Federální shromáždění Československé socialistické republiky 1974
II. v. o.
79
Vládní návrh,
kterým se předkládá Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky
k souhlasu Úmluva o zabránění a trestání trestných činů proti osobám požívajícím
mezinárodní ochrany včetně diplomatických zástupců, přijatá 28. zasedáním Valného
shromáždění Organizace spojených národů v New Yorku dne 14. prosince 1973
Návrh schvalovacího usnesení:
Federální shromáždění Československé socia-
listické republiky souhlasí s Úmluvou o zabránění
a trestání trestných činů proti osobám požívajícím
mezinárodní ochrany včetně diplomatických zástup-
ců, přijatou 28. zasedáním Valného shromáždění
Organizace spojených národů v New Yorku dne
14. prosince 1973, s výhradou, že Československá
socialistická republika se necítí vázána ustanove-
ním odstavce 1 článku 13 Úmluvy.
2
Důvodová zpráva
Úmluva o zabránění a trestání trestných činů proti osobám požívajícím mezinárodní ochrany
včetně diplomatických zástupců
Otázkou nedotknutelnosti a ochrany diploma-
tických zástupců a jiných osob požívajících ochrany
na základě mezinárodního práva se v důsledku mno-
žících se útoků proti takovým osobám zabývala už
v r. 1970 Rada bezpečnosti OSN a potě Valné shro-
máždění v r. 1971 a 1972, které uložilo Komisi OSN
pro mezinárodní právo připravit návrh příslušné
úmluvy. Tento návrh byl předmětem jednání 6.
(právního) výboru 28. VS OSN a Valné shromáždění,
které 14. prosince 1973 přijalo se všeobecným sou-
hlasem rezoluci č. 3166 (XXVIII) a Úmluvu o zabrá-
nění a trestání trestných činů proti osobám požíva-
jícím mezinárodní ochrany včetně diplomatických
zástupců, která tvoří přílohu dané rezoluce. Tímtéž
dnem byla úmluva otevřena k podpisu, a to do
31. prosince 1974.
Přijetí úmluvy bylo jedním z nejvýznamnějších
výsledků 28. VS OSN v právní oblasti. Jednak touto
skutečnosti byla potvrzena teze, hájená socialistic-
kými státy, že 6. výbor je vhodným orgánem pro
projednávání takových dokumentů, jako jsou me-
zinárodní úmluvy (západní státy požadují vždy svo-
lání zvláštní diplomatické konference, což znamená
časové zdržení přijetí dokumentu, ale i značné fi-
nanční náklady jak pro státy, tak pro
OSN), jednak
úmluva sama o sobě je z hlediska svého obsahu
dokumentem, který lze kladně hodnotit. Politicky
a mezinárodně právně je nejvýznamnějším úspě-
chem skutečnost, že poprvé v dokumente takového
druhu bylo dosaženo univerzálnosti, že bylo upuš-
těno od dosavadní diskriminující tzv. vídeňské klau-
zule a úmluva je otevřena k podpisu a poté k pří-
stupu všem státům, což je významným precedentem
pro další mezinárodni úmluvy a konference. Text
úmluvy však byl i v ostatních článcích vypracován
za aktivní účasti socialistických států a byla do
něho zapracována celá řada jejich připomínek.
Úmluva vychází z jedné ze stěžejních zásad me-
zinárodního práva - ze zásady nedotknutelnosti
diplomatických a jim na roven postavených osob.
Tato výsada je zakotvena jak ve smluvním, tak
i v obyčejovém, jak v univerzálním tak i regionál-
ním mezinárodním právu. Z ní je pak odvozen prin-
cip další - nejen respektovat tuto nedotknutelnost,
ale zároveň i efektivně zajistit, aby nebyla porušo-
vána. Příspěvkem k tomuto jejímu efektivnímu za-
jištění je i předkládaná úmluva.
Preambule úmluvy konstatuje, že trestné činy,
které ohrožují bezpečnost diplomatických zástupců
a jiných osob, jimž na základě mezinárodního práva
přísluší zvláštní ochrana, vytvářejí vážnou hrozbu
pro zachování normálních mezinárodních vztahů a
spolupráci mezi státy.
Podle článku 1 se pojem "osoba požívající me-
zinárodní ochrany" rozumí hlava státu, hlava vlády
a ministr zahraničních věcí, zástupce nebo úředník
státu nebo mezinárodní organizace, jakož i členové
rodin těchto osob.
