Federální shromáždění Československé socialistické republiky 1975
II. v. o.
103
Vládní návrh,
kterým se předkládá Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky
k souhlasu Úmluva o uznávání rozvodů a zrušení manželského soužití,
sjednaná dne 1. června 1970 v Haagu
Návrh schvalovacího usnesení:
Federální shromáždění Československé socialistic-
ké republiky souhlasí s Úmluvou o uznávání rozvodů
a zrušení manželského soužití, sjednanou na XI.
zasedání Haagské konference o mezinárodním prá-
vu soukromém dne 1. června 1970 v Haagu s tím,
že k Úmluvě budou učiněny tyto výhrady a prohlá-
šení:
výhrada podle čl. 19 bod 1 a výhrada podle čl. 24
odst. 2;
prohlášení k čl. 29 Úmluvy, který je v rozporu
s obsahem a cílem Deklarace OSN ze dne 14. pro-
since 1960 o poskytnutí nezávislosti koloniálním ze-
mím a národům.
2
Důvodová zpráva
Úmluva o uznávání rozvodů a zrušení manžel-
ského soužití, podepsaná v Haagu dne 1. června
1970, má úzkou souvislost s rostoucím významem
problematiky rozvodů v mezinárodním měřítku,
kdy nebývalý počet sňatků a rozvodů mezi osoba-
mi rozdílného státního občanství vyvolává řadu zá-
važných komplikací na úseku státního občanství,
péče o výchovu a výživu dětí narozených z tako-
vých smíšených manželství a v neposlední řadě
i komplikací ve vztazích majetkového a osobního
charakteru. Značná různorodost národních práv-
ních úprav a nestejná hlediska pro uznávání roz-
vodových rozhodnutí s sebou přináší konfliktní si-
tuace ve vzájemných vztazích manželů, i jejich
společného vztahu k okolí. K nemalým komplika-
cím, které jsou podle své povahy zvláště citelné,
dochází také ve vztahu k dětem, což je citelné pře-
devším v těch zemích, jejichž právní řády diskri-
minují tzv. nemanželské děti. K nejanostem do-
chází i ve vztahu k matričním zápisům, které jsou
mnohdy nejednotné, konflikty se rozšiřují i do ob-
lasti osobních vztahů, majetkových a dědických
práv apod.
Státy se snaží čelit těmto důsledkům zatím
převážně jen uzavíráním dvoustranných smluv,
které však nejsou vždy provedeny podle jednot-
ných hledisek a navíc mohou odstranit konflikt jen
ve vztazích mezi konkrétními dvěma státy. Postu-
pem doby se proto stále zvyšoval tlak na vypraco-
vání mezinárodní vícestranné úmluvy univerzální-
ho charakteru. Výsledkem těchto snah bylo vypra-
cování a přijetí Úmluvy o uznávání rozhodnutí
o rozvodech a zrušení manželského soužití.
Uznání rozvodových rozsudků je upraveno
dvoustrannými mezinárodními smlouvami, které
ČSSR uzavřela v poválečném období s evropskými
socialistickými státy, jejichž obdobné politické a
hospodářské podmínky vytvořily základnu pro
účinnou spolupráci také v oblasti práva. Pravomoc
ve věcech manželských (jimiž se rozumí zrušení
manželství rozvodem, prohlášení manželství za ne-
platné, příp. zjištění, zda tu manželství je či není)
je však smluvně upraveno jen ve vztahu k Albánii,
Jugoslávii, Maďarsku, Polsku a Rumunsku. Ve
všech těchto případech vychází smluvní úprava ze
státního občanství manželů v různé kombinaci se
zákonem bydliště.
Při nedostatku smluvní úpravy se pravomoc
československých soudů a uznávání cizích rozsud-
ků o rozvodu nebo neplatnosti manželství řídí
ustanoveními § 38, 67, 68 zák. č. 97/1963 Sb., o me-
zinárodním právu soukromém a procesním, s do-
plňky a změnami, uvedenými v zák. č. 58/1969 Sb.
