Federální shromáždění Československé socialistické republiky 1975

II. v. o.

95

Vládní návrh,

kterým se předkládá Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky
k souhlasu návrh na přístup československé socialistické republiky k Úmluvě o přepravní
smlouvě v mezinárodní silniční přepravě cestujících a zavazadel - CVR, podepsané

v Ženevě dne 1. března 1973

Návrh schvalovacího usnesení:

Federální shromáždění Československé socia-
listické republiky souhlasí s přístupem Česko-
slovenské socialistické republiky k Úmluvě o pře-
pravní smlouvě v mezinárodní silniční přepravě
cestujících a zavazadel - CVR, podepsané v Že-
nevě dne 1. března 1973, při němž bude učiněna
výhrada k článku 29 a oznámení podle článku 31
odst. 1 Úmluvy.


2

Důvodová zpráva

Rozvoj mezinárodní silniční dopravy v posled-
ních dvaceti letech se neprojevil pouze v silniční
nákladní dopravě, ale i v silniční přepravě cestu-
jících. Byl to především nebývalý rozmach meziná-
rodní turistiky, který dal podnět jak ke vzniku
mnoha mezinárodních pravidelných autobusových
linek, tak i k rozšíření nepravidelné autobusové
dopravy, umožňující formou zájezdů výhodně a
v široké míře plnit požadavky mezinárodní turis-
tiky.

Růst tohoto druhu dopravy vyvolal - jak se
to již stalo v oblasti železniční, letecké a námořní
dopravy - potřebu mezinárodní unifikace předpisů
upravujících přepravně právní vztahy vznikající
v mezinárodní přepravě osob a jejich zavazadel.
Snahy o takovou úpravu vyústily ve vypracování
Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční
přepravě cestujících a zavazadel - CVR (Ženeva,
1973], která uvedenou problematiku neřeší v plném
rozsahu, avšak zahrnuje jednotnou úpravu nejdů
ležitějších problémů, navazujících v oblasti práva
soukromého na přepravu cestujících a jejich zava-
zadel po silnici, tj. především odpovědnost dopravce
za usmrcení, zranění a ostatní zásahy do zdraví
cestujícího, jakož i odpovědnost za ztrátu a poško-
zení jeho zavazadel.

Úmluva CVR byla vypracována pod záštitou
Evropské hospodářské komise OSN v Ženevě na
základě předlohy Mezinárodního institutu pro uni-
fikaci soukromého prává v Římě (UNIDR0IT) a
s přihlédnutím k ostatním mezinárodním úmluvám
z oblasti železniční, letecké a námořní dopravy
upravujícím obdobnou problematiku. Úmluvu CVR
nutno pokládat za logický doplněk Úmluvy o pře-
pravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní do-
pravě - CMR (Ženeva, 1956), neboť právní úprava
vztahů v mezinárodní silniční dopravě by byla ne-
úplná, kdyby zahrnovala jen přepravu nákladů a
nikoliv též přepravu osob a zavazadel. Vypraco-
vání Úmluvy CVR se zúčastnili delegáti většiny
evropských států a zástupci některých mezinárod-
ních organizací.

Úmluva CVR byla sjednána v Ženevě dne
1. března 1973 a byla vyložena k podpisu v době
od 1. března 1973 do 1. března 1974. Po tomto datu
je možno k Úmluvě přistoupit. V platnost vstoupí
devadesátého dne poté, kdy pět států uloží své
listiny o ratifikaci nebo přístupu.

 

Právní vztahy vznikající při přepravě osob mezi
organizacemi a osobami zúčastněnými na přepravě,
tj. mezi dopravci na jedné straně a objednavateli

přepravy a cestujícími na druhé straně, jsou v čs.
právním řádu upraveny těmito předpisy:

1. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (dále jen
,,OZ").

2. Hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb. ve znění
pozdějších změn a doplňků (úplné znění č. 37/1971
Sb. ), pokud se týká smlouvy o hromadné přepravě
osob podle § 355 (dále jen ,,HZ").