Trestnými činy, na něž se úmluva vztahuje, jsou
podle článku 2: vražda, únos nebo jiný útok proti
osobě nebo svobodě takové osoby, útok na úřední
místnosti, obydlí nebo dopravní prostředky ta-
kové osoby, který může ohrožovat její osobu nebo
svobodu, jakož i hrozba takového útoku nebo pokus
o něj a spoluúčastenství na takovém činu.
V souvislosti s článkem 3, upravujícím otázky
jurisdikce států - účastníků úmluvy, byla disku-
tována otázka extradice. Ačkoliv socialistické státy
by pokládaly za optimální řešení vydání pachatele
do státu, na jehož území trestný čin spáchal, vzaly
v úvahu, že obligatorní extradice je pro řadu států
nepřijatelná a že za dané situace je smyslem celé
úmluvy požadavek, aby každý stát byl povinen vi-
níka buď potrestat nebo jej vydat k potrestání, a
souhlasily s vyváženým stanoviskem, přijatým už
Haagskou i Montrealskou úmluvou, zabývající se
únosy letadel, tj. buď extradice nebo povinné po-
trestání, které se odráží v článcích 3, 6 odst. 1, 7
a 8.
Články 4, 5 a 6 jsou věnovány spolupráci mezi
státy - účastníky úmluvy v případě dotčených
trestných činů a článek 10 hovoří o právní pomoci
v souvislosti s takovými trestnými činy.
Ustanovení o vzájemné součinnosti států -
účastníků úmluvy doplňuje článek 11, hovořící
o informování o výsledcích příslušného trestného
řízení.
Článek 12, týkající se aplikace smluv o asylu,
byl předmětem dlouhého jednáni v 6. výboru 28. VS
OSN. Byl zařazen do úmluvy na naléhavou žádost
států Latinské Ameriky, které uznávají instituci
diplomatického asylu. Představuje však už kompro-
misní znění, podle něhož úmluva se nedotýká pro-
vádění smluv o asylu, platných v době přijetí úmlu-
vy mezi státy - účastníky takových smluv. Přitom
stát - účastník úmluvy se nemůže na smlouvy
o asylu odvolávat ve vztahu k jinému účastníku
úmluvy, který není smluvní stranou takových smluv.
(Původně latinoamerické země požadovaly, aby žád-
né z ustanovení úmluvy se nedotýkalo smluv
o asylu).
3
Nejsložitějším bodem jednáni o úmluvě byl
návrh článku, předložený skupinou afrických států
s žádosti zařadit jej do úmluvy a konstatující, že
"žádné ustanovení úmluvy se nebude aplikovat na
národy bojující proti kolonialismu, cizímu panství,
rasové diskriminaci a apartheidu při výkonu jejich
zákonného práva na sebeurčení a nezávislost". Při-
jetí takového návrhu by v podstatě znamenalo anu-
lování úmluvy, přitom však bylo třeba brát v úvahu
jeho politickou povahu. Proto mezi africkými dele-
gacemi a delegacemi řady jiných států probíhaly
dlouhé neoficiální konzultace, vedené předsedou vý-
boru, s cílem najít přijatelný kompromis. Jako kom-
promis bylo navrženo nezařazovat ustanovení poža-
dované africkými státy do úmluvy, ale do rezoluce,
kterou bude úmluva Valným shromážděním přijata.
Avšak některé z afrických delegací se proti takové-
mu řešení postavily a trvaly na tom, aby ustanovení
bylo přímo v úmluvě. Situace vypadala tak, že
úmluva na daném zasedání nebude moci být při-
jata a bude přenesena na XXIX. VS. Předseda výboru
takový návrh 6. výboru předložil. Avšak řada dele-
gací, včetně socialistických zemí, se postavila za
to, aby úmluva byla přijata na XXVIII. VS a nebude-li
lze najít přijatelný kompromis, aby i úmluva, i pří-
slušná rezoluce byly dány na hlasování. Po dalších
konzultacích byl přijat kompromis, kterým ustano-
vení bylo zařazeno do rezoluce
(bod 4) a současné
tatáž rezoluce obsahuje usnesení VS, že "tato rezo-
luce, jejíž ustanovení se dotýkají připojené úmluvy,
bude vždy publikována spolu s ní" (bod 6). Proto
se předkládá k informaci i uvedená rezoluce.
