Federální shromáždění Československé socialistické republiky 1975
II. v. o.
106
Vládní návrh,
kterým se předkládá Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky
k souhlasu Úmluva o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti
Návrh schvalovacího usnesení:
Federální shromáždění Československé socialistic-
ké republiky souhlasí s Úmluvou o uznávání a vý-
konu rozhodnutí o vyživovací povinnosti, sjedna-
nou dne 2. října 1973 v Haagu s tím, že k Úmluvě
budou učiněny tyto výhrady a prohlášení:
výhrada podle čl. 26 bod 2 písm. a), b) Úmluvy;
prohlášení k čl. 32 Úmluvy, který je v rozporu
s obsahem a cílem Deklarace OSN ze dne 14. pro-
since 1960 o poskytnutí nezávislosti koloniálním
zemím a národům.
2
Důvodová zpráva
Nutnost mezinárodní smluvní úpravy výživné-
ho plyne především z toho, že zatímco jednotlivé
státy zajišťují alimentační nároky svých vlastních
občanů proti povinným osobám, které vyživovací
povinnost neplní nebo se jí vyhýbají, zůstávají
mnohdy netečné ve vztahu k oprávněným nárokům
cizozemských věřitelů a jeví větší či menší ne-
ochotu při realizaci těchto nároků spolupracovat,
pokud nebude zajištěna vzájemnost mezinárodní
smlouvou. Proto již v minulosti bylo úsilí zaměřeno
k odstranění mezery v této velice citlivé oblasti
a jeho výsledkem bylo přijetí jednak Úmluvy OSN
o vymáhání výživného v cizině (New York, 20. 6.
1956), jednak Úmluvy o uznání a výkonu rozhod-
nutí o vyživovací povinnosti k dětem (Haag, 15. 4.
1958], která je omezena jen na oblast výživného
pro děti. Další úsilí bylo zaměřeno k tomu, aby
byla vytvořena univerzální úprava, která by umož-
nila účinný postup při realizaci rozhodnutí o vý-
živném ve vztahu ke všem věřitelům výživného.
Jednou z nejasných otázek by se mohl zdát
vztah této Úmluvy k jiným smluvním instrumen-
tům v oblasti mezinárodního práva soukromého a
procesního, které tuto problematiku rovněž upra-
vují (mezinárodní úmluvy vícestranné nebo dvou-
stranné smlouvy o právní pomoci nebo o úpravě
právních vztahů ve věcech občanských a rodin-
ných). Zejména půjde o vztah k Úmluvě OSN o vy-
máhání výživného v cizině. Obě tyto úmluvy jsou
navzájem slučitelné, protože každá z nich upravuje
jinou oblast právních vztahů: zatímco předkládaná
Úmluva upravuje uznání a výkon rozhodnutí, Úmlu-
va OSN dopadá především na postup při uplatnění
nároku na výživné.
Pokud půjde o vztah ke dvoustranným smlou-
vám o právní pomoci nebo úpravě právních vztahů,
žádná z existujících smluv neupravuje samostat-
ně uznání a výkon rozhodnutí o výživném, ale řeší
tyto otázky jen obecně v širším rámci uznání a
výkonu rozhodnutí o tzv.
,,věcech občanských a ob-
chodních" nebo ve věcech ,,občanského a rodin-
ného práva". Předkládanou Omluvu proto bude
třeba považovat za lex specialis a při uznání a vý-
konu rozhodnutí o vyživovací povinnosti postupo-
vat především podle ní. Není však na překážku,
aby bylo použito jiného mezinárodního instrumen-
tu, který umožňuje uznání nebo výkon rozhodnutí
anebo smírů. To znamená, že oprávněný bude moci
zvolit i jinou proceduru, založenou buď na vnitro-
státní úpravě nebo jiné mezinárodní smlouvě či
úmluvě, když se mu to bude jevit pro realizaci jeho
nároku výhodnější. Oprávněnému se tak dostává
toho nejvýhodnějšího postavení, což je v souladu
se zásadami československého zákona o rodině
č. 94/1963 Sb.
