Federální shromáždění Československé socialistické republiky 1974
II. v. o.
84
Vládni návrh,
kterým se Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky
a/ předkládá k souhlasu Úmluva Mezinárodni organizace práce č. 122
o politice zaměstnanosti, přijatá na 48. zasedám Mezinárodni kon-
ference práce dne 9. července 1964 v Ženevě
b/ dává na vědomí výpověď Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 44
o opatřeních při nezaměstnanosti, přijaté na 18. zasedání Mezinárod-
ni konference práce dne 23. června 1934 v Ženevě, jejíž výpověď
Československou socialistickou republikou byla dne 7. června 1974
zapsána generálním ředitelem Mezinárodního úřadu práce /tisk 84/
Návrh schvalovacího usneseni:
Federální shromáždění Českoslo-
venské socialistické republiky
a/ souhlasí s Úmluvou Mezinárodni orga-
nizace práce č. 122 o politice zaměstna-
nosti, přijatou na 48. zasedání Meziná-
rodni konference práce dne 9. července
1964 v Ženevě
b/ bere na vědomí výpověď Úmluvy Meziná-
rodni organizace práce č. 44 o opatřeních
při nezaměstnanosti, přijaté na 18. zase-
dáni Mezinárodni konference práce dne
23. června 1934 v Ženevě, jejíž výpověď
Československou socialistickou republikou
byla dne 7. června 1974 zapsána generál-
ním ředitelem Mezinárodního úřadu práce.
Důvodová zpráva
Mezinárodní konference práce přijala dne 17. června 1964 na svém
48. zasedání úmluvu č. 122 o politice zaměstnanosti. Jde o významný mezinárod-
ní dokument, jehož účelem je zajistit jedno z hlav nich lidských práv, totiž prá-
vo na práci, vyhlášené v článku 23 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv
/jehož se ostatně sama preambule úmluvy č. 122 výslovně dovolává/ a obsažené
i v článku 6 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kultur-
ních právech, k němuž hodlá Československá socialistická republika v blízké bu-
doucnosti přistoupit.
Poslání úmluvy č. 122 vyjadřuje článek 1 odst. 1 a 3, které stanoví, že
každý stát za účelem podpory hospodářského růstu a vývoje, zvýšení životní
úrovně, uspokojení potřeby pracovních sil a překonání nezaměstnanosti a čás-
tečné zaměstnanosti má vyhlásit a provádět jako jeden ze svých hlavních cílů
aktivní politiku zaměřenou na podporu plné a produktivní zaměstnanosti podle
podmínek daných stupněm rozvoje a svobodné volby povolání.
Tato politika se má snažit zajistit:
a/ práci pro všechny, kdo mohou pracovat a hledají práci,
b/ aby taková práce byla co nejproduktivnější,
c/ aby existovala svobodná volba povolání a co nejširší možnosti, aby každý
pracovník získal kvalifikaci pro zaměstnání, pro které se dobře hodí, a aby
v něm mohl využívat svých schopností a nadání bez ohledu na svou rasu, bar-
vu pleti, pohlaví, politické přesvědčení a národní nebo sociální původ /člá-
nek 1 odst. 2 písm. a/ až c/.
Každý stát má rozhodnout, jaká opatření mají být přijata v rámci koordi-
nované hospodářské a sociální politiky k dosažení výše uvedených cílů, a tato
opatření běžně sledovat a podniknout další kroky potřebné k provádění těchto
opatření /článek 2/.
Opatření k zajištění politiky zaměstnanosti mají být projednána se zástup-
ci osob, jichž se taková opatření dotknou, zejména se zástupci pracovníků a
zaměstnavatelů, tak aby se mohlo přihlédnout k jejich zkušenostem a názorům
a byla zajištěna jejich spolupráce a podpora /článek 3/.
