Místopředseda SN Kouba: Děkuji ministru Markovi. Uděluji nyní slovo posl. dr. Matyášovi.

Poslanec JUDr. Matyáš: Vážená Sněmovno národů, soudružky a soudruzi. Podávat zpravodajskou zprávu k Úmluvě o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti je úkol snadný a současně velmi těžký.

Snadný proto, že jistě nebude nikoho, kdo by s touto Úmluvou ne- souhlasil. Velmi těžký proto, že při vyslovení slov "válečný zločin", "zločin proti lidskosti" se neubráníme vzpomínkám na ty tisíce, statisíce a milióny nevinných lidí, kteří zahynuli za druhé světové války. Snad lze spočítat hlavy, které padly v sekyrárně na Pankráci, nikdo však není schopen spočítat ty, kteří zahynuli bez rozsudku, dětí, žen, mužů, starců - umučených, pověšených, ubitých, upálených ze zvůle, ale také jako výsledek výchovy či rozkazů těch, kteří spadají do kategorie válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, Lidice, Oradour, Coventry, Chatyně - to jsou jména, která se stala symboly. Jsou to jen čtyři jména; může však někdo spočítat další stovky a tisíce takových Lidic, když jen na Bílé Rusi připomíná památník v Chatyni obdobu téměř 150 Lidic?

Oběti německého fašismu, zahynulé v koncentračních táborech, připomínají na čestném hřbitově v Drážďanech symbolické sloupy se jmény Dachau, Buchenwald, Oranienburg-Sachsenhausen, Osvětim, Treblinka, Terezín atd. - ale i tato jména jsou jen varovnou výstrahou několika těch nejznámějších míst, kde práce měla osvobozovat, jak stálo napsáno nad jejich vchody, odkud se však vycházelo převážně dýmem z komínů krematorií. Nelze nevzpomenout, že například jen v Bělorusku byly desítky a desítky koncentračních táborů. Je asi rovněž nemožné spočítat je všechny, jak je zřídili nacističtí nadlidé všude tam, kam tak zvaně na věky šlápla jejich bota. 20 miliónů lidí stála druhá světová válka Sovětský svaz, 360 tisíc národy naší vlasti.

Mysleli jsme si, že po zániku nacistického Německa a jeho pomahačů bude lidstvo natolik poučeno, aby nepřipustilo opakování fašistických zvěrstev. Že jsme se mýlili, o tom svědčí dokumenty z dnešní jihovýchodní Asie, Středního východu, ze sféry vlivu rasistických režimů Afriky. Nacističtí zločinci nevěřili do poslední chvíle, že budou za své zločiny potrestáni. Mohli by se tedy i dnes jejich následovníci domnívat, že jejich válečné zločiny a zločiny proti lidskosti zůstanou nepotrestány - třeba jen uplynutím času, promlčením, i když jejich skutkové podstaty jsou již obsaženy v trestních zákonících mnoha zemí. Může však po všech zkušenostech druhé světové války takové zločiny prominout čas?

Proto přijalo XXIII. zasedání Valného shromáždění Organizace spojených národů z iniciativy socialistických států a za podpory většiny rozvojových zemí dne 26. listopadu 1968 Úmluvu o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

Zástupci ČSSR podporovali přijetí této Úmluvy na Valném shromáždění i v jiných orgánech OSN. ČSSR byla vždy vedena snahou, aby bylo učiněno vše pro spravedlivé potrestání osob, které se válečných zločinů a zločinů proti lidskosti dopustily.

Úmluva tedy vychází ze zásady, že pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, které patří mezi nejtěžší zločiny vůbec, promlčecí lhůta neexistuje.

Úmluva zajišťuje, aby pachatelé válečných zločinů a zločinů proti lidskosti neušli spravedlivému trestu. Má však hlavně působit preventivním účinkem, který má důsledné stíhání a trestání těchto zločinů a jejich pachatelů. Jak uvádí preambule Úmluvy, přispívá účinné potrestání těchto zločinů k ochraně lidských práv a základních svobod, k povzbuzování důvěry, k rozvíjení spolupráce mezi národy a k upevnění a podpoře mezinárodního míru a bezpečnosti.

Okruh válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, na něž se podle Úmluvy promlčení nevztahuje, je stanoven v článku I Úmluvy.

Nepromlčitelnost nejzávažnějších trestných činů proti míru, válečných trestných činů a trestných činů proti lidskosti, spáchaných v době od 21. května 1938 do 31. prosince 1946, byla v čs. právním řádu stanovena zákonem 184/1964 Sb. Jsou to hlavní trestné činy, které jsou předmětem Úmluvy.

Pokud jde o činy, které jsou podle Úmluvy válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti a které nejsou uvedeným zákonem pokryty, bylo v souladu s Úmluvou novelou trestního zákona podle zákona č. 148/1969 Sb. stanoveno, že jejich trestnost nezaniká uplynutím promlčecí doby a že ani výkon trestu uložený za tyto činy se nepromlčuje.