Účel Úmluvy je vyjádřen v její preambuli tak,
že má upravit vzájemné uznání a výkon rozhod-
nutí o vyživovací povinnosti k dospělým a uvést
tato ustanovení do souladu s Úmluvou o uznání a
výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti k dě-
tem. Podle čl. 1 se vztahuje na rozhodnutí, vydaná
soudním nebo správním orgánem smluvního státu
o vyživovací povinnosti ze vztahů rodinných, rodi-
čovských, manželských nebo švagrovských, včetně
vyživovací povinnosti k dětem narozeným mimo
manželství. Podle čl. 26 a v souladu s čl. 34 si však
může každý smluvní stát vyhradit právo neuzná-
vat nebo nevykonávat rozhodnutí nebo smíry o vy-
živovací povinnosti mezi příbuznými v pobočné li-
nii nebo mezi osobami sešvagřenými. Doporučuje
se, aby ČSSR při podpisu tuto výhradu (čl. 26
odst. 2 písm. a-b Úmluvy) uplatnila, protože čes-
koslovenské právo vyživovací povinnost mezi tě-
mito osobami nezná, takže bude žádoucí, aby na
území ČSSR nebyla vykonávána ani rozhodnutí
o těchto nárocích. Jiné výhrady, přípustné podle
čl. 26 Úmluvy, se však s ohledem na povahu věci
nedoporučují.
Uznatelnost a vykonatelnost cizích rozhodnutí
a smírů je vázána na podmínky, které se vesměs
kryjí s naší vnitrostátní úpravou podle zák. č. 97/
1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a pro-
cesním (mezinárodní příslušnost, řádné předvolání
povinného k soudnímu jednání, právní moc roz-
hodnutí, které má být vykonáno, výhrada veřejného
pořádku atd. ), přičemž postačí, aby k návrhu byly
připojeny jen listiny uvedené v čl. 17. Přezkumná
činnost se omezí jen na podmínky, stanovené
v čl. 4 Úmluvy, přičemž uznání nebo výkon roz-
hodnutí anebo smíru mohou být odmítnuty jen
z důvodu, které jsou uvedeny v čl. 4, pod bodem
1-4.
Podle čl. 13 Úmluvy se vykonávací řízení zásad-
ně řídí právem státu, na jehož území má být rozhod-
nutí uznáno nebo výkon proveden. To znamená, že
československé soudy budou v těchto případech
postupovat podle občanského soudního řádu č. 99/
1963 Sb.
Úmluva zásadně nepřipouští, aby rozhodnutí,
které má být uznáno nebo vykonáno, bylo orgánem
3
dožádaného státu věcně přezkoumáváno. Budou-li
splněny všechny podmínky vyžadované Úmluvou
a cizí rozhodnutí o výživném bude prohlášeno vy-
konatelným, bude to znamenat, že bude mít stej-
nou platnost a tytéž účinky, jako kdyby je vydal
príslušný orgán státu, na jehož území se o výkon
rozhodnutí žádá. Vždy však bude třeba, aby byl vý-
kon rozhodnutí nařízen nejen pro splatné dávky
výživného, ale také pro dávky splatné v budoucnu,
jestliže v rozhodnutí bylo nařízeno placení výživ-
ného pravidelnými, opětujícími se dávkami. I ta-
to důležitá zásada, vyjádřená v čl. 11 Úmluvy, je
v plném souladu s československou úpravou.
Úmluva upravuje v článcích 18-20 také právo
veřejných institucí vyžadovat náhradu příspěvků
poskytnutých ve prospěch oprávněné osoby, což
vytváří určité záruky, že prostředky poskytované
(většinou státními orgány) oprávněným osobám,
které nejsou z různých důvodů hrazeny přímo po-
vinnými osobami, budou moci být na těchto povin-
ných osobách soudně nebo správně vymáhány
i v zahraničí, a to na smluvním podkladě.
