Federální shromáždění Československé socialistické republiky 1975
II. v. o.
105
Vládní návrh,
kterým se předkládá Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky
k souhlasu Úmluva o právu použitelném pro dopravní nehody,
sjednaná dne 4. května 1971 v Haagu
Návrh schvalovacího usnesení:
Federální shromáždění Československé socialistic-
ké republiky souhlasí s Úmluvou o právu použitel-
ném pro dopravní nehody, sjednanou dne 4. května
1971 v Haagu s tím, že bude učiněno prohlášení
k čl. 19 Úmluvy, který je v rozporu s obsahem a
cílem Deklarace OSN ze dne 14. prosince 1960
o poskytnuti nezávislosti koloniálním zemím a ná-
rodům.
2
Důvodová zpráva
Vzrůstající mezinárodní silniční doprava, ze-
jména motorovými vozidly, a rychle se rozvíjející
mezinárodní cestovní ruch vyžadují, aby byla
sjednocena na základě mezinárodní smlouvy koliz-
ní pravidla, jež by určila, kterým právním řádem
se má řídit nárok na náhradu škody způsobené
při nehodách na silnicích.
Z tohoto důvodu byla tato otázka zařazena na
program XI. zasedání Haagské konference o mezi-
národním právu soukromém, jež se konala v říjnu
1968.
Dosavadní kolizní úprava v jednotlivých stá-
tech vychází zpravidla z principu, že rozhodné je
právo státu, na jehož území došlo k dopravní neho-
dě (popř. kde vznikla škoda, což v podstatě určuje
tentýž právní řád, neboť škoda při dopravních ne-
hodách vzniká v místě, kde k nehodě došlo). Z této
zásady vychází i čs. úprava obsažená v zák. č. 97/
1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a pro-
cesním. Při posuzování otázky práva rozhodného
pro náhradu škody způsobenou dopravní nehodou
se uplatní ustanovení § 15 tohoto zákona, jež sta-
noví, že nároky na náhradu škody, nejde-li o poru-
šení povinnosti vyplývající ze smluv a jiných práv-
ních úkonů, se řídí právem místa, kde škoda
vznikla, nebo místa, kde došlo ke skutečnosti, která
zakládá nárok na náhradu škody.
V praxi se ukazuje, že absolutní aplikace prá-
va místa silniční nehody na náhradu škody, která
je při ní způsobena, není vhodná zejména v přípa-
dech, kdy tento nárok vznikne mezi osobami, které
nejsou občany státu, na jehož území nehoda
vznikla.
Účelem Úmluvy je na jedné straně sjednotit
kolizní úpravu ve smluvních státech, na druhé
straně do určité míry upustit od absolutní aplikace
práva místa silniční nehody.
Z článku 1 Úmluvy vyplývá, že její úprava se
vztahuje na dopravní nehody, pokud se na této ne-
hodě podílí alespoň jedno vozidlo. Není rozhodují-
cí, zda jde o vozidlo motorové či jiné. Z hlediska
prostorového vymezení nehod je Úmluva použitel-
ná především na nehody, k nimž dojde na veřej-
ných dopravních komunikacích. Do předmětu její
úpravy jsou však zahrnuty i nehody, které vznik-
nou na pozemcích, na které má veřejnost přístup
(např. v lese) nebo na soukromých pozemcích, kam
mají přístup určité osoby (např. automobilové
opravny a servisní stanice).
Úprava se omezuje v podstatě pouze na úpra-
vu týkající se náhrady škody vzniklé porušením
dopravních předpisů. Proto z předmětu její úpravy
je v čl. 2 vyloučena odpovědnost výrobců a oprav-
ců motorových vozidel, jakož i osob, které je pro-
dávají (tato problematika má být řešena v rámci
širší Úmluvy o odpovědnosti za výrobky), dále od-
povědnost vlastníka cesty, jež slouží k dopravě,
nebo jiné osoby, která je povinna zajistit udržování
cesty nebo bezpečnost jejich uživatelů. Vyloučena
z předmětu úpravy je rovněž odpovědnost jiných
osob než těch, které se účastnily na nehodě. Úpra-
va se však z praktických důvodů vztahuje na od-
povědnost vlastníka a provozovatele vozidla, ne-
boť tyto osoby podle většiny právních řádů ručí za
povinnost řidiče nahradit škodu nebo dokonce od-
povídají solidárně s ním a nesou i odpovědnost za
stav vozidla, který může být jednou z důležitých
příčin nastalé nehody. Z aplikace Úmluvy jsou
však vyloučeny všechny regresní nároky, tj. přede-
vším vzájemný postih mezi odpovědnými osobami.
