Národní shromáždění republiky Československé 1956.
II. volební období.
87.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne 1956
o náhradě škody za pracovní úrazy a o náhradě nákladů léčebné péče
a dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
ČÁST 1.
Náhrada škody za pracovní úrazy.
§ 1.
Byla-li zaměstnanci způsobena škoda na
zdraví nebo smrt úrazem, který se přihodil
v prime souvislosti s výkonem jeho zaměst-
nání, nebo nemocí z povolání, odpovídají za
tuto škodu ty podniky, ústavy, družstva nebo
ostatní socialistické organisace anebo ty jiné
podniky a osoby, v jejichž provozu (závodu)
k ni došlo (dále jen "provozovatel").
§ 2.
(1) Provozovatel se zprosti odpovědnosti
toliko tehdy, prokáže-li
a) při škodě způsobené úrazem,
že škoda byla způsobena výhradně
1. neodvratitelnou události, která neměla pů-
vod v provozu, nebo
2. porušením předpisů o bezpečnosti a ochra-
ně zdraví při práci se strany poškozeného
zaměstnance, ač s nimi byl řádně sezná-
men, nebo tím, že tento zaměstnanec za-
nedbal důležitou povinnost svého povolání,
anebo
2
3. neodvratitelným jednáním osoby třetí;
b) při škodě způsobené nemoci z povoláni,
že s jeho strany i se strany osob, kterých
užil v provozu, byly dodrženy povinnosti ply-
noucí z předpisů o bezpečnosti a ochraně
zdraví při práci.
(2) Neodvratitelnost události nebo jednání
osoby třetí záleží v tom, že událost nebo jed-
nání nemohly být zamezeny péči podle po-
měrů potřebnou.
(3) Za třetí osobu se nepovažuje osoba
užitá v provozu.
§ 3.
Byla-li škoda způsobena také zaviněním
poškozeného, nese poškozený škodu poměr-
ně, jen porušil-li předpisy o bezpečnosti a
ochraně zdraví pří prácí, ač s nimi byl řádně
seznámen, nebo zanedbal-li důležitou povin-
nost svého povoláni.
§ 4.
Odpovědnost podle ustanovení této části
zákona nemůže být vyloučena ani omezena.
§ 5.
Výše náhrady škody se snižuje o to, čeho
se poškozenému zaměstnanci dostane z dů-
vodu úrazu nebo nemoci z povolání podle
předpisů o preventivní a léčebné péči nebo
podle předpisů o nemocenském pojištění za-
městnanců a o důchodovém zabezpečení (za-
opatření).
§ 6.
V zájmu trvalého zabezpečení poškozené-
ho lze jako náhradu budoucně ucházejícího
výdělku poskytovat jen peněžitý důchod;
ujednání, která tomu odporují, jsou neplatná.
§ 7.
Nárok na náhradu škody se promlčí v šesti
měsících ode dne, kdy se poškozený doví, jaká
je škoda a kdo za ni odpovídá, nejpozději však
ve třech letech ode dne, kdy byla škoda způ-
sobena.
§ 8.
Změní-li se podstatně poměry, které byly
rozhodující pro určení důchodu, lze se domá-
hat, aby byl důchod snížen nebo zvýšen,
anebo aby jeho další vyplácení bylo zastave-
no nebo aby vyplácení zastaveného důchodu
bylo obnoveno.
§ 9.
(1) Příslušný orgán odborově organisace
projednává všechny případy úrazů a nemoci
8
z povolání (§ 1), a to zejména pokud jde o pří-
činy a okolnosti, za kterých k úrazu nebo ne-
moci z povolání došlo. Tento orgán je též
oprávněn dávat provozovateli závazně poky-
ny k odstranění příčin, které způsobily úraz
nebo nemoc z povoláni.
(2) Týž orgán projedná také s poškozeným
a s provozovatelem nárok na náhradu škody,
který poškozený uplatňuje vůči provozova-
teli. Bez tohoto projednání nemůže poškoze-
ný uplatnit nárok žalobou u soudu. Doba po
kterou toto projednání trvalo, se nepočítá do
doby promlčecí (§ 7).