V čl. 29 Úmluvy se stanoví, že ve vztazích
mezi státy, které jsou jejími stranami, nahrazuje
Úmluvu o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživo-
vací povinnosti k dětem z 15. 4. 1958.
V souladu s československým postojem a praxí
k problému nezávislosti koloniálních zemí a náro-
dů bude třeba učinit prohlášení (výhrada není po-
dle obsahu Úmluvy přípustná) k čl. 32 Úmluvy,
upravujícímu oprávnění států prohlásit, že se
Úmluva vztahuje na všechna území, která z mezi-
národního hlediska zastupují. Tímto prohlášením je
třeba vyjádřit stanovisko ČSSR v tom smyslu, že
zachování stavu závislosti určitých zemí je v roz-
poru s obsahem a cílem Deklarace OSN ze dne
14. prosince 1960 o poskytnutí nezávislosti kolo-
niálním zemím a národům, která prohlašuje nut-
nost rychlého a bezpodmínečného ukončení kolo-
nialismu ve všech jeho formách a projevech.
Použití této Úmluvy je omezeno na vztahy
mezi smluvními státy a jinak zůstanou v platnosti
všechna ustanovení zák. č. 97/1963 Sb., o meziná-
rodním právu soukromém a procesním. S ohledem
na ustanovení § 2 tohoto zákona, podle něhož se
stanoví subsidiarita zákona ve vztahu k úpravě,
provedené mezinárodními smlouvami, není proto
třeba žádných vnitrostátních legislativních úprav.
V souladu s usnesením vlády ČSSR ze dne
12. září 1974 č. 250 o podpisu některých Haagských
úmluv v oblasti mezinárodního práva soukromého
byla Úmluva o uznávání a výkonu rozhodnutí
o vyživovací povinnosti podepsána velvyslancem
ČSSR v Nizozemském království dne 4. února 1975.
Po podpisu se nyní Úmluva předkládá Federální-
mu shromáždění k vyslovení souhlasu podle čl. 36
odst. 3 úst. zák. č. 143/1968 Sb., o československé
federaci.
V Praze dne 10. října 1975
Předseda vlády ČSSR:
Dr. Štrougal v. r.
Ministr zahraničních věcí ČSSR:
Ing. Chňoupek v. r.
4
Úmluva
o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací
povinnosti
Smluvní státy této Úmluvy
přejíce si přijmout společná ustanovení upra-
vující vzájemné uznávání a výkon rozhodnutí o vy-
živovací povinnosti k dospělým,
přejíce si uvést tato ustanovení do souladu
s Úmluvou z 15. dubna 1958 o uznávání a výkonu
rozhodnutí o vyživovací povinnosti k dětem,
rozhodly se za tím účelem uzavřít Úmluvu a
dohodly se na těchto ustanoveních:
ČÁST I
Rozsah Úmluvy
Článek 1
Tato Úmluva se vztahuje na rozhodnutí, vy-
daná soudním nebo správním orgánem smluvního
státu o vyživovací povinnosti ze vztahů rodinných,
rodičovských, manželských nebo švagrovských,
včetně vyživovací povinnosti k dětem narozeným
mimo manželství, mezi:
1. osobou, které přísluší nárok na výživné a
osobou povinnou poskytovat výživné, nebo
2. osobou povinnou poskytovat výživné a ve-
řejnou institucí, která se domáhá náhrady příspěv-
ku poskytnutého osobě, které přísluší nárok na vý-
živné.
Tato Úmluva se vztahuje také na smíry mezi
týmiž účastníky, které v uvedených věcech uza-
vřou soudní nebo správní orgány anebo které bu-
dou uzavřeny před těmito orgány (dále jen
,,smíry").
Článek 2
Tato Úmluva se vztahuje na rozhodnutí nebo
smíry bez ohledu, jak budou označeny.
