny ji převyšující a určiti předpoklady k přiřčení zvláštních služebních přídavků a jiných stálých výhod učitelstvu.

Považuji za svou povinnost upozornit, že tímto opatřením československým učitelům zcela nic nedarujeme. Je to jen směšně nepatrná splátka na ohromný dluh, jímž jsme svému učitelstvu zavázáni. Bylo a je hanbou odpovědných činitelů prvé republiky, že přes četné žádosti a prosby lidsky cítících jednotlivců i stran nedovedli nalézt nejmenšího řešení, jímž by bylo učitelstvu alespoň částečně pomoženo v jeho nouzi. A je navíc zavržení hodnou bezohledností, jestliže místo skutečné a zasloužené pomoci docházelo dokonce při každé příležitosti nutného šetření k omezování jeho příjmů. Na jedné straně se vyhazovaly miliony - a na druhé straně se v pravém slova smyslu vydírali a okrádali jedni z nejlepších pracovníků v národě. Náš československý učitel nemíval nikdy na růžích ustláno. Od pradávna se o něm hezky mluvilo a kdekdo ho chválil; rub této chvály byl však nuzný život, urážející žebrotou, koledováním a jídlem na střídě u sedláků. Hlad a bída, a přece láska a práce - to byl obsah celého kantorského živoření v minulosti.

Učitele národů Jana Amose Komenského dal náš národ celému lidstvu, on pak dal svému národu slávu svého jména. A jak se národ od nejstarších dob zachovává k jeho pokračovatelům, k svému českému a slovenskému učitelstvu? Vzpomeňme si, paní a pánové, na vyprávění historiků, kdo má největší zásluhu na nesmrtelnosti našeho národa? Kdo se nejvíce zasloužil o celek v dobách, když bylo nejhůře? Kdo chodil mezi lidem v letech nesnesitelného habsburského útlaku? Kdo dával našemu lidu sílu a vůli překonat všechny nesnáze a vydržet? Byl to česky kantor, který pomáhal spolutvořit naši slavnou národní historii. A nač vy starší paní a pánové ze svého mládí vzpomínáte nejraději? Na chvíle svého dětství, jež jste trávili ve škamnách venkovské školy, a na svého starého dobrého pana učitele. A vzpomeňte, co tento člověk vykonal po našem osvobození v 18. roce tohoto století! Kolik energie, kolik práce vydal, kolik svého volného času věnoval nejen svým svěřeným dětem, ale celé společnosti? V kolika spolcích a sdruženích hrál význačnou úlohu? Ať to byl Sokol, ochotníci, hasiči, muzikanti nebo zpěváci, záležitosti a starosti soukromé nebo veřejné - všude stál a všude dřel český učitel. S jakým risikem a přece s jakou láskou a nadšením pracoval v našem bývalém německém pohraničí, kolik útoků a šikanování zde musel snést - a přece vydržel! Vydržel až do poslední chvíle a nežli odešel, zachránil republice všechno, co se vůbec zachránit dalo. A jak český kantor odcházel, vyháněn z pohraničí, kolik bolestí, slz, ohlédnutí a touhy po návratu bylo na této cestě. Přišel do vnitrozemí a nelenil, pustil se znovu do práce, nesnadnější a nebezpečnější než dříve. I když v době nesvobody byla situace celého národa zoufalá a kritická, snad žádný jiný stav neměl tolik příležitostí, tolik svodů a lákadel ke zradě na naší národní věci jako právě učitel. Nacismus potřeboval českého kantora ke svým ničemným plánům a proto se vtíral a lákal a sliboval - a nakonec vyhrožoval a terorisoval. Český kantor však v této době se ctí obstál. A v revoluci a po ní? Jiní, povolanější již nejednou zhodnotili význam jeho činnosti. Kolik slov uznání a kolik chvály jsme slyšeli o československých kantorech! Ti nejpovolanější činitelé, všechny možné korporace a všechny politické strany závodily přímo v nacházení slov chvály pro jejich práci. Paní a pánové, bylo už nejvýš na čase, aby se kantoři přestali chválit a aby se jim také skutečně doopravdy začalo pomáhat. Jestliže jsem mluvil o hanbě jednotlivců i skupin, které ublížily učitelstvu za prvé republiky, neslouží ani k veliké cti naší, že těmto lidem začínáme pomáhat teprve nyní, když jsme pomohli již celé řadě kategorií zaměstnanectva, půl druhého roku po osvobození. Srovnejte si, paní a pánové, povinnosti a odměny učitelstva a ostatních zaměstnanců! Posuďte objektivně, jaká je pracovní morálka učitelstva ve srovnání se zaměstnanci mnoha jiných oborů, všimněte si laskavě, kolik hodin týdně musí kantor pracovat! Je sice pravda a mnozí omezenci významně poukazují na skutečnost, že ve škole vyučuje 24-28 hodin týdně, ale kolik dlouhých hodin stráví učitel nad pečlivými přípravami a nad stohy oprav písemných prací svých žáků! Kolik hodin stráví dalším sebevzděláním a studiem - on přece nesmí a nemůže ustrnout a zakrnět! Všimněte si, kolik svého volného času věnuje pro něho polopovinným vedlejším úkolům ve veřejném, osvětovém, hospodářském i politickém životě! Jak pracuje náš kantor v pohraničí dnes, tentokrát v našem českém pohraničí! Dříve se rval s Němci a dnes - a je to smutné - musí se rvát s Čechy, aby vůbec mohl žíti jako člověk. Kdejaký pan výbor má zásobu skvělých bytů pro své politické přátele, ale český kantor žije často v mizerné, nezdravé malé díře s celou svou rodinou. (Výkřiky nesouhlasu.) Je vystaven kritice jak nikdo jiný. Pustí-li děti o chvíli dříve ze školy, poněvadž na úřady může jen v úředních hodinách, je lajdákem. Chce-li nahradit zameškaný čas nebo jen dokončit učivo a zdrží chvíli dětí, je tyranem a nepřítelem těchto děcek. Nejvíce však holí, když musí kantor nebo řídící učitel či ředitel v pravém slova smyslu bojovat o svou školu a její zařízení. Kdejaký sekretariát a kdejaký soukromý byt je skvěle vybaven - a pro školu není leckde možno získat ani starší odřenou skříň a stůl. (Různé výkřiky.) Je mnoho dobrých, pracovitých lidí v našem pohraničí, velmi mnoho jich do úpadu dře, ale velmi mnoho jich zde krade. Kradou prostí smrtelníci, kradou však i veřejní činovníci, pověření důvěrou lidu. Český učitel však stojí svou prací stejně jako svou poctivostí vysoko nade všemi. Podívejte se, jak pracuje český kantor na malé české nebo slovenské vesnici na malotřídce, často ještě jako správce školy s několika desítkami dětí kolem sebe. Učit několik skupin dětí různého věku, vykládat různou látku, udržet jejich zájem a být jim přitom stále více tátou než učitelem - co to znamená, to pochopí jen ten, kdo něco podobného zkusil. Jak vypadá vyčerpaný člověk po několika hodinách duševního napětí za stálé práce, to nám dokáže nejspíše úžasné procento příslušníků tohoto stavu, kteří končívají s nervovými chorobami. Kolik hodin pěšky musí často mladý učitel denně docházet do své školy v zapadlé horské vesničce! Zeptejte se, jak jsou tito hrdinové práce na malotřídních školách odměňováni, poněvadž tyto školy bývají v nejmenších obcích, a je jich mnoho, paní a pánové; ze 7807 škol je 65% škol ménětřídních. A na těchto školách dostávají učitelé za největší pracovní výkon nejmenší odměnu.

