2. den schůze (24. července 1996)
Přítomni:
Předseda PSP M. Zeman, místopředseda PSP J. Vlach, místopředseda PSP J. Kasal, místopředseda PSP K. Ledvinka, místopředseda PSP J. Honajzer, místopředsedkyně PSP P. Buzková a 193 poslanců.
Za vládu České republiky: předseda vlády V. Klaus, místopředseda vlády a ministr spravedlnosti J. Kalvoda, místopředseda vlády a ministr zemědělství J. Lux, místopředseda vlády a ministr financí I. Kočárník, místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí J. Zieleniec, ministr P. Bratinka, ministr průmyslu a obchodu V. Dlouhý, ministr školství, mládeže a tělovýchovy I. Pilip, ministr vnitra J. Ruml, ministr dopravy M. Říman, ministr hospodářství J. Schneider, ministr životního prostředí J. Skalický, ministr zdravotnictví J. Stráský, ministr práce a sociálních věcí J. Vodička, ministr obrany M. Výborný, ministr kultury J. Talíř.
(Schůze zahájena v 9.03 hodin.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Dovolte, abych zahájil druhý den schůze Poslanecké sněmovny, přerušeného jednání třetí schůze v tomto volebním období.
Dámy a pánové, včera jsme přerušili projednávání prvního bodu našeho programu, kterým je žádost vlády České republiky o vyslovení důvěry po projevu předsedy vlády, po kterém se konaly schůze poslaneckých klubů. Nyní přichází okamžik, kdy otevřeme rozpravu k tomuto bodu pořadu, do které se přihlásila celá řada kolegů a kolegyň.
Jako první vystoupí paní Hana Orgoníková, dále pak Stanislav Gross, Zdeněk Jičínský, Miroslav Grégr, Jaroslav Bašta, Jan Bláha, Karel Machovec a další.
Dámy a pánové, otevírám tedy rozpravu k tomuto bodu a prosím paní kolegyni Hanu Orgoníkovou, aby se ujala slova. Připraví se pan poslanec Stanislav Gross.
Poslankyně Hana Orgoníková: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové. Lidská práva, poprvé deklarovaná za Francouzské revoluce v minulém století, dnes obsažená v Listině základních práv a svobod, jsou součástí ústavního pořádku České republiky. Je na nás, abychom zajistili její dodržování.
Jedním z nejdůležitějších garantů nad dodržováním lidských práv by měl být veřejný ochránce práv - Ombudsman a jeho úřad. Nepřekvapilo mne, že o úřadu veřejného ochránce práv v programovém prohlášení vlády, které dnes projednáváme, není zmínka, neboť zejména od největší koaliční strany postrádáme vůli k jeho uzákonění.
Pane předsedající, prosím, napomeňte sněmovnu.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Dámy a pánové, probíhá rozprava, prosím věnujte pozornost obsahu sdělení paní kolegyně Orgoníkové. Paní poslankyně, můžete pokračovat.
Poslankyně Hana Orgoníková: Byl by to právě veřejný ochránce práv, který by zaručil - cituji z vládního programového prohlášení "aby se občané rychle a účinně domohli svých práv", konec citátu - proto doufám, neboť zákon o veřejném ochránci lidských práv, jež předpokládáme, že bude schválen i částí těch poslanců vládní koalice, kteří vědí z běžného života, jak těžce občan svých práv dosahuje.
V minulém programovém prohlášení vlády byla pasáž věnovaná ochraně zájmů občanů České republiky a nepřipuštění posunu zákonem stanovené časové hranice 25. únor 1948 pro restituce. V současném programovém prohlášení tuto pasáž postrádám. Předpokládám však, a proto zde o tom hovořím, že to neznamená, že vláda nebude chránit zájmy občanů naší republiky, že to neznamená, že dojde k posunu zákonem stanovené časové hranice 25. únor 1948 pro restituce, a že to neznamená, že budou zpochybňovány, případně zrušeny Benešovy dekrety.
