Místopředseda Fiala (zvoní): Zahajuji přerušenou dvacátou schůzi Národního shromáždění.

Budeme pokračovat v projednávání schváleného denního pořadu.

Třetím bodem denního pořadu, k jehož projednávání nyní přistoupíme, je

3. Zpráva výboru kulturního k vládnímu návrhu zákona o divadelní činnosti (divadelní zákon) (tisk 188).

Zpravodajem je poslanec Homola, dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Homola: Vážené Národní shromáždění soudružky a soudruzi!

V roce 1948 schválilo Národní shromáždění zákon divadelní, jenž obsahoval základní ustanovení o zřizování divadel a divadelní činnosti. Tento zákon odstranil změť právních předpisů v oblasti divadelnictví z buržoasní republiky, z nichž mnohé brzdily rozvoj divadel, a postavil současně po prvé v dějinách naší země naše divadelnictví na nový zákonný pokrokový společenský základ. Za uplynulých 10 let dosáhlo také na tomto základě naše divadelnictví nových velikých úspěchů.

Bouřlivý společenský rozvoj života naší země však již mnohá ustanovení tohoto zákona překonal. Některé předpisy již nevystačují a brání rozvoji divadelnictví s hlediska širokých potřeb pracujícího lidu. Proto předložila vláda Československé republiky Národnímu shromáždění nový divadelní zákon, jenž má napomáhat ještě bohatšímu rozvoji našeho divadla.

Nový zákon vychází z potřeb naší socialistické společnosti a zajišťuje jednotné řízení veškeré divadelní činnosti země, a to především s hlediska, aby divadla splnila významné kulturněpolitické poslání při budování socialismu. O veškerou divadelní činnost pečuje stát prostřednictvím svých orgánů a za pomoci dobrovolných společenských organisací pracujícího lidu.

Nový zákon rozděluje veškerá divadla na státní a nestátní. Státní divadla jsou taková, jež zřizuje ministerstvo školství a kultury na návrh krajského národního výboru. Nestátní divadla mohou zřizovat a provozovat všechny socialistické právnické osoby, zejména dobrovolné organisace lidu a lidová družstva. Současně upravuje zákon ochotnické divadelnictví, jež má svou činností vhodně doplňovat činnost stálých divadel. Ochotnická představení mohou pořádat kulturně-osvětové organisace, školní a mimoškolní výchovná zařízení, JZD, zařízení zdravotnická a dobrovolné organisace lidu. Těmito dvěma opatřeními, která jsou obsažena v zákoně, jsou dány vskutku velkorysé předpoklady k dalšímu širokému rozvoji našeho divadelnictví v socialistickém duchu.

Zvláštní postavení vymezuje zákon lásce našeho lidu - Národnímu divadlu, pro jeho mimořádný a slavný politický, národní i kulturní význam. Obdobné postavení je určeno slovenskému Národnímu divadlu.

Nový zákon dbá zásad, vyslovených Celostátní konferencí Komunistické strany Československa, především zásad o rozšíření pravomoci nižších orgánů. Týká se to zvláště zřizování státních divadel, která mohla být zřízena doposud pouze zákonem, schváleným Národním shromážděním. Podle nového divadelního zákona se pravomoc zřizování státních divadel přenáší na ministerstvo školství a kultury po návrhu KNV. Řízení státních divadel a dozor se přenáší, kromě Národního divadla a Vesnického divadla a na Slovensku kromě slovenského Národního divadla a Dědinského divadla, na krajské národní výbory, po případě městské a místní národní výbory. Řízení a dozor nestátních divadel se přenáší z krajských národních výborů na okresní národní výbory. Stejně tak ředitele státních divadel bude podle nového zákona jmenovat rada krajského národního výboru. Pouze ředitele divadel, řízených přímo ministerstvem školství a kultury, bude jmenovat ministr. Stejně tak dramaturgické plány divadel, které doposud schvalovalo ministerstvo, budou kromě centrálně řízených divadel schvalovat krajské národní výbory, po případě městské nebo místní národní výbory. Rovněž tak dohled nad konáním veřejných divadelních představení, který byl doposud svěřen okresním národním výborům, může podle tohoto nového zákona převést okresní národní výbor na výkonný orgán místního národního výboru.

