Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Špidlovi, prosím, aby se slova ujal pan poslanec Josef Wagner, připraví se pan předseda sněmovny Miloš Zeman.
Poslanec Jozef Wagner: Pane předsedající, pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte, abych se ve svém vystoupení především zmínil o tom, co považuji za nejdůležitější - o pohledu do budoucnosti.
Vládní prohlášení je povinováno mluvit především o ní a mám zato, že se o ní pokusilo mluvit. Ten úmysl nelze oddělit ovšem od východisek ani od vztahu svářících se stran. Ty se definovaly v uplynulém období i v předvolebním hašteření. Ukazovalo se to nesmiřitelně jako voda a oheň. Nebudu rekriminovat. Nastala chvíle shody změny okolností. Občan - volič rozhodl o poměru sil v této sněmovně. V jeho rozhodnutí je výzva. Výzva k tomu, abychom v zájmu občanů a země našli způsob, jak budeme spolupracovat a hledat ta nejlepší řešení. Abychom je mohli najít, musíme si jasně definovat, komu co přísluší, co je koho odpovědností. To je základní kámen toho, o čem je třeba se předem vzájemně přesvědčit.
Vláda má vládnout, parlament ji má kontrolovat a rozhodovat o legislativě. Obě role jsou nezáměrné a nezastupitelné. Kdokoli by učinil pokus je zaměnit, převzal by na sebe obrovskou míru odpovědnosti, kterou nemůže z ústavních principů unést a která mu nepřísluší.
Rád bych zde řekl, že nejsem v situaci, že bych museí teď a v tuto chvíli z tohoto místa provádět ostrý kritický rozbor vládního prohlášení nebo ostře kritizovat názory konzervativní a liberální, protože jsem tak činil v předchozím parlamentě při každé příležitosti, kdy jsem cítil, že tyto názory nejsou ve shodě s tím úhlem pohledu, na nějž my, sociální demokraté, máme zcela jiný názor a jinou pozicí.
O těchto názorech, pozicích a úhlech pohledu je politika. Myslím si, že je třeba hledat taková řešení, která typicky jednostranná řešení z jednostranných úhlů pohledu posunou jinam, která budou nalézat taková řešení, která jednostranně viděné problémy a jejich jednostranná řešení budou moci jakoby mimochodem, mimoděk nebrat v úvahu, protože ony se nestanou předmětem řádného zájmu, a budou zde řešení, která vyhoví oběma pohledům, ale k tomu je potřeba vůle z obou stran.
Rád bych řekl, a to je poslední malá rekriminace, že designovaný premiér dokonce neopoměl v minulém období, a to dokonce na velmi významné politické události - kongresu své strany - označit některé své politické odpůrce nikoli za protivníky, ale nepřátele.
Jestli s touto filozofií se pan premiér rozloučil při sestavení nové vlády, pak je zde naděje, že v této sněmovně se bude dát spolupracovat To není jen o úhlech pohledu, to je i o lidských postojích, o lidském chování, o schopnosti si naslouchat. To, co pět hlasů navíc, nebo čtyři hlasy navíc, přes sto v minulé sněmovně vytvořilo jako záminku k přezíravému postoji proti menšinovému názoru, proti menšině, by mělo zaniknout. To je také otázka politické kultury. Jen ta společnost je demokratická, která ctí práva menšin. A menšinová vláda a její premiér by měli z tohoto faktu vycházet. Já se domnívám, že je na něm a na této vládě, aby tento signál jasně a zřetelně vyslali do opozičních lavic.
Nyní dovolte, abych na jednom tématu, které se už zde objevilo, dokumentoval, že právo nemusí být vždy tím hlavním, co svářící se strany pojímají jako základ svého jednání.
Dověděli jsme se z publikovaného dodatku ke koaliční dohodě, že bude restituován církevní majetek. Nechci toto téma učinit předmětem, a už vůbec ne hlavním předmětem, svého vystoupení, ale chci na něm demonstrovat, že situace je zde velmi a velmi komplikovaná. Nařízení rakouského Ministerstva spravedlnosti ze dne 13. července 1860 č. 175 říšského zákoníku o zcizení a zavazení jmění katolických kostelů a obročí duchovních ústavů praví: v článku 30. konkordátu prohlášeného patentem z 5.11.1855 č. 195 říšského zákona se nařizuje, že církevní majetek nesmí být ani prodán ani značně zatížen bez povolení císaře.
