Federální shromáždění Československé socialistické republiky 1976

II. v. o.

125

Vládní návrh,

kterým se předkládá Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky k souhlasu Úmluva o mezinárodní odpovědnosti za škodu způsobenou kosmickými objekty, přijatá Valným shromážděním OSN dne 29. listopadu 1971 a podepsaná za Československou socialistickou republiku dne 29. března 1972

Návrh schvalovacího usnesení:

Federální shromáždění Československé socialistické republiky souhlasí s Úmluvou o mezinárodní odpovědnosti za škodu způsobenou kosmickými objekty, přijatou Valným shromážděním OSN dne 29. listopadu 1971 a podepsanou za Československou socialistickou republiku dne 29. března 1972.

Důvodová zpráva

Prudký rozvoj výzkumu a využívání kosmického prostoru v posledních 15 letech vyžaduje mezinárodně právní úpravu jednotlivých aspektů této činnosti. Tato úprava je prováděna v rámci Organizace spojených národů a Československá socialistická republika se na ní aktivně podílí.

ČSSR je stranou Smlouvy o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles z 27. ledna 1967 a Dohody o pomoci kosmonautům a jejich návratu a o vrácení předmětů vypuštěných do kosmického prostoru z 22. dubna 1968.

K uvedeným dvěma smluvním dokumentům přijatým OSN se řadí Úmluva o mezinárodní odpovědnosti za škodu způsobenou kosmickými objekty, která byla přijata rezolucí Valného shromáždění OSN č. 2777 (XXVI) dne 29. listopadu 1971.

Problematika upravovaná v Úmluvě představuje podrobné rozpracování zásady obsažené v odstavci 8 Deklarace právních zásad činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru, která byla jednomyslně schválena rezolucí Valného shromáždění OSN č. 1962 (XVIII) dne 13. prosince 1963. Podle uvedené zásady "každý stát, který vypouští nebo obstarává vypouštění objektů do kosmického prostoru a každý stát, z jehož území nebo zařízení se objekt vypouští, je mezinárodně odpovědný za škody způsobené cizímu státu nebo jeho fyzickým či právnickým osobám tímto objektem nebo jeho součástmi na zemi, ve vzdušném prostoru či kosmickém prostoru". Tato zásada byla potvrzena v článku VII Smlouvy o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles, která je základním dokumentem soudobého kosmického práva.

V souladu se shora uvedenou zásadou řeší Úmluva složitou právní problematiku odpovědnosti států a mezinárodních vládních organizací za škodu, která by mohla být způsobena druhým státům, jejich právnickým a fyzickým osobám, případně i na jejich kosmických zařízeních a posádkách takových zařízení předměty vypouštěnými do kosmického prostoru.

Nutnost sjednání Úmluvy si vyvolal rozvoj aktivity při průzkumu a využívání kosmického prostoru, kterého se nyní účastní řada států, jakož i rychle rostoucí počet objektů vypouštěných do kosmického prostoru. V současné době obíhá na drahách kolem Země přes dva tisíce různých zařízení. Podrobná mezinárodně právní úprava odpovědnosti za škodu, kterou by takové objekty mohly způsobit, se jevila nutnou též s ohledem na to, že v případě havárií kosmických objektů může dojít ke značné škodě na lidských životech, zdraví a majetku, přičemž vztahy mezi tím, kdo škodu způsobil a poškozenými nebude možno vždy řešit v rámci jednoho státu, ale mohou mít snadno mezinárodní povahu. Úmluva chrání především státy, které samy neuskutečňují vypouštění objektů do kosmického prostoru.

Na základě usnesení vlády ČSSR č. 77 z 28. 3. 1972 a z plné moci presidenta republiky byla Úmluva dne 29. 3. 1972 podepsána za ČSSR našimi velvyslanci v Moskvě, Washingtonu a v Londýně. Úmluva vstoupila v platnost dne 30. srpna 1972. Do nynější doby se stalo jejími stranami 28 států. Depozitární státy, tj. SSSR, USA a V. Británie ji ratifikovaly v říjnu 1973.