3. Vyhláška č. 133/1964 Sb., o silničním přeprav-
ním řádu (dále jen ,,SPŘ"), kterou byla provedena
příslušná ustanovení občanského a hospodářského
zákoníku.

4. Občanský soudní řád č. 99/1963 Sb. (dále
jen ,,OSŘ").

5. Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu
soukromém a procesním (dále jen ,,MPSP").

6. Zákon č. 121/1962 Sb., o hospodářské arbi-
tráži, ve znění pozdějších změn a doplňků (úplné
znění č. 38/1971 Sb. ), pokud se týká sporů ze smlou-
vy o hromadné přepravě osob podle § 355 HZ.

Ze srovnání Úmluvy CVR s čs. právními před-
pisy vyplývají tyto závěry:

Článek 5 Úmluvy CVR je koncipován z opač-
ného hlediska než § 14 SPŘ: zatímco Úmluva CVR
ukládá dopravci povinnost vydat cestujícím indi-
viduální nebo společnou předepsanou jízdenku a
stanoví i odpovědnost dopravce za škodu, která
by vznikla cestujícímu v důsledku toho, že dopravce
nesplní tuto svoji povinnost, SPŘ ukládá cestujícím
v pravidelné hromadné přepravě osob povinnost
opatřit si jízdenku buď předem nebo po vstupu do
vozidla a cestující je povinen zaplatit kromě jízd-
ného i přirážku 30 Kčs, jestliže se nemůže proká-
zat oprávněnému pracovníkovi dopravce platnou
jízdenkou.

Úmluva CVR neupravuje podmínky vzniku pře-
pravní smlouvy, stanoví pouze, že dokladem o ní
je jízdenka, jejíž neexistence, nesprávnost nebo
ztráta nemá vliv na existenci a platnost přepravní
smlouvy. Vznik přepravní smlouvy se proto i po pří-
stupu ČSSR k Úmluvě CVR bude řídit vnitrostátním
právním řádem, a to podle § 9 MPSP právem zvo-
leným účastníky smlouvy, popřípadě právem místa,
kde má dopravce sídlo.

Podle § 307 OZ, § 355 HZ a § 26 a 32 SPŘ vzniká
přepravní smlouva v pravidelné hromadné přepra-
vě osob vstupem cestujícího do dopravního pro-
středku; jízdenka je i v čs. právním řádu jen do-
kladem o uzavření přepravní smlouvy, která vzniká
nezávisle na existenci jízdenky, i když cestující,
který se nemůže prokázat platnou jízdenkou, je po-
vinen zaplatit jízdné a přirážku i tehdy, jestliže již


3

jízdné předtím skutečně zaplatil. V nehromadné
a nepravidelně hromadné přepravě osob vzniká
přepravní smlouva přijetím objednávky, kterou lze
v nehromadné přepravě osob učinit i přímo u řidiče.

Podle Článku 8 Úmluvy CVR je vydáni zavaza-
dlového lístku povinné, jen požádá-li o to cestující.
Dopravce odpovídá za škodu, která by vznikla ces-
tujícímu v důsledku nevydáni zavazadlového lístku
splňujícího podmínky tohoto článku.

V čs. právním řádu je vydání lístku za zava-
zadlo v pravidelné hromadné přepravě osob upra-
veno obdobně jako vydání jízdenky (§ 17 odst. 8
SPŘ); cestující je povinen bez vyzváni nejpozději
po vstupu do vozidla si zakoupit lístek na zavaza-
dlo, a nemůže-li se jím kontrolnímu orgánu pro-
kázat, je povinen zaplatit kromě dovozného též při-
rážku, která činí 4 Kčs. V nepravidelné hromadné
přepravě osob se dovozné za zavazadlo neúčtuje
(§ 24 odst. 1 SPŘ).