Vztahuje se také na rozhodnutí nebo smíry,
jimiž se mění dřívější rozhodnutí či smíry, a to
i v tom případě, že pocházejí z nesmluvního státu.
Této Úmluvy se použije bez ohledu na mezi-
národní nebo vnitrostátní povahu nároku na výživ-
né a bez ohledu na státní občanství nebo bydliště
účastníků.
Článek 3
Jestliže se rozhodnutí nebo smír netýká pouze
vyživovací povinnosti, omezí se účinnost Úmluvy
na tu část rozhodnutí nebo smíru, které se vzta-
huje na vyživovací povinnost.
ČÁST II
Podmínky uznání a výkonu rozhodnutí
Článek 4
Rozhodnutí vydané ve smluvním státě bude
uznáno nebo vykonáno v jiném smluvním státě:
1. bylo-li vydáno orgánem, příslušným podle
článku 7 nebo 8, a
2. nemůže-li již být ve státě, v němž bylo vy-
dáno, napadeno řádným opravným prostředkem.
Předběžně vykonatelná rozhodnutí a předběž-
ná opatření lze v dožádaném státě uznat a vyko-
nat, i když podléhají řádným opravným prostřed-
kům, jestliže mohou být v tomto státě vydána a
vykonána.
Článek 5
Uznání nebo výkon rozhodnutí však mohou
být odmítnuty:
1. je-li uznání nebo výkon rozhodnutí zjevně
neslučitelný s veřejným pořádkem dožádaného stá-
tu, nebo
2. bylo-li rozhodnutí dosaženo podvodem,
k němuž došlo v souvislosti s řízením, nebo
3. jestliže před orgánem dožádaného státu
probíhá řízení mezi týmiž účastníky a o téže věci,
přičemž toto řízení bylo zahájeno jako prvé, nebo
4. je-li rozhodnutí neslučitelné s rozhodnutím
vydaným mezi týmiž účastníky a v téže věci buď
v dožádaném státě nebo v jiném státě, v tomto
druhém případě jen pokud splňuje podmínky vy-
žadované pro uznání nebo výkon v dožádaném
státě.
Článek 6
Bez zřetele na ustanovení článku 5 bude roz-
hodnutí pro zmeškání uznáno nebo vykonáno jen
pokud účastníkovi, který se k jednání nedostavil,
bylo podle práva státu, jehož orgán rozhodnutí vy-
dal, doručeno oznámení o zahájení řízení včetně
vyrozumění o podstatě nároku, přičemž je třeba
přihlédnout k tomu, zda účastník měl dostatek
času k tomu, aby se v řízení mohl bránit.
5
Článek 7
Orgán státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno,
je třeba považovat za příslušný podle této Úmluvy
1. jestliže povinný nebo oprávněný měl v době
zahájení řízení své bydliště ve státě, v němž bylo
rozhodnutí vydáno, nebo
2. jestliže povinný i oprávněný byli v době za-
hájení řízení občany státu, v němž bylo rozhodnutí
vydáno, nebo
3. jestliže se odpůrce podrobil pravomoci to-
hoto orgánu buď výslovně, nebo s tím, že se vyjád-
řil ve věci samé aniž namítl nedostatek pravomoci.
Článek 8
Bez zřetele na ustanovení článku 7, orgán
smluvního státu, který vydal rozhodnutí o nároku
na výživné, je třeba považovat za příslušný ve
smyslu této Úmluvy, jestliže nárok na výživné je
založen na rozvodu manželství, zrušení manželské-
ho soužití nebo prohlášení, že manželství je ne-
platné anebo že nevzniklo, vydaném orgánem toho
státu, jehož pravomoc v této věci byla uznána po-
dle právního řádu dožádaného státu.
Článek 9
Orgán dožádaného státu je vázán skutkovými
zjištěními, na kterých orgán státu, kde rozhodnutí
bylo vydáno, založil svou pravomoc.