Chci, aby toto zde zaznělo, neboť snahy jsou různé, aby nikdo nikdy nemohl říkat: nebylo to ve vládním prohlášení, tedy je ring volný. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Orgoníkové, a prosím pana poslance Jičínského, aby se ujal slova. Připraví se pan poslanec Grégr.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedající, paní poslankyně, páni poslanci, býval jsem zvyklý mluvit v Parlamentě z patra a doufám, že se k tomuto dobrému zvyku budu moci vrátit. Dnes se chci ale omluvit, že své vystoupení budu číst, protože budu citovat některé prameny a neodvažuji se spoléhat v této souvislosti na svou paměť.
Ve vládním prohlášení se v preambuli hodnotí minulý vývoj velmi pozitivně a vláda se hlásí k tomu, že chce dodržovat Ústavu a ústavní pořádek. Chci se k této věci podrobněji vyjádřit právě se zřetelem k praxi vládnutí v minulém období.
Zdá se mi, že není důležité jenom to, co vláda chce dělat, ale i to, jak to chce dělat, jakými způsoby chce vládnout. Ne náhodou, když se hodnotí výsledky voleb v České republice, se velmi rozchází hodnocení domácími provládními médii a zahraničními pozorovateli, kteří sledují český politický vývoj bez oné předpojatosti tak příznačné pro pravicovou ideologii v České republice.
V minulém období Česká vláda vytvářela iluze o naší dokonalosti. Česká republika se prohlašovala za vzor dokonalé transformace postkomunistické země ve standardní parlamentní demokracii s tržní ekonomikou. Svět nás však takto jednoduše neviděl, nepřehlížel nekriticky různé jevy, které nás stále udržovaly v postkomunistickém světě.
Uvedu zde některé zahraniční soudy, protože jsou věrohodnější, než když je provádí domácí kritika, protože té se a priori přikládá stranická nebo osobní zaujatost.
Podle belgického politologa Bernarda výsledek voleb posunul Prahu mnohem blíže k tradičním parlamentním demokraciím a ukázal pozoruhodnou politickou vyspělost České republiky.
Süddeutsche Zeitung konstatuje, že teprve nyní v České republice začíná vlastní parlamentní vývoj.
Michal Frank z týchž novin napsal o pragmatismu, který se uplatňoval v minulém období ve vládní politice, že "vycházel z toho, že všechno, co jde, je také legitimní, tedy jakýsi druh přirozeného práva. Státoprávní legitimita nebo legitimita, která se řídí politickou slušností nebo dobrou parlamentní tradicí je téměř neznámá". (Respekt 1. 7. 1996.) Je to hodnocení, které z českých vládních kruhů jsme nikdy neslyšeli.
Podle belgického listu LA LIBRE BELGIQUE volby ukončily období osvícenského Klausova absolutismu. Sám kladu v této charakteristice důraz na substantivum, nikoliv na adjektivum.
Uvádím tato hodnocení v odůvodnění závěrů o dluzích bývalé vládní koalice, a v ní především ODS v čele s Václavem Klausem, ve vztahu k hodnotám ústavnosti, demokratického právního státu a parlamentní kultury. Bez připomenutí tohoto demokratického deficitu bývalé vlády nelze ani správně posuzovat toto vládní prohlášení, protože začínáme její vinou na značně zdevastovaném terénu.
Je třeba zdůraznit, že pravicová vláda po volbách v roce 1992 se řídila zásadou, že vítěz bere vše, a tak postupovala v ČNR, v níž opustila užívaný systém poměrného zastoupení v obsazení funkcí. Cituji opět Michala Franka ze Süddeutsche Zeitung: "Rigoróznost, se kterou tehdejší Klausova koalice na sebe strhla všechno, si nic nezadala s tou, se kterou o něco později postupovalo na Slovensku HZDS spolu se svými nohsledy. Rozdíl spočíval "jen" v tom, že cíle české koalice byly jiné, "méně nebezpečné" než cíle slovenské. Způsob postupu byl ale stejný." Nepěstujme si tedy iluze o tom, jak jsme byli dokonalí. V zahraničí tomu nikdo nevěřil a nevěří.