(3) Podrobnosti upraví Ústřední rada od-
borů; přitom těž stanoví, které orgány odbo-
rově organisace plni úkoly podle předcháze-
jících odstavců.
§ 10.
Žalobu podle této části zákona může po-
škozený podat také u soudu, v jehož obvodu
byla škoda způsobena.
§ 11.
Ustanoveními této části zákona nevylučuje
se odpovědnost podle občanského zákoníka.
I v takovém případě však platí ustanoveni
§ 6 a §§ 8 až 10 a provozovatel odpovědný po-
dle této části zákona odpovídá vždy za zavi-
nění osoby v provozu užitě.
ČÁST II.
Náhrada nákladů léčebné péče a dávek ne-
mocenského pojištění a důchodového
zabezpečeni.
§ 12.
(1) Jestliže se strany provozovatele nebyly
dodrženy povinnosti plynoucí z předpisů
o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a
někomu tak byla způsobena škoda na zdraví
nebo smrt, je provozovatel povinen nahradit
státu náklady léčebně péče, jakož i dávky
nemocenského pojištění a důchodového za-
bezpečení (zaopatření) poskytnuté z toho dů-
vodu.
(2) Jestliže škoda na zdrávi nebo smrt byly
způsobeny vadou stroje nebo jiného provoz-
ního zařízení, postihuje povinnost stanovená
v odstavci 1 také podnik, který dodal vadný
stroj nebo jiné provozní zařízení anebo je
vadně opravil.
§ 13.
Nejde-li o případ uvedený v § 12 a je-li
dán důvod k náhradě škody poškozenému
z těže události, z níž vznikly náklady léčebně
péče, anebo byly poskytnuty dávky nemo-
4
cenského pojištění nebo důchodového zabez-
pečení (zaopatřeni), je ten, kdo za škodu od-
povídá, povinen nahradit státu tyto náklady
a dávky v rozsahu odpovídajícím míře jeho
odpovědnosti vůči poškozenému.
§ 14.
Náhrada dávek důchodového zabezpečení
(zaopatření) podle §§ 12 a 13 musí být zapla-
cena v kapitálově hodnotě, vypočteně podle
pojistně matematických zásad, Žádá-li to
státní úřad sociálního zabezpečeni.
§ 15.
(1) Nároky na náhradu nákladů a dávek po-
dle §§ 12 a 13 se promlčují ve třech letech;
promlčecí doba počíná,
a) jde-li o náklady léčebné péče, ode dne
skončení léčení,
b) jde-li o dávky nemocenského pojištění,
ode dne poslední výplaty těchto dávek, a
c) jde-li o dávky důchodového zabezpečení
(zaopatření), ode dne, kdy orgán sociál-
ního zabezpečení poskytl dávku poprvé.
(2) Při společném uplatnění nároků na ná-
hradu nákladů a dávek podle §§ 12 a 13 z těže
událostí nepovažuje se žádný z uplatněných
nároků za promlčený, pokud běží promlčecí
doba aspoň pro jeden z nich.
(3) Ustanovení § 34 vládního nařízení č. 33/
1955 Sb., o hospodářských smlouvách, se ne-
vztahuje na nároky na náhradu nákladů a
dávek podle §§ 12 a 13.
§ 16.
Spory o náhradu nákladů a dávek podle
§§ 12 a 13 rozhodují soudy.
§ 17.
(1) Ministerstvo zdravotnictví, státní úřad
sociálního zabezpečení a Ústřední rada od-
borů mohou v dohodě s ministerstvem financí
společnou vyhláškou v úředním listě stanovit,
které orgány uplatňují nároky na náhradu
nákladů a dávek podle §§ 12 a 13.
(2) Uplatňuje-li nárok na náhradu dávek
nemocenského pojištění podle §§ 12 a 13
ústřední výbor příslušného odborového svazu,
vystupuje před soudem vlastním jménem.