Článek 10
Jestliže rozhodnutí o výživném se dotýká ně-
kolika právních důvodů a jestliže je nelze uznat
nebo vykonat jako celek, orgán dožádaného státu
použije této Úmluvy na tu část rozhodnutí, která
může být uznána nebo vykonána.
Článek 11
Byla-li v rozhodnutí stanovena povinnost pla-
tit výživné periodickými platbami, nařídí se výkon
jak pro dávky již splatné, tak pro dávky splatné
v budoucnu.
Článek 12
Pokud tato Úmluva nestanoví jinak, není pří-
pustné, aby orgán dožádaného státu přezkoumával
rozhodnutí ve věci samé.
ČÁST III
Řízení o uznání a výkon rozhodnutí
Článek 13
Pokud tato Úmluva nestanoví jinak, řízení
o uznání a výkon rozhodnutí se řídí právem dožá-
daného státu.
Článek 14
Kdykoli je možno žádat také o částečné uznání
a výkon rozhodnutí.
Článek 15
Oprávněnému, jemuž byla ve státě, kde roz-
hodnutí bylo vydáno, poskytnuta zcela nebo zčásti
právní pomoc nebo osvobození od nákladů a výloh,
přísluší v každém řízení o uznání nebo výkon roz-
hodnutí nejvýhodnější právní pomoc anebo nejšir-
ší osvobození od nákladů a výloh lak, jak to sta-
noví právní řád dožádaného státu.
Článek 16
V řízení, na které se vztahuje tato Úmluva,
nelze požadovat složení jistoty, záruky nebo depo-
sita, bez ohledu na jejich označení, jimiž by měla
být zajištěna náhrada nákladů řízení a výloh
s ním spojených.
Článek 17
Účastník, který žádá o uznání nebo výkon
rozhodnutí, musí předložit:
1. úplný a věrohodný opis rozhodnutí;
2. doklad o tom, že proti rozhodnutí není již
ve státě, kde bylo vydáno, přípustný řádný oprav-
ný prostředek, a pokud je to třeba, že je vykona-
telné;
3. jde-li o rozhodnutí pro zmeškání, originál
nebo ověřený opis dokladu o tom, že účastník, kte-
rý se k jednání nedostavil, byl podle práva státu,
kde bylo rozhodnutí vydáno, řádně vyrozuměn
o zahájení řízení, jakož i o podstatě nároku;
4. podle okolností doklad o tom, že účastníko-
vi byla poskytnuta právní pomoc nebo osvobození
od poplatků a nákladů ve státě, kde bylo rozhod-
nutí vydáno;
5. ověřený překlad dokladů uvedených shora,
s výjimkou případů, kdy orgán dožádaného státu
takový překlad nevyžaduje.
Nebudou-li výše uvedené doklady předloženy
nebo neumožňuje-li obsah rozhodnutí, aby orgán
dožádaného státu ověřil, zda jsou splněny podmín-
ky této Úmluvy, povolí tento orgán lhůtu k před-
ložení potřebných dokladů.
Ověření ani jinou formální náležitost nelze vy-
žadovat.
Článek 18
Rozhodnutí vydané proti povinnému na žádost
veřejné instituce, která se domáhá náhrady plnění
poskytnutého oprávněnému, bude podle této
Úmluvy uznáno a vykonáno:
6
1. jestliže veřejná instituce může obdržet ta-
kovou náhradu podle právního řádu, jemuž podlé-
há; a
2. jestliže vyživovací povinnost mezi oprávně-
ným a povinným je stanovena vnitrostátním prá-
vem, jehož je třeba použít podle předpisů meziná-
rodního práva soukromého dožádaného státu.
Článek 19
Veřejná instituce může žádat o uznání nebo
výkon rozhodnutí vydaného mezi oprávněným a
povinným, a to v rozsahu plnění, které poskytla
oprávněnému podle právního řádu, jemuž podléhá,
jestliže jí přísluší oprávnění, aby namísto oprávně-
ného bez dalšího požádala o uznání a výkon roz-
hodnutí.