Je jasné a zřetelné, že tento majetek byl předmětem veřejného práva. Bylo tomu tak až do roku 1948, do zrušení příslušných zákonů pocházejících ještě z Rakouska. Jednání o této věci je velmi a velmi složité. Jestliže zde platila zásada - co bylo ukradeno, má být navráceno (alespoň v míře možné) - nemůže se tato zásada popřít tím, že se bude postupovat v rozporu s historickou skutečností. Právní stav v této věci je velmi komplikovaný.
Ještě v minulé sněmovně jsem interpelací žádal ministra kultury, do jehož resortu to patří, aby předložil návrh novely zákona o církvích a náboženských společnostech, aby vůbec mohlo být jasné, komu a co se dá, jaký majetek může být vydán a komu může být vydán, kdože je právním subjektem. Ta komplikace je ještě větší. Je otázkou, kdo je a kdo není českým právním subjektem a zda není ve hře cizí právní subjekt. Otázky jsou velmi a velmi složité.
Dovoluji si proto říci - pokud vláda bude postupovat tak, jak naznačila, nedomnívám se, že coby poslanec, který ztratil šanci v Poslanecké sněmovně postupem obvyklým pro poslance, tedy zákonodárnou iniciativou či jinak v této věci něco konat, mám za to, že má nárok konat s jinými plnoprávnými občany této země tak, aby občanskou iniciativou vyvíjel tlak na vládu i zákonodárný sbor, aby v těchto věcech postupovala v souladu s právem. Nechci činit tento problém jako rozhodující pro otázku vyslovení či nevyslovení důvěry vládě, protože se domnívám, že i kdyby vláda rozhodla tak, jak inzerovala, že rozhodnutí je napadnutelné, a to na několik způsobů u soudní moci.
Žádný český právní subjekt, ani fyzická osoba, ani vláda sama se nemůže vyhnout soudní jurisdikci. Může být žalována, může být žalováno její rozhodnutí. Nedomnívám se, že tato cesta není vhodná, ale domnívám se, že je důležité, aby si vláda uvědomila, že právní stát má i tyto možnosti.
Nyní dovolte k věcem rozpočtovým. Náš hlavní problém je zcela jednoznačně v rozhodující otázce, v otázce schopnosti české ekonomiky najít patřičná tempa růstu. A dovést je k těmto tempům růstu přísluší vládní hospodářské politice. To je její odpovědnost, o tom hovořili mnozí mí kolegové.
Rozpočtově je to jen důsledek - výsledek ekonomiky. Ale důsledek, který může nebo nemůže splnit vládní úmysl deklarovaný v programovém prohlášení dále snižovat daňovou kvótu. To samozřejmě přivítá každý občan této země - jak my zde v této místnosti, tak každý mimo ní. Ale za jedné podmínky: že bude vše, co považujeme v souhrnu a ve svém většinovém názoru za potřebné, fungovat, že stát zaručí občanům to, co ve své většině od státu očekávají.
Domnívám se, že před námi nestojí tedy problém debatovat o tom, jestli vyrovnaný, přebytkový či dokonce schodkový rozpočet. Před námi stojí problém hledat řešení, abychom rozpočtem byli schopni pokrýt potřeby českého státu a abychom prokázali, že tak budeme činit za situace, že opustíme - pokud možno - navždy praxi minulého režimu, že co rozpočtově nepokryl a nedokázat pokrýt, nechal chátrat a rostl nesmírný vnitřní dluh. Domnívám se, že je naší povinností ptát se, co jsme schopni rozpočtově pokrýt a co současně se pokrýt nedá, protože výkonnost ekonomiky není taková, aby to pokrýt šlo. Toto je potřeba přesně definovat.