Minulá pravicová vláda začala také prosazovat stranickou personální politiku ve státní správě i v dalších institucích. Snížila význam ústavy, parlamentních institucí a demokracie vůbec. Vedení ODS spolu s vedením HZDS se rozhodlo prosadit rozdělení Československa. Nehodnotím tu teď výsledek, zajímá mě v této souvislosti způsob, jak k rozdělení došlo. Toto rozdělení se uskutečnilo neústavně a nedemokraticky, bez referenda, které pro tuto situaci předpokládala ústava. Ponížilo tak občany na objekt stranickomocenského rozhodování a do základů nové ČNR bylo položeno pohrdání občany. Britský list The Economist napsal na podzim 1992 pod titulem "Československé naschvály dvou samovládců: "Klaus a Mečiar mají sklon pracovat formou parlamentních akcí pouze tehdy, když se jim to hodí. Ani jeden, ani druhý nejsou ochotni snažit se o kompromis s těmi, kdo mají jiný názor."
Toto rozdělení Československa se tehdy dokonce prohlašovalo za vzor k následování. Bylo jím jistě vzhledem k probíhající občanské válce na území bývalé Jugoslávie. Můžeme však pociťovat dnes hrdost nad tím, že se tohoto vzoru dovolává Umberto Bossi, vůdce Ligy Severu pro snahy o rozdělení Itálie, nebo že toto rozdělení našlo ohlas u separatistických sil v Kanadě a v Belgii? Otázku si zodpovězte sami.
Při vzniku nejvyšších orgánů samostatné České republiky byly popřeny výsledky voleb z roku 1992. Při pracích na nové ústavě nebyly vzaty v úvahu věcné náměty opozice. Sociálně demokratičtí poslanci předložili návrh ústavy, ale ten pod formální záminkou nebyl zařazen na pořad jednání, ačkoliv byl v mnohém právnicky lépe propracován a obsahoval také instituty, které v současné ústavě chybí, např. referendum, soudcovskou samosprávu, lepší vymezení územní samosprávy, přesnější ustanovení o poslancích. Neumožňoval například zákonodárnou iniciativu jednoho poslance, která v parlamentu, zvoleném na stranickém principu, je nesmyslná. Tam má poslanecká iniciativa smysl jako skupinová iniciativa. Tehdejší ČNR - dokonce se tak stalo v tajném hlasování - odmítla zřídit Prozatímní Senát.
O bývalé Poslanecké sněmovně napsal list Süddeutsche Zeitung ještě před letošními volbami: "Český parlament bude volen vlastně vůbec poprvé, protože ten dosavadní byl zvolen ještě jako jakýsi zemský sněm. Tento parlament, do něhož byla zvolena až druhá politická garnitura země, udělal kariéru. Právně se sice pohybuje ve vzduchoprázdnu, ale je docela typické pro situaci ČR, že zde nepovažovali za nutné dát zvolit i druhou komoru parlamentu - Senát, jak to předpokládá ústava. Kdyby brali Češí svou ústavu vážně, nemohl by platit žádný jím schválený zákon, protože ho nepotvrdil Senát." V této souvislosti mi jde o institucionální strukturu, nikterak neznevažuji práci poslanců bývalé Poslanecké sněmovny, kteří v ní obětavě pracovali.
Legitimita ústavních orgánů České republiky na počátku vzniku nového státu byla tedy z demokratického hlediska pochybná. Co to bylo za zvláštní vládu v parlamentní republice, když její předseda a další členové nebyli členy parlamentu? Vládní koalice tomu nepřikládala žádný význam a nesnažila se tento závažný nedostatek z hlediska ústavnosti nikterak napravit. Despekt k ústavě byl trvalým rysem vládnutí bývalé vlády Václava Klause. Připomeňme si jeho přezíravé stanovisko, že ústava není svatá, jímž odůvodňovala své trvalé odmítání zřídit vyšší ústavně samosprávné celky. Sem patřila i nevůle zvolit Senát a ustavit Nejvyšší správní soud. Ani jedna z těchto ústavních institucí dosud neexistuje.