Při úpravě pravomoci vychází zákonná úprava z to-
ho, že pravomoc československých soudů v těchto
věcech je dána tam, kde je alespoň jeden z man-
želů československým občanem. Ve vztahu k cizím
státním příslušníkům je dána pravomoc českoslo-
venského soudu tehdy, jestliže
a) alespoň jeden z manželů má v ČSSR pobyt a
rozhodnutí může být uznáno v domovských stá-
tech manželů,
b) alespoň jeden z manželů má v ČSSR pobyt delší
dobu,
c) oba manželé v ČSSR žijí, jde-li o neplatnost
manželství, které se má podle československého
práva vyslovit i bez návrhu.
Pokud jde o uznání cizích rozvodů, vychází se
z toho, že cizí rozhodnutí se v ČSSR uznávají, je-li
alespoň jeden z manželů československým obča-
nem, jen na základě zvláštního rozhodnutí. Pravo-
moc vydat takové rozhodnutí přísluší Nejvyššímu
soudu ČSSR, který rozhodne po slyšení generální-
ho prokurátora, aniž by však musel nařizovat jed-
nání. Pokud však byli oba manželé v rozhodné době
(v době vydání rozhodnutí) příslušníky státu, o je-
hož rozhodnutí jde, mají cizí rozhodnutí o rozvodu
manželství v ČSSR bez dalšího řízení stejné právní
účinky jako pravomocná rozhodnuti českosloven-
ská, nepříčí-li se to veřejnému pořádku.
Účel Úmluvy je vyjádřen v čl. 1 tak. že má
zajistit ve vztazích mezi smluvními státy vzájemné
uznání rozvodů a rozhodnutí o zrušení manžel-
ského soužití, jímž je míněn tzv. rozvod od stolu
a lože v pojetí, který byl v československém práv-
ním řádu znám před rokem 1950. Povinnost uznat
rozhodnutí se však vztahuje jen na vlastní výrok
o rozvodu manželství nebo o zrušení manželského
soužití a nikoli také na vedlejší výroky, zejména
ne na výrok o peněžitých závazcích nebo péči o děti.
Z hlediska povinností uznat příslušné cizí roz-
hodnutí o rozvodu nebo o zrušení manželského
soužití bude třeba zkoumat jen
a) z hlediska čl. 2 Úmluvy, zda byla dána pra-
vomoc cizího orgánu k vydání rozhodnutí, které má
být uznáno;
b) z hlediska čl. 8 Úmluvy, zda byla zachová-
na opatření k řádné právní ochraně účastníka,
proti kterému návrh směřoval, zejména zda byl
o návrhu na zahájení řízení informován a mohl
uplatnit svá práva;
3
c) z hlediska čl. 9 Úmluvy, zda ve státu uzná-
ní nebylo vydáno rozhodnutí o manželství těchže
účastníků, příp. zda zde již nebylo uznáno rozhod-
nutí jiného cizího orgánu, resp. zda neexistuje jiné
rozhodnutí o téže věci, které splňuje podmínky pro
uznání.
Bude-li existovat některá z těchto překážek,
může být uznání rozhodnutí odepřeno. Ke stejným
důsledkům může dojít, jestliže půjde o rozhodnutí
o rozvodu mezi manžely, kteří v době vydání roz-
hodnutí byli výlučně příslušníky států, jejichž zá-
konodárství rozvod neuznává.
V čl. 17 a 18 odst. 1 se umožňuje použití ji-
ných úprav, jestliže jsou z hlediska možnosti
uznání rozhodnutí příznivější. To znamená, že ne-
dotčeny zůstanou všechny dosavadní úpravy pro-
vedené dvoustrannými smlouvami o úpravě práv-
ních vztahů (právní pomoci), že však bude možné
volit vždy tu úpravu, která bude pro možnost uznat
rozhodnutí příznivější. Pokud však jde o budoucí
možné smluvní úpravy, stanoví se v čl. 18 odst. 2
pro smluvní státy závazek neuzavírat o těchto
otázkách jiné úmluvy, které by nebyly s touto
mnohostrannou úmluvou slučitelné, s výjimkou
případů, kdy by to bylo opodstatněno zvláštními
důvody plynoucími z územních nebo jiných
svazků.
Z hlediska výhrad, které Úmluva připouští, se
doporučuje uplatnit výhradu podle čl. 19 odst. 1
Úmluvy a čl. 24 odst. 2 Úmluvy.