* * *

Odpovědnost za škody způsobené objekty vypuštěnými do kosmu, ať už k nim dojde na zemském povrchu nebo v kosmickém prostoru, nese podle Úmluvy vypouštějící stát a to bez ohledu na to, zda je vypouštění prováděno vládními nebo jinými institucemi. Odpovědným je tedy stát, který kosmický objekt vypouští nebo jeho vypouštění organizuje, případně stát, z jehož území nebo z jehož technického zařízení, které slouží k vypouštění, byl objekt vypuštěn. Pokud by vypouštění prováděla mezinárodní vládní organizace, odpovídají za případné škody vedle této organizace i státy, které jsou jejími členy. Jak to už ze samotné povahy Úmluvy (jako mezinárodního dokumentu) vyplývá, nevztahuje se na škodu způsobenou státním příslušníkům vypouštějícího státu a cizím státním příslušníkům, kteří se na jeho pozvání účastní projektu nebo přihlížejí vypuštění nebo sestupu objektu do atmosféry (čl. VII Úmluvy).

Úmluva přijala zásadu, že vypouštějící stát objektivně (bez ohledu na zavinění) odpovídá za škodu způsobenou objekty, které vypustil do kosmu, ať již ke škodě dojde na povrchu Země nebo na letadlech (či jiných vzdušných plavidlech) za letu (čl. II). Pokud dojde ke škodě na kosmických zařízeních mimo zemský povrch nebo by škodu utrpěla jejich posádka, odpovídá v souladu s čl. III za vzniklou škodu vypouštějící stát jen v případě, že k ní došlo jeho vinou nebo vinou osob, za které odpovídá.

Vypouštějí-li kosmické zařízení dva nebo více států, odpovídají za případné škody všechny společně a nerozdílně (čl. V). Poškozený stát může tedy uplatňovat nárok na náhradu celé škody vůči kterémukoliv z nich. Pokud některý z vypouštějících států celou škodu uhradí, může se na ostatních domáhat, aby mu každý z nich nahradil svůj podíl. Výše náhrady se určuje podle míry zavinění každého z nich a pokud míru zavinění není možno určit, podílejí se na úhradě všichni stejným dílem. Státy mohou předem uzavřít dohodu o vzájemném rozdělení závazku, za který jsou solidárně odpovědny.

Podle článku VI vypouštějící stát se může zbavit odpovědnosti za škodu pouze tehdy, jestliže dokáže, že škodu zavinil sám poškozený stát nebo jeho státní příslušníci.

Úmluva upravuje vztahy mezi státy, případně i mezinárodními vládními organizacemi, nikoliv vztahy mezi jinými subjekty. Odpovědnost na základě Úmluvy vzniká vypouštějícímu státu. Nárok na náhradu škody může uplatňovat pouze příslušný stát, a to diplomatickou cestou (čl. IX). To však — jak stanoví čl. XI — nebrání tomu, aby poškozený stát, organizace nebo i jednotlivec neuplatňovali svůj nárok na náhradu škody před soudem nebo jiným příslušným orgánem vypouštějícího státu podle jeho právního řádu. V takovém případě se však poškozený stát nemůže zároveň domáhat odškodnění na základě Úmluvy.

Protože by mohla nastat situace, že nárok na náhradu škody by mohlo vznést několik států, stanoví článek VIII Úmluvy pořadí. Na prvém místě je to stát, který škodu utrpěl nebo jehož státní příslušníci škodu utrpěli. Nepředloží-li nárok na náhradu tento stát, může ji uplatňovat stát, na jehož území utrpěly škodu fyzické nebo právnické osoby bez ohledu na jejich státní příslušnost. Pokud tak neučiní žádný z nich, může nárok uplatnit stát, na jehož území má poškozená osoba trvalé bydliště.

Podle článku X nárok na náhradu škody je nutno uplatnit do jednoho roku potě co došlo ke škodě, nebo kdy škoda byla zjištěna, případně do jednoho roku poté co byl identifikován vypouštějící stát.

Úmluva přijala zásadu, že výše, v jaké má být škoda nahrazena, má být stanovena podle "mezinárodního práva a zásad spravedlnosti". Výslovně uvádí přitom zásadu mezinárodního práva obyčejového, která byla potvrzena v rozhodnutích mezinárodního soudního dvora, že "výše náhrady má být stanovena tak, aby uvedla poškozený stát, mezinárodní organizaci, právnickou nebo fyzickou osobu ve stav, který by existoval, kdyby ke škodě nedošlo..." (článek XII). Úmluva poskytuje v článku XIII poškozenému státu možnost, aby si vybral, zda přijme odškodnění ve vlastní měně, nebo v měně státu, který je povinen škodu nahradit.