V článku 8 jsou z praktických důvodů jako
příklad uvedeny nejdůležitější otázky, jejichž
úprava se řídí právem určeným Úmluvou.
Jako základ kolizní úpravy ponechává Úmluva
v čl. 3 zásadu, že rozhodující je právo státu, na
jehož území došlo k nehodě. V zájmu jednoznačné
úpravy se stanoví, že se aplikují vnitřní (hmotně-
právní) předpisy, takže Úmluva nebere v úvahu
kolizní normy určeného právního řádu a vylučuje
tak zpětný a další odkaz.
Ze zásady, že má být aplikováno právo místa
nehody, je stanovena v čl. 9 celá řada výjimek ve
prospěch práva státu, kde je registrováno vozidlo,
které se podílelo bez účasti jiných vozidel na do-
pravní nehodě. Toto právo je rozhodné především
ve vztahu k řidiči, vlastníku nebo jiné osobě ma-
jící právo k vozidlu (tj. pokud jde o nároky těchto
osob na náhradu škody), a to bez ohledu na to, kde
mají trvalý pobyt. Pro mezinárodní silniční přepra-
vu osob má důležitost zásada, že právo státu, na
jehož území je vozidlo registrováno, je rozhodné
i pro nároky postižených osob, které cestovaly
tímto vozidlem za předpokladu, že nemají trvalý
pobyt ve státu, na jehož území k nehodě došlo.
Naproti tomu je právo registrace rozhodné pro ná-
roky osob, které jsou v době nehody mimo vozidlo,
jen za předpokladu, že mají státní příslušnost stá-
tu, v němž je vozidlo registrováno.
Jestliže se na nehodě podílí více vozidel, platí
tyto zásady pouze v případě, že jsou tato vozidla
registrována v tomtéž státě.
V případě, že je postiženo více osob, posuzuje
3
se rozhodné právo podle uvedených zásad pro kaž-
dou z nich samostatně.
Ustanovení čl. 4 týká se v podstatě pouze ško-
dy, která byla způsobena poraněním osob nebo po-
škozením, popř. zničením vozidla. Škoda způsobe-
ná na věcech přepravovaných ve vozidle nebo na-
cházejících se v době nehody mimo vozidlo se řídí
ustanovením článku 5.
Protože Úmluva připouští v široké míře vedle
práva místa nehody i aplikaci práva státu, kde je
vozidlo registrováno, stanoví článek 6, které právo
má být aplikováno v mimořádných případech, kdy
vozidlo není vůbec registrováno nebo je registrová-
no v několika státech.
V článku 7 je stanoveno, že je třeba vždy apli-
kovat předpisy místa nehody, pokud jde o řízení a
bezpečnost dopravy. Tato zásada vyplývá z abso-
lutně teritoriální povahy dopravních předpisů.
Použití práva určeného podle Úmluvy mohou
smluvní státy odmítnout pouze v případě, kdy jeho
použití bylo by zjevně v rozporu s veřejným pořád-
kem.
I když Úmluva nemá výslovně formu jednot-
ného zákona a neobsahuje povinnost inkorporovat
její ustanovení do vnitrostátních právních řádů, je
nepochybné, že v rámci předmětu své úpravy plně
nahrazuje kolizní úpravu ohledně náhrady škody
způsobené při silničních nehodách, v právních řá-
dech jednotlivých smluvních států.
Přijetím unifikované kolizní úpravy obsažené
v Úmluvě bude zajištěno, že soudy smluvních států
budou jednotně posuzovat otázku, jaké právo je
rozhodné pro úpravu nároků na náhradu škody ze
silničních nehod. Řešení této problematiky je pro
ČSSR důležité i s přihlédnutím k tomu, že se na
čs. území rozšiřuje silniční doprava motorovými
vozidly, kterých se úprava především týká, a to
jak v souvislosti s rozvojem mezinárodního turis-
tického ruchu, tak i v důsledku vzrůstajícího vý-
znamu tranzitní dopravy přes čs. území.
