Předseda NS Smrkovský (zvoní):
Vážený soudruhu presidente, vážené
soudružky a soudruzi poslanci, paní a pánové,
prosím vás, abychom před zahájením
naší dnešní schůze uctili společně
památku (Shromáždění povstává)
dlouholetého člena a představitele nejvyššího
zákonodárného sboru Československé
socialistické republiky, poslance Národního
shromáždění s. Františka Tymeše.
S. František Tymeš, předseda výboru pro
plán a rozpočet a člen předsednictva
Národního shromáždění,
nositel Řádu 25. února, Řádu
lidových milicí a Řádu republiky,
zemřel po dlouhé a těžké nemoci
1. října 1968. Život s. Tymeše, jeho myšlenkový
vývoj a bohatá politická činnost jakoby
symbolizovaly dráhu čestného dělnického
funkcionáře, který v pohnutých historických
podmínkách vývoje našich národů
od let před první světovou válkou
stál po boku dělnické třídy
a podle svého nejlepšího vědomí
a svědomí pracoval za lepší život
lidu, za naplnění jeho práv sociálních,
občanských a národních. Věci
veřejné vždy viděl očima osudů
a zájmů prostých lidi, soudruhů a
spoluobčanů. Lidem byl věrný a proto
na žádné z osudových křižovatek,
před které byl jako politický pracovník
nejednou životem postaven, nezradil a nezklamal.
V Národním shromáždění
jsme všichni znali jeho poctivou práci, jeho odpovědný
vztah k občanům, kteří ho zvolili
za svého poslance. Velké pole působnosti
s. Tymeše bylo také ve Svazu československo-sovětského
přátelství, kde byl po dlouhá léta
aktivním členem a funkcionářem.
Zákeřná nemoc vyřadila s. Tymeše
z našeho kolektivu ve složité době, kdy
vyvstalo před námi mnoho otázek nových
a nebývale obtížných. Při jejich
řešení nemohl být již mezi námi.
Rozloučili jsme se s ním navždy v minulých
dnech. Avšak na odkaz jeho památky, člověka
a politika čestného a hluboce lidského nikdy
nezapomeneme. Děkuji Vám. (Shromáždění
usedá.)
Vážené Národní shromáždění,
zahajuji nyní vlastní jednání 27.
schůze Národního shromáždění.
O jejím svolání rozhodlo předsednictvo
Národního shromáždění
per rollam ve dnech 10. a 11. října 1968.
Znovu vítám mezi námi presidenta republiky
s. Ludvíka Svobodu. (Potlesk.)
Na schůzi je do této chvíle přítomno
242 poslanců, je tedy Národní shromáždění
schopno usnášení.
Dovolte, abych mezi omluvenými jmenoval na prvním
místě soudružky poslankyně Marii Solčanyovou,
Olgu Kotlebovou a Esteru Krúpalovou, které byly
zraněny při tragické havárii letadla,
kterým se před deseti dny vracely ke svým
rodinám ze zasedání Národního
shromáždění. Všichni na ně
s účastí vzpomínáme a přejeme
jim z tohoto místa brzké a úplné uzdravení.
Na dnešní schůzi jsou dále omluveni
poslanci: Knapp, Flieger, Pelikán, Laštovička,
Haško, Turečková, Pašek, Míska,
Lenárt, Kolder, Krosnář, Piller, Hečko,
Šik, Hajmacher, Zupka, Bichler, Bruner, Lörincz, Majling,
Štefánik, Németh, Karhan, Mjartan, Mikuláš,
dr. Kyselý a Vilém Nový. Z toho tři
jsou služebně v zahraničí, 11 omluvených
pro nemoc, 2 v lázeňském léčení,
3 poslanci dlí v zahraničí, jeden je na dovolené,
tři jsou mimo Prahu, jeden se omlouvá z rodinných
důvodů, tři bez udání důvodu.
Dále jsou omluveni tito ministři-neposlanci: Galuška,
Pavlovský, Řehák, Sucharda, Valeš a
ministr-poslanec Penc.