Pokud se strany nedohodnou do l roku od předložení požadavku na výši náhrady, zřídí se v souladu s článkem XIV na žádost kterékoliv z nich tříčlenná nároková komise složená ze zástupců obou stran, a předsedy, na kterém se obě strany dohodnou. Pokud se strany nedohodnou na předsedovi, jmenuje jej generální tajemník OSN. Aby se znemožnily případné průtahy, musí být všechna jmenování uskutečněna do dvou měsíců (čl. XV). Pokud by některá ze stran nejmenovala svého zástupce do komise, rozhoduje podle čl. XVI o nároku sám předseda.

Komise musí vydat rozhodnutí bez zbytečných odkladů, nejdéle do roka od svého ustavení. Své rozhodnutí nebo stanovisko komise zveřejní a kopii zašle generálnímu tajemníkovi OSN. Pokud se strany nedohodnou na něčem jiném, mají rozhodnutí komise formu doporučení a budou tedy sloužit zpravidla jako podklad pro jednání stran o vyřešení sporu (článek XIX).

Úmluva obsahuje též ustanovení, které zavazuje členské státy a zejména vypouštějící stát, aby v případě katastrofy, způsobené kosmickým objektem, která by ve velkém měřítku ohrozila lidské životy nebo zdraví, nebo se vážně projevila na životních podmínkách obyvatelstva nebo činnosti životně důležitých center v zemi, posoudily možnost bezodkladného poskytnutí odpovídající pomoci státu, který utrpěl škodu (článek XXI).

Úmluva se nedotýká jiných existujících smluvních závazků stran, upravujících problematiku náhrady škody způsobené kosmickými objekty a nebrání tomu, aby strany uzavíraly mezinárodní smlouvy, které by potvrzovaly, doplňovaly nebo rozšiřovaly ustanovení Úmluvy. Depozitáři Úmluvy jsou, stejně jako v případech ostatních úmluv, přijatých v OSN k problematice výzkumu a využívání kosmického prostoru, vlády SSSR, USA a VB.

* * *

Úmluva poskytuje Československé socialistické republice a jejím právnickým a fyzickým osobám záruky, že škoda, která by mohla být způsobena objekty vypuštěnými do kosmického prostoru jinými státy, bude náležitě projednána a uhrazena.

Pokud jde o poměr právních řádů států, stran úmluvy, k ustanovením úmluvy (zejména článkům XI a XII) o "předložení nároku na náhradu škody podle této úmluvy" a náhradě škody, kterou je vypouštějící stát povinen zaplatit, je nejdůležitější skutečnost, že řešení náhrady škod "podle této úmluvy" zcela upouští od odkazu na vnitrostátní právo (tj. i od odkazu na vnitrostátní právo československé), opouští metody mezinárodního práva soukromého a zůstává zcela na půdě mezinárodního práva veřejného.

Úmluva definuje sama pojem výrazu "škoda" (čl. I), resp. náhrady, kterou bude odpovědný stát povinen zaplatit, a které mají být určeny výhradně v souladu s mezinárodním právem a zásadami spravedlnosti. Jestliže Úmluva stanoví, že má být poskytnuta "taková náhrada za škodu, jež uvede fyzickou či právnickou osobu, stát nebo mezinárodní organizaci, jejichž nárok je předkládán, do stavu, který by existoval, kdyby byla škoda nenastala", je nutné tomu rozumět tak, že mají být nahrazovány jak vzniklá škoda na majetku či újma na zdraví, tak i ušlý zisk, jehož by byl poškozený mohl rozumně dosáhnout, kdyby bylo ke škodě nedošlo.

Změnu československého právního řádu při "předkládání nároku podle této úmluvy" je možné spatřovat v okolnosti, že v tomto případě by byla ustanovení československého právního řádu nahrazena normami obsaženými v Úmluvě a to i když event. ke škodě došlo na čs. území.