(3) od vymáhání náhrad nákladů a dávek
podle §§ 12 a 13 lze v dohodě s ministerstvem
financí zčásti nebo zcela upustit, jestliže je
to odůvodněno mimořádnými okolnostmi pří-
padu.
5
ČÁST III.
Ustanovení společná a závěrečná.
§ 18.
Pokud tento zákon nestanoví jinak, platí
o náhradě škod, na které se vztahuje, jakož
i o náhradě nákladů a dávek podle §§ 12 a
13 ustanovení občanského zákoníka.
§ 19.
Za zaměstnance se pro účely tohoto zákona
považují osoby, které jsou účastný důchodo-
vého zabezpečení (pojištění) podle zákona
č...../1956 Sb., o sociálním zabezpečení nebo
předpisů vydaných podle něho, jakož i pří-
slušnici ozbrojených sil, kteří jsou účastni
důchodového zaopatření podle zvláštních
předpisů.
§ 20.
Nemocemi z povolání se rozumějí nemoci
uvedené v příloze k zákonu č...../1956 Sb.,
o sociálním, zabezpečení, jestliže vznikly za
podmínek tam uvedených.
§ 21.
(1) Zrušují se ustanovení dosavadních
předpisů, která odporují tomuto zákonu, ze-
jména se zrušují:
a) §§ 110 až 112 zákona č. 99/1948 Sb., o ná-
rodním pojištění,
ve znění předpisů jej
měnících a doplňujících,
b) §§ 35 a 36 a § 37 odst. 1 a 2 opatření
Ústřední rady odborů ze dne 18. prosince
1953 o organisaci a provádění nemocen-
ského pojištění zaměstnanců, uveřejněné-
ho vyhláškou předsedy vlády č. 100/1953
Sb., ve znění vyhlášky č. 65/1955 Sb.
(2) Dále se zrušuje § 8 odst. 2 zákona č. 63/
1951 Sb., o odpovědnosti za škody způsobené
dopravními prostředky.
(3) Ministr národní obrany může učinit
vhodná opatření k odstranění tvrdostí, k nimž
došlo za platnosti § 8 odst. 2 zákona č. 63/
1951 Sb.
§ 22.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. led-
na 1957; provedou jej všichni členové vlády.
Důvodová zpráva.
Nová úprava předpisů o nemocenském po-
jištění zaměstnanců a o sociálním zabezpe-
čení přináší pro pracující další zvýšení jejich
životní úrovně pro případ nemoci, invalidity
a stáří.
Tyto předpisy však neupravují a vzhledem
k tomu; že jde v řadě případů o řešení ob-
čanskoprávních vztahů mezi zaměstnancem
a zaměstnavatelem, ani nemohou upravovat
náhradu za všechny škody, které vznikají za-
6
městnancům v souvislosti s výkonem za-
městnání. Jde zejména o náhrady škod způ-
sobených zaměstnancům pracovními úrazy a
nemocemi z povolání, kde je třeba doplnit
uvedené předpisy na úseku občanského prá-
va. To platí zvláště o předpisech o sociálním
zabezpečení, podle nichž se odškodňují pra-
covní úrazy (nemoci z povolání) teprve tehdy,
mají-li za následek podstatně snížení výdělku
nebo jeho ztrátu.
Dosavadní způsob odškodňování za pra-
covní úrazy a nemoci z povolání, podle něhož
byly přiznávány úrazové důchody i v těch
případech, kdy úraz neměl za následek sní-
žení výdělku, vedl k tomu, že ani se strany
vedení závodů, ani se strany zaměstnanců
nebyla věnována dostatečná péče a pozornost
zachovávání předpisů o bezpečnosti a ochra-
ně zdraví při práci. Protože v každém pří-
padě pracovního úrazu bylo dáváno odškod-
nění z prostředků důchodového zabezpečení,
nebyly závody hmotně zainteresovány na boji
proti úrazovosti.