Podle článku 10 odst. 1 Úmluvy CVR splní do-
pravce svou povinnost vydat zavazadlo oprávněné-
mu příjemci, vydá-li je v dobré víře tomu, kdo před-
loží zavazadlový lístek. Čs. právo nemá obdobné
ustanovení, vztahující se zvláště na přepravní
smlouvu, stejná zásada je však obsažena v obec-
ných ustanoveních OZ o zániku práv a povinností
(§77).

Článek 10 odst. 2 Úmluvy CVR stanoví postup,
který musí dodržovat dopravce, jestliže osoba po-
žadující vydání zavazadla, na které byl vydán za-
vazadlový lístek, tento lístek nepředloží. Čs. právo
nemá ustanovení obecně upravující postup doprav-
ce v těchto případech; avšak z odpovědnosti do-
pravce za zavazadlo přepravované odděleně od
cestujícího, která trvá až do vydání zavazadla
oprávněnému cestujícímu, vyplývá, že je v zájmu
dopravce požadovat důkaz, že osoba požadující vy-
dání zavazadla, na které byl vydán zavazadlový
lístek, který však tato osoba nemůže předložit, má
na zavazadlo právo.

Článek 11 odst. 3 Úmluvy CVR stanoví, kdy se
dopravce nemůže zprostit odpovědnosti za škody
na zdraví způsobené cestujícímu během přepravy
v důsledku silniční dopravní nehody. Odpovídající
ustanovení § 428 první věty OZ je širší - vylučuje
zproštění odpovědnosti ve všech případech, kdy
škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ
v provozu.

Články 12 a 13 Úmluvy CVR stanoví způsob
určení výše škody a její horní hranici; přitom každá
smluvní strana může stanovit hranici vyšší nebo
nestanovit žádnou hranici. Čs. právní řád nezná
omezení celkové částky náhrady škody na zdraví,
jsou však limitovány její jednotlivé složky, a to ná-
hrada bolestného, náhrada za ztížení společenského
uplatnění a náhrada za ztrátu na výdělku, popří-

padě při usmrcení náhrada nákladů na výživu po-
zůstalým (vyhláška č. 32/1965 Sb., o odškodňování
bolesti a ztížení společenského uplatněni, ve zněni
vyhlášky č. 84/1967 Sb., vyhláška č. 45/1964 Sb.,
kterou se provádějí některá ustanovení občanského
zákoníku, ve znění vyhlášek č. 66/1973 Sb. a č. 67/
1973 Sb. ).

Podle Článku 15 odst. 1 Úmluvy CVR se pova-
žuje za ztracené zavazadlo nepředané cestujícímu
do 14 dnů ode dne, kdy cestující požádal o jeho
vydání. Náš právní řád nemá obdobné ustanovení
v osobni přepravě, v nákladní přepravě se podle
§ 58 odst. 7 SPŘ pokládá za ztracenou zásilka ne-
vydaná nebo nevrácená odesílateli do 15 dnů, a
jde-li o věci snadno zkazitelné, do 3 dnů po uply-
nutí dodací lhůty; toto ustanovení platí ve smyslu
§ 311 odst. 2 OZ obdobně i pro zavazadla přepra-
vovaná odděleně od cestujícího. Ani ustanovení

Článku 15 odst. 2 Úmluvy CVR o postupu při nale-
zení zavazadla považovaného za ztracené nemá ob-
dobu v ustanoveních čs. právního řádu upravujících
vztahy v osobní přepravě, věcně odpovídá tato
úprava ustanovení § 58 odst. 7 SPR, od něhož se od-
lišuje rozdílnými lhůtami.

Článek 16 Úmluvy CVR obsahuje maximální
částky náhrady škody, kterou je cestující oprávněn
požadovat při úplné nebo částečné ztrátě zavazadla
nebo při jeho poškození; odstavec 3 tohoto ustano-
vení dává účastníkům přepravní smlouvy možnost
se dohodnout o vyšších hranicích částek. Náš práv-
ní řád omezení náhrady škody v uvedených přípa-
dech nezná. Jak podle § 145 až 149 HZ, tak podle
§ 311 odst. 2 a § 316 až 318 OZ je dopravce povinen
při ztrátě a poškození zavazadla nahradit skuteč-
nou škodu v plné výši.

