Předseda dr John.

Místopředsedové Hodinová-Spurná, dr Polanský, dr Procházka Valo, V. David, Žiak.

Zapisovatelé Čáp, dr Jelínek.

Členové vlády: předseda vlády Zápotocký; náměstkové předsedy vlády Široký, Fierlinger, dr Ševčík; ministři dr Clementis, dr Čepička, dr Dolanský, dr Gregor, inž. Jankovcová, Kliment, Kopecký, Krajčír, dr Nejedlý, dr Neuman, Nosek, Petr, armádní generál Svoboda, inž. dr Šlechta.

Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Friedmann.

245 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře NS: náměstek gen. tajemníka NS dr Ramajzl.

(Pražští pozounéři přednesli "Hold" od J. B. Foerstra.)

Předseda (zvoní): Zahajuji smuteční schůzi Národního shromáždění republiky Československé.

Paní a pánové! (Shromáždění povstává.)

Mohutná draperie minulosti se přelévá dneškem do dní, které přicházejí a přijdou. Její neproniknutelnost odtamtud, kde začíná, až tam, kde končí, je prosvětlena reflektorem přítomnosti, jež není ani vteřinou, ani stoletím, nýbrž historií lidí. Proti pozadí nekonečnosti času náš svět, proti pozadí tohoto světa lidská společnost a v ní člověk.

Dr Edvard Beneš se narodil 28. května 1884 v Kožlanech jako osmý z 10 dětí chalupníka Matěje Beneše a jeho ženy Anny Petronily. Studoval gymnasium na Královských Vinohradech v Praze a po maturitě se zapsal na filosofickou fakultu university Karlovy, kde hlavním oborem jeho zájmu mají být jazyky románské a germánské. Přesto zaostřuje hned z počátku svůj zájem na sociologii a psychologii, jež ho přivádějí do osobního styku s Tomášem Garriguem Masarykem.

Na popud Masarykův odchází r. 1905 na pařížskou Sorbonnu. Živí se dopisovatelstvím pro Právo lidu a pro Svobodnou myšlenku a sám o tom píše svému bratrovi: "Musím ovšem pracovati strašně, nemám ani chvilku prázdnou. Je zde draho, žije se těžce a u nás platí ty honoráře bídně."

Přesto se zapisuje také na Svobodnou školu politických a sociálních nauk v Paříži a na universitu v Dijoně, kde r. 1908 dosahuje hodnosti doktora práv. V této době žije také nějaký čas v Berlíně a později v Londýně.

Po návratu do Čech stává se profesorem národního hospodářství na Českoslovanské obchodní akademii v Praze a po dosažení doktorátu filosofie je r. 1913 povolán jako docent sociologie na pražskou universitu a později pak i na České vysoké učení technické v Praze.

V tomto prvním období své přípravy píše řadu článků do různých našich časopisů a překládá z franštiny spisy belletristické, filosofické i politické. Jeho doktorská práce dijonská se zabývá problémem rakouským a českou otázkou, později vydává úvahy "volná myšlenka, socialismus a sociální demokracie" a dále spisy "Otázka národnostní", "Stručný nástin vývoje moderního socialismu", "Stranictví" a konečně "Česká ústavní krise".

Světová válka r. 1914 zastihuje dr Edvarda Beneše připraveného takto nejen theoreticky, ale také prakticky aktivní účastí v Masarykově realistické straně a dobrou bezprostřední znalostí politických i sociálních poměrů českých, rakouských a evropských. Hned na jejím počátku vchází ve styk s Tomášem Garriguem Masarykem, před ním rozvíjí svoji koncepci protirakouského boje a stává se jeho spolupracovníkem. Staví se do čela tajného revolučního výboru Maffie, organisuje domácí odpor ve stálém styku s Masarykem, i když tento již odjíždí do Švýcar. Buduje dokonalou kurýrní službu mezi Prahou a zahraničím, včas varuje Masaryka, kterému hrozí zatčení před poslední návštěvou doma, a konečně, několik hodin před svým zatčením odchází 1. září 1915 přes Cheb do emigrace, rovněž do Švýcar.