Úmluva přinesla uvedené řešení z toho důvodu, že odkaz na vnitrostátní práva by znemožnil vytvoření jasného mezinárodního právního pravidla, protože by šlo o desítky vnitrostátních práv různého obsahu, v nichž není jednotného hlediska na pojem místa spáchaného činu — (podle některých je to místo, kde došlo ke škodě, podle druhých je to místo, kde došlo ke skutečnostem, ze kterých vznikla škoda) a kromě toho ještě dochází ve vnitrostátním právu ke změnám.

Československé vnitrostátní právo má o náhradě škody mj. tato ustanovení: Podle zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (§ 15) se nároky na náhradu škody, nejde-li o povinnosti vyplývající ze smluv a jiných právních úkonů řídí právem místa, kde škoda vznikla, nebo místa, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody. Podle toho má čs. soud volbu mezi právním řádem místa, kde byl čin spáchán a místem, kde nastala škoda a v duchu zákona použije právní řád, který bude nejlépe vyhovovat rozumnému uspořádání dotčeného právního poměru. V ustanoveních o způsobu a rozsahu náhrady stanoví čs. občanský zákoník v § 442, že se "hradí jen skutečná škoda a to uvedením v předešlý stav", podle § 444 se "při škodě na zdraví odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění". Podle § 432 odpovídá za škodu vyvolanou povahou provozu zvlášť nebezpečného provozovatel, stejně jako provozovatel dopravního prostředku, tj. na pokladě odpovědnosti objektivní bez zřetele k vině.

Vzdor tomu, že při předkládání nároku na náhradu, kterou je vypouštějící stát povinen zaplatit "podle této Úmluvy", nebude použito ani vnitrostátní právo československé — když bude škoda i náhrada určena výhradně podle mezinárodního práva — vyplývá ze srovnání řešení obsaženého v Úmluvě a ustanovení čs. právního řádu, že podstatného rozdílu mezi nimi není. V poměru mezi smluvními stranami však v přítomné době prakticky nepřijde v úvahu, že by některý stát předložil nárok před čs. soudy či orgány (čl. XI odst. 2) a došlo k použití čs. práva, když ČSSR dosud není vypouštějícím státem. Mohlo by k tomu teoreticky dojít, jestliže by v budoucnosti byl z čs. území vypuštěn kosmický objekt.

Kdyby se ČSSR nestala stranou Úmluvy, musela by (případně i čs. fyzické nebo právnické osoby) v případě škody způsobené objektem vypuštěným do kosmického prostoru druhým státem uplatňovat nárok na náhradu škody před soudy vypouštějícího státu, které by se zpravidla řídily předpisy vlastního právního řádu, leda že by jeho kolizní norma odkázala na právo československé. Výsledek řízení by byl velmi nejistý zejména, kdyby šlo o soudy kapitalistických zemí. Jestliže se ČSSR stranou Úmluvy stane, bude z obdobných důvodů zajisté dávat přednost předkládání event. nároků podle této Úmluvy, než aby je předkládala zmíněným orgánům cizích vypouštějících zemí.

Z těchto důvodů je smluvní úprava problematiky odpovědnosti a náhrady škody v Úmluvě zakotvená pro ČSSR výhodná a navrhuje se, aby s Úmluvou byl vysloven souhlas.

Úmluva o mezinárodní odpovědnosti za škodu způsobenou kosmickými objekty se dotýká čs. právního řádu a vyžaduje, aby byla předložena před ratifikací Federálnímu shromáždění k vyslovení souhlasu ve smyslu článku 36 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci.

V Praze dne 6. dubna 1976

Předseda vlády ČSSR:

Dr. Štrougal v. r.

Ministr zahraničních věcí ČSSR:

Ing. Chňoupek v. r.

 

 

Úmluva o mezinárodni odpovědnosti za škodu způsobenou kosmickými objekty

Státy, které jsou stranami této úmluvy

uznávajíce společný zájem celého lidstva na pokroku ve výzkumu a využívání kosmického prostoru pro mírové účely,

připomínajíce Smlouvu o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles,

berouce v úvahu, že přes zabezpečovací opatření, jež mají provádět státy a mezinárodní vládní organizace zabývající se vypouštěním kosmických objektů, mohou tyto objekty někdy způsobit škodu,

uznávajíce potřebu vypracovat účinná mezinárodní pravidla a postupy týkající se odpovědnosti za škodu způsobenou kosmickými objekty a zejména zajistit podle ustanovení této úmluvy rychlé zaplacení plné a spravedlivé náhrady obětem takových škod,

soudíce, že stanovení těchto pravidel a postupů přispěje k posílení mezinárodní spolupráce ve výzkumu a využívání kosmického prostoru k mírovým účelům,

dohodly se na tomto:

Článek I

Pro účely této úmluvy:

a) výraz "škoda" znamená ztrátu života, tělesné poškození či jiné ublížení na zdraví, nebo ztrátu či škodu na majetku států či osob fyzických nebo právnických, nebo na majetku mezinárodních vládních organizací;

b) výraz "vypuštění" zahrnuje pokus o vypuštění;

c) výraz "vypouštějící stát" znamená:

1. stát, který uskutečňuje nebo obstarává vypuštění kosmického objektu;

2. stát, z jehož území či zařízení je kosmický objekt vypuštěn;

d) výraz "kosmický objekt" zahrnuje součásti kosmického objektu, jakož i dopravní prostředek kosmického objektu a jeho části.

Článek II

Vypouštějící stát je absolutně odpovědný zaplatit náhradu za škodu způsobenou jeho kosmickým objektem na povrchu Země nebo letadlům za letu.

Článek III

V případě, je-li škoda způsobena jinde než na povrchu Země kosmickému objektu jednoho vypouštějícího státu nebo osobám či majetku na palubě tohoto kosmického objektu kosmickým objektem jiného vypouštějícího státu, je posléze zmíněný stát odpovědný jen vznikla-li škoda jeho vinou nebo vinou osob, za něž je odpovědný.

Článek IV

1. V případě škody způsobené jinde než na povrchu Země kosmickému objektu jednoho vypouštějícího státu nebo osobám či majetku na palubě tohoto kosmického objektu kosmickým objektem jiného vypouštějícího státu a škody tím způsobené třetímu státu nebo jeho fyzickým či právnickým osobám, jsou prvé dva státy solidárně odpovědny třetímu státu v tomto rozsahu:

a) byla-li škoda způsobena třetímu státu na povrchu Země nebo letadlu za letu, je jejich odpovědnost třetímu státu absolutní;

b) byla-li škoda způsobena kosmickému objektu třetího státu nebo osobám či majetku na palubě tohoto kosmického objektu jinde než než na povrchu Země, zakládá se jejich odpovědnost třetímu státu na zavinění kterékohokoliv z prvých dvou států nebo na zavinění osob, za něž je tento stát odpovědný.

2. Ve všech případech solidární odpovědnosti zmíněné v odstavci 1 tohoto článku se břemeno náhrady za škodu rozdělí mezi prvé dva státy podle míry jejich zavinění; jestliže míru zavinění každého z těchto států nelze stanovit, rozdělí se břemeno náhrady mezi ně rovným dílem. Toto rozdělení není na újmu právu třetího státu domáhat se celé náhrady, která náleží podle této úmluvy, od každého či všech vypouštějících států, jež odpovídají solidárně.

Článek V

1. Vypouštějí-li dva nebo více států kosmický objekt společně, odpovídají solidárně za každou způsobenou škodu.

2. Vypouštějící stát, který zaplatil náhradu za škodu, má právo předložit nárok na odškodnění jiným účastníkům společného vypuštění. Účastníci společného vypuštění mohou uzavřít dohody o vzájemném rozdělení finančního závazku, za který jsou solidárně odpovědni. Tyto dohody nejsou na újmu právu státu, který utrpěl škodu, domáhat se celé náhrady, která náleží podle této úmluvy, od každého či všech vypouštějících států, jež odpovídají solidárně.

3. Stát, z jehož území či zařízení se kosmický objekt vypouští, se považuje za účastníka společného vypuštění.

Článek VI

1. S výjimkou ustanovení odstavce 2 tohoto článku poskytuje se osvobození z absolutní odpovědnosti v té míře, v níž vypouštějící stát prokáže, že škoda byla zcela nebo zčásti bud výsledkem hrubé nedbalosti nebo jednání či opominutí, k němuž došlo v úmyslu způsobit škodu ze strany státu předkládajícího nárok, nebo fyzických či právnických osob, jež zastupuje.

2. Žádné osvobození se však neposkytuje v případech, v nichž škoda vznikla činností provedenou vypouštějícím státem, která není ve shodě s mezinárodním právem, včetně a zejména s Chartou Spojených národů a Smlouvou o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles.