Předsednictvo Národního shromáždění
navrhuje jako jediný bod pořadu dnešní
schůze projednání Smlouvy mezi vládou
Československé socialistické republiky a
vládou Svazu sovětských socialistických
republik o podmínkách dočasného pobytu
sovětských vojsk na území Československé
socialistické republiky.
Kdo souhlasí s tímto pořadem? (Hlasuje
se.) Má někdo nějaký jiný
návrh? (Nebyl. Program schválen jednomyslně.)
Děkuji, pořad jednání je schválen.
Konstatuji, že schůze Národního shromáždění
je veřejná a text smlouvy, k níž se
má Národní shromáždění
vyjádřit, není již přísně
tajný.
Smlouvu, která byla podepsána dne 16. října
1968 v Praze, předložila vláda Národnímu
shromáždění dne 18. října
1968 k projednání podle čl. 42 ústavy
Československé socialistické republiky. Tento
článek ústavy stanoví, že Národnímu
shromáždění přísluší
dávat souhlas k mezinárodním smlouvám
politickým, hospodářským smlouvám
obecné povahy a k takovým smlouvám, k jejichž
provedení je třeba zákona.
Zásady této smlouvy vzaly informativně na
vědomí výbory ústavně právní,
branný a bezpečnostní a zahraniční
ve své společné schůzi dne 11. října
1968 v době, kdy začala jednání mezi
oběma smluvními stranami v Moskvě. Tytéž
výbory Národního shromáždění
projednaly pak jako pracovní a iniciativní orgány
Národního shromáždění
text smlouvy předložený vládou ve schůzi
dne 18. října 1968 v dopoledních hodinách.
Jménem vlády podá ke smlouvě výklad
předseda vlády, který byl rozhodnutím
presidenta republiky pověřen řízením
ministerstva zahraničních věcí, Ing.
Oldřich Černík. Dříve než
mu udělím slovo, chci sdělit, že do
této chvíle obdržel předseda NS na 200
rezolucí ze závodů, společenských
a jiných organizací. Předsednictvo NS, které
se sešlo ve 13 hod., projednalo a posoudilo tyto rezoluce
a vzalo jejich obsah na vědomí. Nyní prosím
předsedu vlády, aby se ujal slova.
Předseda vlády Ing. Černík:
Vážený soudruhu presidente, vážené
Národní shromáždění! Letošní
rok je vskutku bohatý na události, jež mají
prvořadý význam pro život naší
země. Proto také již potřetí
během 6 měsíců předstupuji
před Vás, abych Vás tentokrát seznámil
s opatřením, které má zásadní
význam pro naši další práci, které
je krokem vpřed při řešení určitých,
a věříme, že přechodných
nedorozumění, jež vznikla mezi námi
a některými socialistickými státy,
krokem, který umožňuje pro všechny partnery
důstojně řešit situaci vzniklou v srpnu
letošního roku.
Dne 16. října t. r. byla v Praze předsedy
vlád Sovětského svazu a Československé
socialistické republiky podepsána Dohoda o podmínkách
dočasného pobytu sovětských vojsk
na území Československé socialistické
republiky. Návrh Dohody byl připraven a projednán
sovětskou a naší delegací v Moskvě
ve dnech 14. a 15. října a o den později
byl projednán a schválen vládou ČSSR.
Tato smlouva nabývá platnosti dnem ratifikace, a
proto se dnes, vážení poslanci, obracím
jménem vlády na Vás, abyste tuto dohodu posoudili
a schválili. Jde nejen o to, že schválení
smlouvy považuje vláda za věc důvěry
Národního shromáždění
vůči ní samotné, ale tento akt je
v nejvyšším zájmu života našeho
lidu.
Dovolte mi, abych alespoň stručně poukázal
na základní důvody, které vedly k
rozhodnutí o uzavření smlouvy. Jak jsem již
zdůraznil ve svém prohlášení
v září letošního roku, zkušenosti
nás několikráte v historii poučily,
že není možné přehlížet
důsledky, které vyvolává náš
vnitřní společenský pohyb a naše
vnitřní činnost v mezinárodních
vztazích, Československá socialistická
republika není izolovaným ostrovem, odděleným
od vnějšího světa.
