Předseda dr. John.

Místopředsedové Hodinová-Spurná, Komzala, dr. Polanský, Richter, Valo, V. David, Žiak.

Zapisovatelé Kleštinský, Kolář.

Členové vlády: předseda vlády Zápotocký; náměstkové předsedy vlády Fierlinger, dr. Ševčík; ministři dr. Čepička, dr. Dolanský, Erban, Kliment, Kopecký, dr. Nejedlý, dr. Neuman, Nosek, Petr, Plojhar, inž. dr. Šlechta.

257 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře NS: gen. tajemník NS Kováčik; jeho náměstkové dr. Záděra, dr. Ramajzl.

1. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 94) na ochranu lidově demokratické republiky (tisk 103).

2. Zpráva výboru ústavno-právneho k vládnemu návrhu zákona (tlač 95) o štátnom súde (tlač 102).

Předseda (zvoní): Zahajuji 13. schůzi Národního shromáždění.

Dovolenou podle § 1, odst. 4 jedn. řádu dal jsem dodatečně na minulou schůzi poslancům: Tejchmanovi, Smrkovskému, Pavlíčkovi, Machačové, Krosnářovi, Synkové, Bínovi, Pfeiferové, Havlíčkovi, Kopřivovi a Horklové-Damkové; na dnešní schůzi Čollákovi, na dnešní a zítřejší schůzi posl. Karlu Klimentovi, Durné, Pramukovi, Tejchmanovi, Havlíčkovi, Lupačovi, Paškovi, na týden posl. dr. Berákovi, Jarošovi.

Posl. Pavol Dávid žádá o udělení zdravotní dovolené na dobu 8 týdnů. Lékařské vysvědčení předložil.

Posl. Kobylka žádá o udělení zdravotní dovolené na dobu 10 dnů. Lékařské vysvědčení předložil.

Místopředseda dr. Procházka žádá o udělení dovolené na dobu 3 měsíců, jelikož se zúčastní jako vládní delegát Shromáždění Spojených národů v Paříži.

Posl. Mjartan žádá o udělení zdravotní dovolené do konce tohoto měsíce. Lékařské vysvědčení předložil.

Posl. Urbánek žádá o udělení zdravotní dovolené na dobu jednoho měsíce. Lékařské vysvědčení předložil.

Navrhuji udělení těchto dovolených. Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku! (Děje se.)

To je většina. Dovolené se udělují.

Posl. dr. Václav Chytil oznámil přípisem ze dne 5. srpna 1948, že se vzdal svého poslaneckého mandátu. (Č. j. 800-I/1948.)

Posl. Ondrej Horvát oznámil přípisem ze dne 13. září 1948, že se ze zdravotních důvodů vzdává svého poslaneckého mandátu. (Č. j. 1000-I/1948.)

Přistoupíme k projednávání prvního odstavce pořadu, jímž je

1. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 94) na ochranu lidově demokratické republiky (tisk 103).

Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby jednání o této předloze se sloučilo s jednáním o předloze, která je jako odstavec 2 dnešního pořadu, to je

2. Zpráva výboru ústavno-právneho k vládnemu návrhu zákona (tlač 95) o štátnom súde (tlač 102).

Důvodem pro navrhované sloučení je, že obě osnovy věcně souvisí.

Jsou nějaké námitky proti návrhu na sloučení těchto odstavců? (Nebyly.)

Není jich.

Projednání bude tedy podle návrhu sloučeno.

Zpravodaji jsou: k odst. 1 posl. dr. Kokeš, k odst. 2 posl. dr. Haim.

Dávám slovo zpravodaji k odst. 1, posl. dr. Kokešovi.

Zpravodaj posl. dr. Kokeš: Slavné Národní shromáždění, paní a pánové!

Vláda lidově demokratické republiky Československé předložila Národnímu shromáždění dne 7. září 1948 vládní návrh zákona na ochranu lidově demokratické republiky tisk 94. Je mi velkou ctí, že jako zpravodaj ústavně-právního výboru mohu tento vládní návrh zákona před plenem Národního shromáždění hájit a doporučit k přijetí.

Není jistě náhodou, že tento návrh zákona projednává Národní shromáždění vzešlé ze svobodných demokratických voleb dne 30. května 1948 jako jeden z nejnaléhavějších zákonů a že k projednávání tohoto zákona dochází ve dnech 10. výročí Mnichova. Národní shromáždění totiž plně chápe své povinnosti, které má vůči pracujícímu lidu Československa a národům českému a slovenskému, jakož i vůči spojencům naší republiky a ostatním bojovníkům za mír, a pokládá za svoji povinnost co nejdříve zákonem poskytnouti lidově demokratické republice co největší bezpečnost před jejími nepřáteli.