Československo již tedy v zásadě splnilo požadavek Úmluvy, aby smluvní státy přijaly v souladu se svými ústavními předpisy potřebná legislativní opatření k jejich realizaci. Totéž se týká okruhu osob, na které se ustanovení Úmluvy vztahují. Jsou to jak představitelé státní moci, tak i soukromé osoby, ať již se na zločinech, stíhaných Úmluvou, podílejí jako přímí pachatelé nebo jiné osoby k jejich páchání podněcují nebo se k jejich spáchání spolčují. V žádném z těchto případů nezáleží na stupni dovršení těchto zločinů. Úmluva se navíc vztahuje i na představitele státní moci, kteří by páchání těchto zločinů tolerovali.

Úmluva byla otevřena k podpisu do 31. prosince 1969 všem členským státům OSN, členům některé odborné organizace OSN, mezinárodní agentury pro atomovou energii, účastníkům statutu Mezinárodního soudního dvora a všem jiným státům, které by byly k účasti přizvány Valným shromážděním OSN. Úmluva podléhá ratifikaci. Po 31. prosinci 1969 je Úmluva samozřejmě otevřena k přístupu.

Jak je uvedeno v důvodové zprávě, bylo při podpisu Úmluvy za naši republiku dne 21. května 1969 učiněno prohlášení proti diskriminační povaze jejích článků V a VH, které znemožňují, aby státy, které nejsou členy uvedených organizací, se staly stranou Úmluvy, jak zde uvedl již ministr Marko.

Úmluva vstoupí v platnost devadesátý den po dni uložení desáté ratifikační listiny nebo listiny o přístupu u generálního tajemníka OSN.

Pro každý stát, který Úmluvu ratifikuje nebo k ní přistoupí po uložení desáté ratifikační listiny nebo listiny o přístupu, tzn. poté, kdy Úmluva vstoupí v platnost, nabude platnosti devadesátý den po dni uložení jeho ratifikační listiny nebo listiny o přístupu.

Úmluvu dosud podepsalo 11 států - 10 socialistických a Mexiko. Ratifikovalo ji 8 socialistických států.

Je v zájmu zejména socialistických států, aby Úmluva co nejdříve vstoupila v platnost. Je proto žádoucí, aby byla i ze strany ČSSR co nejdříve ratifikována, a to i vzhledem k tomu, že 8 z 10 socialistických signatářských států ji již ratifikovalo.

Smlouvu doporučuje k ratifikaci i ČNR a SNR. Doporučuji proto, aby Sněmovna národů přijala k zajištění ratifikace Úmluvy navrhované usnesení.

Místopředseda SN Kouba: Děkuji posl. Matyášovi.

Soudružky a soudruzi, písemně se nikdo nepřihlásil do diskuse. Přesto se ptám, zda má někdo dotazy nebo připomínky nebo se hlásí do diskuse k tomuto bodu? /Nikdo se nehlásí./

Nikdo.

Kdo je tedy pro vyslovení souhlasu s Úmluvou o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, nechť zvedne ruku. /Děje se./

Děkuji vám.

Je někdo proti? /Nikdo./

Zdržel se někdo hlasování? /Nikdo./

Nikdo. Sněmovna národů vyslovila jednomyslný souhlas s politicky významnou mezinárodní dohodou o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

Prosím nyní ministra Marka, aby odůvodnil další bod našeho programu, a to je

Minister zahraničných vecí Ing. Marko: Vážené súdružky a súdruhovia poslanci, na základe ustanovenia čl.36 ods.3 úst. zákona o čs. federácii predkladá vláda ČSSR Federálnemu zhromaždeniu na vyslovenie súhlasu Konzulárnu dohodu medzi ČSSR a Francúzskou republikou, podpísanú v Prahe dna 22. januára 1969.

Predkladaná dohoda má nahradiť doteraz platnú konzulárnu dohodu z roku 1927.

Vývoj našich vzťahov s Francúzskom zaznamenal v šesťdesiatych rokoch - napriek niektorým rušivým momentom - v podstate priaznivý trend. Jeho vzostupná tendencia vyvrcholila v októbri 1967 návštevou predsedu vlády vo Francúzsku. Nasledujúci rok znamenal síce prerušenie tohto pozitívneho vývoja v dôsledku vnútropolitických udalostí vo Francúzsku a situácie v Československu, ale v roku 1969 dochádza opäť k určitému oživeniu československo-francúzských vzťahov, predovšetkým v oblasti obchodnej, vedeckotechnickej, kultúrnej a školskej. Sem patrí aj podpísanie spomenutej konzulárnej dohody.

Dôvody pre tento krok sú zrejmé. Konzulárne styky medzi ČSSR a Francúzskom majú značný rozsah, pričom sa ukazuje stále častejšia potreba poskytovania konzulárnej ochrany a pomoci pri vybavovaní rôznych záležitostí občanov oboch krajín. Rozvoj vedeckých, hospodárskych a kultúrnych stykov ešte viac zintenzívni spoluprácu v konzulárnej oblasti a rozmnoží problémy, ktoré sa už dnes riešia na tomto poli.