Československý právní řád vyhovuje požadavkům úmluvy. Její konstrukce
a zaměření odpovídají politice zaměstnanosti pokrokového státu. Tato skuteč-
nost se odráží mimo jiné v počtu ratifikací této úmluvy /k 1. červnu 1974 celkem
49/. Ze socialistických zemí tuto úmluvu ratifikovaly všechny socialistické stá-
ty, včetně Jugoslávie a Kuby, s výjimkou Československa, Bulharska a Mongol-
ská. Aktuálnost a moderní pojetí úmluvy č. 122 bylo začátkem tohoto roku znovu
- 2 -
potvrzeno Evropskou regionální konferencí Mezinárodní organizace práce,
která ve svých závěrech přijala výzvu všem státům k co nejširší ratifikaci
této úmluvy.
Socialistické státy zajištují cíle sledované úmluvou na vyšší úrovni, než
tato úmluva sama vyžaduje. Plná a trvalá zaměstnanost, bezplatná příprava na
povolání a využití kvalifikace, zajištěné v socialistickém zřízení ústavou a dal-
šími právními předpisy, jsou nedosažitelné pro kapitalistické země. Ratifikace
této úmluvy dává mimořádnou příležitost propagovat přednosti socialistického
zřízení.
K ratifikaci úmluvy č. 122 je zapotřebí podle čl. 36 odst. 3 ústavního zá-
kona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, souhlasu Federálního shro-
máždění.
Přístupem k úmluvě č. 122 se v podstatě kompenzuje výpověď úmluvy Me-
zinárodní organizace práce č. 44 o opatřeních při nezaměstnanosti Českoslo-
venskem, která byla na základě usnesení vlády ČSSR ze dne 8. května 1974
č. 120 oznámena generálnímu řediteli Mezinárodního úřadu práce dne 7. čer-
vna t. r. a jím k tomuto datu zapsána.
K tomuto opatření se přistoupilo proto, že nebylo únosné, aby v ČSSR,
kde nezaměstnanost neexistuje, byly v současné době vydávány obsáhlé předpisy
o podporách v nezaměstnanosti, které nejsou aktuální, jejichž vydání se však
kontrolní orgány Mezinárodní organizace práce vytrvale domáhaly.
V Praze dne 15. listopadu 1974
Předseda vlády ČSSR:
Dr. Štrougal v. r.
Ministr zahraničních věcí ČSSR:
Ing. Chnoupek v. r.
- 3 -
Úmluva č. 122
Úmluva o politice zaměstnanosti
Generální konference Mezinárodní organizace práce,
jež byla svolána Správní radou Mezinárodního úřadu práce do Ženevy a tam
se sešla dne 17. června 1964 na svém čtyřicátém osmém zasedání,
přihlížejíc k tomu, že Filadelfská deklarace uznává
slavnostní závazek Mezinárodní organizace práce přispívat k tomu, aby
různé národy světa prováděly programy, které napomohou dosažení plné
zaměstnanosti a zvýšení životní úrovně, jakož i přihlížejíc k tomu, že
úvodní prohlášení Ústavy Mezinárodní organizace práce jedná o boji pro -
ti nezaměstnanosti a o zajištění mezd zabezpečujících vyhovující životní
podmínky,
dále přihlížejíc k tomu, že podle ustanovení Filadelfské deklarace je zodpověd-
ností Mezinárodní organizace práce zkoumat a posuzovat účinek hospodář-
ské a finanční politiky na politiku zaměstnanosti se zaměřením na základní
cíl, aby "všichni lidé bez ohledu na rasu, víru nebo pohlaví měli právo
sledovat jak svůj hmotný prospěch, tak svůj duševní rozvoj v podmínkách
svobody a důstojnosti, hospodářského zajištění a rovných možností",
přihlížejíc k tomu, že Všeobecná deklarace lidských práv stanoví, že
,,každý
má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a
uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti",
připomínajíc ustanovení existujících mezinárodních pracovních úmluv a doporu-
čení, které mají přímý vztah k politice zaměstnanosti, zejména Úmluvu
a Doporučení o zprostředkovatelnách práce /1948/, Doporučení o pora-
denství při volbě povolání /1949/, Doporučení o odborné přípravě pro
povolání /1962/ a Úmluvu a Doporučení o diskriminaci v zaměstnání a po-
volání /1958/,
přihlížejíc k tomu, že je třeba tyto instrumenty uplatňovat v širším rámci mezi-
národního programu hospodářského rozvoje založeného na plné a produktiv-
ní zaměstnanosti a svobodně zvoleném zaměstnání,
rozhodnuvši přijmout některé návrhy týkající se politiky zaměstnanosti, které
jsou osmým bodem jednacího pořadu zasedání, a
rozhodnuvši, že tyto návrhy budou mít formu mezinárodní úmluvy,
přijímá dne 9. července 1964 tuto úmluvu, která bude označována jako úmluva
o politice zaměstnanosti /1964/:
Článek 1
1. Za účelem podpory hospodářského růstu a rozvoje, zvýšení životní
úrovně, krytí potřeby pracovních sil a překonání nezaměstnanosti a neúplné
zaměstnanosti má každý členský stát vyhlásit a provádět jako jeden ze svých
- 4 -
hlavních cílů aktivní politiku zaměřenou na podporu plné a produktivní zaměstna-
nosti a svobodné volby zaměstnání.