Článek 20 odst. 1 první a druhá věta Úmluvy
CVR odpovídá § 70 odst. 4 SPR, jímž se ve smyslu
§ 311 odst. 2 OZ řídí odpovědnost dopravce za za-
vazadla přepravovaná odděleně od cestujícího; cito-
vané ustanovení SPŘ však má kratší lhůty k uplat-
nění námitek.

Čs. právní řád nezná právní domněnku stano-
venou v Článku 20 odst. 1 poslední větě Úmluvy
CVR; uplatňuje-li cestující náhradu škody způso-
bené na zavazadle přepravovaném společně s ním
a pod jeho dohledem nebo na věci, kterou měl
u sebe, platí obecné zásady o dokazování bez ohle-
du na to, kdy cestující své právo uplatnil, pokud
ovšem není promlčeno a promlčení dopravcem na-
mítnuto, nebo pokud není prekludováno.

Článek 20 odst. 2 Úmluvy CVR odpovídá § 70
odst. 4 SPR v případě, kdy nejpozději při převzetí
zavazadla cestujícím od dopravce byl sepsán zápis
o neúplnosti nebo poškození zavazadla. V ostatních
případech se však v čs. právním řádu nespojuje
žádný následek, pokud jde o právní domněnku


4

o stavu zavazadla, se skutečností, zda a kdy byl
zjištěn stav zavazadla v přítomnosti obou stran;
toto zjištění je ovšem i v čs. právním řádu důleži-
tým důkazním prostředkem, jímž je možno proká-
zat opak právní domněnky stanovené v § 70 odst. 4
SPŘ v případě, že zápis o neúplnosti nebo poškození
zavazadla byl sepsán později než při převzetí zava-
zadla cestujícím.

Článek 21 Úmluvy CVR poskytuje účastníkům
přepravní smlouvy širší možnost volby soudu než
čs. právní předpisy. Podle § 37 odst. 2 MPSP mohou
strany písemnou úmluvou založit pravomoc čs. sou-
dů v majetkových sporech a jak vyplývá z odstavce
3 uvedeného paragrafu, lze touto úmluvou odchylně
od obecných předpisů dohodnout i místní přísluš-
nost soudu; není proto citovaný článek v přímém
rozporu s čs. právním řádem. Jinak § 84 a 87 OSŘ
nezná určení místní příslušnosti soudu podle místa
odjezdu a místa cílového.

Promlčecí doba, popřípadě počátek jejího běhu
podle článku 22 Úmluvy CVR jsou podstatně odlišně
řešeny, než je tomu v ustanoveních platných pro
promlčení, resp. zánik práva v čs. právním řádu.

V OZ je promlčecí doba upravena jinak pro
práva na náhradu škody z přepravy osob a jinak
pro ostatní práva z přepravy.

Práva na náhradu škody z přepravy osob se
promlčují podle § 106 za 1 rok ode dne, kdy se
poškozený doví o škodě a o tom, kdo za ni odpo-
vídá. Právo na náhradu škody na zavazadlech
přepravovaných společně s cestujícím a pod jeho
dohledem se však promlčí nejpozději do 3 let; pro
promlčení práv na náhradu škody na zdraví tato
tříletá lhůta neplatí.

Naproti tomu ostatní práva z přepravy, mezi
něž ve smyslu § 311 odst. 2 patří i právo na ná-
hradu škody na zavazadlech přepravovaných oddě-
leně od cestujícího, se podle § 102 a 108 promlčí
za 1 rok ode dne, kdy bylo právo u dopravce re-
klamováno. Včasná reklamace je podmínkou pro
uplatnění práva, které jinak zaniká (§ 318).

Stejně také podle § 355 HZ musí objednatel
nepravidelné hromadné přepravy osob svá práva
písemně u dopravce reklamovat do 6 měsíců ode
dne, kdy přeprava byla nebo měla být provedena,
jinak tato práva zanikají. K zániku těchto práv pak
dochází, nejsou-li uplatněna u hospodářské arbi-
tráže ve lhůtách stanovených v § 130 až 132 HZ.