Úmluva vyžaduje podle článku 36 odst. 3 ústav-
ního zákona č. 143/1968 Sb., o československé fede-
rací před ratifikací souhlas Federálního shromáž-
dění.
V Praze dne 31. října 1974
Dr. Štrougal v. r.
předseda vlády ČSSR
Krajčír v. r.
v z. ministra zahraničních věcí ČSSR
4
Rezoluce Valného shromáždění OSN C. 3166 (XXVIII)
Úmluva o zabránění a trestání trestných činů proti osobám, požívajícím mezinárodni ochrany
včetně diplomatických zástupců
Valné shromáždění,
berouc v úvahu, že kodifikace a pokrokový roz-
voj mezinárodního práva přispívají k dosažení cílů
a zásad stanovených v článku 1 a 2 Charty Organi-
zace spojených národů,
připomínajíc, že v odpověď na výzvu učiněnou
Valným shromážděním v rezoluci 2780 (XXVI)
z 3. prosince 1971 Komise pro mezinárodní právo
se na svém dvacátém čtvrtém zasedání zabývalo
otázkou ochrany a nedotknutelnosti diplomatických
zástupců a jiných osob, požívajících zvláštní ochra-
ny podle mezinárodního práva a připravila návrh
článku o zabránění a trestání trestných činů proti
takovým osobám,
posoudivši návrh článků a také stanoviska a
připomínky k nim předložené státy, odbornými or-
ganizacemi a jinými mezivládními organizacemi
jako odpověď na výzvu učiněnou Valným shromáž-
děním v rezoluci 2926 [XXVII] z 28. listopadu 1972,
přesvědčeno o významu zajištění mezinárodní
dohody o vhodných a účinných opatřeních k zabrá-
nění a trestání trestných činů proti diplomatickým
zástupcům a jiným osobám, požívajícím mezinárodní
ochrany se zřetelem k vážné hrozbě, kterou takové
činy představují, udržení a upevnění přátelských
vztahů a spolupráce mezi státy,
vypracovavši pro tyto účely ustanovení obsa-
žená v Úmluvě, která je připojena k této rezoluci,
1. přijímá Úmluvu o zabránění a trestání trest-
ných činů proti osobám požívajícím mezinárodní
ochrany včetně diplomatických zástupců, připoje-
nou k této rezoluci;
2. znovu zdůrazňuje velký význam pravidel me-
zinárodního práva, týkajících se nedotknutelnosti
a zvláštní ochrany, která má být poskytnuta oso-
bám, požívajícím mezinárodní ochrany, a závazků
států v této souvislosti;
3. Je toho názoru, že připojená Úmluva umožní
státům účinněji uskutečnit jejich závazky;
4. uznává rovněž, že ustanovení připojené
Úmluvy v žádném případě nemohou být na újmu
výkonu zákonných práv na sebeurčení a nezávis-
lost v souladu s cíli a zásadami Charty Organizace
spojených národů a Deklarace zásad mezinárodního
práva, týkajících se přátelských vztahů a spolu-
práce mezi státy v souladu s Chartou Organizace
spojených národů, národy bojujícími proti kolonia-
lismu, cizímu panství, cizí okupaci, rasové diskri-
minaci a apartheidu;
5. vyzývá státy, aby se staly stranami připojené
Úmluvy;
6. stanoví, že tato rezoluce, jejíž ustanovení se
týkají připojené Úmluvy, bude vždy publikována
spolu s ní.