Výhradu podle čl. 19 odst. 1 Úmluvy lze pova-
žovat za účelnou proto, aby i v případech, kdy ří-
zení o rozvod manželství dvou československých
občanů je vedeno u cizozemského soudu (§ 38 zák.
č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém
a procesním takovou možnost nevylučuje) bylo do-
saženo aplikace československých hmotněprávních
předpisů v souladu s § 22 zák. č. 97/1963 Sb.,
o mezinárodním právu soukromém a procesním -
s důsledkem, že nedodržení této zásady se může
projevit odmítnutím uznat příslušné rozhodnutí ci-
zího soudu o rozvodu manželství. Tímto způsobem
bude zajištěna právní ochrana manžela, který je
československým občanem a žije na území ČSSR.
Výhradu podle čl. 24 odst. 2 bude třeba učinit
z důvodu, že až do podpisu Úmluvy, příp. okamži-
ku, kdy pro ČSSR nabude Úmluva mezinárodní zá-
vaznosti, bude nadále třeba vycházet z ustanovení
§ 67 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu sou-
kromém a procesním, podle kterého může Nejvyšší
soud ČSSR odmítnout uznal některá rozhodnutí
o rozvodu manželství. Rozšíření platnosti Úmluvy
i na rozvody z dřívější doby by se mohlo v praxi
projevit tím, že by došlo k rozporu s event. zamí-
tavým rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Naproti tomu ostatní výhrady, zejména podle
čl. 19 odst. 2, čl. 20 a čl. 21, resp. prohlášení podle
čl. 22 a 23 nejsou z hlediska československého
právního řádu právně významné.
V souladu s čs. postojem a praxí k problému
nezávislosti koloniálních zemí a národů bude třeba
učinit prohlášení (výhrada není podle obsahu
Úmluvy přípustná) k čl. 29 Úmluvy, upravujícímu
oprávnění států prohlásit, že se Úmluva vztahuje
na všechna území, která z mezinárodního hlediska
zastupují. Tímto prohlášením je třeba vyjádřit sta-
novisko ČSSR v tom smyslu, že zachování stavu zá-
vislosti určitých zemí je v rozporu s obsahem a cí-
lem Deklarace OSN ze dne 14. prosince 1960 o po-
skytnutí nezávislosti koloniálním zemím a náro-
dům, která prohlašuje nutnost rychlého a bezpod-
mínečného ukončení kolonialismu ve všech jeho
formách, a projevech.
Použití této Úmluvy je omezeno na vztahy
mezi smluvními státy a jinak zůstanou v platnosti
všechna ustanovení zák. č. 97/1963 Sb., o meziná-
rodním právu soukromém a procesním. S ohledem
na ustanovení § 2 tohoto zákona, podle něhož se sta-
noví subsidiarita zákona ve vztahu k úpravě, prove-
dené mezinárodními smlouvami, není proto třeba
žádných vnitrostátních legislativních úprav.
V souladu s usnesením vlády ČSSR ze dne
12. září 1974 č. 250 o podpisu některých Haagských
úmluv v oblasti mezinárodního práva soukromého
byla Úmluva o uznávání rozvodů a zrušení man-
želského soužití podepsána velvyslancem ČSSR
v Nizozemském království dne 4. února 1975. Po
podpisu se nyní Úmluva předkládá Federálnímu
shromáždění k vyslovení souhlasu podle čl. 36 odst.
3 úst. zák. č. 143/1968 Sb., o československé fede-
raci.
V Praze dne 10. října 1975
Předseda vlády ČSSR:
Dr. Štrougal v. r.
Ministr zahraničních věcí ČSSR:
Ing. Chňoupek v. r.
4
Úmluva
o uznávání rozvodů a zrušení manželského soužití
Smluvní státy této Úmluvy,
přejíce si usnadnit uznávání rozvodů a zrušení
manželského soužití, ke kterým došlo na jejich
území,
rozhodly se uzavřít za tím účelem Úmluvu a do-
hodly se na těchto ustanoveních:
Článek 1
Tato Úmluva se vztahuje na uznávání rozvodů
a zrušení manželského soužití v jednom smluvním
státě, k nimž došlo v druhém smluvním státě v dů-
sledku soudního nebo jiného v tomto státě úředně
uznaného řízení, a které tam mají zákonnou plat-
nost.