Novy zákon také ukládá nové povinnosti organisacím našich divadelních pracovníků, a to Ústřednímu výboru Svazu československých divadelních umělců a Ústřednímu výboru odborového svazu.

Je tedy nový zákon dobrým rámcem pro další rozvoj československého divadla. Jeho správné uplatňování jistě napomůže také k tomu, aby náš kulturní život rozkvetl novými krásnými květy socialistického umění, jež budou znamenat další slávu československého divadla. Přeji jistě i jménem vás všem našim divadelním umělcům, aby nový divadelní zákon sloužil prospěchu československého divadla a především prospěchu naší krásné vlasti, prospěchu našeho pracujícího lidu, jenž nastupuje v této době k zvládnutí posledního úseku na cestě v dokončení výstavby socialismu v Československu.

Doporučuji Národnímu shromáždění, aby přijalo zákon o divadelní činnosti tak, jak jej projednal a předložil kulturní výbor v tisku 188. (Potlesk.)

Místopředseda Fiala: K projevu se přihlásil ministr školství a kultury dr. František Kahuda. Prosím soudruha ministra, aby se ujal slova.

Ministr školství a kultury dr. Kahuda: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi!

Neuplynulo ani jedno desetiletí od vyhlášení divadelního zákona a my jsme dnes postaveni před úkol projednat a schválit divadelní zákon nový. Není tomu tak proto, že by se snad charakter zákona z roku 1948 přežil. Praktické důsledky jeho pokrokových zásad v divadelnictví a současně nové podmínky, které se vytvořily v našem společenském a kulturním životě zvláště po XX. sjezdu KSSS a Celostátní konferenci naší strany, si vynucují nové zákonné vyjádření, nový právní podklad.

Před necelými deseti roky, kdy byl zákon přijat, byli jsme na počátku naší socialistické kulturní revoluce. V revoluční přeměně společnosti hrála od počátku spolu s hospodářským rozvojem velkou roli i soustavná, dosud nebývalá práce na povznesení kultury a vzdělanosti našeho člověka. Rozhodli jsme se zpřístupnit československému lidu všechny veliké poklady minulosti, otevřít mu dokořán brány k vědění a kráse. Poučeni obecně platnými myšlenkami marxismu-leninismu, navázali jsme na pokrokové tradice naší národní kultury a vzdělanosti, navázali jsme na dílo, jez naše dělnická třída a revoluční demokratická inteligence vytvořily již v boji proti kapitalismu, a počali jsme v podmínkách proletářské demokracie pracovat na souboru nové, vpravdě humanistické - socialistické kultury.

Jen ten, kdo je neschopen posoudit naši životní skutečnost jako celek, může přehlížet, jaké velké a dobré dílo jsme již vykonali.

Vynikající podíl v socialistické výchově lidu zaujalo svou myšlenkovou a citovou mocí umění. Naše divadlo, působíc svými jedinečnými hodnotami, se stalo jedním z nejúčinnějších nástrojů socialistického uvědomování.

A tak uměnímilovnost našeho lidu a nebývalá podpora, kterou náš stát vyhradil pro rozvoj kultury a vzdělání, umožnily, že v československém divadelnictví byly uskutečněny do velké míry pokrokové snahy dlouhých předešlých údobí, že československé divadelnictví se dočkalo obdivuhodného rozvoje.

Samozřejmě, že pro rozkvět umění a kultury nejsou čísla tím nejvíce směrodatným ukazatelem, ale i ona odrážejí radostnou přeměnu, která se u nás udála.

