Federální shromáždění československé socialistické republiky 1972
II, v. o.
4
Stanovisko vlády ČSSR
k úmluvám s doporučením přijatým na 54. Mezinárodní
konferenci práce
Na 54. zasedání Mezinárodní konference práce,
které se konalo v červnu 1970 v Ženevě, byly přijaty ty-
to úmluvy B. doporučení:
1. Stanovení minimálních mezd se zvláštním zaměřením na roz-
vojové zeme
*
A. Stručná charakteristika
1. Úmluva č. 131
Úmluva ukládá, státům stanovit soustavu minimálních
mezd, která má chránit ty skupiny námezdních pracovníku, je-
jichž pracovní podmínky si vyžadují takovou ochranu (čl. 1).
Minimální mzdy jsou závazné a. nesmějí být sníženy.
Jejich nedodržení má mít za. následek sankce vůči odpovědným
osobám. Přitom je však třeba plně dbát svobody kolektivního
vyjednávání (čl. 2).
Při stanovení minimálních mezd se má pokud možno
přihlížet nejen k potřebám pracovníku a jejich rodiny se zře-
telem na všeobecnou úroveň mezd v zemi, na životní náklady,
na dávky sociálního zabezpečení a na životní úroveň jiných
skupin, ale i k požadavkům hospodářského rozvoje, produkti-
vitě a k zájmu na dosažení a udržení vysoké úrovně zaměstna-
nosti (Čl. 3).
- 2 -
Je třeba upravit způsob řízení při stanovení minimál-
ních mezd, přitom mimo jiné všechna opatření týkající se mi-
nimálních mezd mají být předem projednána s organizacemi za-
městnavatelů a pracovníku nebo s jejich zástupci (čl. 4).
Má být zavedena inspekce, jež bude dozírat na prová-
dění ustanovení o minimálních mzdách (čl. 5).
2. Doporučení č. 135.
Doporučení vychází z ustanovení úmluvy, jež rozšiřu-
je o některé podrobnosti.
Zejména uvádí:
- způsoby, jimiž mohou být stanoveny minimální mzdy, a to buď
zavedením jednotné všeobecně platné minimální mzdy nebo řa-
dy minimálních mezd pro jednotlivé skupiny pracovníku?
- otázky, jež by při jejich stanovaní měly být projednány s
organizacemi zaměstnavatelů a pracovníků;
- které kvalifikované osoby nebo funkcionáři by se měli účast-
nit řízení pro stanovení minimálních mezd.
Minimální mzdy by měly být upravovány se zřetelem
k životním nákladům a jiným hospodářským podmínkám. Za tím
účelem by se měly konat pravidelné průzkumy skutečností rozhod-
ných pro stanovení minimální mzdy.
Konečně se doporučení zmiřuje o opatřeních, jež by
měla zajistit účinné provádění všech ustanovení o minimálních
mzdách.
B. Porovnání s vnitrostátními předpisy
1. Úmluva.
V československém právním řádu není sice zavedena
všeobecně platná jednotná minimální mzda, avšak v souladu
- 3-
s ustanovením čl. 1 úmluvy (a bodu 5 odst. 1 doporučení)
je v něm zavedena pro všechny pracovníky soustavo, závaz-
ných tarifních mezd, které jsou stanoveny právními předpisy
vydanými federálními ústředními orgány nebo ústředními orgá-
ny republik (§ 111 a násl. zákoníku práce č. 65/1965 Sb,
ve znění zákona č. 153/1969 Sb. § 43 zákona č. 133/1970 Sb.,
o působnosti federálních ministerstev, a vyhláška federálního
ministerstva práce a sociálních věcí č. 158/1970 Sb., o usměr-
ňování mzdového vývoje a o zásadách odměňovaní práce).
Podle § 17 vyhlášky č. 158/1970 Sb. se jednotlivým
pracovníkům zeručují v každém případě
a) časové mzdy včetně základních a osobních platů, úkolové.
podílové a smíšené mzdy (základní mzdy);
b) příplatky a doplatky ke mzdě;
c) náhrady mzdy;
d) naturální požitky a jejích peněžité náhrady, Které mají
povahu mzdy,
Soustava nejnižších zaručených tarifních mezd tedy
v zásadě odpovídá soustavě minimálních závazných mezd, jež
má podle čl. 4 ods. 1 a čl. 2 odst. 1 úmluvy stanovit stát.