2. Tato politika má zajištovat:
a/ práci pro všechny, kteří mohou pracovat a hledají práci,
b/ aby tato práce byla co možná nejproduktivnější,
c/ svobodnou volbu zaměstnání a co nejširší možnost, aby každý pra-
covník mohl získat kvalifikaci pro zaměstnání, pro které se nejlépe hodí, a aby
v něm mohl využívat svých schopností a nadání bez ohledu na svou rasu, barvu
pleti, pohlaví, náboženství, politická přesvědčení, národní nebo společenský
původ.
3. Tato politika má náležitě přihlížet ke stupni a úrovni hospodářského
rozvoje a vzájemnému vztahu mezi cíli v oblasti zaměstnanosti a mezi ostatními
hospodářskými a sociálními cíli, a má být prováděna metodami, které jsou v sou-
ladu s vnitrostátními podmínkami a zvyklostmi.
Článek 2
Každý členský stát má metodami a v rozsahu odpovídajícím jeho vnitrostát-
ním podmínkám
a/ stanovit a pravidelně upravovat v rámci koordinované hospodářské a
sociální politiky opatření, která je třeba přijmout za účelem dosažení cílů uve-
dených v článku 1,
b/ podniknout kroky, které jsou potřebné k uplatnění těchto opatření,
včetně - pokud je toho třeba - k vypracování programů.
Článek 3
Při provádění této úmluvy má být se zástupci osob, jichž se dotknou opa-
tření, která mají být učiněna, zejména se zástupci zaměstnavatelů a pracovní-
ků, projednána politika zaměstnanosti, aby se pak mohlo plně přihlédnout k je-
jich zkušenostem a názorům a aby byla zajištěna jejich plná spolupráce při sta-
novení této politiky a získávání podpory pro tuto politiku.
Článek 4
Formální ratifikace této Úmluvy budou oznámeny generálnímu řediteli-Me-
zinárodního úřadu práce a jím zapsány.
- 5 -
Článek 5
1. Tato úmluva zavazuje toliko členské státy Mezinárodní organizace prá-
ce, jejichž ratifikace byla zapsána generálním ředitelem.
2. Nabude účinnosti dvanáct měsíců poté, kdy generální ředitel zapíše ra-
tifikace dvou členských států.
3. Pro každý další členský stát tato úmluva nabude účinnosti dvanáct mě-
síců od data, kdy jeho ratifikace byla zapsána.
Článek 6
1. Každý členský stát, který ratifikoval tuto úmluvu, může ji vypovědět
po uplynutí deseti let ode dne, kdy tato úmluva poprvé nabyla účinnosti, písem-
ným sdělením generálnímu řediteli Mezinárodního úřadu práce, který je zapí-
še. Výpověď nabude účinnosti jeden rok po dni, kdy byla zapsána.