Máme dnes v českých zemích 49 profesionálních divadel. Na Slovensku bývala 2, dnes je jich 12. V těchto divadlech účinkuje 63 souborů činoherních, z toho jsou 4 mládežnické, dále 10 souborů operních, 11 operetních, 7 baletních a 10 souborů loutkové scény.

Pracuje u nás přes 6.000 ochotnických souborů, dobře vybavených a odborně řízených, které - jak známo - pořádají z vítězů krajských soutěží každoroční celostátní festival - "Jiráskův Hronov".

V minulém roce sehráli naši divadelníci 26.231 představení. Celkový počet návštěvníků se téměř rovná celkovému počtu obyvatel naší republiky. V málo které zemi se lze setkat s tak čilým divadelním ruchem jako v Československu!

Ve smýšlení, v morálce, v citovém životě našeho lidu došlo a dochází k výrazným trvalým změnám. Nejsou samozřejmě důsledkem pouze kulturního působení, vyplynuly především z revoluční přeměny společenských vztahů. Stačí si uvědomit, jak socialismus obohatil myšlenkový svět našich pracujících, k jakým novým a velkým problémům obrátil jejich zájem, jak se přeměnilo myšlení tolika lidí, kteří byli za kapitalismu utloukáni existenční nejistotou a kteří jsou nyní naopak povoláváni podílet se na řízení a správě této země, pospolitě uskutečňovat socialistickou demokracii. Neobyčejně se zvýšily i kulturní nároky širokých vrstev lidu, potřeba znát, vědět, umět a žít plným a krásným životem člověka, vůle poznat a osvojit si vše, co učinilo socialismus a komunismus nadějí lidstva a dědicem světové kultury. Růst kultury a vzdělanosti klade ovšem i stále vyšší nároky na naše divadlo. Chceme-li, aby se naše divadla stala ještě dokonalejší kulturní socialistickou institucí, dílnou, v niž se ještě účinněji formují myšlení, cítění a snahy nové společnosti, musíme pro další vývoj našeho divadelnictví uplatňovat především kvalitativní kulturně-politická hlediska.

Posuďme s tohoto zřetele své dosavadní zkušenosti!

Od přijetí divadelního zákona v roce 1948 prošlo naše divadelnictví dvěma hlavními údobími.

Ke stručné charakteristice prvního údobí, datovaného přibližně léty 1948-1953, patří to, že v něm se nám podařilo vybudovat hustou základní síť divadel a jejich souborů, že byly zavedeny nové způsoby, jak přivést pracující do divadel nebo jak přiblížit divadelní představení nyní tak širokému obecenstvu. Podařilo se dále odstranit s jevišť úpadkové umění, reakční brak a kýče. Ideová a umělecká úroveň repertoáru a jednotlivých představení byla podstatně povýšena tím, že jeho základem se stal klasický zlatý fond a nové drama ze socialistické současnosti. Teprve nyní mohla klasika zaznít naplno, nepřekrucována a neoklešťována zpátečnickým pojetím. Při kladení pevných základů současného dramatu, jež přivedlo na scénu nové hrdiny a nové děje a které volalo po novém diváku a formovalo ho, měla velikou zásluhu dramata sovětská. Řada děl sovětských autorů našemu diváku neznámých vyšla svou jasnou ideovostí vstříc socialistickým tužbám našeho lidu a vynikajícím podílem doplnila tehdy ještě nepočetnou mladou tvorbu našich dramatiků Drdy, Stehlíka, Káni, Cacha, Jariše, Šafránka, Mňačka, Karvaše a jiných.