Úmluva se nevztahuje na výroky o vině, ani
na jiné vedlejší výroky uvedené v rozhodnutí o roz-
vodu nebo zrušení manželského soužití, zejména se
nevztahuje na výrok o peněžitých závazcích nebo
péči o děti.
Článek 2
Pokud z jiných ustanovení této Úmluvy nevy-
plývá něco jiného, budou tyto rozvody a zrušení
manželského soužití uznávány ve všech smluvních
státech, jestliže ve státě, ve kterém byl podán ná-
vrh na rozvod nebo zrušení manželského soužití
ke dni podání žádosti:
1. měl odpůrce své bydliště, nebo
2. navrhovatel tam měl své bydliště a mimo to
byla splněna jedna z těchto podmínek:
a) toto bydliště nebylo kratší než 1 rok před
podáním návrhu;
b) manželé tam měli poslední společné bydliš-
tě, nebo
3. oba manželé byli příslušníky tohoto státu, nebo
4. navrhovatel byl příslušníkem tohoto státu a
mimo to byla splněna jedna z těchto podmínek:
a) navrhovatel tam měl své bydliště, nebo
b) tam měl své bydliště nepřetržitě po dobu
jednoho roku alespoň Částečně obsaženou ve
dvouletém období předcházejícím podání ná-
vrhu, nebo
5. navrhovatel ve věci rozvodu byl příslušníkem
tohoto státu a mimo to byly splněny obě tyto
další podmínky:
a) navrhovatel byl přítomen v tomto státě ke
dni podání návrhu a
b) manželé měli poslední společné bydliště ve
státě, jehož právo v době podání návrhu ne-
uznávalo rozvod.
Článek 3
Jestliže pravomoc ve věci rozvodu nebo zrušení
manželského soužití může být ve státu původu za-
ložena na bydlišti, pak výrazem
,,bydliště" v člán-
ku 2 se rozumí bydliště ve smyslu, v jakém je tento
název chápán v uvedeném státu.
Předcházející odstavec se však nevztahuje na
bydliště manželky, jestliže je podle zákona odvo-
zeno od bydliště jejího manžela.
Článek 4
Jestliže došlo k protinávrhu, budou rozvod
nebo zrušení manželského soužití povoleny na zá-
kladě původního návrhu nebo protinávrhu za před-
pokladu, že návrh nebo protinávrh splňují podmín-
ky článku 2 nebo 3.
Článek 5
Jestliže se zrušení manželského soužití změní
ve smyslu ustanovení této Úmluvy ve státu původu
na rozvod, nelze uznání rozvodu odmítnout z důvo-
du, že v době zahájení rozvodového řízení nebyly
splněny podmínky stanovené v článku 2 nebo 3.
Článek 6
Jestliže odpůrce byl v řízení činný, jsou orgá-
ny státu, ve kterém se o uznání rozvodu nebo zru-
šení manželského soužití žádá, vázány skutkovými
zjištěními, na nichž byla založena pravomoc.
Uznání rozvodu nebo zrušení manželského
soužití nelze odmítnout z toho důvodu, že
a) podle právního řádu státu, kde se o takové
uznání žádá, by nebyl rozvod nebo zrušení
manželského soužití při použití stejných sku-
tečností přípustný:
b) bylo použito jiného práva než toho, kterého se
mělo použít podle pravidel mezinárodního
práva soukromého tohoto státu.
S výhradou toho, co je nezbytné k uplatnění
dalších ustanovení této Úmluvy, nemohou orgány
státu, kde se o uznání rozvodu nebo zrušení man-
želského soužití žádá, přezkoumávat rozhodnutí
ve věci samé.
Článek 7
Smluvní státy mohou odmítnout uznání rozvo-
du mezi manžely, kteří v době kdy k němu došlo,
5
byli výlučně příslušníky států, jejichž zákonodár-
ství rozvod nezná.
Článek 8
Jestliže s přihlédnutím ke všem okolnostem
nebyla vykonána náležitá opatření, aby odpůrce
byl informován o návrhu na rozvod nebo zrušení
manželského soužití, nebo jestliže odpůrce nemohl
uplatnit svá. práva, může být uznání rozvodu nebo
zrušení manželského soužití odmítnuto.