Jedným z nich je napr. otázka dôchodkov, ktorá je vo vzťahu k Francúzsku citlivá najmä preto, že mnoho československých občanov má dôchodkové nároky podľa francúzskych predpisov. Okrem penzijných nárokov existuje celý rad iných pohľadávok, ako je dedičstvo, pri uplatňovaní ktorých treba čs. občanom pomáhať. Dohoda tiež predstavuje podporu turistiky.

Predkladaná Konzulárna dohoda medzi ČSSR a Francúzskou republikou nahradí, ako som už uviedol, konzulárnu dohodu z roku 1927, ktorá zastarala tak z hľadiska vzájomných stykov, ako aj s ohľadom na vývoj konzulárneho práva, ktorý sa dosiahol dojednaním mnohostrannej Viedenskej konvencie o konzulárnych stykoch v roku 1963.

Vo svojich ustanoveniach preberá dohoda prakticky všetky zásady tejto konvencie, takže dvojstranná dohoda je vlastne konkretizáciou tejto mnohostrannej dohody pre vzťahy medzi obomi štátmi. Nová konzulárna dohoda s Francúzskom preberá prakticky doslovné definície obsiahnuté vo Viedenskej mnohostrannej konvencii. tak ako ustanovenie o zriaďovaní konzulárnych úradov a o postupe pri vymenúvaní a odvolávaní členov konzulárneho úradu. Postavenie konzulárneho úradníka vyhradzuje len občanom vysielajúceho štátu.

Najvýznamnejšie ustanovenia obsahuje tretia kapitola, ktorá upravuje konzulárne právomoci a funkcie. Činnosť konzulárnych úradov je tu zhruba rozdelená do troch kategórií: na poskytovanie ochrany občanom a právnickým osobám vysielajúceho štátu, na podporu stykov medzi obomi krajinami i na informovanie orgánov svojho štátu o vývoji obchodného, hospodárskeho, kultúrneho a vedeckého života v krajine pôsobnosti. Pri plnení týchto úloh sa môžu konzulárni úradníci obracať priamo na miestne úrady svojho konzulárneho obvodu, ako i na ústredné orgány, pokiaľ to dovoľujú zákony a zvyklosti.

V rámci týchto svojich funkcií môžu konzulárni úradníci zasahovať v prospech občanov svojho štátu.

Osobitnú zmienku v tejto súvislosti si zasluhujú dve ustanovenia, ktoré majú špeciálny význam pre plnenie konzulárnych funkcií.

Jedným z nich je ustanovenie čl. 29, ktoré predvída, že konzulárny úradník má právo zastupovať alebo zabezpečovať právne zastúpenie občanov svojho štátu, ak si nemôžu včas sami hájiť svoje práva.

Druhým špecifickým ustanovením je čl. 40, ktorý sa týka prípadov, keď je občan vysielajúceho štátu zadržaný alebo zatknutý na území prijímajúceho štátu.

Aj toto ustanovenie je potrebné, pretože v posledných rokoch došlo v niekoľkých prípadoch k zatknutiu a neexistencia zmluvnej úpravy týchto otázok sťažovala činnosť čs. konzulárnych pracovníkov.

Konzulárna dohoda neznamenala, že medzi dvomi štátmi musí nutne dôjsť k zriadeniu konzulárnych úradov. Pre ich zriadenie je potrebná osobitná dohoda oboch štátov.

Konzulárna dohoda celkove vyhovuje potrebám konzulárnych stykov s Francúzskom a je v súlade so zásadami čs. právneho poriadku. Jej dohodnutie je v súlade aj s celkovou koncepciou vzťahov medzi Československom a Francúzskom, pretože konzulárna dohoda môže napomáhať vytváranie priaznivých podmienok pre rozvoj vzťahov v mnohých oblastiach.

Žiaľ, atmosféru našich vzájomných vzťahov narušujú v poslednom čase opakované protičeskoslovenské kampane francúzskych oznamovacích prostriedkov, ktoré umožňujú vystúpenie československej emigrácii.

S poľutovaním treba konštatovať, že francúzske oficiálne miesta proti týmto kampaniam nezasahujú, ale naopak, dávajú čs. emigrantom možnosť vystupovať i v televízii a rozhlase, teda vo vládnych oznamovacích prostriedkoch. Proti takýmto prejavom sme boli nútení protestovať a nehodláme ich tolerovať ani v budúcnosti. Naše protesty sa väčšinou nestretli s porozumením a protičeskoslovenské výpady vo Francúzsku pokračujú. Nie div, pretože dostávajú povzbudenie v prejavoch niektorých významných činiteľov.

ČSSR je však ochotná naďalej rozvíjať vzájomné styky s Francúzskom vo všetkých oblastiach na základe rovného partnerstva, nezasahovania do vnútorných záležitostí a obojstrannej výhodnosti, ako tomu bolo v minulosti, ak pre to nájdeme príslušnú ochotu a porozumenie na druhej strane. Na záver by som chcel poznamenať, že ak Federálne zhromaždenie vysloví s Konzulárnou dohodou súhlas, predložíme ju prezidentovi republiky na ratifikovanie a nadobudne platnosť výmenou ratifikačných listín.