Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu předsedovi vlády Václavu Klausovi. Nyní uděluji slovo guvernérovi České národní banky panu Josefu Tošovskému.
Guvernér ČNB Josef Tošovský: Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, vážené dámy, vážení pánové, předsedové rozpočtového výboru a bankovní komise Parlamentu obdrželi v poměrně nedávné době rozsáhlý materiál České národní banky, ve kterém Česká národní banka prezentuje své stanovisko k současné situaci v bankovním sektoru. Domníváme se, že bankovní sektor, jehož vývoj v poslední době se stal předmětem kritiky, je součástí určitých širších problémů, které nelze odbýt několika krátkými frázemi nebo zkratovými tezemi, nýbrž jedná se o jev, který je potřeba, aby byl podrobně seriozně posouzen.
Nechci se zde dnes vyjadřovat k případu Kreditní banky Plzeň samotné, protože v obou vystoupeních tady byly naznačeny širší souvislosti. Proto i já se pokusím o dokreslení určitých širších souvislostí uvedeného problému.
Dovolte, abych nečetl své poznámky, jen jich využíval, mluvil tedy neučesaně a volněji, abych tím možná živěji řekl, co si o této situaci myslím.
Za prvé je třeba říci, že vzniká dojem na veřejnosti odborné i laické, že jde o nějaký vnitřní problém bankovního sektoru, bankovní problém sám o sobě. Chtěl bych říci, že tomu tak rozhodné není, že je potřeba vidět širší souvislosti a že problémy bank nelze vidět bez kontextu charakteru koncepce hospodářské reformy a průběhu transformace, aniž bych chtěl jakýmkoli způsobem polemizovat s koncepcí hospodářské reformy tak jak byla připravena a realizována.
Řekl bych zároveň, že možná bankovní systém a jeho problémy jsou viditelnější, ale že problémy se vyskytují v celé finanční infrastruktuře. Jen pro příklad mohu uvést likvidaci a potíže celé řady zdravotních pojišťoven, dále samozřejmě pochybnosti o korektním jednání a skutečně tržní hodnotě některých investičních fondů. Samozřejmě nemalé ztráty naší pojišťovny jsou také určitým problémem, velké nedobytné pohledávky nebo pochybné nebo obtížně inkasovatelné pohledávky Fondu národního majetku, myslím, dokreslují to, že celá finanční infrastruktura se ocitá v určitých problémech.
Myslím, že je potřeba vidět tyto hlubší souvislosti, aby také reakce hospodářské politiky a opatření, která budou přijata, byla adekvátní tomu problému, který chceme řešit.
Abych zasadil problematiku ještě do širšího rámce, tak bych chtěl uvést, že s obdobnými problémy se potýkají transformující se ekonomiky do střední a východní Evropy, např. v Polsku, Maďarsku, Pobaltí, Rusku a mohl bych jmenovat další země.
Řekl bych, že současné problémy v instituci finanční infrastruktury mají své jak objektivní, tak i subjektivní příčiny. Kdybych měl hledat tyto příčiny, shrnul bych je do několika málo hlavních.
První hlavní příčinu je potřeba hledat v radikální reformě systému centrálního plánování a nové aktivní role peněz v ekonomice a způsobu alokace peněz v ekonomice.
Krátce bych dnes řekl, že je obtížné očekávat, že pokud se zruší plánovací mechanismy, a to jde udělat prakticky dekretem ze dne na den, tuto roli alokace peněz v ekonomice převezme optimálním způsobem bankovní sektor, který navíc sám byl teprve 1. 1. 1990 vytvořen a který se sám začíná transformovat. Prostě nelze očekávat v tomto prostředí optimální alokaci zdrojů, musí zde vzniknout určité náklady. Druhou věcí, kterou bych chtěl zdůraznit, jsou makroekonomické aspekty nebo podmínky. Vzpomínáte na roky 1991, 1992, kde byl hluboký hospodářský pokles, který nebyl klasickým cyklickým hospodářským poklesem, byl to pokles strukturálního charakteru vyplývající vlastně z hospodářské reformy a z jejího uplatňování. Samozřejmě v této době tady působily také vnější šoty, např. rozpad RVHP a ztráta trhů.