V souladu s čs. postojem a praví k problému
nezávislosti koloniálních zemí a národů bude třeba
učinit prohlášení (výhrada není podle obsahu
Úmluvy přípustná) k čl. 19 Úmluvy, upravujícímu
oprávnění států prohlásit, že se Úmluva vztahuje
na všechna území, která z mezinárodního hlediska
zastupují. Tímto prohlášením je třeba vyjádřit sta-
novisko ČSSR v tom smyslu, že zachování stavu
závislosti určitých zemí je v rozporu s obsahem a
cílem Deklarace OSN ze dne 14. prosince 1960
o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a ná-
rodům, která prohlašuje nutnost rychlého a bez-
podmínečného ukončení kolonialismu ve všech
jeho formách a projevech.
I když použití této Úmluvy není závislé na
podmínce reciprocity, úst. § 2 zák. č. 97, 1963 Sb.,
o mezinárodním právu soukromém a procesním se
projeví i zde, takže se zřetelem na subsidiaritu zá-
kona ve vztahu k úpravě provedené mezinárodní
smlouvou nebude třeba žádných vnitrostátních le-
gislativních úprav.
V souladu s usnesením vlády ČSSR ze dne
12. září 1974 č. 250 o podpisu některých Haagských
úmluv v oblasti mezinárodního práva soukromého
byla Úmluva o právu použitelném pro dopravní
nehody podepsána velvyslancem ČSSR v Nizozem-
ském království dne 4. února 1975. Po podpisu se
nyní Úmluva předkládá Federálnímu shromáždění
k vyslovení souhlasu podle čl. 36 odst. 3 úst. zák.
č. 143/1968 Sb., o československé federaci.
V Praze dne 10. října 1975
Předseda vlády ČSSR:
Dr. Štrougal v. r.
Ministr zahraničních věcí ČSSR:
Ing. Chňoupek v. r.
4
Úmluva
o právu použitelném pro dopravní nehody
Smluvní státy této Úmluvy
přejíce si stanovit společnou úpravu o právu
rozhodném pro občanskoprávní mimosmluvní od-
povědnost z dopravních nehod, rozhodly se uzavřít
za tím účelem Omluvu a dohodly se na těchto usta-
noveních:
Článek 1
Tato Úmluva určuje právo rozhodné pro ob-
čanskoprávní mimosmluvní odpovědnost z doprav-
ních nehod bez ohledu na způsob řízení při jejím
uplatnění.
Pro účely této Úmluvy se považuje za doprav-
ní nehodu nehoda, na níž se podílí jedno nebo více
vozidel bez ohledu, zda jsou poháněna motorem či
nikoliv, a jež souvisí s dopravou na veřejných sil-
nicích, na pozemcích přístupných veřejnosti nebo
na soukromých pozemcích, na něž mají právo pří-
stupu určité osoby.
Článek 2
Tato Úmluva se nevztahuje
1. na odpovědnost výrobců, prodávajících nebo
opravců vozidel:
2. na odpovědnost vlastníka dopravní cesty nebo
jiné osoby, která je povinna zajistit udržování
cesty nebo bezpečnosti jejích uživatelů;
3. na odpovědnost třetích osob s výjimkou odpo-
vědnosti vlastníka a provozovatele vozidla;
4. na postih mezi odpovědnými osobami:
5. na postih a přechod práv týkajících se pojisti-
telů;
6. na žaloby a postihy náležející sociálně zajiš-
ťujícím a podobným institucím nebo veřejným
automobilovým fondům nebo proti nim a na
jakékoliv vyloučení odpovědnosti stanovené
právem, jímž se tyto instituce spravují.
Článek 3
Rozhodným právem jsou vnitřní předpisy stá-
tu, na jehož území došlo k nehodě.
Článek 4
Pokud nevyplývá z článku 5 něco jiného, jsou
stanoveny tyto výjimky z ustanovení článku 3:
a) Účastní-li se na nehodě pouze jedno vozidlo,
jež je registrováno v jiném státě, než kde do-
šlo k nehodě, jsou rozhodné vnitřní předpisy
státu registrace pro určení odpovědnosti
- ve vztahu k řidiči, vlastníku nebo jiné osobě,
mající právo k vozidlu, bez ohledu na jejich
bydliště,
- ve vztahu k postižené osobě, kterou je cestují-
cí, jehož bydliště je v jiném státě než kde do-
šlo k nehodě,
- ve vztahu k postižené osobě nacházející se
mimo vozidlo v místě nehody, jestliže má byd-
liště ve státu registrace.
V případě, že jsou postiženy dvě osoby nebo
více osob, určí se rozhodné právo pro každou z nich
odděleně.
b) Podílejí-li se na nehodě dvě vozidla nebo více
vozidel, platí ustanovení písm. a) pouze v pří-
padě, že všechna vozidla jsou registrována
v témže státu.
c) Jestliže jedna osoba nebo více osob nacházejí-
cích se na místě nehody mimo vozidlo nebo
vozidla se podílí na nehodě, ustanovení písm.
a) a b) platí pouze, jestliže všechny tyto osoby
mají trvalý pobyt ve státu registrace.