2. Každý členský stát, jenž ratifikoval tuto úmluvu a který nepoužije prá-
va ji vypovědět podle tohoto článku během roku následujícího po uplynutí obdo-
bí deseti let, jak uvedeno v předchozím odstavci, bude vázán úmluvou na další
desetileté období a poté ji bude moci vypovědět vždy po uplynutí desetiletého ob-
dobí za podmínek uvedených v tomto Článku.
Článek 7
1. Generální ředitel Mezinárodního úřadu práce oznámí všem členským
státům Mezinárodní organizace práce zápis všech ratifikací a výpovědí, které
mu členové organizace sdělí.
2. Když bude členským státům Organizace sdělovat zápis druhé ratifika-
ce, jež mu byla oznámena, generální ředitel upozorní členské státy Organizace
na datum, kdy tato úmluva nabude účinnosti.
Článek 8
Generální ředitel Mezinárodního úřadu práce oznámí generálnímu tajemní-
kovi Spojených národů k zápisu podle článku 102 Charty Spojených národů úplné
údaje o všech ratifikacích a výpovědích, které zapsal podle ustanovení předcho-
zích článků.
- 6 -
Článek 9
Vždy, bude-li to považovat za nutné, Správní rada Mezinárodního úřadu
práce předloží generální konferenci zprávu o provádění této úmluvy a přezkou-
má, zda je záhodno dát na pořad jednání generální konference otázku její úplné
nebo částečné revize.
Článek 10
1. Přijme-li generální konference novou úmluvu revidující úplně nebo
částečně tuto úmluvu a neustanoví-li nová úmluva jinak:
a/ ratifikace nové revidující úmluvy členským státem způsobí ipso iure okamži-
tou výpověd této úmluvy bez ohledu na ustanovení článku 6, a to s výhradou,
že nová revidující úmluva nabude účinnosti;
b/ od doby, kdy nová revidující úmluva nabude účinnosti, tato úmluva přestane
být členským státům otevřena k ratifikaci.
2. Tato úmluva však zůstane v platnosti ve své formě a obsahu pro tyto
členské státy, které ji ratifikovaly a které neratifikovaly revidující úmluvu.
Článek 11
Anglické a francouzské znění této úmluvy mají stejnou platnost.
- 7 -
Úmluva č. 44
Úmluva zajištující nedobrovolně nezaměstnaným odškodnění nebo podpory
Generální konference Mezinárodní organizace práce,
která byla svolána Správní radou Mezinárodního úřadu práce do Ženevy
a tam se sešla dne 4. června 1934 na svém osmnáctém zasedání,
rozhodnuvši přijmout některé návrhy, týkající se pojištění proti neza-
městnanosti a různých způsobů pomoci nezaměstnaným, jež jsou
druhým bodem jednacího pořadu zasedání,
stanovivši, že tyto návrhy budou mít formu mezinárodní úmluvy,
přijímá dne 23. června 1934 tuto úmluvu, která bude označována jako Úmluva
o opatřeních při nezaměstnanosti, 1934:
Článek 1
1. Každý členský stát Mezinárodní organizace práce, který ratifikuje
tuto úmluvu, se zavazuje, že bude udržovati soustavu, která zajištuje ne-
dobrovolně nezaměstnaným, na něž se vztahuje tato úmluva:
a/ ,,odškodnění", to jest částku vyplácenou ve vztahu k příspěvkům placeným
vzhledem k zaměstnání poživatele, ať už podle soustavy povinné či dobro-
volné; nebo
b/ ,,podporu", to jest dávku, která není ani odškodněním ani výpomocí poskyto-
vanou podle obecných opatření o pomoci nemajetným, ale která může býti od-
měnou za zaměstnání v pomocných pracích, organizovaných za podmínek sta-
novených v článku 9; anebo
c/ kombinaci odškodnění a podpor.
2. Pod podmínkou, že se všem osobám, na které se vztahuje tato úmluva,
zajišťuje odškodnění nebo podpory stanovené v prvém odstavci, tato soustava
může být:
a/ povinným pojištěním;
b/ dobrovolným pojištěním;
c/ kombinací soustavy povinného pojištění se soustavou dobrovolného pojištění;
d/ jednou ze soustav výše uvedených, doplněnou soustavou pomoci.