Jen ve zcela vyjimečných případech by mohlo dojít k výplatě
medy nedosahující ani výše mzdového tarifu I. třídy (a tak
k nedodržení zásad úmluvy) např. při prostojích nebo v pří-
pade uplatnění pobídkových mzdových forem, při nichž se ne-
zaručuje žádná minimální mzda. Stejná situace však byla a je
i ve vztahu k úmluvě č. 26 o zavodění způsobů určování mini-
málních mezd z roku 1928, kterou Československo ratifikovalo
v roce 1950, a přičem komise expertů při Mezinárodním úřadu
práce v Ženevě nikdy nepoukazovala ani v současné době ne-
poukazuje na to, že by existoval nesoulad mezi touto úmlu-
vou a československými právními zárukami minimálních mezd.
- 4 -
V ČSSR vzhledem k převládající dvojí zaměstnanosti
v rodinách je úroveň minimální mzdy odvozena od životního
minima jednotlivce, přesněji řečeno od takové částí životního mini-
ma rodiny, kterou je třeba krýt pracovním příjmem jednotlivce.
Ostatní potřeby rodiny jsou kryty jiným způsobem, např. přídavky
na děti a dávkami v mateřství. Čl. 3 písm. a) úmluvy vychází
při stanovení minimální mzdy z potřeby pracovníka, a jeho ro-
diny, tento požadavek však nevyslovuje kogentním způsobem,
ale jen doporučuje, aby k němu bylo přihlédnuto, pokud je to
možné a vhodné s přihlédnutím k vnitrostátní praxi a podmínkám".
Nelze proto československou úpravu pokládat za odporující
úmluvě.
Opatření týkající se stanovení nebo změn mezd jsou
projednávána s orgány Československého revolučního odboro-
vého hnutí. To je vyjádřeno mj. v § 39 vyhlášky č. 158/1970 Sb.
a v řadě ustanovení zákoníku práce, např. v čl. X, v § 23 aj.
V našem právním řádu není výslovně stanoveno, že úprava mezd
má být projednávána se zástupci zaměstnavatelů, v praxi se
však této zásady dbá a dochází k projednání mzdových problé-
mů s řediteli, popřípadě s vedením zejména velkých socialistických
hospodářských organizací.
Hospodářské orgány a orgány ROH se též podílejí na
provádění právních předpisů, jimiž byly stanoveny minimální a
ostatní mzdy (čl. 4 odst. 2 úmluvy).
Vzhledem k tomu, že mzdové předpisy vydávají orgány
státu, které též dozírají na jejich provádění a dodržování, je
v našem právu vyhověno ustanovení čl. 4 odst. 3 písm. b)
úmluvy.
Kontrolou mezd (čl. 5) je pověřena rada orgánů uvedených
v § 35 a § 36 vyhlášky č. 158/1970 Sb. Možnost uložit sankce
- 5 -
za porušení mzdových předpisů plyne z § 270 a) zákoníku
práce, popřípadě z § 12 a 13 zákona č. 133/1971 Sb. o lidové
kontrole
2. Doporučení
Československá právní úprava odpovídá požadavkům
vyjadřeným v doporučení.
C. Stanovisko
1. Úmluva
Metody stanovení minimálních mezd ve výrobních odvětvích
a obchodě jsou upraveny též úmluvou č. 26 z roku 1928. Úmluva
č. 99 z roku 1951 pak obdobně upravuje metody stanovení mini-
málních mezd v zemědělství, Československo obě tyto úmluvy
ratifikovalo.
Oba inštrumenty ukládají státům, jež je ratifikovaly, za-
vést a zachovávat metody stanovení minimálních mezd. Přitom
je však státům ponecháno vůli, zda a v kterých odvětvích
hospodářství a jakým způsobem budou zavedeny a prováděny
minimální mzdy jen když budou splněny formální předpoklady
stanovené úmluvami, zejména předchozí projednání se zástupci
pracovníků zaměstnavatelů.
Minimální mzdy jsou ve vyspělých kapitalistických státech
zajištěny především na základě kolektivních smluv uzavřených me-
zi odborovými organizacemi a organizacemi zaměstnavatelů. V so-
cialistických státech pak jsou veškeré mzdy, tedy i mzdy nej-
nižší, určeny v prvé řadě mzdovými předpisy vydanými státními
orgány. Problém zůstává zajištění minimálných mezd v rozvo-
jovýth zemích, kde životná úroveň značné části pracujícího oby-
vatelstva je velmi nízká a kdo proto potřeba ochrany pracu-
jících zavedením závažných minimálních mezd je největší, přitom
však metody doporučované ve zmíněných starších úmluvách
se ukázaly nedostatečné účinné pro nezkušenosti a slabost
organizací pracujících.