Zároveň bych chtěl říci, že pro všechny podnikatele a banky bylo velmi obtížné v tomto období předvídat, co může být za několik let, čili když si někdo půjčoval na určitý projekt, předvídat, jaké bude konkurenční prostředí, jaké budou ceny, jaký bude kurs apod.
Řekl bych, že to bylo prostředí, v zimě bych to přirovnal k náledí, kde je nutno očekávat, že bude úrazů více a že se zesiluje pravděpodobnost chyb, které musí nutně nastat, a také nastaly.
Dále bych uvedl, jako další problém, v souvislosti se startem hospodářské reformy, převis poptávky po bankovních službách a náraz na kapacity, které byly tehdy velmi limitované ve státních peněžních ústavech. Bylo nutno, aby se vůbec vytvořily podmínky pro vznik soukromého sektoru - otevřít bankovní systém. Pro zajímavost uvedu dvě čísla, a to počet registrovaných firem v roce 1990 a v roce 1993. V roce 1990 bylo registrováno 18.837 firem, zatímco v roce 1993 již 1,118.637 firem. Toto samo vnáší požadavky jenom např. na zřízení účtů, otevření účtů, a samozřejmě všechny služby s tím spojené. Na to nebyl bankovní systém prostě připraven, musel se otevřít, kapacity se musely dovézt jak ze zahraničí, tak bylo nutno dát příležitost vzniku domácím bankovním subjektům, a to i s přihlédnutím k tomu, že zkušenosti z komerčního bankovnictví u nás chyběly.
K tomu ještě připočítávám, že v tomto období vstupují, jak jsem řekl, tyto nové firmy, což byly vesměs firmy bez jakékoli finanční historie. Žádná z nich nemohla prokázat nějaké výsledky, na základě kterých by bylo možno více nebo méně věřit projektům, které tyto firmy prezentovaly a na které si vypůjčovaly.
Čtvrtý důvod nebo příčinu problémů bych uvedl privatizaci. Jak víte, značná část naší privatizace byla provedena na úvěr, protože u nás chyběla dostatečně koncentrovaná kapitálová síla v rukou občanů a podniků. Bankovní systém tím přebral rizika, která obvykle přebírá tzv. rizikový kapitál, přičemž ani veřejně ostře kritizované vysoké úrokové marže nemohly pokrýt výši toho rizika, do kterého se banky dostaly.
Jako další příčinu, proč vznikly problémy v bankovním sektoru a v celé finanční infrastruktuře, bych uvedl to, že zejména v první fázi transformace vzniklo jisté legislativní a institucionální vakuum, nebo možná, jemněji nazváno, provizorium.
Zde bych řekl, že na jedné straně bylo otevřeno pole pro vytvoření plně liberalizované ekonomiky, na druhé straně se tedy tvorba zákonů, regulí, pravidel, ale i norem chování a etika se začaly teprve vytvářet. Možná, že bych tu řekl, že zde mohly být i určité prvky subjektivního charakteru, a to v tom směru, že tady možná nebyla plně doceněna nutnost aktivnějšího dotváření regulačního rámce, který musí plně liberalizovanou ekonomiku doprovázet, a možná, že byla i určitá averze k posílení regulačních pravomocí, zejména z obav přeregulace.
Tyto obavy samozřejmě namístě rovněž byly, protože zvýšená regulace vždy znamená náklady a vždy znamená problém konkurence se subjekty, které pracují v méně regulovaném prostředí.
Řekl bych celkově, že se vychýlila legislativa, ale nejen legislativa, ale i uplatňování zákonů, represe zákonů ve prospěch dlužníků a v neprospěch věřitelů. Banky mají smůlu v tom, že se živí věřitelstvím.