Článek VII

Ustanovení této úmluvy se nevztahují na škodu způsobenou kosmickými objekty vypouštějícího státu:

a) státním příslušníkům tohoto vypouštějícího státu;

b) cizím státním příslušníkům v době, v níž se účastní na provozu tohoto kosmického objektu od okamžiku jeho vypuštění nebo kdykoliv později až do jeho sestupu, nebo v době, v níž byli v bezprostředním sousedství plánované vypouštěcí nebo přistávací oblasti na pozvání tohoto vypouštějícího státu.

Článek VIII

1. Stát, který utrpěl škodu nebo jehož fyzické nebo právnické osoby utrpěly škodu, může předložit nárok na náhradu této škody vypouštějícímu státu.

2. Jestliže nepředložil nárok na náhradu stát, jehož státní příslušnost mají fyzické nebo právnické osoby, může předložit nárok vypouštějícímu státu jiný stát ohledně škody způsobené na jeho území fyzické či právnické osobě.

3. Jestliže ani stát, jehož státní příslušnost mají fyzické nebo právnické osoby, ani stát, na jehož území byla škoda způsobena, nepředloží nárok na náhradu či neoznámí svůj úmysl nárok předložit, může předložit nárok vypouštějícímu státu jiný stát ohledně škod způsobených osobám, které v něm mají trvalé sídlo.

Článek IX

Nárok na náhradu škody se předkládá vypouštějícímu státu diplomatickou cestou. Neudržuje-li stát s příslušným vypouštějícím státem diplomatické styky, může požádat jiný stát, aby předložil jeho nárok tomuto vypouštějícímu státu nebo jinak zastupoval jeho zájmy podle této úmluvy. Může též předložit nárok prostřednictvím generálního tajemníka Organizace spojených národů, jestliže stát předkládající nárok i vypouštějící stát jsou členy Organizace spojených národů.

Článek X

1. Nárok na náhradu škody může být předložen vypouštějícímu státu nejpozději jeden rok ode dne vzniku škody nebo od zjištění vypouštějícího státu, který je odpovědný.

2. Jestliže však stát neví o vzniku škody nebo nemohl zjistit vypouštějící stát, který je odpovědný, může předložit nárok do jednoho roku ode dne, kdy se o těchto skutečnostech dověděl; toto období však nesmí v žádném případě překročit jeden rok ode dne, kdy bylo možno rozumně předpokládat, že se stát mohl při vynaložení patřičné pozornosti o těchto skutečnostech dozvědět.

3. Lhůty uvedené v odstavcích 1 a 2 tohoto článku se použijí i když nebude znám plný rozsah škody. V tomto případě je však stát předkládající nárok oprávněn revidovat nárok a předložit dodatečnou dokumentaci po uplynutí těchto lhůt až do jednoho roku poté, co bude znám celý rozsah škody.

Článek XI

1. Předložení nároku na náhradu škody podle této úmluvy vypouštějícímu státu nevyžaduje, aby stát předkládající nárok nebo fyzické či právnické osoby, jež zastupuje, vyčerpaly předtím místní prostředky k nápravě, které mohou mít k dispozici.

2. Nic v této úmluvě nebrání státu, nebo fyzickým či právnickým osobám, které může zastupovat, aby předložil nárok před soudy či správními tribunály, nebo orgány vypouštějícího státu. Stát však není oprávněn předložit nárok podle této úmluvy týkající se škody, ohledně níž předkládá nárok před soudy či správními tribunály nebo orgány vypouštějícího státu nebo podle jiné mezinárodní dohody, která zavazuje příslušné státy.

Článek XII

Náhrada, kterou je vypouštějící stát povinen zaplatit škodu podle této úmluvy, se určí v souladu s mezinárodním právem a zásadami spravedlnosti, aby se poskytla taková náhrada za škodu, jež uvede fyzickou či právnickou osobu, stát nebo mezinárodní organizaci, jejichž nárok je předkládán, do stavu, který by existoval, kdyby byla škoda nenastala.

Článek XIII

Pokud se stát předkládající nárok a stát, který má podle této úmluvy poskytnout náhradu, nedohodnou o jiném způsobu náhrady, platí se náhrada v měně státu předkládajícího nárok, nebo, požádá-li o to tento stát, v měně státu, který je povinen náhradu poskytnout.