Ideologický přístup k otázkám, týkajícím se základů právního státu a jeho institucionální struktury, nepříznivě působil na přijímané zákony. Platí to například o nedomyšleném zrušení Generální prokuratury, kdy byly zrušeny různé právní záruky zákonnosti, např. všeobecný dozor, aniž byly nahrazeny jinými právními prostředky. Nebyly vytvořeny žádné právní instrumenty k zajištění zájmů státu v majetkové sféře. Například na vytvoření finanční prokuratury se stále čeká. Sem patří i dluh vlády, která nepředložila návrh zákona o státním majetku a jeho správě. V normálním právním státě - a podle Ústavy České republiky jsme demokratickým právním státem - nemůže s takovýmto majetkem vláda disponovat bez přesných pravidel stanovených zákonem. Představa, že by vláda mohla darovat bez zákonného podkladu přes 170 tisíc hektarů lesa, je z tohoto hlediska absurdní. Takovéto ustanovení nebo takovýto postup by za první republiky byl zcela vyloučen. Majetek státu nepatří vládě, ta je povinna jej spravovat, a to podle přesných zákonných dispozic, stanovených parlamentem. Je třeba zdůraznit, že je to státní majetek, nikoliv vládní majetek.
Ve vládním prohlášení se vyslovuje záměr připravit rekodifikaci občanského práva. V této souvislosti je třeba pracovat i na novém zákoníku práce a bylo by v zájmu věci, aby věcný přístup k řešení těchto složitých právních problémů nebyl zatlačován ideologickou motivací, která se ve vztahu k této problematice projevovala před volbami.
Budování institucí demokratického právního státu a jejich efektivní činnost, není stranickou záležitostí, a to ani ne vládní koalice. Musí na něm participovat i opozice, protože tyto instituce musí existovat a působit, i když se třeba po volbách stranickopolitické složení vlády změní. V tomto ohledu je třeba docenit Listinu základních práv a svobod a připravit zákony, které předpokládá. Legislativní deficit minulé vlády ve vztahu k Listině je opět značný.
Vládní koalice v čele s ODS se v minulém období chovala, jako by její Vláda v České republice byla na věky. Metody spolupráce, konsenzu, které se uplatňovaly v České národní radě i ve Federálním shromáždění v letech 1990 - 1992, byly nahrazeny metodami konfrontace, jež těžce poškodily českou politickou kulturu. Nyní, když se složení Poslanecké sněmovny značně změnilo, je třeba změnit i obsah vládní politiky, aby více brala v úvahu požadavky našich občanů. Musí se však změnit způsob vládnutí. Občané před volbami byli ve své většině přesvědčeni, že se v České republice vládne ve prospěch menšiny, že politikové se starají o občany jen tehdy, když jim jde o jejich hlasy, potom se však o ně již nezajímají. Změnit tento postoj k vládnutí vůbec nebude jednoduché, protože jednání stran vládní koalice o sestavení nové vlády někdy připomínalo především boj o stranické a osobní pozice, než snahu o sestavení vlády, jež bude s to vládnout lépe a odpovědněji než předchozí. Některá jména ve vládě pak nejsou zárukou, že se nebudou opakovat vady a nedostatky v činnosti resortů, řízených těmito ministry.
Sociálně a politicky citlivější a jemnější způsob vládnutí, účinná parlamentní kontrola vlády jako celku i jednotlivých resortů - to jsou nezbytné podmínky pro obnovení a zvýšení důvěry občanů v ústavní instituce. Zvláště v Poslanecké sněmovně bychom si o těchto otázkách měli učinit jasno. K tomu je nezbytné, aby přestala uvnitř vládní koalice i nepřípustná kumulace funkcí poslance s funkcemi ve státní správě, kterou vylučovala i ústava první České republiky.