Článek 9
Smluvní státy mohou odmítnout uznání rozvo-
du nebo zrušení manželského soužití, jestliže jsou
neslučitelné s dřívějším rozhodnutím týkajícím se
manželského stavu účastníků a takové rozhodnutí
bylo vyneseno ve státě, v němž se o uznání žádá,
nebo v němž bylo uznáno anebo v němž jsou splně-
ny podmínky pro uznání.
Článek 10
Smluvní státy mohou odmítnout uznání rozvo-
du nebo zrušení manželského soužití, je-li takové
uznání zjevně neslučitelné s jejich veřejným po-
řádkem.
Článek 11
Stát, který je povinen uznat rozvod na zákla-
dě této Úmluvy, nemůže žádnému z manželů za-
kázat uzavření nového manželství z důvodů, že prá-
vo jiného státu tento rozvod neuznává.
Článek 12
Řízení o rozvod nebo zrušení manželského sou-
žití může být v každém smluvním státě zastaveno,
jestliže manželský stav některého z účastníků je
předmětem řízení v jiném smluvním státě.
Článek 13
Pokud jde o rozvody nebo zrušení manželské-
ho soužití, které byly povoleny nebo o jejichž
uznání se žádá ve smluvních státech, jež v této
oblasti mají dva nebo více právních řádů platících
v různých územních celcích,
1. každý odkaz na právo státu původu znamená
odkaz na právo území, na němž došlo k roz-
vodu nebo zrušení manželského soužití;
2. každý odkaz na právo uznávajícího státu zna-
mená odkaz na právo soudu, kde se koná ří-
zení; a
3. každý odkaz na bydliště nebo pobyt ve státě
původu znamená odkaz na bydliště nebo pobyt
na území, na kterém došlo k rozvodu nebo
zrušení manželského soužití.
Článek 14
Jestliže stát původu má v oblasti rozvodů nebo
zrušení manželského soužití dva nebo více práv-
ních řádů platících v různých územních celcích,
potom pro účely článku 2 a 3
1. platí článek 2 odst. 3 za předpokladu, že oba
manželé byli příslušníky státu, jehož součástí
je územní celek, ve kterém došlo k rozvodu
nebo zrušení manželského soužití bez ohledu
na trvalý pobyt manželů;
2. platí článek 2 odst. 4 a 5 za předpokladu, že
navrhovatel byl příslušníkem státu, jehož sou-
částí je územní celek, ve kterém došlo k roz-
vodu nebo zrušení manželského soužití.
Článek 15
Pokud jde o smluvní stát, který má v oblasti
rozvodu nebo zrušení manželského soužití dva nebo
více právních řádů platných pro různé kategorie
osob, každý odkaz na právo tohoto státu znamená
odkaz na právní řád, stanovený právem tohoto
státu.
Článek 16
Jestliže při provádění této Úmluvy je třeba
brát v úvahu právo jiného státu (ať již je smluvní
stranou této Úmluvy či nikoliv) než státu původu
nebo uznávajícího státu, a právo tohoto státu má
v oblasti rozvodu nebo zrušení manželského soužití
dva nebo více právních řádů s územní nebo osobní
působností, je třeba se odvolat na právní řád, sta-
novený právem tohoto státu.
Článek 17
Tato Úmluva nebrání smluvnímu státu, aby
při uznávání rozvodů a zrušení manželského sou-
žití, k nimž došlo v cizině, použil právní předpisy
příznivější pro toto uznání.
Článek 18
Tato Úmluva se nedotýká použití jiných
úmluv, jejichž stranami jsou nebo budou jeden
nebo více smluvních států, jestliže obsahují usta-
novení o věcech upravených touto Úmluvou.
Smluvní státy však neuzavřou v této věci jiné
úmluvy, jež by byly neslučitelné s úpravou podle
této Úmluvy, ledaže by to bylo odůvodněno
zvláštními důvody, které vyplývají z územních
nebo jiných svazků; bez ohledu na ustanovení ta-
kových úmluv jsou smluvní státy povinny uznat ve
smyslu této Úmluvy rozvody a zrušení manželské-
ho soužití, k nimž došlo ve smluvních státech, které
nejsou stranami takových jiných úmluv.
