Armáda naší první republiky byla hříčkou v rukou skupiny kapitalistů, kteří byli ochotni buď hnát armádu do války proti SSSR nebo - jak se ukázalo po Mnichovu - úplně ji likvidovat, protože jim nešlo o zájem národa a republiky, ale o prospěch vlastní, o zisky a obchodní zájmy, o jejich vlastní třídní existenci.

Naše armáda má svůj vzor v sovětské armádě, která jí byla nejen příkladem a učitelkou za války, ale je jí i vzorem v míru. Naše armáda je armádou míru, protože celý národ již mnohokrát dokázal svoji oddanost myšlence míru. Víme však, že nestačí mír jen chtít a pro něj pracovat, ale že nutno být pohotovým a připraveným, abychom v čas potřeby mír hájili a uhájili. Válečné přípravy na západě nám ukazují den za dnem jasněji, že jedním z ručitelů míru je a zůstane dokonale vycvičená, moderně vyzbrojená, mravně pevná a politicky uvědomělá armáda. (Potlesk.)

Zárukou dokonalosti naší branné přípravy a pohotovosti je celý národ právě proto, že si vášnivě přeje mír, kterému vždy přinášel a přinese všechny oběti, tedy i oběti, jichž vyžaduje vybudování moderní armády. Naše armáda není armádou výboje. Ani jeden z našich vojáků nepřekročí hranice státu s imperialistickými úmysly přivlastnit si cizí půdu nebo si podmanit cizí národy. Naše lidově demokratická armáda nebude nikdy podněcovatelkou nebo nástrojem útoku a nedá se zneužít nikomu a nikým, aby zradila své ideály, ze kterých se zrodila.

Opřena o mohutný a vyspělý Sovětský svaz je pro nás naše armáda nejlepší zárukou naší bezpečnosti a míru. Věříme, že vítězství míru je nejen vítězstvím ducha, převahy ideálů, ale že je i vítězstvím síly. Proto nejen obdivujeme naši armádu, ale proto jí patří i celé naše srdce.

Naše intensivní práce na výstavbě socialismu v průmyslu, v zemědělství, ve vědě i v umění spadá do doby gigantického zápolení dvou světů: světa kapitalismu, imperialismu, koloniálního útisku, politického a hospodářského systému vedoucího války a připravujícího třetí světovou válku - a světa toužícího po tom, aby mohl provádět v nadšení a usilovné práci výstavbu spokojeného a šťastného, vpravdě lidského socialistického života.

Velká vlastenecká válka ukázala, že sovětské společenské zřízení je životnější a pevnější než kapitalistické, že socialistický řád je lepší organisační formou společnosti než buržoasní společenské zřízení. Svět socialismu nejen že zvítězil, ale toto vítězství získalo mu sympatie všech pracujících celého světa. Vítězná válka přesvědčila i jiné národy, že v myšlenkách skutečné demokracie a socialismu je síla a vítězství.

Ideály socialismu a demokracie se šíří po druhé světové válce jak mezi národy evropskými, tak i koloniálními. Zatím co v Evropě miliony obyvatel Československa, Polska, Rumunska, Maďarska, Bulharska, Albánie a Německé demokratické republiky vstupují do tábora socialismu, snaží se koloniální národy svrhnout panství imperialismu, aby i jim zasvitlo slunko svobody. Mohutný národ čínský se osvobozuje a 486 milionů obyvatel se připojuje k systému socialistickému, který přináší neustálý vzestup hospodářský a kulturní, blahobyt, klid a mír a vyhlídky do šťastné budoucnosti.

Kapitalisté ve své zoufalé situaci nevidí jiného východiska než připravovat třetí světovou válku, která by prodloužila život tohoto zkomírajícího řádu a která by odstranila nezaměstnanost v jejich zemích. Druhá světová válka je nijak nepoučila. Nejen že se jim nepodařilo rozdrtit socialismus, jak doufali; naopak, socialismus vyšel z druhé světové války ještě více posílen. Dnes již každý poctivý člověk vidí, co kapitalismus přináší lidstvu. Vnitřní rozpory vyvolávají boj o moc, kapitalistické hospodářství přináší stávky, nezaměstnanost, utlačování národů, bídu a nedostatek. Na druhé straně příklady států žijících v řádu socialistickém jsou důkazem, že socialismus dává lidstvu svobodu, demokracii, sociální spravedlnost, právo na práci a zaslouženou odměnu, zajištění v nemoci a stáří, pokrok a vše, po čem touží svobodný člověk. V socialismu jsou to pracující, kteří si vládnou a kteří vysílají na přední místa nejlepší pracovníky ze svého středu.