Článek 20
Bez zřetele na ustanovení článku 17, musí ve-
řejná instituce, která žádá o uznání nebo výkon
rozhodnutí, předložit všechny doklady prokazující,
že splňuje podmínky článku 18 odst. 1 nebo člán-
ku 19, a že plnění bylo oprávněnému poskytnuto.
ČÁST V.
Smíry
Článek 21
Smír, který je vykonatelný ve státě jeho vydá-
ní, bude uznán a vykonán za stejných podmínek
jako rozhodnutí, pokud takové podmínky na něj
lze použít.
ČÁST VI
Jiná ustanovení
Článek 22
Smluvní státy, podle jejichž práva jsou majet-
kové převody omezeny, přiznají nejvyšší přednost
majetkovým převodům, jež jsou určeny k úhradě
výživného nebo nákladů a útrat vzniklých v sou-
vislosti s uplatňováním nároku podle této Úmluvy.
Článek 23
Tato Úmluva nebrání, aby bylo použito jiného
mezinárodního instrumentu platného mezi stá-
tem, kde bylo rozhodnutí vydáno a státem dožáda-
ným nebo jiného právního předpisu dožádaného
státu, umožňujícího uznání nebo výkon rozhodnutí
anebo smírů.
Článek 24
Této Úmluvy se použije bez ohledu na dobu,
kdy bylo rozhodnutí vydáno.
Bylo-li rozhodnutí vydáno před tím, než tato
Úmluva vstoupila v platnost mezi státem, kde bylo
rozhodnutí vydáno a státem dožádaným, bude
v dožádaném státě uznáno jen pro platby splatné
po takovém vstupu v platnost.
Článek 25
Každý smluvní stát může kdykoli prohlásit, že
ustanovení této Úmluvy budou ve vztazích se stá-
ly, které učiní stejné prohlášení, rozšířena na
úřední listinu
(,,acte authentique") sepsanou orgá-
nem nebo veřejným úředníkem anebo před nimi a
přímo vykonatelnou ve státě, kde byla vydána, po-
kud mohou být tato ustanovení na takové listiny
použita.
Článek 26
Každý smluvní stát si může v souladu s člán-
kem 34 vyhradit právo neuznat nebo nevykonat:
1. rozhodnutí nebo smíry, pokud se týkají vý-
živného za období, kdy oprávněný již dosáhl věku
21 let nebo kdy již uzavřel manželství, s výjimkou
případů, kdy povinným je manžel anebo bývalý
manžel;
2. rozhodnutí nebo smíry o vyživovací povin-
nosti
a) mezi příbuznými v poboční linii,
b) mezi osobami sešvagřenými;
3. rozhodnutí nebo smíry, které neukládají pe-
riodické placení výživného.
Smluvní stát, který výhradu učiní, se již ne-
může této Úmluvy dovolávat pokud jde o rozhod-
nutí a smíry, která výhradou vyloučil.
Článek 27
Je-li vyživovací povinnost ve smluvním státě
upravena dvěma nebo více právními řády, použi-
telnými pro různé kategorie osob, každý odkaz na
právo tohoto státu bude znamenat odkaz na ten
právní řád, který jeho právo určuje jako rozhodné
pro danou kategorii osob.
Článek 28
Jestliže smluvní stát tvoří dva nebo více
územních celků, v nichž pro uznání a výkon roz-
hodnutí platí různé právní řády:
1. každý odkaz na právo, řízení nebo orgán
státu, kde rozhodnutí bylo vydáno, bude znamenat
odkaz na právo, řízení nebo orgán územního celku,
ve kterém rozhodnutí bylo vydáno;
2. každý odkaz na právo, řízení nebo orgán
dožádaného státu bude znamenat odkaz na právo,
řízení nebo orgán územního celku, ve kterém se
o uznání nebo výkon žádá;
7
3. každý odkaz podle bodů 1 a 2 bud na právo
či řízení státu, kde bylo rozhodnutí vydáno, nebo
na právo či řízení státu dožádaného, je třeba vylo-
žit tak, že zahrnuje všechny rozhodné právní nor-
my a zásady smluvního státu, které platí v územ-
ních celcích, které tento smluvní stát tvoří;
4. každý odkaz na bydliště oprávněného nebo
povinného bude znamenat bydliště na území celku,
ve kterém bylo rozhodnutí vydáno.