Každý resort by měl informovat sněmovnu o tom, jaké problémy odkládá na příště, jak mohou ohrozit tuto zemi a její občany na příště, jak mohou zatížit občana, a to občana, o něhož každý z nás chce pečovat nejlépe, tj. své děti a vnuky. Jestliže budeme postupovat tak, že se budeme tvářit, že náš rozpočet je vyrovnaný a že je všechno v pořádku a na mnohé výdaje nezbyde a budeme zatěžovat příští generace, je to krátkozraké a špatné. Ale abychom věděli, jako to je, požadují, aby se vláda postarala o kvantifikaci toho, co v této době a v tomto volebním období nemůžeme zajistit, a aby resortní ministři při příslušném projednávání rozpočtu sdělili, co ve svém resortu odkládají tak, že to může vyvolat komplikace na příště.
Rád bych řekl, že mám zvláštní pocit z některých statistických údajů, a zejména z těch, o kterých říká předseda Statistického úřadu, že nám je nemůže dát k dispozici, že buď je to obtížné, nebo by to bylo drahé. Velmi rád bych např. viděl v české statistice kromě hrubého domácího produktu též víc - hrubý národní produkt jako ocenění našich vztahů s cizinou.
Bylo mi řečeno předsedou Statistického úřadu, že jednak to bude v této době nevýznamné a jednak metodika výpočtů je komplikovaná. Od toho je statistika, aby zvládla i komplikované.
V disentu v době dávno minulé jsme četli s velkou chutí mnohé informace, které ukazovaly, jak občané demokratických států vědí, jaké jsou u nich poměry - kvantifikovaně. V Actuellu - časopisu vyslanectví Spolkové republiky Německo - jsme po celá léta viděli, kolik minut práce musí pracovat občan Spolkové republiky, tedy průměrný občan, s průměrným výdělkem, aby si vydělal na chleba či auto. Tyto výpočty by byly zajímavé v časové řadě s pro tuto zemi a její občany.
Snad bych mohl při této příležitosti říci, že ještě jeden statistický údaj je významný při srovnávání údajů např. o inflaci. Nám se dostává statistiky o průměrných platech resortů, ale vůbec se nám nedostává statistiky o průměrných platech řemesel. Již Tocqueville v Americe před sto lety v jiné historické situaci pravil jasně a zřetelně, že americká situace je taková, že si váží práce. Já se domnívám, že se český občan v tomto neodlišuje, že si rovněž váží práce a chtěl by vědět, jaká je hierarchie hodnot této práce, jaká řemesla si vážíme prostřednictvím peněz více a jaká řemesla méně. Zvláště v době popřevratové je to důležité, protože vytváříme skutečně novou hierarchii hodnot. Tolik těchto několik poznámek ke statistice.
Nyní několik poznámek obecných k daním.
Náš vstup do Evropské unie bude dán i tím, jakou míru harmonizace s daňovými soustavami Evropy nám umožní situace české ekonomiky. Ale současně je nesmírně důležité, abychom tento problém nevnímali Jenom jako míru harmonizace, ale jako problém, který v systémovém řešení může odstranit mnohé naše spory, vznikající z různých politických úhlů pohledu. Např. změna daňového systému tak, aby vše bylo podrobeno příslušné dani z příjmů, skončí některé debaty, které se pak budou jevit nadbytečnými, o tom, co je adresné a neadresné, protože každý příjem bude podroben dani.
I toto je jedna z variant. Neříkám ji pro pana ministra financí jako námět k realizaci, říkám ji jako námět pro to, abychom hledali řešení, která umožní odstranit jiné navazující a další spory. Evropa řeší podobné problémy jako my, přestože na daleko jiném základě a v jiné situaci.
Jedním z těchto problémů jsou i fondy, důchodové a zdravotní pojištění. Ten problém není český, všude je situace komplikovaná a všude se zápasí se zdroji. My jsme kdysi v roce 1991 při projednávání návrhu zákona o tzv. velké privatizaci do tohoto zákona navrhli (a bylo přijato se souhlasem tehdejšího ministra financí a dnešního českého premiéra) řešení že tyto fondy mohou být rozšířeny o zdroje z privatizovaného majetku. Toto řešení se jeví jako standardní, protože ho doporučují i ctěné mezinárodní instituce, jako je Světová banka. Byl bych rád, kdyby se pan premiér jednoznačně vyslovil, že takovéto řešení bude předmětem zájmu a studia české vlády a že v příslušné chvíli dá k němu stanovisko.