6
Článek 19
Nejpozději při ratifikaci nebo přístupu si může
každý stát vyhradit právo
1. neuznat rozvod nebo zrušení manželského sou-
žití mezi dvěma manžely, kteří v době rozhod-
nutí byli výlučně jeho státními příslušníky,
postupovalo-li se podle práva jiného než toho,
které určuje jeho mezinárodní právo soukro-
mé, pokud by postup podle tohoto práva ne-
vedl k témuž výsledku, jako kdyby se postu-
povalo podle uvedeného právního řádu;
2. neuznat rozvod mezi manžely, kteří v době
rozhodnutí měli oba trvalé bydliště ve státech,
jejichž právní řády neznají rozvod. Stát, kte-
rý uplatní výhradu uvedenou v tomto odstavci,
nebude moci odmítnout uznání podle článku 7.
Článek 20
Smluvní stát, jehož právní řád nezná rozvod,
může nejpozději při ratifikaci nebo při přístupu
vyhradit si právo neuznat rozvod, jestliže byl v do-
bě, kdy k rozvodu došlo, jeden z manželů přísluš-
níkem státu, jehož právní řád rozvod neuznává.
Tato výhrada bude mít účinek pouze do doby,
než právní řád státu, který ji uplatňuje, nezavede
rozvod.
Článek 21
Smluvní stát, jehož právní řád nezná zrušení
manželského soužití, může nejpozději při ratifikaci
nebo při přístupu si vyhradit právo neuznat zru-
šení manželského soužití, jestliže v době, kdy došlo
ke zrušení manželského soužití, byl jeden z man-
želů příslušníkem smluvního státu, jehož právní
řád nezná zrušení manželského soužití.
Článek 22
Smluvní stát může kdykoliv prohlásit, že ně-
které skupiny osob, jež mají jeho státní přísluš-
nost, nemusí se považovat pro účely této Úmluvy
za jeho státní příslušníky.
Článek 23
Smluvní stát, který má v oblasti rozvodů nebo
zrušení manželského soužití dva nebo více práv-
ních řádů, může při podpisu, ratifikaci nebo při
přístupu prohlásit, že tato Úmluva se vztahuje na
všechny tyto právní řády nebo pouze na jeden nebo
několik z nich a může kdykoliv toto prohlášení po-
změnit prohlášením jiným.
Tato prohlášení se oznámí ministerstvu zahra-
ničních věcí Nizozemí a bude v nich výslovně uve-
deno vymezení právních řádů, na něž se Úmluva
vztahuje.
Smluvní stát může odmítnout uznání rozvodu
nebo zrušení manželského soužití, jestliže ke dni,
kdy se uznání vyžaduje, nelze Omluvu uplatnit na
právní řád, na jehož základě došlo k tomuto roz-
vodu nebo zrušení manželského soužiti.
Článek 24
Tato Úmluva se použije bez ohledu na dobu,
kdy došlo k rozvodu nebo k zrušení manželského
soužití.
Smluvní stát si však může nejpozději při rati-
fikaci nebo při přístupu vyhradit, že tato Úmluva
se nebude vztahovat na rozvody nebo zrušení man-
želského soužití, k nimž došlo přede dnem, kdy
Úmluva v tomto státu vstoupila v platnost.
Článek 25
Nejpozději při ratifikaci nebo při přístupu
může každý stát učinit jednu nebo více výhrad
stanovených v článcích 19, 20, 21 a 24 této Omlu-
vy. Jiné výhrady se nepřipouštějí.
Při oznámení o rozšíření Úmluvy podle člán-
ku 29 může smluvní stát rovněž učinit jednu nebo
více uvedených výhrad s účinkem omezeným na
území nebo některá z území, na něž se rozšíření
vztahuje.
Každý smluvní stát může kdykoliv zrušit vý-
hradu, kterou předtím učinil. Zrušení této výhrady
oznámí ministerstvu zahraničních věcí Nizozemí.
Účinek výhrady skončí šedesátého dne po
oznámení uvedeném v předchozím odstavci.
Článek 26
Tato Úmluva je otevřena k podpisu státům
zastoupeným na XI. zasedání Haagské konference
o mezinárodním právu soukromém.