Každý smluvní stát může kdykoli prohlásit, že
při provádění některých ustanovení této Úmluvy
nepoužije některých z těchto pravidel.
Článek 29
Tato Úmluva nahrazuje ve vztazích mezi stá-
ty, které jsou jejími členy, Omluvu o uznání a vý-
kon rozhodnutí o vyživovací povinnosti k dětem
uzavřenou v Haagu 15. dubna 1958.
ČÁST VII
Závěrečná ustanovení
Článek 30
Tato Úmluva je vyložena k podpisu státům,
které byly členy Haagské konference mezinárod-
ního práva soukromého v době jejího XII. zasedání.
Úmluva bude ratifikována, přijata nebo schvá-
lena a listiny o ratifikaci přijetí nebo schválení
budou uloženy u ministerstva zahraničních věcí Ni-
zozemí.
Článek 31
Každý ze států, který se stal členem Haagské
konference mezinárodního práva soukromého po
jejím dvanáctém zasedání nebo který je členem
Organizace spojených národů nebo některé její od-
borné organizace nebo který je členem Statutu
Mezinárodního soudního dvora, může k této Úmlu-
vě přistoupit po jejím vstupu v platnost podle člán-
ku 35 odst. 1.
Listina o přístupu bude uložena u ministerstva
zahraničních věcí Nizozemí.
Přístup bude účinný pouze ve vztahu mezi stá-
tem přistupujícím a těmi smluvními státy, které
proti němu nevznesou námitky ve lhůtě dvanácti
měsíců od obdržení notifikace podle článku 37
odst. 3. Takovou námitku může vznést rovněž člen-
ský stát při ratifikaci, přijetí nebo schválení
Úmluvy po přístupu k ní. Takové námitky budou
oznámeny ministerstvu zahraničních věcí Nizo-
zemí.
Článek 32
Každý stát může při podpisu, ratifikaci, přijetí
nebo schválení nebo při přístupu prohlásit, že
Úmluva se vztahuje na všechna území, za jejichž
mezinárodní styk je odpovědný, nebo na některá
z těchto území. Toto prohlášení nabude účinnosti
pro tento stát v době vstupu Úmluvy v platnost.
Později bude takové rozšíření oznámeno mi-
nisterstvu zahraničních věcí Nizozemí.
Rozšíření bude účinné ve vztazích mezi smluv-
ními štáty, které nevznesou ve lhůtě dvanácti mě-
síců od obdržení notifikace podle článku 37 odst.
4. námitky proti rozšíření, a územím nebo území-
mi, za jejichž mezinárodní styky je zmíněný stát
odpovědný a ve vztahu k nimž byla notifikace
provedena.
Takovou námitku může vznést rovněž členský
stát při ratifikaci, přijetí nebo schválení Úmluvy
po rozšíření.
Takové námitky budou oznámeny ministerstvu
zahraničních věcí Nizozemí.
Článek 33
Smluvní stát, který má dva nebo více územ-
ních celků, ve kterých platí různé právní řády pro
uznání a výkon rozhodnutí o vyživovací povinnos-
ti, může při podpisu, ratifikaci, přijetí, schválení
nebo přístupu prohlásit, že tato Úmluva se vztahu-
je na všechny jeho územní celky nebo pouze na
některé z nich a může kdykoliv změnit toto pro-
hlášení tím, že vydá prohlášení nové.
