Předsednictvo Národního shromáždění Československé socialistické republiky,

vycházejíc z platných norem mezinárodního práva o stíhání a potrestání válečných zločinců a ze spravedlivého požadavku československého lidu, aby ani jeden z válečných zločinců a jejich pomahačů nemohl nikdy uniknout odpovědnosti za nejzávažnější trestné činy proti míru, válečné trestné činy a trestné činy proti lidskosti, spáchané v souvislosti s druhou světovou válkou,

usneslo se podle čl. 60 odst. 2 ústavy na tomto zákonném opatření:

§ 1

U trestných činů proti míru, válečných trestných činů, trestných činů proti lidskosti a dalších trestných činů, spáchaných v době od 21. května 1938 do 31. prosince 1946 (v době zvýšeného ohrožení republiky) válečnými zločinci nebo jejich pomahači ve prospěch nebo ve službách okupantů,

které jsou trestnými činy podle zákona č. 140 Sb. ze dno 29. listopadu 1961 a byly trestnými činy i podle zákonů platných v době jejich spáchání i zákonů pozdějších,

pokud by u nich mělo nastat promlčení trestního stíhání ke dni 9. května 1965 nebo později,

se nepromlčuje ani trestní stíhání ani výkon trestu.

§ 2

Toto zákonné opatření nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Důvodová zpráva

Zločiny fašismu v druhé světové válce vyvolaly rozhořčený hněv národů a oprávněný požadavek na spravedlivé potrestání válečných zločinců, strůjců a vykonavatelů ukrutností, masového vyhlazování národů, hromadných poprav a jiných zločinů proti lidskosti.

Tento spravedlivý požadavek národů našel své vyjádření v řadě mezinárodních smluv a dohod, jmenovitě v Moskevské deklaraci z října 1943 a v Londýnské dohodě ze srpna 1945 a byl znovu potvrzen v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia z prosince 1948.

Vítězné mocnosti vyjádřily v těchto dokumentech svoje rozhodnutí pronásledovat válečné zločince a odevzdat je žalobcům, aby spravedlnosti mohlo být učiněno zadost, a právo národů, aby váleční zločinci byli přivedeni zpět na místo svých zločinů a souzeni lidem, jenž byl obětí jejich násilí, a aby hlavní váleční zločinci, jejichž zločiny nelze územně přesně lokalizovat, byli souzeni před mezinárodním tribunálem.

Osvobozené národy přistoupily ihned po skončení druhé světové války ke stíhání těch válečných zločinců, kteří zůstali v dosahu jejich moci, nebo kteří jim byli podle dohod vítězných mocností předáni k potrestání; hlavní váleční zločinci byli spravedlivě potrestáni mezinárodním soudem v Norimberku.

Postupně se však ukazovalo, že značná část strůjců i vykonavatelů válečných zločinů uniká spravedlivému potrestání, zejména pro stále vzrůstající blahovolný postoj k jejich stíhání ze strany některých států. Tento blahovolný postoj se projevuje zejména v Německé spolkové republice, kde příslušné orgány přistupují ke stíhání válečných zločinců neochotně a liknavě. V poslední době se dokonce v tisku Německé spolkové republiky objevují úvahy o tom, že v nejbližší době by mělo dojít k promlčení stíhání válečných zločinů.

Tím se vytvořila situace, že ani po uplynutí téměř 20 let po skončení druhé světové války nemohli být potrestáni všichni váleční zločinci, a vzniká reálné nebezpečí, že uniknou navždy odpovědnosti a spravedlivému potrestání; naopak podporováni touto situací, znovu brojí proti míru.

Demokratické síly celého světa usilují proto o takové opatření, které by zabránilo, aby váleční zločinci mohli uniknout spravedlivému trestu za své zločiny spáchané v souvislosti s druhou světovou válkou. Bylo proto dohodnuto na VIII. kongresu Mezinárodního sdružení demokratických právníků v Budapešti ve dnech 31. března až 5. dubna 1964 a na konferenci o promlčení nacistických zločinů ve dnech 5. až 7. června 1964 ve Varšavě, že boj za důsledné řešení válečných zločinů v Německé spolkové republice a v Rakousku bude spojen s úpravou vnitrostátních zákonů v jednotlivých státech tak, aby bylo vyloučeno promlčení u nejzávažnějších válečných zločinů.

Československý lid, který jako jedna z prvních obětí agrese pocítil velmi bolestivě, co je válka a fašismus, a který si tím více přeje mír, nemůže rovněž nečinně přihlížet k tomuto bezpráví a učiní vše, co je v jeho možnostech, aby tomuto bezpráví čelil.

Výrazem tohoto odhodlání je i toto zákonné opatřeni, které trvale vyjímá z promlčení trestní stíhání strůjců a vykonavatelů nejzávažnějších trestných činů spáchaných v souvislosti s druhou světovou válkou, tj. v době zvýšeného ohrožení republiky.

Podle nyní platné právní úpravy promlčení v § 67 odst. 2 trestního zákona č. 141/1961 Sb. nemůže dojít k promlčení trestního stíhání uvedených zločinů - a to bez ohledu na jejich závažnost - po dobu, po kterou se jejich pachatelé zdržují v cizině; takovéto pachatele, ať již jde o cizí nebo naše státní příslušníky, bude možno trestně stíhat, jakmile se ocitnou na našem území.

Podle odstavce 1 téhož zákonného ustanovení by však došlo bez tohoto zákonného opatření k promlčení trestního stíhání nejzávažnějších z uvedených zločinů, tj. těch, na které trestní zákon dovoluje uložení trestu smrti, ke dni 9. kvčtna 1965 a to u pachatelů, kteří nebudou do té doby odhaleni a kteří se zdržují na našem území. V této skupino zločinů jde zejména o masové vyhlazování, hromadné i individuální popravy i vraždy, jako např. ubíjení vězňů, dále obecné ohrožení spáchané např. udáním odbojové skupiny, které mělo za následek smrt třebas i jejího jednotlivého člena apod., a některé nejzávažnější zločiny politického charakteru. K promlčení trestního stíhání méně závažných činů tj. těch, na které trestní zákon dovoluje uložení pouze trestu odnětí svobody, již došlo. V této skupině jde hlavně o kolaboraci apod. Z důvodů promlčení bylo také v posledních letech trestní stíhání méně závažných činů tohoto druhu zastavováno.

Za této situace je třeba zákonného opatření, které by čelilo trvale promlčení trestního stíhání nejzávažnějších z uvedených zločinů, a to bez ohledu na to, zda se jejich pachatelé nacházejí v cizině nebo na našem území, a které by současně neobnovovalo možnost trestního stíhání méně závažných zločinů již promlčených, kde stejně vzhledem k jejich menší závažnosti uplynutím doby jejich nebezpečnost již zanikla.

K §1:

Počátek zvýšeného ohrožení republiky byl stanoven v § 18 dekretu presidenta republiky č. 16 Sb. ze dne 19. června 1945 na den 21. května 1938 a jeho konec v § 1 vládního nařízení č. 217 Sb. ze dne 22. listopadu 1946 na den 31. prosince 1946.

Ke dni 9. května 1965 by uplynula lhůta 20 let stanovená § 67 odst. 1 písm. a) jako promlčecí doba na nejzávažnější trestné činy. Tato lhůta počala běžet dne 9. 5. 1945, kdy poprvé na celém území státu mohli být váleční zločinci stíháni orgány osvobozeného státu.