Podle čs. právního řádu však - na rozdíl od
článku 22 odst. 3 Úmluvy CVR - písemné uplatnění
práva u dopravce nestaví běh promlčecí doby; kdy
je reklamace podmínkou pro další trvání práva a
kdy od jejího podání začíná běžet promlčecí doba,
je uvedeno shora.

Celosvětový rozmach mezinárodní autobusové
přepravy, zejména v souvislosti s rostoucím turis-
mem, se výrazné projevil i v ČSSR. V roce 1973
bylo přepraveno autobusy ČSAD v mezinárodní pra-
videlné přepravě 276 tisíc osob, v nepravidelné pře-
pravě 743 tisíc osob. Pravidelná autobusová pře-
prava je provozována celkem na 49 mezinárodních
linkách (z toho na 13 do kapitalistických statuj.
V příštích letech lze počítat s dalším rozvojem me-
zinárodni autobusové přepravy. Tím nabývá význa-
mu přístup ČSSR k Úmluvě CVR, která jednotně
upravuje právní vztahy vznikající z přepravní
smlouvy v mezinárodní osobní přepravě. Přístupem
k Úmluvě CVR bude odstraněna dosavadní mezera
v přepravně právním systému, upravujícím meziná-
rodní přepravně právní vztahy v ČSSR. Účastníci
přepravní smlouvy budou znát předem přepravní
podmínky a nebude nutné je sjednávat pro každou
jednotlivou přepravu nebo soubor přeprav. Mezi-
národní přepravy budou jednotně upraveny způso-
bem, který dává širokou možnost předcházení spo-
rům a poskytuje právní základ pro řešení sporů,
které přesto vzniknou.

Z provádění Úmluvy CVR vyplyne pro čs. do-
pravce vyšší majetková odpovědnost za škody
vzniklé cestujícím v souvislosti se smrtí nebo ublí-
žením na zdraví vzhledem k tomu, že maximální
částky náhrady těchto škod v Úmluvě CVR značně
převyšují částky stanovené čs. právními předpisy.
Naproti tomu bude majetková odpovědnost čs. do-
pravců nižší, půjde-li o náhradu za škody na zava-
zadlech a osobních věcech a předmětech, které má
cestující na sobě nebo u sebe, neboť výše náhrady
těchto škod v čs. právním řádu na rozdíl od Úmluvy
CVR není limitována. Obdobná situace, avšak
v opačném poměru bude v případech, kdy doprav-
cem bude cizozemská organizace nebo podnikatel
a cestujícím čs. občan. K tomu je však nutno též
mít na zřeteli, že, i když Úmluva CVR dosud ne-
vstoupila v platnost, lze očekávat, že postupně k ní
přistoupí, stejně jako k Úmluvě CMR, většina evrop-
ských států, a to především těch, s nimiž má ČSSR
rozvinuté cestovní styky. Úmluva CVR se vztahuje
na smlouvy o mezinárodní přepravě v ní defino-
vané i tehdy, je li místo odjezdu nebo místo cílové
anebo obě tato místa na území i jen jednoho ze
smluvních státu, bez ohledu na sídlo a státní pří-
slušnost stran; bude proto třeba počítat s tím, že
právní vztahy v mezinárodních přepravách uskuteč-
něných čs. dopravci a rovněž právní vztahy při
cestách čs. občanů používajících služeb cizozem-
ských dopravců do států a ze států, které jsou členy
Úmluvy CVR, aby se řídily Úmluvou CVR, i kdyby
ČSSR k ní nepřistoupila.

Úmluva CVR obsahuje jen právní úpravu pře-
pravních vztahů mezi organizacemi a osobami
zúčastněnými na přepravě. Přístup ČSSR k Úmluvě


5

si proto nevyžádá mimořádných finančních nákla-
dů ze státního rozpočtu.