Základním východiskem veškerého
hodnocení naší činnosti z mezinárodního
hlediska musí být plné respektování
existence dvou světových soustav a příslušnosti
Československa k socialistickému společenství.
To je nejen naše vlastní přesvědčení;
tak hodnotí naše postavení též
naši přátelé, tak je ale hodnotí
i kapitalistické země.
Trvalá zahraničně politická orientace
Československa na upevňování společenství
socialistických států a její neustálé
rozvíjení má pro naši budoucnost klíčový
význam.
Je proto povinností všech vedoucích politiků,
jimž lidem této země byla svěřena
obrovská odpovědnost za její osudy, z této
skutečnosti vycházet, respektovat ji, odstraňovat
vzniklá nedorozumění a vzájemné
vztahy mezi socialistickými státy upevňovat
a rozvíjet. To odpovídá jak národním
zájmům Československa, tak obecným
zájmům socialismu. Právě tato hlediska
měla vláda na zřeteli, když rozhodla
o uzavření Dohody, kterou nyní jménem
vlády předkládám Národnímu
shromáždění ke schválení.
Soudružky a soudruzi poslanci! Lidé nám nyní
kladou otázky: "Jaký je vlastně význam
podepsání této smlouvy?" "Bylo
ji třeba vůbec podpisovat?" "Neznamená,
že politické vedení zradilo národní
zájmy republiky?" "Jak to bude s rozmístěním
vojsk, kdo bude hradit jejich pobyt a komu budou zodpovědna
za své jednání?" "Budeme mít
nyní možnost postupovat na cestě, kterou jsme
po lednu zvolili, v uskutečňování
vládního programu, na jehož základě
dal lid i Národní shromáždění
vládě plnou důvěru?"
Chápeme tyto otázky, chápeme ty, kdož
je kladou, a považujeme za svou povinnost na ně čestně
a otevřeně odpovědět. Vstupem armád
pěti socialistických zemí v srpnu letošního
roku na území Československé socialistické
republiky byli jsme postaveni před novou skutečnost.
Před novou skutečnost však v těchto
dnech byli postaveni i představitelé zemí,
které k nám vyslaly svá vojska. Smlouva neřeší
příčiny, ale důsledky nové
situace. Bylo by nepoctivé zapírat, že tyto
události vnesly do našich vztahů mnoho bolesti,
trpkosti, napětí i nedorozumění. Chápu,
že takovéto pocity nelze překonat z hodiny
na hodinu, ani z týdne na týden.
Je však povinností těch, jimž byla svěřena
důvěra lidu, aby řešili i ty nejtíživější
a nejbolestivější problémy v zájmu
spokojené budoucnosti svých národů.
Proto také jsme se zúčastnili ve dnech 23.
až 26. srpna jednání stranických a vládních
delegací SSSR a ČSSR, jejichž výsledkem,
jak známo, byl moskevský protokol.
Ihned po návratu naší delegace z Moskvy se
sešel ústřední výbor KSČ,
projednal závěry protokolu a přijal některá
zásadní opatření ke zvýšení
vedoucí úlohy komunistické strany. Současně
zahájil práce na přípravě dokumentu
o hlavních úkolech strany v současné
době, který projedná na svém nejbližším
zasedání. Národní shromáždění
a vláda přijaly některá, vám
všem již známá opatření
ke stabilizaci politického života, k urychlenému
sjednocování všech společenských
sil na principech socialismu, k obnovení chodu národního
hospodářství, k upevnění státní
správy, zejména na úseku ministerstva vnitra,
opatření proti antisocialistickým silám,
k usměrnění činnosti hromadných
sdělovacích prostředků ve vyhraněně
socialistickém duchu apod.