Od samého počátku existence "Československého zahraničního výboru" je jeho generálním tajemníkem, a to i tehdy, když se tento nakonec přeměňuje v "Národní radu československou" a když se připojuje jménem Čechů a Slováků k Dohodě a vypovídá otevřený boj Rakousko-Uhersku. Činnost dr Edvarda Beneše v této době v zahraničí je mnohostranná a nesmírně intensivní. Znovu píše a vydává politické publikace, informuje, získává přátele a spojence, organisuje zahraniční krajany, přesvědčuje politicky a počíná navazovat první diplomatická jednání. Snad nejlépe charakterisuje jeho činnost a to nejenom v této době toto svědectví: "Všichni v něm především poznávají a velebí úžasného pracovníka, pravý motor nabitý energií a aktivitou, a všichni v něm nacházejí mohutný zdroj víry ve spravedlivou věc i optimismu z té víry pramenícího".

Snad lze ještě zdůraznit důslednou připravenost, soustavnost a plánovitost jeho práce, pro něj nepochybně charakteristickou.

Velikým diplomatickým a politickým jeho úspěchem je, když se mu podaří dosáhnout, že Francie r. 1917 zapojuje osvobození Čechoslováků mezi válečné cíle spojenců, když potom je povoleno zřízení československých armád a když konečně dochází k obecnému uznání Národní rady československé za představitelku českého a slovenského národa. Vytvoření první československé vlády je oznámeno 14. října 1918 všem spojeneckým vládám, vlády, jejímž předsedou a ministrem financí je dr Tomáš Garrigue Masaryk, ministrem zahraničních věcí a vnitra dr Edvard Beneš a ministrem války dr Milan Rastislav Štefánik.

To je už závěr konce Rakousko-Uherska a počátek života osvobozené Československé republiky. To je signál k otevřené vzpouře Čechů a Slováků, jež zevně je vyjádřena také organisovaným a jednotným hnutím stávek našeho dělnictva. To je nakonec radostný říjen roku 1918, samostatný stát Čechů a Slováků a možnost života svobodného, spravedlivějšího a šťastnějšího.

Mírové konference neznamenají zmenšení pracovního vypětí dr Edvarda Beneše. Nedoceňujeme dosti, jak velkých úspěchů právě zde bylo dosaženo. Svědectví z této doby a to svědectví mužů a politiků, kteří na nich hráli vůdčí roli potvrzují, že důvodem těchto úspěchů byl klidný, umírněný a snášenlivý postoj Benešův i celé delegace a obecná úcta, které se naše delegace těšila pro svoji upřímnost a poctivost. Co podobnosti je mezi tehdejší vyhranou válkou a nesmírně těžkým budováním míru a nedávným i dnešním naším prožitkem z konce druhé světové války a z míru, který po ní má přijít.

Dr Edvard Beneš se vrací domů teprve 24. září 1919. Vedle problémů spojených s potřebou zajistit nový stát mezinárodně vyvstávají naléhavé otázky vnitropolitické, vyvolané bezohledným náporem reakčních sil uvnitř státu a stavějících se stále rozhodněji proti pracujícímu lidu, který s osvobozením národním spojoval také své cíle sociální a své osvobozování hospodářské.

Světový mír, jehož nebylo dosaženo, a vnitřní osvobození pracujícího lidu, jež bylo potlačeno, vyvolávají stále ostřejší třídní diferenciaci u nás, která nakonec milionem nezaměstnaných je předzvěstí naší nové, národní, demokratické a lidové revoluce z roku 1945.

Formální úspěchy, kterých v prvních letech po osvobození našeho státu dosahuje dr Edvard Beneš jako zahraniční ministr Československé republiky, jsou nepochybně značné. Společnost národů, kde právě dr Edvard Beneš hraje vynikající úlohu, spojenecké smlouvy se západními mocnostmi, Malá dohoda a přátelské smlouvy s ostatními státy vytvářejí pevnou ilusi bezpečí našeho státu pro většinu z nás. Čím více tato iluse mizí pod náporem světové i domácí reakce, tím intensivněji se seskupují u nás i v mezinárodním světě síly pokroku a tím jasněji vystupuje do jejich čela Sovětský svaz. Teprve dnes dovedeme v plné šíři docenit proti přechodné a míjivé ilusi zemitou a poctivou reálnost smlouvy o vzájemné pomoci, jež byla dr Edvardem Benešem po těžkých bojích uvnitř státu podepsána r. 1935 v Moskvě se Svazem sovětských socialistických republik.