Svět socialismu zvítězil silou myšlenky a silou ideje. K Sovětskému svazu, který zahájil novou epochu světové historie, se obracejí zraky pracujících celého světa. Od svého vzniku jde Sovětský svaz cestou upevňování míru a mezinárodní přátelské spolupráce. Být vyznavačem socialismu znamená být odhodlaným bojovníkem za mír, zatím co být přívržencem světa kapitalismu znamená být osnovatelem nové války.

V čele tábora podněcovatelů nové války stojí Spojené státy. Pod jejich vedením byl vytvořen t. zv. Atlantický pakt. Atlantický pakt je paktem politickým a vojenským, který má vytvořit ve státech stojících pod americkým vlivem základny k útoku proti Sovětskému svazu a lidovým demokraciím. Členské státy mají postavit armády, aby američtí vojáci nemuseli krvácet.

Atlantický pakt je jen vojenským doplňkem Marshallova plánu, který mu předcházel. Američané využili Marshallova plánu k tomu, aby se pod rouškou lidumilnosti zbavili nepotřebného zboží, aby v satelitních zemích zastavili továrny, které jim konkurovaly, a zvýšili jejich závislost na Spojených státech. Ve své druhé fázi počal Marshallův plán v souhře s Atlantickým paktem dodávat do evropských zemí válečný materiál, který má sloužit jako prostředek americké agrese.

Na základě t. zv. Trumanovy doktríny osobují si Spojené státy zakročit se zbraní v ruce kdykoli a kdekoli, je-li ohrožena doména kapitalismu a imperialismu. V duchu této doktríny jsou posílány do celého světa zbraně, a americké divise a Spojené státy se snaží v celém světě nejrůznějšími způsoby vybudovat opěrné válečné body.

V bláhové naději, že lze kolo dějin otočiti zpět, se západní kapitalisté spolčují s fašisty, hledají záchranu a pomoc u bývalých pomocníků Hitlerových; ale tito lidé nezachrání starý, zpuchřelý svět, naopak ještě zvýší odpor pracujících proti kapitalismu.

Kapitalisté se snaží rozleptat a narušit frontu socialismu a míru využitím hospodářského útlaku a dolary. Podařilo se jim to však jen v jediném případě, Titově. Ani ten však nemůže zachránit kapitalisty a jednoho dne bude sám zničen těmi, kterým dnes slouží, nebude-li jeho klika smetena ještě dříve jugoslávským lidem.

Západní imperialisté se ve své úzkosti o svoji existenci nezastavují ani před věcmi, které jsou všem lidem posvátné. Nezastavují se ani před zneužíváním náboženství a náboženského přesvědčení lidu. V náboženských společnostech vidí kapitalismus velkou mravní sílu a proto se snaží získat křesťanské i nekřesťanské církve na svou stranu. Široce rozvětvená síť církevního aparátu má sloužit kapitalistickým státům jako propagační síť. Má jim sloužit jako rozvětvená síť špionážní. Jsme svědky nekřesťanského zjevu, projevujícího se ve spojení vatikánské politiky s politikou podněcovatelů války.

Jako vyznavači křesťanského světového názoru litujeme, že vatikánská politika v naší době, kdy se řadí pracující celého světa do jednotné fronty míru, nepoznala, kde je její místo, že zklamala ty, kteří očekávali, že Vatikán bude mezi prvními, kdož budou podporovat politiku mírové výstavby, sociální spravedlnosti, živelnou touhu lidstva po odstranění sociálního útisku a křivd.

Opačný postoj Vatikánu svědčí o tom a je důkazem, že politika Vatikánu se liší diametrálně od pravého křesťanství, které hlásá lásku mezi bližními a které všemi svými přikázáními bojuje proti nespravedlnosti, vykořisťování a zlu.

Nesmíme však zapomínat, že vatikánská politika v minulosti byla často na scestí, a na skutečnost, že stejně jako imperialisté, ani Vatikán se nepoučil z výsledků první ani z výsledků druhé světové války.

Vatikán dnes vlastně provozuje politiku, která je určována imperialistickými a expansivními zájmy Spojených států. Odtud pramení boj proti Sovětskému svazu a lidovým demokraciím - ne z důvodů náboženských - protože ve všech těchto zemích je svoboda vyznání zaručena ústavně. Je to stát v těchto zemích, který se stará o hospodářské potřeby církve a nezasahuje nijak do její věroučné sféry.

Přes to vše je Vatikán horlivým účastníkem t. zv. "křižáckého tažení" proti Sovětskému svazu a lidovým demokraciím. Vládnoucí kruhy USA a Anglie vítají a schvalují, že se Vatikán účastní tohoto tažení. Tento způsob jim umožňuje vydávat své spiknutí proti míru a lidstvu za svatou věc. Již koncem r. 1943 napsal londýnský časopis Economist, orgán průmyslových a finančních kruhů, že Britannie a Spojené státy najdou po válce v katolické hierarchii oporu při "obnovování zákonitostí", t. j. při obnovování buržoasních poměrů. Politika Vatikánu a hierarchie - zdůrazňoval tento list - se vysvětluje strachem před komunismem a z vítězství levých.