- 6 -
Mezinárodní organisace práce se proto rozhodla vypra-
covat novou mezinárodní úmluvu především se zřetelem k sou-
časné situaci v rozvojových zemích, jak to ostatně vyjadřuje
název úmluvy č. 131. Úmluva, na rozdíl od dřívějších úmluv
určuje nejen metody stanovení minimálních mezd, ale státům,
které ji ratifikuji, přímo ukládá. povinnost stanovit minimální mzdy,
jež by se vztahovaly na co nejširší oblast hospodářského živo-
ta. Minimální mzdy se mají stát nástrojem v bojí proti chudobě
a mají přispívat k urychlení hospodářského rozvoje zemí a k
spravedlivějšímu rozdělení příjmů.
Jak bylo jíž uvedeno, československý právní řád vyhovu-
je vcelku požadavkům úmluvy č. 131, která nesporně předsta-
vuje pokrok proti předchozím úrok vám č. 26 a č. 99. I když
tedy po právní stránce v zásadě nic nebrání ratifikaci, doporu-
čuje se s ní vyčkat, a to zejména z těchto důvodů:
Ze všech materiálů Mezinárodní organisace práce vyda-
ných v souvislosti s přípravou této Úmluvy plyne, že jejím
předním cílem je zlepšiť životní Úroveň pracovníků v rozvojových
zemích, pro něž se nehodí tradiční způsoby stanovení mini-
málních mezd běžné v západních státech. To se odráží i v posto-
ji vyspělých kapitalistických států, jež jsou členy Mezinárodní
organizace práce, k úmluvě. Tyto státy pokládají dosavadní
úpravu za. dostatečnou, stavěly se proto proti přijetí úmluvy
a byly ochotny připustit nejvýše doporučení. Nebudou proto
zřejmě novou úmluvu ratifikovat,
Socialistické štáty měly k návrhu úmluvy spíše jen ně-
které technické připomínky, pokládajíce svůj způsob zajištění
minimálních mezd za důslednější, nežli tomu je podle ustanove-
ní úmluvy. Dosud též není jasno, zda některý ze socialistických
států hodlá přistoupit k ratifikaci úmluvy. Z uvedených důvodů
se zatím nedoporučuje úmluvu ratifikovat.
- 7 -
2. Doporučení
Vzhledem k tomu, že československá právní úprava
stanovení minimálních mezd je v souladu se zásadami doporuče-
ní, není třeba činit žádná opatření,
II. Každoroční placená dovolená
A. Charakteristika úmluvy č. 132
Úmluva reviduje dosavadní úmluvu č. 52 o placené dovole-
né z roku 1936, kterou Československo ratifikovalo v roce. 1950,
a úmluvu č. 101 o placené dovolené? v zemědělství z roku 1952
(čl. 16. /
Každý svát může přijmout závazky plynoucí z úmluvy
zvlášť
a) pro osoby zaměstnané mimo zemědělství,
b) pro osoby zaměstnané v zemědělství (čl. 15).
Úmluva se vztahuje na všechny zaměstnané osoby
s výjimkou námořníků (čl. 2 odst. 1). Z provádění úmluvy mohou
být vyloučeny omezené skupiny zaměstnaných osob, jejichž
zaměstnání vyvolává zvláštní problémy v souvislosti s prováděním
úmluvy nebo so zákonodárnými otázkami (čl. 2 odst. 2).
Základní výměra dovolené za jeden rok pracovního
poměru musí činit alespoň tři pracovní týdny (čl, 3 odst. 3). Při
pracovním poměru kratším jednoho roku přísluší poměrná část
dovolené odpovídající délce pracovního poměru (čl. 4 odst. 1).
Pro vznik nároku na dovolenou lze vyžadovat splnění
řekací doby, která nesmí přesahovat šest měsíců. Nepřítomnost
v práci pro nemoc, úraz, nebo mateřství se započítává do čekací
doby (čl. 5 odst. 1, 2 a 4).
Svátky veřejně uznané, svátky podle místního obyčeje
a období pracovní neschopnosti pro nemoc nebo úraz se nezapo-
čítávají do základní výměry každoroční placené dovolené (čl. 6
odst. 1 a 2).