Odstranění problémů může spět jen tehdy k cíli, když budeme nacházet mimořádné zdroje. Tyto zdroje můžeme najít jen tak, že se budeme snažit zcela bezpečně postavit fondové hospodaření na pevný základ.
A pokud mluvím o hospodaření, nezbývá mí než kritickou poznámkou se vrátit k nám, k minulému parlamentu i k minulé vládě. Dostali jsme do sněmovny pod č. 60 parlamentního tisku návrh zásad zákona o státním majetku. Nevynutili jsme si jako sněmovna, aby byl projednán. Nevynutili jsme si jako sněmovna, aby byl předložen zákon. A vedlo to k mnoha a mnoha nepříjemnostem, ke stavu, který prodlužuje bezprávní stav z minulého režimu. Rád bych slyšel od pana premiéra jakýsi časový legislativní plán, kdy příslušné zákony o všech formách veřejného majetku vláda hodlá poslat do sněmovny, aby tento stav byl odstraněn.
Samozřejmě vnímám, že ten problém je složitější o to, že má nesmírnou souvislost s vyššími územními samosprávnými celky a s následnými změnami, ale právě proto by vláda měla předložit koncepci co dříve a co později, aby všechny tyto problémy mohly být řešeny.
Vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi závěrem říci s odvoláním na autoritu, kterou někteří můžeme brát jako svou, jiní jako obecnou a jíní jí nevnímat, na Johna Stuarta Milla, že ve všech lidských věcech jsou potřebné protikladné vlivy, aby si navzájem dodávaly života a účinnosti. Já se domnívám, že v této sněmovně je těch protikladných vlivů právě dost, aby dokázaly dávat impulsy příští dobré spolupráci v zájmu Českého státu. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Jozefu Wagnerovi. Prosím, aby se slova ujal předseda sněmovny pan Miloš Zeman. Připraví se pan poslanec Oldřich Vrcha. Dámy a pánové,, prosím o klid.
Předseda PSP Miloš Zeman: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci, když každý z nás rozhoduje, zda vysloví či nevysloví důvěru vládě, rozhoduje se pravděpodobně na základě dvou hlavních faktorů. Tím prvním faktorem je obsah programového prohlášení vlády, tím druhým faktorem je její personální složení. Uvědomují si, že poslanec se má rozhodovat v souladu s ústavou podle svého svědomí a nikoliv podle své stranické příslušnosti. Uvědomuji si také, že každý z nás je formován svými hodnotovými postojí, svojí životní orientací. Měl by je jasně vyznat a nikdy by je neměl pokládat za absolutní pravdu, ale pouze za pravdu dílčí, protože toto sdělování dílčí pravdy umožňuje komunikaci s druhými, výměnu argumentů a výměnu názorů, zatímco sdělování toho, co pokládáme za pravdu absolutní, nás všechny může jenom stavět do situace misionářů, kteří se pokoušejí obrátit nevěřící dav na jedinou víru pravou. Nechci být misionářem, chci vám pouze sdělit své argumenty a své pochybnosti a pokorně vyznávám, že vycházím z názoru, který v této sněmovně může být jen částečně sdílen.
Jaké jsou tedy moje pochybnosti a argumenty pro ně? V programovém prohlášení vždy najdeme tři základní části: části, s nimiž souhlasíme, části, s nimiž nesouhlasíme a části, které bychom tam chtěli mít, ale ony tam prostě nejsou. Mohu vyjmenovat řadu bodů, které se mi v programovém prohlášení vlády líbí. Např. regionální samospráva, podpora bytové výstavby, oddělení penzijních fondů od státního rozpočtu a řadu dalších věcí. Ale hned si položím zpochybňující otázku. Některé z těchto bodů měla přece staronová vláda ve svém minulém programovém prohlášení v r. 1992 a přitom tyto body prokazatelně nesplnila, jako je např. ona regionální samospráva.