Totéž platí, i když tyto osoby jsou rovněž po-
stiženy nehodou.
Článek 5
Právem rozhodným podle článku 3 a 4 pro od-
povědnost ve vztahu k cestujícímu se řídí též od-
povědnost za škody na věcech přepravovaných ve
vozidle, jež buď náleží cestujícímu, nebo mu byly
svěřeny.
Právem rozhodným podle článku 3 a 4 pro od-
povědnost ve vztahu k vlastníku vozidla se řídí
odpovědnost za škodu na jiných věcech přepravo-
vaných ve vozidle, než jsou věci, na něž se vzta-
huje předchozí odstavec.
Odpovědnost za škody na věcech mimo vozidlo
nebo vozidla se řídí vnitřním právem státu, na je-
hož území došlo k nehodě. Avšak odpovědnost za
škodu na osobních věcech náležejících postižené
osobě nacházející se mimo vozidlo nebo vozidla se
řídí vnitřním právem státu registrace, jestliže toto
právo by bylo rozhodné pro odpovědnost vůči po-
škozenému podle článku 4.
Článek 6
Nejsou-li vozidla registrována nebo jsou-li re-
gistrována v několika státech, je rozhodující místo
práva státu registrace, právo státu, ve kterém mají
obvyklé stanoviště. Totéž platí, jestliže ani vlast-
ník, ani osoba, která vozidlo drží nebo jím naklá-
5
dá, ani řidič vozidla nemá v době nehody své byd-
liště ve státu registrace.
Článek 7
Bez ohledu na právo rozhodné pro stanovení
odpovědnosti, přihlíží se vždy k předpisům o řízení
a bezpečnosti dopravy platným v místě a v době
nehody.
Článek 8
Rozhodné právo určuje zejména
1. podmínky a rozsah odpovědnosti;
2. důvody vylučující odpovědnost, jakékoliv ome-
zení odpovědnosti a její dělení;
3. vznik a povahu škody, jež má být nahrazena;
4. způsob a rozsah náhrady škody;
5. možnost přechodu práva na náhradu škody;
6. osoby, které škodu utrpěly a které mají nárok
na její náhradu;
7. odpovědnost pro provozovatele vozidla za své-
ho zaměstnance;
8. promlčení a zánik práva uplynutím doby
včetně pravidel počítání počátku, přerušení
nebo stavění této doby.
Článek 9
Poškozené osoby mají právo žalovat přímo po-
jistitele odpovědné osoby, jestliže jim toto právo
náleží podle práva rozhodného podle článku 3, 4
nebo 5.
Je-li podle článku 4 nebo 5 rozhodný právní
řád státu registrace a tento právní řád nepřiznává
právo na přímou žalobu, toto právo nicméně vzni-
ká, jestliže vyplývá z vnitřních předpisů státu, kde
došlo k dopravní nehodě.
Jestliže toto právo nepřísluší podle žádného
z těchto právních řádů, vzniká nicméně, jestliže
to stanoví právní řád, jímž se řídí pojistná smlouva.
Článek 10
Použití práva rozhodného podle této Úmluvy
lze odmítnout pouze v případě, kdy jeho použití
je zjevně v rozporu s veřejným pořádkem.
Článek 11
Použití článků 1 až 10 této Úmluvy není závislé
na podmínce vzájemnosti. Úmluvy se použije
i v případě, kdy rozhodným právem je právo státu,
který není smluvní stranou této Úmluvy.
Článek 12
Každý územní celek, jenž tvoří součást státu,
který nemá sjednocený právní řád, se považuje za
stát pro účely článku 2 až 11, jestliže má vlastní
právní úpravu, pokud jde o občanskoprávní mimo-
smluvní odpovědnost z dopravních nehod.
Článek 13
Stát, který nemá sjednocenou právní úpravu,
není povinen použít této Úmluvy na nehody, k nimž
dojde na jeho území, jestliže se týkají pouze vozi-
del registrovaných v územních jednotkách tohoto
státu.
Článek 14
Stát, který nemá sjednocenou právní úpravu,
může prohlásit při podpisu, ratifikaci nebo přístu-
pu k této Úmluvě, že tato se vztahuje na všechny
jeho právní úpravy nebo jen na jednu nebo něko-
lik těchto právních úprav a může kdykoliv později
pozměnit své prohlášení novým prohlášením.