Pokud jde o rozvoj tržních institucí, a pod tím je možno si představit celou škálu institucí, počínaje dohledem, bankovním dozorem nad kapitálovým trhem, finančními úřady a dalšími, tento rozvoj samozřejmě může být pouze postupný. A tyto instituce v roce 1990 neexistovaly a nemohly existovat. I proto není reálná alternativa, abychom předem postavili všechny tyto instituce, po 3 až 5 let trénovali jejich pracovníky, aby zažili všechna tato pravidla a plně je mohli uplatnit, a teprve potom, abychom obraceli centrálně plánovaný systém do systému tržně orientovaného. Tato alternativa samozřejmě není reálná.
Dovolte mi možná slovo v této souvislosti o bankovním dohledu. Bankovní dohled je veřejností pravděpodobně nesprávně vnímán. Je taková mylná představa, že bankovní dohled má odpovědnost za výsledky hospodaření každé jednotlivé banky.
Jinými slovy tedy, že odpovídá za schopnost výběru kvalitních podnikatelských záměrů. Toto rozhodně tak nemůže být. Úkolem bankovního dohledu je vytvářet pravidla, je kontrolovat dodržování těchto pravidel a v mezích zákona sankcionovat nedodržování těchto pravidel. Úkolem je také vytvářet nebo systémově snižovat rizika v bankovním sektoru a chránit integritu bankovního sektoru, ale nikoliv každou jednotlivou banku zvlášť. Pokud by na tomto principu nebyla shoda, tak říkám, že se vracíme k původní koncepci všezahrnující jedné monobanky, státem vlastněné, tak jak to bylo v koncepci centrálně plánované ekonomiky.
Jako další důvod určitých potíží, které se projevily v bankovním sektoru a v celé finanční infrastruktuře, bych uvedl finanční kriminalitu. Finanční kriminalita byla pravděpodobně zčásti k nám importována a velmi rychle se uchytila, a samozřejmě byla dále velmi tvořivě rozvíjena. Musím říci, že Česká národní banka monitorovala tyto záležitosti, informovala a musím říci, že i v případech, kdy byla z naší strany podána trestní oznámení, tak standardní postupy, které by pokračovaly vyšetřováním a končily spravedlivým potrestáním viníků, ani v jednom případě zatím nefungovaly. Proto Česká národní banka po dohodě s americkým velvyslanectvím se odhodlala i k přizvání odborníků FBI, a to jak k tomu, aby vyškolili naše pracovníky v odhalování finanční kriminality a nejrůznějších podvodných transakcí, tak i ke konzultacím, jak postupovat účinněji v boji proti finanční kriminalitě. Z tohoto potom rezultoval náš návrh na vytvoření určitého akčního týmu, který by zahrnoval nejen Policii, vyšetřovatele, ale i odborníky na daně, bankovní operace, účetnictví, regulační mechanismy apod., aby to byl prostě tým komplexní, který by postupně cílevědomě rozmotával všechny nekalé neobvyklé transakce a samozřejmě transakce, které jsou v rozporu se zákonem, aby byly předloženy soudům a aby byly vyvozeny závěry z těchto záležitostí. To jsou hlavní příčiny. které bych viděl - objektivního i subjektivního charakteru - které způsobily situaci, v níž dnes jsme.
Řekl bych, že Česká národní banka v uplynulých letech realizovala dva základní konsolidační programy. Těžiště prvního konsolidačního programu spočívalo v letech 1991 až 1993, ale ještě některé operace byly provedeny později, a cílem bylo řešit zejména dědictví minulosti, tzn. staré nenávratné úvěry, které vznikly zejména do konce roku 1989. Možná vzpomínáte, že byla založena Konsolidační banka, kam byla převedena část úvěrů na tzv. trvale se obracející zásoby, bylo provedeno oddlužení bank a rekapitalizace bank a byla ustavena inkasní jednotka Československé obchodní banky.