Úmluva podléhá ratifikaci a ratifikační listiny
budou uloženy u ministerstva zahraničních věcí
Nizozemí.
Článek 27
Tato Úmluva vstoupí v platnost šedesátého
dne po uložení třetí ratifikační listiny podle člán-
ku 26 odstavce 2.
Úmluva vstoupí v platnost pro každý stát,
který ji bude ratifikovat později, šedesátý den po
uložení ratifikační listiny.
Článek 28
Stát nezastoupený na XI. zasedání Haagské
konference o mezinárodním právu soukromém,
který je členem této Konference nebo Organizace
spojených národů nebo členem její odborné orga-
7
nizace nebo smluvní stranou Statutu Mezinárod-
ního soudního dvora, může přistoupit k této Omlu-
vě po jejím vstupu v platnost podle článku 27 od-
stavce 1.
Listina o přístupu bude uložena u ministerstva
zahraničních věcí Nizozemí.
Přístup je účinný pouze ve vztazích mezi při-
stupujícím státem a smluvními státy, které pro-
hlásí, že s přístupem souhlasí. Toto prohlášení bude
uloženo u ministerstva zahraničních věcí Nizoze-
mí, které zašle diplomatickou cestou každému
smluvnímu státu jeho ověřený opis.
Úmluva vstoupí v platnost mezi přistupujícím
státem a státem, jenž prohlásil, že s přístupem
souhlasí, šedesátého dne po uložení prohlášení
o souhlasu.
Článek 29
Každý stát může při podpisu, ratifikaci nebo
přístupu prohlásit, že tato Úmluva se vztahuje na
všechna území, jež z mezinárodního hlediska za-
stupuje, nebo na jedno či několik z nich. Toto pro-
hlášení se stane účinným v době, kdy úmluva pro
tento stát nabude platnost.
Po této době musí být každé rozšíření této pů-
sobnosti oznámeno ministerstvu zahraničních věcí
Nizozemí.
Rozšíření má účinek pouze ve vztazích se
smluvními státy, které prohlásí, že souhlasí s tímto
rozšířením. Toto prohlášení bude uloženo u mi-
nisterstva zahraničních věcí Nizozemí, které zašle
každému smluvnímu státu diplomatickou cestou
jeho ověřený opis.
Rozšíření nabude účinnosti ve všech případech
šedesátého dne po uložení prohlášení o souhlasu.
Článek 30
Tato Úmluva bude platit pět let ode dne vstu-
pu v platnost podle článku 27 odstavce 1, a to i pro
státy, které ji budou později ratifikovat nebo k ní
později přistoupí.
Nedojde-li k výpovědi, prodlouží se mlčky
platnost Úmluvy vždy o pět let.
Výpověď musí být oznámena alespoň šest mě-
síců před uplynutím pětiletého období ministerstvu
zahraničních věcí Nizozemí. Výpověď lze omezit na
některá území, na něž se Úmluva vztahuje.
Účinky výpovědi se omezují pouze na stát,
který Úmluvu vypověděl. Pro ostatní smluvní státy
zůstává Úmluva v platnosti.
Článek 31
Ministerstvo zahraničních věcí Nizozemí ozná-
mí státům uvedeným v článku 26 a státům, které
přistoupí k Úmluvě podle ustanovení článku 28
a) podpisy a ratifikace podle článku 26,
b) dobu, kdy tato Úmluva vstoupí v platnost po-
dle článku 27 odstavce 1,
c) přístupy podle článku 28 a dobu jejich účin-
nosti,
d) rozšíření podle článku 29 a dobu jejich účin-
nosti,
e) výpovědi podle článku 30,
f) výhrady a zrušení výhrad podle článku 19, 20,
21, 24 a 25,
g) prohlášení podle článku 22, 23, 28 a 29.
Na důkaz čehož nížepodepsaní zástupci, pat-
řičně zmocněni, podepsali tuto Omluvu.
Dáno v Haagu dne 1. června 1970 v jazyce
francouzském a anglickém, přičemž obě znění mají
stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude
uloženo v archivu vlády Nizozemí a jehož ověřený
opis bude předán diplomatickou cestou každému
státu, zastoupenému na XI. zasedání Haagské kon-
ference o mezinárodním právu soukromém.