Před únorem 1948 se v Ústavodárném Národním shromáždění dostávala otázka ochrany republiky na přetřes, a to jak ve výborech, tak v plenu ÚNS. Ukazovalo se čím dále tím více, že jedna část poslanců pokládala zákon na ochranu republiky z r. 1923 za velmi přísný, a tito poslanci by byli nejraději viděli, aby lidově demokratická republika Československá nebyla vůbec ničím a nikým chráněna. Byli to páni poslanci jako Nermuť, Dečí, Chudoba, Čížek, Hora a další, kteří na veřejných projevech i jinak se dopouštěli trestných činů proti republice a zneužívali poslanecké imunity v nejhrubším smyslu. Na druhé straně byli poslanci, kteří prosazovali co nejostřejší postup proti těm, kdož se dopouštějí trestných činů na republice, navrhovali a prosazovali vydání zločinců jako Kempného, Bugára a Ursínyho a požadovali, aby lidové demokratické republice byla zajištěna dokonce zvýšená ochrana s ohledem na zkušenosti posledních let.

Únor 1948 pak nám ukázal, proč oni pánové Krajinové, Nermuťové a Bartošové tolik brojili proti bezpečnostním orgánům, hlavně proti státní bezpečnosti, která stíhala činnost proti republice, a proč rovněž tehdejší ministr Drtina stál na straně nepřátel republiky a ochraňoval zrádce a velezrádce. Nepřátelé republiky totiž toužili po odstranění lidové demokracie, všech vymožeností lidově demokratického zřízení a po návratu k buržoasní demokracii z první republiky i k návratu všeho, co s ní bylo spojeno.

Košický vládní program - naše Magna charta - zcela jasně ukazoval, že lidově demokratická republika Československá je jiným státem co do politické, sociální i hospodářské struktury, než byla republika z roku 1923 a 1938. Se zřetelem na tuto skutečnost byl také vytyčen požadavek, že pro náš nový život nebude postačovat státní ústava z roku 1920, nýbrž naopak, že se zřetelem na veliké změny, které v našem životě nastaly, bude vytvořena ústava nová, odpovídající přáním a požadavkům našeho lidu a změněným poměrům. Z toho vyplývá pak druhá skutečnost, neméně závažná, že i ostatní zákony, které neodpovídají nastalým změnám a jsou s nimi eventuálně v rozporu, musí být odstraněny a nahrazeny novými. A tak je tomu i se zákonem na ochranu republiky.

Jsou lidé, kteří se ptají, proč vlastně Národní shromáždění projednává nový zákon na ochranu lidově demokratické republiky, když máme starý zákon na ochranu republiky z roku 1923? Na tuto otázku možno odpověděti takto: "Protože stát v roce 1923 byl jinou republikou s jiným státním zřízením a jinou hospodářskou soustavou, než je lidová demokracie v roce 1948, a není proto možné zákonem vytvořeným k ochraně buržoasní demokracie a kapitalistického pořádku chrániti lidovou demokracii socialisující."

Nikdo jistě nepopře, že za čtvrtstoletí od roku 1923 došlo k velikým změnám a že situace politická, sociální i hospodářská v roce 1923, t. j. v době, kdy byl odhlasován zákon na ochranu republiky, byla docela jiná, než je roku 1948. Stačí sáhnouti po důvodových zprávách doprovázejících tehdejší vládní návrh zákona na ochranu republiky a po zprávách výboru ústavně-právního poslanecké sněmovny a senátu, abychom ihned pochopili, za jaké situace, proč, pro koho a proti komu byl tento zákon odhlasován. Tak v odůvodněni k vládnímu návrhu ze dne 19. února 1923 stojí dokonce proloženě vytištěna tato věta: "... Lid, jehož široké vrstvy hledí po mnohých trpkých zkušenostech s důvěrou na trestní ustanovení přejatá z bývalého Rakousko-Uherska.", která jasně dokazuje, že tehdejší mocipáni zcela otevřeně utíkají od roku 1918 a vracejí se k metternichovským a bachovským trestním ustanovením, aby jich použili proti pracujícímu lidu, hlavně proti dělnictvu. V roce 1923 totiž je u moci reakce, která ze všeho nejvíc nenávidí socialismus, Říjnovou revoluci a Sovětský svaz. Tato reakce u vlády, místo aby řešila nezaměstnanost ve prospěch dělnictva a pracujícího lidu, žene proti pracujícím četníky s bodáky. Střílí se do dělnictva, které se dožaduje práce a které bojuje za udržení toho, co si vymohlo v r. 1918 a těsně po válce. Reakce u moci chce však zachránit privilegia vládnoucí kapitalistické třídy a proto hledí všemi prostředky i pomocí státní moci drtit dělnické hnutí a revoluční snahy. Koncentruje proto svou persekuci proti dělnické třídě a z ní pak proti těm, kteří se hlásí k učení Marxe a Lenina.