5
Úmluva
o zabránění a trestání trestných činů proti osobám, požívajícím mezinárodní ochrany
včetně diplomatických zástupců
Státy, které jsou stranami táto Úmluvy,
majíce na zřeteli cíle a zásady Charty Organi-
zace spojených národů týkajicí se udržení mezi-
národního míru a podpory přátelských vztahů a
spolupráce mezi státy,
berouce v úvahu, že trestné činy proti diploma-
tickým zástupcům a jiným osobám požívajícím me-
zinárodni ochrany, ohrožující bezpečnost těchto
osob, vytvářejí vážnou hrozbu zachováni normál-
ních mezinárodních vztahů, které jsou nezbytné pro
spolupráci mezi státy,
přesvědčeny, že páchání takových trestných
činů vyvolává vážné znepokojení mezinárodního
společenství,
přesvědčeny o naléhavé potřebě přijmout vhod-
ná a účinná opatření k zabránění a trestání tako-
vých trestných činů,
dohodly se na tomto:
Článek 1
Pro účely této úmluvy:
1. "Osoba požívající mezinárodní ochrany" je
(a) hlava státu, včetně kteréhokoli člena ko-
legiálního orgánu, vykonávajícího v soula-
du s ústavou dotyčného státu funkce hlavy
státu, hlava vlády nebo ministr zahranič-
ních věcí, kdykoli jsou v cizím státě, jakož
i členové jejich rodiny je doprovázející;
(b) zástupce nebo úřední osoba státu nebo
úřední osoba či jiný zástupce mezinárodni
organizace mezivládní povahy, který v do-
bě a místě spácháni trestného činu proti
němu, jeho úředním místnostem, jeho sou-
kromému obydli nebo jeho dopravním pro-
středkům, je oprávněn požívat v souladu
s mezinárodním právem zvláštní ochrany
proti jakémukoli útoku proti jeho osob-
nosti, svobodě nebo důstojnosti, jakož
i proti členům jeho rodiny, žijícím s ním
v jeho domácnosti;
2. "Údajný pachatel" je osoba, vůči které existují
dostatečné důkazy pro stanovení prima facie,
že spáchala či se podílela na spáchání jednoho
či více trestných činů uvedených v článku 2.
Článek 2
1. Úmyslné spáchání:
(a) vraždy, únosu nebo jiného útoku proti
osobnosti nebo svobodě osoby požívající
mezinárodní ochrany;
(b) násilného útoku proti úředním místnos-
tem, soukromému obydlí nebo dopravním
prostředkům osoby požívající mezinárodní
ochrany, které mohou ohrozit její osobnost
nebo svobodu;
(c) hrozby jakéhokoliv takového útoku;
(d) pokusu jakéhokoliv takového útoku;
(e) činu představujícímu spoluúčastenství na
jakémkoliv takovém útoku
bude pokládáno každým smluvním státem za
trestný čin v souladu s jeho vnitrostátním zá-
konodárstvím.
2. Každý smluvní stát stanoví náležité tresty za
tyto trestné činy s přihlédnutím k jejich závaž-
nému charakteru.
3. Odstavec 1 a 2 tohoto článku žádným způsobem
nezbavuje smluvní státy závazků, které mají
v souladu s mezinárodním právem, přijímat
všechna vhodná opatření k zabránění jiných
útoku proti osobnosti, svobodě nebo důstojnosti
osob, požívajících mezinárodni ochrany.
Článek 3
1. Každý smluvní stát přijme nezbytná opatřeni
pro stanovení své jurisdikce nad trestnými
činy uvedenými v článku 2 v následujících pří-
padech:
(a) jestliže trestný čin je spáchán na území
tohoto státu nebo na palubě lodi nebo leta-
dla, registrovaného v tomto státě;
(b) jestliže údajný pachatel je státním přísluš-
níkem tohoto státu;
(c) jestliže trestný čin je spáchán proti osobě
požívající mezinárodní ochrany ve smyslu
článku 1, která má takové postavení v sou-
vislosti s funkcemi, které vykonává jménem
tohoto státu.
2. Každý smluvní stát učiní obdobně nezbytná opa-
tření pro stanovení své jurisdikce nad těmito
trestnými činy v případech, kdy údajný pacha-
tel je na jeho území a nebude vydán v sou-
ladu s článkem 8 některému ze států, uvede-
ných v odstavci 1 tohoto článku.
3. Tato úmluva nevylučuje jinou trestní pravomoc
vykonávanou v souladu s vnitrostátním právem.
Článek 4
Smluvní státy spolupracují v zájmu zabránění
trestným činům uvedeným v článku 2 zejména
6
(a) přijetím všech praktických opatření k tomu, aby
zabránily na svém území přípravě ke spáchání
takových trestných činů na svém území nebo
mimo ně;
(b) výměnou informací a koordinací přijetí správ-
ních i jiných opatření za účelem zabránění
spáchání takových trestných činů.
Článek 5
1. Smluvní stát, na jehož území byl spáchán ně-
který z trestných činů uvedených v článku 2,
jestliže má důvod předpokládat, že údajný pa-
chatel opustil jeho území, oznámí všem ostat-
ním zainteresovaným státům buď přímo nebo
prostřednictvím generálního tajemníka Organi-
zace spojených národů všechny údaje, týkající
se spáchaného trestného činu a všechny do-
stupné informace, týkající se totožnosti údaj-
ného pachatele.