Pokračovali jsme i v plnění některých
zásadních úkolů, rozpracovaných
před 20. srpnem, zejména v přípravě
federálního uspořádání
státu a v přípravě dalšího
postupu ekonomické reformy.
Při dalších jednáních v Moskvě
jsme se vzájemně s vedoucími představiteli
SSSR informovali o všech konkrétních opatřeních,
která provádíme k plnění závěrů
moskevského protokolu a bratislavské deklarace a
která připravujeme jako zásady dalšího
postupu. Jejich základem jsou opatření, která
dále upevní pozice socialismu v Československu
na základě principů marxismu-leninismu. Půjde
též o to, odstranit postupně nedorozumění
mezi námi a některými socialistickými
státy upravit vztahy k Sovětskému svazu,
Polské, Maďarské, Bulharské lidově
demokratické republice, Německé demokratické
republice a postupně je normalizovat.
Významnou součástí celkového
procesu normalizace našeho společenského a
politického života po srpnových událostech
je i Dohoda, kterou vám vláda předkládá
ke schválení.
Hlavní význam této dohody je v tom, že
končí etapu, kdy vztahy mezi mimi a pěti
socialistickými státy byly krajně nepřehledné,
neuspořádané a v důsledku srpnových
událostí též velmi zkomplikované.
To se samozřejmě odráželo i ve vztazích
mezi vojsky těchto zemí a obyvatelstvem. Uzavřením
dohody jsou přísně vymezeny smysl, počty,
rozmístění, právní i ekonomické
vztahy kontingentu sovětských vojsk a stanovena
dočasnost jejich pobytu v závislosti na vývoji
celkové situace.
Tato dohoda však respektuje určitou danou realitu,
jejíž změna není závislá
na subjektivních názorech, a tím, že
pro tuto realitu určuje přesná pravidla,
umožňuje, aby vnitřní situace v Československu
se ještě rychleji normalizovala. Mohu otevřeně
říci, že text smlouvy plně respektuje
suverénní výkon státní moci
a správy našimi orgány na našem území,
zaručuje bezpečnost a právní ochranu
našich občanů a vytváří
předpoklady k tomu, aby pobyt vojsk se nedotýkal
naší ekonomické situace a životní
úrovně obyvatelstva.
Hlubší rozbor všech souvislostí spojených
s uzavřenou Dohodou o dočasném pobytu části
sovětských vojsk na našem území
přitom ukazuje, že vedle významu, který
má smlouva pro konsolidaci života uvnitř země,
nelze zanedbat ani mezinárodně politická
hlediska. Dovolte mi na některá z nich upozornit
Národní shromáždění.
Dnes, stejně jako dříve, je svět rozdělen
do protikladných společenských soustav a
jim odpovídajících politických a vojenských
svazků. Tyto svazky představují dvě
stránky základního rozporu mezi socialismem
a imperialismem, který je vyjádřením
mezinárodního třídního zápasu.
Zkoumáme-li realitu mezinárodně politických
procesů posledního období, přesvědčujeme
se, že světový imperialismus, představovaný
zejména imperialistickými kruhy Spojených
států amerických, se nezřekl snahy
řešit své problémy a prosazovat mocenské
zájmy silou. Hrozba světové nukleární
katastrofy, před kterou stálo lidstvo v období
karibské krize, nepřiměla Spojené
státy, aby přehodnotily svou politiku. Naopak, zahájily
eskalaci války ve Vietnamu a začaly ji koncipovat
v širším rámci tzv. asijské doktríny.
Nebezpečně se vyvíjí i nadále
situace na Středním východě, který
Spojené státy pokládají za jednu ze
strategicky nejdůležitějších oblastí.
Hrozí nebezpečí, že tato oblast se stane
znovu akutním ohniskem krize, která by mohla přerůst
v širší ozbrojený konflikt na rozhraní
dvou existujících soustav včetně tzv.
"třetího světa".
To vše svědčí o stoupající
intenzitě imperialistické politiky při zvyšování
mezinárodního napětí, vyvolané
i dezintegračními snahami NATO, které by
mohly vyvrcholit v roce 1969, kdy vyprší platnost
Severoatlantické smlouvy a jež by mohly mít
za následek narušení hegemonie, oslabení
vedoucí úlohy USA a NATO.