- 8 -
Každý, kdo čerpá dovolenou, obdrží za dobu dovo-
lené přinejmenším obvyklou nebo průměrnou mzdu, která se
*
vyplácí před jejím nástupem (čl. 7 odst. 1a).
Muže být povoleno rozdělení dovolené; jedna její
část však zásadně musí činit alespoň dva týdny bez přeru-
šení (čl. 6 odst. 1 a 2). Nepřerušená část dovolené musí být
vyčerpána nejpozději do jednoho roku a zbytek dovolené
zásadné do osmnácti měsíců od konce roku, za který vznikl
nárok na dovolenou (čl. 9 odst. 1 a 2).
Dobu čerpaní dovolené stanoví zaměstnavatel po pro-
jednání se zaměstnancem; přitom je třeba přihlížet k pracov-
ním potřebám a k možnostem odpočinku, jež jsou pro zaměst-
nance dosažitelný (čl. 10 odst. 1 a 2).
Zaměstnanec, který splnil podmínky minimální doby
pracovního poměru, obdrží při skončení pracovního poměru
placenou dovolenou, na kterou má nárok, pokud ji už nevyčer-
pal, nebo místo toho náhradu mzdy, popřípadě bude jeho ná-
rok na dovolenou převeden (čl. 11).
Nároku na dovolenou se nelze zříci (či. 12),
Odlišně mohou být upraveny případy, kdy zaměstna-
nec během své dovolené vykonává činnost neslučitelnou
s účelem dovolené (čl. 13).
Účinnou kontrolou má být zajištěno, aby předpisy
o placené dovolené byly rádně prováděny (čl. 14).
B, Porovnání s vnitrostátními předpisy
Československý právní řád není v souladu s úmlu-
vou, a to zejména v těchto bodech:
Podle čl. 5 odst. 1 a 2 úmluvy lze pro vznik nároku
na dovolenou vyžadovat minimální dobu pracovního poměru,
- 9 -
která nesmí přesahovat šest měsíců. Naproti tomu § 100
odst. 1 zákoníku práce podmiňuje nárok na dovolenou
nejen pětiměsíční čekací dobou, ale i odpracováním alespoň
75 dnů.
Minimální výměra dovolené podle § 101 odst. 1
zákoníku práce nečiní tři týdny, jak požaduje úmluva, ale
toliko dva kalendářní týdny.
Čl. 8 odst. 2 úmluvy vyžaduje aby - pokud mezi
zaměstnavatelem a zaměstnancem nebylo ujednáno jinak
jedna část dovolené činila alespoň dva týdny bez přerušení.
Naproti tomu podle § 106 odst. 1 zákoníku práce musí jedna
část dovolené činit nejméně jeden týden a u mladistvých
alespoň dva týdny.
Podle § 108 odst. 1 čl. 11 úmluvy pracovník, s nímž
organizace okamžitě pracovní poměr, ztrácí vůči ní
nárok na poměrnou část dovolené za běžný kalendářní rok.
Podle čl. 4 ost. 1 a čl. 11 úmluvy pracovník musí však
v každém případě obdržel poměrnou část dovolené, odpovída-
jící délce jeho pracovního poměru během roku, nebo náhradu
za ni, popř. mu bude jeho nárok na dovolenou převeden.
Podle § 16 odst. 1 vládního nařízení č. 66/1965 Sb.
kterým se provádí zákoník práce, dovolené se krátí o jednu
dvanáctinu za prvých 100 pracovních dnů a o jednu dvanáctinu v
za každých ďalších 25 pracovních dnů zameškaných před vyčer-
páním dovolené mj. pro pracovní neschopnost nebo pro další
mateřskou dovolenou (§ 157 odst. 2 zákoníku práce). Podle
§ 100 odst. 1 zákoníku práce pracovník, i když splňuje
podmínku čekací doby, nemá nárok na dovolenou, jestliže
v kalendářním roce a jakéhokoli důvodu (tedy např. i nemoc
nebo delší mateřskou dovolenou) neodpracoval alespoň 75 dnů.
Podle čl. 5 odst. 4 úmluvy je však vždy třeba nepřítomnost
v práci z důvodů nezávislých na vůli zaměstnance, jako např.
pro nemoc, úraz nebo mateřství, pokládat za dobu pracovního
poměru i pro účely dovolené.