Toto prohlášení musí být sděleno ministerstvu
zahraničních věcí Nizozemí a musí výslovně určit,
na které právní úpravy se Úmluva vztahuje.
Článek 15
Tato Úmluva se nedotýká jiných zvláštních
úmluv, jež smluvní státy uzavřely nebo uzavřou
za účelem úpravy občanskoprávní mimosmluvní
odpovědnosti z uvedených dopravních-nehod.
Článek 16
Tuto Omluvu mohou podepsat státy zastoupe-
né na XI. zasedání Haagské konference mezinárod-
ního práva soukromého.
Úmluva bude ratifikována a ratifikační listiny
budou uloženy na ministerstvu zahraničních věcí
Nizozemí.
Článek 17
Tato Úmluva vstoupí v platnost šedesátého dne
po uložení třetí ratifikační listiny podle článku 16
odstavce 2.
Úmluva nebude platnosti pro každý smluvní
stát, který ji ratifikuje později, šedesátý den po
uložení ratifikační listiny.
Článek 18
Každý stát nezastoupený na XI. zasedání
Haagské konference mezinárodního práva soukro-
mého, který je členem této Konference, nebo Orga-
nizace spojených národů, nebo její odborné orga-
nizace anebo smluvní stranou Statutu Mezinárod-
ního soudního dvora, může přistoupit k této Omlu-
vě po jejím vstupu v platnost podle čl. 17 od-
stavce 1.
Listina o přístupu bude uložena na minister-
stvu zahraničních věcí Nizozemí.
6
Úmluva vstoupí v platnost pro přistupující
stát šedesátý den po uložení listiny o přístupu.
Přistoupení je účinné jen ve vztazích mezi při-
stupujícím státem a smluvními státy, které prohlá-
sí, že s přístupem souhlasí. Toto prohlášení bude
uloženo na ministerstvu zahraničních věcí Nizoze-
mí, které zašle diplomatickou cestou jeho ověřený
opis každému smluvnímu státu.
Úmluva vstoupí v platnost mezi přistupujícím
státem a státem, jenž prohlásil, že souhlasí s tímto
přístupem, šedesátý den po uložení prohlášení
o tomto souhlasu.
Článek 19
Každý stát může při podpisu, ratifikaci nebo
přístupu prohlásit, že tato Úmluva se vztahuje na
všechna území, která zastupuje v mezinárodních
vztazích nebo na jedno či více z nich. Toto pro-
hlášení se stane účinným dnem, kdy Úmluva na-
bude pro uvedený stát platnosti.
Po této době musí být každé rozšíření plat-
nosti v tomto směru oznámeno ministerstvu za-
hraničních věcí Nizozemí.
Úmluva vstoupí v platnost pro území, jichž se
rozšíření týká, šedesátý den po oznámení uvede-
ném v předchozím odstavci.
Článek 20
Tato Úmluva bude platit pět let ode dne na-
bytí účinnosti podle článku 17 odstavce 1 též pro
státy, které ji ratifikovaly nebo k ní přistoupily
později.
Úmluva bude mlčky obnovena vždy o pět let,
nebude-li vypovězena.
Výpověď lze omezit jen na určitá území, na
než se Úmluva vztahuje.
Výpověď bude účinná jen pro stát, který ji
oznámil. Pro ostatní smluvní státy zůstane Úmluva
v platnosti.
Článek 21
Ministerstvo zahraničních věcí Nizozemí ozná-
mí státům uvedeným v článku 16 a státům, které
přistoupí k Úmluvě podle ustanovení článku 18
a) podpisy a ratifikace podle článku 16,
b) dobu, kdy tato úmluva vstoupí v platnost podle
článku 17 odstavce 1,
c) přístupy podle článku 18 a dobu, kdy nabudou
účinnosti,
d) prohlášení podle článku 14 a 19,
e) výpovědi podle článku 20 odstavce 3.
Na důkaz toho nížepodepsaní zástupci, nále-
žitě zmocněni podepsali tuto Úmluvu.
Sepsáno v Haagu dne 4. května 1971 v jazyce
francouzském a anglickém, přičemž obě znění mají
stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude
uloženo v archivu vlády Nizozemí a jehož ověřený
opis bude předán diplomatickou cestou každému
státu, zastoupenému na XI. zasedání Haagské kon-
ference o mezinárodním právu soukromém.