Náhrady škod za pracovní úrazy a nemoci
z povolání, pokud nebudou kryty dávkami
podle předpisů o nemocenském pojištění za-
městnanců a o sociálním zabezpečení, upra-
vuje nově tato osnova.
Podle osnovy je provozovatel za škodu způ-
sobenou zaměstnanci pracovním úrazem zá-
sadně odpověden a odpovědnosti se zprostí
jedině tehdy, prokáže-li, že úraz byl přivoděn
buď neodvratnou událostí nebo neodvratným
jednáním osoby, která není v provozu činná,
anebo zvláštní nedbalostí samotného poško-
zeného. Za škodu způsobenou nemocí z po-
volání pak provozovatel odpovídá, neproká-
že-li, že s jeho strany i se strany osob,
kterých užil v provozu, byly dodrženy po-
vinnosti plynoucí z předpisů o bezpečnosti a
ochraně zdrávi při práci.
Takto stanovená odpovědnost povede pro-
vozovatele k tomu, aby dbal větší měrou než
dosud o ochranu zdraví pracujících při práci.
K tomu přispěje i ta skutečnost, že náhrada,
kterou bude muset provozovatel platit, půjde
k tíži vlastních nákladů podniku.
Nová úprava značně usnadňuje pracujícím
uplatnění těchto nároků na náhradu škody a
umožňuje jejich uplatnění i v případech, ve
kterých to dosud není možné. Osnova totiž
odstraňuje i pro obor důchodového zabezpe-
čení zaměstnanců dosavadní omezení ply-
noucí z ustanovení § 112 zákona o národním
pojištění, podle něhož pojištěnec nebo jeho
pozůstalí mohou se domáhat nároku na ná-
hradu škody na zaměstnavateli pouze tehdy,
jestliže byl pracovní úraz způsoben úmyslně
nebo hrubým zaviněním zaměstnavatele nebo
jeho zástupce, který ho může zavazovat.
Osnova dále umožňuje, aby stát ve větší
míře než dosud uplatňoval náhradu nákladů,
které mu vznikly poskytnutím léčebné péče
nebo dávek nemocenského pojištění nebo
důchodového zabezpečení. Dosud podle usta-
novení § 111 zákona o národním pojištění je
zaměstnavatel povinen nahradit poskytnuté
dávky (věcné dávky nemocenského pojištění
a dávky důchodového zabezpečení) jen teh-
dy, přivodí-li pracovní úraz on sám nebo jeho
zástupce, který ho může zavazovat, buď
úmyslně nebo hrubým zaviněním.
Také tím působí osnova na zvýšení odpo-
vědnosti provozovatelů za bezpečnost a
ochranu zdraví pracujících při práci, což po-
vede k podstatnému omezení úrazovosti.
Význam osnovy je dále v tom, že předpisy
o náhradě nákladů a dávek se soustřeďují
v jedné normě, že se zároveň sjednocují a
že se dosavadní úprava této věci prohlubuje
(srov. důvodovou zprávu k §§ 12 a 13).
Osnova konečně umožňuje, aby nároky
státu na náhradu nákladů a dávek byly vy-
máhány najednou. To povede zejména k zjed-
nodušení administrativy na závodech a
k urychlenému vyřizování těchto nároků
u soudů, kde tyto nároky mohou být uplat-
něny společně, jednou žalobou.
K jednotlivým ustanovením:
K §§ 1 až 3:
Pro stanovení rozsahu odpovědnosti pro-
vozovatelů za škody způsobené pracovními
úrazy se přejímá úprava obsažená dosud jed-
nak v občanském zákoníku v § 351, jednak
v zákoně č. 63/1951 Sb., o odpovědnosti za
škody způsobené dopravními prostředky. Tato
zvýšená odpovědnost se vztahuje na všechny
případy, v nichž byla zaměstnanci způsobena
škoda na zdraví nebo smrt úrazem, který se
mu přihodil v přímé souvislosti s výkonem
jeho zaměstnání.