První údobí, překypující revolučním elánem, vírou a tvůrčí chutí, trpělo ovšem závažnou nezkušeností a došlo v něm i k řadě nežádoucích zjevů. Živelnost vzniku divadel a souborů přivodila nerovnoměrnost v jejich rozložení a někdy vedla ke ztrátě kvality. Do divadel pronikli lidé bez valného talentu. Nedospěli jsme k potřebnému odlišení tvářnosti jednotlivých souborů. Uvádění nevyzrálých, schematických her, jež chudostí svých myšlenek a nedostatkem umění oslabovaly zájem veřejnosti, dosvědčovalo, že se kromě dětských nemocí v dramatické tvorbě vyskytují i nedostatky v rozpracování a chápání marxisticko-leninské estetiky a kulturní politiky, zesilované někdy administrativními nepoučenými zásahy do umělecké problematiky.

Ale už zájezdy našich umělců v období po roce 1953 do Sovětského svazu i zájezdy sovětských souborů k nám ukázaly, jak osobitě, různorodě a tvořivě lze zásady moderního divadla rozpracovat, jakou mnohotvárností a barvitostí jsou nadány. Také přebohatá výměna se zahraničím, záměr seznámit se s pokrokovým uměním na celém světě, pomohly ověřit si celý rejstřík stylového bohatství, umožnily konfrontaci, převzít nové zkušenosti, poučit se.

l v této oblasti sehrál rozhodující úlohu XX. sjezd KSSS a celostátní konference KSČ. Ty umožnily podívat se zásadněji a ostřeji na problémy našeho divadla, ukázaly nutnost zdolávání nových, vyšších ideologických a uměleckých úkolů. Umělci souhlasili s tím, že plochost a šedivost obsahu a formy nejsou v souladu s převratností a bohatstvím naší doby. Pravda, ne všichni si uvědomili, že vyšší, složitější úkoly vyžadují i vyšší ideologickou vyspělost, občanskou odpovědnost, umělecké mistrovství a tvůrčí odvahu. A jsou i takoví, kteří se požadavku hluboké ideovosti brání jako prý návratu k chybám, kteří však formálním radikálničením ve skutečnosti brání skutečnému pokroku v našem umění.

Jsme pro to, aby každý tvůrce volil cestu, která jeho individualitě nejlépe vyhovuje. Záleží nám ovšem na tom, aby si nezvolil scestí. Přejeme si, aby tvořil jako socialista, komunista, aby mluvil k lidu a nezapadl do umělecké samoúčelnosti a výlučnosti.

Snaha o to, aby divadla získala svůj umělecký profil, aby prokázala osobité hodnoty své umělecké práce, již dnes přináší své cenné výsledky, na pr. v pražském divadelnictví. Je správné, že na společné ideologické socialistické základně se rozvíjejí různé umělecké styly, na př. divadla "D 34" E. F. Buriana a Realistického divadla Zd. Nejedlého nebo uměleckých pracovníků - režiséra Alfréda Radoka nebo národního umělce Jana Škody. S podobným úspěchem vytvářejí ze svého souboru výrazný umělecký organismus i některá divadla mimopražská, divadlo budějovické, plzeňské, mostecké, hradecké nebo brněnské, olomoucké, opavské a další. A nevztahuje se to jen na tvorbu činohry, platí to i o hudebních souborech a loutkovém divadle zvláště. Podívejme se jen na Ústřední loutkové divadlo v Praze a na brněnskou Radost.

Také na skladbě repertoáru je zřejmější snaha po pevnější ideové linii i umělecké vyrovnanosti a poměrnosti uměleckých hodnot, smysl pro výchovný úkol divadla a snaha o uspokojení různých divákových nároků.

V programu divadel se objevila série nových her od našich mladých autorů. Mezi úspěšné dramatiky se přiřadili Pavlíček, Kohout, Prachař, Daněk, Zrotal a řada dalších.