V té době však již vyvstaly pro Evropu i ostatní svět všechny důsledky sobeckého a imperialistického míru, který za necelých 20 let po porážce Německa umožnil, aby toto dorůstalo znovu v nenávistného útočníka. Dračí sémě boje kapitalismu o sebezachování rozrostlo se do fašistických chapadel, jež rdousila v této době už i své ochránce a podporovatele a jež ohrožovala demokracii a svobodu celého světa.

Volba dr Edvarda Beneše presidentem Československé republiky byla soustředěním všech demokratických a pokrokových sil našeho státu na obranu naší samostatnosti, svobody a státní i národní existence, znovu životně ohrožované. Izvěstija tehdy právem napsala, že všechno, co je v Československé republice zdravé a schopné života, vystoupilo pro dr Beneše a že hitlerovský tisk nemůže skrýt svého zklamání nad tím, že dr Edvard Beneš byl zvolen presidentem republiky tak drtivou většinou.

Uvědomíme-li si důslednost, s níž stál potom dr Edvard Beneš proti touhám našich agrárních a kapitalistických kruhů paktovat se s fašismem a s níž odmítal opětně schůzku s Hitlerem, pochopíme teprve hloubku zášti, jež je v této době namířena celou světovou reakcí proti němu. Ještě zní v našich uších její kvintesence, řvoucí Hitlerovými ústy z Mnichova a z Berlína o šílenství, jež prý vytvořilo Československou republiku, která nemá žádného oprávnění, ať prý ji s českého hlediska posuzujeme jakkoliv, a řvoucí dále o pošetilosti, založené na neznalosti historických skutečností, dát hrstce méněcenných Čechů nadvládu nad menšinami, jež patří k tak význačným rasám, jako jsou Němci se svou tisíciletou kulturou. Ještě zní v našich uších Hitlerova nenávist vrcholící ve zvolání: "Já nebo pan Beneš."

Dva světy proti sobě. Dva světy mezi dvěma lidmi a současně dva světy v národech i mezi národy a státy. Svět demokracie, svobody a míru, a svět kapitalistické nadvlády a vykořisťování, fašismu a války.

Ale to již byl Mnichov, kterým začíná druhá emigrace dr Edvarda Beneše a v určitém slova smyslu opakování práce i bojů z dob první světové války. Ze dnů mnichovského ponížení a ze dnů mnichovské zrady zůstává nám jediná víra a jediná jistota. Je to ona, jež po počátečních chvílích váhání dne 12. prosince 1943 byla stvrzena presidentem republiky dr Edvardem Benešem smlouvou o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci se Svazem sovětských socialistických republik. Jistota, jež nám přinesla svobodu především obětmi a statečností rudých armád a našeho pracujícího lidu a jež přes Jaltu, Teheran a Postupim vytvořila Stalinem z našich zemí teprve opravdový a očištěný domov náš. Ona, jež chce mír pro celý svět a svobodu pro každého člověka.

Dr Edvard Beneš po celou dobu svého politického života zůstal důsledně věrný své politické pravdě, zůstal věrný československému lidu, demokracii a míru. A tuto věrnost znovu osvědčil, když v letošní únorové krisi, vyvolané naší reakcí, jmenoval novou vládu obrozené Národní fronty podle přání a vůle lidu.

Život každého z lidí začíná a končí. Ve stejné prostotě počátku a ve stejné prostotě konce. Sám není příčinou. Je důsledkem. A ať je sebe vypjatější a bohatší, je výrazem potřeby lidí. Je nedělitelnou součástí onoho kolektivu, kterému říkáme rodina, společnost, národ a na konec lidstvo. Je jenom tehdy dobrý, když se spaluje a hoří pro to, z čeho vyvstává a v čem je vlastní jeho smysl.

Skláníme se před životem a dílem jednoho z nás. Před životem a dílem dr Edvarda Beneše, druhého presidenta Československé republiky. V úctě, ve vděčnosti a v opravdovém smutku. A v neotřesitelné a nezlomné víře a přesvědčení, že cesta, po které jdeme, po které jde tento stát a tento lid, je cestou spravedlivou, dobrou a pokrokovou. Protože navazuje na nejlepší, co v tomto státě vyrostlo, aby nás bezpečně dovedla k plné svobodě, k plné demokracii a k opravdové lidskosti.

Končím schůzi.