Vzájemné vztahy při provádění silniční pře-
pravy osob mezi ČSSR a většinou států RVHP jsou
upraveny Dohodou o všeobecných podmínkách me-
zinárodních přeprav cestujících autobusy, sjedna-
nou v Berlíně dne 5. prosince 1970 (Berlínská do-
hoda). Přístup k Úmluvě CVR se této dohody
nedotkne, protože při vypracování Úmluvy CVR
byla již vzata v úvahu existence Berlínské dohody,
která jednak úpravou provozní problematiky rámec
Úmluvy CVR přesahuje, jednak některá ustanovení
přepravně právní povahy upravuje odchylně; v člán-
ku 31 Úmluva CVR Berlínskou dohodu respektuje
a umožňuje, aby členské státy Berlínské dohody
i při členství v Úmluvě CVR prováděly mezinárodní

přepravy cestujících v rámci vzájemného styku po-
dle této dohody za předpokladu, že učiní příslušné
prohlášení k Úmluvě CVR.

Z uvedených důvodů je třeba učinit v ratifi-
kační listině prohlášení, že při přepravách uvede-
ných v čl. 31 odst. 1 Úmluvy CVR se ČSSR v případě
rozporu mezi touto Úmluvou a Berlínskou dohodou
bude řídit uvedenou dohodou.

Při přístupu k Úmluvě CVR je nutno uplatnit
podle článku 30 odst. 1 výhradu, že ČSSR se necítí
vázána článkem 29 Úmluvy, podle něhož každý
účastník přepravní smlouvy může předložit spor
o výklad nebo použití Úmluvy CVR Mezinárodnímu
soudnímu dvoru k rozhodnutí.

Přístup ČSSR Úmluvě CVR vyžaduje ve smyslu
čl. 36 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o čes-
koslovenské federaci, před ratifikací souhlas Fede-
rálního shromáždění ČSSR.

V Praze dne 30. června 1975

Předseda vlády ČSSR:
Dr. Štrougal v. r.

Ministr zahraničních věcí ČSSR:
Ing. Chňoupek v. r.


6

OMLUVA

o přepravní smlouvě v mezinárodni silniční přepravě cestujících a zavazadel (CVR)

Smluvní strany,

uznavše účelnost jednotné úpravy podmínek
přepravní smlouvy v mezinárodní silniční přepravě
cestujících a zavazadel,

se dohodly takto:

HLAVA I
Rozsah platnosti

Článek 1

1. Tato Úmluva se vztahuje na každou smlouvu
o přepravě cestujících, popřípadě jejich zavazadel
silničními vozidly, je-li v přepravní smlouvě uvede-
no, že se přeprava uskuteční po území nejméně
dvou států, a je-li místo odjezdu nebo místo cílové
nebo obě tato místa na území jednoho ze smluvních
států. Toto ustanovení platí bez ohledu na sídlo
a státní příslušnost stran.

2. Pro účely této Úmluvy se rozumí pod po-
jmem:

a) ,,dopravce"

osoba, která se jako profesionální dopravce,
s výjimkou osob, které provozují taxislužbu
nebo pronajímají dopravní prostředky s řidi-
čem, zavazuje Individuální nebo kolektivní pře-
pravní smlouvou přepravit jednu nebo několik
osob, popřípadě jejich zavazadla, bez ohledu
na to, zda tuto přepravu uskutečňuje sama
nebo ne,

b) ,,cestující"

osoba, kterou ke splnění přepravní smlouvy
uzavřené jejím jménem nebo jí samou přepra-
vuje dopravce za úplatu nebo bezplatně,

c) ,,vozidlo"

automobil použitý ke splnění přepravní smlou-
vy a určený pro přepravu osob, přičemž se pří-
věs považuje za součást vozidla.

3. Tato Úmluva platí i v těch případech, je-li
dopravcem stát nebo jiný subjekt veřejného práva.

4. Smluvní státy se zavazují, že nebudou mezi
sebou uzavírat zvláštní dvoustranné nebo vícestran-
né dohody, které by obsahovaly odchylky od této
Úmluvy, s výjimkou dohod, jimiž se vylučuje plat-
nost této Úmluvy pro jejich pohraniční styk.