Docela otevřeně to přiznává zpravodaj o zákoně na ochranu republiky dr. Medvecký v poslanecké sněmovně v řeči přednesené dne 6. března 1923, když uvádí: "Nutné bylo proti specialisaci činnosti protistátní specialisovat i zákonné ochranné prostředky proti ní. Ideoví původci některých z těchto státních převratů vypracovali prostředky k povalení dosavadního systému společenského a bohužel i proti státu samému od prvých, skoro nezpozorovatelných narušení jednotlivých článků státního organismu až po základní a Leninem kategoricky požadované rozdrcení celého vojenského a administrativního státního aparátu, tak podrobně a soustavně, že se ukázalo, že dosavadní zákonné předpisy, mající za účel ochranu státního organismu, se ukázaly ne dost přesně formulovány, takže nezachycovaly právě ty nejnebezpečnější začátky protistátních snah ještě před vznikem jejich dalekosáhlých následků."

Učení Leninovo a snahy po socialismu zřejmě se jevily tehdejším držitelům moci jako největší nebezpečí. Kapitalisté ovšem zcela správně pochopili, že bude konec jejich panství, bude-li jednat dělnická třída a s ní spojený pracující lid podle učení Leninova, a proto podvodně kryli své třídní kapitalistické zájmy zájmem národa a státu. Ve svůj osobní prospěch dovedli zapojit celý státní aparát včetně soudů, a proto nebylo žádnou zvláštností, že podle zákona na ochranu republiky byli souzeni nejryzejší vlastenci za provolávání slávy Sovětskému svazu.

V roce 1923 patří továrny, doly, banky a velkostatky soukromníkům a z požadavků socialisace, vytyčených 1918-1919, které ještě měla na zřeteli ústava z r. 1920, zbyla již jen tabulka na dveřích v předsednictvu vlády. Z pozemkové reformy se stal paskvil a vyrostli zbytkaři. O politickém i hospodářském životě rozhodovali kapitalisté a pomocí státního aparátu se nastupuje proti dělnictvu. Buržoasie je u moci a vydává na svou ochranu zákon, jejž ovšem nemá odvahu nazvati zákonem na ochranu buržoasní republiky, nýbrž obluzuje lid tvrzeními, že jde o zákon proti nepřátelům demokracie, samostatnosti, národa a státu a pod. Zkušenosti, kterými prošel lid československý od r. 1923, však jasně ukazují, kdo byl opravdu nejneohroženějším bojovníkem za svobodu československého lidu, kdo nezradil a kdo byl ochoten přinésti a nakonec také přinesl největší oběti pro znovuzískání svobody: ovšem nikoliv svobody, jak si ji představovali a představují kapitalisté, nikoli svobody pro privilegovaných deset procent, nýbrž svobody politické i sociální pro všechen pracující lid. V lidově demokratické republice Československé je opravdu lid zdrojem vší moci ve státě, a je to pracující lid, vedený dělnickou třídou, kterému tato republika patří a kterou si buduje. U moci nejsou továrníci, bankéři a velkostatkáři jako v r. 1923, nýbrž z lidu pocházející a lidem volení zástupci, kteří povětšině za první republiky byli pro své marx-leninské stanovisko stíháni podle zákona na ochranu republiky. Továrny, doly, banky a velkostatky nepatří již soukromníkům, nýbrž národu, a výtěžky z práce pracujících lidí nejdou do kapes příživníků, nýbrž obracejí se ve prospěch celku. Byla zrevidována první pozemková reforma a provedena další pozemková reforma. Kapitalisté byli odstraněni z hospodářské moci i z politického života. Na místo zájmu jednotlivce, který byl dříve postaven na první místo, byl nyní postaven zájem celku. Neznáme nezaměstnanosti ani střílení do dělnictva, naopak dělnictvo a pracující lid musel dvakrát v r. 1948 nastoupit na ochranu lidově demokratické republiky proti jejím nepřátelům dokonce i se zbraní v ruce. Každému, kdo není zaslepen nepřátelstvím proti lidově demokratické republice, je jasno, že tato republika je něco docela jiného než republika z r. 1923 a že tato nová republika vyžaduje nového zákona na svou ochranu.