Druhý konsolidační program, který byl realizován, začal před začátkem tohoto roku a končil vlastně případem Kreditní banky Plzeň, byl zaměřen na segment malých bank s cílem zabránit případnému dominovému efektu po krizích některých menších bank, pokud by se prokázala krize nedůvěry obyvatelstva v tyto banky. Kdybych měl označit velikost problému, který jsme řešili v tomto druhém konsolidačním programu, tak tyto banky představují 3,75 % celkové bilanční sumy celého bankovního sektoru. Rozhodně tedy není možno hovořit o destabilizaci nebo nestabilitě bankovního systému jako takového, ale samozřejmě velký počet případů znamenal velké oslabení důvěry v banky.
Na stabilizaci bankovního sektoru, na oba konsolidační programy byly vynaloženy nemalé finanční prostředky. Na první konsolidační program bylo vynaloženo zhruba podle našeho názoru 60 mld. Kč, a to hovořím ve velmi hrubých odhadech. Prosím, neberte mě tady za slovo, konečné číslo bude známo, až vlastně celý proces skončí a až poslední nedobytná aktiva budou realizována. Tento proces byl už dříve rozhodnut a abych řekl, procedurálně a technicky více méně uzavřen. Není potřeba tady hovořit o nějaké více méně technicky procedurálně otevřené záležitosti.
Druhý konsolidační program - uvedli jsme částku 30 mld. Kč, čili podstatně nižší, ale tato částka má jiný charakter. Toto je hrubá suma, nikoliv čistá, protože my si v současné době netroufáme odhadnout, jaké budou čisté náklady tohoto konsolidačního programu. Čili čisté náklady budou rozhodně menší, mohou být 15, mohou být 20 miliard nebo podobně, ale v současné době si to netroufám říci.
Proti uvedeným nákladům ovšem stojí také samozřejmě výnosy, a to výnosy, které bych rozdělil jak na přímé, tak i nepřímé. Přímý výnos samozřejmě bude z privatizace bank. Zde bych chtěl uvést, že v roce 1990 byly všechny čtyři naše velké, státem vlastněné banky v situaci technické insolvence a jejich hodnota nebyla nulová, jejich hodnota byla záporná. Podle tržního hodnocení dnes je hodnota těchto čtyř velkých bank zhruba 110 mld. Kč a Fond národního majetku, resp. stát stále vlastní v těchto bankách cca polovinu akcií, čili zhruba v současné době 55 miliard by mohl být eventuální výnos privatizace, případně vyšší, kdyby se prodávaly strategickému investorovi formou větších balíků akcií.
Samozřejmě. že přímým výnosem jsou také dividendy, které byly placeny do Fondu národního majetku. Jen v loňském roce to byla 1,2 mld Kč. A mohl bych hovořit teď o daňových a jiných výnosech. Za nepřímé přínosy bych řekl, že obecně bankovní soustava, která představuje jakýsi krevní oběh ekonomiky, nezaznamenala žádný infarkt, ba naopak prostřednictvím bankovního systému bylo možno realizovat hospodářskou reformu a já bych řekl, že transformace ekonomiky, zejména v začátcích, v první fázi transformace stála na bankovním systému a zároveň umožnila i plynulé bezporuchové fungování naší ekonomiky až doposud.
Provedli jsme poměrně hlubokou analýzu vývoje bankovního sektoru, což umožňuje identifikovat příčiny vzniklých problémů. Jde o příčiny obecnějšího charakteru, jak naznačuji, které se týkají celého finančního sektoru, nejen tedy bank, a týkají se legislativního a institucionálního uspořádání.
Ve své zprávě jsme také doporučili celou řadu opatření jak okamžitých, tak i určitých strategických. Nechci je tady opakovat, jen řeknu, ve kterých oblastech se asi pohybují. Jde jednak o koordinaci dohledů nad finančním sektorem, protože jednotlivé trhy - kapitálový trh nebo peněžní trh nebo devizový trh například - nejsou hermeticky uzavřené a jestliže by byl více regulován jeden segment a méně druhý, tak se stejně budou problémy přesouvat z jednoho do druhého, protože si podnikání vždycky bude hledat to nejměkčí prostředí, a to prostředí nejméně regulované.
Dále bychom chtěli zvýšit - a to je naše další doporučení - informační transparentnost bank, ale také Investičních fondů a dalších institucí, aby veřejnost byla pravidelně informována o tom, co se v těchto institucích děje.