Zvýšená odpovědnost provozovatele se ne-
týká úrazů na cestě do práce a z práce, neboť
není vůbec v jeho moci, aby těmto úrazům
čelil. Naproti tomu může se však týkat pra-
covních úrazů, které se přihodily zaměst-
nancům při výkonu zaměstnání mimo provo-
zovnu zaměstnavatele, neboť je řada zaměst-
nanců, na příklad montéři, instalatéři, poš-
tovní doručovatelé a j., kteří vykonávají své
zaměstnání buď stále nebo dočasně mimo
vlastní provozovnu zaměstnavatele. V těchto
případech může provozovatel do jisté míry
čelit pracovním úrazům tím, že zaměstnance
7
příslušně vybaví (na příklad ochranným oble-
kem, obuví a pod. ) a řádně je poučí o tom,
jak mají práci vykonávat a jak si mají při
práci počínat.
Za pracovní úrazy, které utrpí zaměstnanci
v cizí provozovně, odpovídá především ten,
v jehož provozu k nim došlo. Odpovědným
nebo spoluodpovědným může však být i za-
městnavatel poškozeného.
Důvody, z kterých se provozovatel zprostí
odpovědnosti, jsou uvedeny v § 2. Pokud jde
o zprošťující důvod uvedený v odstavci
1
písm. a) č. 1 tohoto ustanovení, nezprošťuje
provozovatele odpovědnosti, že událost ne-
mohla být odvrácena vynaložením péče podle
poměrů potřebné, jestliže škoda nebyla způ-
sobena výhradně touto událostí; provozovatel
se proto zprostí odpovědnosti jen tehdy,
jestliže prokáže, že nemohl zabránit ani škod-
livým následkům této události. Tak na pří-
klad bude provozovatel odpovídat, jestliže za-
městnanec utrpěl škodu na zdraví v důsled-
ku neočekávaných neobvykle silných mra-
zů, protože provozovatel neučinil opatření
k ochraně zaměstnanců před jejich vlivy. To
platí obdobně i o zprošťujícím důvodu uve-
deném pod č. 3 tohoto odstavce.
Povahou věci je dáno, že zvlášť široce for-
mulovaná odpovědnost provozovatele za ško-
dy způsobené pracovními úrazy nemůže být
vztažena i na případy škod způsobených ne-
mocí z povoláni. Odpovědnost za tyto škody
se proto upravuje tak, aby odpovídala po-
vinnostem provozovatele stanoveným za úče-
lem zábrany takovým škodám.
Vzhledem k ustanovení § 3 zprostí se pro-
vozovatel částečně odpovědnosti, jestliže
prokáže, že k úrazu, po případě ke vzniku ne-
moci z povolání došlo také kvalifikovaným
zaviněním poškozeného. Naproti tomu ne-
zprostí se částečně odpovědnosti poukazem
na to, že k úrazu (nemoci z povolání) došlo
také jednáním osoby třetí.
K § 4:
Toto ustanovení chrání zaměstnance před
vyžadováním reversů, jimiž by se (předem)
vzdávali svých nároků. O vzdání nároků již
vzniklých platí obecná ustanovení. O zániku
závazku hradit bolestně a poskytnout náhra-
du za zohyždění srov. také § 335 větu dru-
hou občanského zákoníka.
K § 5:
Výše náhrady škody, kterou je provozova-
tel povinen poskytnout poškozenému, se sni-
žuje o to, čeho se poškozenému dostane z dů-
vodu úrazu podle předpisů o preventivní a
léčebné péči nebo podle předpisů o nemo-
cenském pojištění zaměstnanců a o důcho-
dovém zabezpečení (zaopatření), poněvadž
o tato plnění je jeho škoda nižší. Nebude-li
o nároku na toto plnění státu nebo o jeho
výši rozhodnuto, vyčká se rozhodnutí přísluš-
ného orgánu; soud zpravidla řízení za tím
účelem přeruší (§ 70 o. s. ř. ).