2. V případě spáchání trestného činu, uvedeného
v článku 2, proti osobě požívající mezinárodní
ochrany, každý smluvní stát, který má infor-
mace týkající se obětí a okolností trestného
činu vynaloží veškeré úsilí, aby je poskytl za
podmínek stanovených vnitrostátním zákono-
dárstvím zcela a neodkladně smluvnímu státu,
jehož jménem daná osoba vykonávala své
funkce.
Článek 6
1. Na základě přesvědčení, že to vyžadují okol-
nosti, smluvní stát, na jehož území se údajný
pachatel nachází, učiní v souladu se svým vnit-
rostátním zákonodárstvím příslušná opatření,
která zabezpečí přítomnost údajného pachatele
za účelem trestního stíhání nebo vydání. O ta-
kových opatřeních informuje bezodkladně pří-
mo nebo prostřednictvím generálního tajem-
níka Organizace spojených národů:
(a) stát, na jehož území byl trestný čin spá-
chán;
(b) stát či státy, jejichž je údajný pachatel stát-
ním příslušníkem nebo, v případě, že je
bezdomovcem, stát, na jehož území má
trvalé bydliště;
(c) stát či státy, jejichž státním příslušníkem
je osoba, požívající mezinárodní ochrany
nebo jejichž jménem plnila své funkce;
(d) všechny ostatní zainteresované státy;
(e) mezinárodní organizaci, jejímž úředníkem
nebo zástupcem je osoba požívající mezi-
národní ochrany.
2. Každé osobě, vůči které se přijímají opatření
uvedená v odstavci 1 tohoto článku, bude umož-
něno:
(a) neodkladně se spojit s nejbližším vhodným
zástupcem státu, jehož je státním příslušní-
kem, nebo který je jinak oprávněn chránit
jeho práva, nebo, jestliže je bezdomovcem,
ke kterému se obrací s žádostí a který je
ochoten chránit jeho práva;
(b) aby jej zástupce tohoto státu navštívil.
Článek 7
Smluvní stát, na jehož území se údajný pacha-
tel nachází, v případě, že ho nevydá, předá záleži-
tosti bez jakýchkoli výjimek a neopodstatněných
průtahů příslušným orgánům za účelem trestního
stíhání se zachováním řízení stanoveného zákony
tohoto státu.
Článek 8
1. Nejsou-li trestné činy, uvedené v článku 2 za-
hrnuty mezi trestné činy podléhající vydání
v jakékoli smlouvě o vydání mezi smluvními
státy, považují se za začleněné jako takové do
takové smlouvy. Smluvní státy se zavazují, že
zahrnou tyto trestné činy mezi trestné činy vy-
žadující vydání do každé smlouvy o vydání, jež
mezi nimi bude uzavřena.
2. Bude-li smluvní stát, který vydání váže na exis-
tenci smlouvy, požádán o vydání pachatele ji-
ným smluvním státem, s nímž nemá smlouvu
o vydání, může, jestliže se rozhodne k vydání,
považovat tuto úmluvu jako právní podklad pro
vydaní v souvislosti s danými trestnými činy.
Vydání bude provedeno v souladu s procesními
ustanoveními a jinými podmínkami zákonodár-
ství státu, který byl o vydání požádán.
3. Smluvní státy, které neváží vydání na existenci
smlouvy pokládají mezi sebou takové trestné
činy za trestné činy podléhající vydání podle
procesních ustanovení a jiných podmínek zá-
konodárství státu, který byl o vydání požádán.
4. Pro účel vydání bude každý takový trestný Čin
posuzován smluvními státy jako čin spáchaný
nejen v místě, kde byl spáchán, nýbrž také na
území států, které mají stanovit svou jurisdikci
v souladu s odstavcem 1 článku 3.
článek 9
Každé osobě, vůči které se koná soudní řízení
v souvislosti s některým z trestných činů, uvede-
ných v článku 2, se zaručuje spravedlivé projednání
věci ve všech stádiích řízení.