Článek 2

Jestliže se silniční přeprava přeruší a použije
se jiného druhu dopravy, vztahuje se nicméně tato
Úmluva na ty části přepravy, které se uskutečňují
silniční dopravou, I když tyto části přepravy nejsou
mezinárodními ve smyslu článku 1, za podmínky,
že nejsou pomocnými ve vztahu k jinému druhu
dopravy.

Článek 3

Je-li vozidlo samo přepravováno na části cesty
jiným druhem dopravy, platí tato Úmluva pro škody
a ztráty způsobené událostí, která souvisí s pře-
pravou vozidlem a která vznikla buď v době, kdy
byl cestující ve vozidle, nebo v době, kdy do něho
nastupoval nebo z něho vystupoval, nebo v době,
kdy zavazadlo bylo ve vozidle nebo na vozidle, nebo
při jeho nakládání nebo vykládání.

HLAVA II
Osoby, za které dopravce odpovídá

Článek 4

Při použití této Úmluvy odpovídá dopravce za
jednání a opomenutí svých zástupců a pracovníků
a všech ostatních osob, kterých použije k splnění
svých povinností vyplývajících pro něho ze silniční
přepravní smlouvy, jako za vlastní jednání nebo
opomenutí, za předpokladu, že tito zástupci, pra-
covníci nebo ostatní osoby jednají v rámci svých
pracovních úkolů.

HLAVA III

PŘEPRAVNÍ DOKLADY
Část 1. Cestující

Článek 5

1. Při přepravě cestujících je dopravce povi-
nen vydat individuální nebo společnou jízdenku.
Chybí-li jízdenka, má-li nedostatky nebo byla-li ztra-
cena, není tím existence ani platnost přepravní
smlouvy dotčena a vztahují se na ni i nadále usta-
novení této Úmluvy.

2. V jízdence musí být uveden název a adresa
dopravce a dále musí obsahovat ustanovení o tom,
že přepravní smlouva i přes jakoukoliv opačnou
doložku podléhá ustanovením této Úmluvy.

3. Dopravce odpovídá za škodu, která může
vzniknout cestujícímu tím, že dopravce nesplní po-
vinnosti uložené mu tímto článkem.

Článek 6

Není-li dokázán opak, je jízdenka věrohodným
dokladem údajů v ní uvedených.

Článek 7

Není-li na jízdence uvedeno jinak a není-li vy-
stavena na jméno, lze ji postoupit před zahájením
přepravy jiné osobě.


7

Část 2. Zavazadla

Článek 8

1. Dopravce může vydat zavazadlový lístek udá-
vající počet a povahu zavazadel, která mu byla
předána k přepravě; požádá-li o to cestující, je vy-
dání zavazadlového lístku povinné. Za vydání za-
vazadlového lístku se nevybírá náhrada, kromě
případných daní a poplatků.

2. Zavazadlový lístek, pokud není spojen s jíz-
denkou, musí obsahovat název a adresu dopravce
a ustanovení o tom, že smlouva podléhá i přes ja-
koukoli opačnou doložku ustanovením této Úmluvy.

3. Dopravce odpovídá za škodu, která může
vzniknout cestujícímu tím, že dopravce nesplní po-
vinosti uložené mu tímto článkem.

Článek 9

Není-li dokázán opak, je zavazadlový lístek
věrohodným dokladem údajů v něm uvedených;
neobsahuje li výhrady, platí právní domněnka, že
zavazadlo bylo předáno v dobrém stavu.

Článek 10

1. Zavazadlo se považuje za platně vydané, jest-
liže je dopravce v dobré víře vydá držiteli zavaza-
dlového lístku.

2. Není-li předložen zavazadlový lístek, je do-
pravce povinen vydat zavazadlo, na které byl zava-
zadlový lístek vydán, jen osobě, která prokáže k za-
vazadlu své právo; je-li důkaz nedostatečný, může
dopravce požadovat složení odpovídající záruky,
která se vrátí do jednoho roku ode dne jejího slo-
žení.