Ptám se tedy, kde je záruka, že je splní teď? Bude to díky její vyšší osvícenosti, bude to díky nabyté kritické sebereflexi? Kéž by tomu tak bylo.
Ale já se domnívám, že to může být především díky změněné povolební situaci, která se promítla i do struktury tohoto parlamentu a která by měla vést k tomu, že Poslanecká sněmovna daleko iniciativněji než dosud bude buď žádat na vládě - získá-li důvěru - aby sama předložila vlastní návrhy zákonů a neučiní-li tak tato vláda, pak tato Poslanecká sněmovna bude schopna v širší míře než dříve uskutečňovat vlastní poslaneckou iniciativu.
Znamená to tedy, že např. náš regionální výbor by v případě otálení vlády se zákony týkajícími se regionální samosprávy měl vyvíjet na vládu intenzívní tlak a neměl by být v žádném případě jen poslušným přenašečem vládních pokynů.
Pokud jde o věci, které se mi v programovém prohlášení nelíbí, domnívám se, že je lze v řadě případů odstranit, pokud k tomu bude většinová vůle v Poslanecké sněmovně, protože je vláda nemůže realizovat jinak než formou zákona. Padlo zde již školné na vysokých školách, které předpokládá vysokoškolský zákon. A vy všichni víte o rozhodnutí Ústavního soudu, které nás zavazuje, abychom do 1. dubna zákonnou změnou provedli podstatné změny v našem zdravotním systému.
Kolegové a kolegyně, mnohdy mluvíme v obecných a vznešeně znějících frázích. Jednou z takových frází je i věta v programovém prohlášení o zainteresovanosti pacienta na racionalizaci jeho léčby. Dovolte mi, abych se s vámi podělit o zkušenost, která nedávno prošla naším tiskem. V této zemi byl pacient, kterému hrozila amputace nohy. Tomuto pacientovi měly být předepsány poměrně drahé cévní přípravky, které stály 65 000 korun. Revizní lékař aplikaci těchto přípravků zamítl. Pacientovi byla v důsledku toho amputována noha. Naše zdravotnictví ušetřilo. Náš sociální systém je samozřejmě zatížen, nehledě na lidský úděl tohoto pacienta, dodatečnými náklady na invalidní důchod. Řeknete, že je to maličkost. Ale je to lidský osud. A já si myslím, že když porovnáme tento lidský osud s onou větou v programovém prohlášení, pak se ptám, jak měl být tento pacient zainteresován na strategii své léčby?
Domnívám se, že v mnoha konkrétních případech jde tato vláda cestou nejmenšího odporu. Ve zdravotnictví se např. snaží vytáhnout více prostředků z kapsy pacienta, aniž by účinně bojovala proti zájmovým skupinám typu lobby zahraničních farmaceutických firem a koneckonců i lobby představovaných přebujelými pojišťovnami. Já se nedomnívám - a to je ona dílčí pravda, kterou sděluji, protože každý z nás může mít pravdu vlastní - že názor, že peníze jsou důležitě až v prvé řadě, je adekvátní životní filosofii pro tuto dobu, třebaže to mohla být dosti svěží životní filosofie pro středověkého piráta. Domnívám se, že jsou chudí ti lidé, kteří dávají tyto statky na první místo svého hodnotového žebříčku a kdo hodnotí sám sebe jen nebo převážně podle toho, co má. Ale znovu opakuji - je to jedna z možných životních filosofií. A já ji říkám jen proto, aby nezůstala zamlčeným předpokladem.
Nyní mi dovolte, abych už jen stručně přešel k druhému faktoru, který ovlivňuje mé rozhodnutí stejně tak jako rozhodnutí každého poslance, a tím je ono personální složení vlády. Uvedu pouze dva konkrétní případy mých pochybností. Představte si ministra, který odvolá pět šéfů své inspekce. A bez ohledu na stranickou příslušnost tohoto ministra a jeho resort si položte jednoduchou otázku, zda je to dobrý ministr. Pokud ti šéfové byli špatní, pak to znamená, že tento ministr si neumí vybírat své spolupracovníky a už proto není dobrý ministr. Pokud byli dobří, ale nosili mu špatné, tedy varující zprávy a tento ministr je stínat jako posly špatných zpráv, pak to rovněž není dobrý ministr, protože nemá zpětnou kontrolní vazbu.