S nadšením byla přijata mnohá objevná představení jako Zlatý kočár či Podivín v Národním divadle, Macbeth a Taková láska v Realistickém divadle, Opera z pouti a Věra Lukášová v D 34, Barbaři či Deník Anny Frankové v Ústředním divadle čs. armády, Fidlovačka a Matka Kuráž v Divadle S. K. Neumanna, Obchodník s deštěm v Komorním, českobudějovický či olomoucký Ďábel z Bostonu, Rollandovi Vlci v Plzni, kolínská Věc Makropulos, RUR v Mostě nebo Kavkazský křídový kruh v divadle libereckém a podobně.

Každá z těchto inscenací byla svérázným uměleckým výbojem, všechny je navzájem spojovala idea činorodého, důsledného humanismu, idea socialistického divadla.

Takto odpovědněji pojatá divadelní tvorba vytváří příznivé předpoklady i pro růst význačných uměleckých osobností. Objevují se nové podoby strhujícího, zdravého českého herectví. Divadelníci, kteří se nyní vracejí ze zahraničních studijních zájezdů či vystoupení, vyprávějí, že se za úroveň našeho divadla nikde ve světě nemusíme stydět. Při usilovné práci na hereckém stylu, na zvládnutí jevištního umění se postupně odkrývá i nedostatek talentu a neudržitelná povrchnost či macha těch jedinců, jimž se vytratilo z povědomí, jakou vysokou odpovědnost má odedávna v naší společnosti umělec.

A tak úsilí o rozhodný ideový a umělecký vzestup, o revoluční divadlo, zapalující svým myšlenkovým i výrazovým bohatstvím, přináší s prvními vítanými klady i novou problematiku. Do cesty této obrodné snaze se staví staré, soukromnické chápání divadelní práce a především pak mnohá ideová opozdilost, která v nesouhlasu s pokrokovým odkazem našich dřívějších divadelních generací narušuje spojitost umělecké tvorby s jejím společenským, politickým posláním.

V činnosti některých divadelníků či divadel se projevují rozpory, které nejsou ničím jiným než jednostrannou, opačnou odezvou toho, co se jako jednostrannost projevovalo v prvním údobí. Tyto rozpory lze shrnout do dvou skupin.

Především dochází někdy k nadřazování či výlučnému hodnocení pouhé umělecké složky díla, k podceňování jeho společenského smyslu, jeho političnosti. Proto ještě dnes znějí aktuálně Fučíkova slova o tom, že "jen nedorostlá kultura a neprozíravá politika se takto mohou dostat do rozporu". Proto ještě dnes třeba některým umělcům, kteří nedomyšleně stavějí zájem uměleckého pokroku do protikladu se zájmy politického pokroku, opakovat pádné věty S. K. Neumanna:

"Jako marxisté můžeme mít kladný poměr jen k tomu umění, které má kladný poměr k objektivní skutečnosti a je pravdivým projevem zdravé osobnosti, k úsilí o obsah, v němž by znova běželo o problematiku lidského osudu, která je pro nás jednoznačná; je to problematika zápasů za změnu světa, za řád pro svobodného a spravedlivého člověka. Pročež je naprosto nesprávné, vyskytne-li se, jak se to nedávno stalo, i v našem tisku stará liberalistická a individualistická pověra, že umělecké dílo musí být posuzováno jen měřítky uměleckými. Je to stejně chytré, jako kdybychom řekli, že řečnický projev lze posuzovat jen podle dokonalosti řečnického umění, a tleskali mazanému zrádci všeho, co je nám drahé, jen proto, že má náhodou nebo ze řemesla vybroušenější hubu než muž, který hájí naši věc neobratnou mluvou poctivého srdce. Umění, které jde na veřejnost, je veřejný projev a musí být posuzováno podle toho, co veřejnosti říká. Jinak na veřejnost nepatří. Nezapomínaje tedy formy, musí umělec socialistický pokládat obsah svého díla za věc hlavní. Jako umělec musí věnovat formě tolik pozornosti, mnoho-li jí vyžaduje jeho obsah pro vznik estetické reality, ale jako člověk bojovník musí formu pokládat jen za prostředek k pravému vytvoření obsahu."