3. Vnitrostátním zákonodárstvím budou podle potřeby stanoveny podmínky,
za nichž nezaměstnaní mají přejít ze soustavy odškodnění do soustavy podpor.
- 8 -
Článek 2
1. Tato úmluva se vztahuje na všechny osoby, obvykle zaměstnané za mzdu
nebo za plat.
2. Avšak každý členský stát může stanovit ve svém vnitrostátním zákono-
dárství ty výjimky, které považuje za nutné, pokud jde:
a/ o služebnictvo;
b/ o domácké dělníky;
c/ o pracovníky v trvalých zaměstnáních závislých na vládě, na místních úřa-
dech nebo na některém podniku veřejně prospěšném;
d/ o pracovníky nikoli ruční, jejichž výdělky příslušný úřad považuje za dosti
vysoké, aby jim umožnily zajistiti se proti nebezpečí nezaměstnanosti;
e/ o pracovníky, jichž zaměstnání má povahu sezónní, jestliže doba trvání se-
zóny jest obvykle kratší šesti měsíců a zúčastněné osoby nejsou po zbytek
roku obyčejně zaměstnány v jiném zaměstnání krytém touto úmluvou;
f/ o mladé pracovníky, kteří ještě nedovršili stanovený věk;
g/ o pracovníky, kteří překročili stanovený věk a požívají odpočivného nebo
starobního důchodu;
h/ o osoby, které jsou zaměstnány jen příležitostně nebo pomocně v zaměstná-
ních, krytých touto úmluvou;
i/ o členy rodiny zaměstnavatele;
j/ o výjimečné skupiny pracovníků, u nichž zvláštní okolnosti způsobují, že ne-
ní nutné nebo proveditelné vztahovat na ně ustanovení této úmluvy.
3. Členské státy musí v ročních zprávách, které předkládají o provádění
této úmluvy, sdělovati výjimky, které učiní na základě předchozího odstavce.
4. Tato úmluva se nevztahuje na námořníky, na námořní rybáře ani na ze-
mědělské pracovníky, tak jak tyto skupiny případně budou určeny vnitrostátním
zákonodárstvím.
Článek 3
Při částečné nezaměstnanosti má být poskytováno odškodnění nebo podpora
nezaměstnaným, jichž zaměstnání jest omezeno za podmínek stanovených vnitro-
státním zákonodárstvím.
Článek 4
Právo na odškodnění nebo podporu může býti vázáno na to, že žadatel
splní tyto podmínky:
a/ je schopen a pohotový k práci;
b/ zapsal se v některé veřejné zprostředkovatelně práce nebo v některé jiné
kanceláři schválené příslušným úřadem a s výjimkami a podmínkami, jež
- 9 -
případně budou stanoveny vnitrostátním zákonodárstvím, tam pravidelně
dochází;
c/ vyhoví všem ostatním požadavkům, jež případně budou stanoveny vnitrostát-
ním zákonodárstvím pro zjištění, zda splňuje podmínky pro poskytnutí odškod-
nění nebo podpory.
Článek 5
Právo na odškodnění nebo podporu může být podrobeno jiným podmínkám
nebo předpisům o pozbytí nároku, a to zejména těm, které jsou stanoveny
v článcích 6, 7, 8, 9, 10, 11 a 12. Jiné podmínky a předpisy o pozbytí nároku,
nežli ty, které jsou stanoveny v článcích výše uvedených, mají být uvedeny
v ročních zprávách, které členské státy předkládají o provádění této úmluvy.
Článek 6
Právo na odškodnění nebo podporu může být podmíněno splněním čekací
doby, zahrnující:
a/ buď zaplacení určeného počtu příspěvků v určeném období, jež předchází
žádosti o odškodnění nebo počátku nezaměstnanosti; nebo
b/ zaměstnání, kryté touto úmluvou, po určené období, jež předchází žádosti
o odškodnění nebo o podpory nebo počátku nezaměstnanosti; nebo
c/ kombinaci způsobů výše uvedených.