Dále navrhujeme adaptaci celé řady legislativních norem, tak, aby se korigovalo vychýlení, o kterém jsem hovořil, legislativy od dlužníků k vyváženosti, netvrdím věřitelů, ale k vyváženosti. Nikdo z nás nechce žádné přeregulování, ale chce vyvážení systému.
Dále čtvrté doporučení je zlepšit vymahatelnost legislativního rámce, tzn. vytvořit stálou pracovní skupinu pro prevenci a odhalování kriminality, přijmout opatření k urychlení projednávání žalob, protože rychlost projednávání u soudů může být určitým úzkým hrdlem problémů se kterými se potýkáme.
Před závěrem mi dovolte říci, že ve vysoce rizikovém a nestandardním prostředí transformující se ekonomiky probíhal, jak je vidět, intenzivní proces učení, kterému se nevyhnula žádná skupina ekonomických a mimoekonomických subjektů. Přesto si dovoluji tvrdit, že při osvojování si zákonitosti tržního chování česká ekonomika urazila pozoruhodný kus cesty. Hovoříme-li proto o některých potížích, musíme je vždy vidět ve správném měřítku a na pozadí uznávané mezinárodní prestiže české ekonomiky.
Zároveň mi dovolte říci pár slov k ustavení Parlamentní vyšetřovací komise. Již dříve jsem se osobně vyslovil k jejímu ustavení. Podle mého názoru by se tato komise měla zaměřit především na zajištění objektivního prošetření transakcí, které vedly k poškození věřitelů Kreditní banky Plzeň. To by měl být základní úkol této komise. Dál dávám pouze v úvahu zvážit a využít této příležitosti k formulování doporučení k přijetí opatření ve vztahu k finančnímu sektoru v širších souvislostech a pro zvýšení efektivity a kredibility celkového jednání této komise bych doporučil přizvat zahraniční odborníky. Samozřejmě, že Česká národní banka je připravena spolupracovat.
Předseda Miloš Zeman: Děkuji panu guvernérovi Josefu Tošovskému.
Mám zde přibližně sedm přihlášek do diskuze. Upozorňuji členy vlády, že podle Jednacího řádu mohou vystoupit kdykoliv, či-li je jenom na nich, zda si budou přát tohoto práva využít.
Nyní je přihlášen pan poslanec Josef Krejsa, připraví se pan poslanec Zdeněk Krampera.
Poslanec Josef Krejsa: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, když v roce 1991 zkrachovala první banka, Kreditní a průmyslová banka Plzeň, vydala Kreditní banka Plzeň prohlášení, že je bankou naprosto důvěryhodnou a že nemá nic společného s Kreditní a průmyslovou bankou. Současně si zakoupila za pár tisíc dolarů v Bruselu dva roky po sobě zvláštní cenu udělovanou největším bankách v Evropě a ředitelka Kreditní banky Plzeň byla dokonce v roce 1994 vyhlášena nejlepší manažerkou roku.
Rozdíl mezi oběma plzeňskými bankami je ve skutečnosti ten, že drobní střádalové a úspěšní veksláci, dnes podnikatelé, si mohli v roce 1990 a v roce 1991 vybrat mezi bankou soukromou, tj. Kreditní a průmyslovou, která slibovala větší úroky, nebo bankou vlastněnou státem, která sice dávala úroky menší, ale prakticky stoprocentní jistotu vkladů. Proto v případě krachu Kreditní a průmyslové banky Plzeň šlo o rozkradení soukromých peněz. V Kreditní bance Plzeň šlo však o to, že jejímu majoritnímu vlastníkovi, Čecho-Švýcarovi Hrnčiříkovi půjčila v roce 1993 Česká pojišťovna několik set miliónů korun, přestože dle stávajících zákonů k tomu vůbec nebyla oprávněná. Půjčila mu na akcie, které se následně ukázaly jako bezcenné a na drahé kameny, které pan Hrnčiřík zastavil před tím již několikrát. Tím, že tento podvodník mezinárodního formátu, zavřený u nás za majetkové podvody ještě v době, kdy nás pan kolega Kočárník, co by člen KSČ 40 let topil v krvi, jak už tu několikrát zaznělo na adresu komunistů, tím, že tento podvodník - myslím pana Hrnčiříka - nezaplatil dluh České spořitelně, připadlo právě České pojišťovně.
62 % akcií Kreditní banky Plzeň. Tím se stala majoritním vlastníkem Kreditní banky, ale současně se zde poprvé objevily státní peníze, neboť Česká pojišťovna je vlastněna - pokud jsem správně informován - z 26 % Fondem národního majetku a dalšími v podstatě státními bankami.
V případě rozkradení 12 mld Kč Kreditní banky se tedy jedná o státní peníze. Podle naší ústavy a navazujících zákonů, musí být státní peníze, pokud byly rozkradeny, vráceny zpět do státní pokladny. V době počítačů nemůže být žádný problém během několika minut zjistit u koho tyto peníze skončily.
Pokud zákony, vytvořené po roce 1990, toto rozkradení umožnily, aniž byli pachatelé potrestáni a státní peníze vráceny, pak jsou minulé vlády, ale i vláda současná, vlády zločinecké a je naprosto lhostejno, zda se jedná o úmysl, nebo naprostou neschopnost vládnout. Proto z tohoto místa vyzývám vládu České republiky k okamžité demisi. To, že chce ústy premiéra něco vyšetřit, čemuž můžeme, ale nemusíme věřit, je bezpředmětné. Povinností celé vlády bylo krachu Kreditní, ale i ostatních bank zabránit. Nemohu se ubránit dojmu, že nedostatečné zákony byly vytvořeny a odhlasovány úmyslně. A stejného názoru je většina občanů, se kterými se na svých mítincích setkávám.
Pokud jde o Parlamentní vyšetřovací komisi, pokud chceme, aby něco vyšetřila, pak je nemyslitelné, aby v jejím čele stanul kdokoli jiný, než můj kolega poslanec ing. Petr Vrzáň. Jejím hlavním úkolem by mělo být zjistit v čích kapsách skončily státní miliardy Kreditní banky. Pro vyšetřovací komisi si dovolím uvést jednu podstatnou skutečnost, která sama o sobě - myslím v demokratickém a právním státě - by bohatě stačila k odstoupení vlády a k novým parlamentním volbám.
Převod peněz bankovním příkazem byl Kreditní bance Plzeň zablokován cestou České národní banky již v polovině července, ale Kreditní banka Plzeň vyplácela peníze na hotovosti až do odebrání licence, dokonce ještě 8. srpna. Nechutný podvod vůči občanům spočíval v tom, že s odebráním licence se čekalo až do doby, kdy si prominenti jedné z koaličních stran vybrali desítky miliónů na hotovosti, v čele s bývalým předsedou rozpočtovému výboru Parlamentu. Vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo, jak jsem předeslal, o státní peníze, žádám o zveřejnění kompletního seznamu všech klientů Kreditní banky Plzeň, kteří si od 1. 7. 1996 vyzvedli na hotovosti nebo převedli na konto jiných bank více jako 5 mil. Kč.
Dle mého názoru můžeme tyto klienty nazvat i jejich pravými jmény. Žádám seznam velkopodvodníků a finančních zločinců, kteří připravili náš stát o 12 miliard. Pokud se budeme odvolávat na bankovní tajemství a nezměníme v tomto směru urychleně zákon, pak pohřbí tento Parlament i poslední zlomky důvěry občanů, které ještě má.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Krejzovi. Slovo má pan poslanec Zdeněk Krampera, připraví se pan poslanec Pavel Maixner.
Poslanec Zdeněk Krampera: Děkuji, pane předsedající. Já bych ještě než začnu se svým referátem, chtěl požádat tady kolegy, aby zachovali důstojnost tohoto sboru a buď tedy odešli, nebo se posadili apod. Jinak jako opravdu tohle nemá cenu.
Předseda PSP Miloš Zeman: Připojuji se k této žádosti. Při projevech jakéhokoliv poslance je kolegiální povinností zachovávat klid. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Zdeněk Krampera: Já ještě počkám, tamhle až si pánové dočtou noviny. Děkuji.
Pane předsedající, dámy a pánové, uběhlo již 6 let od tzv. sametové revoluce, kdy jsme my, republikáni po celou dobu zcela konkrétně a věcně poukazovali na špatný směr vývoje v naší zemi, což mnozí občané nechtěli, dodneška někteří stále nechtějí, slyšet. Tento trend se však ve všech ukazatelích naplnil do slova a do písmene. Naše země je v hluboké ekonomické, bezpečnostní, kulturní a hlavně morální krizi. V ekonomické oblasti došlo k takovému nárůstu trestné a zcela nezákonné činnosti, že již nelze nic překrucovat, cenzurovat čí manipulovat. Ekonomika země se dostala do rukou nejhorších dobrodruhů, veksláků a zločinců všeho druhu. Výsledky se zákonitě musely dostavit. Ekonomika České republiky je v současné době absolutně neprůhledná, vymkla se veškeré kontrole a z velké části přešla na praktiky sicilské Cosa Nostry. Daňové úniky činí za těchto 6 let velmi mírným odhadem 1 600 miliard korun, což v převodu znamená při zvyšující se inflaci 3 celoroční státní rozpočty. Možná, že se to někomu zdá mnoho, jenom uvedu, že jen v hlavním městě Praze je roční únik ze stánkového prodeje a pašovaných cigaret 80 miliard korun. Nelze se tedy proto divit nárůstu další hromadné ekonomické trestné činnosti. Vždyť si připomeňme, že v současné době, kdy část veřejnosti je sdělovacími prostředky naprosto zfanatizována a zmanipulována, je schopna ještě v mnoha případech těmto zločincům zatleskat a okomentovat jejich tzv. podnikatelské činnosti jako schopnost dobrého podnikatele. Já počkám tam na pana Matulku, já mu děkuji. Já vám to pak když tak také připomenu.
Proto můžeme kvalifikovat naši ekonomiku opět na tu legální a dnes ve větší části na tu tzv. černou. Těžko řešitelná situace finančního systému bude potřebovat obrovské nasazení ozdravných prostředků, které jsou zatím v nedohlednu. Proto pro začátek této dlouhé cesty je nutno zcela jednoznačně ustavit parlamentní vyšetřující komisi, která se bude zabývat nejenom krachem jedné banky, Kreditní banky Plzeň, ale celým bankovním a finančním systémem, který je ve velké krizi. Proto ustavení takovéto vyšetřující komise zcela jednoznačně vyžadujeme a podporujeme. Tato komise musí být sestavena tak, aby své zástupce zde měly všechny parlamentní strany v poměru k volebním výsledkům. Na tomto požadavku je nutno zcela důsledně trvat. Jestliže se vyšetřující komise nelíbí ministrům vládnoucí garnitury, není se čemu divit. Vždyť oni sami nesou za současný stav celé země jednoznačnou odpovědnost a také proto se neustále takovémuto vyšetřování brání.
Proto z výše uvedených důvodů budeme zcela jednoznačně tak jako po celých 6 tet žádat demisi celé vlády České republiky. V případě setrvání vládnoucí garnitury vás mohu upozornit, že v dalších letech dojde k situaci ještě mnohem horší, než dnes zde projednáváme. Otázky změny vlády v České republice, jak všichni víme, závisí na postoji údajně opoziční České strany sociálně demokratické. ČSSD v případě schválení důvěry současné vládě tak podvedla své důvěřivé voliče, kteří žili v domnění změn v České republice. Proto bude i nadále záležet na tom, zda ČSSD svou tichou podporu současné vlády změní či zachová. Necháme se proto dalším vývojem opět historicky poučit.
Děkuji za pozornost. (Ojedinělý potlesk.)
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Kramperovi. Slovo má pan poslanec Maixner, připraví se pan poslanec Miloslav Ransdorf.