Tato prohlášení budou oznámena ministerstvu
zahraničních věcí Nizozemí a výslovně v nich bude
uveden územní celek, na který se bude Úmluva
vztahovat.
Ostatní smluvní státy budou moci odmítnout
uznání rozhodnutí o vyživovací povinnosti jestliže
v době, kdy se bude žádat o uznání, se Úmluva
nebude vztahovat na územní celek, ve kterém bylo
rozhodnutí vydáno.
Článek 34
Každý stát může nejpozději při ratifikaci, při-
jetí, schválení nebo přístupu učinit jednu nebo
více výhrad podle článku 26. Jakákoliv jiná výhrada
nebude přípustná.
Každý stát rovněž může, při notifikaci rozší-
ření Úmluvy podle článku 32, učinit jednu nebo
více výhrad účinných pro území nebo některá
z území, kterých se rozšíření týká.
Každý smluvní stát může kdykoliv odvolat vý-
hradu, kterou učinil. Toto odvolání bude oznámeno
ministerstvu zahraničních věcí Nizozemí.
Výhrada pozbude účinnosti prvního dne třetího
kalendářního měsíce po notifikaci uvedené v pře-
dešlém odstavci.
8
Článek 35
Tato Úmluva vstoupí v platnost prvního dne
třetího kalendářního měsíce po uložení třetí listi-
ny o ratifikaci, přijetí nebo schválení podle člán-
ku 30.
Po té vstoupí Úmluva v platnost:
1. pro každý stát, který ji později ratifikuje,
přijme nebo schválí, prvního dne třetího kalendář-
ního měsíce po uložení jeho listiny o ratifikaci,
přijetí nebo schválení;
2. pro každý přistupující stát prvního dne tře-
tího kalendářního měsíce po uplynutí lhůty podle
článku 31;
3. pro území, na které byla Úmluva rozšířena
podle článku 32, prvního dne třetího kalendářního
měsíce po uplynutí lhůty podle uvedeného článku.
Článek 36
Tato Úmluva bude platit pět let ode dne svého
vstupu v platnost podle článku 35 odst. 1 i pro
státy, které ji budou ratifikovat, přijmou ji nebo
ji schválí nebo k ní přistoupí později.
Nebude-li Úmluva vypovězena, prodlužuje se
její platnost vždy na dalších pět let.
Výpověd je třeba oznámit nejpozději šest mě-
síců před uplynutím pětiletého období platnosti
ministerstvu zahraničních věcí Nizozemí. Výpověď
se může omezit na některá území, na která se
Úmluva vztahuje.
Výpověď bude účinná pouze pro stát, který ji
oznámil. Pro všechny ostatní smluvní státy zůstane
Úmluva v platnosti.
Článek 37
Ministerstvo zahraničních věcí Nizozemí ozná-
mí členským státům Konference, jakož i státům,
které přistoupí podle ustanovení článku 31:
1. podpisy, ratifikace, přijetí a schválení po-
dle článku 30;
2. datum, kterým tato Úmluva vstoupí v plat-
nost podle ustanovení článku 35;
3. přístupy podle článku 31 a data, kterými
nabudou účinnosti;
4. rozšíření podle článku 32 a data, kterými
nabude účinnosti;
5. námitky vznesené proti přístupům a rozší-
řením podle článku 31 a 32;
6. prohlášení podle článku 25 a 32;
7. výpovědi podle článku 36;
8. výhrady podle článku 26 a 34 a odvolání vý-
hrad podle článku 34.
Na důkaz toho podepsaní, řádně k tomu zmoc-
něni, tuto Úmluvu podepsali.
Dáno v Haagu dne 2. října 1973 v jazyce an-
glickém a francouzském, přičemž oba texty mají
stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude
uloženo v archivech vlády Nizozemí a jehož ověře-
ná kopie bude diplomatickou cestou předána kaž-
dému ze států, které jsou členy Haagské konferen-
ce o mezinárodním právu soukromém v době její-
ho dvanáctého zasedání.