V tomto období bude důležité, aby poslanci dokázali jednat ne v duchu primitivních tržních představ o politice, které ji redukují na kramářské politikaření, ale aby se dokázali chovat i v současné pokleslé společenské morálce v duchu staré zásady Salus rei publicae, lex suprema esto! - Blaho státu budiž nejvyšším zákonem!
Volby ukázaly, že se nevyplácí občany podceňovat. Neměli bychom je podceňovat ani v období po volbách. Pokud vláda dostane důvěru, bude třeba, aby na straně vládní koalice i na straně opozice se vypěstoval potřebný smysl pro realitu, pro to, co je potřeba udělat v zájmu politické stability v zemi, aby se obě strany dokázaly vzájemně respektovat.
To vyžaduje nový způsob politiky, který se v minulém období neuplatňoval. Musíme se ho všichni učit a na tom, jak jej zvládneme, bude záležet i příští politický vývoj v České republice.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Jičínskému. S faktickou poznámkou se hlásí pan kolega Pleva. Připraví se na své vystoupení pan poslanec Grebeníček, který se přihlásil se stanoviskem klubu a dostane přednost.
Poslanec Petr Pleva: Já bych se chtěl jenom zeptat pana kolegy Jičínského, která ta provládní média měl na mysli? Mě teď žádná nenapadají.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Pane kolego, v souladu s jednacím řádem se můžete na svého kolegu obracet prostřednictvím předsedajícího. Pouze prostřednictvím předsedajícího. Prosím, abyste příště zákon respektoval. Děkuji. Pan kolega Grebeníček má slovo. Připraví se pan poslanec Miroslav Grégr.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Pane předsedající, pane premiére, dámy a pánové, máme rozhodnout o důvěře vládě, která je svým složením a svým programovým prohlášením pokračovatelkou vlády minulých čtyř tet. Tak jako před čtyřmi lety, i dnes vláda Václava Klause slibuje. Dnes už víme, co od ní můžeme čekat. Od slušné opoziční strany nikdo nemůže očekávat, že bude staronovou vládu chválit. Mám povinnost vystoupit zde s argumenty, které mohou zaznít až nyní, protože závěrečný účet předchozí vlády Parlamentu ke kontrole předložen nikdy nebyl.
Mám povinnost vás upozornit na rizika spojená s pokračováním vládní politiky Občanské demokratické strany, Křesťansko-demokratické unie - Československé strany lidové a Občanské demokratické aliance. Uplynulé čtyři roky, na jejichž počátku se aktivním přičiněním stran vládní koalice rozpadl společný stát Čechů a Slováků, byly plné nedemokratické vládní arogance a nezodpovědnosti.
Na jedné straně asociální pokusy ušetřit - pomocí ohromného úřednického aparátu - na chudých a středních vrstvách, na straně druhé odmítání jakékoli hospodářské politiky, proexportní politiky a ochrany domácího trhu, většiny občanů a národních zájmů.
Nová vláda tyto roky, jak už bylo v jiné souvislosti zde zmíněno, v preambuli programového prohlášení hodnotí jako mimořádné a úspěšné. Přitom jediným zásadním a nesporným úspěchem této vlády je gigantický výprodej národního majetku, zašantročení nezměrných hodnot, které přestaly přinášet prospěch celé společnosti.
Příští vláda chce prý dále posilovat demokracii a právní stát. Ale celé čtyři roky naopak vláda stran pravicové koalice usilovala o omezení demokracie, odmítla přijmout zákon o referendu. Občané byli arogantně označováni jako ulice neschopná rozhodovat o základních otázkách svého života. "Parlamentní většina" ODS, KDU-ČSL a ODA nedemokraticky odmítala dokonce i diskutovat o návrzích opozice, uzurpovala všechny funkce v Poslanecké sněmovně pro sebe.
Vláda Václava Klause s využitím své stranické většiny v Parlamentu odmítala parlamentní kontrolu a ani v závěru svého volebního období nenašla odvahu předstoupit před poslance se závěrečným účtem. S demokratickým právním státem je takové jednání neslučitelné.
Jak máme věřit, že budoucí vláda chce posilovat demokracii a právní stát, když už při ustavování nové Poslanecké sněmovny strany vládní koalice spolu s Českou stranou sociálně demokratickou se rozhodly v nedemokratických praktikách pokračovat. Voliči chtěli změnu těchto praktik. Přihlášení se budoucí vlády k účinnému boji s kriminalitou a k zajištění ochrany společnosti před novými formami trestné činnosti není rovněž věrohodné. Kriminalita za této vlády dosáhla nevídané výše a zločin prorůstá do policie a celé státní správy. Aféry byly ututlávány, opatření proti korupci zamítána.
Lze věřit vládě, která nabízí vyšší trestní sankce, ale jejíž lidé celé čtyři roky odmítali přijmout zásadní opatření v boji se zločinem? Blahovolně dopustili propírání špinavých peněz? Mnohamiliardové daňové úniky a nekontrolovatelné čachry ve výprodeji státního podnikatelského majetku? Je možné podpořit vládu, která chce podle závazné koaliční dohody ve výprodeji národního majetku dále pokračovat? Lze snad alespoň doufat, že příští vláda vytrvá ve svém deklarovaném úmyslu ponechat v rukou státu podíl v nejziskovějším odvětví - ve sféře bank. Kéž by také usilovala o kontrolu ve strategicky důležitých podnicích a odvětvích, jako např. v energetice.
Dnes, kdy už je většina národního podnikatelského majetku zcizena, jako výsměchem slibuje vláda zákon o majetku státu. Kde je u této vlády záruka, že bude přijat takový zákon, který majetek státu skutečně ochrání? Není žádná záruka. Důvodně se obáváme, že zákon přijde pozdě a k rušení tohoto zákona budou ututlána podobně, jako případ zastavení kulturních památek v souvislosti s tzv. Lotynkou, kde se podíleli lidé blízcí Občanské demokratické straně a předsedovi vlády.
Návrh na snižování podílu výdajů veřejných rozpočtů na hrubém domácím produktu o jeden procentní bod ročně je skandální. Slib občanům, že toto ochuzení veřejných výdajů půjde ruku v ruce se snižováním daní a celkového odvodového zatížení považujeme za populistický. Přinese prospěch jen majetným. Na chudých stát ušetří, protože jejích daňové úlevy při malých příjmech budou zanedbatelné.
Tento záměr příští vlády je v rozporu s civilizačními trendy moderní společnosti. Ukazuje však, že po čtyřleté nezodpovědnosti se titíž lidé znovu chtějí zříkat odpovědnosti za oblasti financované ze státního rozpočtu. O kvalitách staronové vlády svědčí, že musela uplynout léta, než jí došlo, že ve všech vyspělých zemích existuje proexportní politika a ochrana domácího trhu.
Když jsme doporučovali podporu exportu, vláda a její poslanci byli hluší, protože to říkali komunisté. Když totéž požadovali podnikatelé, byla vláda dlouho hluchá i k ním. Ideologické fráze o ničím neomezeném trhu, spásnosti soukromého vlastnictví se v realitě ekonomického života v českém průmyslu a zemědělství zdiskreditovaly a ústup od nich přivítáme.
Škoda jen, že procitnutí vládních stran a jejich politiků, pokud je míněno vážně, přišlo tak pozdě.
V oblasti bydlení a bytové výstavby by bylo žádoucí vyhlásit stav nouze. Byla to právě vláda Václava Klause, která nechala zhroutit bytovou výstavbu pod heslem "Ať se každý stará sám o sebe". Komunistická strana Čech a Moravy bude důsledně kontrolovat, zda nově objevená potřeba státní podpory bytové výstavby a politiky v oblasti bydlení je míněna dostatečně vážně. Přivítáme, pokud se dosavadní antizemědělská politika změní, nemůžeme však souhlasit s tím, že se budoucí vláda chce zbavit základního lesního a půdního fondu ve vlastnictví státu. Znamenalo by to připravit nevratně příští generace o nezměrné hodnoty. Nechť stát jako řádný vlastník zemědělskou a lesní půdu pronajímá, pokud ji odmítá obhospodařovat sám. Rozumný vlastník, tím méně stát, však nemá právo budoucí generace o tyto hodnoty připravit. Nebo snad krize, do které strany vládní koalice při špatném hospodaření a nakládání s majetkem zemi uvrhly, je tak hluboká, že je třeba prodávat i půdu?