3. Zavazadlo nevyzvednuté po příjezdu doprav-
ního prostředku bez ohledu na to, byl-lí na ně vy-
dán zavazadlový lístek nebo ne, se uloží na bez-
pečné a vhodné místo; dopravce je uschovává na
náklady cestujícího; úschovu může svěřit třetí
osobě; uschovatel zavazadla má právo na přimě-
řenou náhradu. Jinak se uložení nevyzvednutého
zavazadla řídí právem platným v místě, kde bylo
zavazadlo uloženo.

HLAVA IV

ODPOVĚDNOST DOPRAVCE
Část 1. Škody způsobené osobám

Článek 11

1. Dopravce odpovídá za škodu, která vznikla
zraněním nebo jakýmkoli jiným poškozením těles-
ného nebo duševního zdraví cestujícího v důsledku
nehody, k níž došlo v souvislosti s přepravou bud
v době, kdy byl cestující ve vozidle, nebo v době,
kdy do něho nastupoval nebo z něho vystupoval,
nebo v souvislosti s nakládkou nebo vykládkou za-
vazadla.

2. Dopravce se zprostí této odpovědnosti, jestli-
že příčinou nehody byly okolnosti, kterým dopravce
ani při vynaložení péče nezbytné v konkrétním pří-
padě nemohl zabránit a jejichž následky nemohl
odvrátit.

3. Dopravce se nemůže dovolávat, ve snaze
zprostit se své odpovědnosti, ani tělesných nebo
duševních vad řidiče, ani vad nebo selhání vozidla,
ani zavinění osoby, od níž vozidlo najal, nebo osob,
za které by uvedená osoba odpovídala podle člán-
ku 4, kdyby sama byla dopravcem.

Článek 12

Soud projednávající věc určí při dodržení člán-
ku 13 odst. 1 podle národního práva platného v jeho
sídle včetně kolisních norem výši škody, která má
být nahrazena v důsledku smrti, zranění nebo jaké-
hokoli jiného poškození tělesného nebo duševního
zdraví cestujícího, jakož i které osoby mají právo
na náhradu škody.

Článek 13

1. Celková částka náhrady, kterou je dopravce
povinen zaplatit v důsledku jedné a téže události,
nesmí převyšovat 250 000 franků na jednoho poško-
zeného. Každý smluvní stát však může stanovit hra-
nici vyšší nebo nestanovit žádnou hranici. Jestliže
je hlavní kancelář dopravce v takovém státě nebo
ve státě, který není smluvní stranou a jehož právo
určuje vyšší hranici nebo neurčuje žádnou hranici,
použije se pro určení celkové částky práva tohoto
státu s vyloučením kolisních norem.

2. Částka uvedená v odstavci 1 tohoto článku
nezahrnuje soudní ani jiné náklady, které strany
vynaložily při uplatňování svých práv a jejichž za-
placení nebo náhrada může být uložena dopravci,
ani úroky vypočtené podle práva, o jehož použití
rozhodl soud, který věc projednává.

3. Strany si mohou dohodnout v přepravní
smlouvě vyšší hranici náhrady. Není-li ve smlouvě
stanoveno jinak, platí tato dohoda ve prospěch
všech osob, které mají právo na náhradu.

4. Hranice náhrady škody stanovené v tomto
článku se vztahují na všechny nároky vyplývající
ze smrti, zranění nebo jakéhokoli jiného poškození
tělesného nebo duševního zdraví cestujícího. Je-li
více věřitelů a převyšuje-li celková částka jejich
nároků stanovenou hranici, nároky se poměrně
krátí.

Část 2. Škoda způsobená na zavazadlech

Článek 14

1. Dopravce odpovídá za škodu vzniklou úplnou
nebo částečnou ztrátou zavazadla a za jeho poško-
zení.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP