Místopředsedové Hodinová-Spurná, Petr, dr Ševčík, Tymeš.

Zapisovatelé dr Ducháček, dr Falťan. Členové vlády: ministři Ďuriš, V. Kopecký, Laušman, Nosek.

235 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře NS: gen. tajemník NS dr Madar; zástupci gen. tajemníka NS dr Záděra, dr Ramajzl.

1. Zpráva výborů zdravotnického a zahraničního o vládním návrhu (tisk 812), kterým se předkládá ústavodárnému Národnímu shromáždění republiky Československé k souhlasu ústava Světové zdravotnické organisace a protokol o Mezinárodním úřadu veřejného zdravotnictví, usnesené mezinárodní zdravotnickou konferencí dne 22. července 1946 (tisk 828).

2. Zpráva výboru imunitního (podle § 36 jedn. řádu) o žádosti kraj. soudu v Bratislavě za souhlas s trest. stíháním posl. dr Kempného a dr Bugára pro zločin přípravy k úkladům o republiku podle § 2, písm. a) zák. č. 320 z r. 1940 SNR (č. J 43).

3. Zpráva výboru imunitního o žádosti okr. soudu lidového v Bratislavě za souhlas s trest. stiháním posl. dr Staško (tisk 838).

Místopředseda Petr (zvoní): Zahajuji 77. schůzi ústavodárného Národního shromáždění.

Dovolenou podle § 1, odst. 4 jedn. řádu dal jsem na dnešní schůzi posl. dr Zibrínovi, dr Joskovi, Polákovi, Haškovi, pro včerejší a dnešní schůzi posl. Musilovi, dodatečně pro včerejší schůzi posl. dr Hobzovi, dr Loubalovi, dr Vladimíru Procházkovi, dr Čepičkovi, Šimonkové a Václavů.

Přistoupíme k projednávání prvního odstavce pořadu, jímž je

1. Zpráva výborů zdravotnického a zahraničního o vládním návrhu (tisk 812), kterým se předkládá ústavodárnému Národnímu shromáždění republiky Československé k souhlasu ústava Světové zdravotnické organisace a protokol o Mezinárodním úřadu veřejného zdravotnictví, usnesené mezinárodní zdravotnickou konferencí dne 22. července 1946 (tisk 828).

Zpravodajem za výbor zdravotnický je p. posl. Koubek. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Koubek: Paní a pánové!

Zdravotnický výbor pojednal ve schůzi 7. října t. r. o ústavě Světové zdravotnické organisace a o protokolu Mezinárodního úřadu veřejného zdravotnictví, jak se o nich usnesla mezinárodní zdravotnická konference dne 22. července 1946. Protokol za Československo podepsal univ. prof. dr Čančík s výhradou schválení, předepsaného československou ústavou.

Zdravotnický výbor při tom konstatoval, že ústava i protokol je dílo kompromisu, protože je podepsali zástupci vlád s plánovaným hospodářstvím a zástupci vlád se zřízením kapitalistickým. Pro naši socialisující demokracii je výživa lidu zajištěna bez obav z hospodářských krisí. Nové naše plánované hospodářství také zaručí zvýšenou péči o zdraví lidu, zvláště o zdraví pracujícího lidu.

Přes to souhlasí zdravotnický výbor s dohodou a vítá všechnu pomoc, která omezí šíření nemocí epidemických i endemických, které nelze omeziti do státních hranic. Přijal resoluci, v níž žádá, aby byla věnována také zvýšená mezinárodní zdravotní péče o vše živé, t. j. o lidi, zvířata i rostliny.

Zdravotnický výbor doporučuje ústavodárnému Národnímu shromáždění, aby vyslovilo souhlas s usnesením tak, jak je uvedeno ve schvalovací formuli (tisk 812). (Potlesk.)

Místopředseda Petr (zvoní): Zpravodajem za výbor zahraniční je p. posl. inž. Herl. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. inž. Herl: Pane předsedo, slavná sněmovno!

V boji proti nemocem nemůžeme se omezit pouze na vlastní národ, nýbrž boj musí být prováděn již s hlediska mezinárodního. Choroby nezastaví se před hranicemi a mohou býti přeneseny z jednoho státu do druhého, hlavně dnes, v době technických vymožeností. Dnes můžete se dostati za jediný den z jedné polokoule na druhou, a proto tím akutnější a tím potřebnější je mezinárodní spolupráce při ochraně zdraví.

Nejde jenom o ochranu před infekčními chorobami, které mohou býti zavlečeny z jednoho státu do druhého. Aby stát byl chráněn, dostává týdenní výkaz o infekčních chorobách z celého světa a v případě vypuknutí prudké infekce nebo epidemie jsme zpraveni telegraficky nebo bezdrátově. Opatření tato jsou velmi nutná a chrání nás před nemocemi.

Nejen však tento důvod, nýbrž i jiné důvody mluví pro přistoupení k mezinárodní organisaci zdravotnické:

1. Je třeba velmi nutně provést mezinárodní klasifikaci nemocí. Pomocí této práce budeme moci přesně být informováni o stavu nemocnosti na celé zeměkouli a styk zdravotníků, vědců a lékařů může býti taktéž velmi usnadněn.

2. Je třeba zříditi ústředí vědeckého výzkumnictví. Tatáž snaha, kterou máme u nás o zlepšení veřejného zdravotnictví ku prospěchu obyvatelstva, je ve všech zemích. Není sporu o tom, že žádný stát nemůže v rámci své svrchovanosti ochranu zdraví i života ani při nejlepších a nejdokonalejších snahách provésti tak, aby toto zařízení zcela vyhovovalo veřejným zájmům. Proto mezinárodní spolupráce a mezinárodní a sjednocený postup v řešení úkolů veřejného zdravotnictví jsou nezbytně nutné.

3. Rovněž zdravotnická výchova lidu získá velmi mnoho mezinárodní spoluprací; výměna speciálních lékařských filmů, výměna výchovných filmů zdravotních může býti ku prospěchu zdraví národa. Též výměnou a nákupem knih zlepší se životní úroveň zdravotnického personálu.

Spolupráce, ke které se přihlašujeme a kterou budeme provádět, bude jen a jen ku prospěchu veřejného zdraví a ku prospěchu zdraví celého národa.

Zahraniční výbor pojednal ve své schůzi, konané dne 7. října t. r., o vládním návrhu, kterým se předkládá ústavodárnému Národnímu shromáždění republiky Československé k souhlasu ústava Světové zdravotnické organisace a protokol o Mezinárodním úřadu veřejného zdravotnictví, usnesené mezinárodní zdravotnickou konferencí dne 22. července 1946, a usnesl se doporučiti ústavodárnému Národnímu shromáždění, aby s ním projevilo souhlas a přijalo navržené schvalovací usnesení. (Potlesk.)

Místopředseda Petr (zvoní): K této věci je přihlášen řečník. Zahajuji proto rozpravu. Dávám slovo p. posl. dr Káclovi.

Posl. dr Kácl: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Ústavodárné Národní shromáždění projednalo a také schválilo v poslední době několik předloh, které se týkají našich styků se zahraničím. Není tomu dávno, co jsme schválili smlouvy s bývalými satelity Německa a rozhodovali jsme také již o smlouvách a úmluvách i s jinými státy, zejména o smlouvě s naším velkým spojencem Sovětským svazem.

Odpovídá naši dlouholeté světové orientaci, že nejraději projednáváme a schvalujeme takové předlohy, které jsou ujednáními, jež vedou ke spolupráci všech. To je v souhlase nejen s dvacetiletou tradicí naší zahraniční politiky v předmnichovské republice, kde tehdejší kormidelník této politiky a nynější president republiky dr Edvard Beneš zasvětil veškerou svoji práci úsilí o dorozumění mezi národy, ale je to i v souhlase se staršími snahami, representovanými státníkem Jiřím z Poděbrad a filosofem Janem Amosem Komenským. Ti již v době, jež daleko ještě si neuvědomovala nutnost jednoty světa, k této jednotě cílili.

A proto, předkládá-li vláda Národnímu shromáždění k souhlasu ústavu Světové zdravotnické organisace, činí něco, pro co musí mít celý náš národ hluboké porozumění. I když tato ústava není dokonalá, a já dále přednesu některé výtky a opravné návrhy, vítáme tuto osnovu, protože obsahuje v sobě snahu svět sjednotit a svět učinit zdravým.

A svět je skutečně nemocen. Nejen fysicky, ale především mravně. Šest roků minulé války, milionové oběti na lidských životech, podlomené zdraví dalších milionů, zničené hmotné statky v hodnotách mnoha a mnoha miliard. to všechno nestačilo k tomu, aby byli lidé moudřejší. Zatím co výsledky vědeckého bádání nás přesvědčují o nutnosti jednoty světa, zatím co výsledky vědy zaručují všem šťastný blahobyt a zdraví na tomto světě, špatná organisace a vzájemná nedůvěra nás ženou nejen do bídy, ale přímo do záhuby. Svět je nemocen, a ačkoli všichni znají prostředek, jímž lze jej vyléčiti, a tím je vzájemná důvěra a mezinárodní spolupráce, lidstvo tohoto léku nepoužívá a formují se oddělené tábory, které se navzájem nedůvěřivě pozorují a které ztrácejí při veškeré bohatosti a členitosti našich jazyků schopnost vzájemně se domluvit.

Přes to však nejsme pesimisty, nevěříme na válku a chceme se podjat zdánlivě nemožné a nevděčné práce, přispívat k sjednocení světa. Ačkoliv nejsme velký národ a jako stát jsme méně významní, než jsme byli do roku 1938, přece naše minulost a naše strategické postavení ve středu Evropy nás k tomuto poslání opravňují.

Masaryk a Beneš vtiskli nám v tomto století charakter těch, kteří přinášejí poctivý vklad světovému míru. Oni určili směr naší zahraniční politiky jako politiky spolupráce se slovanskými státy a jako politiky spolupráce s demokratickými státy. A vždy bylo základem této politiky rozšiřování a prohlubování kulturních a hospodářských styků a nikdy výboj. Zdravý rozum a prostý pud sebezáchovy nám velí, abychom zůstali povždy ve své oficiální i neoficiální zahraniční politice těmto zásadám věrni.

Snahy po řešení zdravotnických problémů cestou mezinárodní spolupráce jsou data starého. Epidemické nákazy, jako mor a cholera, neznaly státních hranic a šířily se světem bez ohledu na ně. Když věda poznala jejich podstatu a také prostředky proti nim, vyplynulo již z věci samé, že tyto prostředky mohou býti jen tehdy účinné, když jich používáme universálně. Tak věda lékařská razila cestu k mezinárodní spolupráci a bude ji razit přes všechny pochybnosti přítomnosti i věda o atomové energii. Přes všechny potíže současnosti dostaneme se k této spolupráci, neboť touha po životě je zajisté silnější než touha po zániku.

Počátky mezinárodní zdravotnické spolupráce sahají až do roku 1852, kdy byly konány první konference, které se zabývaly otázkami zdravotnickými s hlediska mezinárodního. Z počátku se omezovaly jen na doporučení, později již řešily věci konkrétně ve formě úmluv. První mezinárodni opatření většího významu bylo učiněno roku 1892 na konferenci v Benátkách a jeho účelem bylo zabránit šíření cholery do Evropy Suezským kanálem. Konferencí a úmluv přibývalo a celá spolupráce zdravotnická byla zvlášť ještě prohloubena, když zobecněla doprava letadly.

Mezinárodní zdravotnická spolupráce musela najíti způsob svého vyjádření i ve zřízení mezinárodních zdravotnických orgánů. Neboť, byly-li přijímány zdravotnické zásady a závazky, bylo třeba také orgánu, který by dozíral, a bylo třeba také orgánu, který by informoval a který by navrhoval. Tak došlo ještě před první světovou válkou tak zvaným římským ujednáním r. 1907 ke zřízení Mezinárodního úřadu veřejného zdravotnictví v Paříži. Byl stálým pojítkem mezi státy, které přistoupily k mezinárodním zdravotnickým úmluvám. Po první světové válce vznikla pak v rámci Společnosti národů její zdravotnická sekce, která měla své úřadovny v Ženevě. Obě tyto korporace vykonaly velký kus záslužné práce v mezinárodním zdravotnictví a daly všem státům v nich sdruženým cenné pracovní podněty i významnou pomoc k organisování a provádění zdravotnictví národního. Náš stát byl v obou korporacích oficiálně zastoupen.

Zánikem ženevské Společnosti národů zanikla i jeho zdravotnická sekce, ale gen. tajemník organisace Spojených národů, která nastoupila na místo Společnosti národů, učinil opatření, aby byla zachována nejnezbytnější činnost této sekce až do nové úpravy, takže dr Biraud, poslední ředitel úřadovny ženevské sekce, funguje nyní v rámci Spojených národů. Ve válce zastávala některé úkoly mezinárodní zdravotnická organisace zdravotní divise UNRRA.

Snaha po obnovení mezinárodní zdravotnické organisace se projevila na konferenci v San Francisku. Tu navrhly delegace brazilská a čínská svolání mezinárodní zdravotnické konference, která by pojednala o zřízení jednotné mezinárodní zdravotnické organisace v rámci Spojených národů. Hospodářská a sociální rada této organisace rozhodla dne 15. února 1946, aby do 14. března 1946 se sešla v Paříži odborná přípravná komise, která by vypracovala návrh statutu mezinárodní zdravotnické organisace, a aby do 20. června 1946 byla svolána mezinárodní zdravotnická konference, která by návrh projednala a definitivní text předložila členům Spojených národů k ratifikaci.

Pařížská konference expertů zasedala v březnu a dubnu za účasti 16 expertů a svůj elaborát předložila mezinárodní zdravotnické konferenci, která zasedala v New Yorku od 19. června do 22. července 1946 a jíž se zúčastnilo 51 států splnomocněnými delegáty a 13 států pozorovateli. Výsledkem jednání byla ústava Světové zdravotnické organisace a protokol o Mezinárodním úřadu veřejného zdravotnictví, které dnes přijímáme, Ústava prohlašuje za cíl Světové zdravotnické organisace úsilí o dosažení nejvyšší možné úrovně zdraví všech lidí a stanoví úkoly Světové zdravotnické organisace takto:

Působiti jako řídící a koordinující autorita v mezinárodní zdravotnické práci.

Zříditi a udržovati účinnou spolupráci se Spojenými národy, odbornými institucemi, zdravotními správami států, odbornými skupinami a jinými organisacemi, pomáhati státům na jejich žádost v upevňování jejich zdravotní služby. Na žádost Spojených národů organisovati nebo pomoci v organisaci zdravotní služby u zvláštních skupin obyvatelstva, na př. v územích svěřených. Zříditi a udržovati potřebně administrativní a odborné služby, na př. službu epidemiologickou a statistickou. Podnítiti a uspíšiti úsilí o vykořenění epidemických a endemických a jiných nemocí. Podporovati úsilí o prevenci úrazu. Podporovati zlepšení výživy, bydlení, asanace, rekreace, hospodářských a pracovních podmínek a jiných otázek hygieny prostředí. Podporovati spolupráci mezi vědeckými a odbornými skupinami, které přispívají k zdravotnímu pokroku. Navrhovati konvence, úmluvy a regulativy a podávati doporučení v mezinárodních zdravotnických záležitostech. Přispívati k pokroku v péči o zdraví matek a dětí. Podporovati všechny počiny v oboru péče o duševní zdraví, zejména pokud ovlivňují soulad v lidských vztazích. Podporovati a prováděti výzkum na poli zdravotnictví. Propagovati zlepšování vyučovacích a cvičných metod ve výchově zdravotnického a lékařského personálu. Studovati a referovati o administrativních a sociálních metodách, používaných ve veřejném zdravotnictví, a o zdravotní péči preventivní i kurativní. Přispívati k budování osvíceného veřejného mínění ve věcech zdraví. Zavésti a podle potřeby revidovati mezinárodní nomenklaturu nemocí a příčin smrti a zdravotnických metod a výkonů. Podle potřeby standardisovati metody diagnostické a konečně vyvinouti a prosazovati mezinárodní normy týkající se potravy, produktů biologických, farmaceutických a pod.

Z vyjmenovaných úkolů, shrnutých do 19 článků statutu, je patrno, jak rozsáhlou působnost si Světová zdravotnická organisace ukládá a jak je cenným přínosem pro zdravotnickou práci, ať již po stránce výzkumné, nebo po stránce praktické.

Přece však, mimo tyto nové klady, má i své nedostatky a není ani ona ušetřena toho, čím trpí každé lidské dílo, t. j. nedokonalosti. Tuto nedokonalost nese s sebou již od svého zrodu a zdravotnický výbor ústavodárného Národního shromáždění na některé nedostatky upozornil ve zvláštní resoluci. Hlavní její nedostatek tkví v tom, že tato organisace, která by měla všechno zdravotnictví mezinárodně sjednocovat - a v tom je přece její smysl - a měla by být vzorem pro sjednocení zdravotnictví uvnitř jednotlivých států, nesjednocuje zcela, nýbrž i po jejím zřízení jsou ještě zdravotnické věci roztříštěny.