Článek 7
Právo na odškodnění nebo podporu může býti podmíněno uplynutím čekací
doby, jejíž trvání a podmínky, za nichž se jí užije, budou stanoveny vnitro-
státním zákonodárstvím.
Článek 8
Právo na odškodnění nebo podporu může být podmíněno docházkou na od-
borné nebo jiné školení.
- 10 -
Článek 9
Právo na odškodnění nebo podporu může býti podmíněno přijetím zaměstná-
ní v pomocných pracích organizovaných veřejným úřadem, a to za podmínek sta-
novených vnitrostátním zákonodárstvím.
Článek 10
1. Žadatel může být po přiměřenou dobu zbaven nároku na odškodnění
nebo podporu, jestliže odmítá přijmout vhodné zaměstnání. Za vhodné se nemá
považovat zaměstnání:
a/ jehož přijetí by bylo spojeno s trvalým pobytem v oblasti, kde se není možno
přiměřeně ubytovat;
b/ v němž výše nabídnuté mzdy je nižší nebo jiné podmínky zaměstnání méně
výhodné:
I. nežli ty, které by byl žadatel mohl důvodně předpokládat se zřetelem na
ty, jichž obyčejně dosahoval ve svém obvyklém povolání v oblasti, v nichž
byl obvykle zaměstnán, nebo kterých by byl dosáhl, kdyby byl takto i na-
dále zaměstnán /jde-li o zaměstnání nabídnuté v povolání a v kraji, v nichž
byl naposledy žadatel obyčejně zaměstnán/;
II. nežli úroveň v tu dobu obecně zachovávaná v povolání a v oblasti, v nichž
se zaměstnání nabízí /ve všech ostatních případech/;
c/ jestliže nabízené místo je volné následkem zastavení práce v souvislosti
s pracovním sporem;
d/ jestliže z jakéhokoli jiného důvodu a se zřetelem ke všem okolnostem, včetně
osobních poměrů žadatelových, nelze žadateli rozumně vytýkat jeho odmítnutí.
2. Žadatel může býti po přiměřenou dobu zbaven nároku na odškodnění
nebo podporu:
a/ jestliže pozbyl svého zaměstnání přímo pro zastavení práce v souvislosti
s pracovním sporem;
b/ jestliže pozbyl svého zaměstnání vlastním nesprávným chováním nebo je
dobrovolně opustil bez oprávněných důvodů;
c/ jestliže se pokusil podvodně získat odškodnění nebo podporu;
d/ jestliže ucházeje se o práci, nevyhoví pokynům veřejné zprostředkovatelny
práce nebo kteréhokoli jiného příslušného úřadu anebo jestliže příslušný
úřad prokáže, že úmyslně nebo z nedbalosti nevyužil rozumné příležitosti
ke vhodnému zaměstnání.
3. Každý žadatel, který při odchodu ze zaměstnání obdržel od svého za-
městnavatele na základě pracovní smlouvy náhradu, která se v podstatě rovná
ztrátě výdělku po určité období, může pozbýt nároku na odškodnění a podporu,
pokud trvá toto období. Avšak odškodnění za propuštění ze zaměstnání, stano-
vené vnitrostátním zákonodárstvím, nelze považovat za takovou náhradu.
- 11 -
Článek 11
Právo na odškodnění nebo podporu lze přiznat i jen na omezenou dobu,
jež obvykle nesmí být kratší než 156 pracovních dnů v roce a která v žádném
případě nesmí být kratší než 78 pracovních dnů v roce.
Článek 12
1. Odškodnění je třeba vyplatit bez ohledu na žadatelovu potřebu.
2. Právo na podporu může být podmíněno žadatelovou potřebou, prokáza-
nou způsobem stanoveným vnitrostátním zákonodárstvím.