V Evropě, kde jsme angažováni především,
hraje v tom to úsilí hlavní úlohu
zejména snaha o další posilování
vojenského potenciálu NSR, jakožto nejaktivnějšího
spojence Spojených států amerických
v Evropě.
Nedílnou součástí naší
politiky je proto i neustálé posilování
obranyschopnosti naší země v rámci koalice
států Varšavské smlouvy.
Dokud existuje agresívní pakt NATO, je i povinností
ČSSR neustále pečovat o vojenské síly
a upevňovat obranné společenství socialistických
zemí. Současná revoluce ve vojenství
ostře vyhrotila rozpor mezi potřebami dokonalé
obrany soustavy a možnostmi jednotlivých států.
Koalice Varšavské smlouvy, jejíž vznik
byl odpovědí socialistických států
na vytvoření vojensko-politického seskupení
NATO a přijetí NSR za člena tohoto uskupení,
je proto nezbytným zdrojem síly socialistických
zemí.
Ochrana společných zájmů socialistických
zemí a jejich revolučních vymožeností
vedla vlády obou zemí k závěru o nezbytnosti
dočasného pobytu určitého kontingentu
sovětských vojsk na našem území.
To proto, aby podle prvního článku Dohody
tato vojska posílila obranu států socialistického
společenství před sílícími
revanšistickými snahami západoněmeckých
militaristických sil.
Na základě tohoto článku přijaté
Dohody zůstanou dočasně na území
republiky určité kontingenty sovětských
vojsk. Jejich celkový počet je Dohodou přesně
stanoven. Ostatní vojska, tzn. většina vojsk
Svazu sovětských socialistických republik
a veškerá vojska Polské lidové republiky,
Maďarské lidové republiky, Německé
demokratické republiky a Bulharské lidové
republiky, odejdou. Jejich odsun se uskuteční postupně
do dvou měsíců od ratifikace smlouvy oběma
stranami.
Část vojsk, která u nás dočasně
zůstanou, opustí polní ubytovací prostory
a rozmístí se ve vojenských prostorech a
vojenských objektech některých míst,
která jsou rovně přesně určena.
Výběr těchto prostorů a objektů
nebyl určen politickými, nýbrž vojensko-odbornými
hledisky a našimi ubytovacími možnostmi. Vojenská
velitelství vojsk pěti socialistických zemí
budou zachována pouze tam, kde budou dočasně
umístěna sovětská vojska. Ve všech
ostatních městech, kde byla v minulých týdnech
zřízena, budou zrušena po odchodu vojsk, V
Praze a Bratislavě zůstanou představitelé
sovětských vojsk s úkolem řešit
otázky, které vzniknou při plnění
Dohody.
Přímá ochrana západní hranice
i přes dočasnou přítomnost sovětských
vojsk zůstává plně v rukou naší
armády. Československá lidová armáda
tak i v současných podmínkách zůstává
platnou, nedílnou součástí armád
Varšavské smlouvy, kdykoliv připravenou plnit
své internacionální závazky při
obraně socialismu. Své úkoly bude nyní
plnit ve složitějších podmínkách.
Dočasný pobyt části sovětských
vojsk si vyžaduje přeskupit určitou část
útvarů naší armády. To s sebou
nese zhoršení ubytovacích podmínek vojáků,
odloučení mnohých vojáků od
jejich rodin, zvýšení nároků
na kázeň a organizovanost vojenského života,
na efektivní využívání výcvikových
prostorů a zařízení apod. Vláda
je však přesvědčena, že příslušníci
armády tak jako v uplynulých týdnech budou
i nadále jednat v souladu s potřebami a zájmy
země a své poslání splní, že
za pomoci stranických i státních orgánů
urychleně dosáhnou plné bojové pohotovosti
a napomohou tak k úplné normalizaci poměrů
v naší vlasti.