Kantor, který začíná svou učitelskou praxi, je na tom velmi mizerně. Víte, ono není žádné štěstí začínat - a většina kantorů začíná bez haléře - a nedostat několik dlouhých měsíců ani koruny odměny, to způsobuje často veliké nesnáze. Byrokratická správa nemá hryzání svědomí, ale představte si duševní stav mladého kantora nebo kantorky, když žije v cizím místě, kde naň přece jen většina obyvatelstva vzhlíží s trochou úcty, a on bydlí a jí v hospodě několik měsíců na dluh, než jeho učitelskou existenci vezmou úřady na vědomí.

Učitelský pensista, ten na tom není o mnoho lépe, zpravidla si musí nejdříve vyléčit své pocuchané nervy. Než se mu to podaří, obyčejně zemře. Když se mu to přece jen podaří a mohl by prožít několik klidných let po celoživotní práci, potom to zcela jistě při dnešní neúměrné nikoliv výši, nýbrž níži výslužného není klidné dožití, nýbrž bída, jsou to léta, v nichž je nutno po celoživotní bídě znovu zoufale počítat s každou korunou. Hospodářské poměry našeho učitelstva i profesorstva jsou katastrofální. Tito lidé se zadlužují a zoufale se sami sebe ptají, kdy, jak a z čeho své dluhy uhradí. Vlivem této pro ně a pro celý národ ponižující bídy opustilo jen v Čechách kantořinu na 500 učitelů. Je to mnoho a je to přece úžasně málo. Je přímo zázrakem, či lépe řečeno je projevem skutečného hrdinství a nesmírné lásky k povolání, že nám profesor a učitel od katedry neutíká hromadně. Je hanbou nás všech a celé republiky, že dnes za systému čtyř politických stran v českých zemích, z nichž tři jsou socialistické, dokážeme platit svému učiteli za nadpočetnou, tedy přesčasovou hodinu 100 Kčs za jednu týdenní hodinu za rok, tedy 2,60 Kčs za jednu vyučovací hodinu. Najděte mně, paní a pánové, v našem národě jediného člověka jiného povolání, který vám půjde pracovat za 2,60 Kčs za hodinu. Československý kantor tak pracuje od revoluce. Československý kantor cítí potřebu žít doopravdy nejen samým chlebem, ale prozraďte mu, prosím vás, někdo, jak to má udělat, aby slušně s rodinou bydlel, aby nechodil do školy roztrhán, aby se trochu slušně najedl a sem tam si také někdy koupil noviny a časopisy. O knize nelze za dnešní drahoty vůbec mluvit. A co divadlo, kina, koncerty? Ano, paní a pánové, to bývalo, ale dnes již není. Na československém učitelstvu je páchána těžká křivda. Ta nemůže a nesmí býti považována za odčiněnu tím, že kantorům hodíme drobeček - a dnešní zákon není nic jiného než nepatrná záplata, při níž bychom se měli všichni červenat, že jsme k řešení této bolesti přikročili podle osvědčeného již pravidla: kantoři až naposledy, ale za to nejméně. Republika je povinna dát svému vzornému školství a svým oddaně sloužícím učitelům a profesorům takové životní podmínky, aby žili a nikoli bídně živořili. Je nezbytně nutno přikročiti v nejbližší budoucnosti k řešení definitivní platové úpravy učitelstva a profesorstva.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP