Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Já jsem, pane předsedo, chtěla na některé argumenty reagovat spíše v rozpravě, protože podle mého názoru patří spíše do rozpravy než do závěrečného slova. Ale samozřejmě mohu je uvést v závěrečném slově.
Předseda PSP Miloš Zeman: Samozřejmě podle jednacího řádu, protože jste nyní v roli zpravodaje, můžete vstoupit do rozpravy ihned. Táži se pouze, zda si přejete reagovat najednou nebo částečně. Vaší odpovědi rozumím tak, že v závěru této rozpravy. Proto nyní uděluji slovo panu poslanci Wagnerovi, připraví se pan poslanec Grulich.
Poslanec Jozef Wagner: Vážený pane předsedo, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, nejdřív dovolte, abych reagoval na tu část vystoupení předřečníka, která s meritem problému nemá nic společného.
Z tohoto místa bylo řečeno, že sociální demokracie chce v této zemi vládnout. My jsme jasně, zřetelně a mnohokrát řekli, že smyslem působení sociálně demokratických stran všude na světě není vládnout, ale spravovat v zájmu občanské společnosti zemi. To je malé nepochopení toho, o čem je sociáldemokratismus. To jen na okraj.
K meritu věci samému: Ano, co bylo ukradeno, má být vráceno, pokud je to možné. A sociální demokracie to podporovala a podporuje. Všechno to, co vyjmenoval pan místopředseda vlády, že bylo vráceno ať exekutivními či parlamentními rozhodnutími, bylo vráceno po právu. A přesto, že o něčem z toho měli někteří pochybnosti, protože pochybnosti měli, postupovali v duchu svých pochybností a uvedená rozhodnutí v některých případech napadli. Konkrétně v případě Lidového domu. V právním státě má nárok každý, přijde-li k pochybnostem, postupovat v souladu se zákony země a postupovat v souladu s právem a navrhnout přezkoumání rozhodnutí.
My jsme to pojímali takto, bez ohledu na to, zdali někdo z nás či někdo jiný si mohl myslet, že ony pochybnosti byly ještě doplněny nějakou jinou politickou motivací. To pro meritum věci samé není problém.
Ale zásadní problém a rozdíl mezi tím, co bylo tehdy vráceno až dosud od listopadu 1989, a mezi majetkem církevním je ve složitosti problémů církevního majetku. Chci předeslat - a považuji to za nesmírně důležité - že jsem měl příležitost účastnit se z iniciativy církví debat o církevním majetku a o budoucnosti církví, účastnil jsem se těchto jednání v zastoupení České straně sociálně demokratické. V těchto jednáních - domnívám se - projevila sociální demokracie daleko větší míru pochopení pro potřeby církví a pro jejich budoucnost než někteří jiní, ať koaliční, či nekoaliční političtí partneři.
Zcela jednoznačně vnímáme církve jako instituce a společenství současně, které občanská společnost potřebuje, a hodláme je podporovat. Toto konstatování jsem považoval za důležité říci předem, protože spor nejde o to, co bylo řečeno ve větě uplynulé, ale spor jde o to, jak dějiny vytvořily stav církevního majetku té jediné církve, o jejíž majetek v této chvíli jde. Pokud chceme postupovat - ať exekutiva, nebo sněmovna - po právu, tak musíme dopřát stejnou míru práva všem. Existuje zde řada dalších a jiných církví a je nezbytně nutné, aby jejich majetkové poměry, jejich zajištění bylo řešeno současně.
Samozřejmě v něčem je výlučné postavení církve římsko-katolické, a to je věc dějinná. Tak to bylo. Ale je také historickou pravdou, že nemůžeme mluvit o navrácení toho, co bylo ukradeno, protože církevní majetek - chápu, že o tom může být veden spor - majetek církve římsko-katolické, nemá charakter a nebyl nikdy předmětem soukromého práva. Byl vždy předmětem veřejného práva. A poslední slovo patřilo vždy panovníkům, tedy v moderní době státu.
Hovoříme-li tedy o řešení majetkových věcí římskokatolické církve, musíme vzít nutně na vědomí právní stav před negativní-mi změnami, které provedl komunistický režim. Ale to už jsem z tohoto místa řekl při minulé schůzi sněmovny k témuž bodu nebo snad dokonce ve vystoupení při projednávání žádosti vlády o důvěru. Majetek římskokatolické církve byl upraven před rokem 1918 zákony mocnářství tak, že v poslední instanci o něm rozhodoval stát. Bylo výslovně stanoveno (a první republika Československá to převzala a pouze upravila výši v československých korunách), do jaké výše smí církev sama majetek zcizovat nebo jej pronajímat. Byly to velmi nízké částky pod 10 tis. Kč ročně.
To tedy znamená, že komunisté ubrali církvi právo rozhodovat o těch věcech, které jí do té doby stát umožnil, a stát si vyhradil právo rozhodovat i o tomto, tedy o všem.
Vrátili bychom věci do původního stavu tehdy, kdybychom obnovili platnost rakouských zákonů v této věci ve znění prvorepublikánském, které platily do roku 1948. To by byl původní stav.
Nelze tedy mluvit o tom, že exekutivní či jiný návrh může znít tak, že se jedná o restituci. Restitucí v tomto případě by bylo jen navrácení práva rozhodovat o pronájmu a zcizení do velmi malých částek. Aby bylo jasné, o čem ten problém je.
Historicky je tento problém ještě komplikovanější. O odluce církví jednala dvacet let první republika Československá. Biskupská konference římskokatolické církve 1. listopadu 1922.
Předseda PSP Miloš Zeman: Prosím o klid, vážení kolegové.
Poslanec Jozef Wagner: - rozhodla, že nesouhlasí s odlukou v bodu prvním svého tehdejšího rozhodnutí a v bodě druhém řekla pokud ano, měl by to být proces dlouhodobý, aby zajistil budoucnost církve.
Zcela se ztotožňujeme s tímto bodem druhým a chceme-li jednat o majetku, musíme jednat především o budoucnosti církví, a nejen římskokatolické církve. Proto se domnívám, že jakékoliv rozhodnutí, které vyjme z obrovského komplexu problémů jen jednu věc, je rozhodnutím vadným, omezí schopnost řešit to komplexně a po právu spravedlivě vůči všem církvím, a je proto nevhodné, aby bylo takovéto rozhodnutí rychle provedeno.
Navíc bylo vzneseno hodně argumentů k tomu, že vydání majetku v rozsahu, jak je navrženo, nevyřeší majetkové poměry církve římskokatolické a nadále zůstanou mnohé a mnohé komplikace v jejím finančním životě, takže ani věcně takové rozhodnutí nemůže prospět tomu, co je jeho účelem.
Domnívám se proto, že by bylo rozumné, aby vláda nechala legislativce na straně jedné a hospodářské odborníky na straně druhé ve spolupráci se všemi církvemi pracovat na příslušných novelách včetně návrhů na rozhodnutí o majetku, který nepřesně nazýváme církevním. Mám za to, že takováto práce je nezbytná už i proto, že zákon o církvích a náboženských společnostech, který byl naposledy novelizován v únoru 1990, má mnohé zřejmé vady z logiky zcela jiného pojímání např. právní subjektivity, než má řada jiných norem, upravujících poměry jiných právnických osob. Je zde jistě potřeba uvést v soulad chování státu vůči různému druhu právnických osob v těch věcech, kde by postoj měl být společný.
Již v minulé sněmovně jsme z tohoto místa několikrát vyzvali ministra kultury, aby novelu tohoto zákona nechal vypracovat. Ty problémy jsou skutečně mnohem složitější než jen pokus o to, aby v souvislosti s ustavením nové vlády a nové sněmovny byl politickými dohodami vydán nějaký majetek.
A snad je důležité říci ještě jednu věc, která není bezvýznamná. Vydáme-li majetek, musíme mít jistotu, kdo je právní subjekt, kterému ho vydáváme a kdo za právní subjekt rozhoduje. Podle zákona o církvích a náboženských společnostech je právních subjektů u církve římskokatolické nesčetně. U jiných církví to může být také tak, ale majetek, o který se jedná, není pro ně k dispozici, protože ho historicky neměly. Povinností této sněmovny je postupovat spravedlivě, tedy postarat se o život všech církví.
Chtěl jsem naznačit ještě jednu věc, že mají velký význam i okolnosti, kdo je oprávněn rozhodovat za církev římskokatolickou, a bude-li majetek vydán české právnické osobě. To vše jsou velmi a velmi složité problémy a já bych žádal vládu, aby do svého legislativního plánu jejich řešení zařadila a sněmovnu, aby vzala mnoho těchto vyřčených argumentů a mnoho dalších nevyřčených (protože nechci zdržovat) v úvahu při svém rozhodování a podpořila návrh usnesení, který právě projednáváme. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Wagnerovi. Chtěl bych konstatovat, že paní poslankyně Buzková se rozhodla využít svého práva zpravodaje a přihlásila se již nyní do této diskuse. Závěrem bych chtěl konstatovat, že vedle již přihlášeného poslance Grulicha jsem dále dostal písemně přihlášku do rozpravy poslance Miloslava Ransdorfa a Zdeňka Jičínského. Uděluji nyní slovo paní místopředsedkyni Buzkové, pak se připraví pan poslanec Grulich. Ostatní znovu naléhavě prosím o klid.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, dámy a pánové, přestože jako navrhovatel budu mít závěrečné slovo k tomuto bodu, chtěla bych se vyjádřit k některým záležitostem, které zde vznesl pan ministr Lux a které podle mého názoru nepatří do závěrečného slova, ale spíše do mého diskusního příspěvku.
Pan ministr Lux zde hovořil o úctě a respektu k vlastnictví. Ano, myslím, že na této záležitosti se shodneme, že úcta a respekt k vlastnictví jsou jedním z našich základních ústavních principů a možná s právě proto takto významné přesuny vlastnictví jako je tento by měly míti co nejvyšší legalitu, kterou v tuto chvíli může zajistit právě a jedině rozhodnutí parlamentu.
Co se týče argumentu, že právní rámec v zákoně České republiky takovýto přesun vládou umožňuje, musím upozornit, že na tuto záležitost jsou samozřejmě různé výklady, protože v některých zákonech existují takové instituty jako záležitosti, jakým způsobem má být státní majetek spravován, a tudíž rozhodně výklad této záležitosti není jednoznačný. Proto jsme samozřejmě vedeni snahou o to, aby převod takto rozsáhlého majetku nemohl být v žádném případě zpochybněn, a to je opět možné pouze v případě, že rozhodnutí zůstane v parlamentu a bude rozhodnuto zákonem.
Nyní bych se ale velice ráda zmínila o dvou argumentech, které pan ministr Lux uvedl a které podle mého názoru byly použity krajně účelově. Asi bych dokázala panu ministru Luxovi odpustit jeho zásadní nepřesnost, které se dopustil v záležitosti Lidového domu. Mohu mu ji odpustit právě proto, že on na rozdíl ode mě nemá zkušenost více než tříletého soudního sporu právě s vládou České republiky o vlastnictví k této nemovitosti.
Druhou věc ovšem považuji za vážnější, a to je věc majetku židovské obce. Já argumentování v tomto případě majetkem židovské obce opravdu považuji za vrchol cynismu, který zde mohl být účelově použit.
Na závěr snad už pouze jednu věc. Velice ráda bych požádala pana předsedu, který je momentálně i předsedajícím schůze, aby upozornil pana místopředsedu vlády Luxe, že v této sněmovně vždy byla snaha o korektní a solidní jednání a že způsob, jakým hodnotil, co si mohu a co si nemohu myslet a pohnutky, proč jsem předkládala tento návrh usnesení, byl řekněme nepříliš slušný a funkce poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu a místopředsedy vlády České republiky nedůstojný. (Potlesk.)
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji paní místopředsedkyni Buzkové. Vyhovuji jejímu přání a upozorňuji na to pana místopředsedu vlády.
Nyní přecházíme k poslanci Grulichovi. Připraví se poslanec Ransdorf.
Poslanec Václav Grulich: Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, pan místopředseda vlády, ministr zemědělství, předseda KDU-ČSL a poslanec zvolený do tohoto parlamentu konstatoval s povděkem, že návrh usnesení, který přednesla poslankyně Petra Buzková, nejde proti samému faktu zabezpečení církví, ale že jde o formu. Dodal bych - o formu legislativní.
Jedním dechem ovšem obvinil sociální demokracii, že tím vlastně projevuje snahu vládnout v této zemi, vládnout v tomto parlamentu, tedy že si chce usurpovat jakousi moc. Demagogie, a to už jsme v tomto parlamentu i za jeho krátké období zjistili víckrát, nepotřebuje logiku. Proto nehledejme logiku ani v tomto tvrzení. Žádná tam není. V čem by byla logika, jestliže politická strana, která usiluje o zdokonalení právního systému a právního řádu, má tímto zdokonalením projevovat tendenci utrhnout moc pro sebe samu, tedy pro svou vlastní stranu?
Mnohokrát jsme slyšeli z tohoto řečniště, že stát je špatný hospodář. Já bych dodal, že je zejména špatný hospodář tam, kde chybí dostatek zákonnosti, dostatek legislativy, že je špatným hospodářem tam, kde funkci státu vykonává vláda, která pochopitelně je vždy složena ze zástupců určitých politických stran, ať jsou to strany vpravo nebo vlevo a že pochopitelně zástupci těchto politických stran zastoupení v této vládě mají tendenci spravovat státní majetek ve prospěch svůj a tedy svých politických stran nebo organizací nějakým způsobem s těmito politickými stranami spjatých.
Právě proto, aby stát nebyl špatný hospodář a právě proto, že v tomto státě zřejmě ještě dlouho budeme mít velké objemy majetku, který budeme nazývat státním, je nutno, aby naše legislativa byla dokonalejší, aby nebyl státní majetek promarňován, aby nebyl ledabyle zcizován, aby o něj nebyli ochuzeni obyvatelé tohoto státu, kteří tento majetek za dlouhých generací nashromáždili.
Rád bych se vyjádřil ještě k jedné věci, protože historický exkurs tady byt dost obšírně proveden. Nebudu proto hovořit o hranici 48. roku. O tom, co je nesporným faktem, co je majetek veřejný, co je majetek církevní. Obojí je pravda, obojí majetek tady je. Ale v jiných poměrech, než o nich hovořil pan kolega Lux.
Ale zarazila mě jedna věc. Už se o ní zmínila paní kolegyně Buzková. Pan ministr Lux dvakrát srovnal snahu o exekutivní vydání majetku státních lesů římskokatolické církvi s vydáním majetku židovským obcím. Řekl bych, že je to hrubé znevážení těchto židovských obcí. Pan ministr Lux si musí být vědom, že když jsme rozhodovali v tomto parlamentu o vydání majetku židovským obcím, že jsme odstraňovali křivdu, která dokonce vznikla nejen po r. 1948, ale před r. 1948, že šlo o majetek, který byl vrácen židovským obcím po německé okupaci, kdy jim byl zabaven a nebyl jim a nemohl by jim být vydán jen proto, že v krátkém tříletém období mezí r. 1945 a 1948 pro téměř naprosté vyvraždění příslušníků těchto židovských obcí nebyl dostatek fyzických a právnických osob, které se mohly v tom krátkém termínu o tento majetek přihlásit. Dávat do roviny tyto dvě kauzy je nové osočení a nové znevážení utrpení, které příslušníci židovských obcí za druhé světové války bohužel museli podstoupit. Ta rovina tady existuje.
Myslím si, že pan ministr Lux je si toho dobře vědom a že dvakrát, když hovořil o majetku židovských obcí, si je vědom,že hovořil nesprávně.
Závěrem: nejde mi - a bylo to už zde řečeno - o žádný boj proti církvi. V tomto státě budeme muset najít konsensus, jak zabezpečit existenci a životy církví, které mají některé větší, některé menší roli v životě našich občanů. Budeme muset hledat cestu, jak zabezpečit nejen existenci, ale i jejich činnost, která do určité míry a v některých případech i nahrazuje, supluje činnost státu, anebo se na této státní činnosti v určitých sociálních, školských a jiných aspektech podílí. Nestavme se -a já předpokládám, že se nikdo nechce stavět - nepřátelsky proti církvím. Usnesení, které navrhla kolegyně Buzková, žádným projevem nepřátelství není. Je to snaha o slušné, solidní, historicky správné narovnání skutečnosti, která v této zemi existuje, která bohužel nebyla vyřešena ani za celou dobu první republiky a pánové z KDU-ČSL vědí přesně jako já, proč nebyla vyřešena. Nemá smysl zde znovu provádět další historický exkurs. To znamená nezbude nám, než abychom se o to pokusili my, ale pokusme se o to slušně, solidně, bez vášní, s vědomím, že církve hrají svou nezanedbatelnou roli v tomto státě a v životě těchto občanů, ale také s vědomím, že se státním majetkem musíme zacházet s citlivostí a opatrně jako s majetkem, který patří bez nadsázky všem lidem této země, ať jsou to příslušníci církví nebo nejsou.
Jestliže nenajdeme tento solidní a klidný přístup, octneme se ve stranických půtkách, které k ničemu a nikam nepovedou. Děkuji Vám za pozornost. (Potlesk.)
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Grulichovi. Nyní promluví pan poslanec Ransdorf, připraví se pan poslanec Jičínský.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Vážený pane předsedající, vážený pane premiére, členové vlády, kolegyně a kolegové, dámy a pánové, nerad se ujímám v téže věci znovu slova, protože v rozpravě k vládnímu prohlášení jsem chtěl uvést řadu faktů a myšlenek jako námětů pro přemýšlení koaličních kolegů a zejména kolegů z KDU -ČSL a prosil jsem je z tohoto místa, aby zvážili požadavek, který vznesli před tváří veřejnosti, který po mém soudu tuto společnost v době, kdy jsou opravdu před námi velice složité etapy vývoje této společnosti, který tuto společnost bude rozdělovat.
Signálem k tomu už konec konců - signálem toho, že hrozí rozdělení společnosti v této věci byla kausa chrámu sv. Víta, který byl vnímán občany nejenom jako jakási jedna budova z tisíců jiných, ale jako symbol státnosti a symbol tisícileté historie tohoto národa a závazků s historií spojených. Myslím si, že je snad může povzbudit k tomu, abych zde opět vystoupil a znovu se s apelem na své koaliční kolegy obrátil s tím, že se do této Sněmovny vrací duch věcnosti a řekl bych důkladnosti. Jsem vděčný panu ministru Pilipovi, že ukázku toho nám předvedl včera v době interpelací a já bych chtěl kráčet tedy v jeho šlépějích a na tento problém se podívat poněkud důkladněji, než ve Sněmovně bývalo zvykem.
Myslím si, že požadavek, který lidovečtí kolegové zakotvili do koaliční smlouvy, že protiřečí, protiřečí duchu myšlenkového odkazu zakladatele jejich církve, katolického náboženství, a to z toho důvodu, že najdete myšlenky zejména v jádru, tedy křesťanské zvěsti, v kázání nahoře v Matoušově evangeliu, tedy v páté kapitole Matoušova evangelia, které jsou zcela v rozporu s jakýmikoliv nároky majetkového typu.
Předseda PSP Miloš Zeman: Prosím poslance o klid.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dokonce dá se říci nejpregnantnější výrok, který se tam objevuje by mohl znít kolegům vznášejícím takovýto nárok až nepřátelsky. Doslova se tam praví: Nemůžete otročit, doslova sloužit dvěma pánům - bohu a mamonu.
Jsou i jiné výroky, které se týkají této věci a mimo jiné i významní církevní otcové první epochy křesťanství zdůrazňovali, že křesťanům není vlastní usilovat o moc v tomto světě, včetně moci majetkové. Víme, že vlastně v dlouhých dějinách teologického myšlení byla tato otázka zpracována protikladným způsobem a vždycky byla i v katolické církvi silná ta strana, která tvrdila, že jestliže Kristus byl nemajetný, takže nemá být majetná ani církev. Vždycky byli lidé, kteří zdůrazňovali, že církev je ne vlastníkem, ale pouze správcem tohoto majetku, kteří patří chudým.
Mohl bych jmenovat řadu traktátů, které se objevovaly v této souvislosti, třeba biskupa z Armagu, Richarda Fitzralfa, který ve svém traktátu Dé pauperié salvatoris, čili O chudobě spasitelově vyslovil teorii správcovství a tato teorie správcovství poukazovala na to, že církev není vlastníkem tohoto majetku, který jí byl svěřen, ale že skutečným vlastníkem je stát. Tato teorie správcovství byla konec konců i velice diskutována během 14. století a posloužila i jako jeden z významných základů právě pokusů o reformu církve během té složité doby schizmatu, která jak víte, se tak bolestivě dotkla i naší země.
Myslím si, že je nesmírně důležité také to, že byly bohužel snahy o posílení majetkové moci spojovány i s ambicemi o politickou moc. Myslím si, že už středověcí autoři cítili tuto věc jako nebezpečnou z toho pohledu, že zavádí církev do politických konfliktů a odvádí ji od náboženských cílů. A výsledkem bylo skutečně to, že církev byla zapletena do řady válek, do řady politických sporů a to jí destabilizovalo a zbavilo ji úcty, kterou jinak dlouhou dobu požívala.
Troufám si tvrdit, že to všechno také posilovalo i troufalý fiskalismus, který se rozšířil zejména v době Avignonského papežství a vedl tedy i posílení inkvizičního tlaku, který je temnou stránkou, temnou stránkou církevních dějin. My patříme k zemi, která tento nárok odmítla jako první a v naší zemi jako v první byla inkvizice poražena, byl inkvizitor vyhnán z této země a díky tomu jsme se mohli těšit svobodě vyznání, která měla v době do opětného zavedení - dá se říci - monopolního postavení katolické církve nejvyšší kvalitu v celé Evropě.
Troufám si tvrdit, že právě s majetkovými nároky církve bylo spojeno i to, že u nás byl největší inkviziční teror před rokem 1414, 1415 v celé Evropě s výjimkou Langedoku. Jak ukázaly inkviziční protokoly, které vydal Alexandr Pačovský v 70. letech a které vrhly - dá se říci - velice temný stín na dobu lucemburských králů. Myslím si, že výsledkem husitské revoluce bylo osvobození naší české společnosti od právě těchto nepříjemných stránek a bylo výsledkem také to, že se významně zesvětštila celá struktura společenského života.
A pokud jde o rovinu práva, a to já bych chtěl zde říci jako záležitost, která je velice důležitá pro posouzení povahy majetku, o kterém tady pan kolega Lux mluvil, veliký klasik českého středověkého práva Viktorín Kornel ze Všehrd, zdůraznil ve svém základním díle O zemských dskách, práviech, sudiech Země české knihy devatery, že v Čechách církevní právo nejde. Nebylo tedy u nás - dá se říci - velkého církevního majetku a nebylo toho, že by církevní právo hrálo velkou roli.
Naopak se ale změnila situace zásadním způsobem poté, když bylo poraženo Stavovské povstání a dosavadní názorová i politická tolerance se stala minulostí, kdy opět došlo k zavedení obnoveného zřízení zemského, ve kterém bylo zavedeno monopolní postavení katolické církve a troufám si tedy tvrdit, že od této doby politický, ekonomický i ideologický útlak se stal základem pozice katolické církve, a že tedy odtud se bohužel datuje ona - řekl bych - výbušnost této problematiky.
Výbušnost této problematiky v naší společnosti, protože katolická církev sekundovala po celá dvě staletí, nejméně, aniž bych chtěl zpochybnit velké zásluhy katolických duchovních o naše národní obrození, toto spojenectví tedy existovalo mezi habsburskou monarchií, katolickou církví, která sekundovala jaksi vídeňské moci v oněch pokusech o potlačení všeho vybočujícího z řady.
Bohužel se stalo, a to je také jeden z důvodů, proč dělám tuto rekapitulaci, že na začátku 90. let jakoby při pokusech o restituci církevního majetku se i na tyto věci zapomnělo.
Kolegové z Federálního shromáždění si pamatují, že v prvním seznamu, který byl předložen tomuto zákonodárnému sboru na navrácení budov řeholním kongregacím (tuším v květnu 1990) se objevily budovy, které katolické církvi odejmul Josef II., nikoliv tedy komunisté, nikoliv první republika, ale už Josef II. Je pravda, že došlo ke korekci těchto seznamů. Bylo navráceno v rámci prvního pokusu o restituci 74 objektů řehol-ním kongregacím.
Dobře si ale vzpomínám na věc, která je v protokolech Federálního shromáždění, a kterou jsem už tady zmiňoval, že zástupci Biskupské konference tehdy prohlásili, že se jedná o poslední majetkoprávní nárok katolické církve.
Dámy a pánové, připomínám, že toto je zaznamenáno v protokolech Federálního shromáždění, tento výrok, a domnívám se, že přece nechce vystupovat KDU-ČSL jako strana, která by si nebyla tohoto závazku vědoma.
Také mi samozřejmě můžete namítnout, že tehdy v rámci diskusí paní poslankyně Nováková z vaší strany se vyjádřila, že se jedná o dvě různé věci, že řeholní kongregace nejsou totéž co katolická církev. Chci vás ale upozornit na to, že ve smyslu kanonického práva jsou řeholní kongregace v majetkovém i ve správním smyslu součástí katolické církve. Jestliže zmiňuji kanonické právo, chtěl bych se na kolegu Luxe obrátit s tím, zda zná ustanovení, která se týkají světského majetku ve svodu kanonického práva. Já jsem tady uváděl onen argument, který je myslím relevantní, a sice to, že výslovně je tam zmíněno, že majetek katolické církve spadá pod správu Svaté stolice a pod správu papeže. Domnívám se, že toto je důkaz.
Jestliže mluví pan kolega Lux, že respektuje platný právní rámec této země, že tak nečiní, protože existuje platná úprava u nás, která zaručuje, že se půda nedostane do rukou cizího subjektu, a v tomto případě by k přesunu ve prospěch cizího subjektu evidentně došlo.
Jestliže pan kolega Lux hovoří také o tom, že respektuje platný právní rámec, který se týká vlastnictví, musím upozornit na to, že v ústavním rámci České republiky se předpokládá rovná ochrana všech vlastnických forem, a to platí i o státním majetku. Samozřejmě exekutivní vydání státního majetku by bylo porušením oné rovné ochrany všech vlastnických forem.
Závěrem bych chtěl říci toto. Já se domnívám, že tento stát by měl udělat všechno pro to, aby památkové objekty, které jsou ve vlastnictví katolické církve, dostaly všemožnou podporu, aby se jejich stav zlepšil. Jsem pro co nejštědřejší financování péče o kulturní památky, které jsou v těchto rukou. Jsem pro to, aby se také štědře financovaly všechny společensky prospěšné aktivity, které dělají všechny církve, nejenom církev římsko-katolická, ale všechny církve.
Domnívám se, že v tomto bodu je ještě co dohánět, ale nedomnívám se, že kolegové z KDU-ČSL by měli podniknout krok, který je vystaví animozitě značné části české veřejnosti, že by měli podniknout krok, který neřeší zhola nic, pokud jde o majetkové zabezpečení památek a také společensky prospěšné aktivity církví, ale naopak může vést k velice významným právním i společenským komplikacím. Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi.
Nyní se přihlásil poslanec Zdeněk Jičínský. Připraví se jako poslední písemně přihlášený pan poslanec Jaroslav Palas.