Článek XIV

Nebude-li dosaženo dohody o nároku diplomatickým jednáním, jak stanoví článek IX, do jednoho roku ode dne kdy stát předkládající nárok oznámí vypouštějícímu státu, že předložil dokumentaci o svém nároku, zřídí příslušné strany na žádost kterékoliv z nich komisi pro zjištění nároků.

Článek XV

1. Komise pro zjištění nároků se skládá ze tří členů: jednoho, který je jmenován státem předkládajícím nárok; jednoho, který je jmenován vypouštějícím státem a třetího člena - předsedy, který je zvolen oběma stranami. Každá strana provede příslušné jmenování do dvou měsíců poté, co bylo požádáno o zřízení komise pro zjištění nároků.

2. Nedojde-li k dohodě o volbě předsedy do čtyř měsíců poté, co bylo požádáno o zřízení komise pro zjištění nároků, kterákoliv z obou stran může požádat generálního tajemníka Organizace spojených národů, aby jmenoval předsedu v další dvouměsíční lhůtě.

Článek XVI

1. Neprovede-li jedna ze stran ve stanovené lhůtě příslušné jmenování, bude na žádost druhé strany předseda vystupovat sám jako komise pro zjištění nároků.

2. Místo, jež se v komisi z jakéhokoliv důvodu uvolní, se obsadí stejným postupem, jaký byl přijat pro původní jmenování.

3. Komise stanoví svůj vlastní řád.

4. Komise rozhodne o místě či místech, kde bude zasedat a jiných správních záležitostech.

5. Kromě případu rozhodnutí a nálezu učiněných komisí o jediném členu, přijímá všechna rozhodnutí a nálezy většinou hlasů.

Článek XVII

Počet členů komise pro zjištění nároků se nezvýší proto, že dva či více států předkládajících nárok nebo vypouštějících států, vystupují společně v jakémkoliv řízení před komisí. Státy, které takto společně předkládají nárok, společně jmenují jednoho člena komise způsobem a za stejných podmínek jako v případě, když nárok uplatňuje jeden stát. Vstupují-li takto společně dva či více vypouštějících států, jmenují společně jednoho člena komise týmž způsobem. Neprovedou-li státy předkládající nárok nebo vypouštějící státy jmenování ve stanovené lhůtě, vystupuje předseda jako komise o jediném členu.

Článek XVIII

Komise pro zjištění nároků rozhodne o podstatě nároku na náhradu a pokud má být náhrada zaplacena, určí její výši.

Článek XIX

1. Komise pro zjištění nároků jedná podle ustanovení článku XII.

2. Rozhodnutí komise je konečné a závazné, jestliže se o tom strany dohodly; jinak komise vydá konečný nález mající povahu doporučení, který posoudí v duchu dobré vůle. Komise vyhlašuje důvody svého rozhodnutí či nálezu.

3. Komise vydá své rozhodnutí či nález co možno nejrychleji a ne později, než do jednoho roku ode dne svého zřízení, neshledá-li komise, že je nutno tuto lhůtu prodloužit.

4. Komise zveřejní své rozhodnutí či nález. Vydá ověřenou kopii svého rozhodnutí či nálezu každé ze stran, jakož i generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů.

Článek XX

Náklady komise pro zjištění nároků ponesou strany rovnou měrou, pokud komise nerozhodne jinak.

Článek XXI

Představuje-li škoda způsobená kosmickým objektem hrozbu pro lidské životy ve velkém měřítku, nebo vážně narušuje životní podmínky obyvatelstva nebo činnost životně významných center, prozkoumají smluvní státy, a zejména vypouštějící stát, možnost poskytnutí odpovídající a rychlé pomoci státu, který utrpěl škodu, jestliže o ni požádá. Nic v tomto článku se však nedotýká práv nebo povinností smluvních států podle této úmluvy.

Článek XXII

1. S výjimkou článků XXIV a XXVII se ustanovení této úmluvy týkající se států budou posuzovat tak, že se vztahují na každou mezinárodní vládní organizaci, jež provádí kosmickou činnost, jestliže organizace prohlásí, že přijímá práva a závazky předvídané v této úmluvě a jestliže většina členských států organizace tvoří strany této úmluvy a Smlouvy o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles.