- 10 -
Podle čl. 7 odst. 2 úmluvy se náhrada mzdy za dovolenou
musí pracovníku vyplatit před jejím nástupem, není-li mezi ním a
zaměstnavatelem ujednáno něco jiného. Podle ustanovení § 109
odst. 1 zákoníku práce se náhrada mzdy v takovém případě vyplatí
pracovníku předem jen na jeho požádání, jinak v obvyklých výplatních
termínech.
Č. 9 odst. 2 úmluvy stanoví, že část dovolené, které
přesahuje základní výměru, může být se souhlasen zaměstnance
odložena i na dobu 18 měsíců od konce roku, za který vznikl
nárok na dovolenou. Podle ustanovení § 106 odst. 4 zákoníku práce
však pracovník musí vyčerpat celou svou dovolenou nejpozději do 30. dubna následujícího kalendářního roku.
do 30. dubna následujícího roku.
Podle čl. 11 úmluvy má pracovník při ukončení pracov-
ního poměru vždy nárok na náhradu mzdy ve všech případech,
jestliže si ji před tím nevyčerpal. Naproti tomu §109 odst. 2
až 5 zákoníku práce obsahuje ustanovení, která v některých
případech omezují nebo dokonca i vylučují poskytnout náhradu
mzdy za nevyčerpanou dovolenou.
Z čl. 9, 11 a 12 úmluvy plyne, že náhrada mzdy za nevyčerpanou
dovolenou, je přípustné jen v případech ukončení pracovního poměru.
Podle §109 odst. 2 písm. b) až d) zákoníku práce lze však náhradu
mzdy za nevyčerpanou dovolenou poskytnout i v jiných případech.
C. Stanovisko..
Československé právní předpisy o dovolené na zota-
venou nevyhovují v řadě otázek požadavkům úmluvy č. 132. Nej-
závažnějším rozporem je, že asi 800 000 pracovníků ve věku
18 až 23 let má dovolenou ve výměře jen dvou kalendářních
týdnů a nikoli tří týdnů, jak stanoví úmluva. Tento
- 11 -
rozpor nelze zatím z ekonomických důvodů odstranit. Vzhledem
k tomu se zatím nedoporučuje úmluvu ratifikování. V dlouhodobém
výhledu se však počítá s tím, že I těmto pracovníkům budou
poskytnuty tři kalendářní týdny dovolené.
III. Speciální programy zaměstnanosti a odborné přípravy mládeže
pro účely rozvoje
A. Charakteristika doporučení č. 136
Cílem doporučení je dát podnět k vyhlášení speciálních
programů, které mají umožnit mladým lidem podílet se na činnosti
zaměřené na hospodářský a sociální rozvoj jejich země a získat
vzdělání, kvalifikaci a zkušenost, jež by jim později trvale usnad-
ňovaly jejich hospodářskou činnost a podporovaly jejich společenské
začlenění (bod l).
Podle bodu 2 tohoto doporučení jde jednak o programy,
které nejsou pokryty současnými národními programy zaměstna-
nosti (účel, účast, obsah a podmínky účasti na nich, jakož i výběr
a přípravu školících a správních pracovníků blíže upravují body
11 aí. 32), jednak o programy, které mají umožnit mladým lidem,
kteří již mají určité vzdělání nebo odbornou kvalifikaci, aby je
uplatnili ve prospěch společnosti (podrobnosti obsahují body 33
až 38).
Pro speciální programy by měly platit tyto hlavní obecné
zásady:
měly by být organizovány v rámci národních plánů roz-
voje neměly by překrývat řádné programy výchovy a odborné
přípravy; měly by odpovídat naléhavým hospodářským a sociálním
potřebám, a mít proto jen dočasný charakter; měly by být pro-
váděny bez jakékoli diskriminace a takovým způsobem, aby ne-
došlo ke snížení existujících norem práce (body 3 a 5);
- 12-
účast na speciálních programech by měla být dobrovolná,
výjimky z této zásady, pokud jsou zcela ve shodě s mezinárod-
ními úmluvami o nucené práci a o politice zaměstnanosti, mohou se
týkat
a/ programů vzdělání a odborné přípravy zahrnujíci povinný ná-
bor mladých nezaměstnaných během určitého období po dosa-
žení věku, kdy končí povinná školní dochádzka
b) programů určených pro mladé lidi, kteří se již dříve zavá-
zali ke službě pro určité časové období jako předběžné pod-
mínce k získání vzdělaní nebo odborné kvalifikace (bod 7);
podmínky účasti na speciálních programech mají být stano-
vény příslušným orgánem a být v souladu s právními předpisy,
které se tykají mladých lidí (bod 8}.