Podobně ministr práce a sociálních věcí zajisté nemusí milovat odbory a zajisté nemusí ve všem vyhovovat jejich požadavkům. Ale každý ministr práce a sociálních věcí v každé demokratické zemi na rozdíl od totalitních systémů musí být schopen s odbory komunikovat, vést s nimi dialog a pokud nemá tuto schopnost komunikace, je to prostě špatný ministr bez ohledu na to, z jaké politické strany pochází. To jsou dvě personální pochybnosti.
A teď jak z toho ven. Rýsuje se velice jednoduché a průhledné řešení. Vyslovit nedůvěru této vládě a já poctivě říkám, že tato vláda nemá moji osobní důvěru. Ale pak si musíme položit druhou otázku, co bude dál. Tady bych rád zcela jasně řekl, že nevěřím účelovým aritmetickým většinám. Mohou se snadno stát menšinami, jak se ukázalo i při včerejším hlasování, kdy k překvapení mnoha poslanců jedna z opozičních stran bojujících proti církevním restitucím náhle zabránila přijetí usnesení tohoto parlamentu, které by vrátilo rozhodování o této části státního majetku právě této sněmovně. Daleko více než aritmetickým většinám věřím většinám názorů. Většinám, které se tvoří případ od případu podle problému, který právě posuzujeme. Domnívám se, že je poctivé, aby sociální demokracie nikoho neznámkovala, nikoho nenálepkovala a snažila se v rámci prosazení svého programu v této sněmovně docházet ke konkrétní věcné spoluprácí nad jednotlivými problémy se všemi politickými stranami, které o to budou mít zájem.
Ale rád bych závěrem zdůraznil - a pokládám to za nezbytné zdůraznit - že program sociální demokracie je programem pokračování polistopadové transformace této společnosti, že to není, nikdy nebyl a také nikdy nebude program, který by chtěl tuto zemi vrátit zpět do předlistopadových poměrů, případně nahradit levicovou diktaturu diktaturou pravicovou fašizujícího typu. Toto jsou naše zcela jasné mantinely.
To, o co nám jde, je dostat se do Evropské unie a přijmout její základní principy. Současná vládní koalice se snaží vstoupit do Evropské unie na základě modelu, který je podle mého názoru modelem výběrovým a který má výraznou podporu dnes už. jen ve dvou státech Evropy - v České republice a ve Velké Británii.
Ale tam už za rok půjde do šrotu. Nevedeme ale spor o tom, zda tuto transformaci zastavit. Vedeme pouze spor o míru závažnosti sociálních, ekologických, ale i morálních aspektů této transformace. A to je pole, kde se budeme snažit prosazovat jednotlivé zákony.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, byla doba, kdy jsem v předvolebním období, v němž se zpravidla politické strany vymezují ostře proti sobě a hledají své rozdíly nikoliv své shody, vyzval v televizní diskusi svého hlavního politického oponenta, abychom alespoň chvíli přemýšleli nejenom o tom, co nás rozděluje, ale také o tom, co nás spojuje. A proto mám právo tuto výzvu opakovat dnes na půdě českého Parlamentu.
Uvědomme si, že jsme spojení tím, že nepokládáme listopadovou revoluci za sametový puč nebo za podvod na lidech. Jsme spojeni s tím, že věříme, že tato listopadová změna, řečeno s Tomášem Masarykem, byla revolucí hlav a srdcí, že je zapotřebí v této změně pokračovat, protože ještě zdaleka nebyla dokončena, že je třeba, byť ve vzájemně nutných sporech, odstraňovat chyby, omyly, ale někdy i zlé úmysly, k nimž v tomto procesu docházelo a dochází.
Ale ať budou naše spory; spory sociální demokracie s koaličními stranami jakkoliv ostré, a je dobré, že ostré budou, najděme si někdy klidnou chvíli, abychom si uvědomili, co spojuje ty, kdo vstupovali do politiky po listopadu 1989. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu předsedovi Miloši Zemanovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Oldřich Vrcha. Připraví se pan poslanec Pavel Maixner.