Článek 13
1. Odškodnění musí býti vyplaceno v hotovosti, avšak doplňkové dávky
pro usnadnění opětného zapojení pojištěnce do práce mohou být věcné.
2. Podpory mohou býti věcné.
Článek 14
Vnitrostátní zákonodárství zřídí soudy nebo jiné příslušné úřady pro roz-
hodování otázek, vyvolaných žádostmi za odškodnění nebo podporu, které poda-
ly osoby, na něž se vztahuje tato úmluva.
Článek 15
1. Žadatel může býti zbaven práva na odškodnění nebo na podporu pro ce-
lou dobu, po kterou bydlí v cizině.
2. Zvláštní úprava může být stanovena pro pohraniční pracovníky, kteří
mají pracoviště v jedné zemi a bydliště v druhé.
Článek 16
Cizinci musí míti právo na odškodnění a podporu za stejných podmínek ja-
ko vlastní příslušníci. Avšak kterýkoli členský stát může příslušníkům které-
hokoli členského státu nebo státu, který není vázán touto úmluvou, odepřít stej-
né zacházení jako s vlastními příslušníky, pokud jde o dávky z fondů, na něž
žadatel nepřispěl.
- 12 -
Článek 17
Formální ratifikace této úmluvy budou oznámeny generálnímu řediteli
Mezinárodního úřadu práce a jím zapsány.
Článek 18
1. Tato úmluva zavazuje toliko členské státy Mezinárodní organizace
práce, jejichž ratifikace byla zapsána generálním ředitelem.
2. Nabude účinnosti dvanáct měsíců poté, kdy generální ředitel zapíše
ratifikace dvou členských států.
3. Pro každý další členský stát tato úmluva nabude účinnosti dvanáct
měsíců od data, kdy jeho ratifikace byla zapsána.
Článek 19
Jakmile budou u Mezinárodního úřadu práce zapsány ratifikace dvou člen-
ských států Mezinárodní organizace práce, generální ředitel Mezinárodního
úřadu práce vyrozumí o tom všechny členské státy Mezinárodní organizace
práce. Obdobně je vyrozumí o zápisu ratifikací, které mu budou později sdě-
leny členskými státy Organizace.
Článek 20
1. Každý členský stát, který ratifikoval tuto úmluvu, může ji vypovědět
po uplynutí pěti let ode dne, kdy tato úmluva poprvé nabyla účinnosti, písemným
sdělením generálnímu řediteli Mezinárodního úřadu práce, který je zapíše.
Výpověď nabude účinnosti jeden rok po dni, kdy byla zapsána.
2. Každý členský stát, jenž ratifikoval tuto úmluvu a který nepoužije prá-
va ji vypovědět podle tohoto článku během roku následujícího po uplynutí pěti
let, jak uvedeno v předchozím odstavci, bude vázán úmluvou na další pětileté
období a poté ji bude moci vypovědět vždy po uplynutí pětiletého období za pod-
mínek uvedených v tomto článku.
Článek 21
Správní rada Mezinárodního úřadu práce, kdykoli to bude považovat za
nutné, předloží generální konferenci zprávu o provádění této úmluvy a přezkou-
má, zda je záhodno dát na pořad jednání generální konference otázku její úplné
nebo částečné revize.
- 13 -
Článek 22
1. Přijme-li generální konference novou úmluvu revidující úplně nebo
částečně tuto úmluvu a neustanoví-li nová úmluva jinak:
a/ ratifikace nové revidující úmluvy členským státem způsobí ipso iure okamži-
tou výpověď této úmluvy bez ohledu na ustanovení článku 20, a to s výhradou,
že nová revidující úmluva nabude účinnosti;
b/ od doby, kdy nová revidující úmluva nabude účinnosti, tato úmluva přestane
být členským státům otevřena k ratifikaci.
2. Tato úmluva však zůstane v platnosti ve své formě a obsahu pro ty
členské státy, které ji ratifikovaly a které neratifikovaly revidující úmluvu.
Článek 23
Anglické a francouzské znění této úmluvy mají stejnou platnost.
- 14 -