K § 6:
Účelem tohoto ustanovení je zajistit, aby
v případech; kdy škoda spočívá v trvalém sní-
žení pracovního výdělku, se poškozenému
dostalo trvalého zabezpečení pravidelnou vý-
platou důchodu. Proto se nepřipouští ani při
smírném (mimosoudním) vyrovnání nároku
jednorázové odškodnění. Zákon v tomto
směru rozšiřuje platnost zásady stanovené
v § 357 obč. zák. a zakazuje pod neplatností
ujednání, která by této zásadě odporovala.
K § 7:
Zmešká - li poškozený promlčecí lhůtu po-
dle tohoto zákona, nic mu nebrání, aby na-
stoupil cestu podle obecných ustanovení ob-
čanského zákoníka (§ 11 osnovy). Domáháni
náhrady bude však v tomto případě obtíž-
nější, poněvadž - nepůjde - li o provoz zvlášť
nebezpečný (§ 351 obč. zák. ) - bude muset
poškozený prokázat zavinění provozovatele,
resp. osoby užité v provozu (§ 11 věta druhá
osnovy).
K § 8:
Ustanovení § 8 zabrání, aby v případě zlep-
šení zdravotního stavu poškozeného zaměst-
nance nebo jeho dodatečného zhoršení, po-
kud ovšem zhoršení je v příčinné souvislosti
s úrazem, došlo k nepoměru mezi škodou a
náhradou určenou ve formě důchodu, i když
důchod nebude určen rozsudkem nebo soud-
ním smírem (§§ 162, 165 o. s. ř. ). Toto usta-
novení chrání obě strany a je ho třeba, po-
něvadž občanský zákoník přihlíží k změněným
poměrům, jen pokud jde o práva věcná a
nikoliv o práva závazková.
K § 9:
Účelem tohoto ustanovení je vhodně spojit
otázku odškodňování úrazů s bojem proti
úrazovosti. Proto dojde-li v závodě k úrazu
(nemoci z povolání), projedná jej s největ-
ším urychlením příslušný orgán tak, aby byly
zjištěny příčiny, které k němu vedly, a okol-
nosti, které mají význam pro posouzení po-
vinnosti provozovatele odškodnit poškozené-
ho. Příslušnost odborových orgánů povolá-
8
ných k tomuto jednání určí Ústřední rada
odborů ve směrnicích, které vydá podle od-
stavce 3 tohoto ustanovení. Tomuto orgánu
se přiznává též právo uložit provozovateli po-
vinnost odstranit nedostatky, které způsobily
úraz. Toto právo dosud měli jen inspektoři
odborových svazů. Novou úpravou se tedy
podstatně rozšíří okruh odborových orgánů,
které mohou urychleně a se znalostí provoz-
ních poměrů účinně zasahovat k odstranění
příčin úrazovosti.
Poškozený zaměstnanec je povinen, Žádá-li
o náhradu škody, obrátit se na příslušný od-
borový orgán, který s ním a s provozovatelem
případ projedná. Tím se sleduje, aby případy
škod vzniklých pracovními úrazy, po případě
nemocí z povolání byly vyřízeny pokud mož-
no smírným způsobem a nestaly se předmě-
tem soudního projednávání. Tím se dosáhne
také toho, že nebude z pracovního procesu
vytrhována řada osob, které se musí soud-
ního řízení zúčastnit, ať už jako účastníci
nebo svědci, po případě zástupci podniků, po-
škozených a pod.
K § 10:
Žaloba, kterou se uplatňuje nárok podle
této části osnovy, je osvobozena od soudních
poplatků podle § 10
odst. 1 písm. d) zákona
č. 173/1950 Sb.
K § 11:
Ustanovení druhé věty ukládá provozova-
teli odpovědnost za zavinění osob v provozu
užitých i pro případ, kdy se bude nárok po-
suzovat podle občanského zákoníka. To po-
vede ve svých důsledcích k tomu, že provo-
zovatel bude věnovat větší péči výchově a
zvyšování kvalifikace svých zaměstnanců.