V ltalii, ve Francii i v jiných západních státech ovlivňuje vatikánská politika volby v zájmu protisocialistických a reakčních stran. Arcibiskup milánský, kardinál Schuster hrozil vyloučením z církve všem, kdož podporují demokratický tábor vedený komunisty. Němečtí, francouzští, rakouští, britští a italští kardinálové, kteří se sjeli do Kolína n. R. k oslavě 700. výročí kolínského dómu, využili těchto slavností a s papežským nunciem v západním Německu, americkým Němcem Münchem, vydali list k věřícím, ve kterém je vyzývali k boji proti demokracii a komunismu. Někteří z kardinálů, kteří tento list podepsali, ještě nedávno přisluhovali Hitlerovi.

V září 1948 obdržel Vatikán od známého kardinála Spellmana k disposici fond 500.000 dolarů na boj proti komunismu.

Z přímého návodu angloamerických podněcovatelů války byl 13. července 1949 vydán dekret o vyloučení všech komunistů z církve, i všech těch, kteří je podporují, kteří pro ně hlasují, kteří s nimi spolupracují anebo čtou a rozšiřují jejich tisk. Tímto protikřesťanským politickým dekretem mají býti vyloučeny miliony katolíků z církve pro boj za mír, chléb, svobodu a národní nezávislost.

Tak se začleňuje Vatikán proti vůli milionů prostých poctivých věřících i kněží do nelidské a nekřesťanské koalice Trumana, Churchilla, de Gaullea, Čankaiška, Franca, Salazara a jiných fašistů. Přesto náš věřící lid je pevně přesvědčen o tom, že Franco je a zůstane fašistickým krvavým Francem, i když je nositelem papežských řádů.

K západnímu světu, k zrádné emigraci a neofašistickým štváčům, kteří se chopili příležitosti 28. října letošního roku, aby jednak ronili slzy nad ztrátou "starých zlatých časů", a na druhé straně aby štvali proti Československu a jeho lidově demokratické vládě, se přidružil tentokráte i Vatikán. Papež Pius XII. vydal 28. října letošního roku apoštolský list arcibiskupům, biskupům, kněžím a laikům v Československé republice. V dopise ostře útočí na československou vládu. Je samozřejmé, že prohlašuje za mučedníky a světce ty kněze, kteří pro zradu lidu a státu byli právem odsouzeni. Papež nenalézá však dosti ostrých slov odsouzení pro ty biskupy a kněze, kteří spolupracují s lidem a zachovávají věrnost svému státu, který jim dává plnou náboženskou svobodu a nepožaduje od nich a od věřícího lidu nic jiného, než aby náboženství a církve nebylo zneužíváno proti státu a proti lidu.

Ale ani toto "svatořečení" vlastizrady a zločinů nezmění již nic na mohutném nástupu katolického věřícího lidu a jeho duchovních k budování a obraně lidově demokratické vlasti. (Potlesk.)

Nedávno konaný celostátní sjezd katolického duchovenstva za účasti více než 1.600 delegátů a zástupců biskupského sboru je neklamným důkazem toho, že valná většina katolického duchovenstva v naší vlasti nalezla svůj správný postoj po boku věřícího a pracujícího lidu, v pevném odhodlání budovat a ne bourat, žít a ne umírat, vítězit a ne kapitulovat. (Potlesk.)

Otázka Německa je jednou z nejožehavějších otázek mezinárodní politiky po skončení druhé světové války a zvláště dnes se stává aktuálním problémem. Západní imperialisté snaží se vytvořit ve svých okupačních pásmech západního Německa nástupní terén k výpadu proti Sovětskému svazu a lidovým demokraciím. Snaží se v této oblasti vzkřísit německý militarismus, vytvořit armády německých žoldnéřů a využít fašismu a imperialismu, těchto nelidských krvelačných sil, v plánovitě připravované třetí světové válce. Na druhé straně jsme svědky toho, jak poctivá snaha demokratického německého lidu, vedeného vládou Německé demokratické republiky a velkým bojovníkem za práva lidu, presidentem Wilhelmem Pieckem, se snaží vytvořit jednotné demokratické, mírumilovné a svobodné Německo.

Otázka znalosti současného německého problému není věcí několika jedinců, ale povinností každého pokrokového a mírumilovného občana našeho státu.