Programové prohlášení nesděluje, kde vzít prostředky na lidsky slušnou sociální politiku při zamýšleném snižování podílu veřejných výdajů na hrubém domácím produktu. Dnes v podílu veřejných výdajů na hrubém domácím produktu do sociální a zdravotní péče za vyspělou Evropou zaostáváme a další snižování tohoto podílu naše zaostávání prohloubí.
V programovém prohlášení obecné formulace nic neříkají o tom, zda příští vláda nadále trvá na nákladném asociálním systému vyplácení dětských přídavků. Bezohledné zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu, nesmírně kruté k mnoha kategoriím pracovníků, chtějí strany koalice zachovat. K čemu se příští vláda veřejně hlásí, je protiústavní záměr zavádět poplatky pacientů ve zdravotnictví a školné na vyšších a vysokých školách. My to odmítáme, my to důsledně odmítáme.
Dostatečným varováním nebyly - zdá se - ani první případy úmrtí špatně pojištěného pacienta, rušení pohotovostních služeb a pohotovostních lékáren. Nový nápad, že pacient bude rozhodovat, protože bude finančně zaineteresován, kdy a jak se léčit, popírá logiku zdravého rozumu. Odpovědnost zde má přece lékař. Ve školách už dnes je patrný rozdíl mezi možnostmi dětí z majetných a nemajetných rodin. Zavádění dalších omezení, např. formou školného, znamená fakticky omezení a zrušení rovného práva na vzdělání. Proti tomu rozhodně protestujeme.
Proklamovaný proces odstátňování kultury za současné společenské situace chápeme jako útěk státu od povinnosti podporovat rozvoj národní kultury a vzdělanosti. Přesun odpovědnosti ze státu na obce a regiony bude znamenat při existenci chudých a bohatých obcí a regionů zejména omezení a útlum kulturních aktivit v řadě oblastí státu.
Závazek příští vlády vycházet v ekologické politice z programu Státní politika životního prostředí a hledat definici vlastnictví přírodních zdrojů mnoho neznamená. Při známé dosavadní vládní aroganci k ekologii, kterou zde přítomný Václav Klaus dle svého výroku nepovažuje za vědu, by mohl resortu životního prostředí vrátit vážnost jen obecně uznávaný odborník.
Koaliční plán převedení kompetencí vodního hospodářství z Ministerstva životního prostředí na Ministerstvo zemědělství vůbec nenaznačuje ochotu nové vlády řešit ekologickou problematiku kompetentně. Narychlo povolená výstavba cementárny na hranici Chráněné krajinné oblasti Tmaň je výstražným mementem, stejně jako vládními úředníky umožňovaná arogance zlatokopů. Ostatně, i plánované vydání státních lesů katolické církvi, tedy vlastníkovi, jehož rozhodovací centrum je mimo naše území, ve Vatikánu, je příznačné. Není jediný logický důvod pro to, aby katolická církev dostala darem ohromné rozlohy lesů z národního majetku a od služby věřícím přešla k podnikatelské činnosti.
Rád bych Křesťanskodemokratické unii - Československé straně lidové osvěžil paměť. I hlasy lidoveckých ministrů a poslanců v roce 1947 rozhodly o tom, komu patří lesy, o které dnes tak vehementně a za pomoci demagogických argumentů usiluje katolická církev.
Rádi bychom ve vládních záměrech nalezli konkrétní závazky, že vláda bude respektovat Ústavu, zatím tomu tak nebylo, a rozšíří demokratická práva občanů. Nic z toho, s výjimkou závazku regionální samosprávy, však v prohlášení vlády a zejména v koaliční dohodě ODS, KDU-ČSL a ODA nenalézáme.