K § 12:
V odstavci 1 se přejímá pro všechny pří-
pady nároků na náhradu nákladů a dávek
úprava platná zatím jen pro případy poskyt-
nutých peněžitých dávek nemocenského po-
jištění (srov. § 35 vyhl. č. 100/1953 Sb. ).
Nedodržení povinností plynoucích z před-
pisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci
může spočívat zejména v tom, že provozní
zařízení neodpovídala těmto předpisům, bylo
použito postupu zakázaného podle těchto
předpisů, nebyl dodržen pracovní postup pře-
depsaný z důvodů bezpečnosti při práci nebo
ochrany zdraví, po případě zaměstnanci ne-
byly poskytnuty předepsané ochranné pra-
covní pomůcky.
Ustanovení odstavce 2 znamená prohlou-
bení dosavadní úpravy těchto nároků státu
potud, že spoluzavázaným k náhradě činí
i podnik, který dodal vadný stroj nebo jiné
provozní zařízení anebo je vadně opravil.
Tento podnik se zprostí odpovědnosti, pro-
káže-li, že stroj nebo jiné provozní zařízení
byly při dodání nebo po provedené opravě
v bezvadném stavu. Odpovědnost podniku se
samozřejmě týká jen dodávek nebo oprav, ke
kterým došlo po účinnosti zákona. Provozo-
vatel i podnik odpovídají zde rukou společ-
nou a nerozdílnou (§ 340 obč. zák. ).
K § 13:
Také tímto ustanovením se přejímá a zá-
roveň prohlubuje úprava již platná (srov.
§ 110 zákona o národním pojištění a § 36 vy-
hlášky č. 100/1953 Sb. ). Prohloubení, jímž se
vyhovuje potřebám praxe, spočívá v tom, že
nárok na náhradu nákladů a dávek proti
škůdci není omezen výší nároku poškozeného.
Nárok na náhradu nákladů a dávek lze uplat-
nit, je-li dán důvod k náhradě škody poško-
zenému. Jestliže poškozený škodu spolu-
zavinil, je škůdce povinen nahradit státu tyto
náklady a dávky jen poměrnou částí.
K § 14:
Toto ustanovení jednak slouží myšlence,
aby provozovatel byl finančně postižen bez-
prostředně poté, kdy zanedbal svou povin-
nost, a nikoli na řadu let do budoucna, jednak
má zjednodušit administrativu. K tomuto po-
stupu se přikročí především tam, kde v dů-
sledku zaviněného neplnění povinností se
strany provozovatele došlo k vzestupu úra-
zovosti.
K § 15:
Nárok na náhradu dávek nemocenského
pojištění (odstavec 2) je sice nárokem státu,
avšak prostředky k provádění tohoto pojiš-
tění spravuje odděleně od svého vlastního
jmění Revoluční odborové hnutí (srov. § 3
odst. 4 zákona č. 102/1951 Sb. a § 3 odst. 2
vyhlášky č. 100/1953 Sb. ). Může proto zejmé-
na i ústřední výbor příslušného odborového
svazu uplatňovat tento nárok vlastním jmé-
nem.
Ministr financí osvobodí ústřední výbor
odborového svazu od soudního poplatku, po-
kud jde o žaloby podle §§ 12 a 13 osnovy,
v rámci zmocnění daného mu § 12 zákona
č. 173/1950 Sb.
Ustanovení odstavce 3 vyhovuje požadav-
ku praxe, aby příslušně orgány mohly na zá-
kladě výslovného zmocnění zákona upustit
podle svého uvážení od vymáhání náhrady,
9
zejména se zřetelem na mimořádně okolnosti
případu nebo s ohledem na nevinnou rodinu.
K § 19:
Zvláštním předpisem o důchodovém zaopa-
tření příslušníků ozbrojených sil je přede-
vším zákon č. 89/1952 Sb.
K § 21:
Mezi ustanoveními, která se výslovně zru-
šují, se uvádí i § 8 odst. 2 zákona č. 63/1951
Sb.