Máme ještě před očima zkázu a utrpení, které německý imperialismus v druhé světové válce připravil lidstvu. Zákeřné přepadení Sovětského svazu ukázalo zvlčilost tohoto imperialismu, který na území Sovětského svazu prováděl vyhlazovací politiku. Sovětský svaz obětoval více než 7 milionů životů a hmotná škoda se odhaduje na 485 miliard dolarů. Na ukrutnost německého imperialismu žaluje více než 6 milionů mrtvých Poláků. Počet mrtvých v samotné Varšavě, kde činil 780.000, převyšuje veškeré ztráty Velké Britannie v minulé válce. Ve Francii padlo za oběť nacismu 576.000 životů. Více než 8 milionů lidí, mužů, žen i dětí zahynulo v německých koncentračních táborech. l náš národ prošel imperialistickou zhoubou nacistů a statisíce našich příslušníků položilo své životy v boji proti imperialistické německé hydře.

Konečná bilance německého imperialismu vykazuje 27 milionů lidských životů a škodu hmotnou 1.350 miliard dolarů.

S tímto imperialismem bylo nutno zúčtovat. Ještě v době, kdy hořící města a dědiny značily cestu imperialistické soldatesky, za dunění děl a výkřiků úzkosti milionů lidí scházejí se představitelé velmocí na konferenci v Jaltě a později v Postupimi. Účelem těchto porad je jediný cíl, aby německý militarismus a nacismus byl vymýcen. Velmoci se zavazují učinit vše, aby německý imperialismus nikdy již neohrožoval Evropu a mír na celém světě.

Úkolem spojenců nebylo zničit nebo zotročit německý národ. "Bylo by směšné, kdybychom ztotožňovali Hitlerovu smečku s německým národem, s německým státem. Zkušenosti z dějin nám říkají, že Hitlerové přicházejí a odcházejí, německý národ, německý stát však zůstává." To prohlásil generalissimus Stalin již v únoru 1942.

Postupimská dohoda, kterou podepsaly všechny čtyři vítězné velmoci, říká jasně, že německému národu má býti umožněno, aby uspořádal svůj život na demokratické a mírumilovné základně. Německo má úplně odzbrojit a má býti odmilitarisováno. Váleční zločinci mají býti potrestáni. Monopoly, kartely a trusty mají být odstraněny a hospodářský život decentralisován. Mají být vytvořeny podmínky k vytvoření celoněmecké vlády a jednotného Německa.

Tak slibně vyzněly konference velmocí na Jaltě a v Postupimi. New-yorský list "Post Meridian" tehdy napsal: "Usnesení postupimské konference mají za cíl zajistit mír. Reakcionáři budou s tímto usnesením nespokojeni."

To ovšem byl názor amerického listu několik dní po konferenci. Předpoklady pro vybudování jednotného a mírumilovného Německa byly splněny jedině v sovětském okupačním pásmu. Od vzniku Marshallova plánu a od počátku Atlantického paktu se snaží američtí imperialisté proti všem mezinárodním usnesením znovu vzkřísit německý imperialismus a válečný potenciál.

Na konferenci v Teheránu bylo řečeno, že žádná moc na světě nemůže zabránit tomu, aby německé armády na souši, ponorky na moři a válečný průmysl nebyl zničen ze vzduchu. Ale jak vypadala praxe? Anglo-Američané bombardovali dělnické čtvrti v Porúří a Porýní a z německého důlního podnikání byla zničena pouhá dvě procenta kapacity a z hutního a ocelářského průmyslu bylo jen pět procent vyřazeno leteckou zbraní.

Úplnou fraškou se stala otázka demontáže válečných průmyslových podniků. Po dlouhých debatách z původních 59 podniků, určených k demontáži, bylo demontováno pouze 13 a to takovým způsobem, že demontované části továren se daly v krátké době opět nahradit.

Západoněmecký zbrojní potenciál nejen že nebyl od r. 1945 snížen, nýbrž byl dokonce běžně zvětšován. Jakmile Američané zjistili, že německý zbrojní průmysl zůstane v rukou kapitalistů, přestali s demontážemi a od r. 1948 bylo do hutních a chemických koncernů, které jsou v rukou válečných zločinců, investováno téměř 43 milionů marek.

Západoněmecký průmysl, který měl obrovské možnosti sloužiti mírovým účelům a mohl přispěti k zvýšení životní úrovně německého lidu, se stal za vedení západních imperialistů válečným nástrojem, jehož má být použito k ničení nezměrných hodnot materiálních a k ničení nenahraditelných a nejvzácnějších hodnot - lidských životů.

K zvýšení válečného zbrojního potenciálu slouží i tak zv. Schumanův plán. Tento plán má uskutečnit to, co se nepodařilo ani Napoleonovi, ani Hitlerovi. Má spojit všechen hutní a důlní průmysl v západní Evropě v jediný monopolní mamutí kolos pod vedením amerických miliardářů a německých válečných zločinců z řad průmyslníků.