účastníkům má být umožněno odvolat se proti všem
rozhodnutím týkajícím se jejich náboru, přijetí a služebních pod-
mínek (bod 10).
Délka služby při provádění speciálních programů nemá.
přesahovat dva roky, účastníci mají mimo ubytování, stravování a
oblečení obdržet peněžitou odměnu, má jím být přiznána každo-
roční dovolená a umožněna bezplatná, cesta do jejich bydliště
a zpět; mimoto má jim být zajištěna bezplatná léčebná péče a
poskytnuta náhrada v případě invalidity nebo smrtí následkem
úrazu nebo nemoci, a pokud možno i sociální zabezpečení.
Řízení a, koordinace speciálních programů má být zabezpe-
čena orgánem zříženým státní správou, který má zajistit finanční
zdroje a kvalifikovaný personál. Na správě programu se mají
podílet i jeho účastníci. Programy mají podléhat inspekci (body
39 až 46),
Pokud se mladí lidé při provádění programů podílejí
na činností zaměřené na rozvoj jiné země, mají příslušné orgány
- 13-
obou zemí mezí sebou spolupracovat při provádění těch usta-
novení doporučení, jež vyžadují společnou činnost (bod 47).
3. Porovnání s vnitrostátními předpisy
V ČSSR existuje systém ucelené přípravy k povolání.
Základ tvoří povinna docházka do devítileté základoví školy, na
kterou navazuje soustava škol středních na jedné straně a vý-
chova v učebním poměru ne straně druhé (školský zákon č. 186/
1960 Sb., učňovský zákon č. 89/1958 Sb. a ustanovení § 217
a násl. zákoníku práce o učebním poměru). Mimoto organizace mají
podle § 141 zákoníku práce povinnost pečovat o kvalifikaci svých
pracovníků, její zvyšování a rozvíjení a další jejích vzdělávání
a zabezpečovat, pečovat, aby pracovníci byli zaměstnávaní pracemi odpo-
vídajícími jejich kvalifikaci. Organizace zřizují závodní školy
práce, doporučují pracovníky pro denní studium, nebo pro studium
při zaměstnání, toto studium jim umožňují a poskytují jim hospo-
dářské zabezpečení podle příslušných předpisů. Organizace jsou
též povinny zaškolit ty své pracovníky, kteří vstoupili do pra-
covního poměru bez kvalifikace, včetně těch, kdo tak učinili učinili
bezprostředně po skončení povinné školní docházky, popř, jim i
povolit vykonání závěrečné učňovské zkoušky.
V ČSSR převážná část mládeže (88 %), která v 15 letech
dokončí povinnou devítiletou školní docházku, přichází buď do
učebního poměru nebo se jí dostává dalšího 2 až 4 letého vzdě-
laní na gymnasiích nebo středních odborných školách. Dalších
8 až 10 % mládeže, která přechází ze základní devítileté školy
přímo do pracovního poměru, získává nejméně jednoroční soustav-
nou odbornou přípravu v podnicích a závodech. Zbývající 2 až 4 %
tvoří mládež neschopná pracovního zařazení, které se poskytuje
sociální péče z prostředků státního rozpočtu.
ČSSR v tomto směru předčí mnoho stejně vyspělé státy.
V ČSSR se projevuje nikoli přebytek, ale nedostatek
mládeže zařazované na pracovní místa v národním hospodářství.
- 14 -
Její odborná příprava je plně zajištěna jednak ve školách,
jednak v učebním poměru nebo v podnicích, jež mladé lidi
zaměstnávají.
Není proto třeba přikročit k organizování specielních
(zvláštních) programů, jež by umožňovaly zaměstnanost a odbor-
nou přípravu mládeže, a lze zcela vystačit s obvyklými progra-
my výchovy a odborné přípravy mládeže, jak jsou upraveny
výše uvedenými predpisy.
C. Stanovisko
Doporučení představuje jeden z instrumentů, jež mají
přispět k uskutočnění cílů světového programu zaměstnanosti,
který Medzinárodní organizace práce vyhlásila v roce 1969.
Je určeno především pro provádění tohoto programu v rozvojo-
vých zemích.
Zásady uvedené v doporučení jsou v ČSSR dostatečně
zajištěny jinými spůsoby. Není proto třeba přijímat žádna další
opatření.