2. Členské státy každé takové organizace, které jsou stranami této úmluvy, učiní všechny vhodně kroky, aby se zajistilo, že organizace učiní prohlášení podle předchozího odstavce.

3. Bude-li mezinárodní vládní organizace od povědná za škodu na základě ustanovení této úmluvy, jsou tyto organizace a ty z jejích členských států, které jsou členy této úmluvy, odpovědny solidárně, avšak za předpokladu, že:

a) každý nárok na náhradu ohledně této škody bude nejprve předložen organizaci; a

b) jen nezaplatila-li organizace ve lhůtě šesti měsíců dohodnutou či určenou částku jako náhradu za tuto škodu, může se stát předkládající nárok dovolávat odpovědnosti členských států, které jsou stranami této úmluvy, za zaplacení této částky.

4. Každý nárok podle ustanovení této úmluvy na náhradu škody způsobené organizaci, která učinila prohlášení podle odstavce 1 tohoto článku, musí být předložen členským státem této organizace, který je stranou této úmluvy.

Článek XXIII

1. Ustanovení této úmluvy se nedotýkají jiných platných mezinárodních dohod pokud jde o vztahy mezi státy, které jsou stranami těchto dohod.

2. Žádné ustanovení této úmluvy nebrání státům, aby neuzavřely mezinárodní dohody potvrzující, doplňující či rozšiřující její ustanovení.

Článek XXIV

1. Tato úmluva je otevřena k podpisu všem státům. Každý stát, který nepodepíše tuto úmluvu předtím, než podle odstavce 3 tohoto článku nabude platnosti, může k ní kdykoliv přistoupit.

2. Tato úmluva podléhá ratifikaci signatárních států. Ratifikační listiny a listiny o přístupu budou uloženy u vlád Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Svazu sovětských socialistických republik a Spojených států amerických, které jsou tak ustanoveny depozitárními vládami.

3. Tato úmluva vstoupl v platnost po uložení páté ratifikační listiny.

4. Pro státy, jejichž ratifikační listiny nebo listiny o přístupu budou uloženy až poté, co tato úmluva vstoupí v platnost, bude platit ode dne uložení jejich ratifikační listiny nebo listiny o přístupu.

5. Depozitární vlády budou ihned informovat všechny signatární a přistoupivší státy o datu každého podpisu, datu uložení každé ratifikační listiny a listiny o přístupu k této úmluvě, o datu jejího vstupu v platnost a o jiných oznámeních.

6. Tato úmluva bude registrována depozitárními vládami podle článku 102 Charty Organizace spojených národů.

Článek XXV

Každý stát, který je stranou této úmluvy, může navrhnout změny této úmluvy. Změny nabudou platnosti pro každý smluvní stát, jenž tyto změny přijme, od okamžiku, kdy budou přijaty většinou smluvních států, a poté pro každý další smluvní stát ode dne, kdy je přijme.

Článek XXVI

Deset let poté, co tato úmluva vstoupí v platnost, bude otázka revize této úmluvy zařazena na prozatímní pořad jednání Valného shromáždění Organizace spojených národů, aby se posoudilo ve světle dosavadního provádění této úmluvy, zda vyžaduje revizi. Avšak kdykoliv poté, co úmluva bude v platnosti po pět let, a na žádost jedné třetiny států, které budou stranami této úmluvy, a se souhlasem většiny smluvních států, se svolá konference smluvních států pro revizi této úmluvy.

Článek XXVII

Každý stát, který je stranou této úmluvy, může písemnou notifikací oznámit depozitárním vládám svou výpověď úmluvy rok poté, kdy vstoupí v platnost. Tato výpověď nabude účinnosti za rok ode dne obdržení tohoto oznámení.

Článek XXVIII

Tato úmluva, jejíž anglické, čínské, francouzské, španělské a ruské znění jsou stejně autentická, bude uložena v archivech depozitárních vlád. Náležitě ověřené kopie této úmluvy budou depozitárními vládami předány vládám signatárních a přistoupivších států.

Na důkaz toho podepsali tuto úmluvu, patřičně oprávněni, tito podepsaní.

Dáno v trojím vyhotovení ve městech Londýně, Moskvě a Washingtoně, dne dvacátého devátého března roku tisícího devítistého sedmdesátého druhého.