Podle tohoto ustanovení nepřísluší vojen-
ským osobám a jejich pozůstalým náhrada
škody způsobené dopravními prostředky, do-
šlo-li k úrazu při výkonu vojenské služby,
jestliže se jim dostane odškodnění podle
předpisů o zaopatření vojenských osob.
Úrazy, o něž tu jde, jsou vlastně pracovními
úrazy, na něž dopadají ustanovení této osnovy
(srov. § 19 osnovy).
Toto ustanovení, jak ukázala soudní praxe,
poškozuje ve srovnání s ostatními občany
zájmy vojáků (jejich pozůstalých), kteří při
výkonu vojenské služby utrpěli úraz doprav-
ním prostředkem, poněvadž odškodnění, kte-
rého se jim dostane podle předpisů o za-
opatření vojenských osob, nevyváží zpravidla
nikdy újmu, která by jim mohla být nahra-
zena, kdyby se její náhrady domáhali pořa-
dem práva.
Finanční dosah osnovy.
Zvýšená odpovědnost provozovatelů za
škody způsobené zaměstnancům pracovním
úrazem nebo nemocí z povolání a ta okolnost,
že nároky na náhradu těchto škod bude mož-
no proti nim uplatnit v daleko větším počtu
případů než dosud, povede k zvýšení nákladů
provozovatelů, jimiž jsou z převážné části
podniky státního socialistického sektoru.
Lze předpokládat, že roční náklad na ná-
hradu těchto škod u provozovatelů by činil
v roce 1957 42, 1 mil. Kčs, v roce 1958 60 mil.
Kčs, v roce 1959 76, 8 mil. Kčs a v roce 1960
92, 7 mil. Kčs. Při výpočtu těchto částek se
vychází z toho, že provozovatel bude odpo-
vídat plně za škodu v 60 % případů a spo-
lečně s poškozeným ve 30 % případů. Dále
se vychází z toho, že škoda bude uplatňo-
vána ve všech případech, tedy i v těch, kde
činí nepatrnou ztrátu na výdělku. Vzhledem
k podstatnému zvýšení nemocenského a
vzhledem k okolnosti, že asi 85 % případů
pracovních úrazů se vyhojí bez následků do
4 týdnů, je odhad nákladu maximální. Jeho
vzestup v dalších letech by ovšem byl ovliv-
něn počtem úrazů a také vývojem průměr-
ných mezd. Vedle toho je nutno počítat
i s tím, že provozovatelé budou povinni na-
hradit poškozeným v řadě případů bolestné,
po př. ve výjimečných případech i náhradu
za zohyždění. Pro odhad těchto nákladů ne-
jsou spolehlivě podklady. Lze však předpo-
kládat, že nebudou značné, zejména, bude-li
většina případů škod, jak se počítá, vyřízena
smírně po projednání orgánem odborové or-
ganisace.
K určitému zvýšení nákladů provozovatelů
povede těž to, že někteří z nich neprovedli
dosud plně předepsaná opatření proti úra-
zům, takže se budou snažit učinit tak doda-
tečně a co nejdříve. Při posuzování těchto
nákladů nutno vzít v úvahu, že mohou být
hrazeny na př. z ředitelských fondů a pod.
To bude zejména praktické v hospodářském
státním sektoru, především u výrobních or-
ganisací. Provedením bezpečnostních opatře-
ní proti úrazům omezí se také nepochybně
počet úrazů a tím i případů, kdy provozovatel
je povinen hradit poškozenému zaměstnanci
škodu z úrazu a stát poskytovat poškozenému
léčebnou péči a dávky nemocenského pojiš-
tění a důchodového zabezpečení (zaopatření).
Provádění ustanovení § 21 odst. 2 bude
znamenat pro státní rozpočet výdaj asi
300. 000 Kčs ročně. Tento výdaj bude kryt
z prostředků kapitoly "Ministerstvo národní
obrany", rozpočtovaných na příslušný rok.
V Praze dne 10. listopadu 1956.
Předseda vlády:
V. Široký v. r.
Ministr spravedlnosti:
Dr. V. Škoda v. r.
Kn 01 - 5570-56.