Požadujeme zavázat příští vládu, aby občany otevřeně informovala o výhodách a nevýhodách našeho vstupu do Evropské unie, aby v našem národním zájmu, zájmu celoevropské bezpečnosti a míru přehodnotila své postoje ke vstupu do vojenského bloku NATO, který po rozpuštění Varšavské smlouvy je pouze nesmyslným pozůstatkem studené války a marně hledá svoji identitu.
Obáváme se zcela oprávněně, že vláda, která znebojeschopnila naši armádu, prosazovala vstup do NATO za pomoci manipulačních kampaní, bez referenda, aby před občany zatajila závažné skutečnosti. Tvrdíme, že NATO je pakt, jehož rozhodující členové často porušují mezinárodní závazky a blokují cestu k mírové Evropě a celoevropskému systému kolektivní bezpečnosti. Viníme bývalou vládu, že namísto aktivní mírové politiky směřující k posílení autority Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a k vybudování systému kolektivní bezpečnosti v Evropě na principu vzájemné rovnosti všech zúčastněných se jednostranně orientovala na velmocenský vojenský blok. Nová vláda chce v této jednostrannosti, bohužel, pokračovat.
V zahraniční politice České republiky odmítáme dosavadní ideologizaci a nevyváženost. V politice k Rusku nemůžeme souhlasit se způsobem podpory, kterou vyjadřuje česká zahraniční politika osobám a silám zcela nedemokratickým. Nesouhlasíme s ideologickými přístupy, které přeceňují naše vztahy se západními zeměmi a podceňují zejména možnosti ekonomické spolupráce i obchodu se Slovenskem, Polskem, Ukrajinou, Ruskem.
Od každé nové vlády očekáváme důstojnou politiku ve vztahu k Německu, vedenou z pozic rovný s rovným, zaměřenou do budoucnosti, nepřipouštějící zákulisní machinace, tajná vyjednávání s tzv. sudetskými Němci a jejich zástupci. Nikoli ústupky velmocenskému sousedovi, ale odškodnění našich obětí fašismu je to jediné, co nebylo vinou německé politické reprezentace z minulosti dořešeno a o čem lze ještě půl století po druhé světové válce jednat.
Poslanci klubu zvolení za Komunistickou stranu Čech a Moravy přes tyto vznesené zásadní výhrady jsou rozhodnuti v tomto parlamentu podpořit každou konkrétní věc, každý návrh, který povede ke zlepšení života našich občanů, k naplnění ústavy, rozšíření demokracie a k oprávněné obhajobě národních zájmů. To také ve svých vystoupeních k jednotlivým problémům budeme specifikovat.
Budoucí vládní sestava, která předstupuje před parlament se žádostí o důvěru, na základě našich dosavadních zkušeností, na základě koaliční dohody, kterou je vázána, i na základě programového prohlášení, které předkládá, naši důvěru však nevzbuzuje. Vládu, která chce pokračovat v ochuzování národního majetku, omezování již jednou dosažených lidských a občanských práv, zejména práva na bezplatné vzdělání a bezplatnou zdravotní péči, vládu, která nadále utíká od své odpovědnosti v řadě oblastí a zvýhodňuje majetné, podpořit nemůžeme.
Jsme však připraveni diskutovat. Pokud chtějí koaliční poslanci vstoupit do věcné diskuse a zužitkovat naše podněty ve prospěch občanů, jsme ochotni jednat. My totiž chceme rozvoj, ne útlum ekonomiky. My chceme důstojnou sociální péči, ne ponižování občanů. My chceme vzdělání a kulturní hodnoty dostupné všem, bezplatnou zdravotní péči, tedy péči bez přímých plateb pacientů, každému, kdo ji potřebuje. My chceme rovnoprávné postavení České republiky v mírově utvářené Evropě. Proto je projednávané programové prohlášení vlády České republiky pro poslanecký klub Komunistické strany Čech a Moravy nepřijatelné.
Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)