Vedle změn, které nastaly od r. 1923, jsou to zkušenosti nabyté hlavně od příchodu Hitlera k moci, které rovněž odůvodňují vydání nového zákona. Zkušenosti do r. 1939 ukazují, že kapitalisté a velkostatkáři, vydávající se za vlastence, ve skutečnosti připravovali nejhorší velezradu, která vyvrcholila podzimem 1938 a březnem 1939. Ve své třídní nenávisti vůči pracujícímu lidu a dělnické třídě a pro zachování svých výsad nerozpakovali se zradit národ a vydat stát proti znění zákona, který sami odhlasovali, v přesvědčení, že jim bude zachován a pro ně zachráněn jejich majetek. Byli to oni, kteří zdiskreditovali slovo demokracie, neboť se za demokracii jen schovávali a ve skutečnosti ji nenáviděli. Byli to oni, kteří za okupace - ať už jako továrníci nebo velkostatkáři - pomáhali okupantům a pomáhali deptat pracující lid.

V tomto období se našemu pracujícímu lidu otvírají oči a on vidí ony falešné proroky a falešné vůdce a chápe, že ti, kteří za první republiky pro své marx-leninské přesvědčení chodili do kriminálu, byli nejlepšími vlastenci. A náš lid pochopil, že Sovětský svaz, proklínaný a nenáviděný pány Berany a Preissy, je naším nejlepším přítelem, naším osvoboditelem a nakonec i zárukou naší svobody. (Potlesk.) Proto náš lid účtuje v r. 1945 s politickými vůdci a rozhoduje se spontánně pro cestu přes lidovou demokracii k socialismu po boku ostatních lidových demokracií a Svazu sovětských socialistických republik.

Zkušenosti od r. 1945 až do dnešních dnů nám ukazují, že nepřátelé socialismu, rekrutující se hlavně z řad třídního nepřítele, nejsou ochotni se smířit se skutečností a usilují o zvrat k odstranění lidově demokratického zřízení i za cenu ztráty naší samostatnosti. Nepřátelé republiky za hranicemi i u nás se nerozpakovali vyslati k nám ozbrojené banderovské bandy proto, aby ve spojení s připravovaným povstáním na Slovensku připravena byla u nás občanská válka.

Zrádci jako Ursíny, Kempný a ostatní se nerozpakovali dopouštěti se nejhorších zločinů proti státu jenom proto, aby se zbavili jimi tak nenáviděného režimu, lidové demokracie. Přes ponaučení a výstrahy, kterých se jim dostalo, šli další dále a připravovali kontrarevoluční puč v únoru 1948, jak nám dokazují procesy před československými soudy proti Krajinovi a pomocníkům velezrádci se nerozpakovali a nerozpakují zrazovat republiku zahraniční reakci. Spojují se i s nacistickými nepřáteli proti republice a jsou ochotni jen pro uspokojení svých osobních a třídních zájmů štvát proti vlastní zemi do války.

Tyto zkušenosti nás zavazují k bdělosti a ukládají nám, aby naše vlast, společná vlast Čechů a Slováků, neutrpěla žádné újmy. Jako zákonodárci musíme ustanoveními zákona na ochranu lidově demokratické republiky zajistit všechny statky, které tvoří podstatnou část našeho státu a lidově demokratického zřízení. Toho si byl ústavně-právní výbor vědom při projednávání vládního návrhu zákona a nespokojil se proto jenom se zněním, jak bylo předloženo vládou, ale toto znění rozšířil o několik paragrafů a některá ustanovení zpřísnil. Těchto věcí se dotknu při hodnocení problémů osnovy zákona.

A nyní, prosím, dovolte, abych se dotkl nejdůležitějších problémů, s kterými jako zákonodárci máme povinnost se vypořádat a s nimiž nakonec se musí vypořádat každý náš občan. Nejvyšším statkem, který má být na prvním místě chráněn, je stát, jeho samostatnost, ústavní jednotnost, územní celistvost, lidově demokratické zřízení a společenská nebo hospodářská soustava republiky.