Článek 10
1. Smluvní státy si navzájem poskytují v co nej-
větší míře právní pomoc ve spojitosti s proces-
ními úkony, konanými v souvislosti s trestnými
činy, uvedenými v článku 2, včetně poskytnutí
všech důkazů, které mají k dispozici a které
Jsou nutné pro trestní řízení.
7
2. Ustanovení odstavce 1 tohoto článku nemá vliv
na závazky týkajicí se vzájemné právní pomoci
stanovené jinou smlouvou.
Článek 11
Smluvní stát, který učinil trestněprocesní úko-
ny vůči údajnému pachateli, oznámí výsledky řízení
generálnímu tajemníkovi Organizace spojených ná-
rodů, který předá Informaci ostatním smluvním stá-
tům.
Článek 12
Ustanovení této úmluvy se nedotýká provádění
smluv o azylu, platných v době přijetí této úmluvy
mezi státy, které jsou stranami těchto smluv; avšak
smluvní strana této úmluvy se nemůže dovolávat
těchto smluv ve vztahu k jiné smluvní straně této
úmluvy, která není stranou uvedených smluv.
Článek 13
1. jakýkoli spor mezi dvěma či více smluvními
státy, týkající se výkladu nebo provádění této
úmluvy, který nebude urovnán jednáním, bude
na žádost jednoho z nich postoupen arbitráž-
nímu řízení. Jestliže do šesti měsíců ode dne
žádosti o arbitráž se strany nedohodnou na or-
ganizaci arbitráže, může být spor předán na
žádost kterékoli z těchto stran Mezinárodnímu
soudnímu dvoru v souladu se Statutem Dvora.
2. Každý smluvní stát může při podpisu nebo rati-
fikaci této úmluvy nebo při přístupu k ní učinit
výhradu, že se necítí vázán ustanovením od-
stavce 1 tohoto článku. Ostatní smluvní státy
nebudou vázány ustanovením odstavce 1 tohoto
článku ve vztahu ke kterémukoli smluvnímu
státu, který učinil takovou výhradu.
3. Kterýkoli smluvní stát, který učinil výhradu
podle odstavce 2 tohoto článku může kdykoli
tuto výhradu cestou notifikace generálnímu ta-
jemníkovi Organizace spojených národů odvo-
lat.
Článek 14
Tato úmluva bude otevřena k podpisu všem
státům do 31. prosince 1974 v sídle Organizace spo-
jených národů v New Yorku.
Článek 15
Tato úmluva podléhá ratifikaci. Ratifikační lis-
tiny budou uloženy u generálního tajemníka Orga-
nizace spojených národů.
Článek 16
Tato úmluva bude otevřena k přístupu každému
státu. Listiny o přístupu budou uloženy u generál-
ního tajemníka Organizace spojených národů.
Článek 17
1. Táto úmluva vstoupí v platnost třicátého dne
po dni uložení dvacáté druhé ratifikační listiny
nebo listiny o přístupu u generálního tajemníka
Organizace spojených národů.
2. Pro každý stát, který úmluvu ratifikuje nebo
k ní přistoupí po uložení dvacáté druhé ratifi-
kační listiny nebo listiny o přístupu, vstoupí
úmluva v platnost třicátého dne po uložení jeho
ratifikační listiny nebo listiny o přístupu.
Článek 18
1. Smluvní stát může vypovědět tuto úmluvu pí-
semným oznámením generálnímu tajemníkovi
Organizace spojených národů.
2. Vypovězení nabude platnosti po šesti měsících
po dni, ve kterém generální tajemník Organi-
zace spojených národů obdrží oznámení.
Článek 19
Generální tajemník Organizace spojených ná-
rodů informuje všechny státy mimo jiné:
(a) o podpisech této úmluvy a o uložení ratifikač-
ních listin nebo listin o přístupu v souladu
s články 14, 15 a 16 a o oznámení učiněném
v souladu s článkem 18;
(b) o datu, kdy tato úmluva vstoupí v platnost
v souladu s článkem 17.
Článek 20
Původní vyhotovení této úmluvy, jejíž anglické,
čínské, francouzské, ruské a španělské znění má
stejnou platnost, bude uloženo u generálního tajem-
níka Organizace spojených národů, který zašle její
ověřené kopie všem státům.
Na důkaz toho podepsaní zmocněnci, řádně
k tomu zmocněni svými vládami, podepsali tuto
úmluvu, otevřenou k podpisu v New Yorku dne
14. prosince 1973.
StT l - 37216-74